Svět podle Charlie

Dvacátá první kapitola

edvábná přikrývka hladila mé nahé tělo a já se cítila, jako znovuzrozená. Prohnula jsem se v zádech a otočila jsem se na záda. Deka mi sjela k břichu a odhalila tak moje prsa, které ovinul studený vzduch, až se zhrotila a napřímila.

„Vstávej, ty ospalče!“

Zasmála se mi do ucha a já otevřela oči. Nade mnou se skláněla Séva a její dlouhé světlé vlasy zakryly mé tělo. Krásně a příjemně šimraly. Posadila jsem se a přidala se k jejímu smíchu. Navzájem se zvědavě prohlížely a dotýkaly se konečků prstů svých tváří.

„Děťátka, přestaňte dělat hlouposti! Očekává vás váš otec!“

„Můj otec je zde?“

Otočím se k ní zvědavě, protože to bylo vážně divné. Můj otec je přece v budoucnosti, na klinice, kde zkoumají, čím by mu dokázali pomoci. Nebylo možné, aby byl zde v minulosti, kde se právě nacházím.

„Ty, trubko! Savena má na mysli mého otce, který je teď už i tvůj otec! Po našem spojení máme společné otce, matky, bratry, sestry a všechny ostatní členy našich rodin. Ze dvou rodin se stala jedna!“spráskla ruce a založila si prsty mezi sebe. „Jedna velká šťastná rodina!“

Ta věta se mi vryla do hlavy. Uhnula jsem stranou a vstala s postele. Najednou na mě dopadla úzkost a stesk. Má rodina už není! Jsem sama! Nemůžu dát Sevaně jinou rodinu, protože už nikdo z nich neexistuje. Zemřeli, všichni zemřeli!

„Ale teď už rodinu zase máš, hlupáčku!“objala mě zezadu. „Máš mě! A já mám konečně svojí sestru! Jsem tak šťastná!“a odtančila ode mě.

Tolik energie, v tak malém tělíčku. Nechtěla jsem Sévě kazit radost. Nemohla jsem tuto chvíli zahalit závojem svého smutku. Její rodinu jsem neznala, ale jí ano. A pokud ona bude šťastná, tak budu i já. Převzala jsem od Saveny nové šaty. Tentokrát byli celé stříbrné, pošité zlatou výšivkou. Byly ušité ve stejném stylu, jako ty modré, jen rukávy již nebyly průsvitné, ale vytvořené z látky, jako celé šaty.

Savena mi pomáhala při jejich zapnutí, pak mě usadila na malou vyřezávanou bílou sesličku, která stála před velkým zrcadlem. Tu ženu před sebou jsem nepoznávala. Mé vlasy ztmavly, až byli černé jako ta nejtemnější půlnoc. Barva pokožky už nebyla nazlátlá, ale skoro průsvitná. Velice se podobala kůži, kterou se honosila Séva. Postava i obličej zůstali stejné. Stejně obyčejné.

Pak jsem se zarazila. Já se vidím úplně ostře a to nemám na očích brýle. Naklonila jsem se blíž k zrcadlu, až Savena za mnou nesouhlasně zasykla. Ale, já se soustředila na své oči. Stále byli modré, jen měli výraznější barvu a černé orámování bylo tak výraznější. Řasy se mi prodloužili a zahustili se. Sama sobě jsem musela přiznat, že mi to sluší.

Najednou ke mně zase přiskočila Séva a zamrkala. Podívala jsem se na náš společný odraz a zjistila jsem, že se nádherně doplňujeme. Jak já byla tmavá, tak ona byla světlá. Naše vlasy se do sebe zamotaly a utvořily tak zajímavou podívanou barev.

„Všimla sis svého tetování!“

 „Jakého tetování?“zeptala jsem se s úsměvem.

„No toho, co máš na břichu!“

„Já mám na břichu tetování?“

„Hm, takové jaké mám já. Ale mé je zlaté a tvé stříbrné!“

Hned jsem si ho chtěla prohlédnout, ale již jsem byla oblečená a Savena se na mě tak zamračila, až jsem si řekla, že to počká na pozdější chvíli. Séva mě políbila na tvář a udělala obličej, až jsem se musela smát. Vytáhla mě do stoje a začala se mnou tančit po celé místnosti. Naše dovádění, ukončila Savena, která nám připomněla, že není dobré, když na nás musí otec čekat.

