Prázdninový deník I
Den se dnem se sešel, a tak je tu úterý, 9. 7. 2013. Na notebooku na mě svítí čas 22:35. Něco málo jsem již stačila napsat – kvůli FAMU – mám sice sotva dvě povídky (mají být tři), přičemž námět a dva rozbory celovečerních filmů na mě teprve čekají. Inu, jde to pomalu, ale jde to. Prázdniny si užívám po svém; odpočívám, trávím moře času s rodinou, snažím se psát i číst, poslouchám Kryštofy a zároveň přemýšlím o své vlastní tvorbě a k tomu se každý den něco děje, a tak se rozhodně nenudím.
Doposud jsem trávila léto převážně v Mostě, avšak to se ode dneška změnilo. Teď sedím na posteli, na nohou mám notebook, který krásně hřeje, vedle sebe sestru, jež neuvěřitelně funí, a kolem mě se rozprostírají jen dřevěné stěny podkrovního pokojíčku. Jsem konečně zase na chatě! Společně se mnou je tu ještě již zmiňovaná Rolnička, Honzík, mamka a Vláďa. Leč občas říkám si ježíšmarjá, v jaké společnosti jsem se to ocitla, ve skutečnosti je to docela príma.
Ale zpátky do nedávné historie. Alespoň tedy o pár krůčků zpět. Minulý týden měly jsme pár dní na starost Honzíka jen my s Rolničkou, jelikož do školky už nechodí (a nebude) a jelikož my dvě už do školy rovněž nechodíme (a budeme), můžeme tak krásně pobývat spolu. Někdy je to na vraždu, jenomže většinou je to pohoda a spousta legrace. Rolnička a já jsme na těch pár dní vymýšlely program – jednak pro brášku a pro nás jakbysmet, poněvadž my bychom se přece rovněž nudily, to je jasné. A proto naplánovaly jsme výšlap na hrad Hněvín. Honzík samozřejmě reptal, a aby ne! Vzali jsme to totiž po cyklotrase, a tak byl výlet o něco delší. Avšak stálo to za to. Nám i Honzíkovi. Jemu jsme koupily postavičku Scoobyho a my byly pochválené, že jsme všechno zvládly. Nutno zmínit včelí roj, na který jsme při cestě narazili. Šli jsme vám takhle po ulici a najednou nikde nikdo, přitom bylo sotva odpoledne a provoz byl celkem slušný. V tom jsme se ocitli v obležení bzučících včel. Co teď? Pelášili jsme, co nám nohy stačili. A utekli jsme jim! Za rohem jsme se řehtali dobrou čtvrt hodinku, jak jsme blbé, neboť do včelího roje se můžeme přimotat snad jedině my dvě a Honzík se smál rovněž (asi nám).
Jeden den, tuším, kterak v úterý to bylo, jsme se já a Rolnička vydaly na Bořeň. Vlakem jsme dojely do stanice „Bílina Kyselka“ a odsud jsme šly pěkně po zelené až nahoru na horu. Počasí nám vskutku přálo a bylo to nádherné. Skoro jako v pohádce! Po Staropramenu Cool jsme se vydaly na cestu dolů, jenomže protože jsme měly hlad, rozhodly jsme se zastavit v supermarketu pro nějakou menší svačinu. A tak jsme šly. Šly a šly. Šly jsme doopravdy dlouho a víte, kam jsme došly? Do příbytku vlasatého a vousatého bezdomovce, jenž na nás hleděl skrz krabici, a my dostaly strach, jelikož člověk nikdy neví, co je druhý člověk zač. Proto jsme se vypařily. Co nejrychleji a co nejnenápadněji. Ty naše orientační schopnosti! Konečně jsme se napojily na asfaltovou cestu. Domnívám se, že jsme to vzaly přes to nejnebezpečnější, nejtemnější a nejzapadlejší místo v celé Bílině! Já nejsem vyloženě strašpytel, ale přiznávám se, že tehdy jsem se hodně bála! Nevím ani za jak dlouho, ale nakonec jsme si koupily jídlo a pití a doslova jsme žraly jako zjednané. Na nádraží jsme se vydaly raději podél silnice. Pod cedulí „Bílina Kyselka“ jsme čekaly, přísahám, hodinu, než před námi konečně zastavil osobní vlak jedoucí do Mostu. Za tu hodinu nás míjely vlaky nákladní a rychlíky, které však na této stanici nezastavovaly, neb měly asi zpoždění. Přitom jsme si časy odjezdů zjišťovaly a počítaly jsme sice s čekáním, avšak maximálně čtvrt hodinovým. Ale nevadí, byť zbytečná ztráta času, přesto – jsou i horší věci, ne?
