Procitnutí
Leonard Cohen – I Tried to Leave You
I tried to leave you, I don't deny
I closed the book on us, at least a hundred times.
I'd wake up every morning by your side.
The years go by, you lose your pride.
The baby's crying, so you do not go outside,
And all your work it's right before your eyes.
Goodnight, my darling, I hope you're satisfied,
The bed is kind of narrow, but my arms are open wide.
And here's a man still working for your smile.*
http://www.youtube.com/watch?v=J14XykL0LWs
„Měl by se už probrat.“
„Nejspíš se do té hlavy praštil pořádně – jsi si jistý, že bude v pořádku?“
„Určitě, kontroloval jsem to několikrát. Za chvíli bude při sobě.“
Studené ruce ho popleskaly po tvářích. Neville sice vnímal, ale nedokázal zatím promluvit ani otevřít oči.
„Tady je ten posilovací lektvar,“ řekl hlas patřící někomu třetímu. Ty dva poznal, byli to ti, kteří ho pronásledovali a nakonec dostali v zahradě. Pocítil mírný příval síly, kdyby chtěl, mohl by se pohnout. Radši však zůstal ležet a naslouchal hlasům. Chtěl prvně znát svoji situaci.
„Mám vyzkoušet Enervate?“ nabídl se jeden z hlasů.
„Ne, však on se probere sám,“ odpověděl baryton.
„Jak nás mohl najít? McGonagallová přece neví, kde jsme, ne?“ ptal se dál první neznámý s povědomým hlasem. Neville ho konečně poznal.
„Poslali mě Ron a Hermiona,“ podařilo se mu vydechnout. Rty měl rozpukané a v puse nahořklé sucho. Pokusil se posadit, ale zavrávoral a spadl zpět na sedačku, na níž ho položili. Přivřenýma očima sledoval Freda a George Weasleyovy, kteří se překvapeně otočili za jeho hlasem, a povědomého černocha – to musel být Pastorek. Jeho mohutné dlaně lehounce nadzvedly Longbottomovi hlavu. Do vzniklé mezery přidal Fred polštář, takže Neville se teď nacházel v polosedu a aniž by musel vyvíjet zvláštní úsilí, dobře na všechny tři viděl.
George mu podal malou křišťálovou lahvičku. „Vypij to – je to posilovací lektvar.“
Neville ho poslechl a vzápětí ucítil energii, která mu vstoupila do žil. Přivřené oči teď rozevřel doširoka a zmateně si prohlížel místnost, v níž se ocitl. Ze stěn se ve velkých pruzích odlepovaly umaštěné tapety, okna byla špinavá a místy i rozbitá. Všechen nábytek kromě sedačky, již okupoval, byl porůznu rozřezaný či polámaný. Celému pokoji vévodil dlouhý stůl se třemi nohami, který se podivně nakláněl na jednu stranu.
Kingsley si ho pátravě prohlížel. „Ty ses setkal s Ronem Weasleym a Hermionou Grangerovou?“ divil se. Pokud poslali Longbottoma, možná jim aspoň trochu věří... Snad ještě není vše ztraceno.
„Zachránili mi život,“ přiznal Neville. „Nebýt jich, moji hlavu by mohli vystavovat v Bradavicích.“
„Co se stalo?“ ptal se nedočkavě Fred.
Při pohledu na jeho zrzavou kštici se Nevillovi vybavila Ginny. „Ginny je v Bradavicích,“ oznámil mu.
„Drží ji někde zavřenou?“ chtěli vědět.
„Ne,“ vydechl nešťastně. „Je tam naprosto dobrovolně.“
Neunikl mu pohled, který si oba Weasleyovi vyměnili. „Proč by to dělala?“ změřili si ho tvrdě. „Je tam pro ni nebezpečno.“
„Hlásí se ke své čisté krvi,“ zašeptal skoro neslyšně. Jako by se styděl, styděl za ni. Tváře mu přelil ruměnec. „Když jsem ji viděl naposledy, bavila se s Dracem Malfoyem.“
„To bohužel potvrzuje -,“ začal Fred, ale jeho dvojče ho ostře umlčelo.
