Zplozenec (část 4)
6.
Maulokk nechal hlavní skupinu čekat v temné chodbě.
Vzal si Karikka na ochranu a Skracka a Kerick'ka, aby se jim zdálo, že jim
stále věří, a vstoupili do úzké, hrubě tesané chodby a začali stoupat.
Po točitých schodech se konečně dostali do přírodního jeskyního systému
umožňujícímu vstup na povrch. Přes bahno bledých stalagmitů a podivných hub
tvarujících skálu je Maulokk vedl do pozdního večerního šera světa povrchu.
Skaveni si museli zaštítit oči i před těmito tlumenými paprsky, tak naprostá
byla neustálá temnota dole.
Za hustým, hřejivě neblahým Drakwaldským lesem se zvedaly chladné hory. Tyčící
se hora, na níž stál Middenheim, byla mnohem vyšší než ostatní krom toho, že jí
chyběl vrchol, což ji činilo na vršku téměř plochou.
Míli široká plošina nesla rozlehlé lidské město jehož hradby zcela ohraničovaly
obvod. Šikmé úponky temného dýmu se vlnily ze stovek zdrojů a udržovaly tmavé
mračno číhající nahoře jako nějaký dravec obrovských rozměrů.
Mohutné viadukty se elegantně vinuly k opevněným branám přivádějíce městské
tepny k srdci, vháněly dovnitř lidi a těžce naložené vozy a chrlily holé zase
ven.
V hoře neviděné a nepoznané byly zažrané chodby, v nichž dlela jeho vojska.
Základní trpaslická síť byla velmi rozšířena od té doby, co ji skaveni zamořili
svou zlovolnou přítomností a nyní měli vlastní vstupy do stok, města a četných
podzemních míst.
Ze svých vědeckých bádání Maulokk věděl, že v bludišti jsou i jiné hrozby jako
bestiáci, potulní mutanti, kultisté chaosu, bojovníci a temné síly nemrtvých a
obludnosti. Musel se vypořádat s těmi všemi navíc při zdržujícím úsilí lidí,
vousáčů a zejména jiných skavenů.
Když získal vnější přehled, začal se Maulokk vracet do chodeb.
"To bylo vše?", zeptal se Skrack podrážděně. Postaral se, aby svá
slova adresoval Kerick'kovi, ale byl si jist, že je Maulokk sleduje, takže může
bezpečně projevit svou nelibost nad zbytečnou oklikou.
"Skracku, je vždy moudré podívat se na problém z každého úhlu. Chtěl jsem
vnější. Zatěžuje tě to?", zeptal se jemně, a pak se otočil a pohlédl na
kouzliče přísným pohledem.
Téměř jakoby četl Maulokkovy myšlenky se obrněná postava Karikka pohla blíže
svému zachránci. Běsnivec nevytáhl zbraň ani nesklonil svou halapartnu. Místo
toho se zřetelně napjal a protáhl svaly způsobem naznačujícím, že pokud by to
Maulokk jen naznačil, Skrack by se překvapeně díval na halapartnu v žaludku.
Tato ukázka věrnosti Mauloka velmi potěšila. I když Maulokk věděl, že se dokáže
se Skrackem vypořádat sám, jeden nikdy neví, jak se může boj vyvíjet, a je vždy
lepší mít početní převahu a sílu po boku.
"Samosebou ne, pane. Byl jsem jen chvilkově zmaten a vy ste to plně
vysvětlil", odvětil hledě na Maulokka a odmítaje dát najevo vědomí si
Kerikkova jednání.
S vyřešenou situací pokračovali zpět a vydali se do hlubin, kde panovali
skaveni. Spojili se s hlavními silami a doprovod pokračoval k vrcholku.
V temném trpaslickém průchodu na úpatí hory se náhle začaly objevovat postavy.
Ostrý znak skavenů mohl rozeznat slabá růžová těla lidí, ale ti již nebyli
legitimními členy jejich bídné rasy.
Velké síly vrásnivce a chaosu je proměnily, změnily je tak, že museli svou
znetvořenou podobu skrývat před sluncem a jejich lidskými bratry.
Maulokk čerpal z moci Rohaté krysy, natáhl ji z temného větru, utvořil ji podle
své vůle s slovy moci, jejichž tón a intenzita pomohly vytvořit sílu.
Nepřítel se pohnul kupředu hledaje zdroj zvuku. Zvířecí tváře slintaly, pařáty
a pokřivené prsty se svíraly, ocasy šlehaly. Téměř slepí lidé zjevně očekávali
snadnou kořist, ale místo toho se setkali jen se smrtícím úderem Maulokkova
čarodějnictví.
Nezdravý proud ničivé energie pronikl jeho tělem a z něj do brebentících
protivníků. Kouzlo vyrazilo a obklopilo vůdce, přičemž vytvořilo chvění v
samotném základu temnoty kolem.
Mutant se okamžitě začal třást, jak bojoval proti účinku, ale Maulokk použil
magickou energii, aby rozdrtil odpor cíle. Kouzlo se valilo bez překážek a jeho
účinek byl okamžitý a strašný.
Kapky potu se objevily na mutantově po vzoru tygra pruhované kůži. Pak začal
stékat v pramíncích přes jeho zduřelé klouby, rašící vředy a nateklé boláky
objevující se po celé jeho vzorkované kůži. Nadouvaly se nahušťovány magií
dokud nemohly více snést. Když praskly s vlhkým, zahnívajícím mlasknutím,
groteskní výbuch spojil jejich náklad hnisu a krve s vodopádem zoufalého potu a
žmolkovitého, hustě žlutého kalu proudícího otupěle z jeho pórů.
Jeho zuby vypadly ze zčernalých dásní a jeho oči zapadly a shnily v ďůlcích,
aby zanechaly temné díry. Mutantův příšerný bolestivý řev se změnil v bzblání,
jak tekutina a hlen naplňovaly jeho plíce.
Trýzněn záchvaty kašle se zhroutil na kolena, čímž protrhl několik velkých
boláků a tyto infekční vředy rozstříkly svůj obsah po kameni.
S ostrým výdechem dopadl na bok s krví vytékající z nosu a nevidomých očních
důlků.
Žluklé pařáty kouzla opustily mrtvolu a neviditelně zasáhli dalšího mutanta.
Maulokkovy síly snadno strhly chabý odpor člověka a umožnily magickému moru
proniknout do každé buňky.
Hniloba propukla okamžitě a začala s gustem pohlcovat tkáň svého cíle, což
vedlo ke stejnému příšernému průběhu smrtící nákazy s naprostou precisností.
Ve chvíli člověk dopadl netečně na podlahu se smrtelným chropotem a mor se
znovu přenesl s nadšením ke zkaženosti nezmenšenou svým dosavadním úsilím.
Jedovatá magie nenasytně hodovala v řadách mutantů a nesetkala se s žádným
pořádným odporem v tak slabých tělech s tak chabou vůlí.
Jeden po druhém se zhroutili v rychlém sledu dokud se všech deset nezměnilo na
pokřivené nemocné mrtvoly. Prudký mor pak zmizel, jelikož neměl další těla k
pohlcení.
