12.kapitola
K vlastnímu překvapení Elena necítila hněv, jen odhodlání chránit Stefana, pokud bude moci. Pak zjistila, že v té cele, o které si myslela, že je prázdná, je zavřený kitsune.
Vůbec nevypdala jako Šiniči nebo Misao. Měl předlouhé vlasy, bílé jako sníh, měl na sobě tuniku a tříčtvrteční kalhoty z jakéhosi splývavého hedvábného materiálu a chvost měl tak načechraný, že vyplňoval skoro celý zbytek cely. Na hlavě měl liščí uši, které se natáčely sem a tam. Oči zlaté jako ohňostroj.
Byl úchvatný.
Kitsune si znovu odkašlal. Vytáhl – odkudsi z dlouhých chlupů, jak si Elena povšimla – malinký tenoučký kožený váček.
Jako by to byl dokonalý váček na dokonalý klenot.
Pak kitsune uchopil imanigární láhev Black Magic (plnou a těžkou a předstíraný lok byl lahodný) a naplnil z ní malý váček. Poté vzal imanigární stříkačku (držel ji stejně jako doktor Meggar a poklepal na ni, aby dostal ven bublinky) a naplnil ji z váčku. Nakonec imanigární stříkačku protáhl mřížemi své cely a vyprádznil ji stiskem palce.
„Můžu tě nakrmit vínem Black Magic,“ překládala Elena. „Můžu ho nalít do jeho malého váčku a pak z něj naplnit stříkačku. Ale máme málo času, takže se do toho pustím.“
„Já...,“ zakoktal Stefan.
„Ty budeš pít tak rychle, jak jenom dovedeš.“ Elena Stefana miluje, touží slyšet jeho hlas, touží ho hltat očima, ale musí nejprve zachránit jeden život – jeho život. Vzala si malý váček a poděkovala liškodlakovi úklonou. Pláštík nechala zapomenutý na podlaze. Příliš se soustředila na Stefana a bylo jí teď úplně jedno, jak je oblečená.
Ruce se jí chtěly roztřást, ale nedovolila jim to. Měla tu tři láhve vína Black Magic – svoji, kterou schovala v pláštíku, doktora Meggara a kdesi u Damona ještě jednu.
A tak se výkonností dobře promazaného stroje pustila do opakování postupu, který jí ukázal kitsune. Ponořit, prostrčit mřížemi, stisknout. Znovu, znovu a znovu.
Zhruba po tuctu cyklů Elena vymyslela novou techniku – katapult. Naplnila váček vínem, přidržela ho u hrdla, dokud Stefan nenastavil pusu, a pak jedním silným stiskem dlaně vystříkla pořádnou dávku vína Stefanovi přímo do úst. Mříže se trochu zašpinily, i Stefan se umazal – nikdy by to nefungovalo, kdyby ocel byla ostrá jako žiletka i pro něho, ale nakonec ho takto napojila překvapivě velkým množstvím vína.
Druhou láhev vína Black Magic podala liškodlakovi do vedlejší cely, která měla běžné mřížoví. Nebyla si úplně jistá, jak mu poděkovat, ale když vyšetřila vteřinku, otočila se k němu a usmála se. Chlemtal Black Magic přímo z láhve a na tváři měl výraz vděčné, klidní blaženosti.
Ovšem tato hra skončila velmi rychle. Elena zaslechla Sageho dunivý hlas: „To není fér! Elena nebude ještě hotová! Elena s ním ještě nestrávila dost času!“
Elena nepotřebovala další nápovědu. Schovala poslední láhev vína Black Magic do liškodlakovy cely, naposledy se mu uklonila a vrátila mu váček – jen v něm mezitím ukryla žlutý diamant, který předtím zlobil její pupík. Byl to největší klenot, který jí zbyl, a všimla si, jak si ho pečlově prohlíží a otáčí ho ve svých prstech s dlouhými nehty. Pak povstal a také se jí zlehka uklonil. Na okamžik se na sebe usmáli a pak už Elena vklouzla do šarlatového pláštíku a začala čistit černý kufřík doktora Meggara. Potom se obrátila ke Stefanovi, opět rozechvělá, a zavzlykala: „Tolik mě to mrzí, nechtěla jsem, aby to vypadalo jako návštěva lékaře.“
„Ale vycítila jsi šanci zachránit mi život, a tak sis ji nemohla nechat utéct, co ?“
Občas si oba bratři byli až moc podobní.
