Zplozenec (část 15)
49.
Obrátiv do sebe zbytek svého piva Hergar hlasitě říhl,
aby naštval Elldrigara, který kultivovaně usrkával ze své sklenice koňaku.
Jakob odstrčil svůj prázdný talíř a utřel si ubrouskem přebytečnou omáčku ze
rtů.
"Nemáme na výběr. Musíme ho zabít".
"Jo, to je první rozumná věc, kterou jsem slyšel", souhlasil Hergar a
pohlédl na Elldrigara, zda je rozhodnutí jednomyslné.
Elf to chtěl vzít jiným směrem. Vražda mu nebyla po chuti, čin by spíš odpovídal
nějakým hrdlořezům nebo zbabělým zabijákům. Krom toho, mohli se mýlit. Ale čas
kvapil, již nyní mohlo být pozdě zastavit plány zrádce, a pokud by nejednali,
město by padlo. Byl to jeden zlý život v porovnání s tisíci nevinných. S jeho
smrtí se pohyb vojsk od útočných bodů zastaví nebo jej jeho následník změní,
protože takový pohyb shledá zbytečným či špatným. Nikdo nezpochybňoval plány
nadřízených, ale příští kapitán je zruší, jakmile uvidí, jak podivně chybné
jsou.
Skaveni nebudou varováni, že kryt jejich agenta byl odhalen a použit k
ospravedlnění vraždy. Pokud byly důkazy stále v domě, skupina je mohla použít
ke svému očištění a možná by bylo město zcela varováno, takže by se skaveni
střetli s připraveným vojenským úderem, jakmile by se objevili.
"Předpokládám, že nemáme jinou možnost", uznal nakonec. Muzeli
zastavit Keislera.
"Víme, kdy přichází. Víme, kdy odchází. Zabijeme toho smrdutýho hajzla v
jeho domě", navrhl Jakob.
"Přepad při návratu?", zeptal se Hergar.
"Jo. Zadní dveře jsou stále otevřený, takže máme snadnou cestu dovnitř a
ven", stanovil Jakob.
"Co když bylo vyražení dveří odhaleno?", dotázal se Elldrigar vidící
v takovém plánu mnoho trhlin.
"Tak je vyrazím znova", opáčil Jakob, unaven otálením a skrýváním se.
Chtěl něco udělat, cítit, že jejich činy konečně dokázaly něco jiného, než
získat informace o nevyhnutelném masakru. Museli přestat dozvídat se o něm
stále více a začít dělat něco, co by ho zastavilo.
Elldrigar zřetelně viděl, že člověk a trpaslík pevně upřeli své mysli na tento
způsob, takže nebolo moc možností navrhnout něco lepšího.
"Dobrá", vzdychl.
Jakob a Hergar se vítězoslavně usmáli a pokračovali se vzrušením v hlase v
plánování.
"Máme pár hodin, než se vrátí. Zaprvé, sundám si brnění, abych nebyl tak
nápadný. Pak půjdeme sledovat dům, párkrát ho obejdeme, podíváme se po nějaké
známce přítomnosti, a pak půjdeme a počkáme na toho bastarda", rozhodl
Jakob.
Elldrigar potlačil zoufalé zasténání zhoupl se na židli. Měl z tohoto podniku
neblahou předtuchu.
50.
Stoje před kongregací šedý věštec Tikric mazaně
upoutal poslouchající klanové krysáky, masy byly okouzleny slovy věštce, který
mluvil jménem Rohaté krysy. Jako proroci a vizionáři byly duchovními
dohlížiteli nad celým skavenstvem vládnoucí skrze strach a písmo.
Tikric pokračoval ve svém kázání, aby povzbudil a ukonejšil klanové krysáky.
"Máme mnoho nepřátel, ale pamatujte, děti Rohaté krysy, náš pán nám dal
toto požehnání, aby nás vyzkoušel a učinil nás silnějšími, aby nám zajistil
dary, které si sami musíme vzít, neboť takový je způsob Rohaté krysy.
