Průvodce zaniklým světem brněnských kin
První, co se mi vybaví při zaslechnutí slova 'kino', je nezaměnitelná vůně právě vyvětraného, napůl osvětleného sálu, kam (pokolikáté už...?) znova s nedočkavým očekáváním vstupuji. Často jako vůbec první, nebo alespoň mezi prvními. Takto to chodilo dobrých 15 let, v období 1974 - 1989.
S tou vůní to myslím vážně. Jeden si to uvědomí snad až po letech, ale pro navození patřičné atmosféry je právě ona nezbytným podkladem. Podobně jako kina, mají i některé knihovny - zvláště ty starší a rovněž antikvariáty - svoji nezaměnitelnou, specifickou vůni. A proto jsem vstupoval do obojích s úctou, někdy až s jakýmsi vytržením... Skoro jako do chrámu - ba vlastně, proč jako? V mých ateistických očích byly a jsou právě tyto instituce těmi pravými chrámy.
Ovšem zpátky ke kinům. V sedmdesátých a částečně i v osmdesátých letech měly pro mě brněnské kinosály skutečně kultovní význam. Zde jsem zapomínal na všeobjímající mizerii toho všeho 'venku', toho co bylo vně kina; abych se nořil, znova a znova do dobrodružných výprav, hrdinských soubojů a fantastických příhod svých oblíbených postav stříbrného plátna. A znal jsem všechna - opravdu všechna, bez jakékoliv vyjímky - brněnská kina. Některá přímo důvěrně, jiná už méně a pár jich jsem navštívil pouze několikrát. Leč znal jsem je. A měl je všechna i rád, třebaže každé trochu jinak.
Nic mi tehdy nepřipadalo krásnější, nežli vstoupit do opuštěného sálu a vyčkat za tlumených melodií přehrávaných ze skrytých reprobeden, nežli se kino postupně zaplní dalšími přicházejícími diváky; pak, když se ozval decentní zvuk gongu, oznamující několikakrokové zatmívání sálu, dávající současně povel k ukončení hovorů mezi dvojicemi a skupinami, soustředit se na, do obou stran se roztahující, plátěnou oponu a na první paprsky, vržené z kabiny promítače směrem ke stříbrnému plátnu... Zní to velmi romanticky a takové to i bylo.
Chodil jsem tehdy na každou slibnou premiéru a pokud se mi film líbil, neváhal jsem na něj chodit znovu a znovu. Například 'Jestli se rozzlobíme, budeme zlí' (ano, ten s Budem Spencerem a Terence Hillem) jsem viděl do svých padesátin právě 50x!. Dnes by se mi každý vysmál; v čase multikin je možnost zakoupit film buďto na odpovídajícím nosiči anebo si jej prostě stáhnout z webu. Jenže v oné době tyto užitečné formy neexistovaly...ještě tak když se ČST (Československé televizi) uráčilo dotyčný snímek reprízovat, daleko po skončení jeho monopolu v kinech. A pak jsme jej mohli sledovat, samozřejmě s předešlým a nutným ideologicko-politickým výkladem, přednášeným hlasatelkou, která beztak nechápala, o čem to vede řeč. Že mnohdy film zrnil a majitelé černobílých televizí jej neviděli v barvě, je nabíledni.
Ovšem u výše zmíněného filmu ještě zůstaňme. Odbyl si svoji premiéru tuším někdy na podzim 1976. A to v kině Praha, jenž se nacházelo v hlubokém suterénu Alfa-pasáže, kde bylo na tento snímek konkrétně, v tomto období, méně nežli poloprázdno! Prostě a jednoduše, onu (později fenomenálně proslulou) dvojici nikdo, nebo téměř nikdo včetně mě samotného, neznal.
Usadil jsem se ve svojí oblíbené páté řadě uprostřed a bavil se. Musím říci, že vlastně od prvních minut. Můj chechtot se postupně stával až docela nezřízeným a neovladatelným, což okolí držící se poměrně zpátky, kvitovalo se skrývanou nelibostí.
To platilo ovšem jen pro premiéru!
