Odkaz Dračích jezdců

Když se Eragon probudil, slunce už stálo vysoko na nebi. Oblékl se, umyl si obličej v umyvadle, pak si přidržel zrcadlo a uhladil si rozčepýřené vlasy. Něco ho však přinutilo přestat a podívat se na svůj odraz v zrcadle zblízka. Od té doby, co utekl z Carvahallu, se mu podoba nějak změnila. Zaoblené dětské tvary zmizely cestováním, bojem a cvičením. Lícní kosti měl vystouplejší a obrys čelistí ostřejší. V očích měl mírný nádech čehosi, co jeho obličeji při pohledu zblízka dodávalo divoký, nezvyklý výraz. Natáhl ruku, aby zrcadlo oddálil, a jeho obličej se vrátil do normální podoby - ale i tak mu připadal trochu cizí.

S mírným znepokojením si přehodil přes záda luk a toulec a vyšel z pokoje. Než dorazil na konec chodby, dostihl ho komorník a řekl: „Pane, Neal už odešel s mým pánem do hradu. Říkal, že si dnes můžete dělat, co chcete, protože se do večera nevrátí.“

Eragon mu poděkoval za vzkaz a pak se nedočkavě vydal na průzkum Teirmu. Hodiny se toulal ulicemi, vlezl do každého krámku, který mu padl do oka, a povídal si s nejrůznějšími lidmi. Nakonec se ale kvůli prázdnému žaludku a nedostatku peněz musel vrátit k Jeodovi.

Když dorazil do ulice, kde kupec bydlel, zastavil se u krámku sousedky bylinkářky. Umístění jejího obchodu bylo neobvyklé. Ostatní prodejci sídlili v blízkosti městských hradeb, místo aby měli obchod takhle vmáčknutý mezi honosnými domy. Zkusil nahlédnout oknem, ale to bylo zevnitř pokryté hustou vrstvou popínavých rostlin. Ze zvědavosti vešel dovnitř.

Nejdřív neviděl nic, protože v obchodu bylo dost šero, ale pak jeho oči přivykly tlumenému zelenému světlu, které sem okny pronikalo. Z klece poblíž okna si Eragona zvědavě prohlížel pestrobarevný pták s širokým ocasem a ostrým, mohutným zobákem. Stěny byly pokryté rostlinami; šlahouny se pnuly ke stropu a zakrývaly vše kromě starodávného lustru. Na zemi stál obrovský květináč se žlutou květinou. Po celém pultu se povalovaly nejrůznější předměty - sbírka hmoždířů, paliček, kovových misek a průzračná křišťálová koule velká jako Eragonova hlava.

Zamířil k pultu, ale musel opatrně našlapovat mezi složitými nástroji, bednami s kameny, hromadami svitků a dalšími předměty, které ani neznal. Stěnu za pultem pokrývaly šuplíky nejrůznějších velikostí. Některé z nich nebyly větší než jeho malíček, zatímco jiné byly dost velké, aby se do nich vešel soudek. Vysoko nad nimi byla mezi policemi stopu široká, tmavá mezera.

Právě v tomto temném místě se najednou zablýskl pár červených očí a na pult seskočila obrovská divoká kočka. Měla štíhlé nohy, statné tělo a neobyčejně veliké tlapky. Hranatou hlavu jí lemovala chundelatá hříva a ze špičatých uší jí vyrůstaly černé štětiny. Z tlamy jí vyčnívaly zahnuté bílé tesáky. Celkem vzato, nevypadala jako žádná kočka, kterou Eragon dosud viděl. Zkoumala ho zlomyslnýma očima a pak pohrdavě švihla ocasem.

Z rozmaru Eragon otevřel mysl a dotkl se jejího vědomí. Zlehka se o ni otřel svými myšlenkami, aby jí dal najevo, že je přítel.

To bys neměl dělat.

Eragon se vyplašeně rozhlédl kolem. Kočka si ho nevšímala a olizovala si packu. Safiro? Kde jsi? Nikdo se neozval. Rozpačitě se opřel o pult a sáhl po něčem, co vypadalo jako dřevěná hůl.

To není moudré.

Přestaň si se mnou hrát, Safiro, okřikl ji a zvedl tu tyč. Tělem mu projela elektrická rána a on v křečích upadl na podlahu. Bolest pomalu opadla a on zalapal po dechu. Kočka seskočila k němu a prohlížela si ho.

Na Dračího jezdce nejsi zrovna moc prozíravý. Varoval jsem tě.