Dovedla nás k vodě a usadila nás do pozlacené gondoly. Takový přepych jsem nikde neviděla, ani u nás. Což je dost husté, protože naše rodina si potrpěla na pohodlí, které bylo vybráno jen z nejlepšího. Posadila jsem se vedle Sévy a naklonila k ní hlavu. Něco stále štěbetala a předváděla na obdiv to, jak je šťastná.

Cesta přes jezero k zlatému domu netrvala dlouho. Než jsem se nadála, už jsme stály před železnou bránou, která se nehlučně otevřela. Ruku v ruce jsme vstoupily a povídaly si jako malé školačky. S hlavami skloněnými k sobě. Předháněly jsme se v nejtrapnějších zážitcích, které se nám, kdy udály. Samozřejmě jsem vyhrála, protože mám, tedy měla jsem sedm rozjívených bratrů.

„Musí ti asi hodně chybět! Chtěla bych je poznat! Myslíš si, že by mě vzali mezi sebe?“

„Nevím, možná ano. Nikdy jsem jim moc nerozuměla! Víš, mužům, jakémukoliv chlapovi je těžké porozumět. Maminka říkávala, že než porozumí mému otci, tak v pekle začne sněžit.“

„Co je to, to peklo?“

„Ach, zlatíčko! Peklo, je posmrtná říše, kam se dostanou ti nejzlobivější lidé!“

Nevěděla jsem, jak jí to mám přesně vysvětlit. Nikdy jsem nad tím ani neuvažovala, prostě jsem si už zvykla, že se to pronese během řeči a ty to prostě víš. Ale Séva nebyla hloupá, pokývala hlavou a dál se o tom, už nezmiňovala. Ponořily jsme se do svých myšlenek. Já do vzpomínek na svou rodinu, která tam někde v budoucnosti na mě čeká. A Séva na sladký dortík, který jí slíbila Savena, až se vrátíme s audience, kterou nám nařídil náš otec.

Prr, počkat! Ona myslí na dortíky? Tak to je vážně šílené! Jak to já jen můžu vědět? Séva se potichoučku zasmála a poslala mi do hlavy připomínku, že jsme spojené a tak o sobě víme úplně všechno. I ty, co by mělo být ukryto hluboko v nás. Ty nejtajnější myšlenky i přání. Bude mi asi chvíli trvat, než si zvyknu, že s někým sdílím své vlastní já.

V tomto rozpoložení jsme vešly do velkého tmavého sálu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tak velká síň, v tak malém domě?

„Ten sál je jedinou místností, která v tomto domě je!“ozvalo se mi v hlavě. „Podívej se na ty černé zdi! Ty jsou celé vytvořené z mramoru, který byl dovezen z našeho Dolního údolí!“

„Proč je tu jen tento sál? To žádné jiné místnosti, už nepotřebujete?“

„Ale, ne! Máme přeci Bílý palác a Černý hrad! Ta trávíme veškerý svůj čas. Tady se jen spolu setkáváme při důležitých událostí, anebo když máme přijmout nějakého Takaru.“

„Kdo je to Takara?“

„Cizinec!“

„Takže, návštěva!“

„Ne, to ne! Návštěva je, když se dívka přemění v ženu. Už se těším, až budu mít svou vlastní Návštěvu! Doufám, že můj samec bude velice milý a ohleduplný!“

„Cože? Samec?“

„To je muž, který se stane mým partnerem do konce života.“

„Asi si myslím, že toho je na mě, už příliš. Necháme to na pozdější dobu! Co kdybychom se spolu teď a tady dohodly, že se navzájem každý den budeme učit!“

„To by bylo joko!“

„Tak, zadrž! Poslední otázka! Co znamená joko?“

„Že jsem k tvému návrhu velice nakloněna!“

„Aha!“

Vážně asi budu potřebovat slovník, protože některé ty výrazy mě docela mátly. Tak si například vezměte toho samce, anebo univerzitu. Slova, která se užívají v obou světech, ale každé představuje něco jiného. Už se těžím na ty trapné chvilky, které z toho vzniknou.

