Svět podle Charlie

„Obejdu roh a zastavím se, když uvidím tři chlápky. Když jsem přistoupila blíž, slyšela jsem lépe jejich slova, která mi docela nahnaly strach. Proto jsem se raději přikrčila za popelnici a čekala, co se bude dít dál.“

„Proč jste nešla pro pomoc, když se vám na tom něco nezdálo?“ otázal se strážník Caleb a vysloužil si tak od ostatních dvou mužů nepříjemné pohledy, které říkali, že se do toho nemá plést.

„Odpovězte na otázku, kterou vám seržant Gorman položil!“ zavrčí detektiv.

„Nikdo jiný než já a ti tři chlápci, tam nebyl! Vím to, protože jsem tam čekala asi hodinu a nikoho jiného jsem za celou tu dobu nepotkala.“ vypravím se sebe zmateně.

„Dobrá!“ znovu upije kávu. „Co se dělo pak?“

„Ten nejmladší, kterému říkali Ricky, se ptal toho Henryho, jestli něco řekl chlupatým, když ho předvolali k výslechu.“

Při mé poslední větě všichni ztuhli a zvědavě se na mě podívali. Detektiv se přestal opírat svým velkým pozadím o stůl a postavil se nade mnou, jako Godzilla.

„Říkala jste Ricky?“ zachraptí neznámý muž.

„Ano! Určitě mu Henry a Marty, ten třetí muž, říkali Ricku!“ zakývám hlavou a stisknu mezi zuby spodní ret. „Určitě to byl Ricky!“ zašeptám.

„Marty?“ chraplavý hlas se přiblíží. „Ten poslední muž se jmenoval Marty?“ a opře se dlaněmi o stůl.

Pozvednu hlavu a zadívám se mu do obličeje. Byl mladší, než jsem si myslela. Tmavé prošedivělé vlasy. Strhaná tvář a pod víčky tmavé kruhy od nevyspání. V koutku úst mu trčela cigareta, ze které se ke stropu vznášel obláček kouře.

„Ano, Marty a Ricky! Tak se jmenovali!“ přitakám.

„Co se stalo pak?“ nedopalek cigarety dopadne na stůl, jak se jeho ústa pohybovala.

„Henry stále dokolečka opakoval, že nic neřekl a prosil je, ať ho nechají být. Ale ten Ricky toho nedbal, ustoupil a nařídil Martymu, aby se o něho postaral. Marty ho začal dost surově bít a já se začala vážně dost bát.“ poposednu a můj pohled se přemístí na oprýskanou desku stolu.

„Dál! Co se dělo dál?“ zavrčí tlustý detektiv.

„Asi po deseti minutách nařídil Ricky Martymu, ať toho nechá a znovu k němu přistoupil. Opět se ho zeptal, co řekl policistům a Henry stále opakoval, že nic. Pak se Ricky postavil, vytáhl pistoli a vypálil Henrymu kulku mezi oči.“ otřesu se nad vzpomínkami, které mi prolétnou hlavou.

„Vy jste viděla, jak Ricky zastřelil Henryho?“ zeptá se mě zvědavě chraplavý hlas a já přikývnu. „Co jste dělala pak?“

„Vykřikla“ pronesu překvapeně. „Nedokázala jsem svůj výkřik zarazit.“

„Viděli vás?“ přikloní se ke mně detektiv tlusťoch a do tváře mi zavane jeho odporný dech, okořeněný mexickým jídlem, které měl určitě detektiv k večeři.

„Ano! Chvíli jsem mu zírala do očí a pak jsem začala utíkat, co mi síly stačili. Nechtěla jsem dopadnout stejně, jako chudák Henry.“

„Takže jste jednomu z nich viděla dobře do tváře? Můžete ho identifikovat?“

„Viděla jsem do tváří všem moc dobře, protože stáli rovnou pod pouličním osvětlením.“ vypravím se sebe sebejistě.

