Odkaz Dračích jezdců

Když se Eragon probudil, byl v pokoji sám. Na zdi byl uhlem načmáraný vzkaz, na němž stálo:



Eragone,

budu dnes pryč dlouho do noci. Peníze na jídlo máš pod slamníkem. Prohlédni si město, zabav se, ale buď nenápadný!



Brom



P S. Vyhýbej se paláci. Nechoď nikam bez svého luku! Měj ho pořád napjatý.



Eragon očistil stěnu a pak vytáhl peníze zpod slamníku. Zavěsil si přes záda luk a pomyslel si: Kéž bych nemusel pořád chodit ozbrojený.

Odešel ze Zlaté koule, loudal se ulicemi a zastavoval se, aby si mohl prohlédnout všechno, co ho zaujalo. Byla tu spousta nezvyklých obchodů, ale žádný tak zajímavý jako Angelin bylinkářský krámek v Teirmu. Občas zíral na tmavé, stěsnané domy a přál si být z města pryč. Když dostal hlad, koupil si kus sýra a pecen chleba a najedl se vsedě na obrubníku.

Později na vzdáleném okraji Dras-Leony uslyšel dražitele, jak spěšně vyvolává ceny. Zvědavě zamířil za hlasem a přišel k širokému průjezdu mezi dvěma domy. Na pódiu vysokém asi do pasu stálo deset lidí. Před nimi se shromáždil barevný a rozjásaný dav honosně oblečených měšťanů. Kde je ale zboží, co se tu prodává? podivil se Eragon.

Dražitel dočetl seznam a pokynul na mladíka za pódiem, aby k němu přistoupil. Muž nemotorně vylezl nahoru; na nohou a rukou táhl řetězy. „A tady máme náš první kus,“ vyhlásil dražebník. „Zdravý muž z pouště Hadarak, zajatý teprve minulý měsíc, ve skvělé formě. Podívejte se na ty paže a nohy; je silný jako býk! Byl by vynikajícím nosičem štítu, nebo - pokud byste mu nedali takovou důvěru - by se hodil na těžkou práci. Ale dovolím si poznamenat, pánové a dámy, že to by byla škoda. Je chytrý jako liška a třeba ho i přimějete, aby promluvil civilizovaným jazykem!“

Dav se zasmál a Eragon vzteky zaskřípal zuby. Na rtech měl slovo, které by otroka osvobodilo, a užuž zvedal paži, která se teprve nedávno zbavila dlahy. Značka na dlani se mu zableskla. Skoro už vyslovil starověké slovo a vypustil kouzlo, když vtom mu to došlo: Ten otrok se odtud nikdy nedostane! Chytili by ho dřív, než by doběhl k hradbám. Kdyby se mu pokusil pomoci, celou situaci by tím jenom zhoršil. Stáhl paži zpět a potichu zaklel. Mysli! Přesně takhle ses dostal do potíží s urgaly.

Bezmocně pozoroval, jak otroka prodali vysokému muži s orlím nosem. Další otrok byla drobounká dívenka, ne starší než šest let, kterou vytrhli plačící matce z náručí. Když dražitel začal licitovat, Eragon se přinutil odejít. Vřelo to v něm zlostí a rozhořčením.

Teprve když minul několik budov, přestal k němu doléhat její pláč. Chtěl bych teď potkat zloděje, který se mi právě pokouší proříznout měšec, pomyslel si vztekle a skoro si přál, aby se to stalo. Zoufale udeřil do nejbližší zdi, až si sedřel klouby.

Těmto věcem bych přece mohl zabránit, když budu bojovat proti Království, uvědomil si náhle. Se Safirou po boku bych mohl tyto otroky osvobodit. Byl jsem obdařen zvláštními silami; bylo by ode mě sobecké nepoužívat je ku prospěchu ostatních. Pokud to neudělám, nemusím vůbec být Jezdcem.