Ač u nich nebyla možnost nákazy, běsnivci se opatrně vyhýbali řadám mrtvol,
když kolem nich procházeli. Všichni válečníci pociťvali úctu a strach z toho,
čeho byli svědky.
Maulokk mohl zmenšit magické vydání použitím méně energeticky náročného kouzla
k dosažení stejného povraždění, ale přál si zapůsobit na své vojáky rozsahem
své moci. Krom toho, stěží se dotkl studnice energie udržované ve svém
očarovaném těle.
Po úvodní šarvátce nedošlo k dalším setkáním dokud nedosáhli skaveních linií,
neboť jen málo zvířat mohlo prospívat v těchto pustých hlubinách. Občas
zahlédli pokřivené obludnosti hrbící se ve stínech či zaslechli brebentící
syčení, ale nic se jim nedostalo do plného zorného pole, aby je sužovalo.
Unaveni strmým stoupáním dorazili k hrubé barikádě v chodbě před sebou. Na
chvíli vypadala obrana nechráněna, ale pak se náhle zaplnila klanovými krysáky
ozbrojenými směsí ukradených luků a kuší.
"Kdo tam? Říct říct", zavolal hlas pištinou obecnou řečí.
Maulokk autoritativně odpověděl v kvíkiši.
"Kouzlič inženýr pán Maulokk s jeho doprovod. Byl jsem jmenován
Shromážděním třinácti jako nový velitel vašich sil".
Od opevnění se ozval náhlý příval neklidného štěbetání, jak byla zvěst o změně
vedení potvrzena.
"Pojďte dál, veliteli. Očekávali jsme vás", prohlásil běsnivčí
důstojník, sklopil kuši a objevil se v dohledu.
Maulokk sebevědomě vyrazil a přelezl hromadu kamenných kvádrů. S ocasem
napřaženým kvůli udržení rovnováhy se Maulokk vyhnul trčícím kůlům. Zaostřené
dřevěné zuby vyčnívaly do chodby v krátkých intervalech a byly zřetelně
potřísněny zašlými fleky zaschlé krve z těl vetřelců.
Hbitým skokem Maulokk skočil před důstojníka. Skaven se okamžitě hluboce
uklonil a pokorně se představil.
"Jsem Kriktishic. Náčelník stráže této barikády, vůdče".
"Vezmi mě k vojevůdci klanu Skreek", stroze požádal Maulokk.
Zbytek doprovodu překročil blokádu a nahromadil se za ním, když klanoví krysáci
bázlivě ustoupili. Běsnivčí důstojník se narovnal a ukázal hlouběji do skavení
sítě chodeb. Kriktishic vydal prozatímní rozkazy podřízenému, což mu dalo šanci
pokusit se zajistit, že si Maulokk vzpomene na jeho úslužnost a dychtivost
ukázat novému vůdci každou možnou zdvořilost.
Vzduch byl hustý pachem generací živoucích a opuštěných, pohlcených a rozkládajících
se mrtvých.
Maulokk a jeho vojsko minuli řady jeskyní naplněných skaveny, kde se samice
staraly o mláďata a klanoví krysáci odpočívali. Klan měl dost členů, ale
vypadali líní a to znamenalo, že byli slabí. Slabí na těle znamenalo, že budou
stejně slabí na duchu.
Maulokk věděl, že jim musí zajistit práci, ať už užitečnou nebo zbytečnou, jen
po posílení jejich síly a zajištění jejich fungování jako soudržné jednotky.
Besnivčí jeskyně, kterou minuli, byla větší a čistější a samice byly znatelně
lepší třídy. Výjmenčné zacházení nebylo ve skavení společnosti ničím
neobvyklým. Pověst běsnivců jako smrtících zabijáků byla zasloužená a
zajišťovala jim respekt a značně vyšší životní standardy.
Kritishic je vzal ke vstupu stráženému běsnivci klanu Skreek. Maulokk neměl na
výběr než nechat vlastní doprovod za sebou a vstoupit se svým průvodcem.
Po sestupu úzkou chodbou byl doveden do čtvercového sálu s nízkým stropem.
Zjevně trpaslická stavba komnaty byla bohatě zdobena trofejemi a kořistí a byla
obývána obrněnou postavou.
Vojevůdce byl silně stavěný skaven s černou kožešinou. Oděn v zašlém plátovém
brnění jehož povrch byl ozdoben mnoha ostny různé velikosti a mnoha vytesanými
runami.
Na zádech měl zubatou čepel, dvouručná zbraň měla podobu šavle. Velký a ošklivý
sekáček visel z jeho opasku. Maulokk u něj neviděl jiné zbraně.
Vojevůdce měl náhrdelník z krysích lebek. Na každé bylo napsáno skavení jméno a
podle všeho představovaly jeho poražené soky.
Vojevůdce vstal a výhružně se prohnul, čímž se pokusil zastrašit Maulokka,
který ho měl vést, pokud ho neodradí využitím své moci. Jednaje instinktivně
začal vojevůdce čenichat ovládán svým zvířecím odkazem jako většina válečníků.
Průvodce opatrně zmizel a nechal je samotné.
Maulokk přišel přísně k vojevůdci a zadíval se hluboko do velitelových očí
pevným a neústupným pohledem. Ani jeden nepromluvil, nepohnul se ani nemrkl.
Maulokk neměnný, téměř neživý pohled se ukázal velmi znepokojivý a brzo donutil
vojevůdce zaškubat víčky a nakrátko se podívat stranou. Jeho ruka při tom
instinktivně zamířila k sekáčku.
Se svaly již napjatými očekáváním tohoto činu Maulokk oplatil rychlým pohybem.
Ze skryté pochvy pod brněním Maulokk vytáhl úzkou, ostrou čepel. Ta byla v
okamžiku mezi částmi vojevůdcova brnění a tlačila se na kůží kryjící jeho
tepnu.
Vojevůdcovy oči se zablyštely tísnivým zmatkem a zlostí, ale příliš se bál, aby
se pohnul. Každá buňka jeho bytosti křičela, aby to změnil, pokusil se
osvobodit, a pak zabít kouzliče. Avšak on nezískal a neudržel si postavení
vojevůdce podlehnutím každému krvelačnému nutkání.
S naštvaným dlouhým nadzvukovým zahučením uznal svou porážku a přidal
přiměřenou modulaci odrazující od útoku a přijmutí svého podřízení.
Strach projevený namyšleným vojevůdcem byl Maulokkovým cílem, neboť postavení
vůdce mu neumožňovalo jen tak zabít klanového generála.
K jeho zlikvidování by potřeboval nepopíratelný důvod, jinak by bylo použito
proti němu jeho nepřáteli k oslabení jeho cílů a možná dokonce k ospravedlnění
jeho vlastního popravě. Takový zločin by sám o sobě nebyl dostatečný, ale mohl
by být dobře využit ve spojení s ostatními zločinnými událostmi, kterých se tu
může dopustit pro získání vítězství. Takový přehmat by mohl převážit rovnováhu
a odsoudit jej.