„Všechny? Vy jste viděla všechny?“ v chraplavém hlase je znát radost.

„Ano“

„Takže pokud vám předložíme některé fotografie, tak byste byla schopná je identifikovat?“ ujišťuje se chraplavým hlasem neznámý detektiv.

Opět pouze přikývnu a dívám se, jak si vyměňují významné pohledy. Poté si detektiva tlusťocha ten druhý detektiv chraplák odvede do rohu místnosti, kde mu důležitě něco vysvětluje. Strážník Caleb Gorman na ně hledí a okusuje si spodní ret. Tuším, že by se rád zúčastnil jejich tajemného rozhovoru, ale netroufá si přijít blíž. Detektiv tlusťoch se na mě sem tam zadívá a zadumaně několikrát přikývne svému partnerovi, který si zapálí novou cigaretu o nedopalek té staré.

Za další hodinu anebo tři, stále sedím u toho samého stolu, na té stejné židli a prohlížím si velké svazky policejních fotografií. Ještě, že měli detektivové místního oddělení tolik slušnosti, aby mi nabídli něco k jídlu a k pití. Během této doby, též stihli vyslat své jednotky, aby prohledali místo činu. Vrátili se před necelou půl hodinou s tím, že vše bylo tak, jak jsem vypověděla. Našli chudáka Henryho s prostřelenou hlavou v kaluži jeho vlastní krve. Jsem ráda, že jsem to nemusela vidět znovu, jinak bych se určitě už doopravdy pozvracela.

Začínám být dost unavená, když přede mě přistane další tlustý svazek, který znechuceně otevřu a zadívám se na další tvář nebezpečně vypadajícího chlápka. Zločinecké tváře si jsou nějakým způsobem dost podobné. Nebylo to stavbou jejich hlavy, to určitě ne. Ale tím, co měli tito muži vepsané v očích. Nebylo tam nic, než bolest, pohrdání a všudypřítomná smrt. Občas jsem také narazila na některého, který neměl tento výraz, ale bylo jich opravdu dost málo. Snad ani ne pětina z tisícovek hledaných osob.

Otočím další stránku a ztuhnu. Na tyto oči bych nikdy nedokázala zapomenout. Tvář má mladší a je bez knírku, ale je to určitě on. Již v těch letech, kdy ho poprvé předvedli, měl ty odporně studené mrtvé oči. Vedle jeho fotografie byla další, na které se nepříjemně šklebil Marty. Musel to být on, i když jsem si předtím nevšimla, že by měl malé tetování u pravého oka. Poťukávám prstem, okusuju oprýskaný ret a snažím se nedat na sobě moc znát, že jsem je konečně objevila. Co když se pletu a nejsou to oni?

Pro jistotu obrátím na další stránku a přelétnu pohledem další tváře, ale přitom stále před sebou vidím fotografie z předešlé stránky. Do prstů zachytím okraje plastového kelímku a pořádně se napiju. Koutkem oka se ujistím, zda někdo bedlivě nepozoruje mé divné chování. Další stránka a mnou projede další šok. Sakra, to není možné!

Přikloním se blíž a zadívám se na starší fotografii, na niž je zachycen obličej mladého pohledného muže. Tu tvář já znám, jelikož jednu jeho fotografii sama vlastním. Není to policejní foto, ale rodinné, to které by mělo být zařazeno do rodinného alba. Na mé fotce má úsměv a stojí obklopen celou svou rodinou. Mou matku má přitisknutou k pravému boku a mou maličkost v mladší podobě, přitisknutou k levému. Za zády mám svého staršího nevlastního bratra, který se šklebí a odvrací od nás tvář. Před maminkou stojí má šestiletá sestra s copánky po stranách tváře. V té době byla opravdu rozkošná.