Tos řekl ty!? zvolal Eragon. Kočka zívla, a protáhla se. Líně přešla po podlaze a proplétala se při tom mezi předměty.

Kdo jiný?

Ale ty jsi jenom kočka! namítl.

Kocour zamňoukal a vykročil zpět k němu. Vyskočil mu na prsa, přikrčil se a hleděl na něj jiskřivýma očima. Eragon se pokusil posadit, ale on zavrčel. a vycenil tesáky. Vypadám snad jako ostatní kočky?

Ne...

Tak proč si myslíš, že jsem jedna z nich? Eragon chtěl něco říct, ale to stvoření mu zaseklo drápy do prsou. Tvoje vzdělání bylo očividně zanedbáno. Já - abych tě vyvedl z omylu - jsem kočkodlak. Už je nás pomálu, ale myslím, že dokonce i farmářský chlapec by se o nás měl doslechnout.

Nevěděl jsem, že jste skuteční, řekl užasle Eragon. Kočkodlak! To je ale štěstí. Kočkodlakové se vždycky vyskytovali v pozadí příběhů, drželi při sobě a čas od času někomu poradili. Pokud ty legendy byly pravdivé, mají kouzelné síly, žijí déle než lidé a obvykle vědí víc, než řeknou.

Kočkodlak líně zamrkal. Vědomost a bytí na sobě nezávisejí. Nevěděl jsem, že existuješ, dokud jsi sem nezabloudil a nevyrušil mě ze spánku. Přesto to neznamená, že jsi nebyl skutečný už předtím, než jsi mě vzbudil.

Eragon byl z jeho úvah zmatený. Promiň, že jsem tě vyrušil.

Stejně už jsem vstával, řekl. Vyskočil zpět na pult a začal si lízat packu. Být tebou, pustil bych se té tyče. Během pár vteřin ti dá další ránu.

Eragon spěšně vrátil tyč tam, kde ji našel. Co je to?

Obyčejný a nudný lidský výtvor, na rozdíl ode mě.

Ale k čemu to slouží?

Tos ještě nezjistil? Kočkodlak dokončil očistu své packy, ještě jednou se protáhl a pak vyskočil zpět na místo v polici, kde předtím spal. Posadil se, schoval tlapky pod tělo, zavřel oči a začal příst.

Počkej, řekl Eragon, jak se jmenuješ?

Jedno z kočkodlakových šikmých očí se otevřelo. Mám mnoho jmen. Pokud chceš znát mé skutečné jméno, budeš muset hledat jinde. Oko se zase zavřelo. Eragon to vzdal a otočil se k odchodu. Přesto mi můžeš říkat Solembum.

Díky, řekl zamyšleně Eragon. Solembumovo předení zesílilo.

Dveře do obchodu se rozlétly a vpustily dovnitř proud světla. Vešla Angela s plátěným pytlem naplněným bylinami. Letmo pohlédla na Solembuma a zatvářila se překvapeně. „Říká, že jsi s ním mluvil.“

„Vy s ním také umíte mluvit?“ zeptal se Eragon.

Pohodila hlavou. „Samozřejmě, ale to ještě neznamená, že mi vždy odpoví.“ Položila rostliny na pult, pak přešla za něj a pohlédla mu do tváře. „Líbíš se mu. To není běžné. Většinou se Solembum zákazníkům neukazuje. Vlastně říká, že vypadáš slibně, pokud na sobě pár let zapracuješ.“

„Díky.“

„Ber to od něj jako kompliment. Jsi teprve třetí osoba, která sem přišla a dokázala s ním mluvit. Ta první - to byla jedna žena, už před mnoha lety; druhý byl slepý žebrák; a teď ty. Ale nehnala jsem se do obchodu, abych tu tlachala. Máš nějaké přání? Nebo jsi se přišel jen podívat?“

„Podívat,“ řekl Eragon, který stále ještě přemýšlel o kočkodlakovi. „Krom toho skutečně nepotřebuji žádné bylinky.“

„To není vše, čím se zabývám,“ zazubila se Angela. „Bohatí prostoduší šlechtici mi platí za elixíry lásky a podobné věci. Nikdy jsem netvrdila, že fungují, ale z nějakého důvodu se sem vracejí. Ale nemyslím, že i ty potřebuješ takové hlouposti. Chtěl bys, abych ti věštila osud? To také dělám pro všechny ty bohaté naivní paničky.“

Eragon se zasmál. „Ne, obávám se, že můj osud je skoro nečitelný. A navíc nemám peníze.“

Angela se zvědavě podívala na Solembuma. „Tak mě napadá...“ Ukázala na křišťálovou kouli ležící na pultu. „Tohle je stejně jenom pro parádu - je to k ničemu. Ale mám... Počkej tady, hned jsem zpátky.“ Odspěchala do místnosti v zadní části obchodu.

