Sanguis revelio!
Franz Ferdinand – Words So Leisured
She's an emotion avenger
She is the villain who sends a
Line of dark fantastic passion
She knows that you will surrender
Knows that you will surrender
You want this fantastic passion
We'll have fantastic passion
You can feel her lips undress your eyes
Why should ugly skin that never feels...
Never feel your fingers tingle tense anticipation on it
This one is an easy one, feel the word and melt upon it
Words of love, words so leisured
Words are poisoned darts of pleasure
Die...
Yes, she's in her black mood tonight
Watch her dye your black hair white
Rob you of your muscles, slacken
All the skin that was so tight
So ask for a reason
Ask for any reason
Ask for the one reply
For the one reply
Try for reason
But passion never lives
It dies with reason
Try for reason
Then die...
http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/franz-ferdinand/words-so-leisured-324076
Draco Malfoy se líně protáhl. Ginny po jeho boku ještě tiše oddechovala, ale jemu už se spát nechtělo. Pomalu spustil chodidla z postele za zabořil prsty do hebkých chlupů koberce. Po špičkách dokráčel k velkému oknu a sledoval nádherné panorama, které se mu nabízelo.
Paříž se probouzela do dalšího uspěchaného rána. Ulice už pulzovaly čilým ruchem. Malé kavárničky postupně jedna po druhé otevíraly, bělovlasí majitelé roztahovali markýzy a chystali kovové bílé stolky. První zákazníci se zastavovali na víno nebo na kávu a často poseděli dlouho přes poledne.
Jejich týden už skoro uběhl, dnes se měli přemístit zpátky do Británie a Dracovi se chtělo jen pramálo. Sedm dní s Ginny pro něj bylo jako z jiného světa. Cítil se s ní zvláštně – velmi uvolněně a přirozeně, a přesto ne úplně sám sebou. Jeho dřívější ctižádost se smrskla jen na touhu být s ní.
„Dobré ráno,“ zamručela slastně z postele a nenasytně si prohlížela jeho nahá záda. Být jeho ženou jí nakonec bylo docela po chuti.
„Dobré ráno, paní Malfoyová,“ usmál se a třemi kroky byl zpátky u ní. „Doufám, že jsem tě nevzbudil? Jestli ano, klidně zase spi – na Malfoy Mannor máme být až za tři hodiny.“
„Nejsem ani trochu ospalá,“ ušklíbla se a přitáhla si ho k polibku. „Měla jsem na mysli úplně jiné aktivity, pane Malfoyi,“ protáhla koketně, když se jejich rty odtrhly.
Působila velmi dráždivě, jak oblečená jen v sametové krajkové košilce poloseděla na posteli. Opírala se o lokty a červené vlny jí spadaly až k bokům a ostře kontrastovaly s odhalenou pletí. Pokrčila mírně rameny a při tom pohybu se jí jedno ramínko svezlo z nahého ramene. Další pobídku už Draco nepotřeboval. Ačkoli stále nedokázal uvěřit tomu, že tahle dívka je teď jeho, bez ostychu jí zbavil oblečení. Náruživě jí vracel polibky a užíval si vášně, která prýštila z každého jejího póru. Byla skvělá milenka. Cítil se jako král, když její nohy pevně obemkly jeho boky a v rytmu smyslné salsy ho kolébaly na vrchol všeho blaha. Jeho tělo pomalu přestávalo existovat, v pozvolném procesu se rozkládalo na tisíce malých částí, které se uvolňovaly do prostoru. Čas a místo přestávaly být důležité, celý jeho vesmír se smrskl jen na její tělo, nebo se naopak její tělo rozepjalo do celého vesmíru?
Leželi vedle sebe, oba ještě trochu zpocení. Ginny měla jednu nohu nedbale přehozenou přes manželův bok, takže Draco mohl cítit její sametovou kůži těsně na své. Zálibně přejel rukou od kotníku až ke stehnu.
„Víš, Gin, říkal jsem si,“ začal s rozvahou, „že bys ani Temnému pánovi nemusela sloužit. Moje matka taky není Smrtijedka. Prostě se jen stará o chod panství, což je dost zodpovědná úloha.“
„Ale já mu sloužit chci,“ trochu se odtáhla. „Jeho cíle považuju za důležité – za prvořadé,“ zamračila se.
