Svět podle Charlie

Druhá kapitola

edím sama v třípokojovém bytě a přemítám o uplynulém týdnu. Je zvláštní, že mě ta jediná noc dokázala na tak dlouho dobu vykolejit. Snažila jsem se sama sobě namluvit, že se vlastně ani nic nestalo. Ale proč mám neustále ten divný pocit, že mě někdo pozoruje?

Mírně se opřu o otlučenou starou pohovku a zakloním hlavu. Dívám se na popraskaný strop a spletité obrazce, které mi připomínají letní obláčky na nebi. Měly bychom tu s matkou někdy vymalovat.

Kdesi na patře prásknou dveře a spustí se hlasitá hudba. Slova písně od Aero Smith se dostávají přes tenké zdi bytu. Chytlavá melodie mě vtáhne do sebe a já začínám lehce hýbat nohou do jejího rytmu. Na mé tváři se po dlouhé době objeví úsměv. Cítím, jak pohoda protéká celým mým tělem a já si po dlouhé době připadám zase šťastná a volná.

Proč bych si měla odpírat malé bláznovství ve svém vlastním bytě? Zvednu se, zavřu oči a začnu se vlnit do rytmu. Zakloním hlavu a broukám si slova tak známé písně. Mé boky se samovolně rozhoupou a nohy dělají nesmělé krůčky do stran. U druhé písničky jsem si již sama sebou jistá a svému tanci dávám větší volnost.

Tělo mi zalévá pot, proto si sundám domácí košili. Pouze v tílku a ve volných kalhotách, kterým jsem zastříhla nohavice, předvádím prapodivné kreace. Mé tělo hoří touhou se co nejvíc otevřít a vyjádřit tak svou žízeň po životě.

Přítomnost někoho cizího ve mně vyvolává prapodivné pocity. Chci zachytit něco, co mi stále uniká. Chci se otevřít tomu neznámému, co mě spaluje svým pohledem. Rychlou píseň vystřídá pomalá, kterou vítám s otevřenou náručí.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale toužím tomu naprostému cizinci ukázat kousek svého skrytého já. Chci vypustit to hříšné, co se ve mně skrývá. Chci ukázat světu, že i šedá myška dokáže být sexy a tak hříšná. Sakra! Napadají mě divné myšlenky. Ale proč si to malé drama neužít až do úplného konce.

Pozvednu ruku a rozpustím si jediným rozpustilým pohybem své polodlouhé tmavé vlasy. Zatřepu hlavou. Uvolněním neposlušné kštice, se uvolním i já. Pomalým pohybem se přejedu rukou po břiše. Malá ďáblice uvnitř mě, tou rukou pohybuje dále po mém těle nahoru. Lehce se dotknu jednoho ňadra a pak druhého.

Za malou chvíli se pro změnu věnuji svým bokům, které se vlní do rytmu. Jsem jakoby v transu, který mě uvěznil a spoutal svými okovy. Poklesnu v kolenou, skončím skoro až u podlahy, kde pokleknu na starý béžový koberec. Už ani nedokážu kontrolovat svou vlastní pánev, která provádí svádivé a pro mě úplně nové pohyby.

Najednou hudba umlkne a já se zarazím v dost nepřístojné poloze. Pane jo, co já to tady jen vyvádím? Zavrtím hlavou a urychleně na sebe navléknu košili. Pohozenou gumičku naleznu až po několika minutách. Jsem ráda, že mé dovádění nikdo neviděl. Byl vy to obrovský trapas a já bych se určitě červenala, až na své zadní části těla.

Teď ještě musím najít ty své brýle, které jsem nepozorně někam odhodila. Z toho všeho plyne ponaučení, že chovat bláznivě se nevyplácí. Jsou to jediné moje brýle, a pokud je nenaleznu, tak to budu mít v práci dost náročné. Vlastně je potřebuju jen pro výkon své práce, a když jdu po ulici. Nevidím totiž moc dobře na dálku. Jinak se je snažím moc nenosit. Maminka říká, že nošením brýlí si své oči kazím ještě víc. Lékaři tvrdí, že je musíte nosit neustále. Komu má člověk věřit?

„Myško, jsem doma!“ ozve se ode dveří matčin hlas.

„Jsem v obýváku“ vykřiknu, když se snažím nahmatat prsty pacičky brýlí, ukrytých pod pohovkou.

„Dnes jsem měla velice těžký den.“

Spokojeně si oddechnu, když ty zpropadené brýle vytáhnu. Moje pozornost se obrátí k matce, která unaveně klesne do nedalekého křesla. Usměje se na mě a prohrábne si rukou své husté světlé vlasy. Uvolní si upnuté sáčko a shodí z nohou lodičky na vysokém podpatku.

