Svět podle Charlie

Třetí kapitola

naveně se opřu o barový pult. Můj zrak dopadne na taneční parket a já si pomyslela. Co tu sakra vůbec dělám? Hlasitá hudba mi lezla na už tak hodně pocuchané nervy. Lenivě se znovu upila již zteplalé koly a představila si svůj útulný pokoj.

„Je to tu super! Nemyslíš?“ zakřičí mi do ucha Selena.

Co jí na to říct? Jsem tu pouze s toho důvodu, že mě chtěla rozveselit. Zvednout mi mou ponurou náladu, která mě neopouštěla poslední dva měsíce. Od incidentu v řeznictví jsem se bála toho, co mě může zase postihnout. Má takzvaná minulost vystrčila růžky a já se s tím snažím vyrovnat. Dokonce i do práce se bojím chodit. Co kdybych ho náhodou znovu potkala.

„Jo, úžasně se bavím!“ zakřičím v odpověď.

Zadívám se na ní a z jejího pozvednutého obočí pochopím, že prokoukla mou lež. Nechtěla jsem jí kazit náladu, tak vykouzlím na rtech dost škrobený úsměv a pozvednu palec na znamení pohody. Selena mě stále dokázala něčím překvapit. Například dneska. Když jsem jí poprvé uviděla v té její diskotékové róbě, musela jsem se štípnout do ruky, abych uvěřila tomu, co vidím.

Miniaturní sukně s lesklé černé látky jí jen tak, tak zakrývala. Má babička by to určitě označila za pásek a zeptala se jí, kde zapomněla sukni. A ta její halenka! Vážně nic průhlednějšího jsem nikdy neviděla. Stále nechápu, jak si pod tak světlou látku dokázala vzít černou podprsenku.

Nejvíce jí závidím její schopnost se krásně namalovat a učesat. Vždy vypadá, jako kdyby právě vyšla ze salonu krásy. Lehké tmavší barvy očních stínů a třpytícího se pudru jí zvýrazňují, již tak překrásnou tvář. Světle zrzavé vlasy má sčesané na jednu stranu a připnuté prazvláštní sponou, kterou doplňují stejné polodlouhé náušnice. Ty se právě v tuto chvíli houpaly do rytmu hudby, jak pokyvovala hlavou.

„Nic lepšího neexistuje, holka!“

„Cože?“ nechápu jí.

„No jen se podívej! Tolik krásných chlapů na jednom místě. To je přece snem každé ženské!“

Řídím se jejím příkazem a rozhlédnu se po potemnělé místnosti. V každém rohu sedí nějaký krasavec s krásnou dívkou po boku, snažíc se jí omámit svým chováním. Pak jsou tu ještě hloučky mužů, kteří se stejně jako já rozhlížejí po okolí a hledají svou další oběť. Žádný z nich mě nedokáže upoutat, protože vím, že na ně určitě nemám. Nejsem dost krásná na to, aby si mě vůbec všimli.

Pak mě, ale upoutá pohyb v rohovém boxu, kde sedí u jednoho stolu nabroušeně se tvářící muži. Zběžně je sjedu pohledem a konstatuju, že sem vůbec nezapadají. Typovala bych je spíše na nějaký motorkářský bar. Raději se od nich odvrátím, abych na sebe neupoutala jejich pozornost.

„Vidíš ho?“ drcne do mě loktem Selena. „Bacha, míří sem! A není sám. Dělej jakoby nic!“

Než si ho stačím pořádně prohlédnout, obrátí mě čelem k baru a pořád do mě šťouchá ramenem. Zadívám se na ní. Její chování je divné a uvádí mě v úžas. Chovala se jako nějaká puberťačka, která se snaží upoutat pozornost oblíbeného školního sportovce. Zachichotala se a hrála si nervózně brčkem. Nakloním hlavu a zkoumavě si jí prohlížím. Fascinuje mě, jak rychle dokáže měnit svou povahu.