Dlouhými bledými prsty zamyšleně přejížděl po mírně vystouplém Znamení zla na jejím předloktí. „Nestačí, že mu budu sloužit já? Moc bych si přál, abys mu řekla o nějaké mírnější úkoly. Vždyť za nedlouho budeme mít děti – nemůžeš přece cestovat po světě nebo denně riskovat svůj život.“
„Teď, když jsem sotva získala to právo mu sloužit, bych se toho měla vzdávat?“ nevěřícně na něj pohlédla.
„Já bych to tak chtěl.“
„Jestli ti ale jen trochu záleží na tom, co chci já, pak už nic takového nikdy neřekneš, Draco,“ upřeně se mu zahleděla do očí. „Pro mě je to šance jak odčinit to, co napáchala moje rodina. Pochop, chci aby naše děti žily ve světě, kde jim jejich krevní příslušnost zajistí moc a postavení. Chci za takový svět bojovat,“ oči jí svítily nadšením. „To mi přece nechceš upírat, že ne?“ zabodla do něj prosící čokoládové oči.
Věděl, že jí neodolá. Nikdy ji nebude zcela kontrolovat tak, jako o tom snil. Ona bude svojí vlastní paní, nezávislou na jeho vůli, na jeho přáních nebo dokonce rozkazech.
Zmoženě si promnul kořen nosu. Chvíli váhal, než se rozhodl položit tu nejdůležitější otázku. Tu, která ho trápila a nedávala mu už několik nocí pořádně spát. „Ginevro, proč sis mě vlastně vzala?“
„Přece proto, že to tak Temný pán chtěl,“ nechápala, kam tou otázkou míří. Pak si všimla stínu bolesti, jenž mu přeletěl tvář. Zmizel však tak rychle jako přišel, takže si nebyla jistá, jestli si ho jen nepředstavovala.
„Ale to neznamená, že tě jednou nemůžu milovat tak, jako ty miluješ mě,“ usmála se na něj.
„Já tě ale nemiluju,“ odsekl popuzeně.
„Ne?“ sebejistě se k němu přitiskla. Jednu rukou mu zajela do plavých kadeří a druhou přejížděla po světlém chmýří na jeho břiše.
Proti své vůli přivřel oči a slastně zamručel. „Ne, nemiluju,“ odporoval chraplavě.
„Ani trošku?“ Polibky pomalu postupovala od linie jeho čelisti přes hrudník a břicho až mezi nohy.
„Ani trošku,“ pořád se ještě dokázal bránit přívalům spalujícího žáru, který se mu pomalu šířil celým tělem.
Náhle se odtáhla.
„Co to děláš?“ vyjekl, když přestala s laskáním.
„Nic, jen jdu do koupelny,“ protáhla nevinně.
Šílený touhou se vymrštil z peřin a sevřel její zápěstí ve svých rukách, takže se nemohla bránit. Stáhl ji zpátky na postel, překulil se na ni a jako smyslů zbavený ji líbal. Dokázala ho připravit o poslední zbytky sebeovládání. „Dobře,“ konečně se vzdal. „Máš pravdu, miluju tě.“
Odtrhli se od sebe krátce po poledni. Slunce s plnou intenzitou svítilo do jejich pokoje a jen díky klimatizaci tu bylo aspoň snesitelně. Objednali si jídlo a lehce poobědvali.
Zatímco Draco šel ještě nakoupit nějaké knihy, které po něm chtěl Snape, Ginny se oblékla a několika jednoduchými kouzly zabalila jejich zavazadla. Když měla svoji práci hotovou, vyšla na balkón, aby se ještě naposledy pokochala krásným výhledem.
„Nejsme tu naposledy,“ ozvalo se jí za zády.
Otočila se a usmála se na něj. „Nemyslím, že teď budeme mít moc času na cestování.“
„Nejpozději na Vánoce se sem podíváme znovu,“ ujistil ji. „Ale teď už je čas,“ povzdechl si smutně.
Uvnitř pokoje už na ně čekal rodinný skřítek, který měl přemístit jejich zavazadla. Ginny se chytila Dracovy paže a zavřela oči, aby se vyhnula návalu nevolnosti, jaký s sebou přemisťování přinášelo.
Lehce se zapotácela, když se rázem ocitli na kraji lesa nedaleko Malfoyovic sídla.
„Jsi v pořádku?“ ptal se Draco starostlivě a podpíral ji, aby neupadla.