„No tak, Stefane, nech toho! Ach, já tě tak miluju!“
„Eleno.“ Políbil jí prsty, kterými se tiskla k drátům. Pak oslovil stráže: „Ne, prosím, prosím, neodvádějte ji! Proboha, dejte nám ještě jednu minutu! Jenom jedinou!“
Ale Elena musela pustit jeho prsty a přitáhnout si těsněji plášť k tělu. Naposled zahlédla Stefana, když tloukl na mříže pěstmi a volal: „Eleno, miluju tě! Eleno!“
Pak Elenu vyvedli chodbou a dveře za nimi zapadly. Podlesla v kolenou.
Ucítila, jak ji obemkly pevné paže a pomáhají jí jít. Dostala vztek. Jestli Stefana dají zase zpátky do jeho původní zavšivené cely – což, jako předpokládala, se právě děje –, budou ho nutit, aby tam sám došel. A tihle démoni nedělají nic šetrně, tím si byla jistá. Pravděpodobně ho ženou jako zvíře ostrými dřevěnými bodci.
Takže Elena může jít taky.
Když prošli vězeňskou budovou až do vstupní haly, Elena se rozhlédla kolem. „Kde je Damon ?“
„V nosítkách,“ odpověděl Sage něžně. „Potřeboval nějaký čas pro sebe.“
Část Elenina srdce křičela: Já mu dám čas! Čas ještě jednou zařvat, než mu vyrvu srdce z těla! Ale ta zbylá část byla prostě velmi, velmi smutná.
„Nedostala jsem se k tomu, abych řekla okoliv z toho, co jsem mu chtěla říct. Chtěla jsem mu vyprávět, jak Damona mrzí, co se stalo, a jak se změnil. Ani neví, že tam Damon byl taky s námi...“
„On s tebou mluvil ?“ užasle se tázal Sage.
Společně vyšli ze vstupních mramorových dvěřích budovy ,Bohů smrti´. Elena se rozhodla v duchu používat tohle jméno.
Nosítka na ně čekala u okraje cesty, ale nenasedli do nich. Místo toho Sage jemně poodvedl Elenu od ostatních. Pak jí položil svoje veliká dlaně na ramena a promluvil velmi tichým hlasem:
„Mon dieu, děťátko, nechce se mi tohle říkat. Ale musím. Bojím se, že i v případě, že by se nám podařilo dostat Stefana z vězení už v den Bloddeuweddina večírku, bude – bude prostě příliš pozdě. Za tři dny už bude určitě...“
„To je tvůj lékařský názor ?“ přerušila ho Elena ostře a vzhlédla k němu. Uvědomovala si, že má ztrhanou a bledou tvář a že ji Sage velmi lituje, ale chtěla odpověď.
„Nejsem lékař,“ odpověděl pomalu. „Jsem jenom také upír.“
„Další z Prvorozených ?“
Sagemu vyletělo obočí vzhůru: „Kdes přišla na tenhle nápad ?“
„Nikde, jestli to tak není, omlouvám se. Mohl bys, prosím, zavolat doktora Meggara ?“
Sage na ni hleděl celou dlouhou minutu a pak se vydal pro doktora, se kterým se vzápětí vrátil.
