Odkaz Dračích jezdců

Krámek bylinkářky byl označen veselou vývěskou a bylo snadné ho najít. U dveří seděla žena s krátkými kudrnatými vlasy. V jedné ruce držela žábu a tou druhou psala. Eragon usoudil, že to musí být Angela bylinkářka. Po obou stranách obchodu stál dům. „Který myslíš, že je ten jeho?“ zeptal se.

Brom zauvažoval a pak řekl: „To hned zjistíme.“ Přistoupil k ženě a zdvořile se jí zeptal: „Mohla byste nám prosím říct, ve kterém domě bydlí Jeod?“

„Mohla.“ A psala dál.

„A řeknete nám to?“

„Ano.“ Utichla, ale její pero čmáralo dál, rychleji než předtím. Žába v její ruce zakvákala a podívala se na ně zlýma očima. Brom s Eragonem neklidně vyčkávali, ale ona neřekla ani slovo. Eragon už málem něco vyhrkl, když Angela zvedla oči. „Samozřejmě, že vám to řeknu! Musíte se mě jenom zeptat. Vaše první otázka zněla, zda bych vám to mohla, nebo nemohla říct. A ta druhá byla, zda vám to řeknu, nebo neřeknu. Ale ve skutečnosti jste se mě ještě nezeptali.“

„Pak mi dovolte, abych se zeptal správně,“ řekl Brom s úsměvem. „Ve kterém domě bydlí Jeod? A proč držíte v ruce tu žábu?“

„Teď už se konečně někam dostáváme,“ zažertovala. „Jeod bydlí napravo. A co se týče té žáby, ve skutečnosti je to ropucha. Pokouším se dokázat, že ropuchy neexistují - že jsou pouze žáby.“

„Prosím vás, jak by mohly ropuchy neexistovat, když přece máte jednu v ruce?“ přerušil ji netrpělivě Eragon. „Kromě toho vůbec nechápu, k čemu to může být dobré, když prokážete, že existují jenom žáby?

Žena rázně zavrtěla hlavou, až jí tmavé kudrny nadskakovaly. „Kdepak, nerozumíš tomu. Pokud dokážu, že ropuchy neexistují, pak tohle je žába a nikdy to nebyla ropucha. A tudíž ta ropucha, kterou teď vidíte, neexistuje. A,“ zdvihla drobný prst, „pokud dokážu, že jsou jenom žáby, pak ropuchy nebudou moci dělat nic zlého - jako třeba nechat vypadávat zuby, způsobovat bradavice a přiotrávit nebo zabít člověka. Také čarodějnice nebudou schopny používat žádná zlá zaklínadla, protože samozřejmě nikde kolem nebudou žádné ropuchy.“

„Chápu,“ řekl Brom taktně. „Zní to zajímavě a rád bych se dozvěděl víc, ale musíme se sejít s Jeodem.“

„Samozřejmě,“ řekla, mávla rukou a vrátila se ke svému psaní.

Když byli z doslechu, Eragon prohlásil: „Ona je blázen!“

„To je možné,“ přitakal Brom, „ale nikdy nevíš. Mohla by objevit něco užitečného, tak ji nesuď. Kdo ví, ropuchy by skutečně mohly být žáby!“

„A moje boty jsou ušité ze zlata,“ odpověděl ironicky Eragon.

Zastavili přede dveřmi s tepaným železným klepadlem a mramorovým schodem. Brom třikrát zabušil. Nikdo však neodpovídal. Eragon se cítil trochu hloupě. „Možná to je špatný dům. Pojďme zkusit ten druhý,“ navrhoval. Brom si ho ale nevšímal a zaklepal znovu, tentokrát hlasitěji.

Opět se nikdo neozval. Eragon se podrážděně odvrátil, pak ale uslyšel, jak někdo běží ke dveřím. Pootevřely se a stála v nich mladá žena s bledou pletí a světlými vlasy. Oči měla opuchlé, jako kdyby plakala, ale hlas měla dokonale vyrovnaný. „Ano, co si přejete?“

„Bydlí tady Jeod?“ zeptal se laskavě Brom.

Žena trochu sklonila hlavu. „Ano, je to můj manžel. Čeká vás?“ Koukala na ně škvírou ve dveřích.

„Ne, ale potřebujeme s ním mluvit,“ řekl Brom.

„Má hodně práce.“

„Přicestovali jsme z velké dálky. Je velmi důležité, abychom se s ním setkali.“

Její tvář zpřísněla. „Má práci.“

Brom už byl pěkně popuzený, ale jeho hlas zůstával přívětivý. „Když tedy není k zastižení, mohla byste mu, prosím, předat vzkaz?“ Ústa jí zpupně cukala, ale svolila. „Řekněte mu, že na něj venku čeká přítel z Gil’eadu.“

Žena si ho podezíravě prohlížela, ale nakonec řekla: „Dobře.“ Pak prudce zabouchla dveře. Eragon slyšel, jak se její kroky vzdalují.

„To nebylo příliš zdvořilé,“ poznamenal.

„Nech si své mínění pro sebe,“ odsekl mu Brom. „A nic neříkej. Nech mluvit mě.“ Zkřížil paže a poklepával si prsty. Eragon sevřel rty a pohlédl jinam.

Dveře se náhle rozlétly a z domu se vyřítil vysoký muž. Drahé šaty měl zmuchlané a smutnou tvář s krátkým obočím mu lemovaly šedé chomáčovité vlasy. Přes celou hlavu až ke spánku se mu táhla dlouhá jizva.