Měl jsem ve zvyku navštěvovat filmy, co se mi zalíbily, opakovaně. A tak při druhé návštěvě byl sál už o poznání plnější a bylo slyšet občasné výbuchy smíchu - zatímco já osobně jsem se už válel v záchvatu naprosto neovládaných křečích někde pod sedadly.
Ovšem při třetí návštěvě (a taky všech dalších) jsme už doslova řvali smíchy celým sálem! Bohužel brněnská kina hrála jedno představení pouze 7x po sobě a to od pátku do čtvrtka - zatímco v Praze to bylo od čtvrtka do středy (zajímavé...) - takže jsem na totéž musel pak chodit ještě do jiných kin.
Ovšem bavil jsem se tím pořád stejně, což znamená královsky a nepustilo mě to ani dodneška.
V kinech samotných to neprobíhalo ale vždy tak zcela idylicky.
Pravidelně se promítání zahajovalo 10ti minutovým Týdeníkem (druhdy Zpravodaj...), silně ideologicky zabarveným. Což zní komicky, neboť pamatuji pouze jedinou příležitost, při které byl onen fragment barevný - a tou byla spartakiáda. Tuším ta z roku 1980? Jinak byl týdeník natočen a promítán zásadně černobíle. Spolu s neodmyslitelným komentářem hlásné trouby režimu, tedy Honzovičem, sorry, na křestní si už nevzpomínám. Jen pokud byl hlavní film delší, cca více než 110 min, býval týdeník vynechán. Byl-li naopak kratší, jevilo se coby potřebné, diváka vzdělat nějakým tím předfilmem, takzvaným. K jejich cti řečeno: bývaly to krátké, asi 10 min trvající barevné snímky. K jejich hanbě však, že se opět (většinou) jednalo o skrytě propagandistické filmy, štvavé vůči Západu a hodnotám demokracie.
Nuž, přežít se daly... Co bych asi neudělal kvůli tomu, abych mohl být v kině!
A chodil jsem v létě, chodil jsem v zimě. Což o to, to druhé se dařilo o mnoho lépe, kina bývala nacpaná pozornými diváky. Ovšem v největších parnech, třebaže mně osobně se líbilo že se v sále zchladím, mnoho ostatních diváků nesdílelo můj názor a šli raději k vodě. Doslova! Aniž by je kdo posílal. To pak sály zely ne prázdnotou, ale třebas jen třemi nebo pěti lidmi včetně mě. To pak přišel soudruh ředitel kina, aby osobně oznámil že 'Promítání se ruší, neboť by bylo neekonomické a my nechť si zajdeme k pokladní jenž nám všem vrátí vstupné...'.
To se ale zajisté netýkalo kina Radost na Cejlu. Tam jsme - pokud se dobře pamatuji - jezdili společným autobusem se školkou, my jako děti na představení 'Bratři v triku', ježto mělo nepochybně asociovat trikové kreslené filmy, určené dětem ze školky. Ale možná si i vy pamatujete ony tři kreslené postavičky v pruhovaném, které se vždycky na úvod uklonily...?
Nicméně, faktem zůstává že jediným kinem v Žabovřeskách jako mojí rodné čtvrti, bylo a je doposud, kino Lucerna.
Tedy doposud hrajícím, ještě v roce 2017, kdy oslavuje 100leté !!! výročí svého vzniku - v té době ovšem pod jménem Bio Aladin - a doufám i po něm.
Pamatuji si je z let 70tých, kdy uvádělo filmy s Chaplinem (právě dosti frekventované...), pak horké americké trháky a nakonec v letech 80tých i obnovené premiéry kdysi slavných snímků (Starci na chmelu, Help s Beatles atp.). To už ale prošlo rekonstrukcí, tedy tou první. Nakonec i druhou - což je ale jiná kapitola. V ní přešla totiž na digitální projekci.
Ano, byl jsem v něm ještě i po 100 letech, dávali horkou novinku Vetřelec Covenant, abych nasál ještě po letech alespoň zbytek atmosféry...ale povím jen to, že už to vskutku není ono.