Dal nám jako nepřátele elfy, jimž můžeme ukrást jejich magii a vědomosti a
ukázal nám hloupost civilizace.
Dal nám jako nepřátele trpaslíky, jimž můžeme obsadit pevnosti, nosit jejich
kvalitní brnění, jejich ostré zbraně a ukázal nám hloupost pýchy.
Dal nám jako soky orky, kteří mohou sloužit silnými svaly a malým mozkem jako
otroci, jež můžeme snadno naplnit věrností ke svým pánům, a naučil nás hloupost
neznalosti.
Dal nám jako opruzníky gobliny, které můžeme rozdrtit pod nohama, a tak nás
varoval, jak nízko může tvor klesnout.
A dal nám jako protivníky lidi, jimiž můžeme naplnit svá břicha a naučil nás
hloupost samolibosti. Všechno to jsou dary Rohaté krysy a my si je vezmeme jeho
jménem".
Maulokk ho vyzval k takové řeči, aby podpořil morálku. Kouzlič věděl moc dobře,
stejně jako on, že každá bitva je vyhrána nebo prohrána předtím, než první noha
vstoupí na bojiště či první meč opustí pochvu.
Toto podivné spojenectví vzniklo před rokem. Kouzlič získal podporu menšího
vojevůdcovského klanu a využil jej k vnesení všeobecného zmatku do Tikricových
plánů. Když narazil na plán výbuchu v Maulokkově dílně, získal skvělou
příležitost a přišel za kouzličem s nabídkou.
Následně byl Maulokk podivně nepřítomný a inženýrský viník byl 'nečekaně'
přítomen, když došlo k výbuchu, krerý jej roznesl po většině místnosti. Od toho
dne si ti dva vzájemně pomáhali s výměnou informací a byli si vzájemně očima a
ušima u nepřátelských klanů. Bylo to proně velmi nebezpečné postavení, ale bylo
to vylice užitečné.
Díky své přítomnosti zde mohl pomoci Maulokkovi a zároveň být velmi odměněn po
úspěšném útoku na Middenheim. Takový užitek by zdaleka převážil jakékoliv
následky ze selhání svrhnutí Maulokka a způsobení, že se plán zvrhne do
neštěstí. Krom toho, jeden jeho vlastní plán potřeboval jisté lidské zajatce,
kteří mohou být opatřeni díky Maulokkově přízni. Dalším bonusem přirozeně bylo,
že Maulokk bude jeho dlužníkem, a čím mocnějším se kouzlič stane, tím cennější
takový závazek bude. I jako šedý věštec měl kolem sebe mnoho rizik a jeho život
byl nejistý jako každého jiného skavena.
51.
Kapitán Keisler kráčel časně ranním světlem dne
Konigstagu, zívl a zalovil pro klíč. Vytáhl ho, strčil si meč podpaždí, odemkl
zámek a otevřel dveře.
Strávil celou noc prací na tajných přípravách pro případ, že by grafův dvůr
nevěřil existenci hrozby. Hlídky na západě se drasticky zvýšily pod záminkou,
že se v oblastli očekává aktivita organizovaného zločinu. Podsvětí
pravděpodobně využije velkého finále na zakrytí svých bezohledných činů, a
takový příběh je dosti uvěřitelný, aby zajistil mohutné navýšení, kde
potřeboval.
Vkročil do dveří, a okamžitě si všiml nebezpečí a dveře za ním byly zavřeny
mužem za ním. Keislerovy reakce byly vybroušeny téměř na vrchol v krutých a
nelítostných ulicích Middenheimu, a on odpověděl okamžitě za použití taktiky
rychlého vyřazení. Širokým kopem vedl špičku do slabin trpaslíka s natuženými
vlasy, zatímco současně trhl hlavou na hrubě odděného a neobrněného muže za
sebou. Zvuk jeho helmy plácnoucí do masa byl doprovázen ostrým prasknutím nosní
kosti.