Při pohledu na příchozí vyvalil oči a oněmělý údivem se opřel o rám dveří. Několikrát otevřel a zavřel ústa jako ryba lapající po vzduchu. Pak se zeptal potichu nevěřícným hlasem: „Brome...?“

Brom si přitiskl prst na rty, natáhl se dopředu a sevřel mu paži. „Rád tě vidím, Jeode! Jsem rád, že tě paměť nezklamala, ale nepoužívej tohle jméno. Nebylo by šťastné, kdyby kdokoli věděl, že jsem tady.“

Jeod se rozrušeně rozhlédl, očividně vylekaný. „Myslel jsem, že jsi mrtvý,“ zašeptal. „Co se stalo? Proč ses se mnou nespojil dřív?“

„Všechno ti vysvětlím. Máš místo, kde bychom si mohli v klidu promluvit?“

Jeod zaváhal a přecházel pohledem z Broma na Eragona, s neproniknutelným výrazem ve tváři. Nakonec řekl: „Tady nemůžeme mluvit, ale když chvilku počkáte, vezmu vás někam, kde to půjde.“

„Dobrá,“ řekl Brom. Jeod přikývl a ztratil se za dveřmi.

Doufám, že se dozvím něco o Bromově minulosti, pomyslel si Eragon.

Když se Jeod znovu objevil, u boku mu visel rapír Vyšívaný kabátec mu volně splýval z ramen, doplněný kloboukem s péry. Brom na tu parádu pohlédl kritickým okem a Jeod rozpačitě pokrčil rameny.

Kráčeli Teirmem směrem k pevnosti. Eragon šel za nimi a vedl koně. Jeod ukázal na jejich cíl. „Risthart, vladař Teirmu, nařídil, že všichni obchodníci musejí mít své ústředí na hradě. I když většina z nás řídí svoje obchody odjinud, přesto si tam musíme pronajímat místnosti. Je to nesmysl, ale my to stejně dodržujeme, abychom ho nerozhněvali. Tam budeme mít klid od slídilů; stěny jsou silné víc než dost.“

Prošli hlavní branou pevnosti a pokračovali do hradní věže. Jeod vykročil k postranním dveřím a ukázal na železný kruh. „Tady můžeš uvázat koně. Nikdo je tu nebude rušit.“ Když byli Sněžný blesk a Kadok bezpečně uvázaní, otevřel dveře železným klíčem a vešli dovnitř.

Před nimi se otevřela dlouhá prázdná chodba, osvícená loučemi připevněnými na zdech. Eragona překvapilo, jaká je tu zima a vlhko. Když se dotkl zdi, prsty přejel po slizké vrstvě. Zachvěl se.

Jeod vytáhl jednu louč z držáku na zdi a vedl je chodbou. Zastavili před masivními dřevěnými dveřmi. Odemkl a uvedl je do místnosti, které vévodila předložka z medvědí kožešiny, na níž stála polstrovaná křesla. Zdi byly zakryté policemi plnými objemných knih, vázaných v kůži.

Jeod naložil dříví do krbu a strčil pod ně louč. Oheň se brzy rozhořel. „Ty starý brachu, máš mi hodně co vysvětlovat.“

Bromovi se zkroutila tvář do úsměvu. „Komu říkáš starý brachu? Když jsem tě viděl naposled, neměl jsi žádné šediny. Teď tvé vlasy vypadají, jako by byly v poslední fázi rozkladu.“

„A ty vypadáš úplně stejně jako téměř před dvaceti lety. Už tenkrát jsi byl starý mrzout, který jen chrlí moudrosti na každou novou generaci. A už dost! Pokračuj raději svým příběhem. V tom jsi byl vždycky dobrý,“ řekl netrpělivě Jeod. Eragon nastražil uši a dychtivě čekal, co bude Brom vyprávět.

Brom se uvelebil v křesle a vytáhl dýmku. Pomalu vyfoukl kroužek kouře, který zezelenal, donesl se ke krbu a uletěl komínem. „Pamatuješ, co jsme tenkrát dělali v Gil’eadu?“

„Ano, samozřejmě,“ odpověděl Jeod. „Na něco takového je těžké zapomenout.“

„To je slabý výraz, přesto pravdivý,“ řekl Brom suše. „Když jsme se... rozdělili, nemohl jsem tě najít. Během toho zmatku jsem zabloudil do malého pokoje. Nebylo v něm nic mimořádného - jen samé bedny a truhly -, ale i tak jsem to tam ze zvědavosti prohrabal. V tu chvíli se na mě usmálo štěstí, protože jsem našel právě to, co jsme hledali.“ Jeodovi přes obličej přelétl překvapený výraz. „Když jsem to už měl v rukou, nemohl jsem na tebe čekat. Každou chvíli mě mohli objevit a vše by bylo ztraceno. V přestrojení jsem uprchl z města a utekl k...“ Brom se zarazil, pohlédl na Eragona a pak pokračoval, „utekl jsem k našim přátelům. Ti to uschovali na bezpečném místě a já musel slíbit, že se postarám o toho, kdo to dostane. Až do dne, kdy budou moje dovednosti potřeba, jsem musel zmizet. Nikdo nesměl vědět, že jsem naživu - dokonce ani ty ne -, i když mě trápilo, že tě zbytečně zarmoutím. Tak jsem šel na sever a skryl se v Carvahallu.“

Eragon zaťal zuby, rozzuřený tím, že Brom naschvál mluví v hádankách.

