Odkaz Dračích jezdců

Svítání bylo šedivé a zamračené, foukal ostrý vítr. V lese vládlo ticho. Po lehké snídani Brom s Eragonem uhasili oheň a chystali se k odchodu. Eragon si zavěsil luk a toulec ze strany na ruksak, kde na ně snadno dosáhl. Safira nesla sedlo. Bude ho muset nést, dokud nezískají koně. Eragon jí také pečlivě přivázal na záda Zar’roc, protože nestál o další zátěž. Kromě toho v jeho rukou by meč stejně nebyl užitečnější než hůl.

V ostružinovém úkrytu se Eragon cítil bezpečně, ale jakmile ho opustili, zmocnily se jej obavy. Safira se vznesla do vzduchu a kroužila jim nad hlavami. Jak se vraceli k farmě, stromy řídly.

Nevidím to tady naposled, ujišťoval sám sebe, když se díval na rozbořené stavení. Tohle vyhnanství nemůže být - nebude navěky. Jednoho dne, až to bude bezpečné, se vrátím... Vypjal hruď a obrátil se k jihu, k neznámé, divoké krajině.

Po nějaké době se Safira stočila k západu směrem k horám a zmizela z dohledu. Eragon se cítil nesvůj, když se díval, jak odlétá pryč. Dokonce i teď, kdy široko daleko nebyla ani noha, nemohli trávit dny spolu. Musela zůstat skrytá pro případ, že by potkali nějakého pocestného.

Stopy ra’zaků byly v rozrytém sněhu sotva patrné, ale to Eragona netrápilo. Bylo nepravděpodobné, že by sešli ze silnice, která byla tou nejpohodlnější cestou z údolí a okolní divočiny. Za údolím se však silnice na několika místech rozdělovala. Bude obtížné zjistit, kterou odbočkou se ra’zakové dali.

Cestovali mlčky a soustředili se na to, aby udrželi rychlé tempo. Eragonovi dál krvácely nohy na místech, kde mu popraskaly strupy. Aby přestal myslet na bolest, zeptal se: „Takže co přesně draci dovedou? Říkal jsi, že víš něco o jejich schopnostech.“

Brom se zasmál, mávl rukou a safírový prsten se mu zablýskl ve vzduchu. „Bohužel je toho žalostně málo ve srovnání s tím, co bych chtěl vědět. Na tvou otázku se lidé snaží odpovědět už po staletí, tak musíš chápat, že to, co ti povím, je už z podstaty věci neúplné. Draci byli vždycky záhadní, i když asi ne záměrně.“

„Než budu moci tvou otázku opravdu zodpovědět, potřebuješ získat základní vzdělání v oboru draků. Byl bys jen zoufale zmatený, kdybychom začali uprostřed tak složitého oboru, aniž bys rozuměl základům, na nichž je postaven. Začnu s průběhem života draků, a pokud tě to neunaví, můžeme pokračovat dalším tématem.“

Brom mu vysvětlil, jak se draci páří a jak se líhnou mláďata. „Víš,“ řekl, „když drak snese vejce, mládě uvnitř je připravené se vylíhnout. Ale čeká, někdy celé roky, na ty správné podmínky. Když draci žili divoce, tyto okolnosti obvykle souvisely s dostupností potravy. Jenže když se spojili s elfy, určité množství vajec, obvykle ne víc než jedno či dvě ročně, dávali draci Jezdcům. Tato vejce, nebo spíš mláďata uvnitř, se nevyklubala dřív, dokud se do jejich blízkosti nedostala osoba předurčená k tomu, aby se stala jejich Jezdcem. Ale jak to vycítila - to nikdo neví. Lidé stávali ve frontách, aby se mohli vejce dotknout, a doufali, že si někoho z nich vybere.“

„Chceš říct, že se mi Safira nemusela vylíhnout?“ zeptal se Eragon:

„To je celkem možné, kdyby ses jí nelíbil.“

Cítil se poctěn, že si ze všech lidí v Alagaësii vybrala zrovna jeho. Zajímalo by ho, jak dlouho čekala, a zachvěl se při pomyšlení, že by se léta tísnil ve vejci, obklopený tmou.

Brom pokračoval ve svém výkladu. Vysvětlil mu, co a kdy draci jedí. Dospělý usedlý drak se bez jídla obejde měsíce, ale v období páření musejí jíst každý týden. Některé rostliny léčí jejich nemoci, kdežto jiné jim škodí. A existují rozmanité způsoby, jak pečovat o jejich drápy a čistit jim šupiny.

Vyložil mu postupy při napadení drakem a co dělat, když s nějakým bojuješ, ať už jako pěšák, na koni nebo na jiném drakovi. Draci mají obrněná břicha, ale jejich podloketní jamky chráněné nejsou. Eragon Broma stále přerušoval otázkami a Broma jeho dotazy zřejmě těšily. Byli tak zabraní do hovoru, že úplně zapomněli na čas.