Trpaslík pustil válečné kladivo, které držel nad hlavou, a prohnul se, z očí mu
vyhrkly slzy, zuby zaťaty. Muž odklopýtal zpět, jednu ruku na krvácejícím nose,
druhou slepě mával, aby získal podporu pro svou rovnováhu. Prsty poškrábaly
zeď, dokud s hlasitým žuchnutím nedopadl na podlahu.
Keisler popadl trpaslíka za krk a praštil jeho tváří do zdi, která se zbarvila
doruda. Trpalíkův odpor opadl po barbarském úderu a Keisler pokračoval, mrštil
rukou dolů a prudce vykopl kolenem, které narazilo na trpaslíkovo již těžce
zjizvené čelo.
Keislerovy drátěné nohavice jej ochránily před zraněním, přičemž zvýšily
zranění soka. S ostrým prasknutím Hergar spadl dozadu a zůstal ochable ležet.
Keisler širokým švihem vytáhl meč z pochvy a odhadl soupeře. Sražený muž se
hrabal na kolena, krev proudící mu z nosu polevovala. Keisler vykročil a kopl
ho do tváře, tvrdě ochromil soupeře, než zvedl meč a chystal se napíchnout
omráčeného vetřelce.
Náhle periferním viděním zachytil pohyb, ozvalo se jemné, krátké zasvištění a
jeho hruď prořízla bolest. Po ráně klopýtl zpět, meč mu vypadl z ruky a
zařinčel na podlaze, jak mu ubývalo sil. Podíval se dolů a spatřil šíp
zabodnutý hluboko v hladkém povrchu svého brnění a proniknuvší kroužkovou košilí
pod ním, zatím co krev se lila přes pírka letek. Věděl, že nebude schopen
zaútočit na útočníka, než ten znovu vystřelí, takže se místo toho snažil otočit
a vyrazil ke dveřím přesvědčen, že jich může dosáhnout, než útočník znovu
nabije.
S trhnutím otevřel dveře, když se mu další šíp zabodl do zad, pronikl brněním a
vnořil se mu do masa. Keisler byl na okamžik příliš šokován nečekaným úderem a
bolestí. Divoce skočil na ulici, jeho vidění ochablo, chrčení jeho dechu a krev
tekoucí mu ze rtů naznačovalo, že jedna jeho plíce byla prokláta. Dokázal
udělat několik dalších kroků a zhroudil se, rozvažuje, proč střelec, který
dokáže vypálit dvě střely tak neuvěřitelně rychle za sebou nebyl použit jako
odstřelovač, který by ho střelil ze střechy, když kráčel po ulici.
52.
Jekot přehlušil zvuky veselí, když se obrněný kapitán
zhroutil mezi lidi.
Elldrigar doběhl ke dveřím a s kopnutím je zavřel, zastrčil závoru a běžel k Jakobovi.
Člověk byl v bezvědomí a navzdory ráznému zatřesení nepřišel k sobě.
Měli jen pár minut, než hlídka vnikne do domu. Pokud se pokusí odnést své
společníky, bude jistě chycen. Elf byl nucen udělat těžké rozhodnutí, které
bylo cizí jeho povaze. S odporem, že to musí udělat, popadl jejich váčky,
protože zatknuvší strážci by nepochybně takové peníze zabavili. Když je
přivázal k opasku, vzal Hergarovo kladivo, znaje cenu takového dědictví. Pak
uháněl k zadním dveřím, přičemž si hodil luk na rameno.
Když vyšel ven, rychle zamířil cestou hluboko do bočních uliček, přičemž se
snažil sám sebe přesvědčit, že jednal správně. Skaveni stále plánovali, Keisler
mohl stále žít, jeho druzi budou jistojistě uvězněni, bylo potřeba, aby zůstal
někdo, kdo tyto věci vyřeší, někdo volný a s penězi. Trpaslíkova výhra by je
možná mohla všechny zachránit.
Po návratu k Hladovému hobitu rychle shromáždil jejich vlastnictví a zjistil
potíže s rozsáhnou sbírkou brnění. Skrytě spustil pytle s kovem z okna, použil
stejnou cestu a přesídlil do Templářovy paže, hostinci jižně od Velkého parku.
