Princ Smrti - Fantom 32. kapitola
XXXII. Odhalené tajemství
Jasper
Znovu jsem upadnul do spánku, netušil jsem, proč se mi zdál ten sen.
„Zdravím tě, Jaspere,“ uslyšel jsem Fantomův hlas.
„Dlouho jsme se neviděli,“ řekl jsem ironicky, on se jen pousmál.
„Co se děje tentokrát?“ zeptal jsem se ho narovinu.
„Jde o Vyvržence,“ odpověděl mi, „objevují se a je jich čím dál víc.“
„Jenže oni nejdou porazit v ohnivém souboji,“ namítnul jsem.
„Jdou, ale je to velice těžké, musíš jim probodnout srdce nebo useknout hlavu,“ vysvětlil mi, „ale ty máš přece zbraň, která je dokáže zabít.“
„Jakou?“ nechápal jsem.
„Telekinetické ohnivé mučení, když jsi byl mnou, používal jsi to hodně, nepamatuješ si?“ povytáhnul obočí.
„Už si vzpomínám,“ přikývnul jsem, „s telekinezí jsem uměl hodně pracovat, když jsi mě ovládal.“
„Umíš to pořád, někde hluboko to v sobě pořád máš, protože já jsem tvou součástí,“ řekl mi.
„To ty jsi mi poslal ten sen?“ zeptal jsem se ho.
„Ano,“ přikývnul, „chtěl jsem, abys něco viděl nebo spíš někoho.“
„Koho?“ znovu jsem nechápal, kam míří.
„Damien, nic ti to neříká?“ zeptal se mě. To jméno mi bylo strašně povědomé, snažil jsem se ho někam zařadit, ale nešlo to. Pak jsem si vzpomněl.
„Brácha,“ zašeptal jsem.
„Přesně,“ přikývnul, „Damien, Ashley a tvůj syn dostali nabídku, že se mohou vrátit na náš svět, ale tvůj syn s bratrem jsou Vyvrženci a tvá bývala žena poloupírka.“
„Díky, Fantome,“ řekl jsem.
„Ještě si popovídáme,“ rozloučil se mnou.
Probral jsem se.
Alice
Probrala jsem se okolo desáté hodiny dopoledne, Jasper spal tvrdým a klidným spánkem. Tiše jsem vstala a šla se převléknout do své šatny. Pak jsem sešla dolů do haly, kde se Danny bavil s Diegem, oba byli velice rozrušení, navíc Diego byl člověk.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se jich.
„Zaútočil na mě nějaký upír, málem mě zabil,“ odpověděl mi Diego.
„Je Jasper vzhůru?“ zeptal se mě Danny, zavrtěla jsem hlavou.
„No, já jsem zvědavý, co budeme dělat,“ podotknul Diego.
„Třeba Jasper něco ví,“ řekla jsem a šla do kuchyně, protože jsem měla hlad. Kluci se ke mně sedli.
„Diego, chceš taky?“ zeptala jsem se ho.
„Když budeš tak hodná,“ přikývnul, připravila jsem nám snídani. Pak jsem si sedla ke stolu a Diego nám začal vyprávět, co zažil.
„Ten upír, kterého popisuješ, je Vyvrženec,“ uslyšela jsem Jaspera. Otočila jsem se na něj a uviděla, jak se opírá o zeď. Pak se ale posadil vedle mě a políbil mě na tvář.
„Vyvrženec?“ nechápal Danny.
„Je to člověk nebo upír, který zemřel, ale pak se vrátil na náš svět jinou cestou než my,“ vysvětlil mu, „nemá dar, který měl jako upír nebo ho měl mít, umí ovládat lidi, mazat jim vzpomínky. Nemohou na slunce, protože je spálí.“
„A mohou vzniknout i jinak než tou cestou?“ zeptal se ho Diego.
„V jejich těle koluje krev, pokud se jí napiješ a zemřeš, staneš se Vyvržencem,“ dodal Jasper.
„To zní jako popis upíra z Upířích deníků,“ podotkla jsem.