Po chvíli vzhlédl, aby zjistil, kam se to dostal, a překvapilo ho, že stojí před katedrálou. Její točité věže byly pokryté reliéfy a ozdobnými spirálami. Podél okapů se skláněly spletité chrliče. Na stěnách se kroutila výstřední zvířata a bájní hrdinové a králové pochodovali po jejich dolních okrajích, zamrzlí v chladném mramoru. Z boku katedrálu lemovaly žebrové oblouky a vysoká okna s barevnými vitrážemi spolu se sloupy nejrůznějších velikostí. Celé budově vévodila osamělá věž vysoká jako stěžeň.

Ve stínu průčelí katedrály byly zapuštěné kované dveře vykládané řadou stříbrného písma, ve kterém Eragon poznal starověký jazyk. Podle něj tam stálo cosi jako: Nechť ty, kdo sem vejdeš, pochopíš svou pomíjivost a zapomeneš na své vazby k tomu, co je ti drahé.

Z celé té stavby běhal Eragonovi mráz po zádech. Obklopovalo ji cosi hrozivého, jako by to byl dravec, který ve městě nehybně čeká na svou další oběť.

Ke vchodu do chrámu vedly široké schody. Eragon po nich slavnostně vystoupal a zastavil se před portálem. Jestlipak mohu vejít dovnitř? Skoro provinile zatlačil do dveří. Hladce se otevřely po naolejovaných pantech. Vstoupil dovnitř.

Prázdnou katedrálu naplňovalo ticho zapomenuté hrobky. Vzduch byl suchý a chladivý. Holé stěny se vzpínaly ke klenutému stropu, který byl tak vysoký, že se pod ním Eragon cítil drobný jako mravenec. Okna ve zdech byla zdobená vitrážemi, znázorňujícími výjevy plné zloby, nenávisti a žalu, zatímco strašidelné paprsky světla, které jimi procházely, zaplavovaly žulové lavice průzračnými odlesky a zbytek katedrály ponechávaly v přítmí. Na Eragonovy ruce dopadaly temně modré stíny.

Mezi okny stály sochy se strnulýma, bledýma očima. Opětoval jejich chladné pohledy a pak pomalu vykročil uličkou ve středu, plný obav, aby nenarušil velebné ticho. V kožených botách neslyšně našlapoval po naleštěné kamenné podlaze.

Oltář tvořila obrovská kamenná deska bez jakýchkoli ozdob. Dopadal na ni osamělý paprsek světla, který odhaloval smítka zlatavého prachu poletující ve vzduchu. Za oltářem byly vidět píšťaly varhan, které protínaly strop a otvíraly se k nebi. Tento nástroj by hrál, jen kdyby Dras-Leonou otřásala vichřice.

Eragon z úcty poklekl před oltářem a sklonil hlavu. Nemodlil se však, vzdal pouze hold katedrále jako takové. Z kamene vyzařovalo utrpení živých, jehož byla svědkem, a také pochmurnost prapodivných obřadů, které se v jejích stěnách odehrály. Bylo to odstrašující místo, pusté a studené. Přesto v jeho mrazivém doteku probleskoval nádech věčnosti a možná i moci, která v něm spočívala.

Nakonec Eragon zvedl hlavu a vstal. Klidný a vážný zašeptal sám pro sebe slova ve starověkém jazyce a otočil se k odchodu. Vtom ale ztuhl. Srdce mu leknutím poskočilo a začalo bít jako poplašný zvon.

Ve vchodu do katedrály stáli ra’zakové a pozorovali ho. Měli tasené meče a jejich ostří v karmínovém světle krvavě rudě plála. Ten menší něco zasyčel. Žádný z nich se však nepohnul.

