Brooklyn Bridge

Brooklyn Bridge (česky Brooklynský most, původně New York and Brooklyn Bridge) je jeden z nejstarších zavěšených mostů v Spojených státech.

Má délku 1 825 metrů a vede přes řeku East River. Spojuje dvě části New Yorku - Manhattan a Brooklyn. V době jeho otevření se jednalo o největší zavěšený most na světě a první zavěšený most na ocelových lanech. Stavba začla 3. ledna 1870. Most byl dokončen po 13 letech a byl otevřen 24. května 1883.

Od svého otevření se stal symbolem New Yorku a od roku 1964 patří mezi národní historické památky.

Tenkrát si nikdo nedovedl představit, jak tyto dva břehy - Manhattan a Brooklyn - propojit, až na jednoho muže. Byl jím neměcký přistěhovalec John Roebling. Jeho kampaň trvala celkem 15 let. Byl již zkušeným stavitelem mostů a snil o brooklinském mostě jako o stavbě, která završí jeho dílo. Tvrdil, že zbuduje nejdelší most na světě, jehož věže se budou tyčit vysoko nad městem a budou svou nesmírnou silou držet nosné kabely. Řekl, že kabely budou jako mohutné svaly nesoucí zavěšená lana, která budou jako šlachy nést mostovku a celý most si budeme moci představit jako rozkročeného Samsona.

Nešťastný začátek

Stavba měla v této době několik nej - nejsilnější, nejdelší, nejvyšší, ale také nejnebezpečnější. John Roebling najal za asistence svého syna Washingtona Roeblinga tým nejlepších inženýrů. Slíbil jim monument, který by mohl soupeřit s visutými zahradami v Babylonu. Vše se dalo do pohybu, ale už za pouhé 3 dny po schválení a zahájení prací nastala první komplikace. Tehdy se John Roebling vydal do terénu, aby našel nejvhodnější místo pro brooklinskou mostní věž. Přehlédl přistávající převozní loď, která plnou silou narazila do mola a John Roebling utrpěl úraz. Měl ošklivě pohmožděnou nohu. Dva prsty měl rozdrcené takovou mírou, že mu je museli amputovat. Odmítal však jakékoliv anestetikum či léky a proto se staly následky ještě vážnějšími. On věřil, že nic nepotřebuje a dovede se vyléčit sám, pokud bude ránu každý den polévat čistou vodou. Bohužel tak tím na sebe přivovlal téměř jistou smrt. Vše nasvědčovalo tomu, že jeho vlastní zdraví pro něj není zdaleka tak důležité, jako stavba mostu. Každým dnem pracoval na dalším a dalším plánování. Na stavbě mostu se pracovalo teprve dva týdny a nebyl ještě položen jediný kámen, když hlavní projektant a inženýr, John Roebling, náhle umírá.

Nástupce Johna Roeblinga

Johnův syn, Washington Roebling, slíbil svému otci ještě před smrtí, že most dokončí. Investoři však chtěli od projektu odstoupit. Společnost pro výstavbu mostu se obrátila na W. Roeblinga jako na svou poslední naději. W. Roebling nyní musel před správní radou obhájit, proč má být právě on vhodným nástupcem svého otce, když nikdy předtím neřídil tak velkou stavbu. Stavbu takových rozměrů však ještě neřídil nikdo, dokonce ani jeho otec. Protože ale W. Roebling svému otci neustále asistoval, vstřebával jeho vize a byl nejlepším odborníkem přes technologii výstavby, kterou hodlal jeho otec na stavbu mostu použít, byl uznán jako nejvhodnější pokračovatel ve výstavbě brooklinského mostu. Stal se tedy ve 32 letech zodpovědným za jedno z nejúžasnějších děl všech dob. Začal pracovat s tím nejlepším týmem, jaký jeho otec mohl sestavit a razili, že jejich úspěch závisí na píli, obětování se a loajalitě.

Technologie s užitím kesonů

W. Roebling zdědil po svém otci nejen majetek, jako například otcovy drátovny, ale i vize mostu. Časem si získal i respekt všech dělníků. Ke stavbě takového mostu měl všechny potřebné znalosti. Jeho prvním úkolem bylo založit základy dvou kolosálních věží na dně řeky. John Roebling měl v plánu věže a jejich základy v řece stavět pomocí kesonů se stlačeným vzduchem a tak W. Roebling dříve na radu svého otce strávil rok v Evropě jejich studiem. Použil tedy obrovské vzduchotěsné kesony, skoro 49 m dlouhé a 30 m široké dřevěné "krabice" otočené dnem vzhůru. Princip byl takový, že po spuštění pod hladinu vody se stěny kesonu želežným břitem opřely o dno řeky. Dělníci pak horninu postupně odkopávali a keson klesal hlouběji a hlouběji. Dolů byl keson tlačen vahou věží stavěných na něm. Práci v kesonu umožňoval stlačený vzduch. Tlak se na každých 10 m zvyšoval o 1 atmosféru a nedovolil zaplavení kesonu. Dělníci tedy odtěžovali horninu ze dna a keson, zatížený žulovými bloky věže, klesal po centrimetrech. Vnitřek kesonu se měl na závěr zaplnit betonem a takto založený pilíř se pak mohl nad vodou dozdít.