Úspěšně se zbavit tohoto přebytečného vůdce znamenalo umožnit mu poskytnou
důvod.
"Chtěl si mě podvést", zasyčel Maulokk chladně. "Měl bych tě
hned zabít, ale dám ti ještě jednu šanci očistit se. Rozumíš?".
Vojevůdce dal ruku stranou od rukojeti sekáčku a lehce kývl, jeho tělo se
chvělo potlačovanou žlučí a toužilo prostě se vrhnout kupředu riskovat vše v
pokusu odvrátit porážku.
"Selhal jsi zde ve své svaté povinnosti. Proto jsem byl vyslán nahradit
tě. Jaká je tvá omluva? Proč bych si tě měl ponechat a neposlat tě zpět do
Skavenmoru jako otroka?".
Maulokk zatlačil na nůž a nechal kapku krve stéci po čepeli k jílci. Vojevůdce
promluvil nesmírnou rychlostí a šklebil se, když cítil přízrak smrti
vznášejícího se kolem něj.
"Město má kapitána. Ten o nás ví. Dává si pozor na naše způsoby a má kolem
sebe mnoho mocných lidí. Jeho podezření brání všem mým plánům".
To nebylo pro Maulokka překvapením. Vojevůdce mohl být dobrý voják, ale nebyl
stratég. Jeho nejlepší zbraň ležela zjevně v jeho pochvě a ne v lebce.
Maulokk dlouho hleděl do vojevůdcových očí a zkoumal emoce a pocity zde
zobrazené a spojoval je s různými odůvodněními a piklemi. Dal nůž stranou a
očistil jej beze slova či přerušení pohledu do očí nepřítele.
Ukázka fyzické zručnosti ukázala, že je lepší než vojevůdce, takže bude
bezpečný před přímým útokem.
"Jaké je tvé jméno?", zeptal se Maulokk.
"Vojevůdce Kritish", dostal stoickou odpověď, když si válečník
ohmatával krk, aby si byl jist, že krvácení ustalo.
Maulokk vycenil zuby ve vzteklém zavrčení a skrčil rty, aby odhalil své smrtící
tesáky. Vojevůdce si všiml varování a s nechutí dodal: "…vůdče
Maulokku".
Se stálým zamračením a očima divokými zuřivostí kouzlič vydal své požadavky
tónem, který nepřipouštěl nesouhlas.
"Chci úplné setkání, zde, během hodiny. Dorazili už mniši klanu Pestilens
a šedí věštci?".
"Dnes zrána, vůdče".
Maulokk si uvědomil, že měl očekávat jejich příchod před svým vlastním. Bylo
štěstí, že opustil Skavenmor tak brzo, jinak by mniši a věštci měli plných
čtyřicet osum hodin, kdy mohli intrikovat a plánovat. Pomyšlení na tuto chybu
ho velmi podráždilo a sliboval si, že v budoucnu nebude tak laxní. Maulokk
udělal svou první chybu, a ač nebyla tragická, slíbil si, že bude poslední.
Maulokk si nemohl dovolit žádný omyl ve své práci zde, protože jeho nepřátelé
kolem něj byli smrtící a zkušení. Když by jej jejich pokusy mohly zničit, nebudou
nedbalí a Maulokk se musí dobře připravit, aby nebyl poražen či zabit.
"Chci je tady", děl, ustoupil tři kroky a obrátil se, aby záměrně
nastavil vojevůdci svá záda.
Maulokk se napjal a dával pozor i na nejmenší zvuk útoku. Bylo jen zaražené
ticho. Maulokk čekal o chvíli déle, zkoušel skaveního válečníka naplno, a když
nepřišel zuřivý útok, triumfálně odešel do svého nového sídla.
Jeskyně byla prostorná a měla přilehlou komnatu přístupnou jedinou dírou. Doupě
bylo takové, po jakém toužil, a vyhovovalo dobře jeho záměrům.
Usídlil své běsnivce ve všech sousedních a protějších doupatech a ověřil, že
dorazily všechny jeho osobní věci, než začal prohledávat komnatu po jakýchkoliv
nevítaných předmětech.
Jeskyně byla nedávno uklizena, což činilo hledání mnohem snažší a značně méně
časově náročné. Krom několika jedových jehel umístěných tak, že se mohl náhodně
píchnout, tu nebylo nic důležitého a jeho bydliště bylo bezpečné, než dorazili
jeho důstojníci. Ti byli nepochybně méně pozorní ve vlastním hledání, neboť se
měli méně čeho obávat.
Maulokk si okamžitě všiml nejasné stopy zkaženého zápachu ulpívajícím na
Kerick'kovi jako znak cti. Skvrna teplého, nemocného potu prozradila, že skaven
kontaktoval své pány z klanu Pestilens, a ač se snažil zamaskovat vůni ostrými
chemikáliemi z dílny, stopa byla dostatečná k potvrzení Maulokkovy nedůvěry.
Pomocníci byli posláni k připravení laboratoře a dílny a dva z Maulokkovy
osobní gardy byli postaveni u vstupu jako stálá stráž. Pokud nebudou
potenciální nepřátelé odrazeni, sabotáž na tak zjevně citlivém a velmi nestálém
místě byla jistá. Výbuch by zakryl normální události a mohl snadno skrýt
vraždu.
Přidělená hodina rychle uplynula, když Maulokk znovu prohledal komnatu, a pak
vybalil své věci a nástroje. Každý byl patřičně přezkoumán kvůli jakýmkoliv
cizím předmětům, které mohly být přidány cestou.
Aby napnul několik nervů a možná přiměl někoho k chybě v řeči se zdržel ještě
patnáct minut, než vešel do vojevůdcovy komnaty s Karikkem a dvěma dalšími
běsnivci jako doprovodem.
Shromáždění skaveni se uklonili v různých stupních a jednotlivě se představili.
Maulokk si prohlédl jejich vnější vzhled a zejména nuance prozrazené v jejich
očích a způsobech každého slova. Přesně vyložit maličkosti mohlo odhalit
množství jako charakter a věrnost a zatímco toto studoval ve shromážděných,
zatemnil Maulokk vlastní vystupování a udržoval svůj hlas zmatečně prázdným.
"Šedý věštec Tikric", pochlubil se strakatě šedý skaven.
Tikric měl hladké roucho z matné šedi, které bylo hustě prošito náboženskými
runami. Pod ním se třpytil matný lesk a rozměrné úhly něčeho, co mohlo být
jedině vrásnivcové brnění. Čarodějný krunýř pokrýval jen jeho tělo, nohy a
ramena, protože jeho paže byly holé krom několika náramků a krátké, ploché dýhy,
která byla připevněna na jeho levém předloktí. Levé ucho šedého věštce neslo
hluboký řez uprostřed a několik náušnic lemovalo oba spodní oblouky.