Navečer už byli poblíž Therinsfordu. Když se začalo stmívat a oni hledali místo k utáboření, Eragon se zeptal: „Co to bylo za Jezdce, kterému patřil Zar’roc?“

„Byl to silný bojovník,“ řekl Brom, „ve své době velmi obávaný a velmi mocný.“

„Jak se jmenoval?“

„To ti neřeknu.“ Eragon naléhal, ale Brom byl neústupný. „Nechci tě ponechat v nevědomosti, to zdaleka ne, ale jisté věci je bezpečnější nevědět - zbytečně by tě teď rozrušovaly. Nemám důvod tě s takovými věcmi znepokojovat, dokud nebudeš mít čas a sílu se s nimi vypořádat. Chci tě jen chránit před těmi, kdo by tě chtěli využít ke zlým záměrům.“

Eragon na něj upřeně hleděl. „Víš co? Myslím si, že prostě jenom rád mluvíš v hádankách. Mám sto chutí tě opustit, abych se jimi nemusel zatěžovat. Pokud chceš něco říct, tak mi to řekni, nechoď kolem horké kaše a nepoužívej mlhavé fráze!“

„Klid. Všechno se včas dozvíš,“ řekl laskavě Brom. Eragona to nepřesvědčilo a vztekle zabručel.

Našli příhodné místo k přenocování a utábořili se. Safira se k nim připojila, právě když dávali večeři na oheň. Měla jsi čas ulovit si něco k snědku? zeptal se Eragon.

Pobaveně si odfrkla. Kdybyste vy dva byli ještě o něco pomalejší, měla bych dost času přeletět moře tam a zpátky a stejně bych vás dostihla.

Nemusíš nás urážet. Kromě toho, až budeme mít koně, budeme postupovat rychleji.

Vypustila obláček kouře. Možná, ale bude to stačit na to, abyste chytili ra’zaky? Mají náskok několik dní a mnoho mil. Bojím se, že tuší, že je pronásledujeme. Proč by jinak zničili farmu tak okázalým způsobem, kdyby tě nechtěli vyprovokovat k tomu, abys je začal stihat?

Nevím, odpověděl ustaraně Eragon. Safira se schoulila vedle něj a on se rád opřel o její příjemně teplé břicho. Brom seděl na druhé straně ohně a ořezával dva dlouhé klacky. Najednou jeden z nich hodil přes praskající plameny po Eragonovi, který ho automaticky chytil.

„Braň se!“ vykřikl Brom a už byl na nohách.

Eragon se zmateně podíval na klacek ve své ruce a zjistil, že se vzdáleně podobá meči. Brom s ním chce bojovat? Jakou asi proti němu má takový stařec šanci? Jestli chce hrát tuhle hru, tak dobrá, ale pokud si myslí, že mě porazí, bude se pěkně divit.

Když vstal, Brom už kroužil kolem ohně. Chvíli stáli tváří v tvář, pak Brom vyrazil a máchl klackem. Eragon se pokusil jeho útoku zabránit, ale byl příliš pomalý. Vykřikl, když ho Brom zasáhl do žeber, a škobrtl dozadu.

Bez rozmýšlení se vrhl vpřed, ale Brom jeho úder snadno odvrátil. Eragon se ohnal klackem po Bromově hlavě, na poslední chvíli úder stočil a pokusil se ho praštit do boku. Hlasitě to zapraštělo, jak do sebe klacky prudce narazily. „Improvizuješ - výborně!“ zvolal Brom s jiskrou v oku. Paže se mu mihla vzduchem a Eragon ucítil mučivou bolest po straně hlavy. Zhroutil se jako prázdný pytel, dočista omráčený.

Probral ho šplíchanec studené vody a s kašláním se posadil. V hlavě mu zvonilo a na tváři měl zaschlou krev. Nad ním stál Brom s miskou vody z roztátého sněhu. „Tos nemusel,“ řekl vztekle Eragon a zvedl se. Motala se mu hlava a nohy se mu třásly.

Brom povytáhl obočí. „Ták? Skutečný nepřítel nebude tlumit své údery a ani já to neudělám. Měl bych se snad přizpůsobovat tvé... neschopnosti, aby ses cítil lépe? To si nemyslím.“ Zvedl klacek, který předtím Eragon upustil, a podal mu ho. „Teď se braň!“

Eragon nepřítomně civěl na kus dřeva a pak zavrtěl hlavou. „Na to zapomeň; už mám dost.“ Odvrátil se a okamžitě zavrávoral, protože dostal pořádnou ránu přes záda. Prudce se otočil a zavrčel.

„Nikdy se k nepříteli neotáčej zády!“ vykřikl Brom, pak mu hodil klacek a zaútočil. Eragon ustupoval kolem ohně pod prudkým náporem. „Přitáhni paže k tělu. Kolena měj pořád pokrčená,“ křičel Brom. Dával mu další pokyny, pak se na chvíli odmlčel, aby Eragonovi ukázal, jak provést určitý pohyb. „Udělej to ještě jednou, ale tentokrát pomalu!“ Prošli jednotlivé pozice s přehnanými gesty a znovu se vrátili k zuřivé bitvě. Eragon se učil rychle, ale ať zkoušel cokoli, dokázal Bromovi odolávat vždycky jen několik úderů.

