Pamětní spis k příležitosti odhalení pomníku padlým

a domovských slavností ve Velkém Šenově v Čechách.

 od  12. do 14. července 1930

  Dne 28. června 1914 se konala u koupaliště lesní a luční slavnost německého tělovýchovného spolku, která byla velice dobře navštívena. V překrásném nedělním odpoledni, bylo to kolem 6. hodi­ny, přišla jako blesk z jasného nebe zvěst o zavraždění následov­níků trůnu v Sarajevu.

  Pan Rudolf Rösler, zemřel na Silvestra roku 1922, řekl při vyřknutí této zprávy vážným hlasem: "Z toho bude válka." Zda on nebo někdo z ostatních tušil, co znamená válka? Ale válka přišla. Ze soboty na neděli z 25. na 26. července 1914 za krásné­ho nedělního rána, kdy se cvičenci německého tělovýchovného spolku sešli k odjezdu na župní tělovýchovnou slavnost do České Kamenice a vše bylo připraveno pro Annenské slavnosti, vyšel mobilizační příkaz, který svolal vysloužilé muže k jejich vyzbrojovacím sta­nicím.

  Nyní svitlo nevyslovitelně těžké a velké v srdcích těch, co museli znenadání opustit otce a matku, bratra a sestru, manželku a děti, domov a domácnost: ale právě ta hrozivá velikost slova "válka" a hrdost na naše domovské pluky a také doufání, že proti Srbsku to nemůže dlouho trvat, zvítězila silná naděje nad působí­cí starosti. A tato naděje, toto tiché zdvíhání toho děsivého bylo dobré, bylo milostí osudu pro odcházející a zastávající. Neboť co pak následovalo v dalším vývoji světové války v krevních obětech, zdraví, odříkání, zklamání, starosti, zármutku a nouzi bylo tak veliké, že bylo zapotřebí si zvyknout, aby se to vůbec dalo vydržet. V Syrmii, Bosně, Srbsku, Montenegru krváceli na ti­síce, na desetitisíce padli na haličské půdě nebo byli zavlečeni do zajetí do nekonečné Ruské říše, odkud leckdo cestu domu nenašel.

  První válečnou obětí našeho města byl Johann Franz Müller z domu č. 22, který padl 15. srpna 1914 u výšiny Kyta na syrmiiském válečném poli a kterému pak mnoho a mnoho dalších následovalo.

  Rodným obětem tohoto zápasení patřil pomník padlých bojovní­ků; dřevěný kříž, ovinutý jehličím, na hřbitově při dušičkách roku 1914.

  Dne 29. listopadu 1914 bylo statečným v poli odesláno 72 beden se 432 balíčky milodarů, které žel do svého cíle nedošly, a to pro chybějící organizaci, nevědomost věcí a zlý úmysl byly promarněny nesmírné hodnoty.

  Brzo poté se přidalo ke krevním obětem, které bezprostředně postihlo jedince, něco jiného, což zastihlo celou vlast, stěží však tak těžce jinou oblast jako naši bohatě osídlenou: hlad. Odříznuti od jakéhokoliv dovozu, nedostával se chléb a 28. března 1915 byly vydány první chlebové lístky v našem městě. To vše bylo začátkem toho, co ještě mělo přijít. Držitelé lístků čekali hodiny před pekařstvím a obchody, aby obdrželi skrovný bochník chleba, což později bylo ještě skromnější a horší.

   I když bylo koncem prosince 1914 povoláno mnoho ročníků z vysloužilých mužů k odvodu, tak se protahovaly a následovaly odvody od osmnáctiletých až po padesátileté a vždy se tyto roč­níky znovu volaly k odvodu. Ještě poloviční děti a starci plnili lidskou zásobu, kterou moloch války pohlcoval. Děsivá karpatská zima 1914-1915, haličský průlom v květnu 1915, obrovské pronik­nutí hluboko do Ruska v létě 1915 a konečně - po vstupu Itálie o svatodušních svátcích do války v roce 1915 - boj o Isonzo a jižní Tyrolsko, vyžádaly si nesmírné krevní oběti na frontách a oběti z nouze doma, které by měly být nezapomenutelnými, kdyby čas nehojil každou ránu - bolest, a neupadly do zapomenutí.

   V době od 26. do 30. května 1916 přišlo z Haliče 49 židov­ských uprchlíků, kteří byli ubytováni ve St. Hraběcím a Janovce. Bohužel málokdo rozuměl tomuto, pro vlast osudnému znamení, co válka je, co bere a co chránili ti, kteří venku stáli v těžké nouzi se zbraněmi.