V levé ruce Tikric držel hůl z temného dřeva. Rukojeť byla poseta trnitými
ostny a na vrcholu byla připevněna skavení lebka. Lebka byla pokryta tupými
cvočky a byla dále zdobena měděným znakem Rohaté krysy. Pár runami popsaných
praporků viselo z krajů znaku jako tenké stuhy.
"Šedý věštec Bilquik", vyřkl sytě šedý skaven a jeho představení se
obešlo bez modulace, jak hleděl zlostně na Maulokka, téměř s odporem.
Skaven měl světle šedé či špinavě bílé roucho s kápí a pláštěm. Nerozedraný vzhled
oděvu naznačoval výrobu z očarovaného materiálu.
Věštec měl pasující helmu s ostny z velmi zašlého kovu. Bilquik také nosil
opasek s rozličnými váčky a dýkou u pasu. V ruce svíral kopí s hladkou rukojetí
a náboženskými runami po celé délce. Špičku lemovaly ostny a další ostré zuby
zdobily spodek rukojeti.
"Šedý věštec Skarbitik", oznámil špinavě bílý skaven s drsnou
hrubostí.
Skarbitik nesl bledě šedé roucho protkané podrobným runovým písmem. Těžká kápě
skrývala věštcovy rysy a umožňovala jeho stočeným kozím rohům pronikat dvěma
otvory.
Ohnutá délka zdobeného meče spočívala v pochvě na jeho zádech a řemen přes hruď
nesl znak Rohaté krysy z nefritu, mošnu a zahnutý, zdobený nůž.
Skabritik měl popruh a široký opasek se sponou s krysí lebkou. Dvě dlouhé dýky
téměř délky krátkých mečů na něm byly překříženy v černých pouzdrech popsaných
zbožným bílým textem.
"Morupán Festrik", zachraptěl skřehotavý hlas, v němž zkomolení
skrývalo tón a záměr.
Vůdce klanu Pestilens měl špinavé, otrhané, nezdravě fialové roucho. Jeho paže,
ruce a nohy byly hrubě ovázány volnými obinadly nasáklými skvrnami karmínové a
žluté.
Festrikova kápě visela volně na jeho seschlém čenichu skrývajíc jeho rysy a
dodávajíc úkryt, což bylo nejspíš lepší. Morový kněz nezdravě sípal a tlumené
chrčení znělo hluboko v jeho plicích. Jeho kožešina byla místy vypelichaná a
odhalovala loupající se kůži, vyboulené žluté boláky a nateklé vředy, z nichž
několik slabě mokvalo odpornou hustou tekutinou.
Nechutný zápach hnijícího mnicha byl patrný všem. Typická slaně nasládlá vůně
horečného potu, žluklého masa a čerstvého hnisu byla charakterističtější pro
klan Pestilens než jakákoliv válečná vlajka.
Artrický pařát svíral ohnutou, pokřivenou hůl, jejíž povrch byl pokryt silnou
plísní a hnilobou. Tři pokroucené stehení kosti tvořily na vrcholu znak Rohaté
krysy svázané dohromady uschlým vazivem a šlachami. Na rezavém řetězu pověšeném
ze středu visel runami popsaný mosazný zvon a prázdnou kadidelnici.
Dva moroví mniši se skrývali v temnotě jeho belhavého stínu a vážně hleděli z
hlubin vlastních nechutných plášťů.
Maulokkovi tři důstojníci stáli netrpělivě nalevo naproti vojevůdci, který
přijal chladný postoj s uklidňující podporou čtyř důstojníků číhajících v
temnotě za ním.
Maulokk přejel pohledem přes shromážděné vůdce a začal naznačovat své plány bez
triků či jemností. Skavení vůdci byli velmi schopní v hledání chyb ve slovech a
činech a byli by varováni jakoukoliv známkou klamu na tomto setkání.
"Můj první čin jako vůdce je stáhnout všechny nájezdnické skupiny z
okolního území".
"A jak se nakrmíme? Jsou to ony, kdo nám dodává jídlo a vybavení",
ohlásil vojevůdce nevrlým hlasem.
"A otroci?", odsekl lehce Maulokk.
Vojevůdce se zasekl v půlce odpovědi, slova odumřela, jak se tvořila v hrdle.
Pokud Kritish nechal své nájezdnické klanové krysy loupit jídlo a vybavení,
bylo logické předpokládat, že také získali lidské zajatce, nejen na pomoc
odnést lup, ale také aby byli zotročeni. Mladí byli využiti jako otroci, staří
na pokusy a oběti.
"Necháváme si málo otroků. Příliš nesnází", neobratně lhal vojevůdce.
Maulok nyní věděl, že je tajně prodává, možná pro osobní bohatství. Taková
vědomost poskytla Maulokkovy další páku na skaveního velitele, neboť jeho
postavení z v Middenheimu znamenalo, že tři čtvrtiny jeho kořisti bylo
požadováno jako daň Shromáždění. Byl to standartní vysávající odvod, který byl
uložen všem skavením vůdcům, ale nikdo ji nemohl opomíjet. Nikdo se nemohl
postavit proti vůli Shromáždění, pokud nechtěl zemřít v příšerných bolestech v
období několika let.
Maulokk jednal, jakoby neměl žádné podezření a změnil téma, odpovídaje na
původní otázku.
"Měli bychom se zásobit z lidských skladů".
"Riskujete naše prozrazení… vůdče", pohrdavě podotkl šedý věštec
Bilquik.
Tikric se ušklíbl a přikývl na souhlas.
"Ne pokud to provedeme způsobem ukazujícím na jiného pachatele",
vyvrátil Maulokk.
"Koho například, vůdče Maulokku?", dotázal se Skarbitik upřímně
zaujat.
"Necháme v lidských skladech stopy bestiáků. Nenecháme žádnou stopu v
obchodech vousáčů. Pokud budou lidé jednat, soustředí se na horské úpatí po
uprchlých vinících. Vousáči neřeknou nic bez jasných důkazů, protože udržují
své chodby v tajnosti před Říší a neodhalí jejich existenci jen tak".
"Co když pošlou hlídky?", tvrdohlavě se bránil vojevůdce.
"Naženeme tam nějaké bestiáky nebo mutanty ze spodních chodeb. Je jich tam
spousta, od doby, kdy je dostatečně nehlídáte. Vousáči nenechají nikoho přežít,
takže nikdo nevyloučí předpoklad, že zločincem byl chaos".
"A co budou dělat všichni válečníci?", pokračoval vojevůdce Kritish
odmítající být peskován a neozvat se.
"Kopat".
"Kopat? Kopat co?", děl Kritish zmatený tak záhadnou odpovědí.
Šedý věštec Tikric se lehce zasmál a zkoumal svůj pařát, zatímco rozvážně
potřásal hlavou posměchem. Maulokk si ho nevšímal a pokračoval ve výkladu svého
bojového plánu.
"Necháváte své vojáky zahálet, vojevůdče. Mám v úmyslu obnovit jejich
jednotu. Všichni začnou nové kopání. Pošlete mi mapy a já vám dám lokace, ale
nechci oddech v jejich dřině".