Hostinský nejprve tvrdil, že jeho podnik je plný, ale značná částka ho donutila
zrušit rezervaci a poskytnout Elldrigarovi pod falešným jménem nové ubytování.
Vyčerpán a pokryt potem ze strachu i z námahy ulehl ve svém novém pokoji a
přemýšlel o svém dalším tahu, jeho srdce bušilo a znělo mu ozvěnou v žaludku.
53.
Velitel hlídky Shutzmann byl náhle probuděn časně ráno
těžkými údery na dveře. Vyklouzl z postele, a ihned pocítil nepřirozený chlad.
Podúrovňové náměstí před palácem, Válečné náměstí, bylo dříve toho dne naplněno
čarodějným krupobitím, a bylo tedy vystaveno ledovým čarodějům vytvářejících
hladké, rovné kluziště pro závody na bruslích. Až toto roztaje, výsledný bazén
poskytne vodu pro soutěž ve vodním pólu, ale než k tomu dojde, bude muset žít
se sálajícím chladem, který se dotkl všech domů podél náměstí včetně sídla
ostatních midden maršálů.
Vytáhl tlusté roucho a nasadil si jej, než se vydal ke dveřím. Horečné klepání
se obnovilo, když se blížil.
"Dobře, dobře. Bohové vás zatrať. Už jdu", zavolal podrážděně, víčka
ztěžklá, v ústech sucho a smysly stále poněkud nejisté.
"Co je?", vykřikl a otevřel dveře.
Destátník stojící před ním rychle zasalutoval s přehnanou vojenskou
precizností.
"Omlouvám se za vyrušení, pane, ale ráno došlo k nehodě".
"Ano?", zeptal se zmareně, protřel si oči a zívl, snaže se zahnat
přetrvávající účinek přerušeného spánku.
"Kapitán Keisler. Byl naň učiněn útok. Leží v Shallyaině chrámu, utrpěl
těžká zranění".
"Jak se to stalo?", vyštěkl, a s trhnutím se touto zprávou zcela
probudil.
"Vrazi čekali v jeho domě, kam pronikli zadním vchodem. Dva jsme chytili,
ale máme důvod věřit, že jeden uprchl", ohlásil důstojník.
"Proč?".
"Kapitán byl dvakrát střelen, ale ani jeden ze zajatců neměl luk či jinou
střelnou zbraň", vysvětlil desátník. Horko po jeho běhu rychle zmizelo a
on se začal klepat, jak mrznoucí led začal studit na jeho kůži.
"Už jste je identifikovali?", zeptal se Shutzmann.
"Zatím ne, jsou u výslechu. Jeden z nich je trpasličí zabíječ, pane",
opatrně sdělil desátník.
"Zabíječ?", zeptal se Shutzmann překvapeně, neboť to nesedělo na to,
co věděl o trpaslících. Byl obeznámen s jejich kulturou, protože jich v
Middenheimu bylo mnoho a byli zodpovědní za vybudování většiny muhutných
městských opevnění. Věděl, že zabíječi hledají spásu ve smrti v boji, ať už
jakýkoliv důvod je donutí brát přísahu na prvním místě, ale pokusit se zabít
kapitána hlídky?
"Ano", potvrdil desátník po chvíli.
"Pak to držte v tajnosti. Nechci nadmíru zneklidnit trpaslickou komunitu,
než získáme odpovědi. Co ten druhý kriminálník?".
"Člověk. Toto měl u sebe, pane".
Desátník podal medailón a hvězdici. Ulrich okamžitě poznal znak, ale nechal si
tuto znalost pro sebe. Člověk byl ve spolku se skaveny. Pokud byl ve spolku s
takovým mužem, mohlo to znamenat, že trpaslík patřil k temným? Nevěděl
prakticky nic o takových věcech, jen že temní trpaslíci existovali a byli
obávaní. Mohl zabíječ být taková zrůda?
"Zjistěte plány jejich pánů, zavolejte toho mučitele…", odmlčel se
snaže se vzpomenout na jméno, "…Foltera. Zatím nás nezklamal, sežeňte ho,
a rychle, čas je drahý".