Nuž, kde jsou ty romantické časy kurýrů, dopravujících v každé jedné silné paži objemný a těžký filmový kotouč, uzavřený v plastovém hranatém pouzdře zelené barvy? Jezdili běžně brněnskou MHD (která sloužila daleko lépe nežli dnes, mimochodem!), vzbuzujíc němé otázky spolupasažérů nezasvěcených do fungování podniku Ústřední půjčovna filmů. V Brně měl své sídlo za konečnou šalin za Ústředním hřbitovem neboli v hantecu - Centrálkou. Dnes (2017) je tam tuším autoservis nebo něco takového.
Měl jsem kdysi kamaráda, který mě tam zval každé úterý na zkušební projekci kopií připravovaných pro kina. Měli tam vlastní, byť menší, kinosál kam se chodilo a bylo lze vidět snímky takříkajíc v předpremiéře, pár dní před ostrým nasazením do brněnských kinosálů. Týkalo se to i obnovených premiér, za mých časů to byly snímky puštěné do kin znovu po 20ti letech. Ano, chodil jsem tam nějaké dva roky, aniž bych zavrhnul návštěvy svých už oblíbených kinosálů. Třebaže ony mi nabízely poměrně rozdílnou kvalitu setmělého zážitku. Od malých pláten, zobrazujících značně 'zapršené' kopie fimového příběhu, až po reprezentativní širokoúhlý a velkoplošný audiovizuální zážitek, v čemž bylo tím nejlepším zjevně kino Jadran v Králově poli.
Těch sálů co byly více 'nóbl' se vyskytovalo několik, jmenoval bych ještě Moskvu (později Scala) a Družbu (vedle Tropic baru na Divadelní tř.). Ale musím prohlásit, že páteří mojí kinofilské záliby se stala beztak každý víkend okrajová kina - tzv. sokolovny - promítající skoro výhradně jen v sobotu a v neděli. Přes týden sloužily tyto sály totiž svému prapůvodnímu (a jistě ušlechtilému) účelu, totiž cvičení členů TJ Sokol. Ovšem na víkend si jej uvaděči přizpůsobili instalací buďto celých řad spojených sedadel (typických právě pro kina), anebo prostým rozestavěním klasických dřevěných židlí. Jak ale ty tlačily po delším sezení!
Úplné dokonalosti se však podařilo dosáhnout kinu Sokolovo v Obřanech, ano, nemýlíte se někdejší branci, bylo to totéž, které sloužilo coby čekací sál pro vojenské odvody(!). To jsem navštívil před svým vlastním odvodem myslím pouze jedenkrát, neboť plátno toto bylo půlené! Čímž myslím složení dvou - asi - čtverců do finální podoby bílého plátna s výraznou, a to tak že velmi, čárou barvy černé uprostřed. Na vzniklý výtvor promítačovy fantazie byly posílány následujících přibližně 90 minut světelné paprsky některého z mnoha filmů mnou viděných, avšak nepamatuji si - z pochopitelných důvodů - jakého už.
Ale konec kritiky. I v Jundrově se nacházelo něco podobného, snad se jmenovalo Vesmír (opravte mě raději), tam zase měly ve zvyku během napínavého představení napochodovat slepice z přilehlého dvora... Hledaly snad nějaký vysoce kulturní zážitek či pouhopouhé povyražení? Nevím dodnes. Ale o hodný schodek výše se nacházel modernizovaný sál kina Svratka, rovněž v Jundrově. Ani Hvězda v Komíně na tom nebyla špatně; byť se jednalo o sokolovnu v těsné blízkosti dřevěné - a patřičně rozvrzané - lávky přes řeku Svratku, hrálo se o sto šest, několikrát po sobě všechny 3 díly klasického Vinetoua a další zajímavé snímky jako Limonádový Joe, polský horor Vlčice a podobně. Pramálo tehdy vadilo, že jsme museli sedávat na poměrně nepohodlných dřevěných židlích, natřených tmavou barvou. Dnes, pravda, už by mě poněkud tlačily.