S úsměvem jsem pozvedla hlavu a pořádně si prohlédla velkou černou síň. Na jednom jejím konci stále velký kulatý stůl, který mi připomněl příběhy o králi Artušovi. Měla jsem je nejraději, ze všech příběhů, které mi dědeček vyprávěl před spaním, když jsem byla malá. Když jsem zavřela oči, mohla jsem se účastnit těch udatných bitev, nebo kouzlit s velkým mágem Merlinem. Ach, to byly krásné časy! Nebudu si nic nalhávat, scházelo mi to!

Ale zpět do přítomnosti. Okolo stolu, bylo několik velkých křesel, vyrobených s třešňového dřeva. Na jednom konci seděli tři muži, různých věkových kategorií. Jeden velice starý, s bílými vlasy a dlouhým bílým vousem. Muž sedící po jeho pravici, byl průměrné výšky. Tmavovlasý a s té trojice nejmladší. Podle lidských měřítek, mu mohlo táhnout, tak na čtyřicet let. A pak tu byl třetí muž, sedící po starcově levici, ten se mi zamlouval nejvíce. Tmavé vlasy, na spáncích poprášených stříbrnou barvou. Postavu měl robustní, ale menší. Pokud bych ho srovnala s muži z mé rodiny, tak bych mohla tvrdit, že je vyložený prcek.

Pak můj zrak dopadl na muže sedící na druhé straně stolu. Zadržela jsem dech! Takový krasavci, nemohou snad ani existovat! Ne, určitě musím mít nějaké halucinace! Bylo jich pět. Vysokých a mohutných tak, že by jim i můj otec mohl závidět. A to už bylo, co říct. Určitě měřili víc, než přes dva metry. Napadá mě pouze jediné slovo, ke kterému je mohu přirovnat. „Kolosální!“

Brnění zahalující jejich těla, jim dodávali lesk nebezpečnosti. Tento stav ještě utvrdili, nebezpečné zbraně, které měli připoutané k různým částem těla. Dva z nich seděli a tři stáli za nimi, jako jejich tělesná stráž. Divila jsem se tomu, protože ti dva vypadali z těch pěti, nejnebezpečněji. I když nás ještě stále nezaznamenali, bála jsem se jich. Séva se začala třást tak, že jsem jí přitiskla k boku a začala jí hladit po ruce.

Můj pohled byl stále upřen na ty cizince. Nejvíce jsem, ale byla zaujata těma dvěma. Jeden vypadal, jako padlý anděl. Světlé vlasy, dlouhé a hladké, svázané do jednoduchého culíku. Na jeho tváři s vystouplými lícními kostmi a rovným nosem, se lesklo červené tetování. Zaostřila jsem, abych lépe rozeznala jejich obrazce. Ach, on tam má vytetované blesky a různá písmena dávající dohromady nějaká cizí slova, kterým jsem vůbec nerozuměla. Byla jsem zvědavá, co se ukrývá na druhé tváři.

Druhý muž, pozvedl zlatý pohár k úzkým rtům. Do čela mu spadl jeden tmavý pramen vlasů, který mu musel vyklouznout s jednoduchého copu, dlouhého až do půlky zad. Nikdy jsem si nemyslela, že muž může mít tak dlouhé vlasy. Na konci tohoto copu se něco lesklo. Snad spona nebo jiná ozdobná věc. Jeho tvář nebyla tak výrazná, jako u blonďatého obra. Přesto uchvacovala svou nadpřirozenou krásou. Také i on měl po tváři a čele tetování. Jen barva a obrazce se lišily. Modré čáry naznačovali zkřížené blesky a hromy. Místo nápisů, tam byla královská koruna, tak krásně do detailů vykreslená, že jste si jí mohli představit v reálném provedení.

„Zerne, co tu dělají tvé dcery!“vytrhl mě z okouzlení cizí mužský hlas.

Jako jedna osoba, jsme udělaly se Sévou krok dozadu. Lekla jsem se a zadívala se na muže, který pronesl slova, tím nepříjemným hlasem. Zlostně na nás hleděl starcův vybledlý pohled, který studil na mojí kůži. Muž se stříbrem ve vlasech se zvedl a sklonil se ke starcovi, kterému něco šeptem sděloval. Pak poodstoupil a uklonil se mu.

Já a Séva jsme pomalu couvaly k hlavním dveřím. Chtěly jsme být, co nejrychleji pryč. Než jsme stačily udělat další krok. A muž jdoucí nám naproti se nás mohl dotknout. Ozval se dunivý hlas, který sebou přinesl hromy. Vážně, tak mi to připadalo! Jako, když se sálem najednou prohnala divoká bouřka, která všechno za sebou ničí a boří.