„Jak ses měla, myško?“

„Fajn. Před hodinkou jsem se vrátila z práce a hned skočila do sprchy. Venku je děsné vedro!“

„Hm, měla si dobrý nápad. Asi se tebou budu řídit a taky vlezu pod proud studené vody.“

„Tak to udělej! Nakoupit můžeme jít později.“

„Ah, zlatíčko.“ zavzdychala unaveně a já tuším, co za maličkou chvilku přijde. „Nemohla bys jít nakoupit sama? Jsem strašně unavená.“

„Dobrá, už zase si mě dostala.“

Tohle mi dělala snad každý týden, vždy když jsme měly jít v pátek spolu na větší nákup. Už jsem na to byla zvyklá a měla připravené věci. Přesto jsem si nikdy nedokázala odepřít ten náš společný malý rituál. Těšilo mě slyšet ten její zvonivý smích, který se tak nechodil k jejímu nakřáplému hlasu. Pak mě povískala ve vlasech a odběhla do svého pokoje.

Než vyjdu z bytu, zkontroluju svůj vzhled v malém zrcadle vedle dveří. Upravím si neposednou kadeř a nasadím brýle. Ze stolku, kam jsme ukládaly klíče, si vezmu seznam, peníze a klíčenku. Teď zbývalo jen nasadit si na záda velký batoh a můžu vyrazit.

Seběhnu po schodech do přízemí a zatlačím na domovní těžké dveře. Venku do mě narazí úporné vedro, které bylo tak typické pro letní období. Nikdy si snad na to nezvyknu. Přiznávám, sluníčko není mým dobrým přítelem. Já jsem spíše podzimní typ. Miluju deště a mírný vítr, který vám zmaluje tváře do červena.

O několik bloků dál se přede mnou objeví nákupní centrum. Mám ráda ty malé obchůdky, naskládané jeden na druhém. V těchto krámcích už moc dobře vím, kde co mají a za kolik co prodávají. Znám některé majitele, kteří vás přivítají s úsměvem na tváři. Znají vás jménem a někdy také pro vás schovají vaše oblíbené pochoutky.

Má první zastávka je u paní Doleyové, která má to nejlepší ovoce a zeleninu na světě. Trošku přeháním, ale ta její rajská jablka, anebo hroznové víno.  Hm, mňam! Už se mi zbíhají sliny v puse. Zvonek nad dveřmi zacinká, když je otevřu. Chvilku musím mžourat oči, jelikož přechod z prosluněné ulice do potemnělého krámku je dost rapidní.

Spokojeně zavzdychám, když mě ovane chladný vánek. Paní Doleyová má puštěnou klimatizaci, aby se jí její zboží nekazilo tak rychle. A za to jí musím složit poklonu. Jako pokaždé si vyměníme úsměvné pokynutí hlavou. Z kapsy kalhot vytáhnu seznam a zkoumám, co všechno potřebujeme. Okurku, cibuli, brambory, papriku, mrkev, hrášek a nějaké bylinky. Nesmím také zapomenout na ovoce. Jablka, hroznové víno, banány.

Můj pohled dopadl na krásně červené jahody a borůvky. Možná bych jich měla pár vzít. Mohla bych udělat matce její oblíbený koláč. Hned na to vložím, od každého dva malé košíčky, do proutěné tašky, která zde plní funkci nákupního košíku.

Ještě jednou to musím zkontrolovat, abych snad na něco nezapomněla. S hlavou skloněnou si to kráčím k pokladně, když do něčeho velkého narazím. Neudržím balanc, proutěná ucha se mi vysmeknou z ruky a já padám. V návalu paniky se snažím zachytit čehokoliv, co mám po ruce.

Dotknu se teplé kůže, do které zabořím své krátké nehty. Na zádech ucítím lidské teplo, jak se velké ruce snaží zabránit mému pádu. Má prsa se přitisknou k tvrdé ploše mužské hrudi a čelo mi ovane teplý výdech z úst. Ve vzduchu ucítím mentol, který podráždí můj nos.

„Promiňte!“ zablekotám.

Pozvednu hlavu a zadívám se na muže, který mě stále drží v náručí. Snažím se zděšeně nezalapat po dechu. Přes krásně tvarované rty a půlku tváře se táhne klikatá jizva. Neodolám a svým zrakem putuju dál po jeho obličeji. Rovný nos, pevné hranaté čelisti, právě zatnuté ve zlobě, kterou se ani nesnažil zakrýt. A pak ty jeho oči. Ach, můj….