Elena už na ně byla připravená. „Doktore Meggare, Sage viděl Stefana jenom nazačátku, než jste mu dal tu injekci. Podle jeho názoru Stefan do tří dnů zemře. Když uvážíte léčivé účinky injekce, souhlasíte s ním ?“
Doktor Meggar se na ni upřeně zahleděl a ona si všimla, že se mu v očích lesknou slzy: „Bylo by možné – jen možné, že, pokud má dost silnou vůli, mohl by v té době být ještě naživu. Ale pravděpodobnější je...“
„Změnil by se nějak váš názor, kdybych vám řekla, že dneska vypil asi třetinu láhve Black Magic ?“
Oba muži na ni zůstali civět. „Chceš tím říct...“
„Je to jenom tvůj plán, nebo skutečnost ?“
„Prosím!“ Elena zapomněla na svůj pláštík, zapomněla na celý svět a popadla doktora Meggara za ruce. „Našla jsem způsob, jak mu dát vypít zhruba tohle množství. Je v tom nějaký rozdíl ?“ Tiskla stařičké dlaně, až cítila kosti.
„To rozhodně je.“ Doktor Meggar žasl a bál se doufat. „Pokud si do jeho oběhu skutečně dostala takové množství, bude téměř s jistotou naživu až do večera, kdy je Bloddeuweddin večírek. A o to ti jde, že ano ?“
Elena vydechla úůevou a nemohla si pomoct, aby, než obě ruce pustila, na ně nevtiskla polibek.
„Tak pojďme říct Damonovi dobré zprávy.“
Damon seděl v nosítkách toporně zpříma, jeho profil se rýsoval proti krvavě rudé obloze. Elena nasedla a zavřela za sebou dveře.
Naprosto bezvýrazně se otázal: „Je konec ?“
„Konec ?“ Elena nebyla až tak hloupá, ale připadalo jí, že pro Damona je důležité, aby si v hlavě ujasnil, na co se vlastně ptá.
„Je... mrtvý ?“ zeptal se znovu unaveně.
Elena nechala uplynout ještě několik tichých okamžiků. Damonovi přece musí být jasné, že není pravděpodobné, aby Stefan aby Stefan skutečně umřel během půl hodiny po jeho odchodu. Teď, když se nedočkal okamžité odpovědi, jeho hlava vyletěla vzhůru.
„Eleno, řekni mi to! Co se stalo ?“ dožadoval se nléhavým hlasem. „Je můj bratr mrtvý ?“
„Ne,“ odpověděla Elena tiše. „Ale během pár dní pravděpodobně zemře. Tentokrát byl schopen jasně uvažovat Damone. Proč sis s ním nepromluvil ?“
Damonovi se téměř hmatatelně ulevilo: „Co bych mu asi mohl říct, aby to mělo nějaký význam ?“ otázal se drsně. „Ach, je mi to líto, málem jsem tě zabil, že ? Jo, a doufám, že to zvládneš ještě pár dní ?“
„Možná něco takového, pokud si odpustíš ten sarkasmus.“
„Až já umřu,“ opáčil Damon jedovatě, „budu stát na nohou a bojovat.“
Elena mu vrazila facku. Nebylo tu moc místa, aby se mohla pořádně napřáhnout, ale dala do toho pohybu tolik síly, kolik se odvážila, aniž by riskovala rozbití nosítek.
Následovalo dlouhé ticho. Damon se dotkl krvácejícího rtu, urychlil hojení a polkl vlastní krev.
Nakonec řekl: „Tebe nikdy ani nenapadlo, že jsi vlastně moje otrokyně, že ? A že já jsem tvůj pán ?“
„Pokud se hodláš utíkat do říše fantazie, je to tvoje věc,“ opáčila Elena. „Já ale musím řešit skutečný svět a skutečné problémy. A mimochodem, chvíli poté, cos utekl, Stefan nejen stál na nohou, ale dokonce se smál.“
„Eleno...,“ zeptal se Damon živějším tónem, „tys přišla na způso, jak mu dát krev ?“ Popadl ji za paži, až to zabolelo.
