kapitola 4.
(o 3 roky později)
Bylo to téměř před měsícem, když Harry dostal svůj dopis z Bradavic. Po těžkých několika týdnech nebezpečných krádeží a prací za peníze, se Harrymu povedlo získat dostatečnou částku k nákupu všech potřebných věcí do školy. Nehledě na to, že najít vchod na Příčnou ulici mu zabralo půl dne a nákupy další dva. Bylo toho tolik nového a neznámého v kouzelnickém světě a to byl připraven dopředu!
Nyní stál na nástupišti 9 a ¾, sledoval velkou černou lokomitu s názvem Bradavický expres a loučil se s rodinou. Na sobě měl opět své černé džíny a zelené triko s mikinou, jako před lety. Vyrostl jen o kousek a oblečení mu bylo stále dobré. Na zavazadlovém vozíku měl připevněný starý loďák, který vyštrachal na jedné opuštěné půdě a trochu ho vyspravil a opatřil svými iniciály. Harry Evans. To bylo, kterého se musel po deseti letech vzdát a přijmout zpět své rodné Harry James Potter. Nesnášel to jméno. Ani nevěděl proč, ale měl k němu odpor. Na loďáku trůnila klec s malou sovičkou, kterou Harry prakticky pojmenoval Pošťák. Kromě Harryho příbuzných tu s ním byl i Leon, který v náručí držel Radara a Liška s Gepardem, Harryho nejbližší.
„Tak se tu všichni mějte, budu vám psát.“ Objímal všechny Harry.
„Budeme očekávat tvoji poštu Lorde. Dobře se uč a vzpomeň si na nás někdy.“ Objala ho Liška.
„Zatraceně kámo, musíš se tu ukázat na prázdniny! Co by sme si tu bez tebe počali? Kdo by hlídal Barona? A co teprv všichni tvý kočičáci? Kdo by se o ně staral celej rok? Na Vánoce ať seš tady jasný?!“ poplácal ho po zádech Gepard.
„Neboj Lorde, já se ti o kočky postarám a mamka určitě půjde ven a paní de Saint-Estéve a zalije zahradu paní Woodrofové. A já občas vytáhnu na vzduch pana Hallwarda!“ jásal Dudley a poskakoval kolem Harryho. Vernon s Petúnií se na něj jen pyšně usmáli a obezřetně sledovali okolí. Všimli si, že vzbudili hodně pozornosti.
Harry se otočila mířil k vlaku, naložil si všechny věci a chystal se nastoupit.
„Lorde! A co já?!“ Křikl přes celé nástupiště Leon a s rozpřáhnutou náručí se rozběhl proti Harrymu. Ten na nic nečekal a s rozběhem mu skočil do náruče.
„Nezapomněl bych na tebe Leone, jen sem si tě chtěl nechat nakonec,“ smál se Harry a nechal s sebou Leonem točit. Jestli na sebe nestrhli předtím pozornost, teď už určitě.
„Dávej na sebe pozor kočičí Lorde, Hadí králi, Harry Evansi. Budeš nám chybět a zatraceně nám budeš scházet při zátazích. Sakra, budeš nám chybět i přitom nic nedělání v bytě nad parkem. Tvoje přítomnost je děsně návyková!“ Hudral Leon a položil Harryho zpět na zem. Potom k němu poklekl a na krk mu připnul řetízek s malým lvem s litého olova.
„Abys nezapomněl,“ šeptl a nechal Harryho nastoupit do vlaku. „A piš nám! Alespoň jednou za týden!“ volal ještě za rozjíždějícím se vlakem.
Harry mával, dokud mu všichni nezmizeli z dohledu. Potom se vydal hledat volné kupé. Na konci vlaku jich pár bylo a tak jedno rychle zabral, zavřel dveře a magií zatáhl závěsy. Některé úkony si už zvykl dělat automaticky kouzlem. Vytáhl z kufru svůj ošoupaný hábit alespoň z páté ruky a navlékl se do něj. Co natom že byl na loktech zašívaný a spodní lem byl roztřepený. Splňoval normu a to mu stačilo. Názor ostatních ho nezajímal. S kufru, který umístil naproti sobě na sedadlo vytáhl svoji hůlku. Byla lesklá, nová, neporušená, z javorového dřeva a jako jádro fous z nundu. Spojení těchto dvou složek způsobilo na smetanově krémovém dřevě občasné černé žíhání.