Když skončili, Eragon se zhroutil do přikrývek a zasténal. Všechno ho bolelo - Brom se svým klackem nebyl zrovna něžný. Safira dlouze, škytavě zavrčela a zkroutila pysky, až odhalila ohromnou řadu zubů.

Co je s tebou? zeptal se podrážděně.

Nic, odpověděla. Je legrační pozorovat, jak se mládě jako ty nechá ztlouci starcem. Znovu vydala ten divný zvuk a Eragon zrudl, když si uvědomil, že se mu směje. Ve snaze zachovat si důstojnost se překulil na bok a usnul.

Další den se cítil ještě hůř. Paže měl plné modřin a bolestí se skoro nemohl pohnout. Brom vzhlédl od kaše, kterou podával, a zakřenil se. „Jak se cítíš?“ Eragon něco vztekle zamumlal a hodil do sebe snídani.

Když se znovu ocitli na silnici, pospíchali, aby dorazili do Therinsfordu před polednem. Asi po třech mílích se silnice rozšířila a v dálce uviděli kouř. „Raději bys měl říct Safiře, aby letěla napřed a počkala na nás na druhé straně Therinsfordu,“ řekl Brom. „Musí si tady dávat pozor, jinak si jí lidé všimnou.“

„Proč jí to neřekneš sám?“ vyzval ho Eragon.

„Mluvit s drakem někoho jiného nepatří k dobrému vychování.“

„V Carvahallu jsi s tím neměl problém.“

Bromovi zacukaly koutky. „Dělal jsem, co jsem musel.“

Eragon ho zamračeně pozoroval, ale nakonec dal Safiře všechny instrukce. Safira ho ještě před odletem varovala: Buď opatrný, královští přisluhovači se mohou skrývat kdekoli.

Jak se brázdy v silnici prohlubovaly, bylo na ní také čím dál víc stop. Okolní farmy potvrzovaly, že už musejí být blízko Therinsfordu. Vesnice byla větší než Carvahall, ale byla vystavěná bez ladu a skladu, domy stály zcela nahodile.

„Takový nepořádek,“ řekl Eragon. Demptonův mlýn nebyl vidět. Baldor a Albriech už určitě touto dobou dorazili k Roranovi. Tak či onak, Eragon si nepřál postavit se svému bratranci tváří v tvář.

„Když nic jiného, je to tu ošklivé,“ souhlasil Brom.

Mezi nimi a vesnicí tekla řeka Anora, překlenutá mohutným mostem. Jak se k němu blížili, z křoví vystoupil tlustý muž a zatarasil jim cestu. Košili měl příliš krátkou a zamazané břicho mu přetékalo přes provázek, který měl místo opasku. Mezi popraskanými rty mu vykukovaly zuby připomínající rozpadající se náhrobky. „Na tomhle fleku taky můžete vostat. Tohleto je můj most. Pěkně zacvakejte, jinak se přes něj nedostanete.“

„Kolik?“ zeptal se Brom odevzdaně. Vytáhl měšec a majitel mostu se rozjasnil.

„Pět zlatek,“ řekl a roztáhl rty do širokého úsměvu. Eragon se rozpálil nad nehorázně přemrštěnou cenou a začal si rozhořčeně stěžovat, ale Brom ho rychle zpražil pohledem. Beze slova dal muži mince a ten si je strčil do měšce zavěšeného u pasu. „Děkuju pěkně,“ řekl posměšně a ustoupil z cesty.

Když Brom vykročil kupředu, zakopl a chytil se hlídače mostu za paži, aby nespadl. „Koukej se pod nohy,“ zavrčel špinavec a odtáhl se.

„Promiňte,“ omlouval se Brom a pokračoval s Eragonem dál přes most.

„Proč jsi s ním nesmlouval? Úplně tě oškubal!“ zvolal Eragon, když byli z doslechu. „Možná ten most ani není jeho. Mohli jsme ho klidně odstrčit.“

„Možná,“ souhlasil Brom.

„Tak proč jsi mu zaplatil?“

„Protože se nemůžeš handrkovat s každým hlupákem, kterého potkáš. Jednodušší je, když to uděláš po jejich a pak je obelstíš, když nedávají pozor.“ Brom rozevřel dlaň a na světle se zablyštěla hromádka mincí.

„Prořízl jsi mu měšec!“ řekl nevěřícně Eragon.

Brom s mrknutím strčil peníze do kapsy. „A bylo v něm překvapivě mnoho. Měl by vědět, že není dobré mít všechny peníze na jednom místě.“ Najednou se z druhé strany řeky ozval zmučený nářek. „Zdá se, že náš přítel právě objevil svou ztrátu. Kdybys viděl nějakého strážného, řekni mi.“ Popadl za rameno chlapce, který utíkal mezi domy, a zeptal se ho: „Nevíš, kde bychom mohli koupit koně?“ Dítě na ně zíralo vážnýma očima, pak ukázalo na obrovskou stodolu na kraji Therinsfordu. „Děkuji,“ řekl Brom a hodil mu drobnou minci.