Poprvé v životě jsme mluvila ze spaní. Říkala jsem něco ve smyslu „spoul“ a Rolnička na mě začala zděšeně mluvit, dvě hodiny k ránu blikaly na budíku, a tak jsem se mírně lekla i probrala a když se mě Rolnička optala, co a proč tady povídám, odpověděla jsem jí prostě „sloup“, načež jsme obě dostaly záchvat smíchu jak hrom, a tedy stalo se, že jsme se smály až do noci. I ráno jsme se tomu smály.
Sport patří k životu, a proto jej mám v životě zakomponovaný rovnou dvakrát. Ten první dělám jaksi pasivně a ten druhý jaksi aktivně. Přestože nejsem tenisový nadšenec, Wimbledon je prostě událost! Fandila jsem Petře Kvitové a potom jsem už nefandila nikomu, přesto jsem byla unesena výjimečnou atmosférou, a tak sledovala jsem pravidelně, co se právě děje na precizně upraveném trávníku. A jsem šťastná, že mužskou dvouhru vyhrál Murray! Aktivně jsem se během prázdnin hýbala již mnohokrát, neboť dala jsem si předsevzetí a snažím se jej plnit. Doma byste mě tak klidně mohli spatřit v pokoji, jak si cvičím, protahuji se a posiluji. Musím ovšem zmínit, že Rolnička je daleko vytrvalejší než já a má proto můj obdiv, což jí samozřejmě jen tak neříkám, aby nezpychla. A venku se ráda projdu, zabruslím a neméně ráda začutám s Honzíkem (Rolnička je rozhodčí). Všechno jmenované jsme nedávno prováděli na Benďáku. Tohle místo mám v oblibě, obzvláště pak k večeru. A taky se stále lekám těch ryb. Ony vždycky neočekávaně vyskočí z vody ven a já obvykle strachy poskočím! S Honzíkem a Rolničkou jsme házeli žabky. Mně to příliš nejde, ale ráda se na to dívám a pro uši je to neuvěřitelně příjemný zvuk, který se mi opravdu líbí. „Plom!“
V běhu večerů jsme spolu s Rolničkou zhlédly již nespočet filmů. Koukáme záměrně na filmy k povinné četbě, ale samozřejmě hlavně na francouzské komedie, americké slaďárny a na filmy, kde hraje Colin Firth, kterého jsme si zamilovaly, jelikož je úžasný, dokonce i feministické dvojče je toho názoru, a tudíž to musí být pravda!
Stačila jsem se účastnit rodinné oslavy v Liběšicích (okres Žatec). Cestu tam odřídila Rolnička, takže jsem neobvykle rychle opustila vůz a pádila se přivítat se všemi příbuznými. Představte si pohromadě na jednom místě: dvě babičky, dva dědy, mamku, otčíma, brášku, sestru, tetu, strejdu, sestřenku a její pubertální kamarádku a k tomu otevřená vrata, kterými vás chodí obhlížet pokaždé jiná zvědavá sousedka! Představu, myslím, máte dokonalou, a tak není potřeba více líčit prostředí. I když příroda kolem přízemní chalupy je nádherná. Chaloupka je jakoby zapadlá v rovině, ale v dálce a každým směrem můžete vidět hory, vršky a lesy. K oslavě takové mám jen to, že vše proběhlo hladce a v duchu uvolněném, takže se žádná kovbojka nekonala. Babička Hana nás všechny úspěšně přecpala a byla šťastná, že se jí to povedlo, koneckonců jako obvykle. Ještě nikdy se mi nepodařilo naplnit slib, jenž si dávám pokaždé, když odjíždím od babičky – totiž „už nikdy“ – v souvislosti s tím jídlem. Zpáteční cestu jsem měla na starost já. Většinou je to tak, že já kritizuji Rolničku za její „barbie style“ jízdy, zato Rolnička kritizuje samozřejmě mě za můj „men style“ jízdy. Ať je to však jak chce, doteď jsme všichni po našich stylech živi a zdrávi, a to je přeci hlavní.