Do teď nedokážu pochopit, co se v ten den před jedenácti lety, vlastně stalo. Jednoho dne jsem prostě přišla domů ze školy a maminka měla zabalené naše věci. Nic mi nevysvětlila, prostě mě popadla za ruku a bez ohlédnutí mě odvedla pryč. Bylo strašně divné, že jsme tam zanechaly mou maličkou sestřičku. Vždyť to byla má vlastní krev! Naposledy jsem se ohlédla, spatřila její uplakanou tvář, zabořenou do hrudi nevlastního otce a pak už jen prázdnou temnotu. Strašně to své matce stále zazlívám. Ba s ní dokonce ani nemluvím, pokud to není vyloženě nutné. Její tehdejší rozhodnutí nám všem změnilo naše životy.

„Poznala jste někoho, slečno?“ ozve se nade mnou chraplavý hlas.

Zděšeně převrátím stránku, na které jsem poprvé zahlédla Rickyho a Martyho. Ukážu na ně prstem a posunu objemný svazek, aby se detektiv chraplák mohl pozorně podívat. Skloní se a spokojeně vypustí obláček dýmu. Pokývá hlavou a převezme velkou knihu do rukou, kterou pak někam odnáší. Úlevně si oddechnu! Ale nezapomínám na to, že mi má matka bude muset něco důležitého vysvětlit! Jak je možná, že fotka mého nevlastního otce byla zaznamenána v policejní registraci?

V další únavné hodině se mnou sepisují hlášení, nejen o vraždě, které jsem byla přítomna, ale i o krádeži mé kabelky. Dokonce mě i uklidnili, že se mi stále ještě nikdo nevloupal do bytu, ale že bych si měla, co nejrychleji nechat vyměnit zámky. Což nebyl vůbec problém, protože jedna z mých kamarádek chodila právě v téhle chvíli s jedním zámečníkem. Během pěti minut, kdy jsem si mohla zavolat, to zařídím a poté vytočím číslo na svou další kamarádku, která byla právničkou. Ta přicupitala asi do půl hodiny a převzala veškerou kontrolu nad vyvíjející se situací. Jak já za ní byla vděčná. Její ochranná péče mi dodala klid, který jsem v té chvíli doopravdy potřebovala.

Při odchodu se naposledy otočím po strážníku Calebovi, který se zasněně díval za pohupujícím pozadím mé kamarádky Abigail. Vlastně se mu ani nedivím. Každý kdo poprvé zahlédne tu malou a drobnou blondýnku, neodolá a ihned si jí zamiluje. Právě díky tomuto kouzlu, kterým oplývá a využívá ho, získala svou skvělou reputaci. Vedle ní jsem si připadala, jako nějaké strašidlo. Přerůstám jí snad o hlavu a svým velkým tělem jí dokonale zakrývám. Někdy mé tělo využívá, aby se skryla před pohledy dotěrných chlápků, kteří se jí snaží dostat pod sukně.

Ach, jo! Mé pošramocené ego se tím pohledem, kterým na ní Caleb ulpí, sníží o další dva stupínky níž. Vždyť přece nejsem opravdu ošklivá! Několik mých bývalých mě měli docela rádi. Říkali mi, že jsem ta nejlepší kamarádka, kterou kdy měli. Sakra, ale já nechtěla být jejich kamarádkou! Já chtěla být okouzlující nymfou, které nedokážou odolat. Snad z toho důvodu, jsme se vždy nakonec dohodli, že zůstaneme jenom kamarády. Do dnešního dnes se s nimi stále stýkám a podporuju je v jejich vztazích s mými překrásnými kamarádkami. To mě přivádí k tomu nejdůležitějšímu! Mám vůbec já některou kamarádku, která není hezčí než já?

Odpověď je jednoduchá. Žádnou! Netuším, co je to za kouzlo, které ke mně připoutává pouze ty nejkrásnější ženy. Ale vím jedno, a to, že bych byla ráda, alespoň za jednu ošklivější kamarádku, která by mi nepřebrala mého chlapa. Sama sobě si připadám odporná, když si to přiznám. Měla bych být ráda, že se semnou alespoň nějaká žena baví. Měla bych být za to, vážně šťastná. Kdo by tak jednoduše přijal mou stinnou stránku? Tu stránku, která mě neustále dostává do potíží. Tu stránku, která nese jméno „Smůla“.