Vrátila se zadýchaná a v ruce držela kožený váček, který položila na pult. „Už jsem je nepoužila tak dlouho, že jsem skoro zapomněla, kde jsou. Tak, posaď se naproti mně a já ti ukážu, proč jsem si dala tu práci s hledáním.“ Eragon si vzal stoličku a usadil se. Z mezery mezi zásuvkami svítily Solembumovy oči.

Angela rozložila na pult tlustou látku a vysypala na ni hrst hladkých kostí, o trochu delších než prst. Po stranách měly vyrytá starobylá písmena a znaky. „Tohle,“ řekla a zlehka se jich dotkla, „jsou věštecké dračí kůstky. Neptej se, kde jsem je vzala; to je tajemství, které neprozradím. Ale na rozdíl od čajových lístků, křišťálových koulí nebo dokonce věšteckých karet tyhle mají opravdovou moc. Nelžou, i když porozumět tomu, co vlastně říkají, je... složité. Jestli chceš, rozhodím je a budu ti z nich číst. Ale věz, že znát svůj osud může být děsivé. Musíš si být svým rozhodnutím jistý.“

Eragon s pocitem hrůzy pohlédl na kosti. Kdysi patřily někomu ze Safiřina příbuzenstva. Znát svůj osud... Jak se můžu rozhodnout, když nevím, co mě čeká a zda se mi to bude líbit? Nevědomost je skutečně blažená. „Proč mi to nabízíte?“ zeptal se.

„Kvůli Solembumovi. Možná k tobě byl drzý, ale skutečnost, že jsi s ním mluvil, tě činí výjimečným. Přece jen je kočkodlak. Nabídla jsem to i dalším dvěma lidem, kteří s ním mluvili. Souhlasila pouze ta žena. Selena se jmenovala. Ach, tuze toho litovala. Její osud byl neradostný a bolestný. Nemyslím, že tomu uvěřila - ne hned.“

Eragona přemohlo dojetí, až se mu do očí draly slzy. „Selena,“ zašeptal sám pro sebe. Tak se jmenovala jeho matka. Mohla to být ona? Byl její osud tak hrozný, že se mě musela zříci? „Pamatujete si na cokoli z jejího osudu?“ zeptal se a začalo se mu dělat nevolno.

Angela zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Je to tak dávno, že mi podrobnosti splývají s ostatními vzpomínkami, které už nejsou tak čerstvé, jak bývaly. A to, co si pamatuji, ti stejně neřeknu. Týkalo se to jí a jenom jí. I když to bylo smutné; nikdy nezapomenu na výraz v její tváři.“

Eragon zavřel oči a ze všech sil se snažil znovu ovládnout své emoce. „Proč si stěžujete na svou paměť?“ zeptal se, aby se rozptýlil. „Nejste tak stará.“

Angele se na tvářích objevily laškovné dolíčky. „To mi lichotí, ale nenech se zmást; ve skutečnosti jsem mnohem starší, než vypadám, i když mi to nejspíš nebudeš věřit. Vypadám mladší asi proto, že ve špatných dobách jím především svoje byliny.“

Eragon se s úsměvem zhluboka nadechl. Jestli ta Selena byla moje matka a dokázala unést svůj osud, který jí Angela věštila, dokážu to taky. „Vrhněte kostmi a přečtěte můj osud,“ řekl vážně.

Angelina tvář také zvážněla, když do každé ruky sevřela kůstky. Zavřela oči a rty se jí pohybovaly v neslyšném mumlání. Pak zvolala: „Manin! Wyrda! Hugin!“ a rozhodila kosti po látce na stole. Spadly, promíchaly se mezi sebou a zaleskly se v tlumeném světle.

Ta slova zvonila Eragonovi v uších; poznal, že jsou ze starověkého jazyka, a se zlým tušením si uvědomil, že aby je Angela mohla používat při kouzlení, musí být čarodějnice. Nelhala; tohle bylo opravdové věštění. Minuty pomalu míjely, zatímco ona zkoumala kosti.