V Eragonovi se vzedmula vlna vzteku. Pronásledoval ra’zaky už tolik týdnů, že se bolest způsobená jejich vražedným skutkem otupila. Ale teď měl pomstu na dosah ruky. Jeho hněv vybuchl jako sopka, poháněný ještě potlačovanou zlobou z neutěšené situace otroků. Popadl luk a z úst se mu vydral výkřik, který se rozléhal jako hromobití. Obratně zasadil šíp do tětivy a vystřelil. Bezprostředně za ním vyslal další dva.

Ra’zakové se však šípům vyhnuli s nadlidskou rychlostí. Se syčením se hnali uličkou mezi lavicemi a pláště za nimi vlály jako havraní křídla. Eragon sáhl po dalším šípu, ale pak mu ruku zastavilo varování. Pokud věděli, kde mě hledat, pak je v nebezpečí také Brom! Musím ho varovat! Pak k Eragonově zděšení do katedrály napochodovala řada vojáků a on zahlédl, že se venku přede dveřmi vlní celé moře uniforem.

Eragon nenávistně pohlédl na blížící se ra’zaky, rozhlédl se a hledal únikovou cestu. Jeho pozornost upoutala ulička nalevo od oltáře. Vyřítil se klenutým průchodem a uháněl chodbou, která vedla do převorství se zvonicí. Za zády slyšel dusot bot ra’zaků, což ho přimělo ještě zrychlit. Pak chodba nečekaně skončila zavřenými dveřmi.

Opřel se do nich, aby je vyrazil, ale dřevo bylo příliš pevné. Ra‘zakové už byli skoro za ním. V zoufalství se nadechl a vykřikl: „Jierda!“ Se zábleskem se dveře roztříštily na kousky a sesuly se na podlahu. Eragon jimi proskočil do malého pokoje a běžel dál.

Prohnal se několika komnatami a vylekal skupinu kněžích. Za ním se nesly výkřiky a kletby. Převorský zvon vyzváněl na poplach. Eragon prokličkoval kuchyní, minul dvojici mnichů a pak proklouzl postranními dveřmi ven. Zastavil se v zahradě obehnané vysokou cihlovou zdí, na níž nebylo čeho se zachytit. Nebyly tu žádné další východy.

Obrátil se k útěku, za ním se ale ozvalo slabé zasyčení, jak ra’zakové vbíhali do dveří. V zoufalství pospíchal ke zdi a připravil si ruce. Tady by mu nepomohlo ani kouzlo - pokud by jím prolomil zeď, byl by tak vysílený, že už by nemohl utíkat.

Vyskočil. I když měl paže co nejvíc natažené, zachytil se okraje zdi jenom konečky prstů. Zbytkem těla narazil do cihel, až mu to vzalo dech. Ztěžka oddechoval, visel tam a snažil se nespadnout. Ra‘zakové se přikradli do zahrady a otáčeli hlavou na všechny strany jako vlkodavové, kteří větří svou kořist.

Eragon je ucítil a přitáhl se rukama nahoru. V ramenou mu to zacukalo bolestí, vydrápal se však na zeď a překulil se na druhou stranu. Klopýtl, pak ale znovu nabyl rovnováhy a vyrazil uličkou, právě když ra’zakové přeskakovali zeď. To Eragona povzbudilo k dalšímu zběsilému úprku.

Utíkal víc než míli, pak ale musel zastavit, aby popadl dech. Jelikož si nebyl jistý, zda ra’zaky setřásl, vběhl na přelidněné tržiště a skočil pod odstavený vůz. Jak mě našli? podivil se a ztěžka oddechoval. Nemohli vědět, kde jsem... leda že by se něco stalo Bromovi! Spojil se v duchu se Safirou a řekl: Ra’zakové mě našli. Všichni jsme v nebezpečí! Zkontroluj, jestli je Brom v pořádku. Pokud je, varuj ho a řekni mu, že se sejdeme v hostinci. A buď připravena sem co nejrychleji přiletět. Možná budeme potřebovat tvou pomoc při útěku.

