Odkaz Dračích jezdců

„Už to začalo,“ řekla Arya se zarmouceným výrazem. Oddíly ostražitě stály v řadách s nachystanými zbraněmi. Orik se ohnal sekerou, aby se ujistil, že má kolem sebe dostatek místa. Arya zasadila šíp do zářezu a byla připravená vystřelit.

„Před pár minutami vyběhl z tunelu průzkumník,“ sdělil Eragonovi Murtagh. „Urgalové přicházejí.“

Společně pozorovali temné ústí tunelu skrz řady mužů a špičatých kůlů. Uběhla minuta, pak další... a další. Eragon nespouštěl oči z tunelu a vytáhl se Safiře do sedla se Zar’rocem v ruce. Murtagh vedle něj nasedl na Tornaka. Pak nějaký muž vykřikl: „Slyším je!“

Vojáci ztuhli; ještě pevněji sevřeli své zbraně. Nikdo se ani nehnul... nikdo nedýchal. Někde zařehtal kůň.

Jakmile se vzduchem rozezněly drsné výkřiky urgalů a z ústí tunelu se začaly valit temné postavy, zazněl rozkaz, aby byly překlopeny kotle smůly, a do lačného hrdla tunelu se z nich vylévala vařící tekutina. Netvorové zavyli bolestí a mávali rukama ve vzduchu. Pak někdo hodil do bublající pryskyřice pochodeň, takže se v otvoru rozhučel oranžový sloup mastných plamenů a urgaly pohltil pekelný žár. Eragon znechuceně přelétl pohledem Farthen Dûr, aby se podíval na další dva prapory; u obou uviděl podobné ohně. Zastrčil Zar’roc do pochvy a napjal tětivu.

Další urgalové brzy pryskyřici udusali a šplhali ven z tunelů přes těla svých mrtvých spolubojovníků. Shlukli se a vytvořili tak před muži a trpaslíky neprostupnou stěnu. Za palisádou, kterou Orik pomáhal postavit, napjala své tětivy první řada lučištníků a vystřelila. Eragon s Aryou připojili k tomuto smrtícímu roji své šípy a pozorovali, jak dopadají na urgalské vojsko.

Zástup urgalů zakolísal a hrozilo, že se prolomí, ale zakryl se štíty a útok přečkal. Lučištníci znovu vystřelili, ale urgalové zběsilým tempem dál proudili na povrch.

Eragona děsilo jejich množství. To mají všechny do jednoho zabít? Takový úkol mu připadal šílený. Jediným povzbuzením mu bylo, že mezi urgaly neviděl žádné Galbatorixovy oddíly Alespoň prozatím ne.

Nepřátelská armáda vytvořila jednolitou masu těl a uprostřed davu nestvůr byly vztyčeny potrhané temné prapory. Farthen Dûrem se nesly zlověstné tóny, když zazněly válečné rohy. Celá skupina urgalů vyrazila s divokým válečným pokřikem.

Řítili se proti řadám kůlů a pokryli je mastnou krví a bezvládnými těly, když byli urgalové v první linii natlačeni zbytkem davu na ostré špice. Přes zátaras přeletělo směrem k přikrčeným obráncům mračno černých šípů. Eragon se sklonil za štít a Safira si zakryla hlavu. Šípy neškodně zarachotily o její brnění.

Urgalská horda, na chvilku zastavená kůly, zmateně pobíhala sem a tam. Vardenové se shlukli a čekali na další útok. Po chvíli se znovu ozval válečný pokřik, jak se urgalové vyhrnuli vpřed. Nápor byl silný. Jeho prudkost přenesla urgaly přes kůly, kde do jejich zástupů horečně bodala řada kopiníků, kteří se pokoušeli je zahnat. Kopiníci krátce odolávali, ale hrozivý příliv urgalů se nedal zastavit a byli přemoženi.

První linie obrany byly prolomeny a poprvé se střetly hlavní šiky obou vojsk. Muži a trpaslíci se vrhli do boje s ohlušujícím řevem. Safira zaburácela, skočila vpřed a střemhlav se řítila do víru hlučné a nepřehledné bitvy.

