Tajemná záhada na Botzu je vyřešena.

Dne 10.4. 2023 bylo provedeno místní šetření kamenného valu a porovnání pozice valu s katastrální mapou. Bylo vyšetřeno, že kamenný val byl vytvořen účelně a to v druhé polovině 18. století. Podrobné vysvětlení se připravuje.

Botzenberg

 Ač není tento zajímavý vrch v katastrálním území  Velký Šenov, je se  Šenovem od pradávna spjatý, neboť jej nejde přehlédnout.

Vraťme zpátky hoře název Botzen, dříve než nám z očí navždy zmizí.

Partyzánský vrch byl výrazný čedičový hřbet s původní výškou 543 m. 

  Báječný vrch Botzenberg (541 m.), oděný tmavozeleným jehličím. Sem v letní neděli cílí veselí Šluknované, však i vážný badatel zpytavě zastaví se na úpatí. Podle lidové pohádky zde oklamaný drak svrhl nesmírnou spoustu balvanů, a tak povstal vrch. Jiní vypravují o kostelu sv. Michala, osamělé skále uprostřed hvozdu na temeni, kde prý zakopán jest převeliký poklad. Kolem paty Botzenberga se zvedá a táhne po celém jeho obvodu dlouhý kamenně poskládaný val. O původu valu i jménu vrchu se badatelé různě vyslovují. 

(výpisek z knihy Čechy, V. Šimák  r. 1905)

***************************************************************************************************************************************************

Nejstarší záznamy o kamenné hoře:

Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs 
(Oznamovatel Klubu severočeských výletníků)
Datum vydání 9.1892
Číslo 3
píše se:  6. dubna 1472 obdržel Sigmund von Lottitz ze Schirgiswalde od saských vévodů dohled nad poplužním dvorem v Hainspach a polovinou vsi Schönau až k Poyzem (Botzen později Partyzán), stejně jako měl tato léna od Sigmunda a Christopha von Wartenberg, pána z Děčína.
Zvláštní pozornost si zaslouží pravopis „Poyzem“ pro naše „Botzen“ nebo „Potzen“.

  Oba vrchy v XV. století jmenují se již Poczin a Persk. Nazývá je zápis z r. 1451. Oboje měla bezpochyby prvotní jména srbská, jichž se dnes není možné dopátrati.(Neues Archiv für sächs. Gesch II 215)

(Rozpravy České akademie věd a umění. Třída I. rok 1920)

Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs Datum vydání 12.1902  Číslo 4

Na starých mapách od roku 1712 do roku 1810 byl uváděn název Potzen. V pozdějším mapování je již uváděn název Botzenberg.

Ruční slovník regionálních studií Českého království z roku 1843 uvádí zmínku o kostelíku na Botzenbergu.

překlad:    Botzenberg u Šluknova, izolovaná čedičová kupa (nebo kužel), na jehož severním boku, na skalnatém výběžku, stával v šerém dávnověku kostelíček sv. Michaela.

Jezírko na Botzenbergu (Botzenborn, přírodní rarita)
Schluckeuau, 11. ledna 1905. Botzenborn. Legendární Botzen u Schluckenau na svém 542 m vysokém, dlouhém čedičovém hřebeni ukrývá kromě mnoha vzácných rostlin přírodní raritu, kterou na horské výšině asi jen tak nenajdete. Vyšplháte-li se na hustě zalesněný hřeben, nejlépe od jihu, dostanete se brzy do zalesněné oblasti na téměř bezcestné výšině, kde se mezi dosti řídce rozmístěnými mohutnými smrky rozprostírá neplodný podrost maliníku, ostružin, černého bezu a zlatobýlu. Ještě pár kroků a naše oči spatřují Botzenborn, ležící téměř na nejvyšším bodu hřebene. Asi metr hluboká jáma, zcela nedotčená kulturou a lidskou rukou, s několika krátkými čedičovými sloupky a vodní hladinou 20 až 30 cm je vše.

Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs    Datum vydání 3.1905 Číslo 1

Tajemná zeď na Botzenbergu:

Kolem celého vrchu od úpatí až k samému vrcholu se táhne v mírném stoupání (spirálovitě) záhadný val o výšce 0,5 - 1 metr, který je postaven z navršených čedičových kamenů menší velikosti. 

Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs

Datum vydání 3.1886   Číslo 1

o valu se píše:

V poslední době se tvrdí, že sedláci vyklízeli svá pole a sbírané kamení posouvali dál a dál ze svých polí. Nakonec je nahromadili jako zeď na panské hranici. Tomu ostatně nahrává i fakt, že horninu velmi často nacházíme vysypanou jako stěnu ve strmých svazích, kupř. u Munkera, u Mertendorfu, u Parlosy a na mnoha jiných místech. Ale za prvé, zeď na Botzenbergu je mnohem propracovanější a pravidelnější než na zmíněných místech, a přece zase není tak vysoká, aby sloužila jako ohrada proti zvěři. Pak by se člověk musel divit, proč by sedláci nosili ty kameny ze svých polí tak hluboko a pracně do lesa a jaký by měli důvod navíc je neskládat do toho valu.

A lze toto vůbec vysvětlit? Nicméně tato hypotéza zůstává velmi hodná uvážení a zaslouží si pečlivé prozkoumání. A bude o to důležitější vzít to v úvahu, protože, jak mě nedávno (srpen 1885) informoval přísedící okresního soudu J. Hiekel ze Schluckenau, jeden sedlák z Kaiserswalde prohlásil, že si z doslechu pamatuje, že jeho otec Botzenmauer (Botzenská zeď) pomáhal stavět. Pokud je tato informace pravdivá, pak Botzenská zeď musela být postavena kolem roku 1800.

Dne 10.4. 2023 bylo provedeno místní šetření kamenného valu a porovnání pozice valu s katastrální mapou. Bylo vyšetřeno, že kamenný val byl vytvořen účelně a v druhé polovině 18. století. Podrobné vysvětlení se připravuje.

**************************************************************************************************************************

Pověsti

O Botznu u Schönau se traduje legenda, že zde v den soudu čeká sedm bílých rytířů, aby bojovali s Antikristem.

 Jak vznikl vrch Počín (Botzen)

  Před velice dávnými časy byla v místě, kde se nyní u Šluknova vypíná Partyzánský vrch úplná rovina. Jednou tudy nesla stará žena nůši plnou rozedraných bot k ševci do opravy. Náhle se obloha zatměla a ve vzduchu nad ní s mohutným šuměním křídel plachtila ohyzdná příšera, která nesla na zádech obrovskou skálu. "Jak daleko je ještě do Drážďan?" zahučela příšera, až se země otřásla. Polekaná žena neztratila rozvahu a hbitě odpověděla: "Ach, to je ještě pořádný kus cesty. Celou tuhle nůši bot jsem roztrhala, než jsem došla z Drážďan sem." Příšera zběsile zaklela a shodila rázně skálu na zem, takže na tom místě vyrostl vysoký, rozložitý kopec - nynější Partyzánský vrch.

