Ekonomická realita: Úpadek
Tento týden byl jeden z těch, kdy se v ekonomice zdánlivě mnoho neděje. Ale jen zdánlivě. V poslední době přišlo několik zpráv či statistik, které při správném čtení mezi řádky skládají stále zřetelnější obrázek dnešní ekonomické reality.
Z Německa přišly zprávy o tom, že výroba v německém průmyslu opět slábne. Trvá to už pět měsíců v řadě. Jupp Zenzen, ekonomický expert Německé průmyslové a obchodní komory (DIHK), konstatoval: „Jde nejen o nejdelší pokles od roku 2008, ale také o nejnižší úroveň od pandemie.“ Má pravdu. A já k tomu teď doplním pár dalších faktů:
Nezaměstnanost je v Německu velmi nízká. To neodpovídá klasické cyklické recesi. Naopak inflace je dosud nad dlouhodobým průměrem, a tato stagflace také neodpovídá klasické cyklické recesi. Značně znepokojující je i to, že pokles ekonomiky má kořeny především ve strojírenství a v automobilovém průmyslu. Na to sice navazuje pokles i v dalších oblastech, ale tyto zmíněné tradiční segmenty německé ekonomiky pokles táhnou. A pozor, výroba výrazněji klesla také v energeticky náročných oblastech, jako je chemická výroba či výroba kovových výrobků. Naopak adekvátně tomu velký propad není cítit ve spotřebě obyvatel.
Neekonom z těchto informací patrně nic nevyvodí, ale ekonom musí zpozornět. Takhle skutečně nevypadá klasická cyklická recese, která přichází, řekněme, jednou za čtyři nebo pět let. Nápadná je invalidizace tradičních tahounů německé ekonomiky, které všechny nějakým způsobem souvisí s energiemi a konkurenceschopností ekonomiky.
V médiích se objevily komentáře – a to i od „významných“ ekonomů, jako například od vědeckého ředitele Institutu pro makroekonomii a výzkum hospodářského cyklu Sebastiana Dulliena – že prý hlavní příčinou této „recese“ je cenový šok způsobený válkou na Ukrajině, plus rozsudek Spolkového ústavního soudu, že fond pro klima a transformaci nesmí být použit pro finanční injekci do průmyslu. Nad tím se mi ježí vlasy. Za mne hlavním důvodem (nejen) německého propadu je to, že na významných postech sedí lidé jako Sebastian Dullien, kteří tvrdí, že energie jsou drahé kvůli válce na Ukrajině. A kteří tvrdí, že zákaz pustit do oběhu vytištěné a fiktivní peníze z fondu pro klima a transformaci je důvodem toho, proč ekonomika neroste.
Německou ekonomikou se zabývám proto, že na jejím příkladě je nejlépe vidět to samé, co v menším měřítku můžeme pozorovat i na české ekonomice, která je taktéž ve vleklé recesi. Další podobné známky, byť už ne tak snadno ekonomicky čitelné, nalezneme třeba ve Francii a Španělsku. Celá věc se má totiž jinak. Bohužel v tuto chvíli již víme dost na to, abychom mohli konstatovat, že již nečelíme klasické cyklické recesi. Toto není výraz hospodářského cyklu.
To, čemu v realitě dnes Evropa čelí v čele s Německem, v těsném závěsu s Českem a s malým odstupem i v dalších ekonomikách, je systémový rozpad evropské ekonomiky v důsledku destrukce konkurenceschopnosti. Tato destrukce konkurenceschopnosti je důsledkem environmentální agendy, dlouhodobého tisku peněz a dlouhodobého nárůstu přerozdělování formou dotací. V tuto chvíli již není cesty ven skrze hospodářský cyklus. Tato nefunkčnost evropské ekonomiky již může být odstraněna pouze ekonomickou transformací podobnou té z Československa v roce 1990.