Čelistmi a drápy roztrhala jednoho urgala na kusy. Zuby měla stejně smrtonosné jako kterýkoli meč a ocas používala jako obří kyj. Eragon z jejího hřbetu odrazil úder kladivem od vůdce urgalů, aby ochránil její nekrytá křídla. Rudá čepel Zar’rocu jako by zářila radostí, když po ní stékala krev.

Koutkem oka Eragon zahlédl Orika, jak mocnými máchnutími sekery sráží hlavy urgalů. Vedle trpaslíka seděl Murtagh na Tornakovi a s tváří zkřivenou do zlověstného úšklebku vztekle máchal mečem a překonával jakýkoli útok. Pak se Safira prudce otočila a Eragon uviděl Aryu, přeskakující mrtvá těla nepřátel.

Nějaký urgal povalil raněného trpaslíka a ohnal se po Safiřině pravé noze. Jeho meč se odrazil od brnění ve spršce jisker. Eragon ho sekl do hlavy, ale Zar’roc se zabodl do netvorových rohů a vypadl mu z ruky. Zaklel, seskočil ze Safiry a pustil se do urgala; prudce ho udeřil štítem do obličeje. Vyškubl Zar’roc z jeho rohů a pak uskočil, když se na něj vrhl další.

Safiro, potřebuji tě! zakřičel, ale proud bitvy je oddělil. Najednou na něj skočil Kull s napřaženým kyjem. Eragon nedokázal včas zvednout štít, a tak vykřikl: „Jierda!“ Kullova hlava sebou trhla dozadu, až to hlasitě křuplo, jak se mu zlomil vaz. Další čtyři urgalové podlehli Zar’rocovu žíznivému úderu, pak se vedle Eragona vynořil Murtagh a zahnal hrozící urgaly zpátky.

„Pojď!“ zakřičel, natáhl ruku z Tornaka a vytáhl Eragona na koně. Pospíchali k Safiře, která se ocitla v záplavě nepřátel. Dvanáct urgalů mávajících oštěpy ji obestoupilo v kruhu a bodalo ji svými kopími. Už se jim podařilo propíchnout jí obě křídla. Na zem jí odkapávala krev. Pokaždé, když se vrhla na nějakého urgala, seskupili se do hloučku a útočili jí na oči, takže se musela stáhnout. Pokoušela se jim kopí vytrhnout svými drápy, ale urgalové vždy uskočili a vyhnuli se jí.

Pohled na Safiřinu krev Eragona rozzuřil k nepříčetnosti. S divokým výkřikem seskočil z Tornaka, bodl nejbližšího urgala do srdce a vložil do toho veškeré své síly. Jeho útok na okamžik odvedl pozornost urgalů, což Safiře stačilo, aby se osvobodila. Jediným pohybem odhodila urgala a přihnala se k Eragonovi. Ten se chytil jednoho z jejích ostnů na krku a vyhoupl se zpátky do sedla. Murtagh zvedl ruku a vrhl se na další houf urgalů.

V nevyslovené shodě Safira vzlétla a vystoupala nad bojující vojska, kde hledala odpočinek od toho šílenství. Eragon přerušovaně oddechoval. Svaly měl napjaté, připravené zažehnat další útok. Každá žilka v jeho těle sršela energií a on si připadal živější než kdykoli předtím.

Safira kroužila tak dlouho, než znovu nabrali síly, pak se snesla směrem k urgalům a letěla těsně nad zemí, takže ji ani nezpozorovali. Přiblížila se k nim zezadu, kde byli shromážděni jejich lukostřelci.

Než si urgalové stačili uvědomit, co se děje, Eragon usekl hlavu dvěma lukostřelcům a Safira rozpárala tři další. Znovu se vznesla, zatímco pod nimi se rozezněly poplašné výkřiky, a rychle vystoupala z dostřelu šípů.

Pak zopakovali tuhle taktiku na jiném křídle vojska. Díky Safiřině obratnosti a rychlosti spolu s chabým osvětlením urgalové téměř nemohli vytušit, odkud zaútočí příště. Eragon střílel lukem, kdykoli byla Safira ve vzduchu, ale zanedlouho mu došly šípy. Brzy mu v toulci zůstala jen jeho kouzla, která si chtěl ponechat v záloze, dokud je nebudou zoufale potřebovat.

