Firma Liebisch Velký Šenov čp. 90 a 509

Do řady mnoha menších, ale úspěšných tkalcoven ve Velkém Šenově patřila firma Johanna Liebische, nazývaného „Bandel-Liebisch“. Vznik podniku je svázán s rozmachy a úpadky hospodářského vývoje ke konci 19. století, když byly v Šenově zakládány různé firmy a částečně též brzy zanikaly. Tato firma tu stojí také pro druhý a důležitý moment v historii Šenova, a to pro svou výraznou hospodářskou strukturální proměnu, vývoj od agrární vesnice k průmyslovému městu. Podobně jako už dříve předtím u rodiny Schorischových z Dolního Šenova, lze i zde zaznamenat přesun ekonomického těžiště od zemědělské k průmyslové produkci.
Příjmení Liebisch bylo ve Velkém Šenově  starým zemědělským rodem.
Rodina Liebischova sídlila nejpozději od r. 1656 na dvoře v Šenově č. 42, bez přerušení až do roku 1945. Ke statku náležel hospodářský pozemek ve tvaru podkovy sahající až k saské hranici, který asi z poloviny tvořil les a z druhé poloviny pole a louky. Tyto louky charakterizovaly početné malé rybníky.
V polovině 19. století byli  Laurenz Liebisch a jeho žena Veronika vlastníky statku. Očividně si rodina Liebischova přišla k jistému blahobytu, takže Laurenz Liebisch mohl truhláři Hentschelovi, jenž sám sestavil několik tkalcovských stavů, půjčit peníze a finančně podporovat výstavbu jedné tkalcovny. Podnikatel se ovšem nespokojil s jedním úspěchem a brzy založil nový podnik. Pravděpodobně k vyrovnání různých nesrovnalostí přešla firemní budova Šenov č. 90 do vlastnictví Laurenze Liebische (1829 – 1907), jenž nyní pověřil opětovnou výstavbou zbankrotované firmy svého technicky zdatného nejstaršího syna Johanna Liebische (1863 – 1958). Hospodářskou usedlost v Šenově převzal naproti tomu August, mladší syn Laurenze Liebische. Johann Liebisch tímto započal od r. 1888 svou neobvyklou činnost jako tkadlec, zušlechtitel textilu a podnikatel. Byl podporován svou ženou Marií Schneiderovou (1873 – 1958), jež pocházela z horní hospody v Šenově č. 79. Vyrábělo se v budově č. 90.  Energii pro závod dodávalo vodní kolo se spodním náhonem na kolem protékajícím potoce.
Tkalcovna hedvábí měla v r. 1938, když se při příležitosti 50. výročí existence firmy pořizovala skupinová fotografie, 40 zaměstnanců. V r. 1933 zde bylo ještě 30 členů osazenstva. Bohužel není známo, s kolika zaměstnanci Johann Liebisch v r. 1888 začínal.
Tkalcovna hedvábí měla širokou paletu produktů. K nim patřily hedvábné šňůry, prýmky, brokátové orámování oken železničních vagónu a kočárů (landaurů). První světová válka a rozbití rakouského císařství mělo též důsledky pro tkalcovny Johanna Liebische. Velký Šenov přešel s veškerým severočeským „Niederlandem“ do nově založeného Československa. Za války bylo tkalcovství pro nedostatek dodávek materiálu a pracovních sil utlumeno. Na počátku 20. let se ovšem podařila pod vedením Hanse Liebische juniora (1898 – 1979) přestavba podniku z bavlněných na hedvábné stuhy, jež byly velmi žádané pro dekoraci bonboniér, dárkových balíčků atd. Příznivý rozvoj podniku umožnily poté i významné stavební změny.
Ještě v r. 1904 sestával samotný podnik z budovy Šenov č. 90, ve které se žilo i vyrábělo. Už v r. 1907 se uskutečnila první opatření k rozšíření stavby. A tak byla nejprve ke stávající budově přistavěna velká přízemní hala. Na tuto bylo v r. 1924 přistavěno další poschodí a přitom rozšířena hlavní budova domu, aby se pořídily další toalety. V r. 1928 se nově stavělo na tomtéž pozemku – dům a prodejna č. 509. V přízemí se nacházely místnosti obchodu, v horním poschodí byl byt vlastníka firmy. Půda se využívala jako obytný a skladovací prostor. Ve stavebním povolení bylo důrazně upomínáno na zvláštní péči při zakládajících pracech. Stavební pozemek byl složitý. Na starých plánech lze totiž poznat, že přímo vedle budov tekl původně Šenovský potok,  předtím než byl později přeložen podél silnice.
V r. 1929 byl v zadní části pozemku postaven sklad, a ten byl v r. 1934 rozšířen jedním křídlem budovy, jež nabídla naléhavě nutné skladovací možnosti. Větší přestavba se pak uskutečnila v r. 1936. Aby se získal prostor v č. 90, bylo postaveno další poschodí. Rok na to proběhla další stavební opatření tím, že přízemí domu bylo přebudováno a byla zřízena další pracovní hala a kuchyně.
1.1.1935 se stal Hans Liebisch jediným vlastníkem tkalcovny hedvábí. Připojení Sudet k Německé říši v r. 1938 přineslo s sebou pro firmu další změny. 40 % vyráběných stuh šlo od nynějška na vývoz. Zahájení války v r. 1939 mělo ovšem značný vliv na produkci. Namísto hedvábných stuh byly nyní vyráběny produkty pro válku. Prýmky pro uniformy wehrmachtu, pásky pro plynové masky a padákové šňůry určovaly události. Kapacity byly rychle navýšeny a vyrábělo se na dvě směny. Stále více žen zaujímalo pracovní místa mužů. Aby se plynule získávaly kapacity pro nutná rozšíření, byla v r. 1942 od firmy Hille a Hampel získána sousední budova továrny Šenov č. 355.  Konec války a vystěhování  původních obyvatel znamenalo náhlý konec tkalcovny hedvábí Johanna Liebische. Odvoz veškeré techniky do vnitrozemí pak následně zabránil eventuálnímu znovuzahájení výroby.

Dr. Andreas Hille, Miloslav Turyna

domy čp. 509 a 90.