„Něco takového oni jsou,“ řekl mi Jasper.
„Jak se dají zabít?“ zeptal se Danny.
„V ohnivém souboji mu musíš probodnout srdce nebo useknout hlavu,“ odpověděl mu Jasper.
„Takže kůl na ně neplatí,“ zamumlal Diego, Jasper se pobaveně zasmál: „To ani na nás.“
„Jakou krev pijí?“
„Lidskou,“ řekl Jasper, podíval se na mě a pak dodal po hlubokém nadechnutí: „A poloupíří, která je neuvěřitelně posiluje.“
„Jaspere, já tam viděl jednu poloupírku, která tam byla s jedním Vyvržencem, který vypadal jako ty,“ řekl mu Diego, Jasper jen povytáhnul obočí.
„Nevíš, kdo by to mohl být?“ zeptal se ho Diego.
„Nebyl tam ještě jeden, který se mi podobal, ale měl černé vlasy?“ odvedl téma jinam.
„Ano, byl, proč?“ nechápal Diego.
„Jen tak,“ odpověděl mu Jasper, vzal si ode mě jeden namazaný rohlík a odešel.
„To bylo divný,“ řekl Danny.
„Jdu za ním,“ zvedla jsem se a rozeběhla se za Jasperem.
Jasper
Zašel jsem jen za roh, protože jsem věděl, že mě Alice bude sledovat, aby si se mnou promluvila o samotě. Alice za mnou okamžitě přiběhla.
„Pojď, projdeme se,“ řekl jsem jí a rozešel se do zahrad. Alice byla za mnou, chvíli jsme šli tiše, ale pak už to nevydržela a zeptala se mě: „Co to tam mělo zase znamenat?“
„Jen jsem se chtěl o něčem přesvědčit a to se povedlo,“ řekl jsem jí.
„O čem?“ ptala se dál.
„Ten muž, o kterém Diego mluvil, byl můj bratr, mé dvojče,“ odpověděl jsem tiše. Alice ztuhla a tvářila se strašně zmateně.
„Proč jsi mi o něm nikdy neřekl?“ zeptala se ublíženě, „myslela jsem, že mi věříš.“
„Zapomněl jsem na něj, zemřel, když mi bylo sedmnáct, pár dní po mé svatbě s Ashley,“ snažil jsem se jí to vysvětlit, „já upadnul do bezvědomí, protože nás napadli upíři.“
„A jak ti to mám po tom všem věřit?“
„Možná, že mi teď nevěříš, ale tohle je důkaz,“ stáhnul jsem si límeček košile z krku, blízko klíční kosti jsem měl jizvu po kousnutí upírem.
„Tu jsem měl už z lidského života, udělal mi ji Stefan,“ řekl jsem jí, „mého bratra zabil Vladimir, viděl jsem, jak zemřel. Zeptej se Lucase nebo mých rodičů, řeknou ti, že jsem z dvojčat, ale Lily si ho také nepamatuje, protože tenkrát jsme na sebe byli strašně vázáni. Zapomněla na něj stejně jako já, nevím, jestli si vzpomněla.“
„A jak poznám, že to nejsi ty?“ ptala se mě dál.
„Má také jizvu přes ret, ale já mám na levé straně a on na pravé,“ odpověděl jsem jí.
„A ten druhý muž?“
„Thomas,“ zašeptal jsem.
„Tvůj syn?“ zalapala po dechu, přikývnul jsem: „Dnes se mi Fantom zjevil ve snu a řekl mi o nich a také o Ashley.“
„Takže ta poloupírka je tvá bývalá žena,“ pochopila, němě jsem přitakal.
Alice
„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se ho.
„Já zatím nevím,“odpověděl mi.
„A co tvá bývalá žena?“ ptala jsem se dál, v hlase jsem měla asi trochu strachu a žárlivosti. On to zaznamenal, protože přišel ke mně a vzal můj obličej do dlaní.