„Krev ne, trochu vína Black Magic. Kdybychom tam byli dva, zvládli bychom dvakrát tolik.“
„Byli jsme tam tři.“
„Sage a doktor Meggar museli odvádět pozornost stráží.“
Damon stáhl ruku. „Chápu,“ dodal opět bezvýrazně. „Takže jsem ho zase zklamal.“
Elena na něj soucitně pohlédla. „Teď ses úplně uzavřel do té kamenné koule, že ?“
„Nechápu, o čem to mluvíš.“
„O té kamenné kouli, kam zavíráš všechno, co by tě mohlo vnitřně zraňovat. Dokonce jsi tam zavřel i sám sebe, ačkoliv tam už musí být hodně přeplněno. Předpokládám, že tam musí být i Katherine, zavřená ve svojí malé komůrce.“ Vzpomněla si na tu noc v hotelu. „A samozřejmě tvoje matka. Vlastně bych měla říct, Stefanova matka. To je matka, kterou si pamatuješ.“
„Ne... moji matku...“ Damon nedokázal ani zformulovat souvislou větu.
Elena věděla, co chce. Chce, aby ho někdo objímal a konejšil a říkal mu, že všechno bude v pořádku – jen oni dva – a chce ji svýma žhavýma rukama přejíždět pod pláštíkem. Ale toho se nedočká. Tentokrát mu řekne ne.
Slíbila Stefanovi, že tohle je jenom pro něho samotného. Pomyslela si, že se bude navěky držet alespoň ducha tohoto slibu, když už ho nedodrží do písmenka.
Jak týden pokračoval, Elena se postupně zotavovala z bolesti, kterou zažila při návštěvě Stefana. Ačkoliv o tom nikdy z nich nedokázal mluvit jinak než v krátkých zdušených větách, všichni poslouchali, když Elena prohlásila, že je ještě čeká práce a že pokud ji zvládnou odvést dobře, budou se moci brzy vydat domů – a když to nezvládnou, je Eleně srdečně jedno, jestli půjde domů, nebo zůstane tady v Temné dimenzi.
Domů! To slovo mělo zvuk ráje, přestože od Bonnie a Meredith věděla, jaké peklo na ně ve Fell's Church čeká. Ale cokoliv bylo lepší než tenhle kraj krvavého světla.
Díky obnovené naději se jim navrátil zájem o okolí a opět se dokázali radovat z návrhů, které pro ně kreslila lady Ulma. Navrhování šatů byla jediná činnost, kterou si mohla dopřát během času, kdy byla upoutána na lůžko, a tak se mu náruživě věnovala. Protože Bloddeuweddin večírek bude akce, která se koná uvnitř i venku, byla třeba všechny oděvy pečlivě navrhnout tak, aby vypadaly přitažlivě ve světle svíček i pod rudými paprsky obrovského slunce.
Meredithina róba byla temně kovově modrá a na slunci se měnila v nachovou – podtrhovala úplně jinou stránku Meredith, než byla Siréna v šatech mořské panny, která navštívila slavnost lady Faziny. Eleně ty šaty čímsi připomínaly oděv, který by asi mohla nosit egyptská princezna. Peža a ramena měla Meredith opět odhalené, avšak neokázalá úzká sukně, která se snášela v rovných záhybech dolů ke střevícům, a jemné safírové korálky, jež zdobila ramínka, dodávaly Meredith neokázalou eleganci. Ta byla ještě podtržena účesem – lady Ulma rozhodla, že by si měla nechat splývat vlasy – a samotnou její tváří, která byla nenalíčená, až na černé linky kolem očí. Na krku měla náhrdelník z velikých oválných safírů spojených do umného vzoru. Stejné modré kameny měla na zápěstích a na štíhlých prstech.