Jeod se zamračil a zeptal se: „Potom tedy naši... přátelé celou dobu věděli, že jsi naživu?“

„Ano.“

Povzdechl si. „Věřím, že ta lest byla nevyhnutelná, i když bych byl rád, kdyby mi to řekli. Není Carvahall směrem na sever, na druhé straně hor?“ Brom lehce přikývl. Poprvé si Jeod prohlédl Eragona. Jeho šedé oči zkoumaly každý detail. Zdvihl obočí a řekl: „Předpokládám, že plníš svůj úkol.“

Brom zavrtěl hlavou. „Ne, není to tak jednoduché. Před nějakou dobou to bylo ukradeno - alespoň si to myslím, protože jsem od našich přátel nedostal zprávu, a obávám se, že jejich poslové byli přepadeni -, tak jsem se rozhodl zjistit co nejvíc. Eragon náhodou cestuje stejným směrem. Už jsme spolu nějakou dobu.“

Jeod vypadal zmateně. „Ale pokud neposlali žádné zprávy, jak jsi mohl vědět, že je...“

Brom ho rychle přerušil a řekl: „Eragonova strýce surově zavraždili ra’zakové. Spálili jeho dům a skoro při tom dostali i jeho. Zaslouží si odplatu, ale zmizeli beze stopy a my potřebujeme pomoc, abychom je našli.“

Jeodovi se rozjasnila tvář. „Ach tak... Ale proč jste přišli sem? Nevím, kde by se ra’zakové mohli skrývat, a nikdo, kdo to ví, vám to neřekne.“

Brom se postavil, zalovil ve svém hávu a vytáhl plechovou lahvičku. Hodil ji Jeodovi. „Je v ní seitrový olej - ten nebezpečný druh. Ra’zakové ho měli u sebe. Cestou ho ztratili a my jsme ho náhodou našli. Potřebujeme se podívat do teirmských dovozních záznamů a vyhledat nákupy oleje pro Království. To by nám mělo napovědět, kde je doupě ra’zaků.“

Jeod se zamyslel a na tváři se mu udělaly vrásky. Ukázal na knihy v policích. „Vidíte je? To jsou všechno moje obchodní záznamy. Záznamy jediného kupce. Naplánovali jste si úkol, který vám může trvat měsíce. A je tady další, mnohem větší problém. Záznamy, které hledáte, jsou uloženy tady v hradu. Ale pravidelně do nich smí nahlížet jen Brand, Risthhartův obchodní správce. Obchodníci jako já k nim nemají přístup. Obávají se, že bychom padělali záznamy a okrádali tak Království o jeho drahocenné daně.“

„S tím si dokážu poradit, až přijde správný čas,“ řekl Brom. „Ale než si rozmyslíme další postup, potřebujeme si pár dní odpočinout.“

Jeod se usmál. „Zdá se, že je řada na mně, abych ti pomohl. Můj dům je vám samozřejmě k dispozici. Máte pro zdejší pobyt nějaká jiná jména?“

„Ano,“ řekl Brom. „Já jsem Neal a ten chlapec je Evan.“

„Eragone,“ řekl Jeod zamyšleně, „máš ojedinělé jméno. Málo lidí bylo kdy pojmenováno po prvním Jezdci. Za svůj život jsem četl jen o třech, kteří se tak jmenovali.“ Eragona vylekalo, že Jeod zná původ jeho jména.

Brom pohlédl na Eragona. „Mohl by ses jít podívat na koně a zkontrolovat, jestli jsou v pořádku? Myslím, že jsem Sněžného bleska nepřivázal ke kruhu dost pevně.“

Snaží se přede mnou něco utajit. Jakmile odejdu, budou o tom mluvit. Eragon vyrazil z křesla, vyšel z pokoje a přibouchl za sebou dveře. Sněžný blesk se ani nehnul; smyčka, kterou byl uvázaný, byla naprosto v pořádku. Eragon se rozmrzele opřel o hradní zeď a hladil koně po krku.

To není fér, zanaříkal v duchu. Kéž bych slyšel, o čem mluví. Vtom se napřímil, protože ho něco napadlo. Brom ho jednou učil slova, která zlepšují sluch. Bystrý sluch není zrovna to, po čem toužím, ale ta slova by měla fungovat. Vzpomeň, co všechno jsi dokázal slůvkem brisingr!

Usilovně se soustředil a nashromáždil síly. Když je měl k dispozici, řekl: „Thverr stenr un atra eka hórna!“ a vložil do těch slov celou svou vůli. Jak z něj ta síla vytryskla, zaslechl tlumený šepot, ale nic víc. Zklamaně se stáhl do sebe, ale pak sebou škubl, když Jeod řekl: „...a dělám to už skoro osm let.“

Eragon se rozhlédl. Nikdo tu nebyl, kromě několika strážných, stojících u vzdálenější zdi hradní věže. Zakřenil se, usadil se na nádvoří a zavřel oči.

„Nikdy bych nečekal, že se staneš kupcem,“ řekl Brom. „Po všech těch letech strávených v knihách. A najít si spojení tímhle způsobem! Co tě přimělo, aby ses začal zabývat obchodem, místo abys zůstal učencem?“

„Po Gil’eadu jsem neměl moc chuť vysedávat v zatuchlých místnostech a číst svitky. Rozhodl jsem se pomáhat Ažihadovi nejlépe, jak umím, ale nejsem válečník. Můj otec byl také kupcem - možná si to pamatuješ. Pomohl mi v začátcích. Přesto mé rozsáhlé obchody nejsou nic než zástěrka, abych mohl posílat zboží do Surdy.“

„Ale slyšel jsem, že to poslední dobou jde špatně,“ řekl Brom.

„Ano, poslední dobou žádný náklad nedorazil na místo a v Tronjheimu docházejí zásoby. Království se nějak dopídilo - aspoň si myslím, že to tak je -, kdo pomáhá zásobovat Tronjheim. Přesto nejsem úplně přesvědčený, že je za tím Království. Nikdo neviděl žádné vojáky. Nerozumím tomu. Možná si Galbatorix najal žoldáky, aby nás pronásledovali.“

„Slyšel jsem, že jsi nedávno přišel o loď.“

„O poslední, kterou jsem měl,“ odpověděl Jeod trpce. „Všichni muži na její palubě byli oddaní a stateční. Pochybuji, že je ještě někdy uvidím... Jedinou možností, která mi zbyla, je posílat do Surdy nebo Gil‘eadu karavany - ale ty tam stejně nikdy nedorazí, ať najmu sebevíc strážců - nebo si pronajmout cizí loď, aby zboží dovezla. Ale žádná ho teď nepřijme.“

„Kolik kupců ti ještě pomáhá?“ zeptal se Brom.