Jelikož se Safirou létali nad bojovníky, Eragon získal mimořádně dobrou představu o tom, jak bitva pokračuje. Ve Farthen Dûru zuřily tři samostatné bitvy, každá u jednoho z otevřených tunelů. Urgalové byli v nevýhodě, neboť měli rozptýlená vojska a nemohli dostat celou svou armádu ven z tunelu najednou. I tak ale Vardenové a trpaslíci nedokázali zabránit urgalům v postupu a pomalu byli zatlačováni zpět k Tronjheimu. Množství obránců se zdálo být nepatrné ve srovnání se záplavou urgalů, jejichž počet stále narůstal, jak další a další proudili z tunelů.

Urgalové byli organizovaní kolem několika praporů, z nichž každý představoval jeden klan, ale nebylo zřejmé, kdo velí celé armádě. Klany se nezajímaly jeden o druhý, jako by dostávaly příkazy odněkud jinud. Eragon by rád věděl, kdo jim velí, aby ho spolu se Safirou mohli zabít.

Pamatoval na Ažihadovy příkazy, a tak začal předávat informace Dvojčatům. Zaujalo je, co jim řekl o očividné nepřítomnosti vůdce urgalů, a vyptávali se ho na to blíž. Výměna informací probíhala hladce a stručně. Dvojčata mu řekla: Máš příkaz pomoci Hrothgarovi; je na tom špatně.

Rozumím, odpověděl Eragon.

Safira rychle doletěla k obléhaným trpaslíkům a snesla se nízko nad Hrothgara. Oděný ve zlatém brnění stál král trpaslíků v přední části malého hloučku svého lidu a třímal Volund, kladivo svých předků. Jeho bílý plnovous odrážel světlo luceren, když vzhlédl k Safiře. V očích se mu zajiskřilo obdivem.

Safira přistála vedle trpaslíků a postavila se blížícím se urgalům. Dokonce i toho nejudatnějšího Kulla zastrašila její zuřivost a dovolila tak trpaslíkům prudce zaútočit. Eragon se snažil Safiru ochránit. Její levý bok chránili trpaslíci, ale před ní a napravo zuřila bitevní vřava. Eragon neměl s nepřáteli slitování, využil každé příležitosti udeřit a používal kouzla, když mu Zar’roc neposloužil. Od jeho štítu se odrazil oštěp, který ho promáčkl a škrábl ho na rameni. Potlačil bolest, aby vzápětí rozštípl lebku urgala, až se jeho mozek smísil s kovem a kostmi.

V úžasu pozoroval Hrothgara - který, ač byl starý jak z pohledu lidí, tak trpaslíků, stále zůstával neochvějně na bojišti. Žádný urgal, ať už Kull nebo ne, se nemohl králi trpaslíků a jeho strážcům postavit a přitom zůstat naživu. Pokaždé, když Volund zasáhl svůj cíl, zazněl gong smrti pro dalšího nepřítele. Když oštěp sestřelil jednoho z jeho válečníků, Hrothgar sám popadl oštěp a neuvěřitelnou silou jím mrštil dvacet yardů, až kopí proklálo svého majitele. Takové hrdinství povzbudilo Eragona k ještě větší odvaze, protože se chtěl udatnému králi vyrovnat.

Eragon se vrhl na obřího Kulla, na kterého stěží dosáhl a sám téměř spadl ze sedla. Než se stačil vzpamatovat, Kull se vyhnul Safiřině obraně a ohnal se mečem. Úder zasáhl Eragona z boku do helmy a odhodil ho dozadu. Před očima mu zajiskřilo a v uších znělo ohlušující zvonění.

Omráčený se pokusil vyšvihnout zpátky, ale Kull už byl připravený k další ráně. Užuž se napřahoval, ale najednou mu hrudí projela tenká ocelová čepel. Obr zavyl a svalil se na stranu. Na jeho místě stála Angela.

