Svět podle Charlie

Osmá kapitola

Rusko, Kaliningrad, květen 2020

O 27 let později

ž zase jsem na sledovačce. Sama na střeše jednoho z činžovních domů, kterých je v Rusku požehnaně. Dívám se na dům přes ulici. Vím s jistotou, že v tom domě jsou Nenarození. Nemám ráda jejich druh a také nemám ráda, když je musím lovit. Nesnáším je! A ten jejich hrozný pach! Jsou nebezpeční!

Nekladou žádný význam na tradice a hlavně zákony. V klidu si pochytají lidské oběti, které vysají a pak odhodí na nějakou skládku. Chovají se nelidsky! To se nesmí dělat, je to proti zákonům, kterými se řídíme už tisícovky let. Nejsem sice tak stará, vlastně nejsem vůbec stará. Ale, ctím pravidla a nejen těmi napsanými.

Právě zítra mi bude 25 let, podle lidských měřítek. Ale proměnou jsem prošla před jedenácti léty. Jsem výjimečná! Jediná svého druhu! Hned při narození jsem věděla, že se mnou není něco v pořádku. Viděla jsem věci, které jiní nechápali, a proto se mě stranili. Viděla jsem do budoucnosti a to jsem stále nebyla přerozená.

Vlastně porušila jsem i tu nejzákladnější tradici, která souvisí s mým pohlavím. Měla jsem se narodit, jako kluk. Každá Sévina dcera, ve spojení s upírem, nejdříve porodí chlapce a pak dívku. Ale, já ne! Já jsem se musela narodit, jako dcera. To by asi nebylo tak vážné, kdyby se semnou nezačali dít ty divné věci.

Nejdříve jsem měla věštecké sny a pak začali kolem mě levitovat věci. Když se mi to stalo poprvé, strašně jsem se bála. Tiskla jsem se k mamince a prosila jí, ať to zastaví. Hladila mě po vláscích, neurčité barvy, a mumlala slova uklidnění. Talíře, skleničky, nože a jiné příslušenství v kuchyni, se vrátilo na své místo.

Strýček Thomas mě to naučil ovládat. Postupem času jsem už to uměla, tak dobře ovládat, že jsem to využívala při každé možné příležitosti. Thomas mi kladl na srdce, že zneužívání mého daru je znehodnocování a nevážení si ho. Začal sepisovat pravidla, kterými jsem se musela začít řídit.

Tato pravidla se rozšiřovala tím, jak jsem rostla. Po ovládnutí levitace, jsem se musela naučit ovládat svou mysl. Bylo to snad prokletí? Poprvé jsem uslyšela cizí myšlenky na každoroční sešlosti. Můj strýček Dimitrij myslel, na svoji novu ženu. Bylo to, tak divné slyšet jeho nejtajnější touhy. Můj pohled se stočil k mamince, která se usmívala a při každé choulostivé chvilce se zachichotala.

Když jsme se vrátili domů, hned jsem se jí se vším svěřila. Sevřela mě v teplé a voňavé náruči. Říkala, že všechno bude zase dobré. Že mě naučí tuto mou novou schopnost ovládat. A tak se také stalo. Netrvalo mi to ani tak dlouho, jako ta moje první bitva s levitací. Možná právě proto, že maminka svou schopnost má od svých 26 narozenin, kdy se přerodila. Její zkušenosti nám velice pomohli.

Myslela jsem si, že už to byla moje poslední schopnost. Celých pět let, do mých třináctých narozenin, už se nic nestalo. Pak jsem poprvé dostala menstruaci a začala jsem se měnit. Začala jsem cítit jinak, vidět jinak a slyšet jinak. A pak jsem pochopila! Budu jiná, ať se mi to líbí, nebo ne. Smířila jsem se svou bytostí i s osudem. Poprvé jsem nahlas pronesla: „Jsem jedinečná!“

Od té doby se můj život změnil. Brala jsem své schopnosti, jako dary. A ne, jako prokletí. Přestala jsem vnímat členy svého klanu, kteří se mi vyhýbali. Bavila jsem se jen s těmi, kteří mou společnost vyhledávali. Nebylo jich sice mnoho, ale já každého z nich velice milovala. Byla to moje rodina. Moje maminka na mě byla pyšná a já si přála, abych jednou byla, jako ona.