„Zmlkni,“ přikázal George a cosi mu pošeptal do ucha. Fred nevěřícně zavrtěl hlavou, ale už nic neřekl. „Kingsley, zbylo ti ještě nějaké veritasérum?“ obrátil se George na Pastorka.
„Nemyslím, že bychom ho měli použít zrovna teď, Georgi, ale je tu ještě nějaké a jestli na tom trváš, dělej si s ním, co chceš,“ pokrčil bývalý bystrozor rameny. „Já si myslím, že mluví pravdu. Více méně ti potvrzuje údaje od tvé švagrové.“
„V tom by byla genialita jejich plánu,“ zavrčel George. „Všechno by do sebe zapadalo – nemůžeme věřit nikomu, koho si nevyzkoušíme.“
„A chce se k nám Neville přidat?“ obrátil se Pastorek na Longbottoma.
„Proto jsem tady – kromě jiného se chci zapojit do odboje,“ přikývl chlapec.
„Dobře, zajdu pro to,“ rezignoval na odpor i Fred a potichu se vytratil z místnosti.
Pastorek si Nevilla stále upřeně prohlížel, George raději svůj pohled sklopil. Trochu se styděl za nedůvěru, již bývalému spolužákovi projevil. Zároveň se však nehodlal omlouvat; byl přesvědčen o naprosté správnosti všech kroků, jež podnikl a ještě podniknout hodlal.
„Longbottome, pokud s tím nesouhlasíte, stačí říct,“ Pastorek na něj znovu upřel čokoládové oči. „Jestli to nechcete podstupovat, necháme vás jít.“
Neville zavrtěl hlavou. „Jsem na vaší straně a nedělá mi problém to dokázat,“ odvětil umíněně. „Slepá důvěra by od vás byla hloupá, zvlášť, pokud máte zrádce ve vlastních řadách.“
Dvě hůlky na něj znovu namířily. „Jak tohle víte?“ otázal se nebezpečně klidně Pastorek, ruka se mu však mírně chvěla.
„Od Rona a Hermiony,“ připomněl. Vědomě se ovládal, aby nehnul ani prstem. Cítil ve vzduchu napětí. Jediný chybný pohyb a ani jeden z nich se nebude rozpakovat ho zabít, to jim četl z očí.
Po jeho prohlášení se aspoň trochu uklidnili; špičky hůlek mírně klesly k podlaze. Pořád byli ostražití – sotva znatelně sebou trhli, když vracející se Fred příliš silně bouchl dveřmi.
„Na,“ podával Pastorkovi další lahvičku podobnou té s prvním lektvarem. Tekutina však byla průhledná, čirá. Kingsley butilku zručně odzátkoval a podal ji chlapci na sedačce.
„Nebudeme se ptát na nic, co je soukromé,“ slíbil.
Neville vděčně kývl a jedním douškem lahvičku vyprázdnil. Přivřel oči, když mu tekutina sklouzla do žaludku, a zakašlal.
„Slyšíte mě?“ ujal se Kingsley improvizovaného výslechu. Všichni tři se teď posadili naproti pohovce na prázdné bedny od piva. Vypadali jako komise, jako porota.
„Jo,“ kývl.
„Vaše celé jméno, Neville?“
„Neville August Samwise Longbottom,“ odvětil mladík a tváře mu znovu zalila červeň. Očekával posměch, ale nikdo z přítomné trojice se ani neusmál.
„Jak jste se dostal z Bradavic?“
Neville se nadechl a v krátkých stručných větách se rozhovořil o tom, jak ho Amycus Carrow přistihl ve Velké síni, jak ho Alecto vyslýchala, o příchodu Snapea i o konečné záchraně. „Přespal jsem v Zapovězeném lese a ráno vyrazil na cestu,“ objasnil jim. Dodal podrobnosti sé záchrany, o viteálech a slibu zatím mlčel. Neptali se.
„Co Ginny, drželi ji ve škole násilím?“ poprvé položil otázku i George. S bratrem doslova viseli Nevillovi na rtech, jako kdyby jediné chlapcovo slovo znamenalo buď milost, nebo ortel smrti.