Na sobotu, kdy bylo 6. 7. 2013, kdy Jiřinka měla narozeniny, kdy byl Jan Hus upálen a kdy právě končil filmový festival v Karlových Varech, jak výjimečný to byl den – takové událostě, jsme se domluvili, že pojedeme na výlet. A jelikož Karlovy Vary nejsou až tak daleko, rozhodli jsme se, že se vydáme tam a ne jinam. Mamka pravila, kterak pojede s námi, jelikož Vláďa měl smluvenu zábavu s kolegy z práce (sympatický název pro zkoulování se) v Jirkově, a tak zkrátka pojede i ona a samozřejmě i náš Honzík. Vyjeli jsme brzy ráno, a to vlakem. Na tuhle cestu vzpomínám ráda i nerada. Nerada proto, že mamka má ve zvyku okounět všude nejméně o půl hodiny dříve a všude proto zbytečně čekáme, i když alespoň jsme si stačily dát kávu, a ráda proto, že s námi v kupé seděli dva mládenci, kteří se mně líbili, poněvadž vypadali velmi sympaticky, vtipně, chytře a celkově slušně a hodně. Ten mladší seděl naproti mně a hezky se smál. Já jsem se taky smála, ale to bylo to jediné, nač jsem se zmohla, protože uznejte – s mamkou po pravici, s Rolničkou po levici a s Honzíkem naproti více nelze. A vlastně je to dobře. Já bych se na víc stejně nezmohla. Mladík, nazvala jsem si ho pracovně Jablíčko (nesměle jej cestou chroupal), vystoupil ve Stráži nad Ohří. Při výstupu na mě kývnul a naposledy se na mě usmál. Já jsem Jablíčko nějakou chvilku ještě pozorovala z okýnka a tím celý p. (platonický?) příběh skončil.
V Karlových Varech byly davy lidí, a to já nemám obyčejně ráda, jenomže tenhle dav mi úplně nevadil. Všude to vypadalo jaksi jinak než kdykoli. Plakáty, letáčky, noviny a další prospekty, které upozorňovaly na filmový festival, byly téměř všude a mně se to velice zamlouvalo, protože myslím, že tenhle festival byl dost dobrý nápad, i když patrně dost drahý, přesto jsem pro. Na kolonádě jsme si koupili oplatky a procházeli jsme se. Později jsme se usadili v parku a já bych to celé nazvala piknikem. A byl to krásný piknik! Honzík byl moc hodný, s mamkou jsme si neotřele povídaly a bylo nádherné počasí, přitom nebylo příliš horko. Musím poznamenat, že bych příští rok ráda navštívila festival s permanentkou, která stojí dva tisíce korun, zato (za to) se člověk může dostat do všech promítacích sálů a může si vychutnat tolik filmů, kolik se mu zlíbí. Budu o tom uvažovat, protože mně by se to tedy zamlouvalo. Když jsme se tak promenádovali, tak jsem zaznamenala, že Fulmayu jsme již viděly, a to docela nedávno spolu s Rolničkou a Svatoňkou v kině Kosmos, kde nás bylo všeho všudy pět, a tak doufám, že tady byl tento povedený snímek daleko navštěvovanější. Den utíkal velmi rychle. Představte si, že jsme na mostě, kde zrovna stepoval talentovaný mladík, potkali tetu a její nejlepší kamarádku, které jsou z Litvínova. My z Mostu, ony z Litvínova a potkáme se na mostě v Karlových Varech! Společně jsme zašli na kávu, avšak protože za pár chvil nám měl jet vlak, tak jsme se rozloučili a šli jsme směrem k nádraží. Cestou jsem zahlédla Roberta Zárubu a Noru Fridrichovou – vypadali docela obyčejně a vezli kočárek, o pár kroků dál si to štrádoval s nosem vzhůru Dan Bárta a jeho přítelkyně (mluvčí Karla z Topky), kteří vypadali ještě obyčejněji a já nevím, co na nich kdo může mít. Dana Bártu já nemám ráda. A kousek u Puppu jsme narazili na Miroslava Táborského a jeho manželku. Miroslava Táborského mám naopak velmi ráda, ale musím opět poznamenat, že všichni jsou prachobyčejní. Tudíž žádné celebrity, protože i herectví je jenom povolání, které se samozřejmě může stát i zábavou, koníčkem a dobře hodnocenou prací, je-li vykonávána dobře – ostatně jako všechna jiná povolání, a proto já celebrity neuznávám, poněvadž jenom si vzpomenu třeba na celebritu Ornellu a plnou kopu dalších dutých hlav, tak je mně krapet nevolno a mám vztek, kterak je jich všude plno, přitom člověk nazývaný celebritou by měl jít přeci příkladem a vzorem, abychom si my obyčejní mohli vzít ten příklad a být obohaceni, přičemž jsem napočítala na prstech jedné ruky počet opravdových českých celebrit, takže zase prr – tolik celebrit se po kolonádě nepromenáduje.