„Nic mi není,“ zavrtěla hlavou. „Jen tohle není můj oblíbený způsob cestování.“
Vydali se po štěrkové cestičce k domu. Mlčeli; oba byli natolik zabraní do svých úvah, že jim ticho nepřišlo tíživé.
Ginny myslela na to, jak moc se její vztah k nejmladšímu Malfoyovi změnil. Nyní, když byla jeho ženou, připadala jí jeho společnost snesitelná. Co víc, jeho pozornost a něha jí byly dokonce milé. To, co ještě nedávno považovala za velikou oběť, se stávalo požehnáním. Nechtěla však zavírat oči ani před jeho stinnými stránkami. Byla bystrá a neunikla jí jeho potřeba lidi kolem sebe vlastnit a kontrolovat. Pokud by si nedala pozor, mohla by dopadnout špatně.
„Vítejte opět doma, pane,“ starý skřítek, který jim přišel otevřít dveře se hluboce uklonil. Z očí mu svítilo nadšení.
„Kde je otec s matkou?“ otázal se Draco a nevěnoval skřítkovi ani jediný pohled.
„V modrém salonku, pane. Přejete si, abych vás uvedl?“
„Ne,“ Draco zavrtěl hlavou. „Trefíme sami.“
Sevřel pevněji Ginnyinu dlaň. Snažil se ji povzbudit, ona to však nepotřebovala. Sebevědomě vstoupila do pokoje a s jistotou se posadila.
„Tak jste se vrátili!“ Narcissin bledý obličej se roztáhl do potěšeného úsměvu. Vycítila Dracovu dobrou náladu, která ji víc než co jiného dokázala s její snachou smířit.
To Lucius byl zdrženlivější. Nevěnoval synovi víc než letmé kývnutí a dál se zabýval svými záležitostmi. „Jsem už skoro na odchodu – musím ještě něco zařídit na ministerstvu,“ oznámil poté, co si přes ramena přehodil cestovní plášť.
„Otec čekal jen až se vrátíte,“ oznámila Narcissa.
„Chtěl jsem dohlédnout na to, že nezapomenete, že se máte přidat k Belatrix, Rodolfusovi a Rabastanovi,“ odvětil chladně. Políbil manželku na čelo a bez jediné známky toho, že si všiml synova nebo Ginnyina pozdravu za sebou zabouchl dveře.
„Je unavený z práce,“ omlouvala ho Narcissa. „Mají teď nějaké těžkosti s těmi buřiči z Řádu.“
„V pořádku, matko,“ přikývl Draco. „My se stejně nemůžeme zdržet.“
„Bela a Rabastan jsou v knihovně. Rodolfus si šel lehnout, prý mu nebylo dobře a přidá se k vám nejdřív zítra.“
Ginny jako na povel vstala.
„Uvidíme se večer. Přivezli jsme vám nějaké dárky,“ zavolal ještě Draco přes rameno, než i s manželkou vyšel z rodičovských komnat. Vedl Ginny širokými jasně osvětlenými chodbami do pravého křídla domu.
Knihovna byla rozlehlá. Ginny měla pocit, že tolik svazků nemá ani ta bradavická. Knížky zaplňovaly každičký centimetr starobylých vyřezávaných regálů táhnoucích se kam až pohlédla.
„Páni,“ vydechla obdivně.
Draco se zasmál jejímu výrazu a chystal se ji políbit, to už k nim však došla Belatrix Lestrangeová i se svým švagrem.
„Holubičky přiletěly,“ ušklíbla se Smrtijedka a vycenila na ně zuby. Zvlášť Ginny provrtávala neskrývaně vražedným pohledem. Mladá paní Malfoyová jí nebyla po chuti. A fakt, že dívka pravděpodobně spala s Voldemortem přiváděl Belatrix k zuřivosti. Za léta služby černokněžníkovi však zjistila, že není moudré dávat odpor otevřeně najevo. Bylo lepší počkat, až původce její nevole sám zmizí. Nebo ještě lépe napomoci jeho odstranění.
Další v místnosti byl Rabastan Lestrange. Muž je přejel očima a rychle mladou ženu zhodnotil. „Vítáme vás. Pojďte a rychle se zapojte – nemáme už moc času.“
„Jistě – Rabastánek jinak přijde o hlavu,“ prozpěvovala si Bela, zatímco listovala objemnou knihou vázanou v začernalé kůži.
