Artemis od Tery z Czech

1) Psa je nutno povalit na záda a přidržet za hrdlo, aby byl potrestán a ukázalo se mu, kdo je tu pánem

Hierarchie mezi člověkem a psem hraje bohužel v hlavách majitelů psů a také mnoha vychovatelů stále ještě velkou roli. Pokud bychom si chtěli vzít jako oporu mnohokrát citovanou vlčí smečku, musíme si uvědomit, že struktura nadřazenosti a podřízenosti má především smysl při regulaci rozmnožování, rozdělení zdrojů potravy a všechny další věci, které jsou důležité pro tento živočišný druh. Avšak my lidé představujeme jiný druh než naši psi. Nesoupeříme s nimi ani o sexuálního partnera a ani o potravu.
Dokonce i kdyby byl pes natolik hloupý, že by přehlédl, že nejsme psi, musel by se ptát, cože jsme to za špatného vůdce smečky: ani si neznačíme močí své teritorium, ani se nezajímáme o sousedovu roztouženou fenu. Každý čtenář se musí při těchto příkladech jistě usmívat. Přesto jsou téměř všichni držitelé psa pevně přesvědčeni o tom, že právě jejich pes neustále kuje plány, jak by dneska mohl dosáhnout vlády nad svou rodinou a zítra nad celým světem.
Vedle skutečnosti, že my jsme lidé a naši psi jsou psi, a že nás určitě nepovažují za psy, hovoří ale proti teorii hierarchického uspořádání mezi člověkem a psem ještě o něco více. 
Psi nejsou vlci. Prostý přenos způsobů vlčího chování na psy je v poslední době stále častěji kritizován, neboť psi, jak se zdá, se vyvíjeli jiným směrem a s důrazem na jiné chování, než je tomu u vlků. Předchůdci našich dnešních psů nalezli v prvních lidských sídlištích ekologickou skulinu, nabízející dobrý životní prostor pro zvířata, která vykazovala geneticky podmíněnou vyšší "ochotu nechat se ovládnout", než tomu bylo u ostatních. Tato zvířata mohla žít u lidí jako samotáři a tak se relativně rychle selektovala krotčí zvířata. Vyvozuje se z toho, že v poměrně krátké době mohla vzniknout skupina zvířat, která měla vzezření psům podobné a také se projevovala pro psy typickým štěkáním.
Způsoby chování, jako přátelská a uklidňující komunikace, byly dalšími přednostmi selekce a opět se "vypěstovaly". Na základě této teorie je proto tvrzení, že psi jsou zvířata do smečky, která se stále orientuje na striktně zachované hierarchické pořadí, stále spornější.
Nežádoucí způsoby chování psa se stále často vysvětlují a i v televizi interpretují tak, že pes není správně "podřízen", a proto působí takové problémy. Je to však příliš zjednodušené tvrzení a škodí často více, než je zdrávo.
Podle této teorie, jež je ve skutečnosti pouhou smyšlenkou, musí být pes samozřejmě vždy, když ukáže nežádoucí chování, námi potrestán "přirozeným" způsobem, čím napodobujeme "vlka alfu". 

2) Člověk musí projít dveřmi jako první, aby ho pes uznával jako "vůdce smečky" neboli psa alfa

Tato rada tady vlastně zastupuje mnoho jiných "moderních" rad. Vypadá to, jako kdyby byly v průběhu času "tvrdé" metody podřizování psa (například uchopením za čumák nebo povalením na záda) vystřídány "měkčím" přístupem. K tomu se pak přidává řada "pravidel", která mají zlepšit soužití člověka se psem.
Vyjadřování naší nálady v systému hierarchie se děje pouze prostřednictvím psychologické demonstrace moci. Máme lepší místo k ležení (pes nesmí na gauč nebo do postele), jíme jako první a jako první jdeme ke dveřím. Samozřejmě, že toto naše jednání slouží jako jakási prevence před problematickým chováním psa (aby nebyl agresivní), bohužel ale v době, kdy už se stejně nedá nic dělat ("Tvůj pes vedený na vodítku štěká na jiné psy? Pak je nutno snížit jeho postavení v hierarchii."). Bylo by opravdu pěkné, kdyby to bylo tak prosté.
Nápadnosti v chování našich psů jsou totiž vícevrstvé a představují vždy směs aktuálního citového rozpoložení, naučených prvků prostřednictvím reakcí z okolního prostředí a majitele, socializace a učení se ve štěněcím věku a mnoha dalších věcí. Kdyby to bylo tak jednoduché, ptali bychom se zcela oprávněně: jak to, že pak vůbec existují problematičtí psi?
Taková silná zjednodušování nejsou bohužel zcela bez nebezpečí. Teď možná namítnete:"Ale u našeho psa to pomohlo!"
U vašeho psa by také bývalo pomohlo, kdybyste bývali všechno provedli v opačném pořadí: kdybyste bývali byli důsledně a nanejvýše pečlivě dbali na to, aby vždy jedl jako první, vždy šel dveřmi jako první a byl nucen spát na gauči.
Zlepšení přinese už sama skutečnost, že majitelé jsou pomocí pravidel přinuceni k tomu, aby psa pozorovali a zaměstnávali se jím. A tohle nemá nic společného s nějakým pořadím hierarchie, nýbrž jde o prostou teorii učení. Například právě přidělování zdroje krmení představuje pro psa důležité teoretické učení. Když majitel začne psa trénovat a zabývat se tím, aby zvíře svou potravu už nedostávalo z misky, nýbrž že se k ní musí dopracovat, začíná psovi zcela nový život. Je zaměstnán, zaobíráme se jím a on se může učit. Naše vzájemná vazba se postupně zlepšuje, s pořadím důležitosti to však nemá nic co dělat.

