21.kapitola
Elena nedokázala popsat své pocity. Nebyla to malomyslnost. Byla to... velkomyslnost. Hledala Stefana tak dlouho, že jí to připadalo jako celý život.
Ale teď ho má zpátky, je celkem v bezpečí a čistý (absolvoval dlouhou koupel, kdy ho Elena omývala různými houbami a pemzami, a pak ještě sprchu a pak ještě poněkud stísněnou sprchu společně s ní). Vlasy mu postupně usychaly do známe hedvábně jemné černé kštice – trochu delší, než jak ji obvykle nosil. Předtím neměl energii na jemnůstky, jako zastřihování a mytí vlasů. Elena to chápala.
A teď... nikde žádní strážci ani kitsune, kteří by je špehovali. Nic už je nedrží od sebe. Ve sprše si hráli, stříkali po sobě a Elena dávala pozor, aby neustála stála na noklouzavé rohožce, připravená podepřít Stefanovu vyhublou postavu. Ale teď už neměli hravou náladu.
Sprcha byla užitečná i v tom, že Eleně pomohla skrýt slzy, které jí neustále proudily po tvářích. Mohla by – panebože – mohla by po hmatu spočítat Stefanovi všechna žebra. Její krásný Stefan byl jenom kost a kůže, ale jeho zelené oči v bledé tváři zářily a tančily životem.
Když se převklékli na spaní, prostě si na chvíli tiše sedli na postel. Jen tak seděli vedle sebe a společně dýchali – Stefan si tenhle zvyk osvojil častým pobytem mezi lidmi a v poslední době i jako prostředek získání chatrné výživy – a oba si vychutnávali pocit blízkosti těla toho druhého... to štěstí se téměř nedalo vydržet. Stefan pak téměř nesměle vyhledal Eleninu ruku, stiskl ji, pak ji podržel ve svých dlaních a téměř s údivem ji zkoumal.
Elena jen polykala, pkoušela se začít rozhovor, ale nešlo to – cítila, že z ní vyřazuje dokonalé štěstí. Ach, nikdy jsem si nic nepřála víc, pomyslela si, přestože věděla, že brzy si bude chtít povídat, objímat ho a líbat a také krmit ho. Ale pokud by se jí někdo zeptal, jestli by se smířila jen s tímhle – sedět spolu a komunikovat jen dotyky a čitou láskou, přistoupila by na to.
Než si to sama uvědomila, začala vyprávět, slova vyplouvala jako bubliny z melasy, ale tohle byla slova z hlubin její duše. „Myslela jsem, že tentokrát asi prohraju. Že jsem zvítězila už tolikrát a že tentokrát dostanu lekci a ty... to nezvládneš.“
Stefan si stále prohlížel její ruku a pak se předklonil, aby políbil každičký prstík. „Říkáš ,zvítězit´a myslíš umírat v bolestech na slunci, abys zachránila můj bezcenný život – a ještě bezcennější život mého bratra ?“
„Myslím, že tohle je lepší způsob vítězství,“ připustila Elena. „Kdykoliv jsme spolu, je to vítězství. Každý okamžik – i tam, v těch kobkách...“
Stefan sebou škubl, ale Elena potřebovala dokončit myšlenku. „Dokonce i tam, kdykoliv jsem ti pohlédla do očí, dotka se tvojí ruky a věděla, že se na mě díváš a dotýkáš se mě a že tě to dělá šťastným – no, to pro mě bylo vítězství.“
Stefan k ní zvedl oči. V tlumeném světle jejich zelená barva najednou působila tmavě a tajemně. „A ještě jedna věc,“ zašeptal. „Protože jsem, co jsem... a protože tvojí ozdobou nejsou ty nádherné zlaté vlasy, ale tvoje aura, která je... nepopsatelná. Nevýslovná. Mimo jakákoliv slova...“
Elena myslela, že budou prostě sedět a hledět jeden na druhého, navzájem se utopí ve svých očích, ale to se nedělo. Stefan nedokázal uhlídat svou tvář a Elena na ní spatřila, jak blízko ještě číhá touha po krvi... a smrt...