"A jaký cíl bude mít to hloubení? Jsou užitečnější způsoby udělat, co
zamýšlíte. Proč tohle?", zavrčel šedý věštec Bilquik s blahosklonným
pohrdáním.
"Zamýšlíte útok?", prohlásil šedý věštec Tikric bez určitosti.
"Nemám zatím pevný plán. Musím plně posoudit situaci, než vytvořím nějakou
strategii, ale v cokoliv se rozhodnu, očekávám plnou kooperaci a silné vojsko,
které splní úkol".
"Váš plán smrdí stejně jako morupán tady", namítl Tikric.
V odpověď na urážku se práchnivějící Festrik zasmál a setřel si řadu hnijících
výměšků. Z hluboka nasál zelené výpary linoucí se z nich, a pak je mrštil na
zeď, kde se začaly pomalu plazit dolů. Několik shromážděných viditelně zbledlo.
"Měli bychom zaútočit, a brzo. Zapůsobit na Shromáždění", zasyčel
Tikric.
"Váš plán je plán klanového krysáka, šedý věštče", děl Maulokk.
"Bude fungovat".
"Krom toho, že je zbrklý, hloupý a skončil by těžkými ztrátami a porážkou.
Zapůsobí to na lordy rozpadu? Myslel jsem, že vy šedí věštci jste údajně
chytřejší. Zdá se, že váš intelekt je tak falešný jako vaše nestrannost",
prohlásil Maulokk.
"Alespoň jsme zde díky dosaženým úspěchům a ne otcově vlivu".
"Dovoluješ si tak mluvit o mně?", zasyčel Maulokk s uvolněnou
nevraživostí.
"Dovoluji", zvolal šedý věštec okamžitě podněcující k výzvě.
Se zlostným zasyčením Maulokk jediným plynulým pohybem vytasil meč.
Šedý věštec ustoupil od ostatních, sevřel svou hůl oběma rukama s klepáním zubů
a rychlým nadzvukovým zlostným vrčením.
Moroví mniši rychle ustoupili stejně jako vojevůdce. Všechny ruce šáhly po
zbraních. Nikdo si nebyl jist, jaký neviděný vír je pod povrchem této hrozící
konfrontace. Vše to mohlo být složité maskování pro zavraždění někoho jiného a
nikdo nechtěl riskovat svůj život ani pro nejnepravděpodobnější možnost.
Oči těkaly sem a tam, paranoia byla tak silná, že téměř získala v místnosti
fyzickou podobu.
Zatímco Maulokk a Tikric kolem sebe kroužili, čenichali a vzájemně se
poměřovali, Bilquik a Skarbitik začali vytahovat své čepele.
Skrabic si všiml skryté provokace a pohnul se k nim s Maulokkovými běsnivci,
všichni z nich hleděli přímo na dva z ďábelského duchovenstva. Sevřené jílce
hovořily zcela jasně, že zasahování nebude trpěno.
Šedí věštci se třásli hněvem rozzlobeni, že byli ohroženi těmi, kteří pokládali
za mnohem nižšího postavení než byli sami. Ale Karikk a jeho druhové věřili, že
šedí věštci a zrada, kterou provedli, byla silou zodpovědnou za jejich hrozné
otroctví. Následně tedy byli dychtiví chopit se každé záminky k jejich
rozsekání na kusy. I nejmenší provokace by je donutila jednat a šedí věštci to
mohli vidět v patrnému odporu sálajícím z každého obrněného běsnivce.
Skrack a Kerick'k zaujali očekávané neutrální postavení vědomi si nejen hrozící
konfrontace, ale také další doutnající spor mezi Maulokkovou gardou a šedými
věštci. Sál se mohl snadno stát krvavou lázní a oni byli připraveni uprchnout,
než aby se zapletli do ní nebo do jejích důsledků.
Maulokk se sunul kupředu a udržoval své oči na rukou šedého věštce, nikoli na
jeho holi.
Šedý věštec se ohnal a šlehl spodkem zbraně po Maulokkových nohách. Maulokk si
všiml, že skavenova levá ruka se posouvá po rukojeti ke špici v přípravě na
protiútok, rozhodl se proto nadskočit. Pata zasvištěla pod jeho nohama a on byl
připraven odrazit předpokládaný útok, a pak se pomstít manévrem svého válečného
učitele.
Jednaje jak předpokládal, Tikric obrátil ránu a provedl na Maulokka úder zhora.
Stuhy se třepotaly ve víru za těžkými lebkami a mědí.
Drže svůj meč v obou rukou jím Maulokk zachytil trnitou patu. Ránu zastavil
sotva palec od svého ramene.
Pohybujíc se hbitou rychlostí Maulokkova levá ruka opustila stisk na čepeli a
loket vrazil divoce do Tikricova čenichu.
Šedý věštec odskočil, držel svou hůl ochranně před sebou a krvácel z nosu s
očima vlhkýma od rány do citlivého orgánu. Díky narušenému vidění a oslabeným
smyslům nebyl schopen bojovat tak účinně, což zajišťovalo Maulokkovi mohutnou
výhodu pro útok.
Maulokk popadl chvějící se hůl za rukojeť a odstrčil ji stranou, čímž odklonil
pozornost šedého věštce k obnovení jisté míry obrany. Maulokk pokračoval
širokým kopem, který podkopl skavenovy nohy, a současně odstrčil jeho hůl
stranou, takže nechal šedého věštce spadnout nemotorně na záda.
Ač otřesen nárazem, Tikric stále dokázal udržet jednu ruku na své zbrani.
Maulokk to viděl, což svědčilo o tvrdohlavém odmítání šedého věštce povolit,
takže šlápl na dřevěnou hůl, než se mohl ležící věštec vzpamatovat.
S kouzličovou plnou vahou na holi se Tikricova tvář zkřivila, jak byly jeho
prsty bolestivě chyceny pod ní. Věštec sáhl po jiné zbrani, a pak náhle ztuhl,
když Maulokk se mečem v obou rukou položil jeho špičku na skavenovo hrdlo s
hruškou na vlastním žaludku. Pokud by ho Tikric kopl do zad, pak byl nabodnut,
jak by Maulokkovo tělo nalehlo na meč.
Poražený skaven bojoval s instinktem pokračovat v souboji a donutil se zůstat
pasivní. Vydal hluboký vzdech s vyčerpaným nadzvukovým tónem vyjadřujícím
porážku přirozeným způsobem jejich rasy.
"Takže", prohlásil Maulokk syčivě. "První pokus".
Pak se odmlčel a prohlížel si věštce pod sebou, jak mu pramínky červené krve
vytékaly z tepajícího čenichu.
"Neupadnu do pasti tvého zabití, Tikricu. Zatím nemám dost důvodů pro
skončení s tebou, ale pamatuj, že vím o plánech tvých pánů a příště…".
Se švihnutím své čepele otevřel malou ranku na věštcově krku. Rána nebyla
hluboká, ale byla bolestivá a na místě, kde bude při pohybu hlavy neustále
cítit.
"Zemřeš, a ne rychle", zašeptal tiše, a pak odešel z komnaty jistý si
schopností běsnivců ochránit jej před spráskaným věštcem.