4) Jezevčíci jsou tvrdohlaví a teriéry nelze vychovat  Jak už bylo úvodem zmíněno, takové mýty existují pro téměř každou rasu, kromě všech hlídacích/pasteveckých psů. Osobně považuji za velice škodlivé, když se tyto předsudky všeobecně uplatňují jako výmluva v případech, že pes té či oné rasy nebyl ani dobře vychován, ani socializován, nemluvě pak o absenci vytížení přiměřeného té či oné rase. Označit jakéhokoliv psa za "tvrdohlavého" znamená, že mu podsouváme vědomí, že určité věci provádí vlastně se zlým úmyslem. Toto je však naštěstí možné pouze u nás, u lidí. Psi se chovají tak, jak se to naučili. Zda přitom přijímají podněty z okolí pasivně, aniž bychom to zpozorovali, nebo zda je aktivně vychováváme my, zůstává jen a jen na nás.Vychovat psa vyžaduje základní znalosti. Jako první musí být psovi zprostředkováno, co určité slovo znamená. Zdá se, jako by mnozí lidé věřili, že když přicházejí na svět, hned chápou naše slova, že je jim to vrozeno. Koupíme si tedy štěně a zavoláme na něj prostě "Pojď" nebo řekneme "K noze" a štěně poslechne. Mohli bychom ovšem stejně tak říci "pračka" a "telefoní budka", pro psa by to byla stejně hodnotná informace! Naučit se slova (tedy porozumět hlasité řeči) je pro psy extrémně těžké, neboť se orientují mnohem silněji na pohyby našeho těla. Zpracovávat znamení dávaná našima rukama a řeč lidského těla je pro ně daleko jednodušší. Psi se učí spojováním jednotlivých pojmů: když na něj zavoláme "Ke mně" zrovna v okamžiku, kdy k vám váš pes běží, nějak si (k tomu potřebuje asi čtyři ticíce opakování!) tyto dvě události spolu pospojuje: "Ke mně = běžet k mému pánovi". Teprve poté můžete volat "Ke mně", aby pes přiběhl. Tím se pes naučil určitý povel. Jenže i to má háček: pes se takto spolehlivě zachová jen tehdy, když za to bude odměněn. Psi totiž dělají vždycky to, co se jim vyplatí, popřípadně něco, aby se vyhnuli nějaké újmě. Jako pohnutku k tomu, aby pes něco udělal, může člověk tedy nabídnout dvě možnosti: 1. Udělej to, protože se to vyplatí.
2. Udělej to, jinak utrpíš škodu, když to neuděláš.
Všichni teriéři a jezevčíci, které jsem dosud poznala, byli mimořádně chytří. Rychle se naučili, že panička:
a) říká věci, kterým my psi nerozumíme
b) nevyplácí se, abychom si ji všímali.
Tito psi tedy jdou svou vlastní cestou a dělají věci, které oni sami ve svém životě pokládají za výhodné a zábavné. A už platí za těžce vychovatelné, tvrdohlavé nebo hloupé.
Učí se stejně rychle nebo pomalu jako každý jiný průměrný pes. Snad je obtížnější je motivovat a za stejně dobrou spolupráci jako hlídací pes vyžadují možná lepší a nápaditější odměňování nebo přísnější kontrolu povelů. To vše ale leží v naší kompetenci. Je tedy zcela nemístné a také primitivní označovat nějakého psa nebo dokonce celou rasu za "tvrdohlavou".

5) Starý pes se už nedá vychovat

Samozřejmě, že je jednodušší odchovat štěně, když děláme hned od začátku všechno správně. To se však podaří jen málokomu, jinak by přece neexistovali žádní starší psi, kteří by se museli být ještě vychováváni, a tím by tento mýtus asi nevznikl.
Jak už bylo uvedeno výše, vychovat nějakého psa vyžaduje přece jen trochu základního porozumění. Pravidla výuky jsou přitom v každém věku stejná. Jedinou nevýhodou u staršího psa je, že si mohl nežádoucí projevy chování už po nějakou dobu "zdokonalovat" a pevně je zabudovat do svého psího repertoáru. Tím nám dá asi více práce jej přetrénovat. 
Avšak štěněti musí být výchovné zásady vštěpovány stejně tak od nuly jako dospělému psu. Od určitého věku (v závislosti na rase asi od devátého roku) se však mozek prokrvuje hůře a pak může dojít ke zpomalení učení. Není ale žádný důvod nedávat staršímu psovi šanci naučit se novým věcem. Učení (pokud se tak děje příjemnými a moderními metodami) je pak pro psa zábavou, radostí a dává mu úlohy, na nichž může vyrůstat.

6) Zatřesením za kůži na zátylku jako výchovný prostředek napodobuje chování psí mámy

Dovedu si představit, že tato pověra má spojitost se skutečností, že psí mámy svá štěňata zprvu nosí za kůži na šíji, když jsou ještě hodně malá. Žádná fenka s normálním sociálním chováním však nikdy svými štěňaty netřese. Držením za zátylek spíše upomíná na smrtelné záchvěvy kořisti - takže tohle by nebylo nijak přátelské zacházení s potomstvem. Při "výchově" štěňat se fenka k tomuto způsobu jednání nikdy neuchyluje.
A kdybychom ji my lidé přece jen chtěli napodobit, pak bychom museli asi našeho pejska uchopit za kůži na zátylku zubama. Jak už bylo dříve zmíněno, již samotné zevšeobecňování typu člověk = pes je velice nepravděpodobné, ale když už k tomu ještě přidáme zevšeobecňování typu lidská ruka = máminy zuby, jistě uznáte, že je to přímo směšné.
Takovýmto zacházením vyvoláte u svého psa zcela zbytečně jen pocit strachu a nevypočitatelnosti a váš důvěrný vztah se ničí.

7) Hroty ostnatého obojku připomínají psovi zuby jeho mámy

Tohle tvrzení se tváří, jako by chtělo ospravedlnit vychovatele a držitele psů, kteří by rádi vychovali svého psa prostřednictvím bolesti spjaté s tímto obojkem. To, že kovový nástroj, který se mu ocitl na krku bez jakékoli souvislosti, nemůže pes zaměnit za zuby své matky, by mělo být snad každému jasné. Psi skutečně nemají takovýmto způsobem možnost vyvozovat závěry bez souvislostí.
Když je pes veden na vodítku, jde o naučené chování: majitel to s ním sám natrénoval. Pes by rád dosáhl nějakého cíle a trochu táhne. Člověk se mu sice nechce přizpůsobit, ale následuje psa s napjatým vodítkem. A proto se pes naučí, že tažení ho dovede rychle k cíli. Takže vlastně držitel svého vlastního psa trénuje na to, aby táhl silněji. Přistoupí-li k tomu ještě v určitých situacích stres a malé, nedostatečné vytížení, bude toto chování dodatečně posíleno.
Je velice neférové vůči psovi jako "členu rodiny", aby byl častován bolestí za věci, které jsme s ním my sami v naší nevědomosti natrénovali. Mezitím se na trhu objevili dobré příručky, z nichž se dozvíme, jak můžeme psa pedagogicky, smysluplnými a příjemnými metodami zase odnaučit nežádoucímu tahání. Pokud se někomu nedostává fyzických sil a svého psa není s to v obtížných situacích udržet, dobrou službu mu možná prokáže ohlávka. S tím, jak ji používat, je nejlépe se obrátit na zkušeného trenéra, který pracuje moderními metodami.

