Na pokračování
Kdysi dávno jsem se rozhodla psát knížku :) Byla bych ráda za vaše názory, stále na ní pracuju. Díky, D.
Kapitola 1
Připadala si ošklivá. Možná proto použila několik různých vrstev líčidel, i když netušila, že bez nich jí to sluší nejvíc.
Prázdniny nenávratně zmizely a pro Sylvii to znamenalo jediné – nová škola a nové obavy. Nikdy neuměla zapadnout mezi spolužáky, byla samotářská a přátele si hledala jen výjimečně. Vyhovovalo jí to, přece nikoho nepotřebuje, říkala si. Pravda ale byla jiná, až zoufale toužila po někom, kdo by jí rozuměl, s kým by si občas mohla promluvit. I když si to sama nepřiznala.
Zabraná do úvah si oblékla svoje nejlepší značkové tričko a nové černé rifle, přes rameno přehodila tašku a vydala se po schodech dolů. Máma už na ni čekala, ale usmívala se.
„Tak jak se těšíš do školy? Jen si to představ, dostala ses na takovou skvělou střední.“ Radši bych se tam nedostala a šla bych na školu výtvarného umění, než na nějakou hloupou internátní školu, myslela si. Přesto vykouzlila úsměv.
„Když to říkáš.“ Matčin úsměv však zůstával neoblomný, stejně jako ona sama.
„Však jen počkej, ještě mi budeš děkovat, že jsem tě k tomu dokopala. Bude se ti tam líbit, najdeš si kamarády a ani se ti domů chtít nebude.“ Zasmála se.
No jo, tobě se to mluví, když nikam jen nemusíš. Až mě odvezeš, dojedeš zase domů a nebudeš dělat nic… Ale co já? -uvažovala Sylvie.
O všechnu práci v domě se starala Jul, tedy najmutá uklízečka Julie. O vaření zase kuchař Stefan, ale Sylviina matka nepracovala. Nemusela, všechny příjmy šly od otce, bohatého podnikatele. Ten byl, jako vždy, už od časného rána v práci. Občas pracoval dlouho do noci a Sylvie ho viděla snad jen dvakrát týdně, a to ještě o víkendu u obědu.
„No co stojíš, honem si nastup, přijdeš pozdě!“ pohrozila jí ještě máma. Jako by mi to vadilo, přemýšlela Sylvie. Přece jen si ale pospíšila a nasedla do matčina Land roveru a rozjeli se vstříc nové škole. Otec měl svoje auto, bílý Mercedes. Stejně byl snad rozdělen všechen majetek v domě, jen aby měl každý své pohodlí.
Cesta rychle ubíhala, stromy na kraji cesty se jen míhaly, jak kolem nich zelené auto prosvištělo. Za necelé 2 hodiny už Sylvie stála před tou žlutou budovou, ze které měla oprávněně strach. Ale byl to strach vážně oprávněný? Vždyť co ji tam mohlo čekat zlého?
Když stoupala po šedivých schodech vzhůru do prvního patra, v hlavě jí vířily myšlenky. S kým asi bude ubytovaná? Nebo bude sama? Kéž by, kéž bych měla pokoj jen pro sebe, modlila se.
I když byla cesta krátká, přece jen se s objemným kufrem šlo špatně, navíc si jí máma ani nevšímala a vesele se vybavovala s nějakou ženou, která jí sdělovala informace o této „bezpochyby skvělé škole“.
Taková samochvála, pomyslela si. Nezajímalo ji, co existuje za zájmové kroužky, jména všemožných učitelů, které si stejně neměla šanci zapamatovat ani další a další věci, co na ně žena chrlila. Chtěla jen vědět o pokoji, o třídě, do které musí zanedlouho dorazit, jinak přijde vážně pozdě. A to by asi nebyl nejlepší start na novém místě. Ale její úvahy nikoho nezajímaly. Tak se alespoň dozvěděla, že v jednom patře je 50 lidí a pokoje jsou jen po dvou. To znamenalo 25 pokojů na každém patře. Při své výšce šestipatrové budovy tu bude asi hodně lidí najednou, pomyslela si Sylvie a zamrazilo ji. Navíc mimo její školy jsou tu ubytováni studenti i z jiných škol.
Z úvah ji vytrhlo náhlé zastavení před dveřmi jednoho z pokojů. 11A – četla na nich. „Tak, tady máš klíče. Teď tu ještě nikdo není, ale po vyučování už jistě budeš mít možnost seznámit se s novou spolubydlící,“ usmála se žena falešně. Až teď dostala Sylvie možnost si ji pořádně prohlédnout. Nebyla zrovna nejmladší, měla již mírně prošedivělé vlasy, pečlivě vyčesané do drdolu. Zdobily ji velké nugátově hnědé oči, lemované kratšími řasami. Pod nimi menší nos a široká ústa. Štíhlou postavu ukrývala v jakýchsi tmavých šatech, asi pro tu slavnostní příležitost. V mládí musela být velice krásná, myslela si Sylvie.
„Hlavně si pospěš, tvá třída se nachází na druhé budově, v druhém patře, 1B.“ dokončila už svůj výklad ta paní, rozloučila se a odešla s tím, že má ještě práci.
Sylvie měla obavy ze všech těch nových věcí i informací. Nejvíce se však obávala spolubydlící. Jak si bude rozumět s tím „někým“? Matka, jako by vytušila dceřiny myšlenky, tiše podotkla: „Neboj se, bude to skvělé, jak jsem ti říkala. Večer ti zavolám a uvidíš, že mě ani nepustíš ke slovu, tolik budeš mít zážitků.“ usmála se.
Sylvii však do smíchu nebylo. Jen ona sama ví, jaké to bude. Jedním slovem – hrozné. Přinutila se k úsměvu. Odemknula dveře a vstoupila dovnitř.
Pokoj byl krásný, mnohem krásnější než čekala. Na zemi ležel měkký modrý koberec, obklopený světlými stěnami. V jednom rohu místnosti tkvěla krásná, světle hnědá skříň, za ní postel s bílo-modrým povlečením, noční stolek – světle hnědý, a stejné vybavení na druhé straně. Pro její spolubydlící.
Přímo naproti dveřím veliké okno, skoro přes celou stěnu, zbývající místo zabíraly dva radiátory. Před oknem stála obrovská a pohodlná pohovka s dvěma podobnými, koženými křesílky okolo a k tomu menší skleněný stolek. Nalevo i napravo vedly dveře, za nimi se ukrývala sprcha, umyvadlo, zrcadlo a odděleně záchod.
Sylvii ten luxus úplně vyrazil dech, ale mohla to čekat – od soukromého internátu. Máma asi ohromená nebyla. „Teď se tu moc nerozhlížej, není čas. Do jedné skříně schovej kufr, tašku si vezmi a upaluj do třídy, máš 5 minut.“ Objala dceru, rozloučila se s ní a už odcházela k autu. Jak moc chtěla jet Sylvie s ní, pryč, hlavně odsud, z místa, kde být ani sama nechtěla. Máma už ale startovala, naposledy jí zamávala a odjela.
A tak se, nyní už sama, vydala do hlavní budovy, prvního patra, třídy 1B.