Myslela jsem na pana L., jak jej přezdívám, ale nevím....
V neděli večer jsme s mamkou a Rolničkou zavítaly opět na Hněvín. Byl tu totiž koncert Věry Martinové, kterou jsem znala pouze dle jména, a tak těšila jsem se, až ji poznám dle zpěvu. A opravdu – vůbec mě nezklamala! Všimla jsem si, že mamka i ostatní lidé sem tam zaslzí a já jsem byla nadšená, jaké má pěkné písničky. Zpívala moc hezky a texty byly úžasné, což je podle mě klíčem k úspěchu. Po koncertě seběhly jsme k Mekáči, kde jsme se v půl desáté cpaly všemi těmi dobrými, leč nezdravými věcmi. O mamce toho zase víc vím a jsem za to ráda.
Honzík dostal masožravou květinu. Adéla. Její místo je na parapetu v obýváku. Ještě že tak! Mně totiž není sympatická ani trochu, ba se jí i bojím, byť zbytečně. Honzík a Vláďa jsou jako praštění a sbírají kvůli ní mouchy. Já si ťukám na čelo a chodím kolem Adély obloukem.
Jejda, mám popsáno už dost místa, ale což, však vy si s tím poradíte. Můžete si to klidně rozfázovat, to se pak čte fajnově, jakoby na pokračování. Takhle to občas dělám já, když nemám tu správnou náladu na čtení.
Dneska na mě kouká zase jiné datum. 10. 7. 2013. Nyní je 20:50 a já sedím potmě v pokoji a je mi zima, protože před momentem jsem si dala studenou sprchu, navíc venku, což bylo příjemné jen pár chvil. Včera večer jsme ještě koukali všichni společně na Mikulášovy patálie, svítili petrolejkou a bylo nám všem příjemně. Ráno mě probudila Rolnička. Sešli jsme se dole, v obýváku, posnídali a popili kávu. Potom jsme chystali věci na ven. Vláďa sekal, mamka vyndávala židle a utírala stůl, Rolnička hlídala Honzíka a já jsme mezitím vysávala uvnitř. To je vám letos much a havěti všelijaké. Humus! Mně to ovšem nevadí, poněvadž si vždycky zapnu průmyslový vysavač na maximum a ladně vcucávám vše, co se mi nelíbí. Jednou jsem tak vcucla smrdutou květinu, avšak hned jsem ji silou vytáhla, protože mamce se líbí a je to její květina.
Ještě odbočím k těm květinám, jelikož patrně vypadám jako hrozný neřád a hubitel květin. Ba ne, to tedy nejsem. Jen se nevyznám v bylinkářství a vlastně celá biologie jde tak trošku mimo mě, protože nikdy jsme nebyla dostatečně motivována ke studiu této vědy, leč krásné a jistě i zajímavé, avšak ze školy základní pamatuju si jen velrybí echolokaci a o ostatním echo nemám. Na škole střední hodiny biologie vnímám jako cosi nutné a povinné, ale nic víc. Sem tam test, sem tam jednička či dvojka (maximálně a výjimečně trojka), avšak nic víc. Opravdu. Obecně však – příroda je nádherná a jakoby čistá – a já v ní jsem ráda a v podstatě i dost často.
Grilování je úžasná věc. Z topinek mě ale vždycky bolí břicho.