Veliká dvoukřídlá vrata do stodoly byla otevřená a odkrývala dvě dlouhé řady stájí. Na protější stěně visela sedla, postroje a další výbava. U ní stál muž se svalnatými pažemi a kartáčoval bílého hřebce. Zvedl ruku a pokynul jim, aby šli k němu.

Když se přiblížili, Brom uznale řekl: „To je nádherné zvíře.“

„To tedy je. Jmenuje se Sněžný blesk. A já Haberth.“ Haberth jim podal drsnou dlaň a rázně potřásl Eragonovi i Bromovi rukou. Pak se zdvořile odmlčel a čekal, že na oplátku uslyší jejich jména. Když mu je neřekli, zeptal se: „Mohu vám nějak pomoci?“

Brom přikývl. „Potřebujeme dva koně a pro oba také veškerou výstroj. Koně musejí být rychlí a vytrvalí; budeme hodně cestovat.“

Haberth se na chvíli zamyslel. „Nemám mnoho zvířat jako tohle a ta, co mám, nejsou zrovna levná.“ Hřebec se neklidně pohnul. Několikrát ho pohladil prsty, aby ho utišil.

„Cena nehraje roli. Vezmu ty nejlepší, které máš,“ řekl Brom. Haberth přikývl a mlčky uvázal hřebce v boxu. Přešel ke zdi a začal stahovat sedla a další věci. Brzy měl dvě úplně stejné hromádky. Pak se prošel podél boxů a vyvedl z nich dva koně. Jeden byl světlý hnědák, druhý grošák. Ten hnědý se vzpínal.

„Je trochu temperamentní, ale s pevnou rukou s ním nebudete mít žádné problémy,“ řekl Haberth a podal uzdu s hnědákem Bromovi.

Brom dal koni očuchat dlaň; kůň mu dovolil, aby ho poškrábal na krku. „Vezmeme si ho,“ řekl a pohlédl na grošáka. „Tím druhým si ale nejsem úplně jistý.“

„Má výborné nohy.“

„Hmm... Kolik chceš za Sněžného bleska?“

Haberth s láskou pohlédl na hřebce. „Nejraději bych ho neprodával. Je to ten nejlepší, jakého jsem kdy měl - doufám, že ho budu mít na chov.“

„A pokud bys byl ochotný se s ním rozloučit, kolik by mě tohle všechno stálo?“ zeptal se Brom.

Eragon se pokusil položit ruku na hnědáka jako před ním Brom, ale ten vyplašeně couvl. Bezděčně se pokusil spojit s jeho myslí, aby ho ukonejšil, a ztuhl překvapením, když se myšlenkami dotkl vědomí zvířete. Kontakt nebyl zřetelný ani výrazný jako se Safirou, ale do určité míry dokázal s hnědákem komunikovat. Váhavě mu naznačil, že je přítel. Kůň se zklidnil a pohlédl na něj průzračnýma hnědýma očima.

Mezitím Haberth na prstech počítal cenu celého nákupu. „Nejmíň dvě stě zlatek,“ řekl s úsměvem, očividně přesvědčený, že tolik by mu nikdy nikdo nezaplatil. Brom mlčky otevřel měšec a odpočítal peníze.

„Bude to stačit?“ zeptal se.

Dlouho bylo ticho a Haberth jen hleděl ze Sněžného bleska na peníze a zpátky. Povzdechl si a pak řekl: „Je váš, i když mi to rve srdce.“

„Budu se k němu chovat, jako by ho zplodil Gildintor, největší hřebec všech legend,“ ujistil ho Brom.

„Tvoje slova mě těší,“ odpověděl Haberth a mírně se uklonil. Pomohl jim koně osedlat. Když byli připraveni k odjezdu, rozloučil se: „Sbohem tedy. Už kvůli Sněžnému bleskovi doufám, že vás nepotká žádné neštěstí.“

„Neměj strach, budu se o něj dobře starat,“ slíbil Brom, když odjížděli. „Na,“ řekl a podal uzdu se Sněžným bleskem Eragonovi, „jdi na konec Therinsfordu a počkej tam.“

„Proč?“ zeptal se Eragon, ale Brom už byl pryč. Otráveně vyrazil z Therinsfordu s dvěma koňmi a postavil se u silnice. Na jihu viděl zamlžený obrys Utgardu, usazeného jako obří monolit na konci údolí. Jeho vrcholek, obklopený menšími kopci, pronikal do mraků a ve výšce mizel z dohledu. Z jeho ponurého, zlověstného vzhledu Eragonovi běhal mráz po zádech.

