Fis! Fis, paní docentko! Hrajte tam Fis!!!
V úterý 25. 5. 2010 jsem se vydal prosluněnou Malou Stranou na procházku okolo Valdštejnské zahrady směrem k Malostranskému náměstí. Zkontroloval jsem věž Malostranské besedy, zjistil, že věž vypadá stabilně a samotná beseda po úvodních zahřívacích kolech už jede na plné obrátky. Pozdravil jsem se se svatým Mikym a zavzpomínal na staré časy, kdy jsem tam několikrát hrál. Pak jsem to vzal Karmelitskou okolo kostela Panny Marie Vítězné, ze kterého na mně rozverně, až laškovně, juklo Pražské Jezule a než jsem se stačil vzpamatovat, narazil jsem hlavou do Českého muzea hudby, cíle mé toulky.
Usadivše se v jedné z předních řad, vzal jsem do rukou program a studoval, co to vlastně je dnes za koncert. No jasně, to jsou ty holky a kluci z Pajdáku, co s námi, Smíchovskou komorní filharmonií, dělali vloni v Rudolfínu tu Mozartovu mši a letos Dvořákovo Te Deum. No, tak to se už těším!!! Co se vlastně bude zpívat??? Á tak tu máme jednoho Václava Trojana a jeho výběr z cyklu Slezských zpěvanek!!! Takže to bude třetí a čtvrtá část a mezi nimi asi nějaké "intermezzo" - Oj, včerajky byl sváteční deň. Ještě že napíšou kolik to má částí, aby člověk věděl, kdy má zatleskat. Bych si připadal jako debil, kdybych tam udělal nějakej trapas! Další cyklus na programu už je celý - Písně o vlaštovkách a dívkách od Petra Ebena. Ještě že to má jenom devět částí, na to mi stačí prsty, to je dobrý, to zpočítám!!! A tohle všechno nám zazpívají "pěnice" Komorního ženského sboru Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy za vedení sbormistryně Jany Veverkové. Na klavír je doprovodí Ladislava Vondráčková, tu znám, to je fajn, ta hraje dobře. Jé, a tady píšou Pavel Soukup - recitace, to je přece takovej ten, no hérec, s takový tým hlasem, šak víte, né? A co to, že to??? Ahá, Vrchlického Jarní romanci! To je jakože asi ten text, co to na něj složil Zdeněk Fibich tu kantátu pro sóla - soprán (Lívia Obručník Vénosová) a bas (Michael Havlíček), smíšený sbor a orchestr. Doufám, že si Fibich dobře ošetřil práva, jináč ho OSA skřípne za kradení textů a má průšvih. Jenom aby to ty děcka nechali dozpívat. Vlčáci jedni nenasytní! Tož už to začíná, tak nešusti s tím programem, copak si pár věcí nezapamatuješ??? Tři a budeš plácat! Jasný?
Komorní dívčí sbor Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy řídí Jana Veverková (vpravo)
A už nám holky začaly zpívat. Jako andělský chór se nesou jejich vyladěné hlasy v moderních harmoniích Václava Trojana. Rád jsem vždycky hrával jeho dechový kvintet na téma lidových písní, v divadle pak jeho Marjánku, matku pluku. Má přece tak úžasný cit pro lidové písničky. Jedna, dvě, tři - jako ovečky odpočítávám části cyklu, kuš, proč nikdo netleská, čtyři, tak kolik vlastně těch částí je??? Pět, nořím se do tmy plné krásných tónů a dívek, jenom, proč ta paní vepředu tam tak divně na ně těma rukama hrozí ......
...... Najednou se vidím u klavíru, jak křičím z plna hrdla: "Fis! Fis, paní docentko! Hrajte tam Fis!!!" a tluču nebohou Laďku klavírním výtahem orchestrální partitury, stvořeným samotným autorem Zdeňkem Fibichem, až listy létají do všech stran. Celý zpocený se probouzím a třeštím oči do černočerné tmy.Jsou tři hodiny ráno a já jsem doma. Byl to jen hloupý sen, nesoucí s sebou vzpomínky ze včerejšího večera.