   Jakkoliv veliké bylo utrpení a nouze, tak byla vesměs velká i obětavost pro zůstalé doma i bojovníky. Konaly se nouzové práce a sbírky pro dobročinné a obecné účely, které byly na městském úřadě a doložitelně činily 261.442,67 korun.

   Ženský spolek pro pomoc zřídil dne 8. listopadu 1914 se šle­chetnými dárci a s Červeným křížem útulek pro raněné ve svém azylo­vém domě č. 5 v Leopoldově a zachoval jej do 12. července 1917. Totéž dělaly rodiny Schorisch - Wünsche na popud majitele firmy Johann G. Schorisch který zemřel dne 1.8. 1929 v nejlepším věku, a to z vlastních zdrojů v domě č. 187 od listopadu 1914 až do léta 1919. Stovky raněných a nemocných vojáku našly v těchto dvou domech láskyplné přijetí a uzdravení a ty pěkné hodiny, které zde prožily, zastanou jim celoživotně ostrovy blahých vzpomínek v tvrdé váleč­né době.

   Na popud čestného občana továrníka Josefa Müllera, který v lé­tě 1917 příliš brzo zemřel, byl v červenci a srpnu 1916 odstraněn na hřbitově dřevěný pomník a nahrazen zděným obeliskem, jehož vrchní třetinu zdobí vytesaná girlanda růží. Na čtyřech oválech je nápis, který se jeví jako na špičce usazený a který je uveden v pamětní listině.

   Tyto čtyři nápisy, jakož i čtyři tabule se jmény padlých, byly několika příznivci, schopných obětí, nahrazeny měděno-bronzovými tabulemi, které stály 16.000 Kč a na dušičky roku 1924 vydaly v ti­chosti  svědectví o nezapomenutí našich válečných mrtvých.

   Pro poradění a podporu válečných raněných byla dne 15. červen­ce 1916 zřízena okresní pečovatelská služba při okresu Lipová se sídlem ve Velkém Šenově, jejíž zakladatelem a předsedou byl prů­myslník a nynější čestný občan Julius Hille. K tomuto blahodárnému nařízení přispěl z větší části Velký Šenov částkou 36.100 KČ. Celkové výdaje byly ve výši 148.023 korun.

   Nedostatek potravin vedl v mnoha místech, tak i u nás, k ote­vření válečné kuchyně, která zahájila svou činnost 27. října 1916 a uzavřena byla až 4. října 1919. Pro rok 1918 obdržela státní pod­poru ve výši  158.000 korun. Hodně žen a děvčat bez rozdílu věku a postavení zde dobrovolně odpracovaly stovky hodin v namáhavé a úmor­né práci. Platilo, že se skromnými prostředky se připravilo pro velkou část byvatelstva teplý oběd. Jak veliké bylo použití tohoto jídla z nouze, nechť vyjádří krátká věta, že občas se denně vydalo 1.500 porci, pro které bylo určeno 6 kg špeku nebo koňského masa, takže na jednu porci připadlo necelého půl dekagramu tuku nebo masa. Nedostávala se mouka, ani chléb, ani maso a tuk, ani máslo a vejce, dokonce ani brambory. Tyto věci byly sice k dostání, avšak jen v podloudném obchodě a jen za nedostupné ceny, které byly únos­né jen pro majetné. Vybájenou se stala rýže, krupice, kroupy, hrách, čočka, koření, takže státní podporování se rozplynulo jako vody mezi prsty. Kdo dostal od štědré selky - těch bylo dost - tajně krajíc chleba a když dokonce byl slabě namazán máslem nebo tvarohem, pro toho to byl šťastný den. Sušená zelenina, vyrobena ze zelí, řepy a pochybného odpadu - na frontě se tomu říkalo ostnatý drát - bylo jediné, co se mohlo koupit bez lístku. Hodně dětí, zejména novorozeňata, slabá, nemocné a starší osoby umíraly ve velkém počtu na pověstnou vodnatost z hladu. Přesto obětovala vlast v 8 válečných půjčkách pro pokračování a doufajíc v požehnané ukončení příšerného boje peníze od statisíců průmyslníků až po hořce vydělané a ušetřené groše od výměnkářů. Pozdější soupis činil 40 milionů zlatých korun, který určitě neobnášel vše. Šlo o napětí, využívání a pře­pětí sil právě v naší nejbližší vlasti, že na konci války při zhroucení koncem roku 1918, až na malé výjimky, byli všichni tak vyčerpáni a roztrpčeni, že chléb byl jedinou myšlenkou, která všechny a vše ovládla.