Čarodějnice na sobě měla dlouhý červený plášť, oblečený přes výstřední brnění černě a zeleně smaltované. Držela podivnou obouruční zbraň - dlouhou dřevěnou násadu s čepelí meče připevněnou na každém konci. Angela na Eragona šibalsky zamrkala, pak uháněla pryč a zbraň se v jejích rukou roztančila jako derviš. Těsně za ní stál Solembum v podobě mladého chlapce se střapatými vlasy. Držel malou černou dýku, ostré zuby měl vyceněné a divoce vrčel.

Eragon byl ještě stále omámený z rány, kterou před chvílí dostal, ale podařilo se mu posadit do sedla. Safira vyskočila do vzduchu a kroužila vysoko, aby mohl znovu nabrat síly. Pozoroval farthendûrské planiny a ke své nelibosti viděl, že všechny tři bitvy se vyvíjejí špatně. Ažihad, Jörmundur ani Hrothgar nedokázali urgaly zastavit. Bylo jich prostě příliš mnoho.

Eragon zauvažoval, kolik urgalů najednou by dokázal zabít kouzlem. Znal své hranice příliš dobře. Pokud by jich měl zabít tolik, aby se situace zlepšila... pravděpodobně by to byla sebevražda. To ale mohla být cena za vítězství.

Boj se vlekl nekonečné hodiny. Vardenové a trpaslíci byli vyčerpaní, ale urgalům přicházely stále nové posily.

Pro Eragona to byla noční můra. I když se Safirou bojovali ze všech sil, vždy tu byl další urgal, který nastoupil na místo toho, kterého právě zabili. Celé tělo ho bolelo - hlavně hlava. A každým kouzlem ztrácel další energii. Safira byla v lepší formě, přestože na křídlech měla také lehčí zranění.

Když odrážel úder, naléhavě se s ním spojila Dvojčata. Pod Tronjheimem se ozývá hlasité dunění. Zní to, jako by se urgalové pokoušeli prokopat do města! Potřebujeme, abyste s Aryou zbořili tunely, do kterých se prokopávají.

Jediným bodnutím Eragon poslal svého protivníka na onen svět. Budeme tam. Hledal Aryu a uviděl ji zaneprázdněnou hloučkem bojujících urgalů. Safira si rychle prorazila cestu k elfce a za sebou zanechala hromadu pomačkaných těl. Eragon natáhl ruku a řekl: „Nasedni!“

Arya bez váhání vyskočila Safiře na záda. Obtočila pravou paži Eragonovi kolem pasu a v druhé ruce držela svůj zkrvavený meč. Když se Safira přikrčila, aby vzlétla, rozběhl se k ní řvoucí urgal, zvedl sekeru a zasáhl Safiru do hrudi.

Safira zařvala bolestí, klopýtla dopředu, ale ještě se stačila odrazit. Rychle rozevřela křídla a ze všech sil se snažila, aby se všichni nezhroutili k zemi; na chvíli se divoce stočila k jedné straně, až špičkou pravého křídla škrábala o zem. Urgal pod nimi znovu napřáhl paži, aby hodil sekeru. Ale Arya zvedla dlaň, něco vykřikla a smaragdová koule energie jí vystřelila z ruky a zabila ho. Safira se ztěžka narovnala a tak tak že se udržela nad hlavami válečníků. Zasípala a s mocným máváním křídel vyrazila z bojiště.

Jsi v pořádku? zeptal se znepokojeně Eragon. Neviděl, kam to dostala.

Budu žít, řekla pevně, ale přední část mého brnění se srazila k sobě. Bolí mě to na hrudi a mám problém se pohybovat.

Dostaneš nás do dračí haly?...

Uvidíme.

Eragon vyložil Safiřin stav Arye. „Až přistaneme, zůstanu a pomohu jí,“ nabídla se. „Jakmile dáme do pořádku to brnění, přijdu za tebou.“

„Děkuji,“ řekl. Let byl pro Safiru namáhavý; kdykoli to šlo, tak jen plachtila. Když dorazili do dračí haly, těžce dosedla na Isidar Mithrim, odkud měla Dvojčata pozorovat bitvu. Ale nikdo tu nebyl. Eragon seskočil na podlahu a trhnul sebou, když spatřil, jak jí urgal ublížil. Čtyři z kovových plátů na Safiřině hrudi byly stlučené do sebe a bránily jí v nadechnutí i v pohybu. „Drž se,“ řekl a položil jí ruku na bok; pak vyběhl podloubím.