„Ne. Byla tam dobrovolně. Nebo se to tak aspoň jevilo. Profesorka McGonagallová se obávala, zda místo ní nepřijel někdo jiný, ale já jsem si to nemyslel.“
„Co Ginny dělala? Jak se chovala?“ vyzvídali dál.
„Se všemi, kteří nebyli čisté krve nebo se chovali v opozici proti současnému režimu, jednala urážlivě. Mě mučila Cruciatem na hodině černé magie.“
„Nemohla to jen předstírat – nemohli ji třeba vydírat -,“ chytal se George posledního stébla naděje.
„Na to nedokážu odpovědět jednoznačně,“ drobná vráska zkřivila Longbottomovo čelo. „Nemyslím si to. Všechno, co dělala, vypadalo opravdově. Ani slůvkem, ani gestem nedala najevo, že by jednala z donucení.“
Fred skryl tvář do dlaní a místnost prořízlo jeho táhlé zanaříkání. Bratr mu nesměle položil ruku na záda, Fred ji však setřásl. Prudce se zvedl a vyběhl z místnosti.
George na okamžik vypadal, že se rozběhne za ním, pak si však zase sedl. „Pro nás je to asi všechno, teď se jen ujisti, Kingsley, že nám nechce uškodit, a je to.“
„Jste v kontaktu se Smrtijedy nebo samotným Vy-víte-kým, Longbottome?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Neville.
„Budete se ze všech sil snažit o porážku Toho, jehož nesmíme jmenovat?“
„Ano.“
„Hodláte zradit Fénixův řád.“
„Ne, odmítl rázně.“ Cítil, že účinky veritaséra slábnou.
„Sledujete nějaké vlastní cíle?“
Lektvar ho nutil přikývnout, silou vůle však onen reflex překonal. Nelhal, opravdu žádné vlastní cíle nesledoval, alespoň ne v pravém slova smyslu. Díky slábnoucím účinkům byl schopen hrát si s významem slov. „Ne, žádné vlastní cíle nesleduju.“
Kingsley tázavě pohlédl na George. Weasley sotva znatelně zavrtěl hlavou.
„Dobře, to je všechno – za chvíli by to mělo odeznít, pokud jsem dobře odhadl vaši váhu,“ oznámil mu Pastorek celkem zbytečně.
„Jsem trochu ospalý,“ sdělil mu Neville. Oči se mu klížily. Vlny spánku se přes něj převalovaly jedna po druhé, až se přestal bránit a ponořil se do opojné úlevy snů.
Večery u Lupinových bývaly tiché. Stejně jako dny. Ačkoli se oba snažili chovat normálně, bylo mezi nimi stále víc a víc nevyřčeného. Odcizovali se jeden druhému a už se to ani nenamáhali nějak napravit. Remus trávil hodiny ve své pracovně. Osaměle civěl do zdi. Přemýšlel o odvaze, o statečnosti a hrdosti. Toužil mít dost síly k tomu opustit dům. Chtěl vyjít hlavními dveřmi s hlavou hrdě vztyčenou a už se nevrátit. Mělo to tak být, tím si byl jistý. Ze čtyř přátel zbýval už jen on, všichni ostatní byli mrtví. Jen on mohl ještě bojovat. Ne mohl, ale měl! opravil se zlostně. Stokrát už stál na prahu jejich domu a hleděl na ocelově šedou mořskou hladinu. Stokrát měl nakročeno pryč, ke Kingsleymu, k boji, ke své povinnosti muže. Nikdy však neudělal ten poslední krok.
Každé ráno se probouzel vedle Nymfadory a byl unavenější, než když večer uléhal. Šeď, jednotvárnost, výčitky svědomí, úplněk, bolest, touha odejít a celé znovu dokola.
Den pomalu odezníval, jen poslední sluneční paprsky nad mořem ještě bojovaly s temnotou. Rozžatá petrolejka za oknem vrhala do zahrady přízračné světlo a před Lupinem tak tančil jeho vlastní stín.
Nedokázal vydržet uvnitř domu, začínal všchny místnosti nenávidět. Malá kamenná kuchyně se spíží, v níž měli uloženy trvanlivé potraviny. Dveře do sklepa, kam se každý úplněk uchyloval, aby drápy rozdrásal svou vlastní hruď. Prostorný obývák, kde na rozkládací pohovce spávala Andromeda. Ložnice, která už měsíce nepoznala lásku. Dětský pokojík, jemuž zoufale chyběla veselá bezstarostná atmosféra.
