Pane prezidente,
dnes, přesně v 16:00, Vám bude položen věnec na Vaši počest k soše, jež ční na Hradčanském náměstí do výšky, přičemž my, národ český, doposud jen můžeme vzhlížet k Vaší nesmírné velikosti, zatímco my sami se raději držíme při zemi. Ne, nemyslete si, prosím Vás, že zůstáváme malí kvůli takové úctě k Vám, třebaže máme Vás, jak doufám, všichni v srdcích, avšak snad příliš snadno zapomínáme. Nejsme ani tak skromní, abychom se alespoň nepokusili dorůst Vás, nejsme dokonce ani tak líní, jakožto spíše pohodlní.
Od Vašeho funkčního období, coby prezidenta republiky, se změnilo tolik věcí! Český lid to vskutku nikdy neměl jednoduché. I přesto z davu a mas vždycky kdosi čněl, naštěstí, i když čnít – to slůvko může nabýt jak smyslu kladného, tak smyslu záporného – pročež přeci jen jsme se vyvíjeli dál. Prošli jsme si krutým obdobím světových válek, které nepřinesly nic dobrého, ostatně – žádná válka nikdy nemůže přinést nic dobrého – po období ztrát na životech jsme věřili v lepší zítřky, jenomže moci chopili se komunisté a v době totality žili jsme dlouho, až do roku 1989. Od té doby žijeme v demokracii.
Bojím se však, že demokracii jako takovou jsme špatně pochopili. Rovnost vnímáme jako rovnost nanejvýš v rámci jedné vrstvy obyvatel, tím naznačuji, že netvoříme Jedno, a tudíž i sama spravedlnost těžko se hledá. Ta rovnost dále způsobuje narůstání rasismu, poněvadž se řeklo, že Čechové si budou rovni. Volnost. Krásná představa! Také proto si pár jedinců myslí, kterak ta volnost jim umožňuje obcházení zákonů, nedodržování Ústavy, ba co víc – lidských tradic a hodnot. Bratrství. Ani toho si nevážíme a já se musím ptát, zdalipak si jej vůbec zasloužíme. A navíc – bratříčkovat se s lotry, padouchy a kmotry? Inu, v bratrství žijeme tím způsobem, že před sebou ztrácíme úctu a respekt, a tak se alespoň oslovujeme přátelským „voe“.
1989. Porazili jsme komunismus. Kdo? My všichni? Uplynulo spoustu let a mnozí říkají, že se nic nezměnilo. A když, tak k horšímu. Poukazuje se na rozkrádání naší země. Špína přehazuje se, přičemž nikdo nic neví, nikdo přeci nikdy nic špatného neudělal.
Je mi smutno. Zrovna nyní proběhly volby do Poslanecké sněmovny. A co je paradoxem? Přestože většina lidí nadává, kritizuje a odsuzuje vše a všechny, k volbám se, dle mého názoru, dostavila jenom hrstka těch, kteří mohli, ale nepřišli, neb „nemá to cenu“. A kdysi nenávidění a zlí komunisti? Tak ti získali téměř 15%. Někdo říká, že ta temná doba je dávno pryč, že volit komunisty nebo demokraty je stejné – stejná verbež. Takže „nic proti ničemu.“ Zrovna tak, jako byl komunismus označen utopií a ideologií, je viděna ta vymodlená demokracie. Utopie a planá ideologie.
Tatíčku Masaryku, klesli jsme hluboko. Žijeme v té nejlepší době, jakou jsme si jen mohli pro život přát. A pořád nadáváme, neustále si stěžujeme, ničeho si nevážíme, o nic neusilujeme. Je to vskutku velmi, velmi snadné a poněkud nezodpovědné. Obávám se, že nás to jednou bude hodně mrzet. O přístupu ke vzdělávání, promiňte mi, před Vámi pro jistotu pomlčím.
Vyzdvihuje se fakt, že žijeme v ekonomické krizi. Opravdu ale žijeme v krizi ekonomické? Podle mého názoru je to krize morální. Týká se nás všech. Neuznáváme hodnoty, jako je láska, přátelství a mír. Ustavičně vyhledáváme zlo, jelikož když jej najdeme, můžeme tvrdit, že vlastně ani nemůžeme nic dělat jinak, lépe, neb ve zlé době je člověku křivděno. Cítíme se ukřivdění, k tomu osamělí.
Slušní, hodní a pracovití lidé nejsou dneska ceněni. Je to k vzteku. Zlí, nečestní a neféroví lidé jdou vpřed. Já se ptám – je to skutečně tak? Je to vůbec možné? Kdo by tohle dovolil?
Ten věnec Vám, pane prezidente Masaryku, dneska, v 16:00, položí k nohám Miloš Zeman. Tento pán je vyhlášený vtipálek, milovník alkoholu a samozřejmě i prezident, abych nezapomněla. Doufám, že před Vámi ohne svůj hřbet. A rovněž i my všichni, alespoň v mysli, Vám vzdáme hold. Dokázal jste totiž to, čeho si, bohužel, málo vážíme. Jsme svobodní, rovní a volní, žijeme v míru a bohatství.
Jedině tehdy, až si naše obrovské vítězství uvědomíme, až nebudeme ohrnovat nos nad těmi největšími lidskými hodnotami, až budeme Jedno, tehdy konečně řekneme, že život v demokracii je krásný a je pro nás darem nevyčíslitelné ceny. Bojím se jenom, aby už pak, jednou, nebylo pozdě. Potom nám zbudou oči pro pláč a zajizvená ústa se vzpomínkou na Vás, pane prezidente, na Kryla a na Havla.
„Demokracie pravá spočívá v mravnosti.“