Ulrich se vrátil do postele a přemýšlel nad události toho dne. Setkání s midden
maršály proběhlo dobře. Oba souhlasili, že hrozba existuje, a když přednesli
jednomyslně záležitost grafovu dvoru, dokázali překonat despekt a nevíru a
získat povolení jednat. Byli dokonce tak přesvědčiví, že nezískali jen plnou
pravomoc chránit západ, ale také jim byla přislíbena domobrana, rytíři a
jednotky na východ, neboť graf měl podezření, že celá věc byl jen složitý
podvod k odvrácení pozornosti od pravého místa vpádu.
Přetáhl si přes sebe přikrývky a zaklel, jelikož je již všechno teplo opustilo.
Pak upadl do spánku sužovaném předtuchami a sny naplněnými temnotou a
štětinatou havětí.
54.
Maulokk se zastavil, když jej znovu zavolal stín.
Znovu povolán krysím králem ovládajícím malé bratry poslouchal, co mu vrah
klanu Eshin tiše sděloval.
Maulokk byl rád, že jeho plán byl vyprovokován tak brzo. Poplatky za používání
týmu klanu Eshin a krysího krále byly astronomické, ale byly neocenitelné a on
nelitoval svého rozhodnutí využití jejich jedinečných služeb a mimořádného
talentu.
"Člověk, Keisler, byl smrtelně zraněn. Leží v Shallyanině chrámu. Vousáč a
jeho lidský druh byli chyceni. Elf unikl hlídce a přesunul se do jiného
hostince, kde zůstává posud".
Jeho loutky selhali. U Rohaté krysy. Nedokázali nic udělat pořádně? Maulokk
rychle stanovil problém a zjistil, že to je takhle možná lepší. Rozhodl se
nechat neschopné blázny vykonat pro něj jednu poslední službu.
"Až padne noc, zabijte zajatce", nařídil stručně, a znepokojeně šlehl
ocasem.
"Jak si přejete", odvětil, a lehký větřík naznačil odchod vraha.
Na své cestě zpět Maulokk dále pokračoval v přemítání nad současnými událostmi.
Jeho plány běžely téměř perfektně. Klan Skreek jej přijal jako svého vojevůdce
a po Cikcritově osudu se nikdo jiný necítil dost sebejistě, aby ho vyzval nebo
přijal podporu jiných na přípravu pro další boj. Dokud jeho velení neskončí,
klan Skreek byl jeho.
Jeho noví krysí ogři dorazili dříve, naštěstí než se náhončí vrátili. Skaveni
klanu Moulderu neměli jinou možnost než přijmout lež, že je Maulokk nakrmil
různými růst a svaly zvětšujícími nápoji vlastního návrhu. Přirozeně tomu
nevěřili, ale nestěžovali si, jinak by odhalili úplatek, který způsobil problém
na prvním místě. Pokud by se zvěst o jejich zradě roznesla, velmi by to
poškodilo budoucí prodej jejich výtvorů zničením důvěry ve spolehlivost klanu.
Pokud by se vědomost o výměně donesla šedým věštcům, snadno uhádli, co se
stalo, ale nebyli schopni naříkat nad krádeží. Šedí věštci by se neodvážili
prohlásit, že zaplatili, aby dostla zmetky, protože to by očistilo Maulokka ze
všech jiných selhání a nabízelo by to úvahu, že věštci záměrně způsobili
všechny Maulokkovy neštěstí. Takové politické odhalení by také poškodilo
kněžstvo, otřáslo iluzí nestrannosti a způsobilo by značné vystupňování sporů
mezi klanem Skryre a kněžstvem.
Útok na kapitána dodal větší váhu jeho spiknutí, které jeho lidské loutky
'odhalily', a odstranil škodlivý účinek jeho velení nad lidmi. Zabití jeho
neschopných vrahů by je dále obvinilo jako skavení agenty vyslané umlčet
Keislera a také by jim zabránilo vyvrátit taková obvinění. Elf nebyl důležitý,
uprchlík před spravedlností hledán pro pokus o vraždu, neměl by způsobit žádné
další problémy.