„Ne, ony tu zůstanou!“

„Nejsou tu vítány, tak jako vy!“obořil se na něho stařec.

„Nechtějte si nás rozzlobit, starčino! Dobili jsme váš val a v tuto chvíli jednáme o vaší pokoře!“

„Stále jsme ještě neprohráli a nebudeme se podrobovat vaší pokoře!“

Upírala jsem pohled do země a přála si, aby mě pohltila. Nikdy jsem neměla v oblibě hádky, děsila jsem se jich. A tito muži, byli velice rozzuření. Sáva si začala něco mumlat. Vytušila jsem, že je to modlitba, která nás má ochránit. Muž stojící před námi se k nám začal přibližovat, jak hádka nabírala na síle. Cítila jsem, jak nás pomalu vytlačuje ven tak, aby si toho bojovníci nevšimli.

„Hrome!“

„Ano, bratře?“

„Ty tvé žakasy, právě prchají!“

Pozvedla jsem hlavu a svůj zrak. Ten, který promluvil, stále hleděl do svého poháru a točil ho ve svých dlouhých prstech. Jak jen mohl vytušit, k čemu se chystáme? Fascinující! Tohle dokáže pouze jeden jediný druh a tím jsou upíři. Sakra, proč jsem si toho nevšimla dřív? Každý detail, každá informace, vše co jsem za poslední den slyšela, tomu nasvědčovalo. Nedokázala jsem se na ně dívat dál a znovu pokorně sklonila hlavu.

„Prosím, nechte je odejít! Jsou to pouhé děti!“

„No, já si nemyslím, že jsou dětmi!“

Cítila jsem poryv větru na odhalené kůži. Najednou se přede mnou objevili nohy ukryté v kožených holinách. Sklonil se a přičichl k mým vlasům, až mi pár pramínků vletělo do tváře. Neodhodila jsem je, jak je mým zvykem. Čekala jsem, co se bude dít dál.

Pozvedl svou odhalenou ruku, chytil mě za bradu a pozvedl mou hlavu. Zavřela jsem oči, nechtěla jsem se dívat do té nádherné tváře, která by mě mohla uhranout. Ale, jemu to asi nevadilo. Několik minut mě držel v této poloze a dýchal na mou tvář. Jeho dech byl sladký a voňavý. Dostával se mi do nosu, až jsem pocítila závrať.

„Jsou už dost staré na to, aby nám připravily nauniku!“

Sakra, tak tohle slovo znám! A nevěstí to pro nás nic dobrého! Děd mi jednou vyprávěl, že za starých dob byla naunika lázeň, která dovolovala upírům pít krev žen, které jim pomáhaly při koupeli. Zmínil se o sedmi bodech, kterých když se žena dotkla, tak mu dala znamení, že může pít. Ty body jsem neznala. Prý, podle babiččiných slov, se z této nauniky vyvinul obřad odevzdání se.

Pustil mou bradu a já se konečně mohla pořádně nadechnout. Jeho pohyby byly rychlé a čisté. Nemusela jsem ani otevírat oči, abych viděla, že je zpět na svém místě, po boku bratra. Nepatrně jsem otevřela oči a zadívala se na jeho rovná záda. Byli neuvěřitelně široké a svalnaté, což bylo znát, i když měl na sobě brnění. Zachvěla jsem se, pokud budou chtít, abychom podstoupily nauniku, tak se jim nedokážeme ubránit. Přemohli by nás, jsme jim vydány na pospas.

„Nejsou to naše ženáry! Nevíš, jak mohou chutnat!“

„Hm, ale mohli bychom to zkusit! Už dlouho jsem neměl nauniku! Potřebuju se očistit. Ta jejich země je plná divných pachů. Cítím je z každičkého póru svého těla!“přičichl ke své odhalené ruce a znechuceně si odfrkl.

„Sakra, musel jsi mi to připomínat? Ať jdou blíž!“

Stále se na nás ještě nepodíval a ani se nehnul se svého místa. Pohár již byl určitě prázdný, ale on ho držel v ruce a pohrával si s ním. Byl zamračený, tato situace se mu určitě vůbec nezamlouvala. Tím pohybem prstů, jsem byla tak zhypnotizovaná, že jsem si ani nevšimla, že k nám přistoupil jeden z jeho strážců.