„Tak pojď, štísko!“ zašeptá její chraplavý hlas. „Musíme tě dostat domů, kde nás čekají Paula se Stefanem!“

„Už jdu!“

Zablekotám a zadívám se do její zčervenalé tváře. Sem, tam se ohlédne za sebe a po očku se zadívá na Caleba, který na ní stále zírá. Mám takové neblahé tušení, že se má kamarádka Abigail právě poprvé zamilovala. Čemu se vlastně divím! Každý chlap, který se mi líbí a který projeví zájem o jednu s mých kamarádek, se nakonec dá dohromady s jednou z nich.

„Co si myslíš o strážníku Calebovi?“

Zeptám se okrajově a obleču si velkou pánskou bundu, kterou mi Abigail přinesla. Tuším, že patří jednomu s jejích bratrů, kteří jí zapomněli, když u ní byli na návštěvě. Zapnu zip a zachumlám se do příjemného tepla, které bunda začne vydávat.

„Je strašně sexy! Nemyslíš?“ zašeptá.

„Hm“

„Taky se ti líbí?“ otočí ke mně srdcovitý obličej a pozvedne dokonale tvarované obočí.

Uhnu pohledem a něco zamumlám. V ten moment se rozesměje a zastaví se na místě. Otočí mě k sobě čelem, stoupne si na špičky a zadívá se mi upřeně do očí. Několikrát zamrkám a ona spokojeně roztáhne svůj drobný úsměv. Během chvilky se vrátí ke Calebovi a domluví si s ním schůzku. Poraženecky svěsím ramena a odvrátím se od flirtujícího páru.

Pozvednu pohled k nebesům a vykřiknu v duchu. Proč já? Dokonce jsem získala novou reputaci. Moje kamarádky, již tuší, že když se mi některý muž líbí a projeví zájem o ně, tak by se ho měly držet. Má to jen jediný důvod! A to, že mám dobrý čuch na chlapy, ale jiných žen. Pokud se jedná o mě, tak je to spíše naopak. U mě je to pouze velká černá díra smutku a bolesti. To se mám začít zajímat pouze o muže, kteří mi jsou proti srsti? Proč zrovna já? Proč to nepotkalo jinou ženu.

Abigail se ke mně vrátí po patnácti minutách s rozkošným úsměvem na tváři. Proplete svou drobnou ručku s mojí a táhne mě ven, kde zastaví jedním hvízdnutím žlutého taxíka. Do kterého se usadím, znaveně opřu hlavu o opěrku sedadla a znaveně vydechnu. Dnešní večer je ten nejodpornější, který jsem, kdy ve svém dvaadvacetiletém životě zažila.

Po celou cestu domů, která trvala snad věčnost, nemluvila Abigail o ničem jiném než o pohledném strážníku Calebovi a o tom, jak se s ním má zítra večer sejít. Švitořila něco o tom, zda by si na sebe měla vzít toto anebo ono. Zda si má vlasy vyčesat anebo nechat rozpuštěné. V ten moment mě to vážně nezajímalo. Proč se zajímá pouze o sebe? Nemělo by jí být trapně z toho, že zabrala jednoho z mých mužů? Teoreticky to sice nebyl můj muž, ale velice se mi líbil! Svým způsobem jsem na něj měla větší právo, než Abigail. Vždyť já ho viděla první!

Sakra, raději na to ani nemyslet! Od teďka už nikdy nedám najevo před kamarádkami, že se mi nějaký muž opravdu líbí. Ano, moje nové předsevzetí do další etapy mého zpackaného života. A, že to opravdu zpackaný život mám, dokazuje i to, že jsem se dostala do tohoto velkého průseru!