Přes den jsem si četla Bylo nás pět, to je vám tak veselé čtení, jen co je prauda! Zbývá mi pár posledních stran, a tak si je šetřím, abych měla do soboty co číst. Počasí se dneska vydařilo. Opalování si užívám. Vždycky jsem černá jako bota, což platí i protentokrát. Taky jsem přemýšlela, co s tou mou hřívou, kterou mám na hlavě, poněvadž už mě nebaví. Asi zajdu k holičce. Rovněž jsem vymýšlela, co s tím tetováním. Já a Rolnička si totiž plánujeme jedno malé a stejné na levou ruku. Samozřejmě to má symboliku, nebojte. Jenom nevíme, jestli to říci taťkovi předem, nebo neříkat nic. A proto to možná počká a odložíme náš plán na dobu neurčitou, jelikož nechceme zbytečně pobuřovat. Každopádně tenhle náš společný nápad uskutečníme, o tom není pochyb.
Rovněž se snažím nezakrnět, a tak jsem si zjistila základní pojmy týkající se žurnalistiky, a tak už vím, co znamená třeba takový digest nebo remitenda. Tahle dvě slova mi utkvěla v paměti – i venku u vody si je opakuji (přitom nejsem cvok).
A plány na čas nejbližší? Do soboty jsem na chatě. Do té doby máme v hledáčku několik výletů a já se na ně těším. Od pondělka bychom zase měli být doma – já, Rolnička a Honzík – však v Mostě se mně to nezamlouvá, protože co stále podnikat? Kdyby to záleželo jenom na mně, já bych si asi poradila, avšak je fakt, že bych se nejspíš po chvíli nudila a rovněž jsem raději mimo všechny, po kterých se mi sice stýská, ale raději jsem prostě jaksi mimo město, a tak pojedeme na pár dní k babičce. Poté se už nehorázně těším k tátovi! Neviděli jsme se téměř dva měsíce! Den dva bychom měli zůstat v Praze, možná zajdu za Bucíkem, a pak hurá do Kališť (víska nedaleko od Humpolce). Tady já mám vždycky co dělat a rozhodně se nenudím. Ale uvidíme, jak to bude, protože někdy je to takové a jindy makové – zkrátka člověk nikdy neví, avšak stejně se strašně těším! Snad navštívíme i babičku a dědu.
Měla bych začít se svou ročníkovou prací na dějepis. Týká se mých předků. Jakési tajemství rodu. Přeci jen je škoda, že nejsem ta celebrita, jelikož těm to zjistí druzí a celebrita k tomu dostane honorář, jaká nespravedlnost! Ale co. Třeba mě to bude i bavit. Navíc se mohu dozvědět něco o své rodině a musím říci, že by to bylo určitě zajímavé. I přesto - ještě to chvíli nechám plavat.
Třebaže je srpen ještě hodně a hodně daleko, vím, že jej budu trávit na Lipně, a to ve složení: mamka, Vláďa, Rolnička, Honzík a já, pak u babičky v Liběšicích, následovně u Honzíkovy babičky v Košťanech (víska nedaleko od Teplic). Poté se nemohu dočkat na Svatoňku, se kterou strávíme, doufám, týden na naší chatě, přičemž to bude čistě dámská jízda: já, Rolnička a Svatoňka. A potom? To se ještě uvidí....
Je pořád 10. 7. 2013, 21:59. Plánuju si, že Prázdninový deník I zveřejním v sobotu večer. Ale internet mi vážně nechybí, čemuž se upřímně divím, avšak i to rádio a noviny jsou návykové. Je to legrační. Všechno je návykové. Naladěný mám Impuls a pročítala jsem si Právo (dostali jsme ho, jako jednu z mála věcí, zadarmo, když jsme byli v Karlových Varech). Televizi tu máme naštěstí jen kvůli DVD. Píšu naštěstí, protože i to je úděsně návykové, navíc na Události už nekoukám, protože jsou pro mě něčím, čemu já ani omylem na sto procent nevěřím (dělají to ti „seriózní“ a „vtipní“ reportéři). Emma Smetana si spletla moderátorský pultík s molem a slečně Ochotské patrně nevyšla práce u silnice (negativní kritika mě neoslovuje, ale tohle je prostě fakt a já si nemůžu pomoct).
A tak tu máme 11. 7. 2013, 00:06. Četla jsem si něco o psychologii a poslouchala Kryštofy. Z okna vidím jen černou tmu, které se, obzvláště tady na chatě, bojím. Bojím se však ráda.
