Volá Londýn
The Clash – London calling
London calling to the faraway towns
Now that war is declared and battle come down
London calling to the underworld
Come out of the cupboard, all you boys and girls
London calling, now don't look to us
Phony Beatlemania has bitten the dust
London calling, see we ain't got no swing
Except for the ring of that truncheon thing
The ice age is coming, the sun's zooming in
Meltdown expected the wheat is growing thin
Engines stop running but I have no fear
Cuz London is drowning and I live by the river
London calling to the imitation zone
Forget it brother, you can got it alone
London calling to the zombies of death
Quit holding out and draw another breath
London calling and I don't wanna shout
But while we were talking I saw you noddin' out
London calling, see we ain't got no highs
Except for that one with the yellowy eyes
The ice age is coming, the sun's zooming in
Engines stop running the wheat is growing thin
A nuclear error but I have no fear
Cuz London is drowning and I live by the river
Now get this
London calling, yes I was there too
An' you know what they said - well some of it was true!
London calling at the top of the dial
An' after all this, won't you give me a smile?
I never felt so much a' like...
http://www.youtube.com/watch?v=EfK-WX2pa8c
Nad Londýnem právě vycházelo slunce. Tower Bridge se líně zvedal a pár uvíznuvších řidičů, kteří vyrazili na cesty tak časně, nedočkavě bubnovalo prsty do volantu. Kalné vlny Temže se pomalu valily širokým korytem a nábřeží bylo téměř liduprázdné. Na turisty bylo moc brzo; to až za dvě hodiny se sem nahrnou davy s fotoaparáty a všemi možnými jazyky se budou dožadovat vstupenek do Toweru.
Zatím tu však bylo ticho a Ginny to tak vyhovovalo. Ve vzduchu bylo cítit jaro a taky smažená ryba. Dostala hlad; naposledy snídala s rodiči. Od té chvíle uplynulo už čtyřiadvacet hodin a ona měla za sebou skrývání s dvojčaty i útěk z Kvikálkova a několik hodin v londýnských ulicích. Celou noc se procházela mudlovskými zákoutími a nemyslela na nic, nic necítila. Stará známá prázdnota, jež ji pohltila po Harryho smrti, byla zpět. Ale dnes to mělo všechno skončit.
Nohy ji automaticky donesly ke stánku na rohu, odkud se linula ona vůně smažené ryby a chipsů. Postávala poblíž a toužebně zírala na jídlo. Kdyby tak u sebe měla alespoň nějaké mudlovské peníze, s radostí by je teď vyměnila za malou porci té nezdravé pochoutky. Stejně jako bratři nebyla zvyklá hladovět.
Prodavače zjevně zajímala protože jí věnoval dlouhý zkoumavý pohled. Podivná dívka v ošoupaných šatech, nevyspalá a s kruhy pod očima muže zaujala. Nevypadala jako tulačka, zároveň si však nedovedl představit, že by pocházela z normální rodiny – vždyť co by v takovém případě dělala v sedm ráno v neděli právě tady? Měla by se radši chystat do kostela, pomyslel si a zamračil se.
„Hej, běž vocaď,“ požádal ji ne zrovna šetrně, když už před stánkem postávala aspoň pět minut.
Nevraživě na muže pohlédla. „Jen se dívám, to se snad smí, ne?“
„Kazíš mi kšefty,“ oznámil jí nekompromisně, ačkoli v brzkou ranní hodinu nebyl na obzoru nikdo, kdo by aspoň vzdáleně připomínal zákazníka. Jen několik bezdomovců a dva opilci vracející se z nočního tahu.
„Omlouvám se,“ zabrblala a o dva kroky ustoupila.
Její oči ho znervózňovaly, takže tentokrát se na ni obrátil značně nejistě: „Nemohla bys prostě jít vocaď pryč? Když tady jen tak vokouníš...“
„Ta ryba mi voní,“ pousmála se.
„To je možný,“ ztratil trpělivost, „ale buď si ji kup, nebo maž vocaď.“
„Nemám na ni peníze,“ přiznala a lehce zčervenala.