Od svých 15-ti let, kdy jsem získal měsíční jízdenku na MHD, nebylo pro mě problémem navštívit od pátečního odpoledne až do nedělního pozdního večera 4x až 6x představení v kinech. Tramvají č.3 jsem se dostal nejen do výše zmíněných (Vesmír, Svratka a na opačném konci i Sokolovo), nýbrž i do Moskvy, Družby a dále do Radosti na Cejlu a Jasu v Husovicích. Na tomto místě se nemohu nezmínit o určitém lapsu - byť se mi stal pouze a jedinkrát v životě! To vám bylo tak. Zakoupil jsem v předprodeji lístek do Jasu na dvojprogram Francouzská spojka Štvanice-Dopadení, cca 3 hod zábavy. Jenže nějak jsem pozapomněl místo konání a vystoupil jsem u kina Radost, kde mi uvaděčka, a to musím zdůraznit, naprosto bez mrknutí oka utrhla lístek a pustila dál do sálu. K dovršení všeho, po obligátním týdeníku se konal ještě předfilm, jenžto mně o to víc ukolébal v představě že jsem správně. Teprve asi po půlhodině projekce mi jaksi přišlo divné, že začíná něco, na co jsem neměl původně v úmyslu jít a sice (pamatuji si dodnes!) český film s Oldou Novým. Důvod k rozvodu se to jmenovalo. Byl jsem poněkud rozčarován a uvědomil si svůj omyl. Nicméně jsem už vytrval do konce a poté měl ještě tolik duchapřítomnosti, že jsem vyšel z kina a nasedl na první šalinu, která mě odvezla dále do Husovic, kde jsem tak akorát stihnul ještě druhý díl vytoužené Francouzské spojky... Nevím, zdali by tohle bylo možné ještě dnes, ale v těch časech měla všechna kina v Brně jednotný vzhled vstupenek, takže omyl se odehrál snadno.
Byla samozřejmě i další kina, která se stala místy mých kinofilských, víkendových orgií. Třeba Jalta ve stejnojmenné pasáži - to bylo kino snad nejhlouběji položené v celém městě, soudě alespoň dle počtu schodů, které bylo třeba překonat během výstupu. Úderka na nám.Svobody, projikující bezplatně na veřejnosti zadní projekcí a někdy i uvnitř projekcí klasickou a už nikoli bezplatně. Svoji velikostí (spíše ale malostí) se mohlo rovnat i sálu Čas naproti Hlavnímu nádraží, kam se chodili schovat čekající na odjezd vlaku. Za jednotné vstupné zde mohli strávit neomezenou dobu - pokud jim tedy nevadilo, že v určité smyčce zde bylo promítáno stále totéž...
Ani Mír na Hybešově (nyní Ponrepo) nepostrádalo určitý půvab. Nejprve zde bylo silně cítit WC. Domníval jsem se, že zápach je vázán na určitá místa v řadách poblíže východů, avšak několikakerá změna sedadel mě přesvědčila, že tomu tak není. Až po přerodu kina ve filmový klub s projekcí 'pamětnických' snímků a doprovodnou rekonstrukcí přinesl kýžené zlepšení. Bylo tam lze vidět několik - v oné době nedostupných - filmů jako Člověk bestie s Gabinem, Rosemary má děťátko a třeba i některé díly Angeliky... Ještě mám schovanou průkazku klubu.
O Jadranu jsem se zmínil, ještě bylo v Králově poli jedno, s názvem Morava. Po rekonstrukci někdy začátkem 80tých let nabralo barvu celou dočervena...asi proto, že změnu iniciovali komunisté. V Židenicích byl Světozor, poměrně zanedbané a málo udržované; což by se dalo vztáhnout i na Slovan v Černovicích. Ve Slatině zas byla Beseda. A v Líšni Svět. I ve Starém Lískovci se nacházela sokolovna - ale zaboha si nevzpomenu na název. Tyhle sály jsem, pravda, už navštěvoval jen příležitostně.
Možná není od věci zde říci, že až jednou budu umírat, přeji si aby to probíhalo jako v kině. Celý můj život jako film, plně odžitý a užitý ku prospěchu mého i ostatního světa - bilance coby závěrečné titulky a smrt pak jako rozžíhání světel a postupný odchod diváků ze sálu... Krásná to představa, viďte?