„Máš tu volno? Jinde je plno, nebo tam sedí samá individua.“ Ozvalo se od dveří. Harry vzhlédl a prohlédl si příchozí. Byl to blonďák, víc než o hlavu vyšší než Harry a s ním dvě gorily, dvakrát tak velké než Harry samotný. Blonďák měl velice jemné a čisté rysy tváře, vlasy ulíznuté dozadu, pevné držení těla a na sobě luxusní černý hábit, pravděpodobně šitý na míru. Jeho dva bodyguardi měli lehce přihlouplé výrazy a zdálo se, že dokážou pochopit jen jednoduché věty a příkazy. Aniž by čekal na odpověď, vešel blonďatý kluk dovnitř, ukázal jednomu z chlapců na Harryho kufr a ten ho s lehkostí zasunul nad sedačku do vyhrazeného prostoru. Na další držáky naskládal jejich vlastní zavazadla a usedli naproti Harrymu.
„Jsem Draco Malfoy. Toto jsou Vincent Crabbe a Gregory Goyle. A ty si?“ Napřáhl k Harrymu ruku.
Harry se podíval na povýšeného chlapce a odmítavě strčil své ruce za záda. V jedné ruce pevně sevřel svoji dýku.
„Harry Evans,“ odsekl oměřeně a bez jakéhokoliv pohybu si z kufru přivolal knihy Algebra, Aplikovaná matematika, Kombinatorika, Matematická logika a Teorie množin. K tomu se mu sneslo z batohu několik sešitů, sada omšelých pravítek, kružítek, tužek a propisek a zabral se do rozebírání nových příkladů. Postupně si otevřel polovinu knih na určitých stránkách a k tomu tři sešity. Do jednoho psal, do druhého rýsoval a do třetího si dělal poznámky. Svých nových společníků si nevšímal, ani jejich udivených výrazů.
V polovině cesty už Harry vypadal trochu jako šílenec, rychle psal z jednoho sešitu do druhého, občas otočil stránku v některé knize a nakonec s nadšením dodělal poslední črty a dopsal poslední věty. Tu úplně poslední několikrát podtrhnul a dolů se podepsal a napsal datum a čas. Právě vyřešil jeden z příkladů, nad kterými si už pár dní lámal hlavu. Miloval učení a v matematice a fyzice vynikal. Jediným mávnutím ruky zavřel všechny sešity i knihy a poslal je na kraj sedadla.
Po chvíli absolutního ticha to Draco nevydržel a zeptal se.
„Co to mělo být?“
„Moje matematická úloha. Spolupracoval jsem přes prázdniny s učitelkou na jednom výzkumu v oblasti metafyziky a zaměřil jsem se na náš problém s určením správného vzorce. Je to jednoduchá proces práce s čísly na všech rovinách, ale musíš počítat se všemi proměnnými a proto se to vždy hrozně protáhne. Budu jí muset výsledky poslat po Pošťákovi.“
Draco se snažil všechno pochopit, ale vzhledem k tomu, že se v mudlovských vědách vůbec nevyznal, radši změnil téma.
„Co tvé iniciály na kufru? Nezdá se mi to jako zkratka pro Harryho Evanse.“
„Harry Evans je jméno, které používám po většinu svého života na uctění krve mojí matky. Na kufru jsou iniciály mého rodného jména, které mi dal můj otec. Ten pro mě ovšem nic neznamená, stejně jako jeho jméno. Proto ho neužívám. Až dojedu do Bradavic, budu se muset domluvit s ředitelem, aby zařídil tuto maličkost, protože můj dopis přišel na mé původní jméno, kterého jsem se právoplatně vzdal a úřady mě registrují jako Harryho Evanse.“
„Mudlovské úřady? Jsi mudlorozený?“ ušklíbl se Malfoy.