    A unaveni, hladoví, a často otrháni, zlomeni na těle a duši, vraceli se zpět z různých front do vlasti, která nebyla lepší než oni. Mělo by se přece jen říci, že v těchto dnech jich bylo hodně, co se tázali svého osudu, zda nejsou, na tom lépe ti, co odpočí­vají venku v dalekých hrobech. Neboť co teď přišlo, nebylo a ne­mohlo být příliš lepši než to, co bylo překonáno. Na tomto místě nechť je upřímně a srdečně poděkováno moravským obcím Mödritz a Schöllschitz za jejich dobročinné dílo, že převzaly dne 7. srp­na 1918 do dobrého zaopatření a opatrováni 61 zdejších dětí. Toto je důkazem,  jak nestejnoměrně byly rozděleny potraviny v různých částech říše. Současně nechť je srdečně pamatováno na americké Hoover - dětské stravování mlékem a kakaem, které začlo 11. července  1919 a 8. dubna  1920 skončilo.

    Jak se v našem městě uskutečňoval převrat, jak se projevil a co následovalo, musí být pro připomenutí potomstvu přenecháno z pochopitelných důvodů jinému peru. V každém případě ztratilo hodně lidí svůj majetek pro nevyplacení válečné půjčky a jmeno­vitě její zabavení, snížila se kupní hodnota peněz na patnáctinu až dvacetinu, takže jedním rázem nebylo v našem, kdysi tak kvetou­cím městě, majetných lidí. Toto znehodnocení peněz postavilo vel­ký státní bankrot z roku 1811 daleko do svého stínu, protože tehdy poklesla hodnota peněz pouze na pětinu.

    Bylo zapotřebí obětí, nouze, starostí a práce, aby naše domovské město opět rozkvétalo. A s touto dobou hospodářského zotavení šla ruka v ruce starost o důstojný pomník pro padlé syny, kteří odpočívají v Karpatech, Haliči, v nekonečném Rusku, na da­leké Sibiři, jejichž těla pokrývá rumunská, srbská, pobřežní italská a jižně tyrolská zem, kteří jsou pohřbeni v dalekém Ra­kousku a těch mála, kteří našli poslední místo odpočinku v do­movské zemi .

   Kamarádství vysloužilých vojáků - někdejší vojensko-veteránský spolek - pokládal pod vedením svého zasloužilého předsedy Otto Müllera za svůj úkol, tento plán uskutečnit. Neměl to být jen takzvaný pomník,, mělo to být něco, co důstojně odpovídá ve­likosti obětí, mrtvých, vlasti, žijícím a budoucím.

   Dne 24. března 1927 se uskutečnila přípravná schůze a dne 29. dubna 1927 zakládající schůze památkového spolku, který měl za členy muže všech stavů a povolání a kteří měli k disposici jen skromný vklad Kč 261,90 pro opatření pomníku. Horlivá reklam­ní činnost přinesla k 8. červnu 1928 již částku 5761,90 Kč. Toho dne bylo také za přívětivého vyhovění pana faráře Josefa Waltera zvoleno místo u kostela pro postaveni pomníku. O prázdninách to­hoto roku trávil svůj volný čas jako každoročně rodný umělec pan Ferdinand Opitz z Vídně v našem městě.

   Pan Josef Müller jej získal pro návrh pomníku a už 10. srpna předložil pan Opitz svůj návrh. Dne 27. srpna byly vyžádány u 4 firem nabídky pro zhotovení kamenného podstavce. Dne 10. prosince byl model pana Opitze vyhotoven ze sádry a byl jednohlasně příjmut. Že byl tento model v roce 1929 při umělecké výstavě ve Vídni oceněn velkou, zlatou státní medailí pro plastické umění, bylo pro tvůrce a památkoví spolek hrdým uspokojením.

    A nyní šlo o to, jednat rychle, cílevědomě a všestranně. Dne 11. ledna  1929 obrátili se na všechny místní spolky s výzvou o poskytnutí příspěvku na pomník padlých, dne 4. dubna následovala neméně srdečná výzva ke všem občanům od domu k domu. S povděkem zde uvádíme, co každý jednotlivý spolek pro pomník vykonal:

Kamarádství vysloužilých vojáku /výnos z výstavy haraburdí/         10.191,-

Německý tělovýchovný spolek                                                       3.000,-

Velikonoční jezdci na koních                                                          1.500,-

Spolek němců                                                                               1.000,-

Německé kulturní sdružení                                                             1.000,-

Pomocný spolek žen                                                                      1.000,-

Horský spolek                                                                               1.000,-

Spolek majiteli domů                                                                      1.000,-

Zemědělský spolek                                                                        1.000,-