„No, je jich celkem dost po celém pobřeží, ale všechny souží tytéž potíže. Vím, na co myslíš; sám jsem nad tím uvažoval po mnoho nocí, ale nesnesu myšlenku, že existuje zrádce, který má takovou moc a tolik toho ví. Pokud je mezi nimi, všichni jsme v nebezpečí. Měl by ses vrátit do Trohjheimu.“

„A vzít tam Eragona?“ přerušil ho Brom. „Roztrhali by ho na kousky. Je to to nejhorší místo, kde by právě teď mohl být. Možná za pár měsíců, nebo ještě lépe za rok. Dokážeš si představit, jak budou trpaslíci reagovat? Každý se ho bude snažit zmanipulovat, obzvlášť Islanzadi. On a Safira v Tronjheimu nebudou v bezpečí, aspoň dokud neprojdou tuatha du orothrim.“

Trpaslíci! pomyslel si vzrušeně Eragon. Kde je asi tenhle Tronjheim? A proč řekl Jeodovi o Safiře? Neměl to dělat bez mého svolení!

„Přesto si myslím, že potřebují tvoje síly a moudrost.“

„Moudrost,“ odfrkl si Brom. „Jsem právě to, co jsi řekl prve - starý mrzout.“

„Mnozí by měli jiný názor.“

„Ať mají. Nepotřebuji se nikomu zpovídat. Ne, Ažihad se beze mě bude muset obejít. Teď konám něco mnohem důležitějšího. Ale možnost, že je tu nějaký zrádce, mě znepokojuje. Zajímalo by mě, jestli díky němu Království vědělo, kde...“ jeho hlas zeslábl.

„A mě by zajímalo, proč se kvůli tomu se mnou nespojili,“ řekl Jeod.

„Možná to zkoušeli. Ale pokud je tu zrádce...“ Brom se odmlčel. „Musím poslat zprávu Ažihadovi. Nemáš posla, kterému se dá důvěřovat?“

„Myslím, že ano,“ řekl Jeod. „Záleží na tom, kam by musel jet.“

„To nevím,“ přiznal Brom. „Byl jsem tak dlouho odříznutý, že moji spojenci pravděpodobně zemřeli, nebo na mě zapomněli. Mohl bys ho poslat za někým, kdo přejímá tvé zásilky?“

„Ano, ale bude to nebezpečné.“

„Co dnes takové není? Kdy by mohl odjet?“

„Může vyrazit ráno. Pošlu ho do Gil’eadu. Bude to tak rychlejší,“ řekl Jeod. „Co si má vzít, aby Ažihada přesvědčil, že zpráva pochází od tebe?“

„Tady, dej tomu muži můj prsten. A řekni mu, že jestli ho ztratí, osobně mu vyrvu játra z těla. Dala mi ho sama královna.“

„Ty máš ale štěstí,“ poznamenal Jeod.

Brom zabručel. Po dlouhé chvíli ticha řekl: „Raději bychom už měli vyjít ven za Eragonem. Dělám si starosti, když je sám. Ten hoch má neobvyklý dar být tam, kde dojde k nějakým potížím.“

„A divíš se?“

„Vlastně ani ne.“

Eragon slyšel, jak oba zasunuli židle. Rychle přerušil spojení a otevřel oči. „Co se to děje?“ zamumlal si sám pro sebe. Jeod a další kupci mají problémy, protože pomáhají lidem, které Království pronásleduje. Brom v Gil’eadu něco našel a pak odešel do Carvahallu, aby se tam skryl. Co by mohlo být tak důležité, že nechal svého přítele, aby si skoro dvacet let myslel, že je mrtvý? Mluvil o nějaké královně - ačkoli ve všech mně známých královstvích žádné královny nejsou - a o trpaslících, kteří se - jak mi on sám řekl - kdysi dávno ztratili v podzemí.

Chtěl odpovědi! Ale teď se nebude Broma ptát přímo a riskovat tak ohrožení jejich poslání. Ne, počká, dokud neodjedou z Teirmu. Pak bude trvat na tom, aby stařec vysvětlil svá tajemství. Stále ještě mu vířily myšlenky hlavou, když se dveře otevřely.

„Koně jsou v pořádku?“ zeptal se Brom.

„Jo,“ řekl Eragon. Odvázali koně a odešli z hradu.

Když se vrátili do středu Teirmu, Brom řekl: „Tak, Jeode, nakonec ses oženil. A,“ šibalsky na něj mrkl, „s překrásnou mladou ženou. Blahopřeji!“

Zdálo se však, že Jeoda jeho lichotka netěší. Shrbil ramena a zahleděl se ulicí. „Nejsem si jistý, zda jsou právě teď tvé gratulace na místě. Helena není moc šťastná.“

„Proč? Co by chtěla?“ zeptal se překvapeně Brom.

