Absint [též absinth; francouzsky absinthe; z latinského absinthium] je tvrdý alkoholický nápoj, který se vyrábí z pelyňku, anýzu a fenyklu [tzv. svatá trojice]. Často se využívají pro dochucení i další bylinky jako yzop lékařský, meduňka lékařská, badyán a jiné. Absint má charakteristickou přírodní zelenou barvu, ale může být taktéž bezbarvý. Nápoj je často označován jako „Zelená víla“.
Pojmenování absint je kodifikováno v pravidlech českého pravopisu, nicméně díky velkému exportu českých absintů jsou výrobky pojmenovány absinth, případně absinthe, což je nyní mezinárodně uznávaný název tohoto nápoje. Absint lze dělit na dva základní druhy. První je francouzský, který se někdy označuje přídomkem pravý. Druhým typem je východoevropský absint, titulovaný přídomkem český nebo bohémský, často modravé barvy. Jejich rozdíl netkví v místě vzniku, ale ve způsobu výroby. Pravé absinty se vyrábějí máčením zmiňovaných tří a dalších bylin v alkoholu, jeho následné destilaci a barvením, kdežto české absinty často vynechávají některé bylinné složky, obcházejí následnou destilaci a výsledný produkt se pouze filtruje, tudíž je oproti pravým absintům velmi hořký. Někteří zastánci pravého absintu tyto bohémské absinty za absint nepovažují a toto základní rozdělení popírají.
Roku 1915 byl absint zakázán v USA a takřka v celé Evropě kromě Velké Británie, Švédska, Španělska, Portugalska a Rakouska-Uherska. Přestože byl na konci své doby označen za zdraví škodlivý, do dnešního dne nebyl doložen důkaz o tom, že by šlo o škodlivější nápoj než kterýkoliv jiný vysokoprocentní alkohol. Absintové psychotropní účinky jsou i dnes často přeceňovány.
Oživení absintu přišlo v 90. letech 20. stol., kdy Evropská unie znovu oprávnila jeho výrobu a prodej s regulacemi týkající se obsahu thujonu. Počátkem roku 2008 se na světě vyrábí již kolem 200 značek absintů z různých koutů Země jako např. Francie, Švýcarsko, Španělsko, Německo a Česká republika.
V Česku je u některých firem rozšířen postup výroby, při kterém se pelyněk nechá vylouhovat v horké vodě, což má za následek, že se uvolní aroma a někdy i typická barviva pro absint. Některé firmy využívají podobný postup jako u pravých absintů, tj. loužením, resp. macerací v alkoholu a následnou filtrací, ale vynechávají finální destilaci. Pokud se absint vyráběl macerací v alkoholu, tak většinou již není třeba nápoj dále barvit, jelikož produkt díky maceraci již charakteristicky zelenou barvu má. Při postupu louhování bylin v horké vodě se většinou přechází k dalšímu barvení pomocí umělých barviv. Tyto nápoje získávají výrazně zelenou, často až fluorescenční barvu.
Absint byl dlouho považován za halucinogení. Tato domněnka byla posílena v 70. letech 20. stol. vědeckým časopisem, ve kterém se objevila zmínka, že thujon se podobá THC, aktivní látce v konopí.
V 19. stol. francouzský doktor Magnan zkoumal 250 případů alkoholismu a došel k závěru, že absintoví pijáci na tom byli hůře než obyčejní alkoholici a že navíc trpěli vážnými halucinacemi. Tento závěr byl velice vlídně přijat odpůrci absintu, stejně tak absintu v tomto případě paradoxně přitížili bohémští umělci jako např. Oscar Wilde, Toulouse Lautrec nebo Vincent van Gogh.
Dnes je jisté, že absint halucinace nezpůsobuje. Thujon, domnělý aktivní prvek v absintu, sice ve velkých dávkách může způsobit svalové křeče, ale není dokázáno, že by způsoboval halucinace. Je pravděpodobné, že hlášené případy halucinací z 19. stol. byly způsobeny jedovatými chemikáliemi [např. modrá skalice], které se přidávaly do levných absintů, aby se docílilo zajímavější barvy.
Přesto se i dnes vedou diskuse o tom, zda má absint skutečně další účinky než jen alkoholové opojení. Umělci popisovali účinky absintu jako „mysl otevírající“. Nejčastější zkušeností bývá jakási „střizlivější opilost“. Absintoví znalci tvrdí, že to může být způsobeno širokou škálou bylinek, z nichž některé působí jako stimulant a některé jako sedativum.
Domnělé halucinogení účinky thujonu v dnešní době paradoxně marketingově pomáhají některým výrobcům při propagaci jejich výrobků. V dubnu 2008 vyšla studie předních znalců absintu, která se zaměřuje na analýzu starých absintů a jejich obsahu thujonu. Bylo vědecky dokázáno, že absinty z 19. a počátku 20. století obsahovaly maximálně 48.3 mg/l thujonu, čímž bylo popřeno tvrzení, že původní absinty obsahovaly několikanásobně větší množství thujonu než absinty dnešní. Podle českých norem nemůže být v nápoji o obsahu alkoholu 25 % a výše obsaženo více než 35 mg/l alfa a beta thujonu.