Kapitola dvanáctá
Hermiona přemýšlela o Ginnyině radě celý týden, než se odhodlala jednat. Mezitím už se Ginny zase přestěhovala na Grimmauldovo náměstí – rozhovor s Harrym druhého dne ráno ji k Ronově radosti přesvědčil, aby dala manželovi ještě jednu šanci. Hermiona od švagrové věděla, že Harrymu stále neodpustila jeho chování. Přesto si byla jistá, že se nakonec usmíří. Ginny totiž uměla odpouštět.
To neplatilo pro Hermionu – na Rona byla pořád naštvaná a převážnou část týdne na sebe nemluvili. Zlobilo ji, jak se zachoval k Ginny a jak jednal s ní. A on byl na oplátku naštvaný, že do celé záležitosti zasahovala.
V sobotu, kdy před sebou měla vyhlídku dne stráveného v přítomnosti nazlobeného Rona, se tiše vypařila z domu. Bezcílně bloumala londýnskými ulicemi, nahlížela opatrně do oken řadových domků, kde rodiny zasedly ke snídani. Bavilo ji pozorovat ostatní lidi – všichni dělali vícméně totéž a přesto byli tak odlišní.
Znovu ji přepadla touha vidět Severuse a zjistit, co asi dělá on. Snídá sám? Myslí na ni někdy? Chyběl jí úsměv Jasona Rochestera a temná dravost Severuse Snapea.
Nedokázala si to později vysvětlit, protože nepoužila vědomě kouzlo, ale náhle se ocitla nedaleko jeho domku.
Závěsy měl ještě zatažené a možná spal, když už tady Hermiona jednou byla, nehodlala odejít. Mechanicky si stáhla prstýnek z levé ruky a ukryla ho do kapsy tak, jak to dělávala kdysi.
Musela se ovládat, aby se ke dveřím domu nerozběhla jako malá. S bušícím srdcem zaklepala a čekala. Snažila se pravidelně dýchat a moc nemyslet na to, co se chystá udělat. Bylo to přece šílené – z ničeho nic za ním přijít a všechno mu říct. Měla by si to lépe promyslet...
Otočila se a byla by odešla, kdyby se v té chvíli domovní dveře neotevřely. Rozespalý Snape na ni nevěřícně zíral.
Rozpačitě se usmála. „Dobré ráno.“
„Jsi to ty?“ vysoukal ze sebe s neslábnoucím údivem a vztáhl k ní ruku, jako by se chtěl přesvědčit, že je skutečná.
„Já,“ potvrdila. „Chtěla – potřebuju s tebou mluvit.“
„Pojď dál,“ vyzval ji stále trochu omráčeně a ustoupil, aby mohla projít.
Následovala ho chodbou od obývacího pokoje a pak do kuchyně. Prakticky nic se nezměnilo od její poslední návštěvy, dokonce i sklo na konferenčním stolku bylo pořád rozbité, jak na něj tehdy dopadl jeho pásek.
Hermiona zčervenala, když si na ten den vzpomněla.
„Dáš si něco? Snídani? Čaj? Kávu?“ tázal se a z ledničky vyndal papírovou krabičku s vajíčky a talířek s máslem.
„Ne, díky.“ Sledovala, jak se plátek másla rozpouští na rozpálené pánvičce, na niž Severus hodil trochu nasekané cibulky a narychlo ji orestoval. Kuchyni zaplavila příjemná vůně, Hermionin žaludek se však svíral strachem, takže by nepozřela ani sousto.
„Nelej si aspoň džus,“ ukázal rukou na ledničku.
Zavrtěla hlavou. „Jak se máš?“ pípla nesměle.
„Normálně,“ trochu se zachmuřil. „Nechápu, proč jsi tady? Minule jsi zmizela jak pára nad hrncem. A šest měsíců ses neukázala, Jane,“ musel si dát velkou práci, aby potlačil stopu výčitky ve svém hlase.