Chytil nás za krky, až jsme se nemohly pořádně svobodně hýbat. Byl tak vysoký, že jsem si musela stoupnout na špičky, abych se mohla nadechnout. Bála jsem se o Sévu, která byla menšího vzrůstu než já. Zašilhala jsem, zda jí nezahlédnu, alespoň koutkem svého oka. Pevně se držela obrovského zápěstí, které jí lehce povzneslo nad zem. Sem tam se nohou dotkla podlahy.

Ještě, že nás pustil hned, jak jsme se dostali ke stolu. Nevšímala jsem si bolesti svých přetažených svalů a zachytila Sévu do náručí, abych zabránila jejímu pádu na tvrdou zem. Pohladila jsem jí po vlasech a přitulila její hlavu ke krku. Pozvedla jsem zrak k tomu obrovi, abych mu alespoň pohledem mohla dát najevo, jak jím opovrhuju.

Muž měl v ruce dýku, kterou vytáhl se svého pouzdra, připásanému koženým řemenem k jeho hrudi. Druhou rukou chytil mé zápěstí a oddálil tak mou ruku ze sestřiných vlasů. Špičkou ostří rozřízl rukáv mých stříbrných šatu, až se odhalila má bělostná kůže. Připravila jsem se na bolest, kterou určitě za pár chvil ucítím. Zavřela jsem oči, pohled na svou krev nesnesu již od těch dob, kdy jsem si jako mála rozbila koleno.

Stála jsem a čekala, snad celou věčnost, ale nic se nedělo. Pootevřela jsem oči, jen na maličkou škvírku, mé dlouhé a husté řasy, zakryli můj pohled. Určitě si nikdo nemohl všimnout, že mé oči jsou otevřené a zvědavě studují své okolí. Obr přede mnou, upíral zrak do mé tváře a čekal. Na co čeká? Proč už to konečně neudělá? Byl zmatený, což se dalo poznat z jeho staženého obočí.

„Co ti trvá tak dlouho? Prostě mi přines jejich krev!“

„Ale, Požehnaný, ona se nedívá!“

Strnula jsem, stala se ze mě socha. Socha, kterou neznámý muž držel za zápěstí. Také jsem zaznamenala, zděšené zaúpění, které se ozvalo zpoza mých zad, když padlo slovo krev. Muž, který nás chtěl odtud dostat, proti tomu začal protestovat. Ale jeho zlobná slova, která posílal proti sedícím mužům, netrvala dlouho. Uslyšela jsem dutou ránu, jako když padne nějaká osoba na podlahu. Pak nastalo hrobové ticho.

„Chce mě snad urazit!“ozval se dunivý blesk.

„Bratře, nezapomeň, že neznají naše zákony!“snažil se ho uklidnit bratr.

Sykavé nabrání vzduchu do plic, kterým se snažil muž uklidnit, mi nahnalo strach. Do nosu se mi dostala neznámá vůně, tak sladká, až se zbíhali sliny. Snažila jsem se zaznamenat, odkud ta vůně přichází. Pak na mě dopadl veliký stín. Muže před sebou jsem viděla rozmazaně. Bála jsem se více otevřít oči a zahledět se do jeho tváře. Převzal mojí ruku, jeho dotek pálil a přinášel neočekávanou radost.  Jeho stisk zesílil, chtěl mě tak donutit otevřít oči, ale já odmítala.

Další sykavé nadechnutí a pak se stín sklonil. Dotkl se ústy mé tepny na zápěstí. Věděla jsem, co přijde, ale stejně jsem nebyla připravená na tu bolest, když se jeho špičáky zabodly do mého masa. Má krev začala proudit do jeho útrob. Nejdříve bylo jeho sání opatrné, ochutnával mě, jako nějakou cizí lahůdku. Po několika vteřinách začal hluboce polykat.

Nedalo mi to a otevřela jsem zvědavě oči. Můj pohled dopadl na skloněnou hlavu. Jeho tetování zazářilo a vymalované blesky, jako by ožily. Měl zavřené oči, až se jeho černé řasy dotýkali tváří. Nakonec ustal, odpoutal se od mé krve, zaklonil hlavu vzad a slastně vydechl.