Bonniiny šaty byly o něco komplikovanější: byly ze stříbrného materiálu, který na slunci nabýval pastelového odstínu. Uvnitř měly barvu měsíčního úplňku, kdežto venku zářily kěkkým chvějivým načervenalým odstínem, který téměř dokonale kopíroval odstín Bonniných vlasů. Patřil k nim pásek, náhrdelník, náramky, náušnice se prsteny ze stejně vybroušených opálů. Kudrny jí kadeřnice pečlivě vyčesaly nahoru do vyzývavě rozcuchané masy, takže její průsvitná pleť zářila jemně růžově na slunci a nadzemskou bledostí uvnitř.
Eleniny šaty byly opět nejjednoduší, a přitom nejúchvatnější. Měly šarlatovou barvu, která vypadá stejně na slunci i v umělém světlení. Byly dost hluboko vystřižené, takže dovolovaly, aby se jeí pleť na slunci zlatavě rozzářila. Přiléhaly jí těsně k postavě a byly po straně rozstřižené, aby mohla pohodlně chodit a tančit. To odpoledne, kdy se měl večírek konat, nechala lady Ulma Eleně pčlivě vykartáčovat vlasy do propleteného obláčku, který venku házel tiziánové odlesky a uvnitř zlatavé. Měla vsazené diamanty tam, kde se sbíhal výstřih, diamantové prsteny, náramky a pažní náramky a Stefanův přívěsek zakrýval diamantový obojek. Všechny ty klenoty se blýskaly na slunci rudě jako rubíny, ale občas se najednou zatřpytily nějakou jinou překvapivou barvou, jako výbuch miniohňostroje. Obecenstvo, jak slibovala lady Ulma, bude uchváceno.
„Ale já si tohle všechno nemůžu vzít na sebe,“ bránila se Elena. „Možná se s vámi už neuvidíme, než půjdeme vysvobodit Stefana – a od toho okamžiku budeme na útěku!“
„Stejné je to i u nás ostatních,“ přidala se tiše Meredith a prohlížela si všechny dívky v jejich ,vnitřních´barvách: stříbromodré, šarlatové a opálové. „Dneska na sobě máme nejvíc šperků za celou dou – a vy byste o ně mohli přijít!“
„Jenže my si myslíme, že by se vám mohly hodit,“ odpověděl tiše Lucen. „To je další důvod, proč byste všichni měli mít u sebe šperky, abyste je mohli vyměnit za nosítka, ochranu, jídlo, cokoliv. Jsou vyrobené tak, abyste mohli kameny vyloupnout a použít je jako platidlo. Jsou navržené jednodušem ne v důmyslném zasazení, které by nemuselo odpovídat vkusu některých sběratelů.“
„A kromě toho jsou to všechno kameny nejvyšší kvality,“ dodala lady Ulma. „Jsou to ty nejdokonalejší exempláře, které jsme dokázali v tak krátké době sehnat.“
V tom okamžiku už se dívky neudržely, rozběhly se k hostitelům – lady Ulma odpočívala na obrovské posteli s neodlučným skicářem u ruky a Lucen stál u ní – a plakaly a objímaly je a v zásadě zničily nádhernou práci, kterou na jejích tvářích odvedly odbornice.
„Jste pro nás něco jako dobří andělé, víte to ?“ vzlykala Elena. „Přesně jako v pohádkách kmotry, víly nebo strážní andělé! Vůbec nevím, jak se s vámi dokážu rozloučit!“
„Jako andělé,“ zopakovala lady Ulma a otřela Eleně slzi s tváře. Pak Elenu popadla za ruku a zvolala: „Podívej!“ a ukázala kolem, na pohodlnou postel a dvojici růžolících komorných se sentimentálníma očima, které byly připraveny splnit každé její přání. Pak pokynula k oknu, ze kterého bylo vidět na bublavý potůček stíněný švestkami, jejichž zralé ovoce se lesklo na větvích jako drahokamy, a pak jedním gestem ruky obsáhla zahrady, sady, pole a lesy na panství.