Nakonec si Angela ztěžka povzdechla a zpod pultu vytáhla měch vína. „Dáš si?“ nabídla mu. Eragon zavrtěl hlavou. Pokrčila rameny a pořádně si lokla. „Tohle,“ řekla, když si utírala ústa, „je to nejtěžší věštění, které jsem kdy dělala. Měl jsi pravdu. Tvůj osud je téměř nemožné přečíst. Nikdy jsem nepoznala někoho, jehož osud by byl tak zamotaný a zastřený. Přesto ti mohu říct aspoň pár věcí.“

Solembum skočil na pult a usadil se tak, aby je mohl oba pozorovat. Eragon zatnul pěsti, když Angela ukázala na jednu z kostí. „Začnu tady,“ řekla pomalu, „protože ta je nejsrozumitelnější.“

Znak na kosti měl tvar dlouhé vodorovné čáry, na níž byl nakreslený kruh. „Nesmrtelnost nebo dlouhý život,“ řekla potichu Angela. „Vůbec poprvé vidím tohle znamení v něčím osudu. Většinou se objevuje osika nebo jilm, které oba znamenají, že ta osoba bude mít průměrnou délku života. Ale u tebe si nejsem jistá, zda to znamená, že budeš žít navždy, anebo budeš mít mimořádně dlouhý život. Ať už to věští cokoli, můžeš si být jistý, že máš před sebou ještě mnoho let života.“

To není žádné překvapení - jsem přece Jezdec, pomyslel si Eragon. Bude mu Angela říkat jen věci, které už ví?

„Z dalších kostí už se čte hůř, protože jsou nakupené na spletité hromádce.“ Angela sáhla na tři z nich. „Tady leží pospolu velké putování, blesk a plující loď - spojení, které jsem nikdy neviděla, pouze jsem o něm slyšela. Putování znamená, že budeš v životě muset mnohokrát volit a některá z těchto rozhodnutí budeš muset dokonce učinit už teď. Kolem zuří veliké bitvy, některé z nich rozpoutané kvůli tobě. Vidím, jak se mocné síly této země usilovně snaží ovládat tvou vůli a osud. Stojí před tebou nespočet možných cest - každá z nich naplněná krví a střety -, ale pouze jediná ti přinese štěstí a klid. Dávej si pozor, ať nezabloudíš, protože ty jsi jeden z mála těch, kdo si mohou svůj osud zvolit. Tato svoboda je dar, ale také závazek, svazující víc než řetězy.“

Pak její tvář posmutněla. „A přesto, jakoby v rozporu s tím, je tu ten blesk. To je děsivé znamení. Vznáší se nad tebou zlý osud, ale nevím, jakého druhu. Zčásti se jedná o smrt - takovou, která přijde nenadále a způsobí ti velkou bolest. Ale zbytek spočívá v dlouhé cestě. Podívej se zblízka na tuhle kost. Vidíš, její konec se dotýká plující lodi. Tady se nemohu mýlit. Tvým osudem bude navždy opustit tuto zemi. Kde skončíš, to však nevím, ale do Alagaësie už se nikdy nevrátíš. To je nevyhnutelné. Přijde to, i když se tomu budeš snažit vyhnout.“

Její slova Eragona vyděsila. Další smrt... koho budu muset ztratit teď? Myšlenkami byl okamžitě u Rorana. Pak se zamyslel nad svou zemí. Co by mě mohlo přinutit odejít? A kam bych šel? Pokud za mořem nebo na východě leží nějaké země, vědí o nich jenom elfové.

Angela si promnula spánky a zhluboka se nadechla. „Další kost je čitelnější a možná i trochu příjemnější.“ Eragon si ji prohlédl a uviděl květ růže vyrytý mezi růžky srpku měsíce.

Angela se usmála a řekla: „Čeká tě neobyčejný milostný vztah, mimořádný, jak naznačuje měsíc - protože to je magický symbol - a dost silný na to, aby přečkal všechna království. Nedokážu říct, jestli tahle láska skončí šťastně, ale tvá vyvolená má urozený původ a dědictví. Je mocná, moudrá a nepopsatelně krásná.“

Urozeného původu, pomyslel si překvapeně Eragon. Jak by se to mohlo přihodit? Nejsem víc než nejchudší farmář.

„A teď poslední dvě kosti, strom a hlohový kořen, které se ostře kříží. Kéž by to tak nebylo - může to znamenat jenom víc potíží -, ale zrada je jasná. A přijde z tvé vlastní rodiny.“

„To by Roran neudělal!“ ohradil se příkře Eragon.