Mužský pěvecký sbor                                                                    1.000,-

Velikonoční pěvecký sbor                                                              1.000,-

Sokolský krejcar                                                                            1.000,-

Německo-občanský střelecký spolek                                               1.000,-

Všeobecné živnostenské družstvo                                                      500,-

Dobrovolní hasiči                                                                           1.000,-

Německý spolek obchodních pomocníků                                            500,-

Sdružení katolických spolků                                                               500,-

Spolek válečných raněných                                                               500,-

Těsnopisný spolek                                                                            500,-

Ochotnický divadelní spolek                                                              300,-

Spolek pro zdraví a péči                                                                    300,-

Pohřební - milostivý spolek                                                                300,-

Lukostřelecký spolek                                                                        200,-

Cyklistický spolek "Vlaštovka"                                                           200,-

Spolek dílenských mistrů                                                                   200,-

Sdružení hostinských                                                                         100,-

    Dne 27. května 1929 mohlo být s radostí oznámeno, že sbírka od domu k domu vynesla Kč 21.235,80. Mimo to bylo od šesti ne­jmenovaných rodin darováno Kč 38.000,-. Je to hrdé svědectví osvědčeného dárcovství našeho města. Opět dali všichni: majetní tisíce a stovky, ale také nejchudší pětikorunu a korunu. U hotového pomníku nechť každý cítí hloubku své duše a jak dalece byl k našim mrtvým hrdinům obětavě spravedlivým. V těchto dnech pak následovalo vydání zakázky na dodáni podstavce ze syenitu-diabas pro bronzovou figuru nadživotní velikosti, a to firmě Spölgen ve Šluknově.

  Dne 14. září 1929 byly zhotoveny základy v mohutné těžkosti firmou Hille & Müller na svoje náklady a podepsána smlouva s vídeňskou bronzovou slévárnou a továrnou na kovovýrobu, a. s. Vídeň. Dne 8. ledna 1930 byl stanoven den odhalení na 13. července 1930 a rozhodnuto, že s odhalením bude spojen slavnostní večer, na kterém budou jmenovitě vítáni v cizině usedlí místní rodáci a spo­lužáci z dřívějška. Dne 16. června byl dovezen kamenný podstavec firmou Spölgen Šluknov, vážící 21.470 kg a za 12 dnů postaven. Dva prostřední díly s nápisy vážily 4.200 kg, dva hlavové díly pak 4.080 kg a krycí deska 800 kg. Dne 27. května dorazila 250 kg vážící bronzová figura z Vídně a čeká na hodinu, kdy jako němý svědek, ale pronikavý svědek, čnící přes čas, všednost a lidské osudy, zvěstujíc o hluboké nouzi a svatém žalu, o mocném vystižení a uměleckém ztvárnění této představy umělcem, sochařen Ferdinandem Opitzem z Vídně a budující obcí Velký Šenov. Zvěstování o obětech z povinnosti a o duchu domova má být a bude až do budoucích dale­kých dnu.

Až k smrti věrný   -   na věčné časy nezapomenutý !

Tvůrce pomníku.

Ferdinand OPITZ

akademický sochař, Myslbekův žák, nar. 24. ledna 1885  

v Praze. Zemřel 10.5.1960 ve Vídni.

Ženatý s Annou Pillerovou z Velkého Šenova v Č.

bytem ve Vídní.

Původ: se strany otce z Velkého Šenova v Č.

se strany matky z Kunratic u Šluknova.

Matka: Teresia, roz. Grohmannová.

V podstavci pomníku je ve schránce uložen pergamen s textem v německém jazyce:

Překlad zní:

''Svým milovaným synům, kteří ve velkém boji národů v letech 1914 až 1918 padli, vděčné město Velký Šenov.''

''Dali jste vše, svůj život, svou krev, dali jste vše se svatým nadšením pro nás. A my? My smíme jen naříkat a modlit se za vás, kteří ležíte bledí, krvaví a roztrhaní. Nenalézáme slov, kterými bychom poděkovali za vaši oběť a není dost našich díků, vám padlým.''

''Co uplynulo, už se nevrátí, ale jas vaší záře bude ještě dlouho plát. Přestože vás osud zdeptal, vaše jména věčně zůstanou zapsána v našich srdcích, jako jména hrdinů tohoto času. Vzpomínka na vás nezpráchniví, jako práchniví vaše kosti v cizích zemích uložené. Vaše slavné činy zaplanou na oltáři nesmrtelnosti.'' 

''Padli a zemřeli pro čest, slávu a právo.''

Následuje 193 jmen padlých z katastru Velkého Šenova.