8) Nemusíme chodit na procházky, máme velkou zahradu

Tento názor uslyšíme velice často hlavně na venkově. Procházky však potřebuje každý pes, stejně jako možnost poznávat neznámý terén. Potřebuje šanci, aby mohl čenichat různé pachy jiných psů, neboť tato činnost představuje pro něj důležitý druh komunikace. Pes, který se celý týden může pohybovat pouze na vlastní zahradě, žije po sociální stránce v úplné izolaci. Dokonce i když má rodina dva psy. Psi se také pohybují méně, jestliže jsou stále jen v tomtéž terénu. Rovnoměrný pohyb na vycházkách podporuje rovněž tělesné zdraví a taktéž duševní vyrovnanost. Pes by měl každý den dostat alespoň jednu, lépe dvě hodiny možnost opustit spolu s majitelem vlastní pozemek a zažít něco nového.

9) Psy se nemohou a nesmí držet v malém městském bytě

Častokrát slyšíme tento výmysl společně s už výše uvedeným. Jistěže je držení psa v městském bytě nezodpovědné, pokud pes nedostane žádnou příležitost dostatečně se venku vydovádět. Mnoho majitelů psů ve městech vyjde jednou za den se svým čtyřnohým přítelem na velká zelená prostranství nebo mimo město, aby mu zajistili odpovídající výběh. Často berou své psy na víkendové trhy nebo na jiné drobné pochůzky, při kterých získá pes hodně zážitků a jeho život není monotónní.
Právě psi, kteří vyrostli ve městě jako štěňata, se naučí vnímat mnohem více podnětů z okolního prostředí. Ani o jednom ani o druhém způsobu držení psa by se nemělo povšechně špatně mluvit. Optimální samozřejmě je mísit obojí.
Tam, kde žije také pes, je povinností každého držitele, aby mu zjednal pestrý život plný změn s mnoha výběhy. Správně vytížený pes prospí doma většinu času. A pak je i jedno, zda má byt padesát čtverečních metrů a žádnou zahradu nebo je to dům s přilehlým pozemkem o tisíci čtverečních metrech.

10) Na psy se musí zostra, aby věděli, jak to v životě chodí

Zvláště tradiční výchovné metody trvají na tom, že povely se musí udílet pořádně nahlas a s patřičnou přísností. Rovněž na ulici se setkáme s mnoha držiteli psů, kteří na své psy přímo řvou.
Psí sluch je přitom vynikající. Psi velmi dobře vnímají i slabý hluk a lsyší zvuky, především vysoké tóny, v daleko širší škále než my lidé.
Jak už bylo řečeno v tématu o tvrdohlavosti, to, jestli pes "uposlechne" povel, závisí především na tom, zda: 
1) se naučil správně povel a asi čtyřitisícekrát jej cvičil na nejrůznějších místech,
2) se mu odměna za to vyplatí nebo s tím, že uposlechne, vyhne se újmě, 
3) není moc rozptylován okolním prostředím.
Úplně postačí, když psovi dáte co nejtišší zvukový signál nebo když dokonce připojíme jen znamení rukou. Neexistuje žádný důvod pro to, abychom na psa křičeli.
Majitelé psů mi častokrát tvrdí, že jejich pes však uposlechne jen tehdy, pokud jsou skutečně hlasití a zlí. Mnohdy se tito psi povel nenaučili nebo jen špatně, a majitelé jej proto vyslovují vícekrát po sobě. Potom jsou vzteklí, svému psovi vyhrožují a/nebo ho také trestají. Těmto pejskařům se však bohužel evidentně nepodařilo přesvědčit psa o tom, že uposlechnutí povelu se vyplácí a že je to vlastně legrace. Pes povelu "uposlechne" teprve tehdy, když pán hlasitě a většinou s příslušnou výhružnou řečí těla pohrozí, a to jen proto, že má strach z trestu a z majitele. Není to zapotřebí a vůči psovi je to také nefér.

11) Malé psy vychovávat nemusíme

Pořízení si malého psa znamená pro mnoho lidí domněnku, že se ve výchově nemusí držet žádných pravidel. I když psi malých ras vykazují problematické chování, jsou agresivní či běhají za joggisty nebo cyklisty, často bývají lidem jen k smíchu.
Avšak i malé plemena mohou kousnutím natropit mnoho škody! Každý vlastník malého psa by si měl uvědomit, že není nic roztomilého na tom, když mu visí ňafající psisko na vodítku. To titž vůbec nepředstírá, že je silné, nýbrž pociťuje velký stres a většinou strach. Věřte, že tahle situace není příjemná pro žádného psa.
Pes malé rasy musí být zrovna tak socializován a naučit se vyrovnávat s konflikty jako velký pes. Přála bych si vidět více majitelů malých psů, kteří se staví k výchově s plnou zodpovědností. Je-li důvodem k tomu, že si nepořídíme velkého psa, jen samotný strach, že ho nebudeme moci později už zvládat a kontrolovat, je to velice smutné. Vždyť vychovávat psa znamená jednoduše jen to, že se něco o jeho chování naučíme a že se jím budeme aktivně zabývat. Právo na takové jednání mají podle mého názoru psi všech ras a velikostí.