Pracovní podmínky dělníků

Existovaly zprávy o úmrtí a paralýze, postihující dělníky při práci v prostředí se stlačeným vzduchem, ale i přes to se nechávali ve velkém množství na tuto práci najímat. Byli to především přistěhovalci. Tato práce byla fyzicky velmi náročná. Dole vládla úděsná kombinace horka, ledové vody a stlačeného vzduchu, což vytvářelo pocit sestupu do samotného pekla.

Použití trhaviny v kesonu

Brooklinský keson díky práci dělníků a bedlivého dozoru W. Roeblinga pomalu klesal bahnem East River. Tisíce tun zdiva rozestavěných věží ho stačovaly stále hlouběji do říčního dna. Pracovali v kesonu 2 měsíce, když narazili na problém - vrstvu velkých balvanů. W. Roebling řekl, že bude nutné použít trhavinu, ale velmi se obával to udělat. Bylo to v hloubce 8 km pod vodní hladinou. Nikdo dosud nevyzkoušel použití trhaviny ve stlačeném vzduchu. W. Roebling měl obavy o svoje lidi obavy. Bál se, že by jim výbuch mohl poškodit sluch, nebo že by se poškodila vzduchotěsná uzávěra a stlačený vzduch by prudce unikl ven. Taková náhlá změna tlaku by mohla způsobit zřícení věží, které by pak pohřbily keson. Zkušební exploze ale ukázala, že jediným problémem byl kouř. Balvany se podařilo úspěšně rozbít, aniž by se keson poškodil. Práci to značně urychlilo. Nyní klesal keson o 57 cm/týden, namísto původních 15 cm. Pro všechny to byly povzbuzující výsledky.

Nebezpečný požár

Nyní těžili horninu ze dna řeky pátý měsíc. Nákladní čluny měly za úkol horninu odvážet na volné moře. W. Roebling trávil v kesonu daleko více času, než kdokoliv jiný, bez ohledu na hrozbu "kesonové nemoci". Jednoho prosincového navíc nastal další problém. Objevili požár skrytý kdesi hluboko v dřevěném stropu kesonu. Některý z dělníků nechal nedbale hořet svíci těsně pod stropními trámy a to se stalo málem osudným. Oheň ohrozil vše, čeho dosud dosáhli. W. Roebling se snažil na vše dohlédnout osobně. Ložisko požáru bylo skryté hluboko uvnitř trámů 7 m silného dřevěného stropu kesonu. Pokud by strop prohořel, 20 000 tun žuly by se zřítilo na muže uvnitř. Navrtali několik děr, aby mohli lépe najít ložisko požáru. Usilovně se snažili hasit požár, i když přesně nevěděli, kde až se jeho ložisko nachází. W. Roebling už keson téměř neopouštěl. Po více než 20 hodinách pobytu v přetlaku se u něj projevily první příznaky "kesonové nemoci". Ihned tedy opustil keson a do příštího rána zůstal v doma v péči své manželky. Příznaky do té doby téměř ustoupily, ale ještě nebyl dost silný na to, aby se mohl bez obav do kesonu vrátit. Toho rána se mu ale donesla zpráva, že oheň hořel dál. W. Roebling se okamžitě vrátil do kesonu. Zanedlouho odhalili ve 4. vrtvě trámů ložisko žhnoucích uhlíků. Nyní už ho bylo možné přímo uhasit. Všichni měli velké obavy, že strop nevydrží. K požáru vyjelo 30 hasičských vozů. Celkem vychrlili více než 3 800 000 litrů vody dolů do šachty. Požár byl úspěšně uhašen, ale oprava škod se zdála být velmi nákladná a zdlouhavá.

Nebezpečný únik vzduchu

Za 9 týdnů sice dosáhli sklaního podloží, ale než mohli vyplnit usazený keson betonem, nedbalost jednoho z dělníků způsobila únik stlačeného vzduchu. To bylo přesně to, čeho se W. Roebling velmi bál. Po 2-3 minutách bojování s únikem vzduchu bylo postižené místo konečně utěsněno. Po několika týdnech se jim podařilo keson utěsnit úplně a vyplnit betonem. Tak vznikl první základní pilíř. Zatímco jedna pracovní četa zdila ještě brooklinský, druhá četa začala pracovat na kesonu na New Yorkské straně. Čekal je ale sestup do trojnásobné hloubky. W. Roebling se bál, že jeho muže postihnout ty nejhorší příznaky "kesonové nemoci". Opět se ale bez ohledu na zdravotní rizika našla spousta dělníků, kteří chtěli jít do kesonů pracovat. Za 2 měsíce byl New Yorkský keson dokonce hlouběji, než brooklinský.