Je zelená a zelená. Ale barva jeho očí byla zvláštní. Jako kdyby v nich probleskovalo zlato, které jim dodávali lesk a prazvláštní kouzlo. Zavzdychám. Nedokážu se ovládat. Nedokážu se od nich odpoutat. Mým tělem se začne šířit neznámé teplo. Toužím se k němu přitisknout a nespoutaně se o něho otírat. Ani si neuvědomuju, že nakláním hlavu a vdechuji jeho vůni.

„Nestalo se vám něco?“

Další rána pro mé sebeovládání. Jeho hlas byl dunivý, hřejivý a tak strašně sexy, že jsem málem poklesla v kolenou. Možná se to i stalo, protože jeho stisk se stal pevnějším a jeho svaly se napnuly.

„Myslím, že jsem se dostala do nebe!“ vyjdou mi přes rty tichá slova.

„Sakra“ hned si zakryju rty rukou. Já to řekla nahlas? Sakra, sakra a zase jednou sakra. Uhnu očima, abych se nemusela dívat na jeho reakci. Postavím se pevně na nohy a snažím se od něho odpoutat.

„Já bych se neoznačil za anděla, ale spíš za zplozence pekla.“ zašeptá mi hlas u ucha.

Polekaně ucuknu a zabrblám nějakou omluvu. Popadnu košík, ze kterého se jako zázrakem nic nevysypalo. Když se chci prosmýknout kolem něho, popadne mě za ruku a přitáhne si mě k sobě. Nejsem tu. Jsem nicka. On mi nic neudělá. Jen musím vymyslet nějakou omluvu, která mu bude stačit. Snad bych mohla…

Přestanu dumat nad tím, jak se dostat z této nezvyklé patálie, když uslyším tiché předení. To se mi snad jenom zdá! Určitě se mi to musí jenom zdát! Ne, nezdá se mi to. Cítím, jak se mi zabořuje jeho nos do vlasů. To už je podruhé za poslední týden, co mi neznámí chlap očichává vlasy a přitom přede.

„Eh, pane…“zašeptám.

„Jsem Brennan.“

„Ehm, Brennane mohl byste mě….“

„Ššš“ přeruší mě „Jen klid, já ti nic neudělám!“

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a on mi očichával vlasy, ale nebylo mi to pranic příjemné. Přešlápla jsem z nohy na nohu a zadívala se na nedaleký pult s ovocem. Hm, ten meloun vypadá vážně dobře. Miluju melouny. Myslím, že si nějaký koupím, abych si spravila náladu.

„Krásně si mě vábila.“ promluví do ticha.

„Co prosím?“ jsem zmatená.

„Chtěl bych….“zašeptal mi do vlasů. „Chtěl bych být jedním z nabídnutých.“

„Z nabídnutých?“

Asi jsem narazila na úplného šílence. Jen já mám takové štěstí, že chlap, který se mi líbí, je zároveň i úplný magor. Ale, co jsem mohla čekat od individua, co očuchává mé vlasy a teď dokonce i krk? Pak zachytím další jeho slova. Musím se pekelně soustředit, abych jeho šepotu vůbec rozuměla. Každé páté slovo mi unikalo, ale stejně jsem pochopila jejich částečný význam. Přesně řekl zhruba toto:

„Nejsem toho hoden, ale byl bych poctěn být nabídnut. Sice nemám zkušenosti se o někoho starat, ale dal bych cokoliv, abych splnil vše tak je napsáno. Jsem druiba, ale mohu se pokusit být i prebiřtoř. Jen kdybych dostal šanci dokázat ti, že….“

Další slova mi již unikla. Co znamená sakra druiba? A co prebiřtoř? Lehce se zakymácím, když se jeho velká dlaň dotkne mého pozadí. Ten mužský mi osahává zadek! Ale nejhorší na tom bylo, že si mě tak přitiskl blíže ke svému vyvinutému tělu. Už tak jsem byla dost zmatená a teď ještě zažívám úplně novou zkušenost. Nikdy jsem nebyla tak blízko mužskému tělu. Vážně zvláštní a tak příjemné. Holka, vzpamatuj se! Okřiknu se v duchu. Ten chlap tě obtěžuje a ty si to klidně necháš líbit.

„Pane, byl byste tak laskav a už mě konečně mohl pustit?“

„Omlouvám se, má princezno!“

S tím se jeho ruce odsunou a on si hluboce odkašle. Nesměle si prohrábne rukou své tmavé a husté vlasy. Krátké pramínky se vrátí do své původní kreace a já mám tak možnost zpozorovat jeho náušnici, která mu zdobí pravé ucho.