Potom přiložila Eleninu ruku na vystupující bříško: „Cítíš to ?“ řekla skoro šeptem. „Vidíš tohle všechno – a vzpomínáš, jak jsi mě našla ? A Která z ná je pak anděl ?“
Při slovech ,jak jsi mě našla´si Elena zakryla rukama tvář – nebyla schopna unést, co jí v tu chvíli paměť ukazovala. Pak zase začala lady Ulmu objímat a líbat a začalo nové kolo likvidace líčení.
„Pan Damon byl dokonce tak laskavý, že koupil Lucena,“ vzpomínala lady Ulma. „Ty si to možná nedovedeš představit, ale,“ pohlédla na tihého vousatého klenotníka očima plnýma slz, „já ho miluji tak jako ty svého Stefana.“ Pak se začervenala a skryla tvář v dlaních.
„Damon dneska vyřizuje Lucenovo osvobození,“ uklidňovala ji Elena, klekla si k její posteli a položila si k ní hlavu na polštář. „A taky na tebe definitivně převádí vlastnická práva k tomuto sídlu. Má na to právníka – jakéhosi advokáta – který na těch papírech pracoval celý týden s jedním Strážcem. Teď už jsou hotoví, takže i kdyby se ten příšerný generál vrátil, nemůže ti nijak uškodit. Tvůj dům už ti patří navždycky.“
Další pláč. Další líbání. Sage, který nic netušil, kráčel chodbou a pískal si cestou z procházky se psem Soberem, šel zrovna kolem pokoje lady Ulmy a byl zatažen dovnitř. „Ty nám budeš taky hrozně chybět,“ plakala Elena. „Ach, děkujeme ti!“
Později toho dne Damon potvrdil, že všechny sliby jsou splněnym a každému členu domácnosti i personálu dal tučný příplatek. Vzdych byl plný kovově lesklých konfet, růžových kvítků, hudby a volání na rozloučenou, když byli Damon, Elena, Meredith a Bonnie odnášeni na Bloddeuweddin večírek – a navždy pryč.
„Když tak o tom přemýšlím, proč Damon neosvobodil taky nás ?“ vyptávala se Bonnie Meredith, když spolu seděly v nosítkách k Bloddeuweddinu paláci. „Chápu, že jsme se musely stát otrokyněmi, abychom se do tohohle světa dostaly, ale teď už jsme přece tady. Proč nemůžeme být za slušné dívky ?“
„Bonnie, my už jsme slušné dívky,“ připomněla jí Meredith. „A myslím, že hlavní je, že jsme stejně nikdy nebyly otrokyněmi doopravdy.“
„No jo, jenže já jsem chtěůa říct: Proč nás neosvobodí, aby všichni ostatní věděli, že jsme slušné dívky, Meredith, a ty to víš.“
„Protože nemůžeš osvobodit někoho, když už svobodný je, proto.“
„Ale stejně to mohl udělat oficiálně,“ trvala na svém Bonnie. „Nebo je tady tak těžké osvobodit otroka ?“
„To já nevím,“ vzdala to nakonec Meredith pod neustálým přívalem otázek. „Ale můžu ti říct, proč si myslím, že to neudělal. Já si myslím, že to dělá proto, že takhle je za nás zodpovědný. Tedy, ne že by otroci nemohli být potrestáni – to jsme viděli s Elenou.“ Meredith se odmlčela a obě se při té vzpomínce otřásly. „Ale nakonec je to majitel, kdo za to může přijít o život. Nezapomeň, že Damona chtěli probodnout oštěpem za to, co Elena udělala.“
„On to dělá pro nás ? Aby nás ochránil ?“
„Já nevím... asi ano,“ odpověděla Meredith pomalu.