„To nevím,“ řekla Angela opatrně. „Ale kosti ještě nikdy nelhaly a teď říkají právě tohle.“

Eragonovi začaly hlavou vrtat pochybnosti, ale snažil se je zapudit. Jaký by mohl Roran mít důvod k tomu, aby se proti němu obrátil? Angela mu konejšivě položila ruku na rameno a znovu mu nabídla měch s vínem. Tentokrát Eragon přijal, a když se napil, hned se cítil lépe.

„Po tom všem může být smrt vysvobozením,“ zažertoval úzkostlivě. Zrada od Rorana? To se nesmí stát! Nestane se to!

„Možná ano,“ řekla vážně Angela a pak se zlehka zasmála. „Ale neměl by ses trápit tím, co má teprve přijít. Naše budoucnost nám může ublížit jedině tím, že vyvolává obavy. Zaručeně se budeš cítit lépe, až zas budeš venku na sluníčku.“

„Snad.“ Bohužel, zauvažoval otráveně, nic z toho, co řekla, nebude dávat smysl, dokud se to nestane. Jestli se to vůbec stane, doplnil sám sebe. „Použila jste kouzelná slova,“ poznamenal potichu.

Angele se zajiskřilo v očích. „Kéž bych mohla vidět, jak se bude odvíjet zbytek tvého života. Umíš mluvit s kočkodlaky, znáš starověký jazyk a máš tu nejzajímavější budoucnost. Navíc jen málo mladíků s prázdnými kapsami a ošuntělými cestovními šaty může čekat, že by je milovala šlechtična. Kdo jsi?“

Eragon si teprve teď uvědomil, že kočkodlak určitě Angele neřekl, že je Jezdec. Skoro už řekl: „Evan,“ ale pak si to rozmyslel a prostě prohlásil: „Jsem Eragon.“

Angela povytáhla obočí. „Jsi to ty, nebo je to tvoje jméno?“

„Obojí,“ řekl Eragon s mírným úsměvem a vzpomněl si na svého jmenovce, prvního Jezdce.

„Teď jsem ještě zvědavější, jak se tvůj život bude odvíjet. Kdo byl ten otrhaný muž, co tu včera byl s tebou?“

Eragon se rozhodl, že ještě jedno jméno by nemělo uškodit. „Jmenuje se Brom.“

Angela najednou vyprskla a svíjela se smíchy. Otřela si slzy, usrkla vína a snažila se potlačit další záchvat veselí. Nakonec ze sebe jen stěží dostala: „Ach... tenhle! To jsem netušila!“

„Co je s ním?“ dožadoval se dotčeně Eragon vysvětlení.

„Kdepak, ne, nerozčiluj se,“ řekla Angela, potlačujíc smích. „Jenom že - no, on je známý mezi námi, kdo se věnujeme stejné profesi. Obávám se, že zlý osud nebo budoucnost, když chceš, toho ubohého muže, nám připadá poněkud legrační.“

„Neurážejte ho! Je to dobrák, lepšího byste nenašla!“ odsekl pobouřeně Eragon.

„Klid, klid,“ mírnila ho pobaveně Angela. „Vím to. Pokud se znovu sejdeme v tu správnou chvíli, určitě ti o tom budu vyprávět. Ale mezitím bys měl...“ Zarazila se, když se mezi nimi protáhl Solembum. Kočkodlak se upřeně zahleděl na Eragona.

Ano? zeptal se podrážděně Eragon.

Dobře poslouchej, řeknu ti dvě věci. Až přijde čas a budeš potřebovat zbraň, podívej se pod kořeny stromu Menoa. Pak, když už se všechno bude zdát ztracené a nebudeš mít dostatek sil, jdi ke skále Kuthian a vyslov své jméno, abys otevřel Pevnost duší.

Než se Eragon stačil zeptat, co tím Solembum myslel, kočkodlak odkráčel a ladně při tom vlnil ocasem. Angela k němu naklonila hlavu, až jí lokny hustých vlasů spadly do čela. „Nevím, co ti říkal, a nechci to vědět. Mluvil s tebou a jenom s tebou. Proto bys to neměl nikomu prozrazovat.“

„Myslím, že budu muset jít,“ řekl Eragon, stále ještě vyvedený z míry.

„Když chceš,“ řekla Angela a znovu se usmála. „Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít, zvláště když si koupíš něco z mého zboží. Ale jdi, pokud si to přeješ; určitě teď máš zas nějaký čas o čem přemýšlet.“

„Ano.“ Eragon se rychle klidil ke dveřím. „Díky, že jste mi vyložila budoucnost.“ Pokud je za co děkovat.