Tikric se pokusil zvednout, ošetřit své prsty a rychle žádal pomoc ostatních
věštců. Všichni tři hleděli temně za odešlým kouzličem.
Znovu v samotě své jeskyně Maulokk přemýšlel o problematickém tématu svých
pomocníků, a kde leží jejich pravá věrnost. Jak by mohl využít jejich loajalitu,
aby mu byla užitečná?
Maulokk zavolal Skrabica. Bílý kouzlič opatrně vstoupil, patrně čekal pokárání
za čin, o němž nevěděl.
"Mám pro tebe úkol. Zamíříš severně od Pekelné jámy a vezmeš si s sebou
čtyři mé běsnivce jako doprovod. Budu potřebovat třicet krysích ogrů a vhodné
náhončí tak rychle, jak jen bude možné. Žetony budou ponechány tajně ve čtvrté
komnatě v dílně. Zajisti, ať tě nikdo nevidí je vyzvedávat.
"Máte plán, pane?".
Maulokk vrhl na skavena varovný pohled, a ten si toho okamžitě všiml a opustil
dotazování. Maulokk chtěl zajistit, že tento úkol bude proveden dobře, a tak
také doufal udržet svého jediného jakžtakž důvěryhodného pomocníka mimo
shromažďující se bouři spiknutí. Taková klika může snadno chytit Skrabica do
pasti klamu, a to může dále vést k jeho konečné smrti nebo hůře, přilákat jeho
věrnost.
"Učiň přípravy, a pokud budeš tázán, řekni, že jdeš na průzkumnou misi v
chodbách. Nedám ti přesné, jen přibližné rozkazy".
Kouzlič se uklonil a odešel s výraznou pýchou. O chvíli později krysácký posel
přinesl plány chodeb a bázlivě zmizel.
Maulokk se opatrně podíval na potrhané zahnědlé pergameny a začal plánovat
kopání.
Dokončení práce zabralo několik hodin, neboť musel skrývat pravé chodby mezi
nesmyslnými rozšířeními a práci na chodbách. Navíc musel vytvořit falešné cíle,
které byly také zamaskovány bezúčelnou prací, ale ne tak, aby to konspirátoři
nepoznali. Plán nutil Maulokka překonat tenkou linii mezi nezjistitelným a
podezřele zjevným.
7.
Hlasité bouchnutí otevírajících se dveří o zeď násilně
probudilo Jakoba a Hergara.
Oba instinktivně popadli zbraně a vyskočili ze svých postelí ještě než se zcela
probudili. Skrz zakalené oči viděli Dietera stát ve dveřích.
"Byl další nájezd", zafuněl, jeho dech byl zrychlený během, aby
informoval své druhy.
"Kdy?", zahučel Jakob suchými ústy a žaludek se mu zvedal rychlým
vstáváním.
"Před několika hodinami. Starý pán Zankisch vyrazil časně zrána na
procházku a zaslechl zvuky nouze od Landwirtů.
Jakob si začal natahovat brnění, které uložil u krbu, a sebral množství svých
zbraní, přičemž nadával pod vousy na své zkřehlé prsty, že nedokážou zapínat
přezky tak rychle, jak by si přál.
"Doufám, že to není falešný poplach", varoval je Hergar podrážděně
vysávaje zbytky vína z lahve, než si natáhl boty a hodil si kladivo na rameno.
Spokojené říhnutí naznačilo jeho připravenost.
Trpaslík si všiml, že polovina jeho vlasů byla slehlá, jak si na nich ležel.
Když viděl, že Jakob se stále připravuje do bojového, začal si Hergar vyčesávat
ostny.
"Řekl si to Elldrigarovi?", zeptal se Jakob a zkroutil ruce za sebe,
aby zapnul řemeny krunýře.
"Připravuje se".
Jakob předpokládal, že ostrý sluch lesního elfa zaznamenal Dieterův hlasitý
příchod a upozornil jej na poplach.
Jakob si byl jist, že elfa něco zjevně trápilo. V posledních dnech ve vesnici
byl zamyšlený, téměř smutný. Nějaké neznámé břemeno viditelně spočívalo na jeho
bedrech.
Doufaje, že pohřební chování jeho druha neovlivní jeho bojový výkon, si Jakob
hodil síť na rameno a vyběhl za klerikem.
Hergar se rozběhl krátkými kroky a byl téměř sražen na zem, když se mu
Elldrigar mrštně vyhnul v úzké chodbě.
"Pojď, trpaslíku. Pohni svýma krátkýma nohama nebo všechno zmeškáš",
prohodil posměšně.
"My trpaslíci nepotřebujeme spěch, čahoune, protože nikdy neutíkáme".
"Tomu věřím. Než dorazíte do boje je buď skončena nebo vaši nepřátelé
zemřou stářím".
Hergar zatnul zuby a nevšímal si elfova škádlení. Místo toho se soustředil na
zdolání schodů, po nichž Elddrigar jakoby lehce ztančil dolů.
Zabíječ seběhl dolů jako divoká vichřice, než proběhl zadní předsíní a dorazil
k ostatním stojícím již venku v ranním šeru.
Dva dny, které strávili získáváním znalostí o okolní oblasti, byly vyrovnány
temnotou, jež bránila rozeznat okolí, což činilo krajinu značně méně známou.
"Tudy", ukázal Dieter sebevědomě, když si jako první vzpoměl, kde
žijí Landwirtovi.
Klerik se obrátil a rozběhl, přeskočil příkop a sprintoval po zarostlé cestě,
přičemž jeho divoké vlasy a roucho vlály za ním v třepetajících se rolích.
Ostatní byli rychle za ním, jelikož směr odpovídal jejich vlastní paměti.
Vzduch byl chladný a lehká mlha se skromně proplétala podrostem lesklým rosou.
Rostliny se stavěly do cesty různorodé tlupě, ale ta přes ně přesto přeběhla.
Během minuty se na dohled objevila čistina s Landwirtovic farmou mezi obklopující
clonou stromů.
Elldrigar byl první, který opustil stromoví, jelikož mu změť stromů vůbec
nepřekážela. Vyskočil s připraveným likem a svým zrakem přehlížel scénu.
Udýchaný Dieter se objevil druhý. Dva malé kousky ztuhlé síry držel v jedné
ruce a meč ve druhé.
Zdržen svým těžkým brněním se objevil Jakob a spěchal do čela. Zaujal bojový
postoj se svým dlouhým mečem vzadu a krycí dýkou před sebou připraven odrazit
útok.
Horlivě přehlížel oblast, hledal nepřítele či známku pohybu mezi klidnou
venkovskou usedlostí. Bylo tu jen temné ticho přerušované jen bzučením hmyzu a
švitořením ptáků.
"Chtělo by to letecký pohled". děl Dieter, odložil síru a místo ní
vytáhl malé sokolí pero.