Zastavil a zaklel. Byl na vrcholku Vol Turin, Nekonečného schodiště. Kvůli svým obavám o Safiru vůbec nepomyslel na to, jak se dostane k úpatí Tronjheimu, kam se prokopávali urgalové. Nebyl čas slézat dolů. Pohlédl na úzké koryto napravo od schodů, pak popadl jednu z kožených podložek a skočil na ně.

Kamenná skluzavka byla hladká jako nalakované dřevo. S kůží pod zadkem nabral téměř okamžitě děsivou rychlost, všechno kolem se rozmazalo a mocná síla ho tiskla vysoko ke stěně. Eragon natáhl tělo co nejvíc, aby jel ještě rychleji. Vzduch mu proudil kolem helmy, takže se chvěla jako korouhev ve vichřici. Koryto bylo pro něj příliš těsné a hrozilo mu, že z něj vyletí. Dokud však nehýbal rukama ani nohama, zůstával v bezpečí.

Prudce klesal dolů, ale přesto mu trvalo deset minut, než dojel na konec. Skluzavka končila rovným úsekem a vyplivla ho přes půlku obrovské karneolové podlahy.

Když se konečně zastavil, příliš se mu motala hlava, než aby mohl chodit. Při prvním pokusu vstát se mu udělalo špatně, takže se schoulil do klubíčka a s hlavou v dlaních čekal, až se vše kolem přestane točit. Jakmile se cítil lépe, postavil se a ostražitě se rozhlédl.

Obrovská komnata byla úplně opuštěná a vládlo tu znepokojivé ticho. Skrz Isidar Mithrim sem pronikalo růžové světlo. Znejistěl - Kam má teď jít? - a v myšlenkách se snažil spojit s Dvojčaty. Nic. Ztuhl, když se Tronjheimem začalo rozléhat hlasité klepání.

Ozval se výbuch. Dlouhá dlaždice v podlaze povolila a vyletěla třicet stop vysoko. Když dopadla zpátky na zem, po celé místnosti se rozletěly střípky kamene. Eragon sáhl po Zar’rocu a klopýtavě ustupoval. Z díry v podlaze začaly vylézat pokroucené postavy urgalů.

Eragon zaváhal. Měl by utéct? Nebo by měl zůstat a pokusit se uzavřít tunel? I kdyby ho dokázal ucpat dřív, než na něj urgalové zaútočí, co když se už probourali do Tronjheimu někde jinde? Nedokázal by najít všechna ta místa včas, aby zabránil obsazení města-hory. Ale když poběžím k jedné z tronjheimských bran a otevřu ji, Vardenové by mohli město znovu dobýt, aniž by ho museli obléhat. Než se stačil rozhodnout, z tunelu se vynořil vysoký muž celý oděný v černém brnění a pohlédl přímo na něj.

Byl to Durza.

Stín držel v ruce svůj bledý meč s rýhou od Ažihada. Na paži měl černý kulatý štít s rudým erbem. Jeho tmavá přilba byla bohatě zdobená jako generálská helmice a kolem něj se vlnil dlouhý plášť z hadí kůže. V kaštanových očích mu plálo šílenství, šílenství někoho, koho těší mít moc a kdo má právě možnost ji použít.

Eragon věděl, že není dost rychlý ani silný, aby dokázal uniknout zloduchovi, který stál před ním. Okamžitě varoval Safiru, ačkoli věděl, že ho nemůže zachránit. Přikrčil se a rychle si zopakoval, co mu Brom říkal o boji s protivníkem, který umí kouzlit. Nebylo to nijak povzbudivé. A Ažihad řekl, že Stína lze zabít jen bodnutím do srdce.

Durza na něj pohrdavě pohlédl a řekl: „Kaz jtierl trazhid! Otrag bagh.“ Urgalové si podezíravě prohlíželi Eragona a utvořili kruh po obvodu místnosti. Durza se s vítězoslavným výrazem v obličeji pomalu blížil k Eragonovi. „Tak, můj mladý Jezdče, zase se setkáváme. Byl jsi hlupák, že jsi utekl z Gil’eadu. Nakonec ti to jenom přihorší.“

„Nikdy mě nedostaneš živého,“ zavrčel Eragon.