„Já vím,“ neomlouvala se. „Prostě jsem nedokázala – měla jsem ti to říct už tenkrát, ale -“
„Ty jsi – někoho máš? To se mi snažíš naznačit?“
„Ne – ano – ne, to není ono,“ zakoktala se. „Já – prostě -“
Přistoupil k ní, jednu ruku zamotal do jejích vlasů a druhou jí sobě přitisknul. „Cokoli mi chceš říct – mně je to jedno,“ políbil ji. „Celé ty měsíce jsem na tebe myslel. Toulal jsem se Londýnem a doufal jsem, že tě jednoho dne potkám... A teď jsi tady.“
Neměla moc času se divit jeho otevřenosti – zase ji hladově líbal a ona mu to tentokrát oplácela. Co se stane, když mu to řeknu později? Čekal osm let, jeden den už ho nezabije, pomyslela si, než jí mozek vypnul docela.
Užívali si vzájemné blízkosti a nikam nespěchali, i když Severus byl trochu netrpělivý. Zrovna, když se chystal rozepnout jí podprsenku, začala na pánvi hořet vajíčka. Ucítil zápach tavící se umělé hmoty a spáleniny a zaklel.
Ve chvíli, kdy se přihnal ke sporáku, vylétl ze dřezu proud vody a pokropil plameny. Ty se zasyčením zhasly.
„Vidělas to?“ otočil se zmateně k Hermioně.
Ta jen přikývla – moc dobře věděla, co se stalo. V situaci, kdy byl rozrušený a možná i trochu vyděšený, se probudila Snapeova spontánní magie. Teď už byla jen otázka času, než si vzpomene i na skutečná kouzla. A od toho bude jen krůček k vybavení si vzpomínek. Je na čase se vším skončit, pomyslela si posmutněle. Ale jestli má jít do vězení, hodlala si ještě před tím vyřešit některé věci. A užít si posledních okamžiků s Jasonem Rochesterem.
Hermiona opustila Jasonův dům a málem si radostně pískala. Dopoledne bylo tak krásné, že nevěděla, jak se přinutí, aby vyšla s pravdou ven. Že to bude muset udělat, bylo nad slunce jasnější. Severus se pomalinku rozvzpomínal. Mohlo to trvat roky, ale klidně mohl mít všechny vzpomínky zpět už zítra. A další odklad by mohl znamenat, že se na ni naštve ještě víc.
Taky musela všechno říct Ronovi; nebylo by správné, kdyby se to dozvěděl z článku Rity Holoubkové.
S hlavou přeplněnou takovými myšlenkami prošla nevšímavě kolem autobusové zastávky, když se ze dveří vynořila ruka a zatáhla ji dovnitř.
„Levandule?! Co tady -?!“
„Sleduju Snapea,“ oznámila jí bývalá spolužačka s potměšilým úsměvem. „Zajímá mě totiž, proč se z něj stal Jason Rochester.“
„To netuším,“ lhala nepřesvědčivě Hermiona a naprázdno polykala. V ústech měla sucho a dlaně se jí potily nepříjemnou předtuchou.
„Změnit někomu paměť jen tak není legální,“ ušklíbla se Levandule krutě a potvrdila Hermioniny nejhorší obavy.
„Já vím. Co s tím uděláš, udáš mě?“ otázala se Hermiona. Přes nejistotu, již cítila, se tvářila dokonale sebevědomě. Nehodlala Levanduli ukázat žádnou slabinu.
„Přijde na to.“
„Na co?!“
„Co bys byla ochotná udělat, abys nešla do Azkabanu, Hermiono,“ užívala si Levandule svoji převahu.
„Vydírat se nenechám,“ sykla Hermiona rozzlobeně.
„V tom případě si asi nějaký čas pobudeš bez milence i bez manžela,“ uchechtla se nevesele.
„No jistě, na to ty jsi odbornice – na okrádání o partnery, že?“ vyštěkla Hermiona.