„Nic neobvyklého,“ řekl Jeod a odevzdaně pokrčil rameny. „Pěkný domov, šťastné děti, jídlo na stole a příjemnou společnost. Problém je, že pochází z bohaté rodiny; její otec vložil hodně peněz do mých obchodů. Pokud mě dál budou sužovat takové ztráty jako dosud, nebudeme mít dost peněz na to, aby žila, jak byla zvyklá.“

Jeod pokračoval: „Ale prosím pamatuj, že mé potíže nejsou tvoje potíže. Hostitel by nikdy neměl zatěžovat své hosty vlastními starostmi. Dokud budete v mém domě, nedovolím, aby vás obtěžovalo něco víc než jen přeplněný žaludek.“

„Děkuji,“ řekl Brom. „Vážíme si tvojí pohostinnosti. Na našich cestách jsme v žádném ohledu už dlouho neměli pohodlí. Nevíš náhodou, kde bychom našli nějaký laciný obchod? Ze všeho toho ježdění máme úplně zničené šaty.“

„Samozřejmě. Je to má práce,“ řekl Jeod a trochu pookřál. Nadšeně mluvil o cenách a obchůdcích, dokud nebyl jeho dům na dohled. Pak se zeptal: „Nevadilo by vám, kdybychom se šli najíst někam jinam? Asi by nebylo nejvhodnější, kdybyste k nám přišli zrovna teď.“

„Pro tebe udělám cokoli,“ odpověděl Brom.

Jeodovi se zjevně ulevilo. „Díky. Koně necháme u mě ve stáji.“

Udělali, co navrhl, a pak ho následovali do veliké hospody. Tady to bylo na rozdíl od Zeleného kaštanu hlučné, čisté a plné bujarých lidí. Když přišel na řadu hlavní chod - nadívané sele -, Eragon se dychtivě zakousl do masa, ale obzvlášť si vychutnal i brambory, mrkev, tuříny a sladká jablka, která se podávala jako příloha. Bylo to už hodně dávno, kdy naposledy jedl něco jiného než zvěřinu.

Seděli nad jídlem celé hodiny, protože Brom a Jeod střídavě vyprávěli. Eragonovi to nevadilo. Byl v teple, hrála tu veselá muzika a jídla bylo víc než dost. Živý hospodský ruch mu příjemně zněl v uších.

Když konečně odešli z hostince, slunce se sklánělo k obzoru. „Vy dva jděte napřed; já ještě musím něco zkontrolovat,“ řekl Eragon. Chtěl vidět Safiru a ujistit se, že je skrytá v bezpečí.

Brom zamyšleně souhlasil. „Dávej pozor. A moc se neopozdi.“

„Počkej,“ řekl Jeod. „Jdeš za hradby Teirmu?“ Eragon zaváhal a pak neochotně přikývl. „Nezapomeň se vrátit do města před setměním. Pak zavírají brány a stráže by tě do rána nevpustily dovnitř.“

„Neopozdím se,“ slíbil Eragon. Otočil se a vyběhl postranní uličkou směrem k hradbám. Když byl venku z města, zhluboka se nadechl a těšil se z čerstvého vzduchu. Safiro! zavolal. Kde jsi? Nasměrovala ho ze silnice k úpatí mechem obrostlého útesu, obklopeného javory. Uviděl, jak vystrčila hlavu ze stromů na vršku a zamávala. Jak se mám tam nahoru dostat?

Když najdeš nějakou louku, sletím dolů a vezmu tě.

Ne, řekl a měřil si pohledem útes, to nebude nutné. Prostě jen vylezu nahoru.

Je to příliš nebezpečné.

A ty se příliš bojíš. Nech mě, ať si taky něco užiju.

Eragon si stáhl rukavice a začal šplhat. Těšil se z tělesné námahy. Byla tu spousta škvír, takže výstup byl snadný. Brzy byl vysoko nad stromy. V půli cesty nahoru se zastavil na římse, aby popadl dech.

Když se mu vrátily síly, natáhl se k poslednímu úchytu, ale neměl dost dlouhou paži. Nemohl dál, a tak hledal nějakou jinou puklinu nebo rýhu, za kterou by se mohl chytit. Žádná tu nebyla. Pokusil se slézt o kousek dolů, ale nohama nemohl dosáhnout na žádnou oporu. Safira ho upřeně pozorovala. Nakonec to vzdal a řekl: Přišla by mi vhod trocha pomoci.

Tohle je ale tvoje chyba.

Ano! Já vím. Sundáš mě dolů, nebo ne?

Kdybych nebyla nablízku, byl bys ve velmi nepříjemné situaci.

Eragon obrátil oči v sloup. To mi nemusíš říkat.

Máš pravdu. Jak by taky mohl obyčejný drak říkat muži jako ty, co má dělat, že? Vlastně každý by měl zůstat oslněn tvou genialitou, s jakou jsi našel jedinou slepou uličku. No, kdybys začal o pár stop vlevo či vpravo, cesta na vrchol by byla volná. Natáhla k němu hlavu s planoucíma očima.

Dobrá! Udělal jsem chybu. Mohla bys mě teď, prosím, odtud dostat? zažadonil. Stáhla hlavu zpátky za okraj útesu. Po chvíli zavolal: „Safiro?“ Nad ním se však jen pohupovaly stromy. „Safiro! Vrať se!“ zakřičel.

S hlasitým zaduněním se Safira vyřítila z útesu a otočila se ve vzduchu. Snesla se dolů k Eragonovi jako obrovský netopýr a popadla ho drápy za košili, až mu poškrábala záda. Pustil se skály, škublo to s ním a on se ocitl ve vzduchu. Po krátkém letu ho zlehka odložila na vrcholku útesu a vytáhla drápy z jeho košile.

Hlupáčku, řekla Safira láskyplně.

Eragon odvrátil pohled a prohlížel si krajinu. Z útesu byl překrásný výhled na okolí, zvláště na zpěněné moře, zároveň však poskytoval výbornou ochranu před nevítanými zraky. Safiru tu mohli vidět jen ptáci. Byl to ideální úkryt.

Je Bromův přítel spolehlivý? zeptala se.

Nevím. Eragon začal popisovat, co se za celý den přihodilo. Pohybují se kolem nás síly, o kterých nic nevíme. Občas si říkám, zda vůbec můžeme někdy pochopit skutečné motivy druhých. Jako by všichni měli nějaká tajemství.