Sevřel ruce do pěstí, zarýval si nehty do měkkých polštářků dlaní, aby nekřičel. Připadal si jako vězeň. Její vězeň? Nebo svůj vlastní?!
Okno v poschodí se tiše otevřelo a do tmy zazněl její hlas. „Pojď si lehnout, Remusi, prosím.“
Zvolna se otočil a beze spěchu se vydal zpátky do domu. Čekala ho v ložnici, stála zády do místnosti, čelem opřená o tabulku skla v okně.
„Já musím odejít,“ řekl zoufale. Vedli ten rozhovor už tolikrát, že ho znali zpaměti. Jak herci na divadle; skvěle ovládali své dialogy. Oba však čekali, až ten druhý svůj part změní. S nadějí i se strachem hleděli tomu druhému do obličeje, jako by čekali, že o vteřinu dřív, než zazní pozměněná replika, prozradí se tvář hnutím svalu.
Otočila se k němu a po lících jí stékaly slzy. Já vím, toužila na něj vykřičet. Vím, kam a proč chceš jít. Chápu to. Schvaluju to. Jdi a bojuj! Místo toho na něj upřela prosebný pohled. Kousala se do rtu, poslední zbytky hrdosti se vzpíraly pronést tu prosbu. „Neodcházej, Remusi. Prosím tě...“
„Já musím – musím bojovat, konečně to pochop!“ odsekl. Její slzy mu vadily, měl pocit, že ho tím vydírá.
Rychle otřela slané kapky koulející se jí po tváři, věděla, jak ho rozčilují. „Já to všechno vím, ale pochop ty, že to nezvládnu. Jestli odejdeš pryč, Remusi, nevydržím to tady. Nemůžu sedět doma a čekat, až -“
Přistoupil k ní a hněvivě, skoro hrubě jí přitiskl dlaň na ústa. „Už ani slovo, Nymf.“
Vyděšeně na něj pohlédla. Ve chvílích jako tato, když se na povrch dral vlk v něm, se ho až bála.
„Já tě přece chápu, vím, co tě trápí. Ty víš, co trápí mě,“ opřel si hlavu o její rameno.
„A nevíme, jak z toho ven,“ pronesla utrápeně.
„Musím pryč, už nemůžu vydržet sám se sebou.“ Přesto, co říkal, věděl, že neodejde. Ne dnes. Ona ho nepustí – možná ho nepustí nikdy.
„Já – ubližuju ti tím,“ s obavami na něj pohlédla. „Jsem si toho všeho vědoma, ale nedokážu změnit to, co cítím, Remusi. Kdykoli tam stojíš a užuž se chystáš překročit hranice pozemku -,“ hlas se jí zlomil. Nemusela větu dokončovat, byl si jistý, že cítí totéž co on. Směsici bolesti, strachu, úlevy, očkávání i pochybností...
„Nemůžu takhle dál,“ zašeptal, i když už teď tušil, že ho znovu porazila. Přitáhl si ji co nejblíž k sobě a začal rukama bloudit po jejím těle. Potřeboval se něčím zaměstnat, aby se nerozplakal nad vlastní slabostí.
Konejšivě ho objala, pohltila jeho smutek. „Miluju tě, Reme. A ty miluješ mě, miluješ našeho syna, proto tu jsi,“ opakovala mu stále dokola, až málem uvěřil.
Její šaty se ocitly na zemi u jejich nohou stejně jako jeho hábit a košile. Jemným tlakem ruky ho přinutila zacouvat až k posteli a ještě mírněji ho povalila. Mazlivě se k němu lísala a do polibků dávala všechnu vášeň, již v sobě za ty měsíce nashromáždila.
Měl pocit, jako by vstoupil do bezedného oceánu, topil se v ní. Ztrácel sám sebe. Její prsty mu zajely pod lem kalhot a vyloudily z něj tichý vzdech. Sám nechápal, kde se v něm ten zvuk vzal. Cinknutí přezky pásku ho však probralo. Náhle viděl celou jejich situaci tak obnaženou, jako její kůže.