Znovu si ji prohlédl a najednou k ní pocítil nevyslovitelný soucit. Co když jeho dcera někdy stála takhle sama na prázdném nábřeží a měla hlad? Chtěl by, aby ji někdo nakrmil, aby jí pomohl.
Kovovými kleštěmi nabral rybu a dal ji do papírového sáčku. Přidal naběračku chipsů a nesměle natáhl ruku s dárkem k dívce. Připadala mu teď jako toulavý pes, jak lehounce nakrčila pihovatý nosík a nasála zhluboka vzduch. Přistoupila o krok blíž, oči hladově upřené na papírovém sáčku. Pak po něm rychle hrábla a uskočila zase z jeho dosahu.
„Počkej – já ti nechci ublížit.“
„Ještě před chvílí jste mě vyhazoval,“ namítla a rychle sáček rozbalovala.
„To bylo před chvílí,“ odsekl. „Mohla bys mi tady aspoň pomoct.“
„V jedenáct musím být na King's Cross.“
„Nemáš peníze na rybu, ale na jízdenku jo?“ trochu se rozčílil.
„Tak to není,“ ohradila se. „Mám tam sraz s někým, kdo mi pomůže.“
„Jen aby,“ pochyboval. „Stejně bys mi teda aspoň mohla říct svoje méno – když už máš to jídlo.“
„Ginevra,“ tentokrát se na něj opravdově usmála. „Mamka ráda čítala staré příběhy.“
„Tak hele, Ginevro, jestli mi tady nechceš pomoct, tak si jdi hledat svýho Lancelota,“ mrkl na ni potutelně.
„Za tu rybu děkuju. Ale chvíli bych vám asi mohla pomáhat – co potřebujete?“
Vysvětlil jí, jak má obalovat kousky ryby a zatímco pracovala, sedl si na malou skládací židli a rozdělal si noviny.
„Máte rodinu?“ zeptala se, když ji ticho omrzelo. Možná jen chtěla něčím zaměstnat mozek.
„Mám dceru – vlastně měl jsem. Už umřela,“ oznámil prostě. „Taky mám dva vnuky. Šikovný kluky, chytrý a hezký po mámě,“ pyšnil se. „Ukázal bych ti fotky, ale nenosím je s sebou.“
Pokrčila rameny. „Stejně budu muset jít.“
„Ještěs' mi neřekla nic o sobě.“
„Dohromady není co,“ odpověděla uhýbavě.
„Třeba proč trávíš nedělní ráno sama na nábřeží? To tě rodiče nepostrádaj'?“ vyzvídal udiveně.
„Ne, rodiče mě nepostrádají,“ pokrčila rameny. Svlékla si zástěru, kterou jí půjčil, když obalovala rybu, a podávala mu ji. „Vážně budu muset – sbohem,“ loučila se.
„Na viděnou,“ volal za ní. „Klidně se zasejc někdy stav!“ Ona už ale byla příliš daleko, aby ho slyšela.
Nástupiště devět a tři čtvrtě bylo přeplněné. Ne tolik jako na začátku školního roku, ale přesto se musela proplétat mezi jednotlivými kouzelníky a čarodějkami. Ti všichni přišli vypravit své děti do Bradavic, jen ona tu nikoho nemá. V duchu se příkře okřikla. Slíbila si přece, že na nic takového už nebude myslet, že už nedovolí sebelítosti, aby nad ní převzala vládu. Ne, má svůj cíl a za tím půjde do roztrhání těla.
„Ginny!“ ozvalo se za ní radostně. Colin Creevy se prodíral davem, aby ji mohl pozdravit. „Jsem tak rád, že tě vidím – já – sedneme si spolu? Máme toho tolik co probrat,“ ztlumil hlas.
„Ne, díky, Coline, dneska bych potřebovala být sama,“ odmítla ho. Zarazil ho její nepřirozený chlad. I když byla smutná nebo naštvaná, nikdy se tolik nepodobala ledové soše.