„Co přesně děláte?“ otázala se nesměle Ginny. Připadalo jí, že za týden z Dracem zase trochu vypadla ze své role. Navrch měla ta část její osobnosti, jež by nejradši celý plán nechala plavat. Bezstarostná a milující Ginny. Byl však čas vrátit se zpátky.
„Snažíme se najít něco, co by nám dokázalo pomoct dostat Lupina,“ objasnil jim Rabastan. „Mám necelé tři týdny na to ho najít a přivést.“
„A zjistili jste zatím něco?“ zajímalo Draca. „Zkoušeli jste vymyslet nějaký plán?“
„Zatím toho moc nemáme,“ přiznal Rabastan. Belatrix se jen tiše pochechtávala a pokračovala v prozpěvování, což jejího švagra očividně popuzovalo. „Belo, nech toho,“ okřikl ji.
„Rabastánek se zlobí?“ roztáhla rty do širokého úsměvu. „Rabastánkovi se nelíbí, že bude možná o hlavu kratší?“
„Nech toho, nebo přivedu Rodolfuse a ten ti ukáže, že některé věci netrpí,“ štěkl a ona konečně přestala. „Tvoje matka, Draco, si myslí, že klíč leží někde tady -,“ rozmáchle ukázal rukou na tisíce svazků. „Je si celkem jistá, že je tu kouzlo, které dokáže odhalit žijící příbuzné.“
„K čemu to?“ otázala se nechápavě Ginny.
„Hledáme přece Lupina,“ odvětil Rabastan, jako by to bylo samozřejmé.
„Lupinova žena Nymfadora je matčinou neteří,“ vysvětlil jí to Draco. „Když najdeme ji, Lupin si určitě najde nás.“
„Pohrajeme si s malou Nymf,“ uchechtla se Bela a v očích jí zasvítilo šílenství.
Ginny se nepatrně otřásla, když si představila, co by se Tonksové mohlo přihodit.
„Kde je Lenka?“ otázala se Hermiona, když se Kingsley vrátil dovnitř. „Chtěla jsem se s ní pořádně pozdravit.“
Pastorek pokrčil rameny. „Poslal jsem ji něco zařídit, abychom mohli doladit náš plán.“
„Jaký plán?“ otázali se nově příchozí.
Dvojčata za vydatného přispění Fleur vylíčila, co si odhlasovali a uskutečnili. Neville se trochu mračil, když zjistil, že ho z rozhodování vynechali. „To vaše hlasování ale není platné,“ pravil zadumaně.
„Proč ne?“ vyjel na něj George. „Můžeme hlasovat bez jednoho člena. A Lenka jako zaangažovaná se nepo -“
„A co Colin?“ přerušil ho Neville. „Ten je vzduch?“ připomněl jim nečerstvějšího člena Řádu, který stále dole vyspával včerejší noc probdělou na hlídce.
„V tom případě bychom asi měli hlasovat znovu,“ usoudil moudře Lupin.
„Těžko můžeme změnit ten dopis, co jsme poslali,“ vedl si svou George.
„Dopis změnit nemůžete, ale když se rozhodnete, že jste to dělat neměli, nemusíte tam chodit. Dean tam sice přijde, ale nic se mu nestane,“ pípla nejistě Hermiona. Uvědomila si, že přijít doprostřed porady nebylo nejvhodnější, ale byla ráda za šanci nějak zvrátit Deanův osud. Nepřišlo jí správné ho bez rozmýšlení zabít, jak si plánovala dvojčata.
„To zní rozumně. Mám jít vzbudit Colina?“ Neville se zvedal.
„Seď,“ zarazil ho Pastorek.
„Proč?“
„Předně bychom měli vyřešit, co bude s Ronem a Hermionou. Nejsou součástí Řádu,“ jeho pohled potemněl.
Longbottom se nadechoval k obhajobě svých přátel, ale Ron ho jediným gestem umlčel. „Přišel jsem se podívat na bratra. Teď, když vím, jak mu je, můžu zase jít,“ odsekl. Neskrýval své podráždění vůči bývalému bystrozorovi.
„Nebo se k nám můžete přidat. Teď, když víme, kdo byl tím zrádcem...“
„Promiň, Kingsley, ale to nepůjde,“ Hermiona zavrtěla hlavou. „Z důvodů, které s tebou nemůžeme probírat, potřebujeme zůstat naprosto nezávislí.“
„Viděli jste naše ústředí, takže pokud nehodláte do Řádu vstoupit, budeme vám muset minimálně vymazat paměť,“ rozhodl se být nekompromisní.