Zakrátko se vrátil Brom a mávl na Eragona, aby ho následoval. Šli pěšky, dokud nebyl Therinsford skrytý za stromy. Pak Brom vzrušeně zašeptal: „Ra’zakové tudy rozhodně prošli. Zdá se, že se tu stavili pro koně stejně jako my. Podařilo se mi najít muže, který je viděl. Popsal je celý roztřesený a říkal, že vyrazili z Therinsfordu jako démoni prchající před svatým mužem.“

„Zanechali docela silný dojem.“

„To tedy ano.“

Eragon poplácal koně. „Když jsme byli v té stodole, náhodou jsem se dotkl mysli toho hnědáka. Nevěděl jsem, že je to možné.“

Brom se zamračil. „U někoho tak mladého, jako jsi ty, jsou takové schopnosti neobvyklé. Většina Jezdců musela roky trénovat, než byli dost silní, aby se dokázali spojit s kýmkoli jiným než se svým drakem.“ Se zádumčivým výrazem si prohlížel Sněžného bleska. Pak řekl: „Vytáhni všechno z ruksaku, dej to do jezdeckých brašen a nahoru přivaž ten tlumok.“ Eragon to udělal a Brom zatím nasedl na Sněžného bleska.

Eragon pochybovačně hleděl na hnědáka. Byl o tolik menší než Safira, že jednu chvíli dokonce přemýšlel, zda ho vůbec unese. S povzdechem nemotorně vylezl do sedla. Dosud jezdil na koních pouze bez sedla a nikdy ne daleko. „Budu z toho mít stejně zřízené nohy, jako když jsem jel na Safiře?“ zeptal se.

„Jak jsou na tom teď?“

„Už je to lepší, ale myslím, že každá náročná jízda znovu otevře ty rány.“

„Nebudeme to s náročností přehánět,“ slíbil Brom. Dal Eragonovi několik rad a pak vyrazili mírným klusem. Zanedlouho se krajina začala měnit a obdělaná pole vystřídala divočina. Silnici lemovalo ostružiní a spletitý plevel spolu s obrovskými růžovými keři, které se jim zachytávaly o šaty. Ze země čněly vysoké skály - šediví svědci jejich přítomnosti. Ve vzduchu visela nevlídná atmosféra, jakési nepřátelství odmítající vetřelce.

Nad nimi se rýsoval Utgard, s každým krokem vyšší a vyšší, jehož skalnaté srázy byly hluboce zvrásněné zasněženými kaňony. Celý tento černý skalní masiv pohlcoval světlo jako houba, až se okolní krajina zešeřila. Mezi Utgardem a pásem hor, které tvořily východní úbočí údolí Palancar, byla hluboká rozsedlina. Představovala jedinou rozumnou cestu z údolí. Vedla k ní silnice.

Koňská kopyta ve štěrku pronikavě klapala a cesta se změnila v uzounkou pěšinu, která lemovala úpatí Utgardu. Eragon vzhlédl k vrcholku, který se tyčil nad nimi, a vyděsilo ho, když na něm uviděl vysoký dům s věžičkou. Věžička se rozpadala a byla ve špatném stavu, ale i tak to byl důstojný strážce údolí. „Co je to?“ zeptal se a ukázal k věži.

Brom ani nepohlédl vzhůru a odpověděl se zřetelnou trpkostí v hlase: „To byla strážní věž Jezdců - jedna z těch, která vydržela od samých začátků. Právě tam se ukryl Vrael a tam ho také diky zradě vyslídil a zabil Galbatorix. Když Vrael padl, toto místo bylo zhanobeno. Edok’sil, Nedobytná, tak se věž jmenovala, protože celá hora je natolik strmá, že se nikdo nedostane nahoru, pokud neumí létat. Po Vraelově smrti ji poddaní nazvali Utgard, ale má i druhé jméno, Ristvak’baen - Místo smutku. Tak ji aspoň znali poslední Jezdci, než je král také zabil.“

Eragon zíral v posvátné hrůze. Stál před ním hmatatelný pozůstatek slávy Jezdců, i když zašlý neúprosným tokem času. Teprve teď mu došlo, jak staří Jezdci byli. Zaplavil ho pocit dědictví tradic a hrdinství, které sahalo zpátky do dávnověku.

Projížděli kolem Utgardu celé hodiny. Když vstoupili do soutěsky, která rozdělovala horský pás, tvořil po jejich pravici masivní stěnu. Eragon se postavil v třmenech; už se nemohl dočkat, až uvidí, co leží za údolím Palancar, ale stále to bylo příliš daleko. Nějakou chvíli stoupali průsmykem, který se klikatil přes kopec a rokli a podél řeky Anory. Pak se sluncem nízko za zády vystoupali do svahu a konečně uviděli přes stromy

Eragon zalapal po dechu. Po obou stranách měl hory, ale pod nimi se rozprostírala obrovská planina, která se táhla až k obzoru a splývala s nebem. Byla celá světle hnědá jako suchá tráva. Nad rovinou se nesly dlouhé chomáče mraků, které v prudkém větru měnily tvar.

Teď už chápal, proč Brom trval na koních. Urazit takovou vzdálenost pěšky by jim zabralo týdny nebo dokonce měsíce. Vysoko nad sebou uviděl kroužit Safiru, dost vysoko na to, aby ji někdo mohl považovat za ptáka.