Kesonová nemoc

Mučivé bolesti kesonové nemoci ale ale brzy začaly vybírat svou daň. Na dně new yorkského kesonu byl tlak 2,4 atmosféry. Mužům bylo dovoleno pracovat jen 4 hodiny denně. Symptomy byly vážné. U dělníků se projevovalo krvácení z nosu, zarudnutí a otok očí, zvracení, kašel a silné bolesti končetin. Když to přešlo, dostavila se paralýza. Už i při krátkých směnách muže po návratu na povrch postihovaly mučivé bolesti s následnou paralýzou. Někteří se z toho dostali během 3 dnů, někteří až během 3 týdnů a někteří na následky této nemoci zemřeli. První případ umrtí byl v důsledku překrvení plic. Spousta mužů se ale i přes to všechno stále dobrovolně vracela k práci do kesonů. Dělníkům dole vypláceli 2 dolary a 10 centů za 4 hodiny práce, kdežto dělníkům nahoře 2 dolary a 50 centů za 8 hodin práce. Lékaři později zjistili, že symptomy "kesonové nemoci" se dřívě objevují u statnějších mužů s mohutnější postavou, než u šlachovitých a hubených mužů. Proto pak byli vybírání na práci v přetlaku jen muži hubených postav a se stoupajícím tlakem jim byla zkracována doba pobytu pod hladinou.

Na hranici možností

Narazili na vrstvu písku, která nešla rozbít. Nebylo to skalnaté podloží, na které W. Roebling čekal, ale byli už na hranici svých možností. Tento písek byl tvrdý jako beton a nepohnul se celá staletí. W. Roebling tedy začal věřit, že je to vhodné podloží. Kdyby se ovšem mýlil, vež by se mohla naklonit nebo zřítit a odpovědnost by nesl právě on. Podloží bylo ale pevné dostatečně.

Následky kesonové nemoci

Po 2 letech vyčerpávající práce a neustálém pobytu ve stlačeném vzduchu podlehl W. Roebling kesonové nemoci. Ochrnul a prakticky nic nevnímal. Washingtonovo zdraví bylo silně podlomené. Všichni mysleli, že zemře. Odjel se svou ženou ženou Emily Roeblingovou na venkov, aby si odpočinul. Lékaři věřili, že by mu mohl život na venkově snížit celkové podráždění nervů. Bez ohledu na nemoc se W. Roebling odmítal vzdát postavení hlavního inženýra. Nezúčastňoval se schůzí správní rady, protože nezvládal dlouze mluvit. Soustředit se na konverzaci dovedl jen s těží a ještě pouze v případě, že netrvala příliš dlouho. Z pokoje navíc mohl ven jen příležitostně, ale nebylo dne, aby nepracoval na něčem, co se týkalo mostu. Jeho asistenti odváděli veškerou jeho svěřenou práci a měli jeho naprostou důvěru. W. Roebling nevěděl, kolik času mu ještě zbývá a proto diktoval podrobně své ženě instrukce, které měli jeho asistenti vykonat. Jeho žena Emily mu se vším velmi pomáhala. Stala se jeho nepostradatelnou oporou. Sledovala už od počátku veškeré dění kolem mostu a stala se z ní doslova kronikářka. Uchovávala pro své potomstvo veškeré informace ve jejím deníku.

Silná Emily Roeblingová

Washingtonova žena Emily byla nesmírně moudrá a inteligentní žena. Se vším svému manželovi pomáhala a znala celý proces výstavby mostu. Washington jí během své pracovní neschopnosti podrobně učil matematiku a stavební mechaniku. Jednoho dne se z Emily, hlavní ošetřovatelky, stal hlavní inženýr stavby. Dokázala rychle zvládnout vyšší matematiku a dotáhla stavbu mostu do konce.

První lano

Po dokončení obou věží bylo konečně nataženo první pomocné lano z jedné strany na druhou. Potom následovalo napínání dalších lan, žílu po žíle. Dokončení mostu zcela nečekaně zasáhlo ještě poslední zdržení. W. Roeblingovi bylo zakázáno správní radou dodávání drátů ze své drátovny pro stavbu mostu, údajně pro střet zájmů. Byla vybrána jiná firma, která bude dráty dodávat. Po čase se ukázalo, že byl dodavatel podvnodník a dodával nekvalitní dráty, které popraskaly, což mělo na svědomí život dvou dělníků. Již nainstalované dráty z tohoto materiálu se nedaly z mostu odtranit a tak se W. Roebling bál, že proto most nebude mít dostatečnou únosnost. Naštěstí ale vše navrhoval se značnou rezervou. Lana pro tento most navrhl 6x silnější, než bylo nutné, takže i za použití méně kvalitního materiálu měla únostnost několikanásobně větší, než bylo potřeba.