„Skutečně?“ zeptal se Stín se zdviženým obočím. Světlo z hvězdného safíru dodávalo jeho kůži strašidelný odstín. „Nikde tu nevidím tvého ‘přítele‘ Murtagha, aby ti mohl pomoci. Teď už mě nemůžeš zastavit. Nikdo mě nezastaví!“

Eragon pocítil úzkost. Jak to, že ví o Murtaghovi? Dal do svého hlasu co nejvíc posměchu a poškleboval se: „Jak se ti líbilo být zastřelený?“

Durzova tvář se na okamžik napjala. „Za to mi zaplatíš krví. Teď mi řekni, kde se skrývá tvůj drak.“

„Nikdy.“

Stínovi ztvrdly rysy. „Pak to z tebe dostanu násilím!“ Vzduchem zasvištěl jeho meč. Ve chvíli, kdy Eragon zachytil ránu štítem, se hluboko do jeho myšlenek zabodlo cizí vědomí. Ve snaze ubránit svou mysl Durzu odstrčil a zaútočil vlastním vědomím.

Eragon tloukl vší silou o železné zábrany, které obklopovaly Durzovu mysl, ale všecko bylo marné. Ohnal se Zar’rocem a pokusil se tak zastihnout Durzu v nestřežené chvíli. Stín ránu snadno odrazil a s bleskovou rychlostí mu ji oplatil.

Hrot meče zasáhl Eragona do žeber, prorazil drátěnou košili a vyrazil mu dech. Brnění se ale svezlo a čepel minula o vlásek jeho bok. Jakmile Durza takto na okamžik rozptýlil Eragonovu pozornost, prolomil se do jeho mysli a začal ji ovládat.

„Ne!“ vykřikl Eragon a se zkřivenou tváří se vrhl na Stína. Zápolil s ním a chytil ho za ruku, ve které držel meč. Durza se pokusil seknout Eragona do ruky, ale ta byla chráněná rukavicí s drátěným hřbetem, takže ostří po ní sjelo dolů. Eragon ho nakopl do nohy, Durza zavrčel, ohnal se svým štítem a srazil ho na zem. Eragon ucítil v ústech krev; brněl ho krk. Nevšímal si zranění, překulil se a mrštil po Durzovi svůj štít. Přestože byl Stín úžasně rychlý, těžký štít ho zasáhl do boku. Když zavrávoral, Eragon ho udeřil Zar’rocem do paže. Durzovi stékal po ruce pramínek krve.

Eragon se myslí zabodl do Stína a projel jeho oslabenou ochranou. Najednou ho zaplavila řada obrazů, které se míhaly jeho vědomím...



Chlapec Durza, žijící jako kočovník se svými rodiči v pustých pláních. Jejich kmen se jich zřekl a prohlásil jeho otce za „podvodníka“. Tehdy to nebyl Durza, ale Carsaib - jeho matka to jméno broukala, když mu česala vlasy...



Stín se divoce zakymácel a tvář se mu zkroutila bolestí. Eragon se snažil usměrnit proud vzpomínek, ale jejich síle se nedalo vzdorovat.



Stojí na kopci nad hroby svých rodičů a pláče, nešťastný, že ti muži nezabili také jeho. Pak se otáčí a slepě se potácí pryč, do pouště...



Durza hleděl Eragonovi přímo do tváře. Z jeho kaštanových očí sršela děsivá nenávist. Eragon se zvedal z pokleku a usilovně se snažil uzavřít svou mysl.



Obraz starce, který uviděl polomrtvého Carsaiba ležet v písečné duně: Dlouhé dny uzdravování a strach, který Carsaib cítil, když zjistil, že jeho zachránce je černokněžník. Jak prosil, aby ho naučil ovládat duchy. A jak Haeg nakonec souhlasil. Říkal mu „Pouštní krysa“...



Eragon už byl na nohou. Durza vyrazil... s mečem zdviženým... na štít ve svém vzteku zapomněl...