„Neměl jsem se k vám tak chovat. Prosím odpusťte mi mé neomalené chování.“

„Já…“ jsem zmatená. Nikdy se mi žádný muž neomlouval. A tento byl vážně unikát, který musí krášlit sny každé ženy. Polknu. „To je v pořádku. Asi za to může to úděsné vedro.“

„Mohu vám s tím pomoct, princezno?“

Ozve se vedle mé hlavy, když se skláním znovu pro košík, který mi spadl na zem. Tentokrát se z něho, ale vysypalo všechno, co mohlo. Zakroutím zamítavě hlavou. Ten mužský toho už udělal dost. Poslední kousek ovoce uvidím u jeho levé nohy a natáhnu se k němu. Naše prsty se dotknou a já zažívám další příjemnou vlnu tepla.

Co se to sakra se mnou děje? Ucuknu a snažím se pohybem zápěstí dostat do tváře trošku studeného vzduchu. V koutě krámku uvidím maličký ventilátor a urychleně k němu zamířím. Nechám mu tašku u jeho nohou a snažím se přitisknout se blíž k přístroji vydávající chladno.

„Má paní!“ zašeptá.

Vím, že je určitě někde za mými zády. Musím mu být vděčná, že se mě už nepokouší dotknout. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych ucítila jeho mozolnaté prsty na své kůži. Zakloním spokojeně hlavou a ani si neuvědomím, že se sebe vypouštím mírné vrnivé zvuky. Protáhnu se v zádech. Spokojeně si povzdechnu a zakroutím bokami.

Sakra, určitě něco se mnou není v pořádku. Něco na mě leze. Strašně moc se potím a v břiše mám nepříjemný tlak, který se bolestivě šíří do celého mého těla. Doufám, že se mi zase neblíží čas, kdy to mám dostat. Vlastně to vypadá na to, že se mi to tento měsíc dostaví dřív, než je v plánu.

„Brennane! Už musíme vypadnout!“

Další mužský hlas mě lehce polechtá na zátylku. Mrazení podél páteře mě donutí se ohlédnout a zadívat se na exemplář, který mě vábí. Ztuhnu. Přešlápnu z nohy na nohu. Tím pohybem se má stehna o sebe otřou a já si úlevně povzdychnu. Ach, ten pohyb mi udělal velice dobře, a proto ten pohyb zopakuju.

„Sakra!“

Otevřu oči a zadívám se na muže, který stojí za Brennanem. Je starší. Snad mu už táhne na padesátku, ale přesto toužím, aby se mě dotkl. Dotkl??? Od kdy mívám tyto potřeby? Od kdy mě to táhne k cizincům, na které bych se za jiných okolností nemohla ani podívat?

„Brennane, ne!“ zavrčí, když se ke mně s mladších mužů natáhne a hodlá se mě dotknout.

„Potřebuje mne, Vernone. Ona mě potřebuje!“

Ach, ano. Už jen maličký kousek a on se svojí kůží otře o tu mou. Zavrním v očekávání toho blížícího se kontaktu. Přikloním se k němu a slastně přivřu oči. Ale dotyk nepřichází. Zlostně se nadechnu a otevřu oči dokořán. Zavrčím, když spatřím tu divnou podívanou před sebou.

Starší muž drží mladšího pod krkem, naučením chvatem s juda nebo jiného bojového umění. Brennan se na mě dívá a jeho oči žhnou. Toužím se k němu přiblížit a pomoci mu. Uvolnit jeho zajetí a odevzdat se do jeho péče.

„Brennane, chlapče, vzpamatuj se!“ přitáhne si ho blíž k sobě. „Je to vznešená dcera. Nesmíš se jí dotknout. Ty bys na ní neměl ani pomyslet.“

Brennan zavře oči a zhluboka nabere vzduch do plic. Trvá mu to jen několik málo vteřin a už je zase klidný. Jak jen to dokáže? Pokývá hlavou na znamení toho, že se uklidnil. Muž za jeho zády ho pomalu pouští a přitom je stále na pozoru.

„Brennane, co tě to jen posedlo? Myslel jsem, že se dokážeš kontrolovat víc.“

„Ach, sakra.“ uleví si Brennan. Otočí se a uhne mužskému dotyku, kterým ho hodlá jeho společník uklidnit. „Nevím.“ našpicuju uši, abych ho lépe slyšela.

„Ona je…“ hodí po mě pohled a znovu se otočí ke mně zády.

„Ona je, co?“

Čekám. Jsem zvědavá, co si o mně ten obrovský muž myslí. Po chvilce musím spolknout své zklamání, když se z jeho úst vyřine záplava cizích slov. A mám po špehování. Skloním se a naposledy protáhnu své ztuhlé tělo. To je vážně den blbec!