Mlčela a pak odměřeně řekla: Sejdete se v hostinci. Nezastavuj se, jsi v obrovském nebezpečí.

„Jako bych to nevěděl,“ zamumlal Eragon a vykulil se zpod vozu. Pospíchal zpět do Zlaté koule, spěšně sbalil všechny věci, osedlal koně a vyvedl je na ulici. Brom přišel záhy po něm, s holí v ruce a vážně se mračil. Vyhoupl se na Sněžného bleska a zeptal se: „Co se stalo?“

„Byl jsem v katedrále a najednou se za mnou objevili ra’zakové,“ líčil mu Eragon, když nasedal na Kadoka. „Utíkal jsem co nejrychleji zpátky, ale mohou tu být každou chvíli. Safira se k nám přidá, jakmile vyjedeme z Dras-Leony.“

„Musíme se dostat za hradby dřív, než zavřou brány, pokud to už neudělali,“ řekl Brom. „Jestli jsou zavřené, bude skoro nemožné odjet. Ať se stane cokoli, zůstávej mi pořád nablízku.“ Eragon ztuhl, když z jednoho konce ulice vypochodoval oddíl vojáků.

Brom zaklel, šlehl Sněžného bleska uzdou a vyrazil kupředu. Eragon se sklonil nízko nad Kadoka a následoval ho. Během divoké, nebezpečné jízdy několikrát málem spadli, když se cestou k hradbám hnali skrz davy lidí, které ucpávaly ulice. Když konečně uviděli bránu, Eragon v hrůze přitáhl Kadokovi uzdu. Už byla napůl zavřená a v cestě jim stála dvojitá řada kopiníků.

„Rozsekají nás na kusy!“ zvolal.

„Musíme se pokusit to stihnout,“ pravil Brom rázně. „Já se postarám o muže, ale ty nám musíš podržet bránu.“ Eragon přikývl, zaťal zuby a zaryl Kadokovi paty do slabin.

Uháněli směrem k hradbě neochvějných vojáků, kteří namířili svá kopí koním na šíji a zapřeli si zbraně o zem. I když koně odfrkávali strachy, Eragon s Bromem je drželi pod kontrolou. Eragon slyšel, jak vojáci křičí, ale soustředil se na bránu, která se pomalu zavírala.

Jak se blížili k ostrým kopím, Brom zvedl ruku a promluvil. Slova zapůsobila dokonale; vojáci se sesypali na stranu jako řádka z domina. V té chvíli se mezera v bráně ještě zmenšila. Eragon doufal, že to pro něj nebude příliš náročný úkol, posbíral všechny síly a vykřikl: „Du grind huildr!“

Brána vydala hluboký řezavý zvuk, zatřásla se a pak se se skřípotem zastavila. Dav i strážní utichli a užasle zírali. Za klapotu koňských kopyt Brom s Eragonem vystřelili z dras-leonských hradeb. V okamžiku, kdy byli volní, Eragon bránu pustil. Trhla sebou a zabouchla se.

Zavrávoral vysílením, se kterým počítal, ale dokázal jet dál. Brom ho pozorně sledoval. Prchali dál předměstími, zatímco z hradeb se ozývalo poplašné troubení. Safira je čekala na kraji města skrytá za skupinou stromů. Oči jí plály hněvem; ocasem švihala sem a tam. „Rychle, leť na ní,“ řekl Brom. „A tentokrát zůstaň ve vzduchu, i kdyby se se mnou dělo cokoli. Namířím si to na jih. Leť poblíž. Teď už je jedno, jestli Safiru někdo uvidí.“ Eragon rychle vyšplhal na Safiru. Jak se země pod nimi vzdalovala, pozoroval Broma, jak se tryskem žene po silnici.

Jsi v pořádku? zeptala se Safira.

Ano, řekl Eragon. Ale jen díky tomu, že jsme měli nesmírné štěstí.