12) Psa nesmíme nikdy uhodit rukou, nýbrž jen novinami nebo časopisem

Omyl! Žádná živá bytost se nesmí nikdy uhodit!
Tato pověra se zdůvodňuje tím, že by se pes pak před rukou svého pána pociťoval vždy jen strach. Avšak psi se extrémně důsledně učí dávat si věci do kontextu, což znamená, že si umí všechny podněty z okolního světa spojit se situací, kterou vnímají v daném okamžiku.
S nastupující bolestí, strachem a stresem si pak spojí svého pána, noviny a všechny ostatní věci (např. zvuky, pachy, osoby, které jsou v místnosti). Může to vést k tomu, že pes bude v budoucnu obzvláště vyděšený a problémy s ním budou stále větší.
Ale jak se tedy má trestat?
Předně pro psy platí totéž, co pro malé děti: jestliže jsou dobře vedeni, většině problémů se vyhneme. Avšak zrovna u štěňat se setkáváme s tím, že se jejich vlastníci s oblibou uchylují k trestání, jakmile maličkatý ohlodá koberec nebo židle, ukradne prádlo nebo boty, nebo jinak uškodí.
Mým oblíbeným příkladem k tomuto tématu je, že nikdo, kdo nemá dítě, které právě začíná běhat, nenechá na stolku u sedací soupravy ležet ostrý nůž na steaky. A proč ne? Dítě by se mohlo zranit. Nikoho přitom nenapadne, aby dítě pokaždé uhodil novinami, když po něčem takovém sáhne.
V tomto případě ale pes odpovídá duševní úrovni malého dítěte.
Moje tajemství proto zní: dobré vedení. Spolu se psím pelíškem jako místem pro odpočinek a jinak dobrou kontrolou, s nabídkou nejrůznějších předmětů ke kousání a vhodnou psychickou zátěží, s odměňováním za dobré chování a přátelskou výchovou člověk stěží navodí situaci, kdy je nutné potrestání. Trest vždy znamená, že jsme nejprve nechali psa udělat chybu, a pak řekneme, že to bylo špatně. Vždyť psi mimořádně špatně zevšeobecňují a neumí logicky myslet, natož dodatečně přemýšlet o situacích, aby příště jednali jinak.
Aby se pes uměl z trestu poučit, že se nemá takto chovat, musí být splněny následují body:
1. Trest musí přijít okamžitě, jakmile se schyluje k onomu chování.
2. Trest musí být dostatečně tvrdý, aby pes tohoto chování ihned zanechal.
3. Trest musí přijít ihned, když se pes dopustí špatného chování, a to i když vy zrovna nejste doma, trestá hlídající osoba, třeba babička, která s ním vyšla na procházku.
Sotva znám situace, kdy byly všechny tyto body splněny.
Většina majitelů totiž není s to svého miláčka odměnit přesně načas a je pak přímo lehkovážné uchylovat se k trestu. Pokud je pes odměněn ve špatném momentu, je riziko, že natropíme škody, poměrně malé. Pokud je však "odměnou" trest, bývá nebezpečí, že by mohlo dojít ke špatnému spojení souvislostí, hodně velké a měli byste se mu maximálně vyhnout. Přitom je jedno, jestli člověk psa uhodí, škubne vodítkem, uchopí ho za mordu, zatřese za zátylkem nebo ho povalí na záda, nedejbože hodí po něm řetěz či plechovou krabici nebo použije elektrický obojek či elektrody: nikdy nemůžete vědět, co si s tím pes spojuje.

13) Štěněti by se měla dávat ke kousání stará bota

Podle této pověry si štěně prostřednictvím staré boty údajně vytváří vazbu ke svému "páníčkovi". V každém případě jde o žertovnou ironii!
Pokud nechcete, aby vám pes později rozkousal všechny boty, neměli byste to raději vůbec zkoušet.
Psi bohužel totiž nerozlišují mezi tím, co je staré a co nové. Takový pes prostě vaše boty s nejvyšší pravděpodobností rozkouše, kdykoli se k nim dostane. A mohou to odskákat třeba i boty od Gucciho!
Těmto problémům se vyhněte nejlépe hned od počátku a nabídněte psovi vhodnější věci ke kousání, například nerozkousatelné kaučukové hračky nebo žvýkací a okusovací hračky z hovězí kůže. A dokud je pejsek štěnětem, dobře na něj dohlédněte, aby se u něho tyto nežádoucí návyky vůbec nevyvinuly.
Vzájemnou vazbou mezi psem a vámi nebudujete pomocí staré boty, nýbrž pomocí správného výcviku, doprovázeného štědrými odměnami a vypočitatelným férovým jednáním z vaší strany. K tomu patří především to, že se zdržíte nečekaných útoků formou trestů nebo snahy o nějakou hierarchii, stejně tak škubání za vodítko a tělesné manipulace.

14) Pokud štěně vykoná potřebu doma, musí se mu do výkalů strčit čumák

(pozn. mácháte snad dítěti nos v plýnce, když si něstihlo říci, že potřebuje na záchod?! tak proč to děláte psům"!)
Tato pověra je obzvláště zlá, neboť psi mají velice citlivý čenich, a proto je pro ně velmi nepříjemné, když ho ponoříme do jejich vlastních exkrementů. Opět tu platí srovnání: nikoho by nikdy nenapadlo dát malému dítěti, které se zrovna učí chodit na záchod, jednu za ucho za to, že si nadělalo do kalhot.
Aby se štěně stalo čistotným, je nutné s ním jít zhruba každou hodinu až dvě ven a pochválit ho, když se na trávě nebo na zemi vymočí nebo vykálí. Výbornou možností, jak naučit štěňata v noci si uchovávat čistotu, příp. oznámit, že cítí potřebu jít se vyprázdnit, je používání boxu, klece či přepravky. Psi totiž nikdy nevykonají potřebu v místě, kde spí.
Trestat štěně za to, že se vydělalo doma, může v mnohých případech vést k závažným problémům s jeho čistotností. Pes by si to mohl pospojovat například takto: "Je nebezpečné se vydělat, když je pán nablízku" - a následně nevykonávat potřebu ani venku, ani doma, dokud jste u něho, nýbrž jen tehdy, když jste pryč.
Nebo si spojí, že je nebezpečné otevřeně se vyprázdnit v obývací místnosti, a navykne si zmizet z místnosti a potřebu provést někde ve skrytu. Variant chybného propojení souvislostí je mnoho.
Kdo dá štěněti šanci, aby se naučilo, kde vykonat svou potřebu, a umožní mu to provádět pravidelně, nebude mít s jeho čistotností žádné problémy.

FÁMY KOLEM CHOVÁNÍ PSŮ

1) Ovčáčtí psi jsou vždy zlí

Dokážu si představit, že se tato vlastnost přisuzuje právě ovčáckému psovi, protože je často používán jako pes ochranář a pes hlídací.
Obecně neexistuje žádná rasa, o níž by se dalo tvrdit, že je vždycky zlá. Ta, zda se nějaký pes chová vůči člověku agresivně, záleží na celé řadě faktorů. Patří k nim například, v jakých podmínkách vyrůstal u chovatele a jak mnoho pozitivních zkušeností získal ve styku s člověkem již ve dřívějším prostředí. Dalším důležitým bodem jsou kladené zkušenosti s nejrůznějšími lidmi, s nimiž přichází do kontaktu u nového majitele.
Určitou roli hrají genetické vlohy jednotlivého psa. Nikoli ve vztahu ke kousavosti samotné, nýbrž k tendenci reagovat pod stresem extrémně rychle a emociálně. Velkou roli tu kromě toho hraje také výchova psa a jeho dostatečná zaměstnanost. Když si uvědomíte, kolik je to faktorů, bude nám rychle zřejmé, že rasa tady hraje tu nejmenší roli. Všeobecně je ovčácký pes tvorem, který byl vyšlechtěn ke spolupráci s člověkem. Tím spíše je ovčácké psy jednoduché vychovat, protože se dají často lehce motivovat ke spolupráci a mají radost ze společného konání.