„Se sestupem počkáme do zítra,“ řekl Brom. „Zabere nám většinu dne, takže teď bychom se měli utábořit a odpočinout si.“

„Jak daleko je to přes pláň?“ zeptal se Eragon stále ještě užaslý.

Dva až tři dny nebo taky dva týdny, podle toho, jakým jedeš směrem. Kromě kočovných kmenů, které se tudy toulají, je pláň téměř neobydlená, stejně jako poušť Hadarak na východě. Takže tu nenarazíme na mnoho vesnic. Přesto směrem na jih nejsou pláně tak vyprahlé a jsou mnohem více osídleny.“

Sešli z cesty a sestoupili k řece Anoře. Když odstrojili koně, Brom ukázal na hnědáka. „Měl bys mu dát jméno.“

Eragon nad tím zauvažoval, zatímco koně uvazoval. „No, nemám nic tak vznešeného jako Sněžný blesk, ale tohle možná půjde.“ Položil ruku hnědákovi na hřbet a slavnostně pronesl: „Dávám ti jméno Kadok. Jmenoval se tak můj děd, tak to jméno nes se ctí.“ Brom souhlasně přikývl, ale i tak se Eragon cítil trochu hloupě.

Když Safira přistála, zeptal se jí: Jak ta pláň vypadá?

Dost nudně. Nikde jsem neviděla nic než králíky a křoví.

Po večeři Brom vstal a vykřikl: „Chytej.“ Eragon měl stěží čas zvednout ruku a chytit kus dřeva dřív, než ho strefí do hlavy. Zaúpěl, když uviděl další dřevěný meč.

„Už ne,“ zanaříkal. Brom se jen usmál a pokynul mu rukou. Eragon se neochotně postavil na nohy. Kroužili a zasypávali se sprškou ran a on ustupoval s bolestí v paži.

Tentokrát byla výcviková lekce kratší než ta první, ale přesto dost dlouhá na to, aby Eragon nasbíral nové modřiny. Když dozápasili, odhodil znechuceně klacek a odešel od ohně, aby si ošetřil zranění.

lic'>nek N���WJ �"K /i>. „To by šlo, ale řekni mi, jak to, že mluvíš se Safirou?“



Brom si dal s odpovědí načas, než si do dýmky nacpal další tabák. Když ji znovu zapálil a sevřel mezi rty, řekl: „Dobrá, když chceš odpovědi, budeš je mít, ale možná se ti nebudou líbit.“ Vstal, donesl si k ohni ranec a vytáhl z něj dlouhý předmět zabalený v látce. Byl asi pět stop dlouhý a podle toho, jak ho držel, dost těžký.

Stahoval látku proužek po proužku, jako kdyby odmotával obvaz z mumie. Když se v Bromových rukou objevil meč, Eragon na něj strnule hleděl jako přimražený. Zlatá koule na konci rukojeti měla slzovitý tvar a po stranách byla seříznutá, aby odkryla rubín velikosti malého vejce. Naleštěná rukojeť se třpytila jako hvězdy a byla omotána stříbrným drátem. Vínově červenou pochvu, hladkou jako sklo, zdobil pouze podivný černý rytý znak. U meče byl kožený opasek s těžkou přezkou. Poslední proužek látky sklouzl na zem a Brom podal zbraň Eragonovi.

Rukojeť padla Eragonovi do ruky, jako by mu byla vyrobena na míru. Pomalu vytasil meč, který neslyšně vyklouzl z pochvy. Plochá, duhově červená čepel se třpytila v záři ohně. Nabroušené hrany se ladně stáčely do ostrého hrotu. Do kovu byl vyrytý stejný černý znak jako na pochvě. Na rozdíl od primitivních zemědělských nástrojů, na které byl zvyklý, byl meč dokonale vyvážený; připadalo mu, jako by byl přirozeným prodlužením ruky. Vznášela se kolem něj atmosféra moci, jako by z jeho středu prýštila nezkrotná síla. Byl vyrobený pro bouřlivé bitevní vřavy, aby ukončoval lidské životy, a přesto v něm byla děsivá krása.

„Tohle býval meč jednoho Jezdce,“ řekl slavnostně Brom. „Když Jezdec skončil svůj výcvik, elfové mu předali meč. Jejich metody kování zůstanou navždy utajeny. Ovšem jejich meče jsou věčně ostré a nikdy nezreziví. Bývalo zvykem, že barva ostří byla stejná jako barva Jezdcova draka, ale v tomto případě podle mě můžeme udělat výjimku. Tento meč se jmenuje Zar’roc. Nevím, co to znamená. Možná něco, co se týkalo Jezdce, který ho vlastnil.“ Pozoroval, jak Eragon švihá mečem.

„Odkud ho máš?“ zeptal se Eragon. Pak neochotně zastrčil meč do pochvy a pokusil se ho podat zpátky Bromovi. Ten si však meč od něj nevzal.