„Ty -!“
„Jo, já to vím. Vím, žes mi tři roky spala s přítelem.“
„Zatímco ty jsi ctnost sama. Slečna dokonalá Grangerová – vlastně ne, promiň, paní dokonalá Weasleyová! Proto se taháš s chlapem, jemuž jsi sebrala vzpomínky. Co tomu asi řekne, co myslíš?“
V Hermioně hrklo při představě Snapea, který získal zpátky paměť. Pokud by se nezlobil za to, že ho o ni připravila, docela jistě by byl naštvaný, že mu o tom neřekla sama. A zjistil by, že spal s ní; ze všech lidí na světě zrovna s ní – neoblíbenou mudlovskou studentkou. Navenek na sobě nedala nic znát. „Dělej, co považuješ za vhodné,“ oznámila Levanduli.
„To si piš, že budu dělat, co budu chtít. Respektive to, co mi bude nejlíp vyhovovat.“
„Jako vždycky,“ ušklíbla se Hermiona. Byla v ošemetné situaci, přesto nehodlala dát Levanduli pocit, že nad ní má navrch. Nebude se přece plazit u jejích nohou.
„Ty máš zrovna co říkat! Ty, která se věčně staráš jen o sebe a svůj prospěch!“
„Vážně? Ty mě opravdu skvěle znáš, že?“ kontrolovala Hermiona.
„Já ne, ale Ron snad ano,“ vrátila jí to Levandule a kochala se pohledem na její křečovitě staženou tvář. Hermiona vypadala, jako by právě dostala ránu mezi oči.
„Co ty o tom víš,“ vysoukala ze sebe stísněně.
„Dost – když jsi honila po celé Austrálii rodiče, Ron se stihl svěřit. Že jsi náladová, sobecká a -“
Dřív, než stihla doříct, co všechno Hermiona je, vlepila jí bývalá spolužačka facku. Levandule si ohromeně třela zarudlou tvář.
„No, se mnou se ale oženil, holka – kdežto ty jsi pořád sama,“ poznamenala. „Nejspíš s tebou byl jen ze soucitu,“ zasekla poslední drápek.
Levandule celá zrudnula a třesoucí se rukou s hůlkou namířila na Hermionu. „Crucio!“ vřískla zlostně.
Hermionino tělo zasáhl příval bolesti a ona vykřikla. Ševelissimo, kterým Levandule ochránila svou skrýš, však zabránilo zvukům rozšířit se, takže ušidrásající sténání slyšela jen Levandule, které očividně dělal Hermionin nářek dobře. Po chvíli se ale vzpamatovala a kouzlo ukončila.
„Tos nezvládla,“ Hermiona na ni vrhla vražedný pohled. „Teď, má milá, mám i já něco na tebe. Myslím, že ministerstvo bude ohromně zajímat, žes nepovoleně použila Cruciatus... Která z nás asi stráví v Azkabanu víc času?!“
Levandule se rozklepala a začalo jí být špatně od žaludku. Promarnila svoji šanci získat zpět Rona. Ujely jí nervy – a buď půjde do vězení, nebo bude žít s vědomím, že Hermiona si žije šťastně a bezstarostně. Pokud ovšem... „Nemůžeš říct, co si nepamatuješ – Mdloby na tebe! Obliviate!“
Hermiona byla natolik pohlcená svou převahou, že ji Levandulina kouzla zasáhla nepřipravenou. Ještě měla na tváři překvapený a trochu přihlouplý výraz, když se skácela k zemi.
„Jo – od války jsi ztratila ostražitost.“ Špičkou boty obrátila její tělo na záda, aby jí viděla do tváře. Hermiona byla v bezvědomí, oči zavřené a mělce dýchala. Vtom dostala Levandule ďábelský nápad. Nejprve chtěla jen odstranit Hermioniny vzpomínky na použití zakázané kletby, nyní vymyslela něco lepšího.
Pečlivě prohledala její kapsy, aby se ujistila, že v nich nezůstalo nic nepatřičného. Hermioninu hůlku schovala do hábitu, stejně tak její snubní prsten a peněženku s fotkami rodičů, Rona a malého Jamese Pottera. Pak použila ještě jednou paměťové kouzlo a odstranila jí většinu vzpomínek.
Z Rona Weasleyho bude teď vdovec, pomyslela si spokojeně, než se přemístila.