22.kapitola
Elenu probudil křik. Předtím už jednou procitla a prožívala nevýslovné blaho. Ale teď se probudila znovu – to je přece Damonův hlas. Křiči ? Damonpřece nikdy nekřičí!
Hodila na sebe župan a uháněla ze dveří dolů.
Zvýšené hlasy – zmatek. Damon klečí na podlaze. Má bledou, skoro promodralou tvář. Ale nikde ani náznak nějaké rostliny, která by si umínila ho škrtit.
Někdo ho otrávil, napadlo Elenu a očima zapátrala po pokoji, jestli někde není rozlitý nápoj, upuštěný talíř nebo jiný náznak, že by to byl jed. Nenašla nic.
Sage plácal Damona po zádech. Panebože, copak mu zaskočilo ? Ale to je přece hloupost. Upíři nedýchají, pokud zrovna nemluví nebo nehromadí Síly před útokem.
Tak co se to teda děje ?
„Musíš dýchat,“ křičel Sage Damonovi do ucha. „Nadechni se, jako kdybys chtěl promluvit, ale pak dech chvíli zadrž, jako když hromadíš Síly. Vnímej svoje útroby. Rozhýbej už ty plíce!“
Ta slova Elenu jen ještě víc zmátla.
„Ano!“ povzbuzoval ho Sage. „Vidíš ?“
„Ale to vydrží jenom na chvilku, pak to musím udělat znovu.“
„Ale ano, v tom to vězí!“
„Já ti říkám, že umírám, a ty se mi směješ ?“ křičel na něj rozcuchaný Damon. „Jsem slepý, hluchý, všechny smysly mám vadné – a ty se směješ!“
Rozcuchaný, pomyslela si Elena, kterou cosi neurčitého znepokojovalo.
„Víš,“ Sage se teď alespoň pokoušel se nesmát. „Možná, mon petit chou, žes otevřel něco, co nebylo adresováno tobě ?“
„Dal jsem všude kolem amulety, než jsem to udělal. Dům byl v bezpečí.“
„Ale ty ne – dýchej! Dýchej, Damone!“
„Vypadalo to úplně neškodně – a připusťte, že jsme – se to všichni – chystali včera večer otevřit – ale pak jsme už byli příliš – unavení!“
„Ale udělat to sám, otevřít dárek od kitsune... to byla blbost, že ano ?“
Dusící se Damon vyštěkl: „Nepoučuj mě – pomoz mi! Proč si připadám jako zabalený do vaty ? Proč nevidím ? A neslyším ? Ani nic necítím ? To není možné, necítím žádné pachy!“
„Jsi tak fit a v pořádku jako kterýkoliv jiný člověk. Pravděpodobně bys přepral většinu upírů, pokud by ses s nějakým teď pustil do boje. Ale lidé mají smyslů jen velmi málo a jsou nedokonalé.“
Eleně ta slova kroužila hlavou... otevřel věc, která nebyla pro něj... kytice od kitsune... člověk...
Ach, Bože!
Stejná slova pravděpodobně kroužila hlavou ještě někomu, protože z kuchyně najednou vystřelila jakási postava. Stefan.
„Tys ukradl moji kytici ? Tu od kitsune ?“
„Dával jsem dobrý pozor...“
„Uvědomuješ si, cos udělal ?“ Stefan třásl Damonem jako kotětem.
„Jau, to bolí! Copak mi chceš zlámat vaz ?“
„Tohle že bolelo ? Damone, teď jsi ve světě plném bolesti! Chápeš to ? Mluvil jsem s tím kitsune. Vyprávěl jsem mu svůj životní příběh. Pak mě přišla navštívit Elena a on ji viděl prakticky... no, to je jedno – viděl, jak nade mnou pláče! Uvědomuješ... si... cos... udělal?“
Bylo to, jako by Stefan stoupal vzhůru věží hněvu a s každým schodem se stále více rozpaloval vzteku.
A pak, z jejího vrcholu...