„Alice, já miluji tebe, ne ji,“ řekl mi, sklonil se ke mně a políbil mě na rty. Hned mě začalo pálit v krku, dlouho jsem neměla krev. Odtáhla jsem se od něj a on se zatvářil nechápavě.
„Nechci ti ublížit, dlouho jsem nepila,“ řekla jsem mu, zatvářil se chápavě a pustil mě. V ruce se mu najednou objevila láhev krve, podal mi ji.
„Ty tohle umíš, i když jsi člověk?“ povytáhla jsem obočí.
„Zesílil jsem,“ pokrčil rameny a pomalu se rozešel dál. Procházeli jsme se po zahradách a on mi vyprávěl o svém bratrovi.
Najednou zastavil, nechápala jsem, co se děje.
„Jsme za hranicemi Sídla,“ řekl mi a chtěl se vrátit, jenže nás někdo obklíčil. Vypadali jako upíři, byli bledí, ale měli lidskou barvu očí, nechápala jsem to.
„Jasper Whitlock,“ uslyšela jsem známý hlas, otočili jsme se a já uviděla Ara Volturiho s jeho bratry. Jasper ani nevypadal překvapeně, že ho vidí, což se nedalo říct o mně.
„Co ti udělaly naše příšerky?“ zeptal se ho Aro a ukázal na Jasperovu ruku.
„Nic s čím bych si neporadil,“ odpověděl mu Jasper uvolněně, bylo na něm vidět, že nemá strach a baví se.
„Vidím, že tvá žena je poloupírka,“ podotkl Aro.
„Dotkneš se jí a zabiju tě,“ řekl mu Jasper výhružně.
„A jak?“ zeptal se pobaveně Aro, Jasper se na něj jen podíval a Aro se okamžitě zhroutil v bolestech.
„Takhle,“ řekl Jasper a Aro se přestal zmítat v křečích.
„Nechtěj to zažít, když jsem upír,“ dodal Jasper, „je to ještě horší.“
„Zabijte je,“ zakřičel Aro. Jeho lidé se na nás vrhli, ale hned se začali hroutit v bolestech a vybuchovat. Podívala jsem se na Jaspera, který se také tvářil zmateně.
„Já to nedělám,“ řekl mi tiše a pak se podíval na mé bříško.
„Děti?“ zeptala jsem se ho.
„Náš syn,“ přikývnul.
Jasper
Nečekal jsem, že Johny bude mít takovou sílu už v lůně, ale bylo to dobře, protože Alice je aspoň trochu v bezpečí. Skoro všichni Vyvrženci už byli zničeni, když jsem uslyšel známý hlas: „Bráško.“
Podíval jsem se tím směrem a uviděl své dvojče, jak se na mě dívá.
„Damiene,“ zašeptal jsem, Damien ke mně přišel a objal mě. Nečekal jsem to, myslel jsem si, že mě spíš bude chtít zabít.
„Za to zaplatíš, Damiene,“ uslyšel jsem Ara, jak na něj křičí. Oba jsme se na něj podívali a uviděli obrovskou armádu Vyvrženců.
„Kde je Thomas?“ zeptal jsem se Damiena.
„Nevím, neviděl jsem ho od té doby, co jsem se vrátil, strašně dlouho jsem ho hledal, ale nenašel,“ odpověděl mi, „ale teď musíme jít, jsi člověk a tvá žena poloupírka, což je naše potrava.“
„A co ty?“ podíval jsem se na něj, když mě začal strkat k hranicím Sídla.
„Půjdu s vámi, ale bojím se, že budete v nebezpečí,“ řekl a dostrkal nás k hranicím.
„Tady nás nikdo nenajde?“ zeptala se mě Ashley.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „Sídlo se nedá najít, pokud já sám nechci a v tomto případě…“
„Jaspere, domů teď nemůžeme, vždyť tvůj bratr je Vyvrženec, zabijí ho,“ řekla mi Alice.
„Máš pravdu,“ přikývnul jsem, „přeneseš nás na ostrov?“
„Vždyť tam je slunce skoro pořád,“ namítla.