Ženská stráž na Partyzánském vrchu

  Z dob třicetileté války pochází pověst, jak kurážné šluknovské ženy přelstily švédské vojsko a zachránily tak své město od vydrancování.
Obě válčící strany, jak císařští, tak i protestanti, si vynucovaly zásobování a píci a vymáhaly na obcích nejrůznější peněžité dávky. Nejznámější bylo "výpalné". Obec, která nezaplatila byla vypálena do základů. Hospodářské usedlosti pustly, pole zůstávala neobdělána, lidé se uchylovali do lesů. Ve městě zůstali jen starci, neschopní nosit zbraň, ženy a děti. Muži byli již dávno zverbováni, nebo násilně pochytáni, aby doplnili stavy prořídlých regimentů.
Večerní obloha zrudlá požáry prozrazovala, že Švédové drancovali v sousedních saských vesnicích. Ojedinělé švédské hlídky přejížděly zemské hranice a každým dnem mohl přitrhnout silnější oddíl, který by snadno vydrancoval město, které nemělo ani jednoho muže na ochranu svých hradeb. Tu přišly šluknovské ženy na nápad, jak odrazit nepřítele lstí, když to není možné silou. Každá si narychlo sešila z různých kousků červeného sukna, nebo jakékoliv červené látky jakýsi kabátec, vestu, nebo jenom přehoz, napodobující stejnokroj císařských vojsk. Potom se zásobily jídlem a pitím a před rozedněním se vydaly v tichosti na Partyzánský vrch. Zde na místě viditelném do daleka založily řadu "táborových" ohňů a pobíhaly kolem. Tím napodobovaly tábořící vojsko. Občas se i seřadily do pochodového tvaru a pochodovaly kolem dokola kopce, aby napodobily procházející vojsko. Tak to dělaly několik dnů a nocí. Ohně živené klestím plápolaly po celé noci a kolem nich neustávalo víření a lomození.
Posléze došly ženám síly a postupně usínaly kolem dohořívajících ohňů. Les ztichl. Ale to už přibíhaly z města děti a radostně zvěstovaly, že Švédové přijeli až do okolních osad, ale zalekli se tolika neznámého vojska a rychle se zase stáhli zpět.
Odvážné ženy zachránily tentokrát své město před vydrancováním.

Poklad na Partyzánském vrchu

  Jako o mnohých jiných kopcích a horách se vyprávějí různé pověsti o ukrytých pokladech, tak také náš Partyzánský vrch ve svých útrobách skrývá nesmírný poklad. Vypráví o něm tato báj.

 Jednou šla chudá žena s malým dítětem ke kopci, aby si zde nasbírala suché dříví na zátop. Když přišla ke skále, spatřila, že do ní vede jakási brána. Vstoupila tam i se svým dítětem, které nesla na zádech. Uvnitř konce spatřila hromady zlatých peněz. Sedla si celá zmámená na stolici ke stolu a zírala na to ohromně bohatství. Tu najednou se ji zdálo, jakoby slyšela hlas svého muže venku před skálou. Rychle vyběhla ven, ale nikoho nespatřila, dítě však nechala uvnitř skály. Když se pro ně chtěla vrátit, byla skála již zavřená a po bráně nebylo ani stopy. Pro dítě si mohla přijít až za rok, když se v kostele zpívají pašije.

 Obyvatelstvo v tomto kraji bylo v převážné většině německé, a tak si při poválečném odsunu odneslo svoje pověsti s sebou. Zbyla už jen neurčitá torza. Tak například vyprávělo se, že v kopci Botzen (nynější Partyzánský vrch) je ukryt obrovský poklad zlata a drahého kamení, přístup k němu se vždy otevírá na Velikonoční neděli. Protože ale zmíněný kopec je už téměř z poloviny odtěžen místním kamenolomem bude poklad nejspíše v té druhé, zbývající polovině. Také  v sousedním kopci Hrazený jsou prý ukryty velké poklady, ke kterým pocestného dovedou trpaslíci - permoníci. Za jejich pomoci musí být ovšem poklad odnesen za naprostého mlčení. Zakopnutí o kořen, či o práh vlastního domu - šťavnaté zaklení a poklad se změní v hromadu kamení nebo zvadlého listí.