Zakručí mi v žaludku a já si uvědomím, že jsem v tomto malém krámku strávila delší čas, než jsem měla v plánu. Podívám se na hodinky, které zdobí mé zápěstí. Sakra, už je skoro šest a já nemám nic nakoupeného. Matka se určitě zblázní, jestli nebudu do hodiny doma. Nevím, zda vůbec stihnu navštívit všechny krámky, kam jsem měla namířeno.

I když stále cítím na sobě pár zamyšlených mužských očí, pokračuju ve svém pohybu. Sehnu se, popadnu tašku a svůj baťoh, který jsem bezmyšlenkovitě odhodila na zem, a konečně zamířím k pokladně.

Paní Donleyová se na mě usměje a během pár minut mi spočítá celý můj nákup. Přitom švitoří o novinkách, o kterých bych určitě měla vědět. Usmívám se a přikyvuju jí na těch správných místech. Přesto stále soustředím svou pozornost na muže, kteří mě pozorují zpoza rohu.

„Ah, malém bych zapomněla. Tady jsem ti něco schovala, myšičko!“

„Cože?“

„No, přece tě moc dobře znám. Hlavně tvůj mlsný jazýček, mladá dámo.“

Ta stará žena je vážně skvělá. K mému nosu zavane příjemná vůně čerstvých hrušek. Mlsně si olíznu dolní ret a usměju se. Natáhnu k nim ruku a polaskám ovoce konečky prstů. Měla bych se naučit kontrolovat! Ale, co! Vždyť jsou to hrušky! Mé nejoblíbenější ovoce, po kterém se můžu utlouct. Už, už, abych cítila sladkou dužinu na svém jazyku.

„No, tak myško, kontroluj se!“ a pleskne mě mírně přes ruku.

„Promiňte, paní Donleyová!“ začervenám se, jako školačka.

„Víš, čím mě neustále zlobíš?“

„Ne“ zmateně zamrkám nad její otázkou.

„Jak dlouho se už známe?“

Její další otázka mi nedává smysl, stejně jako ta první. Zamračím se a snažím se v rychlosti spočítat všechna ta léta, která uplynula od doby, kdy jsme se poprvé potkaly. To už se známe tak dlouho? Napadne mě, když se konečně doberu správného čísla.

„Asi tak patnáct let!“ zašeptám.

„Už to bude skoro sedmnáct, myško!“ opraví mě. „Za měsíc to bude přesně sedmnáct let, kdy jsi se svojí matkou poprvé navštívila můj krámek.“

„Ach, ano!“ usměju se. „Ten den jsem od vás dostala první hrušku.“

„Ano, já vím!“ posmutněle povzdechne. „Právě já můžu za to, že ses stala závislá na tomto ovoci.“

Zasměju se. Paní Donleyová mě vždycky dokáže rozesmát. Její tvář je sice vrásčitá a scvrklá jako nějaké staré ovoce, ale přesto z ní vyzařuje neustálá energie. Polaská mě po ruce a pak si spokojeně vydechne.

„Když jsi byla malá, tak jsi mi říkala babičko. Pročpak mě teď oslovuješ, paní Donleyová? Strašně to zraňuje mé staré srdce.“

„Ach“ co na to jen můžu říct.

„Víš, co!“ zatrylkuje. „Dám ti ty hrušky zadarmo, když mi opět budeš říkat babičko.“

„Dobrá!“

Nemusím si to ani rozmýšlet. Ta žena je součástí mého života dost dlouhý čas, tak proč jí nevyhovět při tak malé prosbičce. Ještě několik minut mluví a já se na ní usmívám. Tato chvíle mi přinesla poznání. Jsem šťastná, že mohu žít na tak mírumilovném místě, jako je tento.

Když se nad tím pořádně zamyslím. Kolik ještě existuje míst, jako jsou tato, v tomto velkém městě? Skoro žádná. Naleznete jen pár koutků, když víte, kde je máte přesně hledat. Nejdůležitější věcí je však fakt, že musíte být členem této malé komunity. Starousedlíci, totiž nemají moc v lásce přistěhovalce, kteří se jim snaží narušit jejich malé království. Ach, vážně jsem měla obrovské štěstí, že mě adoptovala rodina, žijící na tak překrásném místě.

„Děkuju paní…“urychleně se opravím „…babičko.“

Předkloním se a vlepím jí pusu na její černou tvář. Snad by se i začervenala, kdyby to šlo na ní poznat. Ale mě stačí pouze její lehké pousmání a slzička, která se jí zaleskne v koutku oka.