„Za chvilku jsou u nás! Jak vypadám? Nemám rozmazané řasy? A co rtěnka?“

„Vše máš v pořádku!“

„Ach, podívej se na sebe! Vypadáš příšerně.“

Snažím se zakrýt úsměv. Jak bych se asi na sebe mohla podívat? A to, že vypadám hrozně, už sama dobře vím. Jednoduchý culík, nenamalovaný obličej a brýle zakrývající obrysy mé tváře. Polekám se, když mi je strhne z nosu a vecpe do malé kabelky. Něco si pro sebe zamručí a v další nečekané vteřině mi vezme gumičku. Vlasy se mi rozprostřou přes tvář a dopadnou na záda.

„Zbláznila ses?“ vyjeknu a snažím se rychlými pohyby vrátit vlasy na své místo. Bez gumové opory je to však nemožné.

„Musíš vypadat, alespoň trošku k světu. Takhle se na tebe žádný chlap nepodívá. Snad jen když bude potřebovat o něco opřít kolo.“

Tak tohle od ní bylo dost kruté. Nikdy bych to do ní neřekla. Musím si, ale přiznat, že má úplnou pravdu. Mé oči dopadnou na odraz v zrcadle. Sedím na barové sedačce. Na sobě mám červenou halenku s flitry, kterou mi matka nedávno koupila. Nikdy jsem si jí nechtěla vzít na sebe, ale Selena za velké podpory mé matky, mě donutila si jí obléknout.

Zavrtím se. Ta sukně je nepříjemná a silonky mě škrábají. Připadám si jako nějaká nafintěná almara. Hlavně, že jsem se ubránila, když se mi snažily vnutit boty na vysokém podpatku. To bych už asi vážně nepřežila. Děkuju své předvídavosti, když jsem si náhodou jednoho podzimního dne koupila krásné mokasíny, které se daly nosit i k sukni.

„Dobrý večer, dámy!“ ozve se za námi mužský pisklavý hlas.

No, to nám byl čert dlužen. Doufám, že se ho Selena urychleně zbaví. Pak přišel další šok. Selena se ladně otočila a vytasila svůj nejkrásnější úsměv. Zamrkala jsem. Snad se mi to jen zdá. Ne, nezdá. Má krásná přítelkyně začala viditelně flirtovat. Natáčela si svou neposednou kadeř na prst a nasadila masku hloupoučké blondýnky.

„Ahoj! Já jsem Selena a to je moje kamarádka Frankie!“

Frankie? Odkdy mi říká Frankie? Kdo to je? A co udělala s mou nejlepší kamarádkou? Nevědomky přijmu nabízenou ruku a stisknu jí. Fuj, to je ale odporné. Mužská ruka byla mokrá a já měla touhu se jít okamžitě umýt. Pozvednu hlavu a zadívám se na nevítaného hosta. Asi bych se s odporem odvrátila, kdyby mě matka slušně nevychovala. Snažím se ze všech sil, abych se na něho aspoň usmála. Konstatuju, že je to vážně fuška.

„Jmenuju se Tobias. Tobias Flameng.“ představí se hubený blonďák.

Mírně natočí obličej, abych si ho mohla prohlédnout s profilu. Pak tam stál a na něco čekal. Začal mi vážně lézt na nervy. Snad jeho společník bude lepší. Natočím hlavu a zadívám se na středně vysokého bruneta. Postřehnu mírné začervenání a uhnutí očima. Tak tohle je trapas, pánové. Pomyslím si jedovatě.

„A vy jste?“ zkusím ho zapojit do rozhovoru.

„Já…“zděšeně se zadívá na Tobiase a nervózně polkne. „Jmenuju se Gilbert Danielson.“

„Těší mě!“ podávám mu ruku.

Než mi jí stačí stisknout, vmáčkne se mezi nás Tobias a hodí po něm zlý pohled přes rameno. Opovážlivě pozvedne ruku a dotkne se mého obličeje. Ucuknu a modlím se za vysvobození, které však vůbec nepřicházelo.

„Hele, kočičko nechceš si jít trsnout?“

„Ani ne, děkuju!“ odpálkuju ho.

Zamračí se a přitiskne se ke mně víc. Do nosu mě udeří jeho těžká kolínská, která mi zvedá žaludek. Stále na mě dotírá a vnucuje se mi, jako kdybych neměla jinou volbu výběru než jeho. Zděšeným a prosebným pohledem spočinu na Seleně, která se smála něčemu, co jí povídal chlápek po jejím druhém boku. Kam asi tak zmizel Gilbert? Ať je kdekoliv, tak bych tam byla ráda s ním.