19:04. Vláďa včera pozdě do noci koukal dole v obýváku na nějaký horor. Mně stačily ty výkřiky a zvuky, které patří ke každému dobrému hororu, co byly slyšet až nahoru do pokoje. Musím říci, že když s námi byl ještě táta, tak ten také moc rád vysedával pozdě do noci v obýváku, avšak zvuky jsem slyšela jiné. Hezčí. Táta vždycky hrával na kytaru a k tomu popíjel víno. Říkala jsem si, že až budu dospělá, tak rovněž budu popíjet víno, jelikož člověk pak vypadá důležitě. Teď jsem dospělá a víno nepopíjím, neb mi příliš nechutná. Třeba časem, protože, jak táta říká, ke všemu se jednou dozraje.
Dneska jsme výletovali. Počasí k tomu bylo ideální, jak říká zase mamka. Byli jsme na Lokti a v Lokti, přičemž prohlídka hradu a vlastně celé město mě nadchlo! Pak jsme zapluli do cukrárny na náměstí, kde jsem byla uchvácena pohledem na starší paní. Ono to zní divně, starší a ještě ke všemu paní (byly dvě), avšak hned to objasním – byly to totiž dvojčata. Na sobě měly oblečeny stejné kalhoty a totožná trika (jen rozdílné barvy, jedna modré – jako já, druhá růžové – jako Rolnička). Mamka se tomu smála a říkala, že takhle jednou budeme vypadat i my. Dvě stejné báby, s tím, že jedna bude mít na levé paži ten vytetovaný strom, jenž do té doby možná trochu změní celkový tvar a barvu.
Pořád dokola řeší Jana Fischera a jeho podivné peníze na prezidentskou kampaň, když stejně ani nevyhrál. Celá vláda a česká honorace jsou zloději, lháři a mafiáni (a všichni to moc dobře vědí), a snad proto řeší nebezpečného komunistu Fischera. Věřím, že takový kalous ušatý je vzteky bez sebe, že mu Fischer zasedl teplou židli na ministerstvu. Však kalous se usadí jinde a nahrabe si odjinud. Stejně i zbylí páni ministři v demisi, a nejen ti. Ale pryč od tohoto tématu. Boží mlýny melou.
Na Hauenštejn už mě nikdo nedostane. Je to prostě soukromá barabizna, na které sice probíhá rekonstrukce – vybírají proto tučné vstupné, zato (za to) vám dají tištěného průvodce a to je všechno. Expozici tvoří několik dřevěných soch a kašnička na rozpadlém nádvoří. Věřím tomu, že to jednou bude opravdu pěkné a docela bych to majiteli i přála, jenomže mně to vážně stačilo a vícekrát na Hauenštejn nemusím.
Četník ze Saint Tropez. To jest náš dnešní večerní film. Přemýšlela jsem, že právě ten rozeberu a zašlu do 30. listopadu 2013 na FAMU. A Zaz vydala nové cédéčko! Poslechla jsem si z něj zatím jenom pár písniček, ale i tak už patřím mezi ty, kteří si jej opatří, nejlépe zakoupí. Obzvláště skladba „Si“ ve mně zanechala nádherné pocity a dojmy. Budu dělat všechno pro to, abych si již nemusela gůglovat překlady písní a rozuměla jim sama od sebe – jako abych uměla francouzsky, k čemuž, pomocí učení, snad jednou dozraju. Proč musí být všechno tak děsně nejisté?
Tož 12. 7. 2013, právě 18:06. Co k létu nesmí chybět, je meloun. A tak meloun nechyběl. Nejraději jej vyhryzávám z toho zeleného obalu (čili slupky). Člověk je vždycky děsně zapatlaný, tedy alespoň co se mě týká. Obdivuji Vláďův způsob přípravy melounu. On jej jaksi rozporcuje na menší části, přitom každá je zhruba stejně veliká a zároveň to vypadá velice úhledně. To bylo něco k melounu.
Dneska jsme si docela mákli na zahradě a musím se přiznat, kterak mě bolí ruce. Ale je to zase jednou hotovo. Odstraňovali jsme nálety, káceli strom a snažili se celou zahrádku nějak esteticky vylepšit. Myslím, že se nám to celkem podařilo. Honzík nám úžasně pomáhal a dokonce sám připravil větývky na večerní zátop (ráno bývá pěkná zima) a táborák. Malej, ale šikovnej!