Z nozder vypustila oblak kouře. Všechen ten čas, co jsme strávili hledáním ra’zaků, byl k ničemu.

Já vím, řekl a nechal svou hlavu klesnout na její šupiny. Kdyby ra’zakové byli naši jediní nepřátelé, byl bych tam zůstal a bojoval. Ale se všemi těmi vojáky po jejich boku by to nikdy nebyl rovný souboj!

Chápeš, že teď se o nás bude mluvit? Tohle nebyl zrovna nenápadný útěk. Vyhnout se pronásledování ze strany Království bude těžší než kdykoli předtím. V jejím hlase zazněl tón, na který nebyl zvyklý.

Vím.

Letěli rychle a nízko nad silnicí. Jezero Leona se za nimi vzdalovalo; krajina začala být suchá a kamenitá a posetá houževnatým, trnitým křovím a vysokými kaktusy. Nebe se zatáhlo mraky. V dálce se mihl blesk. Když začal skučet vítr, Safira slétla střemhlav dolů k Bromovi. Zastavil koně a zeptal se: „Co se děje?“

„Ten vítr je příliš silný.“

„Není to tak zlé,“ namítl Brom.

„V té výšce ano,“ řekl Eragon a ukázal na nebe.

Brom zaklel a podal mu Kadokovu uzdu, aby si mohl přesednout. Klusali pryč a Safira je následovala, i když po zemi měla potíže udržet tempo s koňmi.

Vichřice zesílila, nesla vzduchem prach a točila se ve větrných vírech. Omotali si kolem hlavy šály, aby si chránili oči. Bromovi vlál plášť ve větru a plnovous se mu třepotal kolem obličeje, jako by byl živý. I když bylo jasné, že by to vše ještě zhoršilo, Eragon doufal, že začne pršet, aby déšť zahladil jejich stopy.

Zanedlouho je tma přinutila zastavit. Nechali se vést pouze hvězdami, pokud byly vidět, a po chvíli sešli ze silnice, aby se utábořili za dvěma velkými balvany. Bylo příliš nebezpečné zapalovat oheň, a tak pojedli studené jídlo a Safira je skryla před větrem.

Po skromné večeři se Eragon bez obalu zeptal: „Jak nás mohli najít?“

Brom se chystal zapálit si dýmku, ale pak si to rozmyslel a odložil ji. „Jedna ze služebných v paláci mě varovala, že jsou mezi nimi špehové. Zvěsti o mně a mých otázkách se nějak musely dostat k Táborovi... a přes něj k ra’zakům.“

„Do Dras-Leony se tedy vrátit nemůžeme?“ ujišťoval se zkroušeně Eragon.

Brom zavrtěl hlavou. „Příštích pár let asi ne.“

Eragon se chytil rukama za hlavu. „Pak bychom se měli ra’zakům ukázat! Pokud někde někdo uvidí Safiru, přispěchají kamkoli, kde zrovna bude.“

„A s nimi padesát vojáků,“ řekl Brom. „Každopádně teď stejně nemá cenu se o tom bavit. V tuhle chvíli se musíme soustředit na to, abychom zůstali naživu. Dnešní noc bude nejnebezpečnější, protože ra’zakové po nás budou slídit ve tmě, kdy jsou nejsilnější. Budeme muset do rána držet hlídky.“

„Dobře,“ řekl Eragon a vstal. Zaváhal a přimhouřil oči. Koutkem oka zachytil záblesk pohybu, malou barevnou skvrnku, která vystupovala z okolní temnoty. Vyšel na okraj tábořiště, aby se lépe podíval.

„Co je to?“ zeptal se Brom, když rozbaloval přikrývky.

Eragon zíral do tmy a pak se obrátil zpět. „Nevím. Zdálo se mi, že něco vidím. Musel to být nějaký pták.“ Vtom mu temenem hlavy projela ostrá bolest a Safira zaburácela. Pak se Eragon v bezvědomí svalil na zem.