„JÁ TĚ ZABIJU!“ zařval. „Tys ho ukradl... moje lidství ! On mi ho daroval – a tys ho ukradl!“
„Ty že mě zabiješ ? Já zabiju tebe, ty – ty hajzle! Uprostřed byla jedna květina. Černá růže, větší než všechny, co jsem kdy viděl. A voněla... přímo nebesky...“
„Je pryč!“ ohlásil Matt, který mezitím přinesl kytici. Ukázal jim to – přímo uprostřed aranžmá z různých druhů květin zela velká díra.
Bez ohledu na to se Stefan rozeběhl ke kytici, vrazil do ní nos a zhluboka se nadechoval. Vždycky, když se vynořil, luskl prsty a pokaždé se mu mezi konečky prstů zablesklo.
„Promiň, brácho,“ řekl Matt. „Myslím, že je to pryč.“
Elena už to konečně chápala. Ten kitsune... to byl jeden z těch dobrých, jako v příbězích, které jim vyprávěla Meredith. Nebo byl alespoň tak dobrý, že měl soucit se Stefanovým těžkým údělem. A tak, když se osvobodil, vytvořil kytici – kitsune umějí s květinami téměř cokoliv, i když to určetě byl ohromný výkon, něco jako tajemství věčného mládí... není snadné vrátit upírovi lidskost. A poté, co Stefan trpěl, trpěl a trpěl, by se býval konečně dočkal své odměny... právě teď...
„Vrátím se tam,“ vykřikl Stefan. „Musím ho najít!“
Meredith se tiše zeptala: „S Elenou nebo bez ní ?“
Stefan se zarazil. Pohlédl ke schodišti a jejich pohledy se střetly.
Eleno...
Půjdeme spolu.
„Ne,“ zakřičel Stefan. „Nikdy bych tě tomu nemohl znovu vystavit. Tak já nepůjdu. Jenom zabiju tady toho!“ bleskově se obrátil zpátky k bratrovi.
„Stalo se. A mimochodem, to já zabiju tebe, ty lumpe! Sebral jsi mi celý můj svět! Já jsem upír! Já nejsem nějaký,“ – spousta šťavnatého klení – „člověk!“
„No, teď už jsi,“ upozornil ho Matt. Mnoho nechybělo, aby se rozesmál nahlas. „Takže mám dojem, že by sis na to měl radši zvyknout.“
Damon skočil po Stefanovi. Stefan neuhnul. V okamžiku už byl vidět jenom chumel mlátících se, kopajících, bojících se těl, ze kterého se ozývaly nadávky v italštině, takže to znělo, jako kdyby mezi sebou zápasili alespoň čtyři upíři a pět nebo šest lidí.
Elena se bezradně posadila.
Damon... a člověk ?
Jak si jenom dokáží s tímhle poradit ?
Elena vzhlédla a všimla si, že Bonnie připravila tác plný nejrůznějších pochutin, které chutnají lidem, a že ho nepochybně připravila pro Damona předtím, než dostal hysterický záchvat.
„Bonnie,“ upozornila ji Elena tiše. „Ještě mu to nedávej. Jenom by to po tobě hodil. Možná později...“
„Později to možná po mě nehodí ?“
Elena se zašklebila.
„Jak si Damon, proboha, zvykne na to, že je člověk ?“ zeptala se sama sebe nahlas.
Bonnie pohlédla na zmítající se klubko lidsko-upířího vzteku.
„Řekla bych, že bude celou dobu vřískat a kopat.“
V tu chvíli vyšla z kuchyně paní Flowersová. Nesla na tácu obrovskou hromadu nadýchaných vaflí rozdělených na talíře. Pohlédla na převalující se, klející a vrčící chumel, ve který se proměnil Stefan a Damon.
„Ach, Bože,“ vzdychla si. „Něco se pokazilo ?“
Elena se podívala na Bonnie. Bonnie se podívala na Meredith. Meredith se podívala na Elenu.
„Dalo by se... to tak říct,“ vyprskla Elena.
A pak už se neubránily a všechny tři propukly v nekonečné výbuchy hurónského smíchu.
Ztratila jsi silného spojence, našeptával Eleně hlásek logiky. Uvědomuješ si to ? Dokážeš domyslet důsledky ? Právě teď, kdy jste se vrátili ze Šiničiho světa ?
Zvítězíme, pomyslela si Elena. Musíme zvítězit.