Ach, škoda přání, která padnou vedle! Jak bylo pošetilé vyslovit toto přání v den mých čtrnáctých narozenin. Hned den na to jsem podstoupila své přerození. Ta bolest byla veliká, ale jelikož u mne byla má matka a můj strýček Thomas, nebála jsem se. Připadala jsem si tak hloupě. Má přeměna nastala o deset let dříve. Další zvláštnost, kterou jsem si mohla připsat, ke svému seznamu pokoření.

Hned ráno, když jsem vstala s postele, jsem věděla, že je něco špatně. Mé tělo se zaoblilo a zjemnilo. Na dotek bylo tak heboučké a vyspělé. Stala jsem se ženou! Přes noc s čtrnáctileté na pětadvacetiletou ženu!  S dechem zatajeným jsem přešla k zrcadlu. Někdo zalapal po dechu a já jsem se otočila. Ve dveřích stála maminka a dívala se na mě vyděšenýma očima. Nechápala jsem! Pak se, ale začala smát, což přilákalo Thomase. Nejdříve měl stejný výraz, jako maminka, ale pak se přidal k jejímu hlasitému smíchu.

„Tak a dost! Co je tady, tak směšné?“

„Tvoje přání se ti splnilo, prcku!“pravil Thomas.

Rychle jsem se otočila a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Ne, to se přeci nemohlo stát? Dívala se na mě moje maminka. Ale ona přeci stála u dveří! Pak se ke mně připojila, stoupla si vedle a objala mě kolem ramen. Stala jsem se jejím druhým stínem. Jejím dvojčetem.

Její ústa, její tvář a její tělo. Všechno jsem měla stejné, jako ona. Pouze vlasy mi zůstaly stejné. Smířit se s novou podobou bylo vážně těžké. Ze začátku si nás každý pletl. Například jsem šla do kuchyně a pozdravili mě maminčiným jménem. Dalo by se říci, že jsem se najednou ocitla v béčkovém hororu!

Po pár dnech jsem začala mít příšerný hlad. Ač jsem snědla hromadu jídla, stále mě to dostatečně nenasytilo. Stále jsem hledala a nic jsem nenacházela. Vše chutnalo neslaně, nemasně. Sedmým dnem jsem se stala stínem. Ztratila jsem elán do života, až se maminka bála, že zemřu. Mé tělo postihla zimnice a spánek se stal mým stálým společníkem. Den za dnem, noc za nocí jsem ztrácela kousek sebe. Ta touha po tom, co jsem nemohla mít, rostla.

Nastalo období dešťů, ale také období válečného tažení. Poprvé se objevila nová rasa. Nenarození. Stále není dokázáno, jakým způsobem vznikly a kdo je jejich stvořitel. Je jen jasné, že tato rasa nemohla vzniknout sama o sobě. O tento divný druh se zasloužily vyšinuté výzkumy nějakého šíleného upíra.

Experimenty na lidech byly zakázány již před stovkami let. Poté, co jedna skupina upírů omylem stvořila zabijáckého psa. Probíhala jednání a na základě důkazů bylo ustanoveno, že jakýkoliv výzkum podobného typu bude potrestán smrtí. Jedním ze zakladatelů tohoto zákona byl Agnus Sergej Kolejšev. Ten první upozornil na to, že se tyto pokusy se mohou provádět i na lidech, což by vedlo k velkému krveprolití. Byl tedy dopsán dodatek, tak velkými písmeny, aby bylo každému ihned jasné, že to nebude tolerováno.

Já si, ale myslím, že tak jenom podnítili nějakého šílence, aby tento výzkum podnikl. Také několik zástupců z různých rodů, neboli všemocných, na tento detail upozornili. Nikdo je, ale nebral vážně. Musím dodat, že se jim to sakra vymstilo! No, vlastně nám. Protože mi s těmi zrůdami musíme bojovat.

Poprvé na náš klan zaútočili pátý den silných přívalových dešťů. Naši muži byli právě na obhlídce, když je přepadli a snažili se jim vypít veškerou krev, kterou měli. Ne, není pravdou, že se živí jen lidskou krví. Oni krev upírů milují tak, že se i navzájem kvůli ní vraždí. Nedokážou jí odolat, a proto přepadli hlídku sestavenou s nejlepších bojovníků, kteří jim dokázali vzdorovat a také nad nimi vyhrát. Musím také dodat, že síla Nenarozených je desetkrát větší, než síla normálního upíra. Musíte být velice obratní a silní, abyste z jejich útoku vyvázli živý.