Elena si rychle přehodila vlhké vlasy na jednu stranu a zaklonila se – věděla, že ji Stefan chytí.
To také udělal, avšak ačkoliv Elena zaklonila hlavu, on vzal její tvář do dlaní a opět ji narovnal, aby jí viděl do očí.
„Víš, jak moc tě miluju ?“ zeptal se.
Jeho tvář nyní vypadala jako maska, záhadná a podivně vzrušující. „Myslím, že nevíš,“ zašeptal. „Jen jsem přihlížel a přihlížel, jak ochotně podstupuješ cokoliv, cokoliv, abys mě zachránila... ale myslím, že nevíš, kolik lásky se ve mně nahromadilo, Eleno...“
Elena cítila, jak jí po páteři probíhá příjemné mrazení.
„Pak bys mi to radši měl ukázat,“ zašeptala. „Nebo třeba nebudu věřit, že to myslíš vážně...“
„Ukážu ti, jak vážně to myslím,“ zašeptal Stefan. A když se pak sklonil, začal lehounkým polibkem. Elena se vnitřně chvěla – tohle vyhladovělé stvoření ji chce líbat, místo aby se okamžitě přisálo k jejímu hrdlu – její pocity dosáhly intenzity, kterou nebylo možné dělit slovy nebo myšlenkami, ale jen tak, že přitáhla Stefanovy rty ke svému hrdlu.
„Prosím,“ zašeptala. „Ach, Stefane, prosím.“
Ucítila krátkou úvodní bolest a pak už Stefan vpíjel její krev i její mysl, jež předtím poletovala jako ptáček v prosluněném prostoru, který nyní zahlédl své hnízdo a partnera a nyní s ním stoupá stále výš a výš, aby spolu konečně dosáhli jednoty spojení nejmilovanějších duší.
Pak již nebylo třeba něco tak nehraaného, jako jsou slova. Komunikovali myšlenkami čistými a průzračnými jako třpytivé drahokamy a Elena se radovala, protože se jí otevřela celá Stefanova mysl, nic v ní nebylo ohrazeno černou zdí, žádné balvany tajemství ani přikované plačící děti...
Cože! Slyšela, jak Stefan bezhlesně vykřikl. Dítě v řetězech ? Balvan jako hora ? Kdo by něco takového mohl mít v mysli...?
Stefan se odmlčel, protože pochopil odpověď ještě dřív, než přišla bleskurychlá Elenina myšlenka. Elena cítila zelenkavou vlnu jeho lítosti, okořeněnou přirozeným vztekem mladého muže, který prošel nejhorším peklem, ale nedotčenou strašným černým jedem nenávistí bratra vůči bratrovi.
Když Elena skončila s vysvětlováním všeho, co se dozvěděla o Damonových duševních procesech, řekla: A já už nevím, co mám dělat. Udělala jsem všechno, co jsem mohla, Stefane, já jsem – já jsem ho dokonce i milovala. Dala jsem mu všechno, co není jen a jen tvoje. Ale nevím, jestli se mi podařilo cokoliv alespoň o píď změnit.
Řekl Mattovi ,Matte´místo ,Mutte´, přerušil ji Stefan.
Ano – toho jsem si všimla. Pořád jsem ho opravovala, ale předtím to nebylo nic platné.
Je něco platné, že se ti ho podařilo změnit. Není mnoho lidí, kteří by to dokázali.
Elena ho sevřela v pevném objetí, zarazila se v obavách, jestli mu neublížila, a pohlédla na něho. Usmál se a zavrtěl hlavou. Už vypadal víc jako člověk než jako uprchlík z koncentráku.
Měla bys v tom pokračovat, dodal Stefan bezhlesně. Máš na něho největší vliv.
Budu – ale bez umělé pomoci Křídel, slíbila Elena. Pak si začala dělat starosti, aby ji Stefan nezačal považovat za příliš troufalou – nebo příliš angažovanou.