Komorní dívčí sbor Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy řídí Jana Veverková (v popředí)
Sál Českého Muzea hudby (pokud se to dá vůbec sálem nazvat) je velký a vysoký prostor, pravděpodobně chrámové lodi bývalého barokního kostela sv. Máří Magdaleny na Malé Straně. Tato monumentalita dodává místu obrovský zvukový potenciál, který však může být někdy svým dlouhým dozvukem na škodu. Tento večer si však všichni účinkující se zrádným echem poradili, takže výsledkem byla čitelná homogenní plocha uváděných uměleckých děl. Zcela bezchybně znějící harmonie se nesly prostorem bývalého chrámu tu důstojně, jindy rozverně, či zadumaně a smutně, jak to vyžadovala momentální nálada a texty jednotlivých písní. Laďka Vondráčková si se svými klavírními party, jak v Trojanovi, tak ve Fibichovi poradila naprosto bravurně. Její lehká technika citlivě podtrhla celkový rámec skladeb, v krátkých sólových mezihrách dokázala svou agogikou a cítěním strhnout posluchače na svou stranu. Nejlepší nás ale čekalo na závěr, kdy zahrála orchestrálně znějící dohru Jarní romance s takovou vehemencí a zápalem, že v posluchačích musela nezbytně vyvolat pocit zvuku celého orchestru. Laďka Vondráčková nám svým výkonem dokázala, že i klavír, jako doprovodný nástroj, může být barevný a zvukomalebný a stát se plnohodnotným partnerem ostatním.
Smíšený pěvecký sbor Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, vlevo sólisté Michael Havlíček a Lívia Obručník Vénosová, uprostřed recituje Pavel Soukup.
Myslím, že za zmínku jistě stojí i výkon obou sborů. Již jsem je chválil v předchozím odstavci, ale když vezmeme v úvahu, že tento dívčí sbor společně pracuje pouze necelé dva roky a je složen ze studentek prvního a druhého ročníku, tak mi nezbývá, než říci s klasikem - klobouk dolů. Všechny zvolené skladby jsou náročné nejen interpretačně, ale velmi choulostivé i na přesné doladění různých disharmonických průchodů a postupů, jak už je v moderní hudbě zvykem a dívky se s tímto úkolem vypořádaly velmi precizně, jistě i zásluhou své sbormistryně Jany Veverkové. Stejně jako v prvních dvou skladbách předvedly dívky soustředěný a plnohodnotný výkon, tak i ve Fibichově kantátě s velkým sborem nebylo možno nalézti žádné výraznější chyby.
Smíšený pěvecký sbor Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, vlevo za klavírem Ladislava Vondráčková, vpravo Lívia Obručník Vénosová uprostřed Michael Havlíček.
V neposlední řadě nezbývá, než pochválit všechny sólisty. Jako předvoj Fibichovy kantáty nastoupil před sbor herec Pavel Soukup. Ač bylo cítit, že jakoby při přednesu Vrchlického Jarní romance poněkud zápasil s dozvukem a prostorem, pravděpodobně i s osvětlením, jeho nesporné charisma a příjemný témbr jeho hlasu dal všemu zapomenouti a přinesl nám, posluchačům, příjemné chvíle, neboť již jenom jeho příchod před sbor byl neobyčejným zážitkem. Určitě to neměl jednoduché ani Michael Havlíček, který zaskakoval na poslední chvíli za Romana Janála. I když jeho part je menších rozměrů, hlasově příjemně zapadl do celkové koncepce skladby. To sólovému sopránu svěřil Fibich mnohem větší prostor, čehož se sólistka Lívia Obručník Vénosová zhostila k všeobecné spokojenosti. Snad až na jeden krátký okamžik, kdy jakoby došlo k malé výškové intonační kolizi se sborem, naprosto v pohodě sloužila dobru věci a účelně přednesla svůj part. Její hlas tu splýval se sborem, jindy naopak vystoupil do popředí, zcela v duchu Fibichovy skladby.
Co dodat závěrem? Snad, abych jenom nechválil, tak tři drobné chyby, či spíš rušivé elementy koncertu. Jeden padá na vrub sbormistryni a případně dívčímu sboru, další dva Českému muzeu hudby. Celkový efekt Ebenova cyklu poněkud rušilo odcházení paní sbormistryně ke klavíru pro zadání tónů. Možná by se dalo (i když vím, že je to těžké, ale jistě ne nemožné) kontrolu tónů provést třeba po každých třech, čtyřech písních, nebo, kdyby to nešlo jinak, využít klavíristku, čekající opodál, případně příruční ladičku, či jiný nástroj. A co se týká ČMH? Problém odhlučnění ruchů z ulice asi nebude nijak jednoduchá věc, ale když vám do citlivě prováděné vokální skladby zahrčí a zazvoní tramvaj, tak to nenadchne, stejně jako vrzající židličky pod těly některých posluchačů. Ale na ty by snad stačil šroubovák, nebo patřičný klíč a šikovné ruce údržby!
Pavel Soukup sleduje průběh kantáty, za klavírem doprovází Ladislava Vondráčková.
Vzájemná děkovačka - členové sboru (odleva): Egli Prifti, Jan Kyjovský, Jana Myslivcová, Miroslav Ungr a Lenka Dandová s hercem Pavlem Soukupem (vpravo)