Jedním z těchto mužů byl i strýček Thomas. Domů se vrátil celý potlučený a zkrvavený. Měl několik tržných ran od ostrých zubů a zlámané kosti. Maminka byla strašně vystrašená, dokud nepřišel doktor Sergej, který se o Thomase velice dobře postaral. Řekl jí, že bude strýček v pořádku a, že se o něho už nemusí bát. Pak přišel do mého pokoje, aby zkontroloval i můj stav. Když jsem ucítila krev, procitla jsem.

Moje vlastní tesáky vyjeli tak rychle a nenápadně, až se doktor lekl. Jeho úlek netrval dlouho, předtím byl vyděšený jenom proto, že to nečekal. Po dalších minutách zkoumání mého těla si uvolněně oddychl. Už přestával doufat v mou záchranu. Moje maminka byla nadšená, ale já ne. Nechtěla jsem být upírem! Ale, jak už jsem řekla na začátku, jsem prostě jedinečná. Jak Sévina dcera, tak upír. Dost nečekaný závěr.

Thomas, jako kdyby vycítil, že se něco stalo, přišel do pokoje. Když jsem uviděla jeho překrásnou tvář, tak zohavenou, lekla jsem se. Na levé tváři měl pořádný kousanec, který mu už pomalu srůstal. Věděla jsem, že mu tam zůstane ošklivá jizva. Podívala jsem se na něj pořádně a v tu chvíli jsem si uvědomila, že mu to vlastně bude svým způsobem slušet.

Prošel kolem maminky a usadil se na mojí posteli. Pozvedl svou levou zdravou ruku a konečky prstů ohmatal nejdříve jeden můj tesák a pak druhý. Jeho hlava se stočila k mamince, která měla úsměv od ucha k uchu. Tu větu, kterou pronesl pak, už do smrti nezapomenu.

„Jsi vážně skvělá, Kuličko! Jenom ty jsi dokázala dát život, tomuto dokonalému stvoření!“

Ano, řekl, že jsem dokonalá. Od toho okamžiku jsem ho milovala ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Pak si sundal jeden z obvazů. Doktor ho varoval, ať to nedělá. Že nemá dostatek sil, aby mi mohl dát krev. Nedbal jeho varovaní a nakousl už hojící se ránu. Jeho krev vytryskla a já ucítila tu nejkrásnější vůni, která snad může existovat.

Zakousla jsem se, co nejopatrněji. Nechtěla jsem mu způsobit další vážná zranění. Už sám jich měl víc, než dost. Pila jsem pomalu a s mírou. Nezapomínala jsem na to, že musí mít dostatek sil, aby se mohl vyléčit. Když jsem se ho po pár minutách pustila, zamračil se. Věděl, že mi to nemůže stačit, ale já se nenechala obměkčit. Vyslala jsem k mamince prosbu.

„Prosím, pomoc mi! Já mu nechci ublížit. Mohu se přeci napít tvé krve!“

Maminka s pochopením přikývla a dotkla se jeho nahého ramene. Pak si nařízla svou vlastní žílu a nabídla mi jí. Thomas nebyl rád, když viděl, že matčinu krev přijímám a jeho ne. Tímto činem jsem ho urazila. Co, ale záleží na mužské pýše, když je v sázce jeho život? Ne, ať se klidně zlobí, jen když je naživu.

Thomas se nikdy neuměl zlobit příliš dlouho. Po pár dnech pochopil, že jsme mu s maminkou vlastně zachránili život. Usmířil se s námi a znovu mi pomohl překonat mou novou stránku života. Nikdy jsem to mamince neřekla, ale Thomas byl velice šťastný. Vždycky si přál, aby dítě, které má matka měla v břiše, mohl učit zvyklostem upírů. Což se mu ze začátku nevyplnilo.