*************************************************************************************************************************************************

Hostinec Botzenberg

Hostinec Botzenberg (nebo Botzenschänke) byl umístěn na severním svahu Botzenbergu na cestě ze Schluckenau do Hainspachu. Obecně patřil k domu číslo 286 Kaiserswalde. V roce 1909 byla vedle hostince kuželkářská dráha, taneční sál a zábavní zahrada pro děti se skluzavkou, karuselem a houpačkami.
Kolem roku 1908/1909 byl majitelem Johann Seidel. Pro sčítání lidu z roku 1921 zde žili:
Heinrich Weber, narozen 31. března 1863 v Königswalde, majitel a hostinský
Anna Weber, narozena 22.5.1869 ve Fugau, manželka a spolumajitelka
Dcera Hetwig Weber, narozená 16. prosince 1896 v Oppachu, zaměstnaná v Botzenschänke
Dcera Matha Weber, narozená 14. dubna 1898 v Oppachu, zaměstnaná v Botzenschänke
Syn Heinrich Weber junior, narozen 13.7.1903 v Königshainu (Rosenhain), aktivní jako navrhovatel v textilní továrně Prausche
Syn Karl Weber, narozen 12. března 1905 v Königshainu (Rosenhain)
Syn Wilibald Weber, narozen 31.8.1910 v Kaiserswalde
Také v roce 1928 byl Heinrich Weber stále majitelem.

******************************************************************************************************************************************

Těžba na Botzenbergu:

 První zmínky o nějaké těžbě se datují do roku 1770. Nebyla to ovšem těžba kamene, ale bylo zde hledáno uhlí. Když se v letech 1842 až 1843 o to samé pokusil sedlák Müller z Císařského, bylo slyšet v šachtě šumění podobné toku vody. Šachtu opustili a následující den se dno šachty propadlo do větší hloubky.

 Původně měl 2 vrcholy, jižní a severní, oba jsou však dnes již odtěženy a těžba pokračuje dále.  Vrch je součástí hlavního rozvodí Severního a Baltského moře.

 Těžba kamene byla započata v roce 1912 Italem Bologna. Lom byl pochopitelně velmi primitivní a pouze se sbíraly kousky čediče na svazích kopce, které byly ručně tříděny podle velikosti. Větší kameny se roztloukávaly. 

 V roce 1920 Vilém Spölgen (syn Wilhema a Anny Spölgenových), zakoupil malý lom na severním svahu Botzenbergu (dnes Partyzánský vrch) a byla zahájena těžba kamene pro stavební účely. Po ukončení první světové války, kdy se v lomu netěžilo, nový majitel lom zmodernizoval. Byly naistalovány drtiče, které byly poháněné parou z lokomobilu. V roce 1927 bylo započato odstřelů pomocí trhavin. Další zmodernizování těžby kamene proběhlo v roce 1931. Do lomu byla zavedena elektřina, moderní drtící zařízení a byla zbudována železniční vlečka, která velice zrychlila odběr kamene. http://spravnym.smerem.cz/tema/Vle%C4%8Dka%20%C5%A1ir%C3%A1%20tra%C5%A5%20%C5%A0luknov%20-%20Velk%C3%BD%20%C5%A0enov%20-%20kamenolom

 V roce 1935 byla firma nucena pro neplnění svých finančních závazků lom prodat nově ustavené společnosti, jenž po okupaci se spojila s firmou Sächsisch-Oberlausitzer Granitwerke Bautzen.

 V roce 1949 převzal lom národní podnik Severočeský průmysl kamene v Liberci.  V roce 1964 až 1965 pro geologický průzkum byly vyraženy dvě štoly. První štola o délce 112,5 m byla vyražena na severozápadě, štola je již nepřístupná. Druhá štola o délce 70 m byla ražena jihovýchodně. Po roce 1967 je ražena štola směrem na západ a v délce 23 metrů končí závalem.

Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

   Interpelace senátorů Reyzla, dr. Hellera a soudr. na pana ministra veřejných prací stran dodávek štěrku pro rekonstrukce státních silnic.