Zpět ve své soukromé dílně pokračoval s posledními vylepšeními svého díla a
pyšně na ně hleděl. Jeho jediným zklamáním bylo, že musel čekat ještě celé
další dva dny, než uvidí, co to dělá s kůží.
55.
Šplhaje po pevné zdi blízko východní brány Ikitik
cítil noční vánek čeřící mu jeho tmavou srst pod chameleonských pláštěm stínů,
oděvem chránícím ho před cizíma očima.
Hlídka městské strážce na cimbuří nad ním líně prošla a Ikitik snadno stoupal
užívaje drápy na nohou a dlaně k pevnému uchycení.
Jako mistr vrahů byl určen hlavou jednotky poslané do Middenheimu, ale navzdory
své důležitosti v celé misi se rozhodl provést tento úkol osobně. Bylo to
částečně kvůli obtížnosti, ale zejména, protože měl velmi rád vražedné úkoly.
Chvíli uvažoval, proč Maulokk chtěl provést tento úkol, ale rychle takové
otázky zapudil. Na tom vlastně nezáleželo, jeho názor nebyl zapotřebí, jen jeho
umění dovedného vraždění. Kouzlič jej nikdy zcela neviděl a neznal jeho jméno,
ale přesto se mnohokrát setkali. Jako všichni vrazi téměř vždy pracovala
anonymě z dvou důležitých důvodů. Zaprvé, činilo to klan více bez tváře a tudíž
hrozivější, a zadruhé, zabraňovalo to odvetě jedinců toužících po pomstě nad
konkrétním vrahem, který provedl zakázku způsobivší urážku.
Pod vedením krysího krále malí bratříčci již prozkoumali jeho cestu a poskytli
nejbezpečnější cestu. V dálce za jezerem lidmi nazývaným Černá tůň byla obloha
osvětlena jasně barevnými výbuchy, planoucími letícími pásy, mnohobarevnými
blesky a dalšími vzdušnými ohňostroji způsobenými kouzly a alchymií z důvodu,
který nemohl pochopit.
Ikitik rychle slezl, instinktivně se vyhýbaje světlu, takže pokračoval
nejtemnější, nejopuštěnější cestou, aby ještě více utajil svůj pohyb.
Dorazil k cíli, bolestivé výkřiky mučených obětí dolehly k jeho citlivým uším.
Ikitik vytáhl plačící čepel a zatímco jí nechal nashromáždit plnou míru
čarodějného jedu, vyndal dvě hvězdice. Pohnul se ke dveřím a naklonil žíravou
čepel k zámku, aby nechal jed skapnout na vnitřní mechanismus. Slabé syčení
rozpouštěného kovu bylo příhodně přehlušeno další dávkou křiku.
Vražením otevřel dveře a vyrazil nahoru, jeho nohy lehtaly podlahu nejjemnějším
dotykem. Muž a trpaslík byly přivázáni na stůl silnými provazy. Hubený muž
oděný v temném rouchu a kožené zástěře se skalpelem stál před vousáčem, oděv i
předmět pokryté krví oběti. Hlídači zdráhavě stáli v každém rohu komnaty,
zatímco důstojník křičel otázky do trpaslíkovy mukami zkroucené tváře.
Všichni pohlédli na dveře, které se otevřely zdánlivě samy, ale nespatřili
Ikitika, dokud nebyl plášť stínů rozevřen, což mu umožňovalo operovat bez
překážek jeho záhybů.
Oči důstojníka se rozšířily v šoku, a pak se zhroutil, když plačící čepel
pronikla jeho otevřenými ústy, hrot pronikl člověkovým patrem a probodl mu
mozek i s lebkou. Odhalená tkáň hlasitě syčela a začala se tavit pod dotekem
nejprudšího jedu, zatímco vrahova ruka šlehla doleva a vypustila hvězdice
držené mezi jeho prsty.