„…a tak jsem od něho dostal velký zlatý prsten s briliantem. Hned jsem ho vyměnil za auto, které jsem měl vyhlídnuté…“

Nejenže je to totální idiot, ale on je ještě nafoukaný až běda. Přestala jsem sledovat jeho slova, když vypočítával svoje ctnosti. Zoufale upíjím další kolu a v davu hledám známou tvář. Což bylo obtížné, jelikož znám asi jen pár lidiček, kteří sem samozřejmě nechodí.

Pak najednou přišla naděje. Moje spása. Lesklé černé vlasy, známá zjizvená tvář. Je to on? Určitě to je on? A pokud to on nebude, tak je mi to jedno. Hlavně, když se dostanu dál od tohohle trotla. Rychle než jsem si to mohla rozmyslet, brouknu nějakou omluvu a zamířím za odcházejícím obrem.

S opakující omluvou se prodírám skrz zpocená těla tanečníků, upírajíc oči na jeho záda. Škoda, že mi Selena zabrala brýle. Mohla bych mít jistotu, že se nepletu a neztrapním se. Byla jsem, ale zoufalá. Každý rozumně uvažující člověk, by využil každou příležitost, aby zachránil své duševní zdraví. Někdo do mě drcne. Málem sebou seknu na zem, když se chytnu nějaké ruky. Pozvednu hlavu a zadívám se na svého zachránce. Ten se na mě usměje a přijme mou tichou omluvu. Dokonce i na mě mrkne a já se začervenám. Na to nemusím mít ani zrcadlo. Nestává se mi každý den, aby na mě mrkal cizí mužský.

Konečně se dostanu ven z té lidské tlačenice a vydechnu. Mé uklidnění, ale netrvá dlouho, když zjistím, kam se můj známý - neznámý posadil. Šestice obrovských chlapů už dokáže nahnat strach i ostřílené ženské. Kožené bundy, náušnice v uchu a postavy římsko-řeckých zápasníků. Mám ten dojem, že jsem se dostala z louže pod okap. Ach, jo. Budu se muset vrátit nazpátky k tomu nudnému týpkovy a doufat, že tento večer brzo skončí.

Stála jsem na místě a snažím se donutit své nohy dát se znovu do pohybu. V tom z ničeho nic, do mě něco tvrdého narazí. Má první srážka dopadla dobře, ale druhý kontakt s podlahou mě neminul. Dopadnu na kolena, která v tu chvíli začnou pálit a bolet. Jediný klad tkvěl v tom, že jsem nespadla do něčeho mokrého. Zakroutím hlavou a snažím si najít důstojnou polohu, jak vstát a přitom se neztrapnit ještě víc.

Než si to stačím uspořádat v hlavě, nějaké ruce mě popadnou okolo pasu a já letím vzduchem. Mé nohy se ocitly opět na tvrdé zemi, čehož jsem hned využila a pořádně se zapřela.

„Co tu tak stojíte, jako tvrdé y.“ zavrčí za mnou rozzlobený hlas.

„Hele,…“otočím se a bez toho abych se na dotyčnou osobu pořádně zahleděla, spustím triádu. „To vy jste mě srazil, jako náklaďák. Být vámi, tak se raději omluvím.“

„Cože?“ jeho nos se přiblíží k mému a já zalapám po dechu.

Takového kolose, bych asi neměla dráždit. Couvnu o pár kroků dál, aby si mě náhodou nespletl s nějakým fackovacím panákem. Nemám ani ponětí, co je to individuum zač. Může to být například masový vrah, který by se mohl rozhodnout, že já jsem skvělá příští oběť.

„Uf“

„Bojíš se mě?“

Jeho tvář se stane pohlednou, když se jeho tenké rty zvlní v úsměvu. Někdy je lepší zůstat doma a dívat se na nějaký film v televizi. Právě nastala situace, kdybych dala přednost té pohodlné pohovce a bačkorám, které vypadají jako králíčci.

„Tak co, bojíš se mě?“ zopakuje svojí větu.

„Asi…“zablekotám. „…ano“

„Darene, nech jí být a pojď si dát pivo!“ ozve se mi za zády další muž.

