Lyžařský kurz Petříkov
(no foto - příště musíme napravit!!)
Nepamatuju událost nebo výlet, na který bychom se tak těšili, jako na lyžák. Nevím, jak ostatní, ale naše parta netrpělivě čekala na odhalení data pobytu už nějak od září. Představte si to, týden s kamarády na horách, volno od učení, školy a taky dobré místo na upevňování kolektivu, což by tomu našemu v té době vůbec neublížilo.
Když bylo ale odhaleno datum, 12. 3. – 19. 3. 2011, v mnohých z nás tak trošku hrklo. Na čem budeme v tu dobu lyžovat? Vždyť to už je skoro jaro, a tak jsme se vztekali a nadávali, že budeme jezdit nejspíš po trávě. No, vzhledem k stavu sjezdovky první den jsme nebyli daleko od pravdy, ale o tom později. Lépe nám taky bylo i po tom, co jsme se dozvěděli, že po nás má lyžák ještě jedna třída. Říkali jsme si, že ti budou asi trhat prvosenky…
Ale ani to nezmírnilo naši radost a nadšení na první týdenní akci. Vlastně tehdy i první ´přespávací´. Před pobytem v Petříkově se ale muselo vyřídit spoustu věcí. Problémy s placením (některým to přišlo drahé), rozdávání běžek a domluvy se začátečníky, co moc zimním sportům neholdují. O běžky, to byla pranice, protože většina z nás je doma nemá, měří kolem 170 centimetrů a má velikost nohy kolem 39. I tak se ale každému podařilo ukořistit si ze školních ´zdrojů´ jedny hůlky, běžky a boty. Lyžařské či snowboarďácké náčiní už většina z nás měla. A tak se ještě podepisovala různá lejstra a tak dále…nezapomínejme, že tohle byla jedna z mála akcí, na kterou jeli snad všichni, co si pamatuju. Nikdo se nenechal odradit financemi, leností, nebo problémy v kolektivu.
Čekání se vyplatilo, nastal den D. 12. 3 kolem deváté hodiny jsme měli sraz na školním parkovišti před Áčkem. Čekal na nás velice ´bytelný ´ autobus a dozorující učitelé, pan profesor Juřík a paní profesorky Hartmannová a Dostálová. Profesorka Hartmannová s námi strávila jen první den, protože poslední z naší svaté trojice, profesorka Abrahámová, to nějak nestíhala. Nanosili jsme běžky, lyže a zavazadla do autobusu, odevzdali bezinfekčnosti a zdravotní kartičky a vesele nastoupili do autobusu. Zavřely se dveře a vyjížděli jsme kolem desáté (kdo by tušil, že organizační věci trvají tak dlouho).
Přijeli jsme kolem půl dvanácté. Jako první jsme vynosili všechny zavazadla z autobusu a seřadili se před budovou Sport-Grillu. Nebydleli jsme na té hlavní s bufetem, ta naše byla ale útulnější a měli jsme to o kousek blíž na svah. Když už jsme se chtěli hrnout do pater, profesorka Dostálová nastolila tvrdý režim. Lyže a běžky do lyžárny a pak okamžitě přezout. Všichni jsme měli povinně papučky (ty moje onen týden padly za vlast kvůli tomu idiotskému železnému kování na schodech) a rozdělovaly se pokoje. My s holkama jsme dostaly pokoj v nejvyšším patře, měl číslo 8. S námi na patře bydleli ještě tři klučičí pokoje a profesoři, pod námi byly tři dívčí pokoje a v jednom bydleli kluci. Každé patro mělo svoje toalety, do sprchy se ale muselo chodit až úplně dolů do přízemí k lyžárně. Rozdělené byli samozřejmě na dívčí a chlapecké, ale většinou se vlezlo tam, kde nebyla fronta.
Poslušně jsme si vybalili věci a sešli se ve společenské místnosti. Bylo nám sděleno pár základních informací ke kurzu, kdy je snídaně – oběd – večeře, samozřejmě i kdy je večerka a byla zavedená úžasná funkce – služba. Jeden chlapec a jedna dívka měli vždycky obíhat pokoje a vytrubovat plánovaný program. Taky nám bylo řečeno, že ten den ještě na svah půjdeme a oni si nás rozdělí do tří týmů a každý měl svého šéfa: lyžaři začátečníci – pan profesor Juřík, lyžaři pokročili (i když jsme se pokusili zavést název experti) – paní profesorka Abrahámová a snowboarďáci – paní profesorka Dostálová. Ještě říkali, že každý druhý večer si jeden oddíl vymyslí zábavu pro zbytek třídy. Poslali nás na pokoj převléci se a všichni povinně s helmou a rukavicemi jsme se seřadili před budovou. Klíče od pokojů jsme, myslím, nosili sebou. Vyrazili jsme ke svahu…ale ne k lyžařskému středisku.