„Je to Ron a Hermiona, Kingsley,“ vložil se do toho Lupin. „Přece nevěříš tomu, že ti dva by nás zradili.“
„Pravidla platí pro všechny!“
„Naše ústředí neviděli, viděli jen tenhle pokoj,“ připomněl mu Neville. „Navíc dobře víš, že jsou na naší straně.“
„Dobře, když vypijí veritasérum a odpoví na některé otázky -,“ ustoupil.
„Je nám líto, ale ani tohle není možné,“ Hermiona utrápeně pohlédla na Lupina, jako by u něj hledala oporu.
„Kingsley, mohl bych si s tebou promluvit o samotě?“ Lupinova otázka zněla mnohem víc jako rozkaz; tolik autority vložil do svého hlasu.
Pastorek neprotestoval a následoval Remuse před dům.
„Víš přece, že mají nějaké tajemné poslání, kterým je pověřil Brumbál,“ začal, jakmile se ocitli sami.
„Remusi, přece nevěříš, že bych jen na okamžik zapřemýšlel o tom, že nás vystavím takovému riziku?!“ Kingsley hněvivě sevřel ruce v pěsti. „Vědí, kde nás najít, takže buď vstoupí do Řádu, nebo jim vezmu paměť.“
„Harry jim důvěřoval, proč ne ty?“
„Harry jim důvěřoval a jak dopadl?! Myslíš si, že jsem hloupý a lehkomyslný?“
„Od té doby, co se ti začala líbit Lenka, můžu souhlasit s obojím,“ dobíral si ho Lupin a jeho tvář se na chvíli rozjasnila úsměvem. Pak se však zase zachmuřil. „Dobře víš, že nám od nich nehrozí žádné nebezpečí. Jsem celkem přesvědčený, že tvoje nedůvěra je jen reakcí na to, jak oni nedůvěřovali tobě. Tak se přestaň chovat jako malé uražené děcko a dej jim šanci.“
„To s tím nemá nic společného,“ odsekl hněvivě v reakci na jeho obvinění. „Pořád třeba nechápu, proč by prostě nemohli vypít to veritasérum, když už se k nám nechtějí přidat. Takhle mi úplně zničí moji autoritu, Remusi!“
„Nemůžou riskovat, že se jich zeptáme na něco, co souvisí s jejich posláním. Kingsley, jako starší ti radím, nechej to být,“ upřeně se mu zadíval do očí.
„Dobře,“ vydechl Pastorek. „Ať je tedy po tvém, Remusi. Ale přísahám, že jestli nás prozradí, nedám si pokoj, dokud je nenajdu a nezabiju.“ Nakročil ke dveřím, když ho Lupin ještě zadržel.
„Kde je doopravdy Lenka, Kingsley?“ otázal se a zkoumavě si přítele měřil. Neuvěřil ani na okamžik, že by ji Pastorek poslal pryč.
„Spoutaná v kůlně,“ přiznal. „Nedokázal jsem jí neříct o tom, co jsme provedli.“
„A ona začala vyvádět,“ domyslel si Lupin. „Provedli jsme hloupost, že jsme ji z toho hlasování nechali vyloučit.“
„Ne, já si to nemyslím,“ překvapil ho Kingsley. „Ona by je nenechala to udělat bez boje. Nikdy by nedopustila, aby se stalo něco, co nepovažuje za správné. A pro ně je to tolik důležité, že by jí možná ublížili.“
„A je to správné, nebo ne? Co si o tom myslíš ty?“
„Jestli u dopřejeme aspoň polní soud, jsem pro,“ pokrčil rameny.
„Kdo ho ale bude soudit? Kdo je natolik nezaujatý, aby to dokázal vidět co nejméně zkresleně?“ položil Lupin další důležitou otázku.
