Stavím se za Güntera Grasse
Německý spisovatel Günter Grass, laureát Nobelovy ceny za literaturu, autor děl rozkrývajících válečnou minulost Německa. Ale také bývalý člen Waffen SS. Právě jeho příslušnost k nejobávanějším jednotkám nacistické Říše mu zajistila zákaz vsupu do Izreale. Po vydání básně v próze Co je zapotřebí říci totiž izraelský ministr vnitra Eli Jišaj využil zákona z roku 1952, díky němuž může být kterémukoli bývalému členovi nacistických organizací zakázán vstup na půdu židovského státu.
Nechme teď stranou Grassovu problematickou minulost a zaměřme se na teze obsažené v jeho posledním díle. Pravděpodobně největší pobouření vyvolalo Grassovo tvrzení, že Izrael je se svým jaderným potenciálem hrozbou pro světový mír. K tomuto á je ale třeba dodat i bé: Írán i Izrael by se podle Grasse měly podrobit kontrole mezinárodního společenství.
Spisovatel rovněž tvrdí, že problém Izraele je dlouho tabuizován a každý, kdo se odhodlá ke kritice je označen za antisemitu. Je mi jasné, že si koleduji o podobnou nálepku, ale já s Günterem Grassem souhlasím.
Izraelský arzenál je opravdu hrozbou pro světovou bezpečnost. V regionu, kde existuje silná nenávist a mnoho starých křivd, by mohla být jakákoli nervozita osudová. A díky Kubánské krizi víme, jak může znepokojení a politické napětí skončit. Tenkrát prý byl svět jen krůček od jaderné katastrofy, ve vyhroceném izraelsko-íránském konfliktu se schyluje k podobnému scénáři.
Nechci popírat holocaust ani tvrdit, že Židy chápu. Nechápu, podobných hrůz jsem byla ušetřena. Ale soucítím s nimi. A stejně jako Günter Grass si přeji, aby jejich svědomí nebylo zatíženo podobnou vinou, jakou stále cítí Němci. Ani štvavá Ahmadínedžádova politika nemůže dostatečně ospravedlnit jadernou válku. Na druhé straně barikády totiž také žijí lidé. A nejsou to pouze krvelační muslimové toužící zahnat Židy zpátky do moře. Jen obyčejní, možná trochu vyděšení Íráčané, v mnoha ohledech tak podobní Židům za druhé světové války. Neměli by trpět za svou víru a státní příslušnost.
Jediná cesta, která zbývá oběma stranám, je ta Grassova – podrobit se mezinárodní kontrole a postupně odzbrojit. Není to lehká cesta. A možná se neobjde bez obětí na životech, jestli však zabrání smrti alespoň jednoho nevinného, bude stát za námahu. Protože jak je psáno v Talmudu, kdo zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět.
Vydáno 13. 4. 2012 ve studentském deníku STISK.