Ach, já snad nikdy nepochopím muže a tu jejich pýchu! Tu radost a čest zračící se v jeho tváři, když se semnou připojil k výcviku upířích noviců. Naparoval se, jako páv. Já jsem předstírala, jak mě to hrozně těší. Ale v soukromí jsem chtěla, abych byla normální. Tajila jsem před celou rodinou, jak se ke mně ve třídě nováčku chovají. Nemůžu přeci tomu muži, který mě pomáhal vychovávat, říci:

„Ne, děkuji! Já nechci!“

To by bylo ode mě vážně dost brutální. Snášela jsem veškerá příkoří, kterým jsem musela čelit. Stále mě tyranizovali, až do doby, než přišla výuka boje. Nechtěla jsem na ní jít. Nejsem dost sportovní typ, spíše bych někam zalezla a přečetla si dobrou knížku. Tělocvik jsem nenáviděla, už ve školce. Říká se, že když se dítě přerodí v upíra, tak získá jeho sílu a pružnost. Ach, kdyby to byla jenom pravda! Byla jsem sice upírem a některé mé smysly se vylepšily, ale nebylo to dostačující. Vyčnívala jsem z davu. Veškeří nováčci byli silní a měli atletickou postavu. Já jsem byla velice mladá, vždyť mi bylo teprve patnáct let, a samozřejmě má postava byla pěkně oplácaná.

Mé přání vyslovené v den mých narozenin, bylo pro mě zhoubou. Ne, nelituji toho. Miluju svojí maminku a jsem ráda, že se jí podobám. Že jsem její druhou kopií. Ale řekněte to holce, která se chce všem zavděčit. A, která právě prochází pubertou!

Ten večer, kdy se konala již sedmá vyučovací hodina, bylo krásně. Právě přicházelo jaro a ve vzduchu byl cítit první jarní déšť. Miluju jarní deště!  Bála jsem se posměchu, který mě provázel pokaždé, když jsem přicházela. A většímu, když jsem odcházela. Neumíte si ani představit, jak to bylo ponižující, válet se v prachu u nohou nejslabší členky Michaelova týmu. A hlavně před ním! Před Michaelem!

On byl mou první láskou! Hned, jak jsem ho spatřila, jsem věděla, že jiného nikdy víc nebudu milovat. Jeho světlé vlasy, symetrický obličej a ta jeho postava. Ach, to je muž, kterého máte štěstí potkat jen jednou za život! Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nevšímal si mě. Byla jsem prostě dalším nováčkem, kterého musel učit. Thomas byl docela naštvaný, když jsem za Michaelem začala dolézat. Po jednom tréninku si mě vzal stranou a pěkně od plic mi vynadal. Já ho chápala, ale nedokázala jsem si pomoci. Musela jsem to dělat, vždyť on byl tak úžasný!

Bublina mého pobláznění praskla pátý den, kdy jsem ho našla v objetí té malé coury Fiony. Ta malá mrcha, která se nade mnou smála a dávala mi svou studenou nohu na krk. Ne, to jsou velice špatné vzpomínky. Nechci na ně vzpomínat!

Jen jeden jediný okamžik a změnil se mi život. Věděla jsem, že u Michaela nemám pražádnou šanci. Ale sny se přece můžou snít! Nebo snad ne? Přestala jsem dolézat a soustředila jsem se na výuku, která mi vůbec nešla. I když jsem měla zlost, stále jsem měla obličej v prachu a ona stála se svým smíchem nad mou zhroucenou postavou.

Ten sedmý den jsem jí to vrátila! Všem jsem to vrátila! Střelba na terč, by neměla být žádná věda. Chtěla jsem sama sobě dokázat, že na to mám. Že alespoň něco budu umět. Mé první pokusy byly kardiálním fiaskem. Špatná muška, špatné oko. A zase ten protivný smích!

Zhluboka jsem se nadechla a stále do kolečka jsem to zkoušela. Ani jeden jediný šíp se nezasekl do toho malinkatého terče. Thomas stál za mnou a drtil své překrásné zuby. Věděla jsem, že jsem ho zklamala. Nedokážu udělat nic správně. Otočila jsem se k němu se skloněnou hlavou a čekala na jeho verdikt. Neřekl ani slovo a podal mi další šípy. Pochopila jsem, že to mám dál zkoušet. Že tu budu tak dlouho, dokud se mi to nepodaří. Ostatní nováčci už odešli a já stále stála na jednom místě a natahovala samostříl. Hodina utekla, jako voda. Celá paže mě bolela a tělo jsem měla ztuhlé.

„Já to nedokážu! Jsem k ničemu!“

„T. J. to bude dobré! Nikdo tě přece nenutí, abys byla dokonalá!“

Thomas mě s láskou pohladil po tváři a znova mi dal do ruky tu blbou věc. Nechtěla jsem to už zkoušet. Já chtěla zasáhnout, alespoň jedinkrát, ten pitomý cíl. Odhodila jsem tu odpornou věc, jak nejdál to šlo. A pak jsem zaměřila svůj zrak na tu maličkou věc v dálce. Černé kolo na terči se mi v mysli zvětšovalo a já na to místo poslala svůj hněv.