„Na tom nezáleží,“ odpověděl Brom. „Řeknu ti jen, že mě to stálo řadu nepříjemných a nebezpečných dobrodružství, než jsem ho získal. Vezmi si ho. Máš na něj mnohem větší nárok než já, a než bude všechno za námi, myslím, že ho budeš potřebovat.“

Nabídka Eragona zaskočila. „Je to královský dar, děkuji.“ Nebyl si jistý, co dalšího by měl říct. Přejel rukou po pochvě. „Co znamená ten symbol?“ zeptal se.

„To byl Jezdcův osobní erb.“ Eragon ho chtěl přerušit, ale Brom do něj zabodl svůj pohled, dokud se nezklidnil. „Teď, když to musíš vědět, mluvit s drakem se může naučit kdokoli, pokud má ten správný výcvik. A to, že to umí, ještě nic neznamená,“ zdůraznil se zdviženým prstem. „Vím o dracích a jejich schopnostech víc než většina těch, kdo jsou ještě naživu. Bez pomoci by ses učil celé roky to, co tě já můžu naučit v poměrně krátké době. Nabízím ti své znalosti, abys ušetřil čas. Ale proč toho tolik znám, to si nechám pro sebe.“

Když domluvil, Safira se zvedla a připlížila se k Eragonovi. Vytáhl meč a ukázal jí ho. Má zvláštní moc, řekla a drcla do něj čumákem. Jakmile se dotkl jejích šupin, duhová barva kovu se zavlnila jako voda. Se spokojeným zafrkáním zvedla hlavu a meč se vrátil do původní podoby Eragon ho zmateně zasunul do pochvy.

Brom zdvihl obočí. „To je to, o čem mluvím. Draci tě neustále udivují. Dějí se kolem nich... podivné, tajemné věci, které jsou kdekoli jinde nemožné. I když se Jezdci věnují drakům po staletí, nikdy úplně nepoznali všechny jejich schopnosti. Někteří říkají, že dokonce sami draci neznají plný rozsah svých schopností. Jsou spojeni s touto zemí způsobem, který jim umožňuje zdolávat ohromné překážky To, co Safira udělala, jenom dokazuje moje předchozí tvrzení: je tu mnohé, co ještě nevíš.“

Na dlouhou dobu se odmlčel. „Možná je to tak,“ řekl Eragon, „ale můžu se učit. A ze všeho nejvíc se teď potřebuju něco dozvědět o těch cizincích. Máš potuchy, kdo to je?“

Brom se zhluboka nadechl. „Říká se jim ra’zakové. Nikdo neví, zda je to jméno jejich rasy, nebo si tak prostě chtějí říkat. Ať je to tak či onak, pokud mají vlastní jména, tají je. Nikdo o nich neslyšel, dokud Galbatorix nepřišel k moci. Musel je objevit na svých cestách a získat je do svých služeb. Ví se o nich jen málo, pokud vůbec něco. Přesto ti mohu říci tohle: nejsou to lidé. Když jsem zahlédl hlavu jednoho z nich, zdálo se, že má něco jako zobák a černé oči veliké jako moje pěst - přesto je mi záhadou, jak dokážou mluvit naší řečí. Zbytek jejich těla je nepochybně stejně ohavný. Proto se pořád zahalují do těch plášťů, bez ohledu na počasí.“

„Co se týče jejich zvláštních sil, jsou silnější než kterýkoli muž a schopní vyskočit do neuvěřitelné výšky, ale neovládají kouzla. Za to buď vděčný, protože kdyby je uměli, už by tě dávno dostali. Také vím, že mají silný odpor ke slunečnímu světlu, i když ani to je nezastaví, pokud jsou skutečně odhodlaní něčeho dosáhnout. Neudělej chybu a nikdy ra’zaky nepodceňuj, protože jsou lstiví a plní podlosti.“

„Kolik jich je?“ zeptal se Eragon a v duchu se podivoval, jak je možné, že toho Brom tolik ví.

„Pokud vím, pouze ti dva, které jsi viděl. Možná jich je víc, ale nikdy jsem o nich neslyšel. Možná jsou poslední z vymírající rasy. Abys věděl, jsou to královi osobní hledači draků. Jakmile se ke Galbatorixovi dostanou zvěsti o nějakém drakovi v zemi, pošle ra’zaky, aby to prošetřili. Často za sebou zanechají mrtvé a spoušť.“ Brom vypustil řadu kouřových kroužků a pozoroval je, jak se nesou mezi ostružiníky. Eragon jim nevěnoval pozornost, dokud si nevšiml, že mění barvy a točí se dokola. Brom potutelně přimhouřil oči.