2) Se psy z útulku bývají vždy potíže

Tento předsudek považuji za zvláště smutný. Pokud mu totiž uvěří hodně lidí, zůstane možná mnoho psů nadále v útulku pro zvířata a přitom by mohli už dávno nalézt nový hezký domov.
Vždyť zdaleka ne všichni psi skončí v útulku proto, že jim majitelé vytýkají "nezvládnutelnou povahu". A dokonce i ta zvířata, která jsou odložena do útulku kvůli problémům s chováním vůči svému okolí, si tyto své návyky často vytvořila na základě špatných podmínek, v nichž byla držena. Jestliže pes zůstává nepřetržitě osm nebo devět hodin doma sám, pravděpodobně byt z nedostatku zábavy poničí. Avšak dá se potom skutečně tvrdit, že je problematickým zvířetem?
Mnozí psi své špatné návyky, kvůli nimž byli odvedeni do útulku, často vůbec neprokážou, jsou-li správně vedeni.
Pokud někdy budete uvažovat o tom, že byste si přinesli psa ze zvířecího útulku, dám vám dobrou radu: obraťte se na kompetentního, moderně pracujícího trenéra psů, který vám při řešení případných obtíží s výchovou pomůže.
Neexistuje žádný důvod, aby se psovi z útulku nedala vůbec šance. Možná budete muset korigovat chyby jiných lidí, ale třeba získáte zcela neproblematického psa, který byl do útulku odložen z úplně jiných důvodů, než by na to poukazovaly nápadnosti v jeho chování.
Napravovat chyby, kterých se dopustili jiní lidé, je podle druhu a závažnosti problému často jednodušší, než si myslíte. Zvláště v případě, kdy si nepřejete mít štěně, nýbrž už dospělého psa, který se zvyklý zachovávat čistotu, nebo jsou tu jiné důvody, které hovoří ve prospěch staršího zvířete, dejte prosím šanci psovi z útulku.

3) Agresivní pes je dominantní pes

Slovo "dominantní" se často zneužívá jen proto, aby se zjednodušeně vysvětlil souhrn problémů: pes poničí byt, pokud je sám - je dominantní, pes neposlouchá - je dominantní, pes je agresivní - je dominantní.
Reakcí na to jsou opět zjednodušené rady, jakými jsou například pro psa ponižující neboli násilné metody, mající zvířeti ukázat, kdo je tu "boss" (patří mezi ně chycení za krk a zatřesení, ostnatý obojek, povalení na záda, uchopení za čenich atd.) anebo snížené postavení v hierarchii tím, že jsou mu přikázána určitá místa na spaní, pes musí projít dveřmi jako poslední a tak dále.
Agrese je přitom natolik obsáhlé téma (zrovna tak jako další poruchy v chování a jiné výchovné problémy), že nad tím nelze jen tak mávnout rukou.
To, že nějaké hierarchické zařazení mezi člověkem a psem není možné a nemůže nijak napomoci k objasnění této pověry, bylo vysvětleno v kapitole věnované výchově. V této knize nelze probrat všechny formy, druhy a možné příčiny agresí.
Ze všeho nejdřív je nutné říci, že neexistuje primárně agresivní pes. Nanejvýš jsou psi, kteří v určitých situacích vyvolávají konflikt a ten řeší útokem. Takový pes je vlastně chudák, protože nezná žádné jiné řešení. Pes, který byl dobře socializován už jako štěně (a k tomu se také počítá obzvláště čas strávený u chovatele!) a naučil se, jak problémy řešit, bude projevovat sklony k řešení svých problémů prostřednictvím útočného chování daleko méně. A pokud takové problémy má, je důležité přihlédnout ke všem hlediskům, které v dané situaci hrají roli, a ne psa jednoduše odsoudit.

4) Hry na kořist učí psa být dominantním

Opět se shledáváme s pověrou, v níž se zneužívá slovo "dominantní" ve smyslu "usilující o moc, snažící se v systému hierarchie získat vyšší postavení a tím obtížný".
To, že psům tohle vůbec nepřijde na mysl, bylo už vysvětleno vícekrát v případě jiných smyšlenek.
Přesto bych ráda dodala ještě pár slov k tématu "hra na kořist". Hrát si se psem je jednou z neúžasnějším věcí, kterou může majitel svému čtyřnohému příteli nabídnout. Ne všichni psi si rádi hrají, avšak většinu z nich lze s trochou cvičení pro hru zaujmout. Hry na přetahovanou o věci jsou ve velké oblibě zvláště u teriérů. Kdo si se svým psem pravidelně hraje, posiluje vzájemnou vazbu mezi psem a člověkem, a v kapse má navíc určitě ještě něco schovaného, čím lze psa motivovat ke spolupráci. Páníček, který nabízí zábavu a legraci, je pro psa mnohem poutavější než okolní vzruchy a zvíře má tím pádem mnohem méně důvodů odbíhat někam pryč, jít lovit nebo se věnovat jiné nevhodné činnosti. Přesto by se při hře měla zachovávat určitá pravidla.
Velice důležité je například natrénovat povel "pusť" (nebo "dost" či "přestaň"), abyste mohli psovi zase odejmout hračku, aniž byste se s ním dostali do konfliktu. Tohle můžete trénovat tím, že si ji se psem navzájem vyměňujete. Napomůžete tomu i tak, že při výměně za to, že hračku pustí, jej vždy poctíte nějakou dobrotou nebo tím, že dostane jinou hračku.

5) Všichni psí tuláci jsou sociálně snášenliví

Tato pověst přiměje mnohé lidi k tomu, že si rádi opatřují psa, který se dříve potuloval po ulici, protože pevně věří, že s ním nebudou mít žádné problémy.
Nesmí se však zapomínat na to, že tito psi mají za sebou často značný počet negativních zážitků a že jsou zpravidla velice bázliví, nedůvěřiví a především nezávislí.
"Vděčnost", která bude z lidského pohledu od těchto psů očekávána, zůstane často nenaplněna a nebývá jednoduché vychovat z takového psa nekomplikovaného věrného průvodce.
Tito psi museli pravděpodobně na ulici bojovat s jinými psy o přežití, což může způsobit, že se někdy snášejí s jinými psy spíše hůře než pes, který vyrůstal v "normálním" prostředí. Samozřejmě nelze zevšeobecňovat a je třeba přihlížet ke každému psu individuálně, abychom mohli jeho chování posoudit. Výše uvedeným tvrzením si to však člověk zjednodušuje.