Terč vybuchl, pak další a další. Ani jsem se na ně nemusela dívat. Prostě jsem svojí zlost poslala proti všem terčům, co byli v okolí. Terče vybuchovali v dálce, za mnou a vedle mě. Já stála uprostřed té spouští a vibrovala jsem. Thomas za mnou byl v pokleku a chránil si svojí hlavu.

Když bylo po všem, uvědomila jsem si, co jsem způsobila. Thomas měl v očích jasnou zář, jeho štěstí bylo znát z každé molekuli silného těla. Od té doby jsem měla výuku samostatnou. Měla jsem tři hlavní učitele. Thomase, který se mnou trénoval střelbu na cíl. Dimitrije vyučující mě sebeobranu, upravenou na mou tělesnou konstrukci. A také Pavlova, který byl učencem fyziky. Dával mi hodiny v dynamice a v dalších důležitých fyzikálních teorií. Pak jsem také propadla chemii, kterou doplnil mé vzdělání. Byl šťasten, že má tak schopnou žačku. A já byla šťastná, že jsem našla něco, co mě doopravdy bavilo. Nasávala jsem vědomosti, jako houba.

Po osmi letech jsem byla připravená jít do terénu. Můj první boj s Nenarozenými byl dost krutý a já jsem doufala, že to už nikdy nebudu muset podstoupit. Protože jsem byla ženou a ještě takovou snadnou kořistí, zaměřili svůj zájem na mě. Vždy se zaměřili na nejslabší článek. U mě, ale pochybili. Byla jsem dokonalou zbraní, jen malá myšlenka a stvůry začaly explodovat. V každém dalším boji jsem se zdokonalovala. Thomas stál pokaždé za mnou a hlídal mi záda. Jediná nevýhoda byla, ta únava, která se vždy potom dostavila.

Před rokem jsme vyrazili hledat Nenarozené do jednoho opuštěného skladiště. Bylo jich tam tolik, že jsme nevěděli, kam dříve skočit. Útočili na nás ze všech stran. Věděla jsem, že to moc dlouho nevydržíme. Mé síly mě opouštěli a já se stávala spíše přítěží, než mocnou zbraní. Klesla jsem na kolena. Thomas se ke mně sehnul a nutil mě, ať se vzpamatuji. Ucítila jsem jeho krev.

Pak mi hlavou probleskla budoucnost. Jedinou možností, jak se z této patálie dostat, byla krev. Přesněji řečeno, Thomasova krev. Vstala jsem za jeho pomoci, byla jsem tak blízko jeho krční tepně, že jsem neodolala a zakousla se. Thomas nejdříve protestoval a odtahoval se ode mne, ale já jsem mu poslala do mozku mocné afrodisiakum přes svoje tesáky. Uklidnil se, a já jsem mohla začít zhluboka pít.

Když jsem byla dostatečně silná, postavila jsem ho ke zdi, aby se mohl opřít. Pozvedla jsem ruce a poslala mocnou myšlenku proti všem Nenarozeným. Ti se vypařili, jako pára nad hrncem. Každý člen primárního komanda zavýskal. Vyhráli jsme! Zdolali jsme početnější skupinu zrůd!

Thomas mi nabídl, že kdykoliv budeme v úzkých, mohu se od něho napít. Napila bych se stejně! Pokud se jedná o záchranu několika významných osobností, tak použiju jakýkoliv způsob. Ať se to někomu líbí, nebo ne.

Tak a teď jsem tady. Sedím na studeném betonu a dívám se do dálky. Thomas a ostatní čekají dole, až jim dám znamení. Chvíli se soustředím, až zahlédnu několik Nenarozených, jak hodují na mladém těle prostitutky. Vyšlu zprávu Thomasovi, který dá povel ostatním. Zvednu se, a co nejrychleji se vydám za nimi. Vím, že můj strýček bude čekat u dveří, aby se ke mně mohl připojit.

Bitva začala. Nebylo zapotřebí použít mě, jako zbraň. Nebylo jich tam tolik, abych zapojila veškeré své síly. Pouze jsem párkrát vystřelila své bleskové koule. Tak říkám malým elektrickým výbojům, které Nenarozeného paralyzují. Když je takto uzemněn, zbývá jen oddělit mu trup od nohou a zapálit. Žádné odsekávání hlav, nebo kůl do srdce. To by je jenom podráždilo a dodalo jim to sílu. Jiný druh, jiný způsob zneškodnění.