Dne 30. dubna t. r. zaslal kartel svobodných organisací a křesťanské organisace ze Šluknova ministerstvu veřejných prací naléhavé podání stran podivného postupu při zadávání dodávek štěrku pro rekonstrukci státní silnice Lobendava-Hanšpach-Velký Šenov v šluknovském okresu. Podání je doloženo obšírným dobrozdáním německého ústředního svazu pro průmysl vápenický, cihlářský a kamenický v Ústí n. L. a soudně ověřeným vysvědčením traťmistra ve Šluknově. Dobrozdání osvědčuje méněcennost štěrku, který dodala firma Technobasalta v Praze, Národní 13, vysvědčení traťmistra potvrzuje, že dodané vagony vykazovaly značně menší množství štěrku oproti nákladním listům. V podání poukazuje se také na zvláštní způsob jednání inspektora zemského úřadu vrchního stavebního rady Kozlíka při zadávání dodávek štěrku, a uvádí se také protest firmy, stavbu provádějící, pro špatný materiál štěrkovací. Kdežto v okresu šluknovském dobývá se v několika velikých lomech a ve velké výkonné štěrkovně na vrchu Botzen uznaně výtečný štěrk a dodává se za levnější ceny než od Technobasalty, bere stát z daleka méněcenný, skoro zcela neschopný, drahý štěrkový materiál. Nezaměstnanost ve šluknovském okrese je velmi velká, následkem jednání státní správy musela býti také ještě zastavena práce ve velké štěrkovně na vrchu Botzen.Veškerého obyvatelstva, zejména dělnictva, zmocnilo se vzhledem k těmto událostem nesmírné rozčilení, a došlo proto již několikrát k prudkým demonstracím. Rozčilení vzrůstá vzhledem ke skutečnosti, že ministerstvo veřejných prací ani na podání organisací ničeho nepodniká, aby učinilo přítrž jednání podřízených orgánů.

Podepsaní táží se pana ministra:

Jest ochoten naříditi ihned vyšetřování neuvěřitelných téměř skutečností, v podání uvedených, dodaný nepotřebný materiál firmě Technobasalta dáti k disposici a tuto firmu pro poškození státních zájmů vzíti k zodpovědnosti?

Je pan ministr ochoten nepředpojatým úřadem dát přezkoumati způsob jednání zodpovědných úředníků při zadávání dodávek štěrku a vzíti je, budou-li uvedené skutečnosti potvrzeny, rovněž k zodpovědnosti?

V Praze, dne 19. května 1932.

Reyzl, dr Heller,

dr Holitscher, Stark, Jokl, Palme, Just, Polach, Jarolim, Niessner, Beutel. ***********************************************************************************************************************************************

Tragická událost v roce 1946 dala nový název kamennému vrchu.

 Dne 23.4.1946 při odhalení pomníčku zastřelených J. Šindeláře a J. Maliny byl vrch přejmenován na "Partyzán". Tento název se rychle ujal a používá se dodnes.

 Vysvětlení k pomníku u silnice.

  Česká verze:                                                                                                                                     Dnešní název má vrchol na památku poručíka Josefa Šindeláře, který zde byl společně se svým řidičem desátníkem Vladimírem Malinou zákeřně zavražděn dne 6. července 1945 Josef Šindelář byl člen štábu partyzánské brigády Národní mstitel, která byla od 16. května 1945 součástí československé armády ve Šluknovském výběžku. Poručík Josef Šindelář velel 2. praporu sídlícímu ve Šluknově. Pachatelé tohoto mordu nepocházeli z řad původního německého obyvatelstva, nýbrž byli polského původu, avšak nebyli nikdy dopadeni.

Verze pamětníků ve Šluknově dříve žijících v dopise pana Wolfganga Egertera: Josef Šindelář, příslušník tzv. Obranného zpravodajství (vojenská obdoba StB, velel jí komunistický zločinec Bedřich Reicin), zahynul 6. července 1945 při přestřelce s polskými vlastenci z Armii Krajowej, kteří se pokoušeli probít přes české území ze zbolševizovaného Polska na Západ. Šindelář byl odpovědný za nelidské mučení mnoha občanů Šluknova.

odkaz na dopis W. Egertera bohumildolezal.cz/texty/u062-03.htm#js