První hvězdice za sebou nechala stopu temného světla vycházejícího z valounu
vrásnivce uprostřed zbraně a zabodla se do čela strážce. Náraz aktivoval
kouzlo, vzácný kamen vybuchl a ponořil se do kosti. Člověkova hlava se
zahřměním vybuchla do všech směrů spolu se září černé energie skropivší zeď
vlhkými kusy tkáně. Bezhlavé tělo sebou trhlo a svalilo se, chrlíc příval krve
z rozervaného pahýlu zbylém po krku. Zbývající černé napětí praskalo po
vystaveném mase, tkáň sesychala, jak byla pohlcována posledními zbytky ohavné
energie.
Druhá hvězdice letěla na hlídače po jeho pravici a ostří se zakouslo do hrudi
cíle, jehož výbuch odhodil na zeď. Zkázný výbuch otevřel jeho trup, vydloubl
žebra a způsobil vypadnutí všech vnitřností, sklouznutí nohou a dopadnutí na
zem s hlasitým a stašlivým čvachtnutím. Člověk zklouzl na zem do bezvládné
hromady mezi rozlité vnitřnosti, ponurá chapadla páry a dýmu se zvedala z
hrozného zranění, jak další oblouky temné síly poskakovaly po otevřené dutině
jeho trupu.
Ikitik s trhnutím uvolnil plačící čepel z lebky a šlehl s ní v širokém oblouku
proseknuvším hrdlo mučitele. Smrtelná rána rostla, jak jed požíral syčící kaňon
v jeho krku. Člověk stále nehybně ztuhlý leknutím, rudá krev proudila po jeho
trupu. Když kolébavě klesal k zemi, začal si v panice ohmatávat zranění,
zapomínaje na skalpel stále svírající v ruce, čímž si způsobil zubatý řez na
bradě.
Dva strážci naproti si uvědomili nebezpečí, těla jejich druhů stále padala, tak
rychle byli pobiti.
Ikitik vytáhl druhou plačící čepel a vnořil jí do hrudi strážce po své pravici.
Čarodějný hrot snadno pronikl skrz jeho překážející štít a brněním a ponořil se
hluboko do těla. Člověk padl do kouta a pomalu klouzal dolů, jeho prokláté
srdce bylo požíráno lačným jedem.
Ikitik přeskočil stůl s přivázaným člověkem a mrštně dopadl před dalšího
strážce. Vedl pravou zbraň dolů v předstíraném útoku na mužovo stehno, čímž
zajistil, že se ten pohnul nalevo, neboť to byla strana, kde měl štít. Strážce
zoufale sklonil štít k odražení útoku a přitom se zcela odhalil. Vrah vrazil
loket do mužova čela, čímž ho omráčil. Ikitik neztrácel čas, sevřel čelisti
kolem hrdla a zhluboka se zakousl, aby utišil jakýkoliv výkřik, načež
několikrát trhl, přičemž každé škubnutí bylo doprovázeno rvaním masa. Při pátém
trhnutí to maso vzdalo a utrhlo se od kosti, která se stala viditelnou pouhý
okamžik předtím, než příval krve vystříkl z velké díry a znovu ji skryl.
Ikitik zabořil obě čepele do křečovité hrudi člověka, zatímco polykal teplé
sousto, taková svačinka byla výtaným požitkem při úkolu. Olízl si zuby a
obrátil svou pozornost k pravým cílům. Člověk a trpalík naň plivali nadávky v
jazyce Starého světa, mluvili příliš rychle na jeho základní znalosti, aby
rozeznal, co říkají. Když vykročil, slyšel zvuk běžících vojáků blížících se k
mučírně. Poznalo se, že křik obětí nebyl dílem mučení, a byl vyvolán poplach.
Ikitik využil jejich naprostou bezmocnost a rychle jim rozřízl hrdla od ucha k
uchu. Jak bublali a kroutili se v křečích a jejich krev volně proudila ze
smrtelných ran, zavinul se do pláště, uložil své čepele a pelášil pryč, kde
zmizel do milované temnoty.