Leknu se. Dnešní večer mám prostě smůlu. Vážně, bych se nad sebou měla zamyslet. Bylo by lepší, kdybych odjela do nějaké pustiny a už měla konečně klid. Zdá se mi to snad? Nebo se mi můj život nějak zkomplikoval? Můj osud si semnou hraje, jako s hadrovou panenkou.

„Mě to, ale začíná bavit, Shane.“

„Děsit ženskou, je vážně dost zbabělé. Podívej se, jak se klepe!“

Kdy jsem se začala klepat? Že bych to strachy ani nepostřehla? Soustředím proto svou pozornost na svou maličkost. Ne, nic. Ale přece, mírné vibrování, které je zapříčiněno něčím jiným, než je strach. Zdroj tohoto mého stavu, jsem nalezla ve svém břiše. Ach, už ne. Právě mi došlo, že jsou to ty samé pocity, které jsem měla před dvěma měsíci. A já hloupoučká, jsem si myslela, že se již nikdy nevrátí. Asi bych se měla tiše vytratit, když se ti dva maníci spolu dohadují a mě si nevšímají.

Schoulím se do sebe a udělám úkrok do strany. Zde narazím do další překážky. Obří mužské tělo, které se k nám přidalo a já si toho ani nevšimla. Pozvednu řasy a snažím se zachytit svou situaci. To, co jsem zjistila, mě moc nepotěšilo. Kolem mého těla se vytvořila hradba z lidských těl. Ani kdybych byla myška, tak bych se z tohoto zajetí nedostala.

„Myslím, že bychom se měli zase usadit.“ zaduněl chraplavý hlas.

„Děláte tu veřejné divadlo, pánové.“ přisadil si další.

„Hele, co se to tu děje? Pivo už nám pomalu větrá.“ objeví se další mužská tvář.

Mezi těmi obry si připadám, jako malá holčička. Tak mě napadá. Ví vůbec ti burani, že tu jsem mezi nimi? Přešlápnu z nohy na nohu. Svým pohybem se nevědomky přiblížím k jednomu tvrdému tělu a lehce se o něj otřu.

„Ahoj maličká!“ zašeptá mi do ucha mužský zkreslený hlas.

S úlekem se zadívám do vousaté tváře. Přes jedno oko má námořnickou pásku a v ústech svírá nezapálený doutník. Po stranách hlavy se mu houpou dva tlusté copánky, které mu ani trošičku neubírají na mužskosti. Spíše bych tvrdila, že mi připomíná bojovného Vikinga.

„Myslím, že asi za chvilku padnu na zem.“ ujede mi má myšlenka.

„Pročpak?“ podiví se.

„Nemám dostatek vzduchu.“ zašeptám mu v odpověď.

„Hm“ zabručí a skloní se ke mně blíž. „Možná by taky bodlo něco k pití, což?“

„No to by asi bodlo.“ přistoupím na jeho hru.

„Vypaříme se. Nikdo si toho ani nevšimne.“

„No, v tom bych si nebyla tak jistá.“

„Myslíš?“ pozvedne jedno nezakryté obočí.

„Povím ti jedno tajemství!“ zakývám na něho prstem, aby ke mně přiblížil svou tvář.

„Povídej.“

„Jsi hotový obr! Pochybuju, že by tě někdo přehlédl.“

„Zkusit to, ale můžeme!“

„To, jo!“

Než jsem stačila doříct slovo, vytáhl mě ven a položil mi ruku na záda. Chlapci využili uvolněného prostoru a přitiskli se k sobě, jako rozzuření lvi. Pomalými kroky mě vedl ke stolu, ke kterému jsem se před malou chvíli bála přistoupit. Muž, kterého jsem potkala u babičky v krámku, někam zmizel. Pohodlně se usadím a zadívám se na svého zachránce. Ten zatím pokýval na číšnici, která procházela kolem a objednává mi pivo. Sice pivo nepiju, ale proč mu kazit jeho snahu.

„Jmenuju se Caleb.“

Opře se lokty o stůl, položí si bradu do dlaní a zahledí se mi do tváře. Po chvilce zamumlám svoje jméno a změním pozici. Nedokážu se podívat jinam, než na něho. Přestávám se ho bát a spíše toužím se o něm něco dozvědět. Usměju se a přisunu své tělo ke stolu, aby mě mohl lépe slyšet.