6) "Když něco provede, má pak špatné svědomí"

Mnozí držitelé psů (především těch, kteří nevydrží moc dlouho sami doma) jsou pevně přesvědčeni, že pes přesně ví, že provedl něco špatného.

Příklad: Majitel psa přijde domů a zjistí, že jeho pes převrátil koš na odpadky. Když spatří ten nepořádek, rozzlobí se a začne psovi nadávat. Pes naznačí řečí svého těla hodně zkroušené chování, což si majitel po lidsku vyloží jako "cítí se provinilý, uvědomuje si svou chybu", a tím je na čtyřnožce ještě rozezlenější.
Důležité je vědět především to, že psi si dokážou spojit souvislosti mezi trestem a "činem" pouhou jednu vteřinu. Poté vše zapomenou. Proč se však pes uchyluje k poníženému chování už při příchodu svého pána, čili ještě před tím, než zahlédl převrhnutý koš na odpadky?
V tomto případě se jedná o obdivuhodný příklad toho, jak se psi učí spojování věcí do kontextu. Pes byl poprvé potrestán v momentě, kdy odpadky ležely na podlaze (pes si už neumí na převržení vzpomenout). To znamená, že se pes naučil: "páníček vchází dovnitř + já jsem v místnosti + odpadky vysypané na podlaze = nebezpečí/hrozba".
Poníženým držením těla se pokouší páníčka ukonejšit a odvrátit potrestání. Nevěříte mi? Tak si to vyzkoušejte:
Nechte někoho za vaší nepřítomnosti rozházet odpadky po podlaze, zatímco pes je u toho přítomen. Pak nechte psa krátce samotného. Vstupte dovnitř jako majitel psa, ukažte na odpadky a zeptejte se vztekle: "Kdo to zase udělal?" Váš pes vám zaručeně předvede údajné "špatné svědomí".

7) Zlatí retrívři jsou vždy milí, milují děti, jsou stateční a lehce se vychovávají

Tyto přívlastky se připisují mnoha rasám, avšak retrívr všeobecně platí za dokonalého psa do rodiny. Bohužel, tato pověra vyvolala skutečný boom, který této rase spíše uškodil, než prospěl.
O všech druzích retrívrů platí, že jsou to psi, kteří byli šlechtěni pro lovecké účely. Mají být sice méně samostatní a více pracovat s člověkem, ale jsou to psi, kteří potřebují zaměstnat. Možná že se dají poměrně snadno motivovat a rádi spolupracují s člověkem, nicméně jejich výchově je třeba věnovat hodně času a osvojit si o nich některé vědomosti, abychom jim umožnili život, jaký si zaslouží.
Z přisuzované charakteristiky, že retrívr "má rád děti", mně naskakuje husí kůže. Většina rodin pod tím totiž rozumí, že si pes "musí nechat od dětí všechno líbit". Každé štěně, které odmala vyrůstá mezi dětmi a dobře a pod dohledem se s nimi socializuje, bude s těmito dětmi mile zacházet. K tomu je ovšem zapotřebí dbát na výchovu a důslednost nejen u psa, ale - a to především- také u dětí. Psi jsou živé bytosti, které mají cit pro bolest a potřebu individuálního přístupu. To znamená, že mají též veskrze právo dítěti se vyhnout, a když je dotyčné dítě nenechá na pokoji, rovněž právo zavrčet a chňapnout. Tyto "konflikty" pak končí někdy i tím, že právě zlatý retrívr je utracen, neboť to nemohl mít "v hlavě v pořádku", jestliže se !něčeho takového" dopouštěl.
Každý pes, nehledě na rasu, vyžaduje řádnou výchovu v přátelské atmosféře a rodinou, která ho zaměstnává a s níž chodí na procházky. Jak praví přísloví, nula od nuly pojde, což zvláště platí u loveckého psa, kterému se nebudete věnovat.

8) Psi, kteří štěkají, nekoušou

Prastará průpovídka z časů našich prababiček, která má sloužit tomu, abychom především děti zbavili strachu před psy. Pokud ovšem psi dospějí k rozhodnutí, že v určité konfliktní situaci zareagují agresivně, může se tato agrese rozvinout v různé stupnici:
Opticky jasné výhružné upřené pozorování - ohrnutí pysků - zavrčení - štěkot - chňapnutí - kousnutí.
Někteří psi přitom ukáží jen krátkou "předběžnou výstrahu", kterou může nevycvičené oko velice snadno přehlédnout, zatímco jiní psi dávají varovný signál dlouho a důkladně před tím, než s konečnou platností kousnou. Nikdy by se nemělo o jakémkoliv psovi říkat, že tenhle zaručeně nekouše. Psi jsou živí tvorové, a tím pádem zůstávají vždy alespoň maličkým kousíčkem nevypočitatelní.
Pes, který štěká, má ke svému počínání jistě důvod. Podle držení jeho těla to může být výhružné zaštěknutí, při kterém není pravděpodobné, že dojde také ke kousnutí, pokud se k psovi dále přiblížíme. Řeč psího těla nás může informovat o tom, zda se pes chystá zaútočit. Porozumět způsobům držení těla však vyžaduje hodně učení a nezkušený držitel psa se může velice snadno dopustit chybné interpretace. A to už úplně pomlčíme o člověku, který nemá se psy žádné zkušenosti. Co se týče dětí, bylo by ideální, kdyby školky nebo školy navštěvoval zkušený trenér se psem a na místě dětem vštípil některá pravidla "slušného chování", která mají vůči psům zachovávat. Tím se dá nedorozuměním mezi psem a dítětem lépe zabránit.

9) Psi, kteří vrtí ocasem, jsou přátelští

Také tato povídačka může vést k závažným nedorozuměním. Existuje totiž vlmi mnoho nejrůznějších způsobů, jakými pes vrtí ocasem.
Pes, který je v nejistotě, vrtí často staženým ocasem, v tomto případě se tedy jedná spíše o vrtění signalizující podlézavost. Také psi s agresivním držením těla častokrát vrtí strmě vztyčeným nebo vodorovně drženým ocasem.
Obecně znamená vrtění ocasem nejdříve: jsem rozčilený/vzrušení. To může být interpretováno jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Pozorováním vlastního psa člověk rychle zjistí, že ovládá širokou škálu "vrtěcích variant", které používá při různých příležitostech a podnětech. Když se pes opravdu raduje, rozpoznáme to podle držení celého těla. Většinou sebou vrtí úplně celý.
Jako vždy při "četbě" psa je to řeč celého těla, která nám prozradí, zda vrtí ocasem proto, že má radost, nebo zda je důvodem jeho vzrušení cosi jiného.
V žádném případě bychom se ale neměli jednoznačně spoléhat na to, že se k nám pes bude chovat přátelsky jen proto, že vrtí ocasem, a vůbec si nebudeme všímat toho, jak se doopravdy "tváří".