Já bych například zemřela větší ztrátou krve, výbuchem, nebo následkem trvalého podávání byliny, která se nazývá oměj. Je to strašně jednoduché a primitivní. Neříkala jsem přece, že jsem nesmrtelná! Jsem pouze jedinečná! Když o tom přemýšlím, tak i moji potomci by byli stejní, jako já. Což je výsledkem výzkumu, kterému jsem byla podrobena asi před půl rokem.

Nestalo se tak nedopatřením. Chtěli prostě zjistit, jak vlastně funguju. Proč bych proti tomu měla protestovat? Také jsem byla zvědavá. Několik hadiček a různých přístrojů bylo připojeno k mému tělu po celých čtrnáct dní. Pak předali správu vyvoleným, kteří se shodli na tom, že moje potenciální těhotenství musí být kontrolováno. Můj partner neboli druh, musí splňovat několik kritérií. Aby zvládl nejen mě, ale i naše potomstvo. Musí být velice silný a schopný. To bude zajištěno podle zkoušek, které výbor vyvolených vymyslel. Jestli si myslíte, že to bude procházka růžovou zahradou, tak to se šeredně pletete. Někdy mám pocit, že ty zkoušky jsou tak těžké, aby je nezvládl nikdo, a já jsem zůstala nedotčená.

Ale, co! Lásku svého života jsem našla a zase záhy ztratila. Před necelým měsícem, se Michael spojil s Fionou. V tu chvíli, kdy jsem ucítila, jak vzplanul plamen na svíčce, jsem pochopila, že má poslední naděje umřela, spolu s kouskem mého srdce. Jsme velice konzervativní rod. Preferujeme pouze jedno jediné spojení! Některé rody zase dávají přednost mnohospojení, což je několik žen, pro jednoho muže. Vím to, protože strýček Dimitrij pochází z jiného rodu a už má pět manželek¸které mu povolil výbor pro výběr budoucího partnera. Snad na všechno máme nějaký výbor. Thomas říká, že tak vyvolení drží náš kmen v bezpečí, před možnými budoucími nebezpečími.

A co znamená ta svíce? Ten plamen? Každý samec, když se narodí, dostane svou vlastní svíci, která je vyrobena z jeho placenty. Ano zní to příšerně, ale je to pravda! Pak se ta svíce vystaví v aule poznání. Ta aula je velice prostorná, protože svíce tam jsou od narození, až po samcovu smrt. Když si vybere svou družku, tak svíce ozáří plamen a ten poté hoří, dokud svou družku nezavrhne, nebo když družka zemře. Pokud tak samec učiní, a stane se znovu volným, může si vybrat další ženu, která tu první nahradí. Je to tak strašně primitivní a nespravedlivé. Protože jen muž se může rozhodnout, že svou ženu odvrhne! Ženy jsou stále pod útlakem starých tradic. Jen jediné se změnilo. Žena z vlastního rozhodnutí může, ale i nemusí podstoupit obřad spojení. Má matka už několik samců odmítla. Za posledním dvacet let, se s ní chtělo spojit osm mužů, o kterých vím. Tuším, že jich bylo víc! Maminka, ale byla věrná muži, který jí zavrhl hned druhý den. Tím mužem, byl můj otec!

Ach, nechci na něj myslet! Nezřekl se jen maminky, ale také i mě. Bylo dost bolestivé, zjistit to z cizích myšlenek. Snad každá žena s klanu o tom věděla, přečetla jsem si to v jejich mysli, jako v otevřené knize. Litovaly jí, ale nechápaly její rozhodnutí, zůstat již sama. Jednou, při jedné příležitosti, jsem nakoukla i do její mysli. Pořád mého otce milovala. Byla smutná, že ho musela opustit kvůli mně a mému bezpečí. Můj otec, Darius, o mě neměl ponětí! Byl to pro mě šok! Mé vzpomínky se vrátily! Slyšela jsem sama sebe, když jsem maminku prosila, abychom utekli a otci o jejím těhotenství nic neřekli. Byla jsem to já, kdo zpečetil svůj vlastní osud.  Od té doby jsem již mamince nic nevyčítala. Proč bych také měla!