„Jiné bezpečné místo není,“ řekl jsem jí, „a navíc něco mám.“
„Co?“ zajímala se Alice, vyndal jsem z kapsy kožený náramek se znakem Prince Smrti.
„Co je to?“ zeptal se Damien.
„Kov zvaný diamantium, vynaleznul jsem ho jako Fantom,“ vysvětlil jsem mu, „už tenkrát tu byli Vyvrženci, dokázal jsem dát takovou dávku, aby je to chránilo před sluncem, ve větším množství to oslabuje, ale tohle množství je tak akorát.“
„Vážně?“ podivil se Damien.
„Tak to zkus,“ podal jsem mu náramek, on si ho nasadil a vyšel ze stínu stromů. Nic se s ním nedělo.
Alice
„O tomhle jsi mi neřekl,“ podívala jsem se na Jaspera, který jen pokrčil rameny a opřel se o strom.
„To nemá cenu z něj něco tahat,“ řekla mi Ashley, která se doteď moc neprojevovala, pousmála jsem se. Měla s ním pravdu, někdy byl hrozný.
„Půjdeme,“ řekla jsem a natáhla k nim ruce. Jasper se k tomu nějak neměl, dotkla jsem se ho a Ashley s Damienem se mě chytili. Přenesla jsem nás na ostrov před vilu, svítilo hodně slunce. Jasper přimhouřil oči a šel dovnitř.
„To je takový pořád?“ zeptala se mě Ashley.
„Hodně se poslední dobou změnil,“ obhajovala jsem ho.
„Někdy i jako člověk měl takové nálady,“ řekla mi a šla za ním.
„Takhle o něm mluví a někdy je to samé co on,“ prošel kolem mě Damien, až teď jsem si všimla, že je to jeho kopie. Zajímalo by mě, kdo je starší. Vešla jsem také a v obývacím pokoji uviděla Jaspera, jak se rozvaluje na pohovce a Damien s Ashley se, chudáci, mačkali na křesle.
„Ty se chováš krásně k našim hostům,“ řekla jsem Jasperovi.
„Oni nechtěli si sem sednout,“ obhajoval se.
„Tak mě pusť na kousek,“ plácla jsem ho po lýtku.
„Bože, tady se člověk uvelebí a už ho vyhánějí,“ provokoval mě a skrčil nohy.
„Taky tě miluju,“ řekla jsem mu a posadila se. Damien a Ashley se usmívali, bylo vidět, že je naše pošťuchování pobavilo. Najednou Damien ztuhnul a začaly mu rudnout oči.
„Damiene,“ zakřičel Jasper a mávnul rukou. Ashley odletěla od Damiena a zastavila se o zeď. Jasper nadpřirozenou rychlostí vyletěl z pohovky a přirazil Damiena ke zdi.
„No tak, brácho, uklidni se, přemož to,“ uklidňoval ho. Rychle jsem šla k Ashley a pomohla jí na nohy. Otočila jsem se a uviděla Damiena, jak pije z Jaspera.
„Ne,“ vykřikla jsem a Damien pustil Jaspera, který se zhroutil na zem a zhluboka oddechoval.
„Co jsi to udělal?“ zalapal po dechu Damien.
„Něco, co zachránilo Ashley,“ odpověděl mu Jasper a postavil se na nohy. Rána na krku se mu pomalu zacelila.
„Ty jsi blázen,“ řekl Damien a shodil ho na pohovku.
„Neublížil jsem ti?“ zeptal se Jasper Ashley, která si sáhla na zátylek a já uviděla krev. Jasper se podíval na Damiena, který vypadal už v pohodě, zvedl se a šel k nám. Dal jí ruku k ráně, která se najednou začala zacelovat.
„A tohle je jako co?“ zeptala jsem se ho.
„Telekineze, zdá se, že Fantom ve mně probudil mou starou sílu, kterou jsem měl svázanou,“ odpověděl mi.
:D
(Arlin, 19. 4. 2013 13:47)