Eragon si byl jistý, že Safiru nikdo neviděl. Jak se o ní tedy mohl Galbatorix doslechnout? Když vyslovil své námitky nahlas, Brom souhlasil: „Máš pravdu, není pravděpodobné, že by kdokoli z Carvahallu dal zprávu králi. Proč mi neřekneš, kde jsi vzal to vejce a jak jsi Safiru vychoval - to by mohlo celou záležitost osvětlit.“

Eragon zprvu zaváhal, pak ale vylíčil všechny události od doby, kdy našel vejce v Dračích horách. Byl to úžasný pocit, konečně se někomu svěřit. Brom se tu a tam na něco zeptal, ale většinu času soustředěně naslouchal. Když Eragon dokončil své vyprávění, slunce už se chýlilo k západu. Oba potichu seděli a mraky zatím získávaly narůžovělý nádech. Nakonec prolomil ticho Eragon. „Kdybych tak věděl, odkud se tu vzala. Safira si to nepamatuje.“

Brom zvedl hlavu. „To nevím... Mnoho věcí jsi mi objasnil. Jsem si jistý, že nikdo kromě nás Safiru neviděl. Ra’zakové museli mít informátora někde jinde než tady v údolí, někoho, kdo už je teď pravděpodobně mrtvý... Měl jsi spoustu problémů a s mnohým sis poradil. Choval ses obdivuhodně.“

Eragon se s neurčitým výrazem zahleděl do dálky a pak se zeptal: „Co se ti stalo s hlavou? Vypadáš, jako bys dostal ránu kamenem.“

„Ne, ale jsi blízko.“ Zhluboka si potáhl z dýmky. „Přikradl jsem se po setmění k tábořišti ra’zaků a pokoušel se zjistit, co se dalo, ale vtom na mě zaútočili ze stínu. Byla to dobrá léčka, ale podcenili mě a já je dokázal zahnat. Jenomže i tak jsem si odnesl,“ řekl trpce, „tenhle důkaz svojí hlouposti. Omráčený jsem padl k zemi a přišel jsem k sobě až druhý den. Tou dobou už dorazili na vaši farmu. Bylo příliš pozdě, abych je dokázal zastavit, ale stejně jsem se za nimi vydal. A pak jsem tě potkal na silnici.“

Za koho se považuje, když si myslí, že dokáže sám přemoci ra’zaky? Počíhali si na něj ve tmě a dokázali ho jenom omráčit? Eragona to vyvedlo z míry a zprudka se zeptal. „Když jsi viděl tu značku, gedwëy ignasia, proč jsi mi neřekl, kdo jsou ra’zakové? Varoval bych Gera místo toho, abych šel nejdřív za Safirou, a všichni tři bychom stačili utéct.“

Brom si povzdechl. „V té době jsem si nebyl jistý, co přesně mám udělat. Chtěl jsem zajistit, aby ses ra’zakům vyhnul, a až by byli pryč, zeptal bych se tě na Safiru. Ale vyzráli nade mnou. Byla to chyba, které hluboce lituji a za niž jsi tvrdě zaplatil.“

„Kdo jsi?“ dožadoval se Eragon s nečekanou hořkostí. „Jak mohl obyčejný vesnický vypravěč přijít k meči Jezdce? Jak to, že víš všechny ty věci o ra’zacích?“

Brom zaklepal na dýmku. „Myslel jsem, že jsem ti dal jasně najevo, že o tomhle mluvit nehodlám.“

„Můj strýc kvůli tomu zemřel. Je mrtvý!“ zvolal Eragon a prudce máchl rukou ve vzduchu. „Až dosud jsem ti důvěřoval, protože si tě Safira váží, ale dál už ne! Nejsi člověk, kterého jsem znal v Carvahallu celé ty roky. Vysvětli to!“

Brom dlouho pozoroval, jak mezi nimi krouží obláčky kouře, a čelo se mu zkrabatilo do hlubokých vrásek. Když se pohnul, bylo to jenom proto, aby si znovu potáhl z dýmky. Nakonec řekl: „Asi jsi o tom nikdy nepřemýšlel, ale většinu života jsem strávil jinde než v Palancaru. Teprve v Carvahallu jsem přijal úlohu vypravěče. Pro mnoho lidí jsem hrál nejrůznější role - mám bohatou a spletitou minulost. A zčásti jsem sem přišel proto, abych té minulosti unikl. Takže je to tak - nejsem ten, za koho mě máš.“

„Ha!“ zasupěl Eragon. „Kdo tedy jsi?“

Brom se zlehka usmál. „Jsem tu proto, abych ti pomohl. Nezavrhuj ta slova - jsou to ta nejpravdivější, jaká jsem kdy vyslovil. Ale neodpovím na tvé otázky. V tuto chvíli nepotřebuješ znát můj příběh, ani sis to ještě pořádně nezasloužil. Ano, znám věci, které by vypravěč Brom neznal, ale jsem víc než on. Budeš se s tím muset naučit žít a také se skutečností, že nelíčím svůj život každému, kdo se zeptá!“

Eragon na něj rozmrzele pohlédl. „Půjdu spát,“ řekl a odešel od ohně.

Zdálo se, že to Broma nepřekvapilo, ale i tak měl v očích hluboký zármutek. Rozprostřel si přikrývky u ohně, zatímco Eragon ulehl vedle Safiry. Nad tábořištěm se rozhostilo ledové ticho.