Pokýval spokojeně hlavu a tak dal znamení svému bratrovi, který k nám také přistoupil. Rychle jsem znovu zavřela oči, aby si nevšiml mého zkoumavého pohledu. Nechtěla jsem, aby mě přistihl při činu. Očekávala jsem jeho dotek, který nepřicházel. Obešel mě a zajal pravou Sévinu ruku. Ucítila jsem, jak Séva v mém náručí ztuhla, z hradla se jí ozval vzlyk. Přitiskla jsem ústa k jejímu uchu a tichounkými slovy ji začala uklidňovat. Ani jsem nevnímala, co jí říkám.

Na mé šaty dopadli kapičky slz, které jí unikly, když se jí zakousl do zápěstí. Byla jsem na ní hrdá, že nevykřikla a jen se mě pevně chytila druhou rukou. Její dlouhé a pěstěné nehty se zabořily do mých zad. Netrvalo to dlouho, snad jen minutu, anebo dvě. Najednou jsme byly zase volné. Nasála jsem nosem vzduch, zda neucítím tu krásnou vůni, ale ta už tu nebyla.

„Ať připraví nauniku! Tyto dvě žakasy nám budou dělat společnost!“

Dva páry mužských rukou nás popadli a oddělili nás od sebe. Než jsem se nadála, byla jsem přehozena přes silné mužské rameno. Má mysl stále promlouvala k Sévě, aby zůstala klidná, že se nám nic nestane, když zůstaneme pokorné a uděláme vše, co po nás ti netvorové chtějí.

Vyšli jsme ven, už nastala noc a já zahlédla dva měsíce. Jeden zářil rudě a druhý bledě modře. Byl to nádherný pohled, který by byl krásným společníkem, při nočních procházkách, které jsem tak milovala. Snad i Séva by si tento pohled se mnou užívala. Možná bych jí někdy mohla přemluvit, aby šla semnou a obdivovala noční prostředí, které hladilo na duši.

Prudké odhození do pohupující loďku, mě vrátilo do reality. Přistála u mě Séva, která se mě znovu chytila. Vyděšený pohled, upřený na dva velké muže, kteří usedli před nás a dali znamení veslařům, že můžeme vyrazit. Nevracely jsme se zpět do Bílého paláce. Ne, my jsme mířili k Černému hradu, který trčel nad jezerem, jako nějaká hrozba.

Patnáct minut nám trvalo, než jsme se mohli dotknout břehu. Tam nás znovu přehodili přes ramena a vnesli do obrovité budovy. Ve své poloze jsem toho moc neviděla. Pouze černou mramorovou zem a spodky masivního nábytku. Když jsme procházeli chodbami, ze všech stran se ozývaly nesouhlasné projevy mužů a dokonce padlo i několik sprostých nadávek.

Obři se nemuseli ani ptát na cestu, protože se nás hned u vchodu ujal maličký mužíček, který nám ukazoval cestu. Slyšela jsem, jak se otevřely nějaké dveře. A pak jsem se najednou ocitla na zadku. Zem pode mnou byla tvrdá a studená. Než jsme se mohly vzpamatovat, dveře se znovu zavřely a my jsme zůstaly samy.

Pomalu jsem se zvedala ze země a promasírovala si pohmožděné pozadí. Byly jsme ve velké, bílé koupelně. Hned na první pohled bylo jasné, že tato místnost je obývaná pouze muži. Velké vany připomínající bazény, zapuštěné do podlah, byly rozestavěné tak, aby si mohli při koupeli mezi sebou povídat. Přistoupila jsem k nim blíž a zadívala se dovnitř. Vana byla hluboká, tak aby se do ní člověk mohl postavit a přitom být polovinou těla pod vodou. Měla dokonce malé schůdky, které byly zabudovány do jejich zdí. Na každé straně jedny. Tipuji, že do jedné vany se vejde tak deset mužů a stále by měli dostatek místa, pro svoje pohodlí.

K mým uším dolehl bublající zvuk, otočila jsem se a přistoupila k vaně, která stála na druhém konci místnosti. Objevila se voda, tak zářivá a průzračná, až jsem toužila sama se do ní položit. Její proud se stal prudší a já se dívala na zázrak, který se mi právě před očima začal odvíjet. Napočítala jsem tři sta padesát úderů svého srdce, než se zcela zaplnila.