„Jednoho z vás jsem už potkala.“

„Neříkej? Koho? A kdy?“

„Vím, že tu byl. Asi se musel někam vypařit. Sledovala jsem ho až sem, ale pak jsem si všimla vás a …“hledám ta správná slova. „Zalekla jsem se.“

„To se ani nedivím. Pohled na nás musí být asi děsivý.“ postřehnu zamrkání, které u mě vyvolá další úsměv. „A pročpak jsi ho sledovala?“

„Abych řekla pravdu, tak byl mou jedinou záchranou.“

„Záchranou?“

„Potřebovala jsem uniknout jednomu nafoukanému panákovi, který mě málem unudil k smrti.“

Začal se smát, až mu slzely oči, které utřel hřbetem ruky. Výbuch jeho smíchu přerušila číšnice, která přede mě postavila orosenou láhev, spolu s dalšími šesti. V tichosti jsme čekali, až si na tác uspořádá prázdné nádoby a nedopité sklenice.

„Vážně bys ses měl začít ovládat, Neale.“

„Ovládám se skvěle. Jen ty mi pořád kazíš zábavu.“

Hrozba již asi byla zažehnána a muži se vrátili ke své zábavě. Pomalu obešli mladou ženu a začali se vmačkávat okolo malinkého stolku. Byla jsem nucená se posouvat stále blíž k Darenovi, který měl úsměv od ucha k uchu. Připadalo mu zábavné, že si mě stále ještě jeho kamarádi nevšimli. Za moment jsem přimáčknutá mezi dvěma obrovskými těly, které mi nedávají moc prostoru k pohybu, ba ani k dýchání. Ještě, že tu byl Caleb, který se posunul a přehodil svou velkou ruku přes moje ramena.

„To nic maličká. Jen v klidu dýchej!“ zašeptá.

Zavrtím se, pokývám hlavou a položím ruce do klína. Caleb přede mě postaví mou láhev a čeká, až se napiju. No, nic. Jednou se té věci musím dotknout. Chvíli zápolím se svým tělem, pak uchopím hrdlo a spolku první doušek. Fuj! Je to stále, tak odporné jak si pamatuju.

„Jednou jsem stopoval kance až k potoku na kraji lesa. Vyšplhám na větev a čekám, až nastane ta pravá chvíle.“

Tak oni jsou lovci. Už se můžu uklidnit a tolik se jich nebát. Pokud loví pouze lesní zvěř, tak je to dobré. Opět se zavrtím, pozvednu láhev a usrknu. Přitom stále pozorně sleduji běh jejich konverzace.

„Málem ho dostal, kdyby ho nezavedl přímo doprostřed svého stáda!“ rozchechtá se urostlý blondýn, sedící vedle něho.

„Tak hele!“ ohradí se. „Pokud k tomu můžu dodat! Někdo mi měl krýt záda, ale můj bratr se kamsi vypařil. Nevíš náhodou o tom něco?“

„Ach, Sorry! Ale já jsem měl prácičku někde jinde!“ pozvedne své velké ruce a před širokou hrudí naznačí pěkně vyvinutá ženská ňadra. Začervenám se. Žádný muž přede mnou nebyl nikdy dosud tak otevřený, pokud se jednalo o sex. Snažím se zabořit se do nepohodlné sedačky. Přála jsem si zmizet pod povrchem zemským.

Zaleknu se, když se Caleb pohne. Odpoutá se od mého těla a rukou zachytí jednu z procházejících číšnic. Ta mu během maličké chvilky skončí na klíně a směje se na celé kolo. Mužská tvář se zaboří do jejích uměle odbarvených vlasů a já se mohu pouze dohadovat, co jí asi tak šeptá do ouška okrášleného dlouhou blýskavou náušnicí.

Překvapení, ale není nikdy dost. Najednou mě někdo popadne za pás, nadzvedne mě a přemístí mě, jako pírečko, do klína smějícího se blonďáka. Ten se ke mně přitulí, zaboří svůj nos do mých rozpuštěných vlasů a spokojeně zavzdychá. Ale ani na tomto místě se dlouho nezahřeju. Další pár mužských rukou mě vytrhnou s jeho náruče.

Zachytím pouze pár slov „Hej, ta je moje!“ a už zase letím. Dopadnu na tvrdou mužskou hruď. Zalapám po dechu a snažím se zůstat v klidu.