„Není zač,“ řekla Angela a stále se usmívala.

Eragon vyšel z obchodu, zastavil se na ulici a přimhouřil oči, dokud nepřivykly světlu. Za několik minut už dokázal klidně uvažovat o tom, co zjistil. Začal se procházet, ale nevědomky natahoval kroky, dokud se nevyřítil z Teirmu. Když mířil k Safiřině úkrytu, už skoro letěl.

Zavolal na ni z úpatí útesu. O minutku později se snesla dolů a odnesla ho na vrchol skály. Když oba bezpečně přistáli na pevné zemi, Eragon jí vyprávěl, jak strávil den. A tak, uzavřel to, myslím, že Brom má pravdu: zdá se, že jsem vždycky tam, kde nastanou nějaké problémy.

Měl by sis pamatovat, co ti řekl kočkodlak. Je to důležité.

Jak to víš? zeptal se zvědavě.

Nejsem si jistá, ale ta jména, která použil, znějí magicky. Kuthian, řekla a převalovala to slovo sem a tam. Ne, určitě bychom neměli zapomenout, co řekl.

Myslíš, že bych to měl říci Bromovi?

To záleží na tobě, ale mysli na tohle: on nemá žádné právo znát tvou budoucnost. Říci mu o Solembumovi a o tom, co ti řekl, pouze vyvolá otázky, na které možná nechceš odpovídat. A když se ho rozhodneš jenom zeptat, co znamenají ta slova, bude chtít vědět, kdes je slyšel. Myslíš, že mu budeš umět přesvědčivě zalhat?

Ne, připustil Eragon. Možná mu neřeknu nic. Jenže mohlo by to být příliš důležité, než abych to tajil. Mluvili spolu dál, dokud si vše neřekli. Pak spolu svorně seděli a pozorovali stromy, dokud se nezešeřilo.

Eragon pospíchal zpět do Teirmu a brzy zaklepal na Jeodovy dveře. „Už je Neal zpátky?“ zeptal se komorníka.

„Ano, pane. Myslím, že je právě teď v pracovně.“

„Děkuji,“ řekl Eragon. Vydal se k pracovně a nakoukl dovnitř. Brom seděl u ohně a kouřil. „Jak to šlo?“ zeptal se Eragon.

„Zatraceně špatně!“ zabručel Brom s dýmkou v ústech.

„Takže jsi mluvil s Brandem?“

„Ne že by to k něčemu bylo. Tenhle správce obchodu je nejhorší druh byrokrata. Dodržuje každé pravidlo, s radostí si vytváří svá vlastní, kdykoli tím může někomu znepříjemnit život, a zároveň věří, že svou práci dělá dobře.“

„Takže nám nedovolí nahlédnout do záznamů?“ zeptal se Eragon.

„Ne,“ odsekl Brom rozzlobeně. „Ač jsem se velice snažil, ničím, co jsem řekl, jsem ho prostě nedokázal zviklat. Dokonce odmítl úplatek! A navíc pěkně tučný. Nečekal jsem, že někdy potkám šlechtice, který se nedá podplatit. Kdybych si teď mohl vybrat, raději bych, aby to byl chamtivý mizera.“ Rozčileně si bafl z dýmky a s kouřem vypustil plynulý proud nadávek.

Když už se uklidnil, Eragon se opatrně zeptal: „Takže co teď?“

„V příštím týdnu tě naučím číst.“

„A potom?“

Bromova tvář roztála úsměvem. „Potom připravíme Brandovi škaredé překvapení.“ Eragon naléhal, aby mu prozradil nějaké podrobnosti, ale Brom odmítl cokoli dalšího sdělit.

Večeře se konala v přepychové jídelně. Jeod seděl v čele stolu a Helena s chladnýma očima naproti němu. Brom s Eragonem byli usazeni mezi nimi, což bylo Eragonovi dost nepříjemné. Po obou stranách měl prázdné židle, ale okolní volný prostor mu vůbec nevadil. Pomáhal mu chránit se před ledovými pohledy jejich hostitelky.

Jídlo se podávalo v tichosti a Jeod s Helenou beze slova začali jíst. Eragon se k nim připojil a pomyslel si: I pohřební hostina je veselejší než tohle. A skutečně tomu tak v Carvahallu bylo. Pamatoval mnoho pohřbů, které byly smutné, to ano, ale ne tak přehnaně. Tohle bylo něco jiného; po celou dobu večeře cítil, jak z Heleny vyzařuje prudká zášť.