Dovedli nás k malé pomě, co zdolávala miniaturní kopeček. Všichni jsme se bořili do sněhu - vody a děsili se: To tady budeme jezdit celý týden? Další vlna nesouhlasu se spustila, když nám přikázali profesoři kopec vyšlapat. A bylo zakázáno stromečkem, jen bokem jak telata. Těm, co měli snowboard, se to možná šlapalo lépe, při sjíždění svahu ale museli sednout to té mokré břečky, co si dovolila říkat sníh. Já bych to nazvala spíš vodní lyžování – člověk trošku přitlačil na hranu a zvedla se vlna tsunami, co ohodila všechny okolo. Pár spolužáků taky inkasovalo nepříjemný pád do té vody…profesoři zatím zkušeně hodnotili a rozřazovali. Moc lyžování to teda nebylo, pálilo slunce, sníh se nám roztékal a poma vypadala poněkud amatérsky. Většina z nás si zaplatila tři jízdy za primitivní cenu, ať to, že jsme se cpali do lyžáků, k něčemu je. Promočení skoro až na kost jsme se vraceli na chatu – ještěže na pokojích bylo velké topení.
Další sraz byl na večeři. Jídlo bylo celkem v pohodě a 24 hodin denně nám byl k dispozici horký čaj, o který jsme si skoro všichni aspoň jednou popálili jazyk. Večerní program byl, myslím, volný. A tak jsme po vystání fronty do sprch všichni kolem desáté zalehli do postýlek. Budíček dalšího dne byl v…osm? Sedm? Nejsem si jistá, promiňte. Po snídani, která probíhala formou zmenšeného švédského stolu, jsme se opět navlékly do již vyschlého oblečení a kolem deváté se sešli před budovou. Lyžaři začátečníci vyrazili na svah (jestli by se to tak dalo nazvat), kde jsme jezdili-plavali den před tím. Pokročilí a snowboarďáci se pod velením svých profesorů vydali do Skiareálu Kaste. Každý jsme sebou táhli nějaký ten peníz na denní permanentku – pamatuju se, že jsme se dost vztekali, proč to kupujeme den po dni jako telata a nevezmeme rovnou týdenní. Profesorky nám to objasnily tím, že nás čeká jeden celý den a jedno odpoledne strávené na běžkách.
Jezdili jsme jen na jednom vleku, ze kterého vedly dvě sjezdovky. Jedna prudší, ale kratší, druhá delší ale mírnější. Lanovkou byla kotva, takže většina z nás moc nadšená nebyla. Ale co už. Dopoledne jsme jezdili, jak se nám zachtělo. Bála jsem se, že budeme muset vyjíždět za sebou v ´hadovi´ jako ve školce, ale naštěstí profesorka Abrahámová po nás požadovala jen dvě – tři zastávky během sjezdu. Na oběd jsme se vrátili na chatu, potom byl asi do tří polední klid. Odpoledne zase na svah. Bylo by ale zbytečné popisovat lyžování den po dni, protože to bylo skoro stejné. Nepočítám výlety na běžkách, k těm se dostanu později. Taky jedno odpoledne bylo úplně volné, ale to nestojí za řeč, každý dělal něco jiného. Nesmím ale zapomenout na nezapomenutelnou hlášku paní profesorky Dostálové: „Teplouš nám zas vzal skibus!“. Ano, jestli si dobře pamatujete, mezi chatami Sportgrillu a sjezdovkou promával minibus, a jelikož ve stejný termín tam pobýval ještě jeden kurz s panem profesorem Teplým, často jsme se o něj tahali. Když už jsme se do něj ale dostali, jezdili hlavně lyžaři, protože potácet se v lyžácích není nic pohodlného. A ještě, hned druhý den se k nám do skiareálu Kaste připojili i začátečníci, takže celá třída jezdila na stejných svazích. Na chatu jsme se ale vraceli různě.