„Ty? Já? Možná Hermiona Grangerová by mohla. Colin. Neville,“ vyjmenovával Kingsley. „Nechápu, kam tím míříš?“
„Jen se snažím urovnat si myšlenky,“ pokrčil Lupin rameny. „A chtěl jsem vědět, co si o tom myslíš ty, protože tě respektuju. Já sám nevím, jak bychom se měli rozhodnout. Dean je stále jen chlapec... A jestli hrozí jeho rodině...“
„To teď nevyřešíme, Remusi,“ probral ho ze zamyšlení. „Musíme jít dovnitř než ostatní provedou nějakou hloupost.“
Lupin přikývl a společně se vydali do domu. Proudila tu čilá diskuze mezi Weasleyovými, kteří byli pro pokračování v plánu, a Nevillem, Hermionou a Colinem, kterého vzbudily rozčilené hlasy a šel se podívat, co se děje. Ti tři opatrně hájili Deanovo právo na spravedlivý proces.
„Podívej se, v těchhle podmínkách ho těžko můžeme věznit – takže alternativy jsou buď úplné osvobození, nebo smrt,“ reagoval na Hermionino stanovisko Fred. „A jsem si jistý, že osvobodit ho nechce nikdo z nás.“
„Připadá ti smrt jako adekvátní trest za obranu vlastní rodiny?“ zamračil se Neville. „Kdo z nás by to neudělal?“ přejel pohledem po rozzlobených tvářích dvojčat, Rona a Fleur.
„Nevíme, jak to ve skutečnosti bylo!“ namítl Ron.
„A právě proto bych s tímhle vším počkal, až budeme mít ty správné informace,“ vstoupil do jejich debaty Kingsley. Jeho baryton působil klidněji, než jak se ve skutečnosti cítil.
„Takže hlasuješ pro to, abychom pokračovali v plánu?“ obrátil se na něj George.
„Ano,“ kývl. „Jsem stále pro to, abychom ho chytili a zjistili, jak to bylo ve skutečnosti. Pak se můžeme rozhodovat. Jen bych rád připomněl, že vaše zlost by vás neměla zaslepit. Dean je pořád jen člověk.“
„A právě ti z vás, kteří jsou v celé věci citově zainteresovaní, nebudou rozhodovat,“ Lupin zněl také rozhodněji, než ještě před malou chvílí.
„Všichni jsme citově zainteresovaní,“ nesouhlasila Hermiona. „Oparvdu nestranný tu není nikdo.“
„Fred, George, Ron a Fleur jsou však přeci jenom trochu víc součástí té věci než my ostatní,“ odvětil Remus.
„Takže?“ Pohledy všech se upíraly na Remuse s Kingsleym.
„Takže – pokud Neville a Colin souhlasí -, dotáhneme náš plán až do konce. Chytíme Deana Thomase, vyslechneme ho, všechno si ověříme, a pak ho odsoudíme. Pokud se týká toho, že jedinými možnostmi je smrt nebo úplné osvobození, rád bych vám připomněl, že když ho necháme bez hůlky na nějakém ostrově, je to prakticky jako vězení.“
„Já souhlasím,“ řekl pevně Colin.
Teď byl na řadě Neville. „Nesmíme ho nechat uniknout, pokud opravdu zradil bez příčiny,“ souhlasil nakonec. „Ale jestli měl polehčující okolnosti... Nechovejme se jako Smrtijedi a nezabíjejme ho.“
„Co tedy bude s námi?“ otázala se nejistě Hermiona. „Myslím – jestli tu smíme zůstat?“
„Remus mě přesvědčil, že nejste Řádu nebezpeční,“ Kingsley jen stěží dokázal skrýt nakyslý tón svého hlasu. „Takže můžete zůstat, jak dlouho se vám to bude hodit. Každopádně nemáte práva a povinnosti členů Řádu, takže se ani nesmíte podílet na našich rozhodnutích. Smíte se ale účastnit porad – naprosto výjimečně.“
„A co vaše akce, těch se účastnit smíme?“ vyhrkl Ron. Bylo jasné, že si přeje přidat se k nim v honbě za Deanem Thomasem.
„Pokud tu Hermiona zítra zůstane s Fleur, můžeš jít s námi, Rone,“ odpověděl místo Kingsleyho Remus. „Vyřeší to spoustu našich problémů.“
„Já rrozhodně nesůstanu tady!“ ozvala se zlostně Fleur, která až do teď téměř nepromluvila. „Chci toho kluka najít a vyršíkat ssi to s ním!“
„Fleur, zůstaneme tady a postaráme se o Billa,“ zareagovala pohotově Hermiona. „Ostatní ho přivedou, že ano?“ obrátila se na mužské členy Řádu.
Vážně pokývali hlavami na znamení souhlasu.