„Takže – takže jsme se v něm asi dřív pletly, co ?“ Bonnie velkoryse použila ,my´místo ,ty´, protože Meredith byla v Elenině partě vždycky ta, která nejlépe odolávala Damonovu šarmu.
„Já... asi ano,“ zopakovala Meredith. „I když teď mi připadá, že všichni najednou zapomínají, že Damon až donedávna pomáhal dvojčatům kitsune Stefana uvěznit! A Stefan rozhodně neudělal nic, čím by si to zasloužil.“
„To je samozřejmě pravda, souhlasila Bonnie s úlevou, že se až tak nemýlila, a přitom podivně posmutněle.
„Všechno, co Stefan kdy chtěl od Damona, byl klid a mír,“ pokračovala Meredith, jako by si připadala na pevnější půdě.
„A Elenu,“ dodala Bonnie automaticky.
„Ano, ano – a Elenu. Ale jediný, koho Elena chtěla, byl Stefan! Chci říct, jediný, koho Elena chce...“ Meredithin hlas se vytratil do ztracena. Zdálo se, že ta věta v přítomném čase už jaksi nezní správně. Pokusila se znovu: „To, co teď Elena chce, je...“
Bonnie ji jen beze slova pozorovala.
„No, ať už chce cokoliv,“ zavřela Meredith poněkud otřesená, „chce, aby toho byl Stefan součástí. A nechce, aby kdokoliv z ná musel zůstat tady – v tomhle... v tomhle pekelném brlohu.“
V dalších nosítkách těsně za nimi bylo veliké ticho. Bonnie a Meredith už si taky zvykly na cstování v nosítkách, že si vůbec neuvědomily, že se druhý palankýn zastavil souběžně s nimi a že se jejich hlasy zřetelně nesou horkým nehybným odpoledním vzduchem.
Ve druhých nosítkách se Damon a Elena upřeně dívali na hedvábné závěsy, které poletovaly kolem otevřeného okna.
Elena, hnaná neodolatelnou potřebou nějaké činnosti, spěšně odvázala šňůru a závěsy ukáznila.
A to byla chyba. Náhle se ocitli v neskutečně rudě prosvíceném světě, ve kterém slova, jež právě slyšeli, začala nabývat na závažnosti.
Elena cítila, jak se ji zrychluje dech. Aura se začala vymykat její kontrole. Všechno se začínalo vymykat její kontrole.
Ony nevěří, že jediné, co chci, je být se Stefanem!
„Uklidni se,“ tišil ji Damon, „tohle je poslední večer. Zítra už...“
Elena zdvihla dlaň a zabránila mu to vyslovit.
„Zítra už budeme mít oba klíče i Stefana a budeme odsud pryč,“ dořekl Damon stejně.
To přináší smůlu, pomyslela si Elena. A raději se pomodlila.
Pokračovali v tichu až k velikému Bloddeuweddině sídle. Překvapivě dlouhou dobu si Elena vůbec nevšimla, že se Damon třese. Teprve mimovolný roztřesený nádech ji zburcoval.
„Damone! Drahý... drahý Bože!“ Elena byla překvapená a v rozpacích. Ne snad, že by jí došla slova, ale správná slova. „Damone, podívej se na mě! Proč?“
Proč ? odpověděl Damon telepatickým hlasem, kterému mohl věřit, že se nebude třást a lámat. Protože – myslíš vůbec na to, co se zrovna děje se Stefanem, zatímco ty jdeš na večírek v úchvatných šatech, necháváš se nosit v nosítkách, pije nejjemnější vína a tancuješ... zatímco on... zatímco on... Myšlenka zůstala nedokončena.
Přesně tohle jsem potřebovala těsně předtím, než se mám ukázat na veřejnosti, pomyslela si Elena, protože se právě objevili na dlouhé příjezdové cestě k Bloddeuweddině sídle. Pokusila se shromáždit veškerou energii, než se závěsy rozhrnou a oni vystoupí na místě, kde se skrývá druhá polovina klíče.