Luděk - STRATEGICKÁ HRA
Luděk – Strategická hra
Počátky mé konzumace – mé první zkušenosti s alkoholem (nepočítám-li občasnou ochutnávku, spíše lok piva nebo vína v dětství) se datují asi od mých 18 let, kdy jsem začal s partou kamarádů zhruba jednou týdně navštěvovat restauraci, taneční zábavy a plesy. Pili jsme především pivo, výjimečně destiláty. Začal jsem pociťovat k alkoholu sympatie a konzumoval jej se záměrem navodit si opojení. Pociťoval jsem převahu nad vrstevníky a kamarády, neboť jsem díky svému vzrůstu a váze lépe snášel větší dávky pití a nemíval ráno kocovinu. Pod vlivem alkoholu jsem si připadal duchaplnější, schopný se lépe společensky uplatnit a upoutat pozornost, zejména dívek, neboť alkohol odbourával můj přílišný ostych. Hodnotil jsem pití tedy jednoznačně kladně a dobře jsem ovládal své jednání i pod jeho vlivem.
Rozvinutí mého alkoholismu – má konzumace se podstatně zvýšila poté, kdy jsem nastoupil práci na montážích – v roce 1981. V pracovních dnech jsem žil na ubytovně či v obytných vozech, večery bylo možno trávit jen u televize nebo v hospodě. Já jsem spolu s většinou spoluzaměstnanců volil spíše druhou variantu. Nutno připomenout, že konzumace piva byla podnikem mlčky tolerována i během pracovní doby, a tak moje denní norma bývala12 – 15 piv, k tomu i nějaký ten destilát. Pití – nekvalitní práce – spory s nadřízenými, to byl uzavřený kruh, který vedl k mé profesní a kariérní stagnaci.
Mé opilství na montážích se stupňovalo a tak není divu, že když podnik pod tlakem politických i ekonomických změn počátkem 90-tých let redukoval počet zaměstnanců, byl jsem mezi prvními, s nimiž se rozloučil. Našel jsem si místo v továrně – tedy pevná pracovní doba, píchačky, práce v objektu továrny, nutnost denně vstávat v 3:30 kvůli dojíždění – a mé problémy s alkoholem se značně snížily. Do práce jsem nastupoval střízlivý, v pracovní dny jsem redukoval své pití na 2
piva při odpoledním čekání na vlak, vynahrazoval jsem si to jen o víkendu. Bohužel po čtyřech letech se i tento podnik dostal do útlumu a opět jsem musel odejít. Ještě dvakrát jsem se vždy na pár měsíců uchytil u zaměstnavatelů, kteří byli krátce před krachem, a pak už jen trvalá „dovolená“ a čas trávený v hospodách.
Abstinenční příznaky – pak už jsem rezignoval i na snahu najít si nové zaměstnání a vše kromě pití jsem odsunul do pozadí svého zájmu. Každé ráno mě deprese dohnala do levné nálevny, kde otvírají v 8 hodin, rychle jsem ji zahnal dvěma či třemi půldecáky a pivem. V hostincích jsem pak trávil i další hodiny a opět jsem se dostal na svoji dávku 12 – 20 piv a 6-8 velkých panáků.
Život se tak stával kolotočem absťák - opice – absťák – opice. I mé peněžní úspory se tenčily a mně konečně začalo docházet, že takto se žít nedá a že se můj život brzy ocitne v troskách.
Rozhodnutí nastoupit léčbu
Když o tom nyní přemýšlím, napadá mě, že k tomu, abych se léčil mě bezděky a nezávisle na sobě motivovali mí tři přátelé:
Petr – můj dávný o 4 roky starší kamarád, s kterým jsem kdysi začínal chodit do hospody. V roce 2001 zemřel – alkohol mu zničil játra. Jeho smrt byla pro mne vážným varováním.
Michael – kdysi hodně pil, nyní už 5 let abstinoval. Začínal podnikat, zapůjčil mi starší počítač, občas mi zadával práci a tím i určitý výdělek. Práce na PC mně velmi zaujala, rychle jsem se naučil s ním zacházet, zároveň jsem však pochopil, že pití mi v té práci překáží. Michael, aniž by mi jakkoliv domlouval, mě motivoval k léčbě svým příkladem.
Vladimír – alkoholik, dodnes neúspěšně léčený u PhDr. Holendové. To on vyprávěl v kruhu svých známých o její ordinaci, o tom, jaká je to příjemná paní a jak si s ní vždycky hezky popovídá. Vyprávěl také o svém pobytu na otevřeném pavilonu 12 havlíčkobrodské psychiatrie jako o místě velmi příjemném se zajímavým programem. Díky Vláďovi jsem tedy znal adresu AT ordinace a zmírnily se i mé obavy neznalého člověka z „blázince“.
Nástup léčby
Bylo to 18.12.2001 kdy jsem se odhodlal a zaklepal na dveře ordinace PhDr. Evy Holendové. Když jsem paní doktorce vylíčil své denní dávky alkoholu, rozhodla, že je nezbytné, abych urychleně zahájil detoxikaci. Druhý den jsem nastoupil do havlíčkobrodské psychiatrické léčebny. Pobyt v pavilonu 12 nebyl zaměřen na odvykání závislosti, ale ošetřující lékař mi půjčil knihu od Karla Nešpora a ta mě okamžitě zaujala. Dala mi vysvětlení, v jaké se nacházím situaci, objasnila mi, že se musím vzdát myšlenky na kontrolované pití a nejlépe pro mne bude, když budu střízlivost považovat za své velké plus a výhodu.
Strategická hra
MUDr. Karel Nešpor zde dává návod, body, jak odolávat svodům závislosti a účinně se jí bránit. Radí vytvořit si určité symboly, které nám budou připomínat naše odhodlání.
Na základě toho jsem si vytvořil svoji individuální strategii, která měla formu bojové hry. Personifikoval jsem si Zlou Závislost jako nepřítele, který se snaží mě uchvátit záludnými metodami – staví mi do cesty lákadla v podobě reklamních štítů hospod a regálů v supermarketech plných lahví. Má své agenty – štamgasty a mé bývalé kamarády, kteří se mě snaží svést. I sousedé, s nimiž se pohádám, i můj nadřízený, který mě šikanuje, jsou agenti Zlé Závislosti, protože se mě snaží vyvést z rovnováhy a uvést do nepohody, kterou jsem byl zvyklý řešit alkoholem. Chtějí mě donutit se napít, ale tu radost jim přece neudělám. Každá nepřízeň osudu a smůla, již člověka potká, je vlastně nástrahou Zlé Závislosti. Proti jejím útoků já musím naopak postavit své obranné bašty: Přátelství a styky s lidmi, kteří nepijí, zajímavou práci i koníčky, oblíbená jídla a nealkoholické nápoje místo dříve oblíbených alkoholických…
Jako symbol jsem si postavil papírový model hradu, kde každá bašta představovala jeden z bodů Nešporovy strategie s odpovídajícím heslem na korouhvi nad svým vrcholem.
Tato metoda bojové hry mi pomáhala v prvním roce mé abstinence, potom, jak postupně odeznělo jakékoli nutkání a choutky se napít, její význam ubýval. Mnohem významnější se pro mne stávala „kolektivní obrana“ v KLUSu. V Havlíčkově Brodě a později i ve Svitavách jsem našel partu opravdových přátel, kde panuje vzájemná důvěra, kde se můžeme spolehnout jeden na druhého a vždy najdeme pomocnou přátelskou ruku nebo dokonce můžeme uplatnit svoji ruku pro pomoc druhému.
Proto KLUS považuji za hlavní prostředek léčby mé závislosti.