10) "To si vyřídí mezi sebou, nic se nestane"

Toto navyklé konstatování slyší vždy zvláště rádi majitelé malých psů... Zejména, kdy majitelé psů, kteří nakládají s jedinci stejného druhu s nevázanou energií a často provokují ke sporu, stojí pak nezúčastněně opodál a jsou přesvědčeni, že je všechno úplně v pořádku a že "oni si to už vyřídí". Podle nich to pak znamená, že prostě musí být vyjasněno pořadí hierarchii.
Cizí psi, kteří se potkají náhodně jenom jednou, však vůbec žádné hierarchické řazení nevytvářejí. Hierarchické postavení je totiž svým způsobem důvěrné uspořádání mezi členy, kteří spolu žijí v jedné domácnosti.
Bohužel ne všichni psi jsou dobře socializováni s jedinci svého druhu a mnozí se nenaučil brát ohledy a zacházet se zástupci malých ras opatrně.
Jedna jediná špatná zkušenost z pohledu malého psa (například byl poražen, povalen na zem) může vést k velkému strachu. Malý pes někdy řeší tento strach třeba agresivním chováním a začne štěkat - pak ale zase dostane označení "typický malý uštěkanec", ačkoli se tomu dalo vyhnout trochou ohleduplnosti a porozumění nastalému vývoji situace. 
Tím nechci v žádném případě říci, že by psi neměli mít mezi sebou žádný kontakt. Ale srovnejme to zase jednou se skupinou dětí: když nějaké dítě (jedno z jakých důvodů, bereme to pouze jako příklad) projevuje sklon k agresivitě a napadne vaše dítě, nenecháte je přece spolu si dál hrát. u svých dětí do určité míry také kontrolujete okruh jejich přátel. S trochou citu a pozorovacího talentu se můžete naučit číst chování jiných psů i toho vašeho. Signály budou zdálky vysílány už při setkávání. Pes přece nemusí zdravit každého psa, kterého potká. Neutrální proběhnutí kolem sebe je často smysluplnější než zcela cizí psy nutit, aby se sebou navzájem zabývali. Psi by sice měli mít pravidelný kontakt mezi sebou, aby mohli používat a zdokonalovat svůj "jazyk", nicméně by neměli nekontrolovatelně a podle libosti odbíhat. Špatné zkušenosti jsou pro všechny zúčastněné nepříjemné a mohou v horším připadě vést k trvalým problémům. Tvrzení "Oni si to už mezi sebou vyřídí" je tedy spíše škodlivé.

11) Retrívři jsou nejlepšími psy do rodiny

jak už bylo výše zmíněno, žádný "rodinný pes" neexistuje. Vždyť všechny rodiny jsou navzájem také velmi rozdílné. Některé jsou nesmírně aktivní, jejich členové rádi podnikají výlety na kole, jiné rodiny hodně cestují, další rodina zase tak aktivní není a chtěla by raději klidnějšího psa. Naštěstí máme k dispozici přes tři sta rozmanitých ras, z nichž si můžeme nejvhodnějšího psa vybrat. Tato volba jistě není snadná, ale jak už to v životě chodí, společný život je třeba také dobře promyslet. Jestliže však má rodina představu, že "dokonalý" rodinný pes by neměl klást příliš vysoké nároky na čas, v případě nutnosti třeba nemuset jít tři dny vůbec ven, pouze za zahradu, neměl by dělat nepořádek a zachovávat čistotu a měl by si nechat od dětí všechno líbit, tak takové rodině doporučuji pořídit si psa-robota.
Každý pes, lhostejno která rasa, si z vašeho času denně ukrojí dvě až tři hodiny. Přinese vám domů špínu, znečistí byt, něco sem tam rozžvýká a také se vzepře proti "týrání" ze strany dětí. Ale také všem členům rodiny přinese mnoho radosti a báječných chvil.

12) Pitbulové jsou zabijáci - už od přírody je v nich cosi zlého

Zase předsudek zaměřený na jednu psí rasu, k němuž je podle mě důležité přinejmenším se vyjádřit, protože diskuze na toto téma je nekonečná. V zásadě platí, že neexistuje žádná psí rasa, o níž by se dalo obecně tvrdit, že je nebezpečná.
U tématu agrese jsem již psala, že je za potřebí více faktorů a důvodů, aby se ze psa stalo skutečně nebezpečné zvíře. Samozřejmě, že pitbulové nebo američtí stafordští teriéři mají tu "nevýhodu", že mohou svými čelistmi vyvinout opravdu velkou sílu, takže případy kousnutí bohužel často končí těžkými poraněními nebo něčím ještě horším.
Z hodnocení testů chování, které bylo provedeno v Dolním Sasku, vyplynulo, že některé rasy psů opravdu projevují vyšší sklony k silovějším reakcím (například vrčení, výhružný postoj, štěkot, chňapání nebo dokonce kousnutí).
Zlatí retrívři a bulteriéři, kteří byly pro porovnání rovněž testováni, obstáli velice dobře. Ovšem daleko zajímavější by bylo, kdyby se otestovalo větší množství nejrůznějším plemen, a dalo se tak posoudit, které jiné rasy mimo výše zmíněné mají obdobné problémy.
Existuje hodně psích plemen, jejichž příslušníci se obecně rychleji rozzlobí a kteří se, když už jsou jednou emociálně podrážděni, zase hůře uklidňují. Tyto rasy mohou být skutečně nebezpečné, pokud jsou nedostatečně socializovány, špatně psychicky a tělesně vytíženy, chybně vychovány či vůbec nevychované a pokud se nikdy neučili sebekontrole. Můžeme k nim připočítat mnoho teriérů, stejně jako většinu ras tzv. užitkových psů. Přesto neexistuje žádný důvod, abychom tato plemena všeobecně negativně označkovali, neboť největším a nejdůležitějším článkem zůstává vždy držitel psa a to, jak psa vychovává.