Klerikovy oči pohasly, jak oddal pozornost úkolu. Roztáhl ruce a začal pronášet
podivná slova zaříkadla nějakým nezemským jazykem. Dieterova ruka se sevřela v
pěst a on se napjal, tvaruje energii jako hlínu, odhodil vlny všemocné
gravitace, změnil je a podle své vůle.
Když rozevřel své napnuté prsty, křídlo bylo pryč a vysypala se smítka zlatého
prachu unášené nějakou neviditelnou silou kolem něj, než zmizela.
Ozvalo se lehké prasknutí vytlačeného vzduchu a tělo v rouchu se vzneslo do
vzduchu s vlajícími vlasy a oděvem osobní vichřící umožňující mu letět vysoko
nad místo.
Bez ohledu na to, kolikrát byl Jakob svědkem takovéhoto čarování, vždy jej
znepokojilo. Nezdálo se přirozené provádět takové kousky, ani když to bylo pro
dobrou věc.
Takové tajuplné a tajemné věci byly mimo jeho pochopení, a odtud pramenila
hluboce zakořeněná nedůvěra v neznámo.
Hergar se vyřítil z křoví s vrčením a pozvednutým kladivem s potůčky potu
stékajícími po jeho potetovaném těle.
"Kde je kněz?", zasípal, vydech a prohnul se, aby popadl dech po
horečném běhu.
Jakob ukázal nahoru, takže zabíječ bez zájmu pohlédl na vznášející se tělo, než
vrátil pohled na zem.
"Viděl něco?", zeptal se Hergar, ohnul se, opřel o kladivo a snažil
se popadnout dech.
Jakob odpověděl pokrčením ramen a promluvil po krátké odmlce. Jeho fascinované
oči byly stále zaměřeny na tajemný pohled a nemohl se od něj odtrhnout.
"Nevím. Zatím nic neřekl".
Slétaje zpět na pevnou zem, větry utichly ve chvíli, kdy se Dieter jemně dotkl
hlíny a jeho zježené vlasy opět povadly.
"Nezdá se, že by na farmě někdo byl, ale koruny brání říct jistě, jestli
je to stejné i dál".
"Půjdu hledat stopy", řekl Elldrigar a zmizel zpět v lese.
"Buď opat…", začal Jakob, ale elf se již hnal hustým roštím jakoby to
byla cesta. "Jdeme prohledat farmu. Dietere, vezmi si stodolu, Hergar
zadek. Já půjdu zepředu".
Skupina se plížila ke svému příslušenému cíli, zbraně připravené pro okamžité
použití, oči bdělé pro známkách nebezpečí.
Dieter vtrhl do stodoly zatímco Hergar vpadl do hrubého, jednoposchoďového domu
bez pokusu o skrytí nebo opatrnost.
Jakob vzdychl při nadměrném hluku, rozkopl hlavní dveře a okamžitě se vrhl
stranou a do krytu. Po chvíli pohodil hlavou, aby se rozhlédl po vnitřku.
Uspokojen, že je to bezpečné, konečně opatrně vstoupil.
Zvuk praskajícího dřeva pod těžkými údery kladiva značil Hergarův agresivní
vstup zadními dveřmi. Těžké kroky zabíječe umožnily Jakobovi udržovat si
přehled, kde obhroublý válečník je.
Pracujíce z protějších stran dvojice rychle prohledala zbylé místnosti a
nenalezla nic živého. Jen prohledané místnosti a znaky pohromy a odporu
zůstaly. Jejich cesty se střetly uprostřed.
"Něco?", zeptal se Hergar, hodil si kladivo na rameno mrzutě odkopl z
cesty převrženou židli.
"Ne. Jenom stopy po hledání, krádeži a únosu".
"Nástroje a jídlo?".
"Jo, podivný", Jakob vážně potvrdil.
"Doufejme, že jeho vytáhlost najde nějaký stopy nebo jsme tam, kde jsme
začali", zavrčel trpaslík, místní víno se ukázalo méně vhodnou náhradou po
jeho útrpné žízni po hektickém boji.
Odplivl si na zem a vytáhl několik šuplíků. Na zem se vysypala směs osobních
cetek a on po nich začal hrubě dupat svýma botama.
"Pokud nějaký jsou, určitě je najde, ale pojďme nejdřív odsud. Tady už nic
nenaděláme", prohlásil Jakob.
Hergar si všiml několika mincí mezi cetkami a sehnul se, aby si je vzal. Ke
svému překvapení nalezl mezi měďáky a stříbrňáky několik zlaťáků.
"Peníze?", podivil se zamračeně a hodil je Jakobovi.
Chytiv rotující minci ve vzduchu se na ní podíval, obracel ji znovu a znovu,
jakoby na jejím vyleštěném povrchu viděl obraz útočníků.
"Jak jsem říkal. Sebrali z tohodle místa nástroje a materiál, jídlo a
všechno ostatní. Ale cokoliv skutečně hodnotného tu nechali. To je sakra
divný", poznamenal Jakob a strčil minci do kapsy.
"Kolik jich tu bylo?", zeptal se Hergar a uložil ostatní mince do
váčku, zatímco kráčel ke dveřím.
"Landwirtů nebo útočníků?".
"Farmářů", děl Hergar.
"Šest, myslím. Muž, žena, tři děti a děda".
"A kdo by si bral všechny?".
"To nebyli bestiáci. To je jistý. Ani jeden mrtvý? To není
pravděpodobný", prohlásil zabíječ a kroutil hlavou ve znepokojivých
myšlenkách.
"Jo, a proč by se bestiáci trápili s mladejma a strarejma? Na jídlo?
Práci? Nemyslím. Zejména se všema těma nepotřebnejma krámama, co ukradli".
Vešli do zahrady táhnoucí se před domem a zamířili ke stodole. Dieter stál
lhostejně u vstupu a kochal se venkovskou krásou přírody.
"Něco?", zavolal Hergar.
Klerik odehnal včelu poletující nebezpečně blízko síťoví jeho vlasů a potřásl
hlavou.
"Nic. Včetně zrní a sena. Kdokoliv to tu udělal vybral stodolu téměř do
posledního snopu pšenice. Co v domě?".
"Stejná písnička. Žádný těla, předměty, jídlo, nic", odvětil Jakob.
"Sakra. Kdy si do někoho praštím?", odplivl se Hergar a plácl se
dlaní do konejšivé hlavice svého kladiva. Vrtěl se pocitem marnosti, že mu byla
odepřena další možnost nechat se zabít.
Jakob obrátil oči k obloze a jemně vydechl, což mu umožnilo sebrat více
trpělivosti.
"Tak co budem dělat dál?", mrzutě se zeptal Hergar. Lehl si do trávy
a nechal teplé paprsky slunce dopadnout na holou kůži.
Jakob se skrčil a opřel se o svůj meč špičkou trochu zabodnutý v měkkém
trávníku.
"Počkáme na Elldrigara", odvětil.
"Skvělý", zasténal trpaslík. "Teď závisíme na každé zprávě tý
změkčilý píšťaly".
"Umíš stopovat?", děl Dieter podrážděně.