Teď si vezmu na mušku výlety na běžkách. Pro mnohé z nás to byla novinka. Dřív, než jsme vyrazili, čekalo nás dlouhé voskování běžek v dešti pod střechou a s nedostatkem hadříků. Všichni jsme se, kromě znalců, vztekali, k čemu to je. První výjezd byl jen jedno odpoledne, abychom si to vyzkoušeli a vůbec se na běžkách udrželi. Udělali jsme si malý okruh…možná budu mluvit jen za sebe, ale běžky jsem si neoblíbila. Lyže jsou mnohem stabilnější, z běžek se často vypojuje bota (omluvám se za opakování slov) a je to prostě takové…nejisté. Ale člověk si zvykne. Největší problém nám ale ovšem dělalo vylézt jistý ´tobogán´, jak tomu profesoři říkali. Byla to totiž kratší cesta k jistému ukazateli, na kterém už nevím, co bylo napsáno. Ale bylo to cestou na Paprsek (což byl náš celodenní výlet). Už ani pořádně nevím, kdo byl první (ale tuším to), najednou však někomu (ano, tomu prvnímu) podklouzla lyže, strčil do toho pod sebou, a tak to šlo dál a dál, až jsme skoro všichni popadali na jednu hromadu. Ti, co zůstali vzadu, měli ohromné štěstí. Když jsme konečně dofuněli k odpočívadlu, obsadili jsme lavičku, občerstvili se a vyrazili zpátky.
Náš druhý výlet na běžkách probíhal v podobném duchu. Jak už jsem zmínila, cílem cesty byl Paprsek. Bohužel pár děcek nejelo, protože naši třídu popadla epidemie jakési rýmičky (přenášené nejspíš přes neumyté šálky v jídelně) a tak profesorka Abrahámová zůstala s marody na chatě. A my stateční, a s lepší imunitou, jsme vyrazili na dlouhý, radostný výlet. Profesoři Juřík a Dostálová nám chtěli z dobré vůle cestu do kopce ulehčit, tak nás postavili před lanovku. Měli jsme vyjet ten svah na nestabilních běžkách pomocí kotvy. Rozdělili jsme se do dvojic a jen doufali, že nespadneme, protože to znamenalo šlapat ten kopec pěšky. Byli jsme ale šikovní, spadly jen dvě dvojice. Pak jsme se v parnu vydali rozbředlým sněhem do lesa na značené cesty. Jo, ten den bylo opravdu vedro. Cestou jsme čekali na opozdilce a dávali si pauzy na občerstvení. Konečně jsme dorazili k chatě Paprsek. Běžky jsme si složili před chatou a zašli si na nějaký ten dlabanec. Nejpopulárnějším občerstvením byla kofola, a nevím o nikom, kdo by si dal něco jiného než hranolky nebo krokety. Najedli jsme se, zaplatili, nakoupili pití na cestu a jelo se zpátky. Celkem jsme ale obdivovali sjezdovky u Paprsku, sedačková lanovka a pořádně upravené sjezdovky, to byla jiná káva. Jezdit na té naší v pozdním odpoledni už totiž bylo o držku. Všichni jsme se vrátili z běžkového celodenního výletu unavení, a tak nám nezbývalo nic než sušit mokré věci – sníh tál opravdu rychle.
A nyní nadešel čas shrnout večerní zábavy. Jak už jsem napsala, střídali jsme si štafetu. Snowboarďáci měli organizovat jako první. Rozestavěli stoly a na ně rozmístili hry, prý ať si každý ´dělá co chce´. Přišlo mi to jako dobře myšlený nápad, ale většina lidí stejně jen posedávala v křeslech a bavila se s kamarády, načež snowboarďáci dostali sprda. Nevadí, měli pořádání jako první a nevěděli možná, co vymyslet. My, pokročilí lyžaři, jsme o tom taky možná neměli až tak úplně jasno, tak jsme se v odpoledním klidu sešli ve společenské místnosti (kam jsme nikoho nepustili a tvářili se, že rokujeme nad něčím nesmírně důležitým) a utkvěl se nám v hlavě jeden nápad. Tehdy běžela show Talentmania, a tak jsme chtěli menší verzi přenést i do naší třídy. Jenže, chtít po některých nervózních jedincích předvádět svůj talent (nutit je k tomu, a dobrovolníků moc asi nebude), shrnuly jsme výplň večera jako pantomimu. Vymýšleli jsme všemožné blbosti jako medvěd nebo snowboardista, našli se ale i zábavné kuriozitky jako Pamela Anderson s rohlíkem, Honza P. se smetákem nebo Justin Bieber. ´Moderování´ jsem se zhostila já s Honzou A. a do poroty jsme posadili Agnes, Terku D., Řehyho a…myslím, že Alexe…? Probíhalo to tak, že každý si vylosoval z pytlíčku lístek a danou pantomimu předvedl. Pak se naše ´porota´ dohodla o možných třech finalistech a ti byli odhlasováni davem. Do trojice vyvolených se dostali Vojta, Ondra a Jenda. Každému z nich byla vymyšlena ještě jedna pantomima, i když si zpětně říkám, že to bylo asi blbě vymyšlené…měli předvádět všichni to samé a komu se to vyvede lépe. Ale to teď nebudu rozebírat, vyhrál Vojta předvádějící Honzu se smetákem. Cenou byly sladkosti a diplom. Kdo ví, jestli ho ještě kluci mají ;D.