13) Hlídací/pastevečtí psi nemají žádný lovecký instinkt

Tohle je jedna z mých absolutně nejoblíbenějších průpovídek. Mnohokrát jsou hlídací psi vychvalováni až do nebe a zdají se být tvory, vedle retrívrů samozřejmě, kteří fungují jednoduše sami od sebe. Důležité však je uvědomit si, že hlídací projevy v sobě spojují prvky typické pro chování loveckého psa. Je proto zapotřebí, abychom věnovali pozornost vypěstování takových prvků loveckého chování, abych se dobrali "užitečného hlídání". To znamená, že hlídací psi projevují většinou opravdu výrazný zájem o věci, které jsou v pohybu, a pokud jsou špatně socializováni a vychováni, rychle se pustí do střežení nebo lovu věcí, které k tomu vlastně nejsou vhodné (například cyklisty nebo běžce).
O problémy je předem často už postaráno především tehdy, když si nezkušený pejskař zakoupí jedince této rasy právě na základě kolující pověsti o "zázračných" hlídacích psech.
Tato psí plemena byla vyšlechtěna k práci a nespokojí se s tím, že jdou prostě denně na jednu či dvě hodiny na procházku. Tyto rasy chtějí a musí vykonávat práci také hlavou. Pokud nejsou duševně vytíženi, začnou s nejvyšší pravděpodobností chodit lovit. A existuje docela mnoho hlídacích psů, kteří vedle pronásledování pohybujících se předmětů pouze očima stanou vášnivými lovci, budou při tom používat svého čichového smyslu a sledovat stopu divoké zvěře.

14) V jedné domácnosti se nemohou držet dvě fenky, protože se nesnesou

Vážné boje mezi fenkami jsou obecně vzato pravděpodobnější než mezi psími samci. Nicméně není důvod, abychom nedrželi společně dvě normálně socializované fenky, které se pokud možno znají od štěněčího věku (druhá fenka by tedy měla být štěnětem, když přijde do rodiny).
Chovatelské domácnosti s vícero plemennými psy jsou nejlepším příkladem toho, že společný chov funguje bez problémů. Majitel by se měl, podobně jako při držbě psů rozdílných pohlaví, vyvarovat hrubé chyby, jakou je provokování zbytečných sporů. Například u psů, kteří mají sklon bránit své hračky a nebo potravu, je lépe, když nebudou kolem nich ležet žádné hračky a budou krmeni odděleně. Jestliže psy takto zklidníme nebo zabráníme zbytečným kritickým situacím, zbude již málo důvodů pro střet, který by se mohl i vymknout naší kontrole.
Do menších půtek byste však neměli vstupovat s velkým řevem, v tomto případě si to mohou psi vyřídit sami mezi sebou. Oba se vzájemně dobře znají a měli by dostat šanci konflikty ukončit a zklidnit se. Zasáhne-li v takových případech majitel s křikem, naučí se psi časem jeho povyk ignorovat. Je to opravdu stresující a emociálně velice hodně negativně hodnocené - a napříště je ve hře ještě více emocí a situace bude stále horší.

15) Pes a kočka se nesnášejí

Jeden fakt je zcela jistý, a sice to, že psi a kočky hovoří skutečně různou řečí těla. Samozřejmě to není tak výrazně odlišné jako u člověka a psa. A přesto - zaslechli jste snad už někdy rčení "Člověk a pes se nesnesou?" Přitom v něm mohu objevit ještě více pravdy...
V každém případě mají psi a kočky srst, čtyři nohy, ocas a podobnou mimiku obličeje, kromě toho nikdo z nich nepoužívá ke komunikaci hlasitou řeč, nýbrž řeč těla.
Problémy vůbec nenastávají tehdy, když se oba znají již odmala. Nebo když kočka zná psy a do domu přijde štěně. Horší to bývá v případech, kdy kočka dosud žila bez psa a pak se najednou vedle ní objeví další čtvernožec. Obzvláště dramaticky se vystupňují první setkání tehdy, pokud pes dosud neznal žádné kočky. Pro kočku je zvláště důležité, aby měla místo, kam může uniknout a kam se pes nedostane. Nejlepší je prostora, jejíž dveře zpočátku zajistíme pomocí řetízku, aby pes nemohl vpadnout dovnitř, případně, je možné použít také kočičí klapku. Rozumné je vzít psa při jeho prvním setkání s kočkou na vodítko, abychom zabránili tomu, že kočku začne honit a nejde v tom o zábavu. Odměňte obě zvířata za to, že se chovají klidně. Pokud se jim poskytne dostatek odstupu a času, je jen málo případů, kdy není možné bezproblémové společné soužití psa a kočky.

16) Je normální, že fenka brání svá štěňata

Bohužel fáma, kterou někteří "rozmnožovatelé" psů ospravedlňují agresivní chování svých fenek vůči návštěvníkům, načež je pak někam zavřou.
Zatouží-li někdo po přátelském psovi, měl by se informovat také na to, zda se jeho rodiče neprojevují problematicky ve vztahu k lidem. Dokonce i v přijatelnějším případě, kdy má fenka problémy s lidmi na základě nedostatečné socializace nebo špatné zkušenosti, hrozí vysoké riziko, že se štěňata v těch osmi týdnech po narození, kdy jsou u matky, od n tomuto chování naučí.
Ještě horší je případ, kdy má fenka geneticky daný sklon k tomu, reagovat z bojácnosti rychle agresivně, anebo je snad dokonce geneticky podmíněným úzkostlivým typem psa. Tady je možné ze štěněte vychovat opravdu snášenlivého psího člena rodiny jen pomocí výjmečně dobré socializace. Jestliže se jedná o fenku, která obecně inklinuje k tomu, že si hájí své věci, je na místě také opatrnost, neboť právě teritoriální agresivita bývá skutečně z velké části genetickou vlohou a často se dále přenáší na štěňata. Výběr vhodné psí mámy nemůže být tématem této knihy, ale dávejte si pozor na to, aby fenka byla vůči návštěvám přátelská.

17) Když je člověk ohrožován psem, měl by se mu dívat do očí a neukazovat žádný strach

Toto je snad nejhorší a nejnebezpečnější rada, kterou vám někdo může dát. Hledět upřeně psovi do očí představuje totiž otevřenou pohrůžku. V momentě, kdy je pes už rozhodnutý a zaujme vůči vám agresivní postoj, může střet skončit nebezpečně, jestliže z vaší strany bude zpětně vysláno výhružné gesto. Nastane-li tato situace, nejlépe uděláte, když se budete pohybovat pomalu, odvrátíte se a obloukem odkráčíte pryč. Měli byste se přitom vyvarovat uspěchaných pohybů a paže nechat za všech okolností volně svěšené.