"Kdo chce stopovat? Nech najít nepřítele někoho, kdo neumí bojovat, a boj
důležitějším", prohlásil radostně a pohladil své kladivo ležící vedle něj
v trávě jako oblíbeného mazlíčka.
"Myslíš taky na něco jinýho?".
"Ne".
"Takže ty jsi opravdu tak povrchní tvor".
"Jo".
"Pche", odplivl si Dieter s přezíravým mávnutím rukou směrem k
trpaslíkovi.
"Pche", napodobil ho Hergar s otevřeným pohrdáním a zkroutil tvář do
křivého šklebu. "Jaký druh bláznů vůbec uctívá zimu?".
Nedostatek odpůrců zanechal zabíječe v hašteřivé náladě a to byl postoj, který
se mohl rychle změnit v popudlivé nepřátelství.
Dieter nebyl ochotný ke sporu, ale trpaslické poznámky ohledně jeho drahocenné
víry ho úspěšně podráždily.
"Rouháš se mému bohu, trpaslíku. Nejsou jako ti Sigmarští podvodníci.
Nemám omezení nutící mně neustále pomáhat vaší ubohé rase. Ještě jedno kacířské
slovo z těch tlustých rtů a já tě opeču jako nabarveného červa, kterým
jsi".
"Och. Takže chceš, aby tě ten nabarvený červ praštil kladivem do tváře,
co, kněže?", zavrčel Hergar, a vyskočil ze svého lehu.
"Odlož si svoje dětské chrastítko. To může zlepšit tvůj směšný
vzhled".
Jakob si všiml, že Dieter vytáhl valouny síry a jeho oči blikly pulzováním
uvolňované energie. Klerikova kůže byla narudlá a jeho rty vyslovovaly slova k
vytvoření zápalné zkázy. Hergar ho dotlačil příliš daleko, kněz už neblafoval.
Jednaje k ochraně sebe stejně jako zabíječe od nerozlišujícího výbuchu ohně
Jakob skočil trpaslíkovi do cesty a chytil ho kolem těla. Silný úder, který by
snadno povalil většinu lidí Hergara pouze zastavil.
"Z cesty, Jakobe. Nebo tě sejmu taky", varoval ho trpaslík jízlivě s
kladivem stále ve vzduch připraveném dopadnout a přinést zkázu.
"Ne bez krvavého boje. Teď si sedni", řekl Jakob se zavrčením doufaje
v uklidnění rozzuřeného trpaslíka.
Stále strkal do zabíječe a tlačil ho zpátky, přičemž litoval, že nezasáhl
dříve. Byl zaneprázdněn nostalgickým přemýšlením o starých bitvách jako často v
nudných chvílích.
"Já se nenechám urážet, ty zbabělý grumbaki".
"Tak tím nezačínej hádky", zařval Jakob.
Hergar se prudce prohnul a jeho svaly Jakoba snadno odhodily.
"Urazil jsi jeho boha, starý příteli", děl, skočil zpět a připravil
si zbraně. Jakob zamýšlel zamotat trpaslíka do své sítě a nějak ho uklidnit.
Bylo by to marné úsilí a dovolávání se jejich přátelství slibovalo větší
úspěch. Vlhký pot strachu začal smáčet Jakobova záda. Měl klerika připraveného
oba je vypařit za sebou a psychotického zabíječe hned před sebou.
"Jen jsem žertoval", zahřměl Hergar hlasitě na svou obranu a
přešlapoval vzrušeně z nohy na nohu. Chtěl bojovat, ne mluvit, ale Jakob ho
obtěžoval argumenty. Hergar nenáviděl hádky, dával přednost několika vhodným
urážkám a následném rozbitím něčí hlavy.
"A co kdyby Dieter žertoval o Grimnirovi?".
Možnost hanobení velkého válečného boha trpaslíků ho donutila jednat
impulsivně, jeho oči užasly zděšeným vztekem při pouhé zmínce o takové
ohavnosti.
"To bych rozpáral jeho zatr…".
"To je ono", přerušil ho ostře Jakob.
"Hmmmmpf, to je něco zcela jiného", přidal trpaslík zarputile,
kladivo začalo klesat.
"Ne, to sakra není, a ty to, Hergare, víš".
Trpaslík se přiblížil a jeho zabíječský vztek běsnil, zejména pro svou porážku
ve verbálním sporu. Hergar nedokázal čelit porážce v ničem.
"Měl bys čelit smrti proti velkému nepříteli, ne spojenci. A co když
zvítězíš v boji s Dieterem? Je duchovní, kterého si dohnal do sporu, dobrým
přídavkem ve tvém seznamu pobitých nepřátel? Jak působivé", děl Jakob.
Znal jen málo ze zabíječských zákonů a musel blafovat jak nejlépe uměl.
Trpaslík se zarazil a jeho hněv stále divoce plál. S hrdelním vyštěknutím mávl
rukou, aby si vybil pocit zmaru na nejbližším neživém předmětu. Pevná válečná
zbraň udělala obrovskou díru do zdi stodoly, až se třísky rozlétly na všechny
strany.
Těžce vydechl a nechal hlavici dopadnout na zem. Obrátil se na patě a dusal
pryč, přičemž jeho boty zanechávaly hluboké stopy v hlíně s každým rozzlobeným
krokem.
Dieter opatrně vyměnil své ingredience, když se přesvědčil, že ústup není
mazané zdání k odvedení pozornosti. Tiše se posadil a začal bezmyšlenkovitě
vytrhávat stébla trávy a házet je stranou.
Uplynuly dlouhé minuty, než se Hergar dostatečně uklidnil, aby se vrátil.
Trpaslík se natáhl o kus dál s promočenou rukojetí kladiva ve svých rukou.
Nepříjemné ticho trvalo, dokud se neobjevil Elldrigar. Jeho příchod byl pro
celou skupinu neslyšitelný a při jeho slovech všichni vyskočili s vylekaným
trhnutím a tasením zbraní.
"Našel jsem stopy".
"Sakra, Elldrigare", zaskučel Jakob uklidňuje své náhle zuřící srdce
a sklápěje meč.
"Bylo jich šestnáct. Přišli z jihu, vzali lidi a zkusili skrýt stopy
míříce k severu. Můžu jen odhadovat, že jsou tak hodinu dvě před náma".
"Stále mají lup?", zeptal se Jakob.
"Jo, nepochybně je značně zpomaluje".
"Dobrá, čím dřív vyrazíme, tím dřív je dostihneme", řekl Jakob a
zasténal, jak byly jeho nohy nuceny zvednout jeho obrněné tělo.
"Ne pokud nedáme Hergarovy chůdy, šli přímo přes les", usmál se.
Trpaslík se otočil a přísně si elfa prohlížel.
"Pokud ho nechceš nést, Elldrigare, tak nech narážek".
Elfí střelec mumlal něco o nedostatku humoru u skupiny a vydal se nejkratší
cestou ke stromům, než se podíval na malátně se zvedající družinu.
"Tak jdete? Šli tudy", oznámil snaže se povzbudit nějakou míru
spěchu, protože byl nyní blíže než kdy dříve.