Ale jediný pohled na Stefana ji ujistil, že dělá správnou věc.
Přitiskli se jeden k druhému.
Nebylo to tak těžké, jak se Elena obávala – nechat Stefana, aby pil od jiných lidí. Stefan si oblékl čisté pyžamo a první slova, které řekl dárcům, byla: „Pokud dostanete strach nebo změníte názor, prostě mi to řekněte. Sluch mám dokonalý a nejsem už vyhladovělý. Navíc pravděpodobně poznám, že se vám nelíbí, co dělám, a přestanu. A ještě chci říct – děkuju. Děkuju vám všem. Dneska v noci jsem se rozhodl porušit svoji přísahu, protože pořád je tu určitá možnost, že kdybych šel spát, nemusel už bych tu s vámi ráno být.“
Bonnie byla zděšená, rozhořčená a vzteklá: „Ty chceš říct, že celou tu dobu jsi nemohl spát, protože ses bál, že... že...“
„Několikrát jsem usnul, ale díky štěstěně – díky Bohu – jsem se vždycky znovu probudil. Byly doby, kdy jsem se neodvažoval pohnout, abych šetřil energií, ale Elena si vždycky nějak našla způsob, jak ke mně přijít, a pokaždé mi přinesla něco výživného.“ Věnoval Eleně úsměv, ze kterého se jí zatočila hlava a srdce poskočilo až do stratosféry.
Pak sestavila rozpis, podle kterého se Stefan bude každou hodinu krmit, a pak spolu s ostatními dárci nechali první dobrovolnici, Bonnie, samotnou se Stefanem.
Nastalo ráno druhého dne. Damon už byl venku a navštívil Leigh, starožitníkovu neteř, která vypadala velmi šťastná, že ho vidí. Teď se vrátil zpátky a spolu i s pohrdáním koukal na ty lenochy, kteří ještě vyspávali po celém penzionu.
Vtom si všiml té kytice.
Byla pečlivě zabalená a polepená speciálními amulety, které ji měly bez úhony provést dimenzionálním skokem. Uvnitř musí být něco velmi mocného.
Damon naklonil hlavu ke straně.
Hmmm... to by mě zajímalo, co to je ?
Milý deníčku,
nevím, co mám říct. Jsme doma.
Včera večer jsme si všichni dopřáli nádherně dlouhou koupel... a já jsem byla napůl zklamaná, protože tam nebyla moje oblíbená houba s dlouhým držadlem a neměla jsem hvězdnou perlu, která by přitom Stefanovi přehrávala relaxační hudu – a voda byla VLAŽNÁ! A Stefan se šel podívat, jestli je bojler zapnutý naplno a potkal Damona, který kontroloval to samé! Jenže s tím nemohli nic udělat, protože už jsme zase doma.
Ale brzy ráno jsem se na chviličku probudila a uviděla jsem ten nejkrásnější pohled na světě... vycházelo slunce. Na východě se objevila bledě růžová, která se mísila se strašidelně zelenou, kdežto na západě byla pořád ještě černočerná tma. Pak jasnější růžová a nakonec zlatá linka na obzoru a náhle se všechny barvy oblohy začaly měnit. Z linky se stal oblouček, západní obloha nabývala hlubších a hlubších odstínů modré a už se nad obzor vyhouplo slunce a začalo rozdávat teplo, světlo a barvy zeleným stromům a nebe najednou bylo blankytě modré – blankytě prý znamená nebesky – a já cítím takové slastné mrazení, když to slovo říkám. Obloha je pak křišťálově, blankytě, azurově modrá a zlaté slunce zalévá energií, láskou, světlem a vším dobrým tento svět.
Jak bych nebyla šťastná, když se na něj dívám ze Stefanova náručí!
My, kdo máme to štěstí byli jsme zrozeni do světla – kde ten zázrak vídáme každý den a nikdy o něm moc nepřemýšlíme – jsme požehnání. Mohli jsme se zrodit jako stinné duše, které přebývají i umírají v karmínovém příšeří a ani netuší, že někde je něco lepšího.