„Chápu – i mně Harry chybí,“ posmutněl. „Myslel jsem – ... Brumbálova armáda – pokračovat,“ zaslechla z jeho šeptaných slov.
„Běž za Dennisem,“ téměř to znělo jako rozkaz. Udiveně a snad trochu ublíženě na ni pohlédl, neodporoval však. Pomalu se k ní obrátil zády a odešel.
Vydechla a až teď si uvědomila, že celou dobu napětím zadržovala dech. Bylo tak těžké ho od sebe odhánět.
Ve vlaku si zabrala kupé v posledním vagónu a ihned zatáhla závěsy. Nehodlala dovnitř pustit nikoho, snad jenom -
„Weasleyová,“ zachechtal se Draco, když se závěsy na povel jeho hůlky rozletěly a odkryly mu pohled na osamělou Ginny.
„Draco,“ kývla hlavou.
To ho vykolejilo. Čekal urážky, vztek, kletby – a ona tu přitom tak pokojně seděla a kývala mu na pozdrav. Zarazilo ho, že den po smrti rodičů se dokáže podívat na něj, na Smrtijeda, a necítit žádnou zášť. Necítit, nebo ji dovedně potlačit, opravil se v duchu. Nesměl ji podcenit.
„Měla bys být v černém,“ ušklíbl se sebejistě. „Nebo nedržíš smutek za toho parchanta Pottera? Nebo aspoň za rodiče?!“ snažil se ji vyprovokovat. Crabbeho s Goylem poslal jediným gestem zpátky do kupé. Ginny se nebál.
„V černém jsou ti, kteří ctí památku mrtvých,“ odpověděla naprosto klidně a opětovala jeho zkoumavý pohled.
Její hnědé oči ho mátly. Byly tak klidné, jasné, bez nejmenší stopy po lži nebo alespoň nepravdě. A přeci tam bylo ještě něco, snažila se to překrýt tím ledem. Nebyla to bolest, nebyl to smutek – nedokázal to identifikovat.
„A jak sis užila prázdniny, Weasleyová?“ Posměvačný tón se mu moc nepovedl. Zajímala ho a on to nedokázal úplně potlačit.
„Dobře,“ pokrčila rameny.
Začal pochybovat, jestli před ním sedí skutečná Ginny a ne jen někdo, kdo vypil Mnoholičný lektvar a vydává se za ni.
„Co se stalo?!“ neudržel se.
„Osvobodila jsem se,“ pokrčila rameny a zadívala se z okna.
Mohl si bez ostychu prohlédnout její obličej, když sledovala krajinu za oknem. Malý pihovatý nos, hluboké oči barvy čokolády, jemně kroužená ústa. Škoda, že není blondýnka, pomyslel si k vlastnímu zděšení. Bez toho povýšeného a znechuceného výrazu, který nasazovala, kdykoli se předtím potkali, jí to však nesmírně slušelo. Sluneční paprsky jí ve vlasech vytvářely zlatavé odlesky a on se přistihl při tom, jak touží se těch ohnivě červených vlasů dotknout.
Pak slunce zašlo za mrak a on se jako by probral ze sna. Prudce zamžikal očima. Je to přece Weasleyová, Draco. Ginevra Weasleyová, dcera pošahaýho mudlomila, Potterova holka.
„Už půjdu,“ oznámil jí celkem zbytečně. Nevišmla by si, ani kdyby se náhle proměnil v pestrobarevného slona.
Krajina za oknem se postupně měnila, jak byla Ginny zvyklá z dřívějška. Uhlazené roviny kolem Londýna vystřídaly kopce a později hory. Ochladilo se.
Za Ginny do kupé už nikdo nepřišel – přátelé se nejspíš báli a nepřátelé se nezajímali.
Bradavický hrad tonul v záplavě světel, když na něj konečně uviděla. Jeho okna svítila do noci, stejně jako louče na příjezdové cestě a na nádraží. Ginny to z neznámého důvodu připomnělo Halloween, ačkoli byla polovina dubna.