„Máš smůlu, chlapečku! Tahle není pro tebe!“ dobírá si ho muž s tak světlými vlasy, až jsou skoro bílé. Jeho velká dlaň přejede pomaloučku po mém boku. „Ani bys nevěděl, co s ní máš dělat!“

„Určitou představu mám!“ natáhne se a chytne pevně mou paži.

Oba dva se o mě začnou přetahovat. Tak takhle jsem si dnešní večer nepředstavovala. Vlastně jsem sem vůbec nechtěla jít. Opravdu začínám hodně litovat, že jsem se nechala přemluvit. Nejdřív ta patálie s tím nafoukaným blbcem a teď se ze mě stala nějaká kořist dvou neandrtálců.

„Sakra, chlapi nezbláznili jste se?“ zahřmí nad námi dosti známý hlas.

Zmateně otočím hlavu a zadívám se do známé tváře. Jeho znetvořující jizva hyzdící jeho tvář je nehezky zvráštěná a dodávala mu aspekt nebezpečného tvora. Během nanosekundy se nahnul nad stůl, chytil mého věznitele za klopy kožené bundy a vytáhl ho do vzpřímené polohy. Já mezitím s pištivým zajíknutím přistála v klíně dalšího muže, který mě odtáhl s dosahu dvou běsnících stvoření.

„Dávej na ní bacha!“ okřiknul muže sedící vedle něho a přesunul mě na sedačku k němu. Onen velký tmavý chlápek mě chytil za boky a přemístil mě na druhou část křesla, tak abych v možnosti největšího rizika mohla zvednout svůj zadek a co nejrychleji zmizet. Což jsem měla během tohoto dohadovaní zrovna v plánu.

Než jsem stačila udělat jen dva kroky, někdo mě chytil opět za ruku a přisunul mě zpět ke stolu. Pozvednu hlavu a zadívám se do další známé tváře. Muž přede mnou se ukrutně mračil a zasyčel.

„Proč se vždycky musíš dostat do takových malérů?“ brutálně mě schoval za zády, když kolem mě proletělo mužské tělo. „To tě nikdo nehlídá?“ začal ustupovat, a jelikož jsem stála za ním, musela jsem to učinit také. „Sakra, to ti nikdo neřekl, že v období své plodnosti máš být schovaná se svými vybranými, někde v úkrytu?“

„V období plodnosti?“ jeho slova mi nedávala smysl. „Svými vybranými? Já nemám …“má další slova zanikla ve vřavě rvačky, která se odehrávala nedaleko nás, ale on mi přesto rozuměl.

„Sakra, to mi chceš namluvit, že sis ještě nevybrala své partnery?“

„Ne!“ zakřičím v odpověď.

„Budeš si muset, co nejrychleji vybrat, jinak budeš strašně trpět! A jak jsi dělala předtím?“

„Kdy?“

Zmateně se ke mně obrátil. Ani se nepohnul, když do něho někdo zezadu strčil a vedle nás dopadla skleněná láhev od piva. Stále měl upřenou pozornost na mou osobu. Na tváři se mu usadil nevěřícný pohled. Několikrát zakroutil hlavou, pozvedl svou velkou ruku a projel si jí dlouhé prošedivělé vlasy.

„Z jakého jsi kmene?“ zeptal se tiše.

„Kmene?“

„Ty nemáš ani kmen?“ nevěřícně pozvedl své huňaté obočí.

„Asi ne!“

„Sakra“ ujelo mu.

Otočil se o devadesát stupňů, chytil jednoho muže pod krkem a něco mu zavrčel do ucha. Ten hned vzápětí ztuhl a zmateně se ke mně obrátil. Po nekonečných minutách se znovu pohnul a vplul zpět do masité hory těl válející se po zemi. Netrvalo ani pár minut a on je od sebe oddělil a něco jim zuřivě vysvětloval.

Než jsem se mohla zeptat, co se to děje, zajala mé prsty pevná dlaň a já musela prchat za vzdalujícím se obrem. Na každý jeho dlouhý krok jsem musela udělat své dva. Vážně úchvatná zábava. Společně jsme takto vyšli ven, kde vál mírný studený vánek, který ovanul mou zpocenou tvář.