„Miluju tě a chci, abys byla šťastná,“ odtáhl se. „Miluju i našeho syna,“ vstal z postele a přehodil přes sebe košili. „Udělám skoro všechno, aby ses zase smála, Nymf. Ale jedno po mně nechtěj – aby se mi tohle mé osobní peklo líbilo.“
Ještě několik minut poté, co za ním zaklaply domovní dveře, seděla na posteli a hleděla do místa, kde se ztratila jeho záda. Nebyla schopná pohybu.
Slunce už stálo vysoko na obloze, když se Neville konečně probudil. Byl perfektně odpočatý. Na patře ucítil slabounkou chuť heřmánku. Možná nikdy nevynikal v přípravě lektvarů, teorii však zvládal dobře – heřmánková esence byla jednou z osmi přísad tlumícího lektvaru. Musel mu ho dát Kingsley spolu s tím povzbuzovacím. Chytré, ocenil to v duchu. Ať by se dělo téměř cokoli, ať by je minulou noc třeba odzbrojil, všechno by nakonec zaspal.
„Dobré ráno,“ do pokoje vešel Fred s plným podnosem. K Nevillovi se linula vůně opražené slaniny, míchaných vajíček a čerstvě opečených toastů. Prázdný žaludek o sobě dal vědět hlasitým zakručením.
„Páni,“ hvízdul obdivně, „netušil jsem, že odboj je taková paráda.“
„Však taky není,“ pokrčil rameny Fred. „Zatím jsi ještě host, seznámíš se s tím, jak to tady chodí. Práce a strádání přijde brzy, neboj.“
Neville se hladově pustil do jídla. Fred si sednul na prázdnou bednu od piva a zamyšleně hleděl ven. Nijak ho to nerušilo, přesto z toho byl Longbottom trochu v rozpacích.
„Kde vlastně jsem?“ zeptal se, aby přerušil ticho.
„V hlavním štábu, tak tomu aspoň říkáme,“ pokrčil Fred rameny. „Respektive jsi nad hlavním štábem... Štáb je tady dole,“ ukázal na zničený stůl. „Kingsley vymyslel poměrně složité, důvtipné kouzlo, díky němuž se tam dolů nikdo nepovolaný nedostane. Vlastně se tak trochu inspiroval u Smrtijedů,“ pokračoval Weasley a vyhrnoval si rukáv. Na kůži byla vidět jakási vystouplá značka.
„Co je to?“
„Prvně sněz snídani,“ poradil mu Fred a zašklebil se.
„Už jsem dojedl,“ oznámil mu a odložil příbor.
„Kingsley tam voperoval zlatého tlustočerva.“
„Cože?!“ Neville vytřeštil oči.
„Zaltý tlustočerv je jeden z nejvzácnějších kouzelných živočichů,“ ozvalo se za dveřmi a dovnitř vtančila Lenka Láskorádová. „Živí se lidskou krví, ale stačí mu jen pět mililitrů denně,“ pokračovala a nevšímala si mladíkova užaslého pohledu. „Podstoupili jsme to ovšem dobrovolně.“
„Je to nechutné, avšak učinné,“ připustil. „Takže toho zlatého tlustočerva máte všichni?“
„Jo, bez Zlaťáka se nedostaneš do úkrytu,“ znovu se ušklíbl Fred. „Ale neboj, nebolí to, ani nás to nijak jinak neomezuje. Je to opravdu jen trochu nechutné.“
„Hlídkujete v té zahradě, nebo jak jste mě včera našli?“
Fred mu pokynul k oknu. Když Longbottom vyhlédl ven, všiml si známé kůlny.
„My jsme pořád v zahradě?“ podivil se.
„Tak nějak... Kingsley prvně bydlel v támhletom domě,“ Fred namířil prst na rozlehlé stavení za plotem zahrady, „ale po určité události považoval za moudré se stáhnout.“ Gorge, který se vplížil do pokoje tiše jako stín, si odkašlal.
„Říká, že pod svícnem je největší tma,“ zasmála se Lenka.
„Jak ses sem vlastně dostala ty?“ chtěl vědět Neville.