Abych neměla nesouměrné odstavce, začnu nový. Lyžaři začátečníci (kteří se vlastně spojili s pokročilými, takže jsme se dohodli vlastně všichni) rozhodli pro diskotéku (bylo to tak, ne? n.n“). Využit byl Arthurův notebook, repráky co sebou měli kluci a sesbíralo si i pár MP3jek. Nebylo to rozhodně povinné, většina děcek si zalezlo na pokoje. Profesoři nás nechali tak, s příslibem, že v deset půjdeme spát (samozřejmě jsme je pak ještě přemluvili). Ze začátku to moc diskotéku nepřipomínalo, kluci do sebe začali narážet a padat všude kolem – tehdy jsem si říkala, asi nějaký rituální tanec. Pak se to ale konečně nějak usměrnilo, přitemnila se světla, takže to nebyl až takový trapas a pouštěli se písničky různého žánru. Nejoblíbenější byly písničky od Black Eyed Peas (Pump It) a Rammstein (Amerika a Benzin), nesmíme ale samozřejmě zapomenout na Visací zámek (Známka Punku). Pak někoho napadlo, že uděláme dvoupatrovou diskotéku. Já jsem třeba nosila Agnes (a další den mě dost bolelo za krkem). Shazovali jsme se, samozřejmě všechno v rámci bezpečnosti. Byl to poslední večer a za okny se začaly snášet z oblohy velké, naducané sněhové vločky – v tu chvíli se nenašlo nic, co by mě naštvalo víc než fakt, že se za pár minut vytvořila bílá pokrývka asi deset centimetrů. I to by ale stačilo na koulovačky a sněhuláky, na které jsme se před odjezdem těšili. Ale co už. O půl jedenácté jsme byli vyhnáni do postelí, další den byl ten odjezdu…uteklo to opravdu rychle.
Bohužel, spousta nezůstalo do konce lyžáku. Někdo přinesl nějakou tu chřipku, takže dost lidí (kolem šesti) onemocnělo a odjelo domů dřív. Ti, co vytrvali, bych řekla, že si to opravdu užili. Já teda ano. Jeden z mála týdnů, když jsme se nehádali ani nijak zvlášť nehandrkovali. Všichni jsme odjeli vcelku a bez vážnějších zranění. Počasí se nám sice moc nevydařilo, k autobusu v den odjezdu jsme se ale brodili sněhem, takže týden jsme opravdu vychytaný neměli. Ale co, hlavní je, že se ten lyžařský kurz uskutečnil a všichni jsme si ho užili…klidně i po svém. Týden s kamarády je přece fajn…teď nám nezbývá nic, než se jen těšit na ten další…snad to uteče jako ta voda, kterou jsme se na svazích často brodili…
Komentáře
Přehled komentářů
Řekl bych že tu hlášku s Teploušem řekla Abrahámová ale nevím to jistě
Opice
(Panda, 23. 10. 2012 16:17)Myslím že převáděli Ondra, Vojta a Jenda nějaký tři opilý sudičky...
Petříkov má supertalent
(Hanka, 21. 10. 2012 21:29)
Nejsem si jistá, ale zdá se mi, že Vojta měl předvádět blbou blondýnu...
Nevím, možná ne, možná se mi to s něčím plete...
Re: Petříkov má supertalent
(Bára M., 21. 10. 2012 22:16)Jo, to je možný, ale Honzu se smetákem měl určitě, to vím na 100% :D. Blondýnu měl asi v rozřazovacím, nebo naopak...
...
(Honza P., 15. 10. 2012 21:14)
Chřipku roznesl Jonáš, který tam s ní i přijel...
Debil prostě co dodat
...
(Honza P., 15. 10. 2012 21:07)