Vystoupila z vlaku sama a s nicneříkajícím pohledem si přisedla do kočáru ke dvěma druhákům z Havraspáru. Chlapci se o něčem zaujatě bavili, avšak jen co přisedla, neřekli už z ostychu ani slovo. Možná jim nahnal strach její až téměř nelidsky nepřítomný výraz.
Ginny to bylo jedno, přemýšlela nad popraskem, jaký nutně vyvolá její návrat na hrad. Colin se jistě postará, aby to ještě před večeří věděla celá škola. Mínění většiny lidí jí bylo ukradené, přece ale existoval jeden člověk, jehož reakce se bála. Neville Longbottom. Co ten bude říkat jejímu návratu, odmítnutí účastnit se akcí Brumbálovy armády, sympatiemi k ministerské politice, jež hodlala dávat hlasitě najevo?
Všechno vydržím, předsevzala si nakonec s povzdechem.
Severus Snape seděl podmračený na zlatém ředitelském křesle ve Velké síni a pohledem klouzal po jednotlivých žácích. Čekal, že někteří z nich se už do školy nevrátí. Doufal v to, že pochopí, že zde není bezpečno, a odejdou.
Neville Longbottom byl hlupák, to věděl už dávno. Nepřekvapovalo ho tedy, když chlapec nevyužil šanci a nevytratil se nadobro.
Creeveyovi byli nadšenci. Sice mudlorození, ale nepostrádali elán. A naopak citelně postrádali schopnost vycítit problémy.
Ale Ginevra Weasleyová ho překvapovala. Zrovna od ní a jejích bratrů by očekával jiný přístup. Rozhodně nepředpokládal, že by se vrátila do Bradavic a dělala, jako by se nic nestalo.
Jak na ni zamyšleně hleděl, střetl se nechtěně s jejím pohledem. Měla by mě nenávidět, uvědomil si stísněně. Nenávidět a proklínat. Kdo ví, jestli tady není právě proto, aby mu ublížila.
Využil toho, že mu oplácí upřený pohled a neverbálním Legilimens si vynutil přístup k jejím myšlenkám. Než však stačil vycítit nějakou emoci, objevily se před ním vysoké hradby. To ho ohromilo – překážky v její hlavě totiž nesloužily k obraně proti Nitrozpytu, nebyly uměle vytvořeny. Prostě tam stály a bránily mu proniknout hlouběji. A přitom ona si jeho přítomnosti ve své hlavě nevšimla.
V té chvíli se rozhodl, že na dívku bude dávat pozor.
Duben ve Skotsku neoplýval teplými nocemi a nejinak tomu bylo i dnes. Hermiona se zabalila do několika svetrů a teplé prošívané bundy, než za tmy vyrazila na hlídku.
Navzdory Ronovým slibům stále ještě neměli dům. Nevyčítla mu to, protože cítila, že on stan podvědomě nesnáší víc než ona. Každá noc strávená v provizorním přístřešku mu na čele vyryla hlubokou vrásku. Vlastně se teď zabývali spíš hledáním opuštěné zchátralé ruiny, než pátráním po viteálech. Oba si uvědomovali, že pravděpodobnost nalezení nějaké stopy po kousku Voldemortovy duše je minimální.
Přesto pokračovali srdnatě dál. Z Rona vyzařoval zvláštní fanatismus, který je oba poháněl kupředu.
Hermiona se zimomřivě zachvěla a zastrčial si ruce do podpaží. Ani malé modravé plaménky v zavařovací sklenici nedokázaly ohřát okolní vzduch natolik, aby jí přestaly cvakat zuby.
Ron se uvnitř stanu věnoval oblíbné kratochvíli – hrál si s knoflíky od rádia, stále s nimi různě točil a kroutil a vyťukával hůlkou složité kódy. Vzdala se už snahy přesvědčit ho, že Potterova hodinka skončila, že už nezůstal nikdo, kdo by tak riskoval jen proto, aby ostatním předal informace.
„Heslo přece musí být Patron,“ mumlal si Ron pro sebe. „Přece to říkali.“ Jeho hlas zněl naléhavě.