Takový je svět. Nevšímej si všech těch pletich a důvěřuj povaze každého člověka. Brom je dobrý. Nechce nám ublížit. Nemusíme se bát jeho plánů.

To doufám, řekl Eragon a pohlédl na své ruce.

Tohle hledání ra’zaků pomocí zápisů je dost divný způsob stopování, podotkla. Dalo by se pomocí kouzel nahlédnout do záznamů, aniž byste museli být v té místnosti?

Tím si nejsem jist. Musela bys spojit slovo pro vidění se slovem pro dálku... nebo možná světlo a dálka. Tak jako tak to vypadá dost obtížně. Zeptám se Broma.

To by bylo moudré. Na chvíli se spokojeně odmlčeli.

Víš, možná bychom tu měli nějaký čas zůstat.

Safira zostra odpověděla. A jako vždy - mě necháte čekat venku.

Já to takhle nechci. Brzy zas budeme společně cestovat.

Kéž by ten den přišel brzy.

Eragon se usmál a objal ji. Pak si všiml, že se rychle stmívá. Už musím jít, než mi zamknou brány do Teirmu. Zítra si vyleť na lov a já zas večer přijdu.

Roztáhla křidla. Pojď, vezmu tě dolů. Vylezl jí na šupinatý hřbet a pevně se držel, když se spustila z útesu, zaplachtila nad stromy a přistála na nízkém kopečku. Eragon jí poděkoval a utíkal zpět do Teirmu.

Když už měl padací mříže na dohled, právě je začínali spouštět dolů. Zavolal na ně, aby počkali, vyrazil neuvěřitelnou rychlostí a proklouzl dovnitř pár sekund předtím, než se brána s bouchnutím zavřela. „Měls to tak tak,“ prohodil jeden ze strážných.

„Příště už se to nestane,“ dušoval se Eragon a předklonil se, aby popadl dech. Prokličkoval potemnělým městem k Jeodovu domu. Zvenčí visela lucerna jako maják.

Na zaklepání přišel baculatý majordomus a beze slova ho uvedl dovnitř. Kamenné zdi byly pokryté gobelíny. Po naleštěné dřevěné podlaze, ve které se odráželo světlo ze tří zlatých svícnů zavěšených u stropu, byly roztroušené ozdobné koberečky. Vzduchem se nesl kouř, který se hromadil u stropu.

„Tudy, pane. Váš přítel je v pracovně.“

Prošli kolem spousty dveří, dokud komorník neotevřel jedny z nich a neukázal mu pracovnu. Stěny pokoje byly celé zakryté knihami. Ale na rozdíl od knih, které viděl v Jeodově kanceláři, tyhle byly nejrůznějších velikostí a tvarů. Krb naplněný planoucími poleny zahříval místnost. Brom s Jeodem seděli u oválného psacího stolu a vlídně spolu rozprávěli. Brom zvedl dýmku a řekl bodrým hlasem: „Ach, tady jsi. Začínali jsme si o tebe dělat starosti. Jaká byla procházka?“

To by mě zajímalo, z čeho má tak dobrou náladu. Proč to neřekne na rovinu a nezeptá se, jak se má Safira? „Příjemná, ale stráže mě skoro zamkly za hradbami. A Teirm je veliký. Měl jsem potíže najít dům.“

Jeod se zachichotal. „Kdybys viděl Dras-Leonu, Gil’ead nebo dokonce Kuastu, pak by tě tohle malé přímořské město nijak neohromilo. Přesto to tady mám rád. Když zrovna neprší, Teirm je skutečně překrásný.“

Eragon se obrátil k Bromovi. „Máš potuchy, jak dlouho tady zůstaneme?“

Brom obrátil dlaně vzhůru. „Těžko říct. Záleží na tom, zda se dokážeme dostat k těm záznamům a jak dlouho nám bude trvat, než najdeme, co potřebujeme. My všichni budeme muset přiložit ruku k dílu; bude to hodně práce. Zítra promluvím s Brandem a uvidím, zda nám dovolí záznamy prohlédnout.“

„Myslím, že já vám moc nepomůžu,“ řekl zdráhavě Eragon.

„Proč ne?“ zeptal se Brom. „Bude tu pro tebe spousta práce.“

Eragon svěsil hlavu. „Neumím číst.“

Brom nevěřícně zvedl hlavu. „Chceš říct, že tě to Gero nikdy neučil?“

„On uměl číst?“ zeptal se překvapeně Eragon. Jeod je se zájmem pozoroval.

„Samozřejmě, že ano,“ odfrkl si Brom. „Hrdý hlupák - co si myslel? Mělo mi dojít, že tě to ani nebude učit. Pravděpodobně to považoval za zbytečný přepych.“ Brom se zachmuřil a rozzlobeně se tahal za vousy. „To je čára přes mé plány, ale dalo by se to napravit. Prostě tě budu muset naučit číst. Nebude to trvat dlouho, když se budeš snažit.“

Eragon sebou škubl. Bromovy lekce byly obvykle náročné a tvrdé. Co dalšího se ještě budu muset učit tak narychlo? „Obávám se, že je to nezbytné,“ řekl žalostně.

„Bude se ti to líbit. Z knih a svitků se toho můžeš hodně naučit,“ povzbudil ho Jeod. Ukázal na stěny. „Tyhle knihy jsou mí přátelé, moji společníci. Nutí mě k smíchu i k pláči a nalézám v nich smysl života.“

„To zní lákavě,“ připustil Eragon.

„Pořád jsi učenec, viď?“ zeptal se Brom.

Jeod pokrčil rameny. „Už ne. Obávám se, že se ze mě stal bibliofil.“

„Bibli- co?“ zeptal se Eragon.