„Z vlaku mě unesli k Malfoyovým,“ v očích se jí mihla vzpomínka na obrovskou bolest, „a odtud mě pak zachránili Harry s Ronem a Hermionou. Chvíli jsem si myslela, že – válka skončila, že tátu pustí a všechno bude dobré, ale nebylo. Došlo mi, že ještě není všechno za námi.“
„Mají tvého tátu?“ vykulil oči.
„Ano,“ přikývla, „stejně, jako se snažili dostat tvoji babičku, dostali i jeho.“
„Konec debatního kroužku,“ ve dveřích stanul Pastorek. Víc než kdy jindy mu teď vadilo, že do boje zatahuje děti. Možná už byli věkem dospělí, ale on v nich pořád viděl písklata.
Nevillův pohled sklouzl k malé skleničce, kterou Kingsley svíral v ruce. V ochranné atmosféře tu vegetoval malý červ.
„Doufám, že z toho kvůli tomuhle tvorečkovi nehodláš vycouvat,“ pronesl. „Nerad bych ti totiž mazal paměť.“
Neville si uvědomil, že Pastorek mu na rozdíl od předchozího večera tyká.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jak si ale můžete být jistý, že Smrtijedi někoho z nás nezajmou, nepřinutí ho mluvit, a pak si sami toho zlatého tlustočrva nekoupí a nevoperují do ruky?“
„Tihle jsou očarovaní.“
„To pořád neřeší situaci, kdy ho vyříznou a implantují do své paže.“
„Nevydrží v cizím prostředí,“ zavrtěl Kingsley odmítavě hlavou. „Umírají po několika vteřinách... Klidně bych ti to předvedl, ale jsou dost vzácní a drazí,“ vysvětlil. „A tykej mi, Neville,“ natáhl k chlapci pravici. „My všichni si tady tykáme. Vzájemně si kryjeme záda, hlídkujeme, obstaráváme si jídlo, plánujeme... Není tu ta správná nálada na formality.“
Všichni ostatní vážně pokývali hlavami.
„Tak jdeme na to? Jsi připraven?“ zjišťoval.
„Ano.“ Ne! Jak bych asi mohl být kdy připravený na to, že budu mít v sobě parazita... Dobrovolně. Mimoděk se otřásl, když se jeho kůže dotkla špička mužovy hůlky.
„Nebude to bolet,“ konejšil ho jako malé dítě.
„Já vím,“ odsekl. Hlavně rychle. Nebo se pozvracím.
Na bledé pokožce se otevřela krvácející řezná rána. Mohl vidět jednotlivá vlákna svalů, žilky i šlachy. Odvrátil pohled, aby se opravdu neocitla venku jeho snídaně.
Tupý tlak zesílil a on ucítil pohybujícího se tvora, jak se zavrtává do rány. Šly na něj mdloby. Když už měl pocit, že se skácí na zem, všechno ustalo.
„Ustál to,“ ušklíbl se Frad a natáhl otevřenou dlaň k bratrovi. George mu do ní neochotně vysázel pět zlatých galeonů.
„Vsadili jsme se – vždycky se vsázíme,“ odvětili, když si všimli jeho tázavého výrazu.
„Teď bys toho červa neměl cítit.“ Kingsley šlehl po dvojčatech zlostným pohledem.
„Jakto?“
„Kouzla,“ mrkl na něj. „Každopádně, od nynějška jsi právoplatným členem Fénixova řádu.“
* Vzhledem k tomu, že není k dispozici český překlad písničky, pokusím se sama. Nejsem ovšem nijak excelentní angličtinář, takže pokud by někdo z vás měl lepší verzi, sem s ní.
Nepopírám, že jsem se snažil tě opustit
Nejmíň stokrát jsem za námi udělal tečku
Každé ráno se vedle tebe probudím
Roky plynou, tys ztratila svou pýchu
Dítě pláče; nevycházíš z domu
Před svými zraky vidíš, cos napáchala
Dobrou noc, miláčku. Doufám, že jsi spokojená
Postel je jako úžina, má náruč je však otevřená doširoka
Tady je muž, který stále dělá vše pro tvůj úsměv.