„Můj otec byl čistokrevný kouzelník, moje matka čistokrevná mudlorozená. Považoval bych se tedy spíše za poloviční krev, kdybych se o něco tak triviálního zajímal. Teď když mě omluvíš, jdu si zdřímnout.“ Na to se Harry pohodlně rozvalil na sedadla a za chvíli podřimoval.
Ze spánku ho probudil zvuk otevírání dveří.
„Promiňte, neviděli jste tady žábu? Neville Longbottom ji ztratil.“
Harry otevřel jedno oko a podíval se na příchozí dívku. Měla velmi husté, rozcuchané, kudrnaté, hnědé vlasy, a tmavě hnědé oči. Na sobě měla školní hábit běžné kvality, ve vlasech červenou čelenku a na tváři odhodlaný výraz.
„Je mi líto, žádnou žábu jsem za celou cestu nepotkal. Ale snad tady Draco si všiml, zatímco jsem spal?“
„Ne, žádné žáby jsme si nevšiml.“ řekl s dotčeným výrazem.
„Pak je mi líto, ale nemůžeme sloužit.“
Hermiona se už otáčela k odchodu, když si všimla Harryho knih.
„Měl by sis to uklidit, za chvíli budeme na místě.“
„Díky, ale jsem si jistý, že bych je tady nenechal. Jsou pro mě velmi cenné. Nad nimi je už jen Hootmarovo pojednání o užití kvantové teorie ve fyzice elemantárních částic. Ale tu mám pečlivě zabalenou naspodu kufru. Proč se chvíli neposadíš? Och, ani jsem se nepředstavil. Harry Evans.“ Lehce se Harmioně uklonil a udělal jí místo na sedadle.
„Hermiona Grangerová. Ráda bych tu s tebou debatovala o principech fyziky a čehokoliv jiného, ale slíbila jsem Nevillovi, že mu pomůžu najít žábu,“ pokrčila s lítostí rameny.
„Hele, něco ti ukážu. Projdu se uličkou ve vlaku tam a zpátky, potom si sem sedneme a uvidíš, že než dojedeme do stanice, ta žába se tu ukáže.“ Na to vstal, vzal Hermionu za ruku a už spěšnými kroky mířil na opačnou stranu. Prošel všechny vagóny tam a zpátky a v klidu se usadil na sedadlo. Hermiona se na něj nedůvěřivě dívala, stejně tak Draco, no nakonec se posadila.
„Takže Hermiono. Jinak tohle je Draco, Crabbe a Goyle. A aby se tady Draco a jeho společníci necítili odstrčení, necháme odborné studie na soukromou konzultaci a budeme se bavit o něčem všeobecném. V jaké koleji chceš skončit a v které si myslíš že skončíš?“
Draco si odfrkl. „V tom je nějaký rozdíl?“
„No jistě, ten co nás bude zařazovat do kolejí, může uznávat jiné kvality než ty sám. Třeba já bych si přála skončit v Havraspáru, miluji učení a beztak ležím neustále v knihách. Ale je možné, že ten někdo bude brát víc v potaz moji nebojácnost a schopnost jít za svým cílem za každou cenu. Schopnosti překonávat neuvěřitelné překážky a do všeho jít trochu horkokrevně, by mě mohli uvrhnout do Nebelvíru. Ne že bych proti němu něco měla, ale zdá se mi, že si spíš užívají života a jsou líní se učit, všechno dělají polovičatě a bezhlavě se vrhají do nebezpečí, aniž by si předem cokoliv promysleli. Nemůžu klást důraz na mé rodiče, protože nejsou kouzelníci. Díky tomu je nepravděpodobné, že bych skončila ve Zmijozelu, protože v sobě nemám kouzelnickou krev, na kterou Salazar Zmijozel kladl takový důraz. A na Mrzimor jsem moc ješitná a nadřazená díky svým vědomostem.“ Vyhrkla hned Hermiona. Draco jen zíral s otevřenou pusou.