„Někdo, kdo miluje knihy,“ vysvětlil mu Jeod a vrátil se k rozhovoru s Bromem. Eragon znuděně přelétl police pohledem. Upoutala ho elegantně vyhlížející kniha se zlatými cvočky. Vytáhl ji z regálu a zvědavě si ji prohlížel.

Byla vázaná v černé kůži, v níž byla vyryta tajuplná písmena. Eragon po jejím povrchu přejel prsty a vychutnával si její chladivou hladkost. Písmena uvnitř byla tištěná lesklým načervenalým inkoustem. Nechal si stránky klouzat pod prsty. Jeho pohled ulpěl na sloupku textu zvýrazněném mezi běžným písmem. Slova v něm byla dlouhá a plynulá, plná ladných linií a ostrých teček.

Eragon ukázal knihu Bromovi. „Co je to?“ zeptal se a ukázal na zvláštní písmo.

Brom se zblízka podíval na knihu a překvapeně zdvihl obočí. „Jeode, vidím, že jsi rozšířil svou sbírku. Kde jsi ji vzal? Celou věčnost jsem žádnou neviděl.“

Jeod natáhl krk, aby se na knihu podíval. „Ach ano, Domia abr Wyrda. Před pár lety tudy šel muž a pokoušel se ji prodat nějakému obchodníkovi dole v přístavišti. Naštěstí jsem tamtudy náhodou šel a podařilo se mi zachránit tu knihu i jeho krk. Neměl ponětí, co má za knihu.“

„To je zvláštní, Eragone, že sis vytáhl zrovna Nadvládu osudu,“ podivil se Brom. „Ze všech věcí v tomhle domě je tahle kniha pravděpodobně to nejcennější. Podrobně popisuje obsáhlé dějiny Alagaësie - začínající dlouho předtím, než se tu vylodili elfové, a končící před několika desetiletími. Ta kniha je velmi vzácná a nejlepší svého druhu. Když ji napsali, Království ji odsoudilo za rouhačství a upálilo jejího tvůrce mnicha Heslanta. Myslel jsem, že už neexistují žádné výtisky. Nápis, na který ses ptal, pochází ze starověkého jazyka.“

„Co znamená?“ zeptal se Eragon.

Bromovi to chvilku trvalo, než nápis přečetl. „Je to část elfské básně, která vypráví o dobách, kdy bojovali s draky. Tento úryvek popisuje, jak jeden z jejich králů, Ceranthor, jede do bitvy. Elfové tuto báseň milují a pravidelně ji recitují - přestože k tomu potřebuješ tři dny, aby to bylo jaksepatří -, aby neopakovali své chyby z minulosti. Zpívají ji tak překrásně, že by rozplakali i skálu.“

Eragon se vrátil na svou židli a opatrně se dotýkal knihy. To je úžasné, jak může člověk, který je dávno mrtvý, promlouvat těmito stránkami k lidem. Jestlipak jsou tam také nějaké informace o ra’zacích?

Listoval knihou, zatímco Brom s Jeodem hovořili. Hodiny míjely a Eragon začínal klimbat. Jeod se slitoval, když si povšiml jeho únavy a popřál jim dobrou noc. „Komorník vás odvede do vašich pokojů.“

Cestou nahoru sluha řekl: „Pokud byste potřebovali pomoc, zatáhněte za zvonek vedle postele.“ Zastavil před trojicí dveří, uklonil se a ustoupil.

Brom už vstupoval do pokoje vpravo, když se ho Eragon zeptal: „Mohu s tebou mluvit?“

„To už jsi udělal, ale i tak pojď dál.“

Eragon za sebou zavřel dveře. „Něco nás se Safirou napadlo. Bylo by...“

Brom ho zarazil pokynem ruky a zatáhl závěsy. „Když mluvíš o takových věcech, měl by ses pořádně ujistit, že tě nikdo nevítaný neposlouchá.“

„Promiň,“ řekl Eragon a vyčítal si svou neopatrnost. „Chtěl jsem se zeptat - je možné vyvolat obraz něčeho, co zrovna nevidíš?“

Brom se posadil na kraj postele. „Tomu, o čem hovoříš, se říká nazírání. Je to celkem možné a v některých situacích velice užitečné, ale má to jeden zásadní nedostatek. Můžeš při něm pozorovat jenom lidi, místa a věci, které už jsi někdy spatřil. Kdybys chtěl na dálku nazřít ra’zaky, viděl bys je dobře, ale ne jejich okolí. Jsou tu i další obtíže. Řekněme, že by sis chtěl prohlédnout nějakou stránku knihy, kterou už jsi někdy viděl. Tu stránku ale můžeš nazřít jen tehdy, když bude kniha otevřená právě na ní. Kdyby kniha byla zrovna zavřená, ukázala by se ti jenom černá stránka.“

„Proč nemůžeš pozorovat věci, které jsi předtím neviděl?“ zeptal se Eragon. I přes tato omezení si uvědomoval, že nazírání by mohlo být velmi užitečné. Zajímalo by mě, zda bych se mohl dívat na něco, co je na míle vzdálené, a pomocí kouzel ovlivňovat to, co se tam děje.

„Protože,“ pokračoval Brom trpělivě, „abys mohl nazírat, musíš vědět, na co se díváš a kam namířit svoje síly. I kdyby ti někoho cizího popsali, přesto by bylo skoro nemožné ho vidět, a to ani nemluvím o pozadí a všem dalším kolem něj. Než vůbec dokážeš něco pozorovat, musíš nejdřív vědět, na co se budeš dívat. Je to odpověď na tvou otázku?“

Eragon se na okamžik zamyslel. „Ale jak se to dělá? Vyvoláš ten obraz jen tak ve vzduchu?“

„Obvykle ne,“ řekl Brom a zavrtěl bělovlasou hlavou. „Stojí to mnohem víc energie, než když obraz promítneš na nějaký zrcadlící povrch, jako je kaluž vody nebo přímo na zrcadlo. Někteří Jezdci cestovali po celé zemi a pokoušeli se tak vidět co nejvíc. Kdykoli pak přišla nějaká válka nebo pohroma, dokázali sledovat dění po celé Alagaësii.“

„Můžu to zkusit?“ zeptal se Eragon.