„Máš mé slovo, Fleur, že Deana Thomase budeš mít zítra touhle dobou tady,“ slíbil za všechny Lupin. Přešel k mladé ženě a soucitně jí sevřel ruce ve svých. Její prsty byly překvapivě ledové, jako by právě vytáhla ruku ze sněhu. „Je ti dobře?“ otázal se starostlivě.
„Samosršejmě,“ odsekla a vytrhla se mu. „Jsem v nejlepším poršádku. Můj manšel je málem mrrtvý, ale jinak je všechno báječné.“ Náhle se rozvzlykala.
„Bylo toho na ni dost,“ George vstal od stolu a něžně švagrovou podepřel. „Půjdu ji uložit.“
„Nikam nejdu,“ pokusila se mu vytrhnout, on ji však nekompromisně sevřel.
„Accio uklidňující lektvar,“ přivolal si malou lahvičku a přes Fleuřiny chabé protesty ji donutil všechno vypít. Mladé ženě okamžitě klesla víčka a sesula se chlapci do náručí. „Hermiono, dohlídni na Billa,“ přikázal ještě, než s Fleur zmizel v tajné chodbě pod rozviklaným třínohým stolem.
Pracovali bez ustání celé odpoledne a Ginnyiny už měla oči celé rozbolavělé a zarudlé od neustálého listování všemi těmi bichlemi. Protože Narcissa Malfoyová neznala ani přesný název kouzla, které hledali, ani knihu, v níž se mohlo nacházet, byla jejich práce velmi obtížná. Museli prolistovat každý svazek zvlášť, pročítat letmo každou kapitolu, každou stránku, zda na ní nenarazí na zmínku o rodovém hledání.
Ginny stále přemýšlela, co by dělala, pokud by kouzlo našla. Chvílemi byla přesvědčená, že by zvládla pomocí neverbální magie pozměnit obsah knihy a tvářit se, jako že se nic nestalo. Pak však ucítila energii vycházející ze starobylých svazků a začala se obávat, zda je vůbec něco takového proveditelné.
Draco potvrdil její obavy. „Tahle knihovna přežije všechno. Kdysi tu prý zuřil požár, a přesto zůstaly knihy nedotčeny,“ vyprávěl jí pyšně. „Jsou údajně chráněny nějakými starobylými ochrannými kouzly.“
„Nic takového tady není – tvoje matka se musela zmýlit, Draco,“ řekl Rabastan, když bohatě povečeřeli. Za uplynulý týden prohledali už čtvrtinu svazků v knihovně, kouzlo, které jim popsala Narcissa však stále nenalezli.
„Moje matka se nikdy nemýlí,“ odvětil popuzeně Draco. „Pokud říká, že tady něco takového je, pak to brzy najdeme.“
„Jak o tom kouzle ví?“ otázala se Ginny.
„Musela o něm někde číst,“ spekuloval Draco. „Část knihovny pochází z matčiny strany – z domu rodu Blackových.“ Oči mu zasvítily náhlým poznáním. „Musíme hledat přesně v těch svazcích,“ vykřikl vzrušeně. „Matka na to kouzlo musela narazit v rodinné knihovně Blacků ještě dřív, než se provdala za otce a ty knihy přinesla věnem.“ Ukázal na regály, na nichž spočívaly knihy, které Narcissa přinesla jako své dědictví.
Dali se okamžitě do hledání. Přes počáteční nadšení jim však trvalo víc než dvě hodiny, než konečně Rabastan našel to, co měla Narcissa na mysli. „Tady to je!“ upozornil ostatní.
Ginny a Draco k němu ihned přispěchali a četli mu přes rameno.
Sanguis revelio. Mocné kouzlo, jehož užíti lze v případech, kdy příslušníci krve vlastní ztraceni byli. Kouzlo najde ty, kteří stejného rodu jako kouzelník jsou, ať už je dělí moře, hory či ochranná kouzla jakkoli silná.
Následoval přesný popis pohybu hůlky i s nákresem.
„Hmm. Temný pán sice nedostane přímo hlavu vlkodlaka, ale určitě mu přinesu aspoň hlavu jeho ženy a syna,“ odfrkl si Rabastan.
Komentáře
Přehled komentářů
That means you'll see some supplemental features and have access to additional channels where you can pick up visibility, without having to modify nous of some confused, guide migration process. https://googlec5.com
How to advice Google
(DavidMom, 26. 12. 2022 19:32)