Dny strávené výcvikem pod spalujícím sluncem, stále s očima na stopkách, pátrajícíma po ještěrkách, jimiž se živili. Jeho síla pomalu narůstala a dodávala mu hrdost a sebedůvěru. Týdny, které strávil léčením nemocného mistra po neúspěšné kletbě. A radost, když se Haeg uzdravil...



Nebylo dost času zareagovat... ne dost...



Lupiči, kteří zaútočili během noci a zabili Haega. Vztek, který Carsaib cítil, a duchové, které povolal k pomstě. Ale duchové byli silnější, než čekal. Obrátili se proti němu, zmocnili se jeho duše i těla. Vykřikl. Byl - JÁ JSEM DURZA!



Meč těžce zasáhl Eragona do zad a prořízl mu drátěnou košili i kůži. Zaplavila ho bolest, přinutila ho vykřiknout a srazila ho na kolena. V agónii se zlomil v pase a myšlenky se mu rozmlžily. Zavrávoral a stěží se držel při vědomí. Z rány v kříži se mu řinula horká krev. Durza řekl něco, co neslyšel.

Eragon v zoufalství zvedl oči k nebesům a po tvářích mu stékaly slzy. Všechno se zhroutilo. Vardenové a trpaslíci byli zničeni. On byl poražen. Safira se v jeho zájmu obětuje - už to jednou udělala - a Arya bude znovu zajata nebo zabita. Proč to muselo skončit takhle? Jaká je tohle spravedlnost? Všechno to bylo marné.

Jak hleděl na Isidar Mithrim zavěšený vysoko nad jeho zmučeným tělem, do očí ho zasáhl záblesk světla, který ho na chvíli oslepil. O vteřinu později se sálem rozezněl ohlušující třesk.

Hvězdný safír se rozlétl na kousky. Uvolněná sprška střepin vystřelila jako roj obrovských nožů dolů ke vzdálené zemi. Prostředkem sálu se střemhlav řítila Safira. Z čelistí rozevřených dokořán jí šlehal obrovský světle žlutý plamen s modravým nádechem. Na zádech jí seděla Arya: vlasy jí divoce vlály, paži měla zdviženou a dlaň jí zářila paprsky zeleného kouzla.

Když Eragon spatřil, jak Durza naklonil hlavu ke stropu, čas jako by se zpomalil. Stínova tvář se zkroutila nejprve úlekem, pak vztekem. Vzdorně se ušklíbl, zvedl ruku, ukázal na Safiru a chystal se cosi vyslovit.

Eragon v sobě náhle ucítil skrytou rezervu sil, přicházející z nejhlubší části jeho bytosti. Obtočil prsty jílec meče. Proskočil zábranou ve své mysli a zmocnil se kouzla. Všechna jeho bolest a hněv se zaměřily na jediné slovo:

„Brisingr!“

Zar’roc zazářil krvavým světlem a kolem něj vyšlehly studené plameny...

Vrhl se vpřed...

A bodl Durzu přímo do srdce.

Durza zděšeně pohlédl dolů na čepel, která vyčnívala z jeho hrudi. Ústa měl otevřená a místo slov se mu z nich vydralo nelidské zavytí. Z bezvládných prstů mu vypadl meč. Sevřel Zar’roc, jako by ho chtěl vytáhnout, ale byl v něm pevně zapíchnutý.

Pak Durzova kůže zprůhledněla. Pod ní nebylo maso ani kosti, ale jen mřivé temné obrazy. Když temnota uvnitř něj začala pulsovat a roztrhla mu pokožku, rozječel se ještě hlasitěji. S posledním výkřikem se Durza roztrhl od hlavy k patě a vypustil temné síly, které se rozdělily na tři části a propluly tronjheimskými zdmi a ven z Farthen Dûru. Stín byl pryč.

Eragon rozpřáhl paže a padl zcela vyčerpaný k zemi. Safira s Aryou se už skoro dotkly podlahy - zdálo se, že se o ni rozdrtí spolu se smrtícími zbytky Isidar Mithrim. Jak se mu vytrácel zrak, Safira, Arya, nesčetné úlomky - všechno jako by se najednou zastavilo a zůstalo nehybně viset ve vzduchu.