Brom na něj starostlivě pohlédl. „Ne, teď ne. Jsi unavený a nazírání bere mnoho sil. Řeknu ti ta správná slova, ale musíš slíbit, že se dnes v noci nebudeš o nic pokoušet. A nejlepší by bylo, kdybys počkal, až odjedeme pryč z Teirmu; mám tě ještě mnoho co učit.“

Eragon se usmál. „Slibuji.“

„Dobře.“ Brom se k němu naklonil a velice potichu mu zašeptal do ucha: „Draumr kópa.“

Eragori se chvilku soustředil, aby si slova zapamatoval. „Možná, až opustíme Teirm, bych se mohl podívat na Rorana. Rád bych věděl, jak se mu daří. Mám strach, že by po něm mohli jít ra’zakové.“

„Nechci tě strašit, ale to se klidně může stát,“ řekl Brom. „Ačkoli už byl Roran pryč po většinu času, co byli v Carvahallu, určitě se na něj vyptávali. Kdo ví, možná za ním dokonce přišli, když procházeli Therinsfordem. Tak či onak, pochybuji, že to ukojilo jejich zvědavost. Přece jen, ty jsi na útěku a král jim pravděpodobně hrozí strašlivým trestem, pokud tě nenajdou. Jakmile je to přestane bavit, vrátí se a budou Rorana vyslýchat. Je to jen otázka času.“

„Pokud je to tak, pak můžu Rorana ochránit jedině tak, že dám ra‘zakům vědět, kde jsem, aby pronásledovali mě a ne jeho.“

„Kdepak, to by také nepomohlo. Ty vůbec nepřemýšlíš,“ napomenul ho Brom. „Pokud nerozumíš svým nepřátelům, jak můžeš čekat, že dokážeš předvídat jejich chování? I kdybys jim prozradil, kde jsi, ra’zakové by přesto stíhali Rorana. Víš proč?“

Eragon se narovnal a snažil se zvážit všechny možnosti. „No, pokud se budu příliš dlouho skrývat, mohlo by je to otrávit a zajali by Rorana, aby mě přinutili se ukázat. Pokud by ani to nezabralo, zabili by ho jen proto, aby mi ublížili. Navíc, pokud se stanu veřejným nepřítelem Království, mohli by ho využívat jako návnadu, aby mě chytili. A když se s Roranem setkám a oni to zjistí, budou ho mučit, aby jim prozradil, kde jsem.“

„Velmi dobře. Vypočítal jsi to docela pěkně,“ řekl Brom.

„Ale kde je řešení? Nemůžu dovolit, aby ho zabili!“

Brom spustil ruce do klína. „Řešení je celkem jasné. Roran se bude muset naučit bránit. Možná to zní krutě, ale jak jsi správně podotkl, nemůžeš riskovat setkání s ním. Asi si to nepamatuješ - ještě jsi v té době napůl blouznil -, ale když jsme opouštěli Carvahall, říkal jsem ti, že jsem pro Rorana zanechal varovný dopis, aby se mohl aspoň trochu připravit na možné nebezpečí. Jestli se ra’zakové znovu objeví v Carvahallu, tak pokud má trochu rozumu, dá na mne a uprchne.“

„To se mi nelíbí,“ zabědoval Eragon.

„Jo, ale na něco zapomínáš.“

„Na co?“ zeptal se nechápavě Eragon.

„Ve všem zlém je přece něco dobrého. Král si nemůže dovolit, aby se mu tady potuloval Jezdec, kterého nemá pod kontrolou. Galbatorix je kromě tebe jediný známý žijící Jezdec, ale rád by měl pod svým velením dalšího. Než se pokusí zabít tebe nebo Rorana, nabídne ti, abys přešel do jeho služeb. Bohužel, pokud se někdy k tobě dostane tak blízko, aby ti to mohl navrhnout, bude už příliš pozdě, než abys mohl odmítnout a přitom zůstat naživu.“

„A tomu říkáš něco dobrého!“

„To je právě to, co chrání Rorana. Dokud král nebude vědět, ke které straně se přidáš, nebude riskovat, že si tě znepřátelí ubližováním tvému bratranci. Měj to vždy na mysli. Ra’zakové zabili Gera, ale myslím, že to bylo z jejich strany neuvážené rozhodnutí. Z toho, co vím o Galbatorixovi, nikdy by s tím nesouhlasil, pokud by z toho něco nezískal.“

„A jak budu moci odepřít králi poslušnost, když mi bude vyhrožovat smrtí?“ zeptal se podrážděně Eragon.

Brom si povzdechl. Pak přešel k nočnímu stolku a pomalu ponořil prsty do lavoru s růžovou vodou. „Je jasné, že Galbatorix chce tvoji ochotnou spolupráci. Bez ní mu jsi naprosto k ničemu. Takže otázka zní: Pokud budeš někdy postaven před tuto volbu, jsi ochotný zemřít pro to, v co věříš? Protože to je také jediný způsob, kterým ho můžeš odmítnout.“

Otázka se vznášela ve vzduchu.

Brom nakonec řekl: „Je to obtížná otázka a taková, kterou nedokážeš zodpovědět, dokud před ni nebudeš postaven. Pamatuj však na to, že mnoho lidí zemřelo pro svá přesvědčení; vlastně je to docela běžné. Skutečná odvaha znamená žít a trpět pro to, v co věříš.“