Dívka před stanem vyndala ruce z podpaží a místo toho je jemně přitiskla na sklo zavařovačky s modrým ohníčkem. Zkřehlé ruce se trochu zahřály, takže mohla hýbat prsty. Vtom málem nadskočila, když se z rádia ozval hlas podkreslený statickým šumem.
„Haló haló, volá Londýn!“
„Hermiono, pojď sem,“ volal ji vzrušeně Ron. Své pohnutí mohl těžko skrývat, málem nadskakoval, když jí tiše sděloval: „Je to na frakvenci Potterovy hodinky – zní to jako Kingsley, nemyslíš?“
„Volá Londýn. Voláme všechny kouzelníky a čarodějky, kteří ještě vyznávají svobodu a rovnost,“ přerušil Ronův šepot onen hlas z rádia. „Chlapec, v nějž jsme vkládali takové naděje, je mrtev. Jeho smrt na okamžik znehybnila naše šiky. Ale je čas povstat a pokračovat dál.
Voláme celé kouzelnické společenství – spojme se a bojujme proti Tomu, jehož nesmíme jmenovat. Bojujme proti útlaku čarodějů z mudlovských rodin a proti vraždění nevinných mudlů. Bojujme proti beznaději, která okupuje naše srdce i mysli. Musíme se znovu sjednotit. Fénixův řád vás volá do boje,“ hlas, který Ron identifikoval jako Pastorkův, udělal dramatickou pauzu.
„Teď si trochu rozebereme nejnovější vývoj událostí,“ oznámil po chvíli jiný hlas, trochu výš posazený.
Tentokrát Ron mlčel a jen přikývl, když Hermiona bezhlesně naznačila rty: „To je Fred nebo George.“
„Vážení posluchači, nerad to oznamuji, ale před třemi dny jsme přišli o další dva členy Řádu. Artur a Molly Weasleyovi patřili k těm, na něž se nezapomíná. Věnujme jim teď minutu ticha.“
„A teď jedno důlžité oznámení,“ zaslechli opět Kingsleyho. „Od nedělního rána je pohřešována slečna Ginevra Weasleyová. Ještě v sobotu večer uléhala v kouzly zabezečeném domě se svými bratry, ráno však po ní nebylo ani stopy. Prosíme každého, kdo by mohl přispět svou informací, aby neváhal a učinil tak.“
„S dalšími informacemi a místem a časem schůzky Řádu se ozveme zítra,“ zahlásilo jedno z dvojčat.
Pastorek vyhlásil nové heslo a stanice potemněla a ztichla.
Ron bez hnutí seděl s očima upřenýma na rádio a kousal si rty. Bolestí zasykl, když mu špičák projel skrze jemnou kůžičku až do tkáně.
„Myslíš, že se Ginny něco – že se jí něco stalo?“ obávala se Hermiona.
Ron si nevšímal krvácejícího rtu a jen zavrtěl hlavou. „Odešla sama - a to je horší.“
„Jak to víš? Co když ji přinutili?“
„Podívej se na to logicky,“ vyzval ji. „Kdyby se do domu někdo vloupal, dvojčata by to vzbudilo.“
„Ty víš, kde nocovali?“ divila se.
„Ne... Ale to je jedno – Fred ani George nejsou hloupí.“
„Jenže jestli Ginny odešla sama - … Chci říct – proč by to dělala?!“
Ve stanu zavládlo tíživé ticho. Ron ho porušil jako první. „To netuším,“ povzdechl si. „Neuvažovali jsme o tom, ale klidně nás mohla zradit i ona.“
„Proč by to dělala?!“ zopakovala Hermiona. „Vždyť by z toho nic neměla – byli to i její rodiče.“
„Kdo jí vidí do hlavy? Kdo vůbec druhým vidí do hlavy,“ rozhodil Ron bezmocně rukama.
Na to už Hermiona neměla co říct. „Půjdeme na tu schůzku Řádu?“ chtěla ještě vědět.
„Ne,“ odpověděl bez zaváhání. „Naší prioritou jsou viteály.“