„Skvělý výklad Hermiono, lépe bych to neřekl, možná trochu zkrátil a zobecnil na základní rovnici. Ovšem započítat všechny neznámé a proměnné by mi zabralo víc času, než jsem ochoten tomuto tématu věnovat.“
„Díky Harry, říkám že jsem trochu horkokrevná. A moje touha dokázat ostatním, že jsem stejně dobrá jako oni, mi v tom moc nepomáhají.“ Usmála se nervózně a zkusila si uhladit vlasy. Zbytečně.
„A co ty? Kam si myslíš že se dostaneš?“ zeptala se nakonec.
„Musím vzít v potaz, že moje matka chodila do Nebelvíru a můj teoretický otec také. Ale nejsem si jist, že to byl skutečně můj otec. Vzhledem k tomu, že oba zemřeli když mi byl rok, nepamatuji si na ně. Ale z fotografií vím, že se mu vůbec nepodobám a z doslechu soudím, že ani povahou nejsem po něm. Ale pravděpodobnost, že budu zařazen do Nelebvíru na základě krve je minimálně 50%. Ale vím, že matka měla hodně kvalit i pro Havraspár, ke kterému se rád přikláním se svojí touhou po poznání a učení. Obávám se ovšem, že můj dosavadní život mi dal spoustu schopností, které by mě mohli uvrhnout do Zmijozelu. O Mrzimoru ani nepřemýšlím, nejsem společenský typ. Upřímně doufám spíš v Havraspár nebo Zmijozel, protože jsem si jist, že v Nebelvíru bych nevyužil své schopnosti a moje mozkové buňky by v něm mohli zakrnět, čehož bych velmi litoval. Naopak umístění mě do kterékoliv jiné koleje, než je Nebelvír, by mohlo velmi rozrušit všechny ostatní, kteří očekávají, že tam skončím po vzoru svých rodičů a který mi předurčili dřív než jsem se naučil chodit na nočník.“
„To si vážně myslíš, že skončíš ve Zmijozelu? Vždyť nejsi čistokrevný!“ Vztekal se Draco.
„Mám za to Draco, že Severus Snape chodil do Zmijozelu. Nebo na mě tak alespoň působil, když jsme se s ním setkal. Navíc si jsem jistý, že Zmijozel mnohem víc uznával jiné hodnoty než je čistá krev. Například mazanost, proradnost, schopnost přežít a spoléhat se jen sám na sebe. A hlavně schopnost myslet. Což se rozhodně nedá říct tady o Crabbovi a Goylovi, kteří mají tak malý mozek, že se nejsou schopni zapojit do normální konverzace. Jestli tihle dva skončí ve Zmijozelu jen kvůli svému jistě dlouhému a čistému rodokmenu a já ze stejného důvodu ne, potom Zmijozelská kolej opravdu upadá.“
„Předpokládám Draco, že ty nepochybuješ o svém členství ve Zmijozelu?“ zeptala se Hermiona.
„Samozřejmě. Kdybych skončil kdekoliv jinde, otec by byl zklamaný a pravděpodobně by mě vydědil. Ne že bych chtěl skončit v kterékoliv jiné koleji.“ Ušklíbl se povýšeně a pohodlně se opřel, nevšímaje si překvapeného pohledu Hermiony.
„Hele žába!“ Zvolal najednou Goyle hlubokým hlasem. A opravdu ve vchodu do kupé právě seděla tlustá ropucha a poulila oči na Harryho. Odvážně se k němu vydala, když ji Hermiona zvedla.
„Páni! Měl si pravdu Harry! To je neuvěřitelné! Jak si věděl, že sem přijde?“ Divila se Hermiona a pevně svírala žábu v rukách.
„Zvířata mě sama vyhledávají, když zjistí že jsem nablízku. Mám na ně uklidňující vliv.“ Usmál se na ni Harry a rukou ji naznačil, aby šla. S vděkem se rozloučila a vyběhla z kupé.
Zbytek cesty proběhl v relativním klidu a tichu.