19:11. Hozník a Vláďa mě poňoukli k tomu jít do garáže. Před garáží chovám ústup, jelikož je tam zima, tma, ozvěna a binec (Vláďa hrdě říká, že je to pracovní binec a že to jinak nejde). Mimo zmíněných věcí je tam ještě spousta pavouků. Pavouci pro mě nepředstavují bůhvíjaké nebezpečí, přesto jejich společnost záměrně nevyhledávám. Jenže to bych nesměla chodit do té garáže. Ani nevím, jak přesně se ten pavouk nazývá, ale je to prý nějaká vzácná čeleď, požírá to jiné druhy pavouků a má to takovou specifickou zlatavou barvu (přání to neplní). Vláďa a Honzík se kochali, zatímco já jsem přemýšlela, kam v garáži zapojit vysavač. Ba ne, tohle nevysaju, pokud se to ovšem bude chovat slušně....
Kluci si dneska hráli na archeology. Honzík totiž dostal hračku, s níž se vlastně úplně nehraje, nýbrž jejím účelem je tu hračku najít nebo tak podobně. Zkrátka z hroudy, dobrá – z destičky hlíny, kde je ukryt rozložený tyranosaurus (na kostičky), se má toto vyhynulé zvířátko osvobodit a poté poskládat dohromady. Kluci si s tím vystačili celé odpoledne a mě bavilo koukat, jak krásně tu hlínu oťukávají a čistí.
Vyslechla jsem si rozhovor dvou dam, který mě roznítil. Jsme to ale kritici! Je přeci taky hloupé povídat hlouposti, co myslíte? Nemusíme ustavičně dokazovat, že dokážeme komunikovat a že zapadáme. Mlčeti zlato.
20:14. Sousedi. Napadlo mě, že jsem se o nich ani nezmínila. Tedy. Vlevo od nás má chatičku Bulhar. Je to pracovitý chlapík středního věku (čili mladík, jak by pravila mamka), který sem jezdí na víkendy a o prázdninách zde pobývají jeho rodiče, kteří jsou velmi hodní a sympatičtí. Když tu jejich syn není, tak se mu starají o zahradu, pán seká trávu a paní zalévá květiny. Nad námi má sídlo pan Kopeček. Tedy pan Kopeček (mně se to příjmení obrovsky líbí), je starý pán, penzista, jenž má fůru času a fůru práce již nemá, a tak okukuje, co se děje kolem. Mně to občas leze na nervy, avšak třeba jednou taky budu takto okukovat, kdoví. Pod námi jsou dvě chaty. Ta více vlevo patří Jágrovi. On to ve skutečnosti není žádný Jágr (ten by měl asi daleko honosnější bydlo a asi taky někde jinde), ale je známo, že je to podnikatel odkudsi z Chomutova. On nosí tanga a opaluje se, jeho manželka vaří a seká trávu. Spolu mají dva syny. Jsou docela živí a nejčastěji jezdí dolů do Perštejna na čtyřkolkách. Inu, čtyřkolka – to je věc! Vedle nich stojí chata s ukřižovaným Kristem v průčelí. Mně to připadá směšné, ale pro ně je to vážná věc, jako pro sousedy. Věřící však nejsou. Pan Č., my mu říkáme Čermi, je, tuším, rok v důchodu. Je to pedant a moc nemluví. Vstává brzy, každé ráno chodí do lesa k pramenu kontrolovat množství vody, dělá si záznamy a mně připadá, že je to něco jako: „hamty, hamty, ať mám víc než tamty“ (možná se pletu). Jeho manželka je daleko mladší a k tomu učitelka. Většinou chodí po zahradě a dělá práci pro práci, dohlíží na jejich dceru, k večeru se opaluje a u toho čte. Rodina pana Č. má ještě psa. A to je celé naše sousedstvo. Není to žádná hrůza, vězte, poněvadž my jsme lidé slušní. „Dobrý den“ a „na shledanou“ si běžně říkáme, sem tam se na sebe usmějeme, občas prohodíme pár slůvek, a když nastane problém, tak jej dokážeme vyřešit celkem s přehledem a bez zbytečných naschválů a komplikací. Pravda, lépe by bylo, kdyby si každý hleděl svého, jenomže to je utopie.
Rolničku dneska kouslo hovado. Výhodou je, že je to označení konkrétního hmyzu a zároveň i vyjádření toho, co si o něm člověk myslí.
Sobota 13. 7. 2013. Mezipřistání v Mostě. Odpoledne jsme byli v Klášterci nad Ohří. Mimo města a zámecké zahrady jsme navštívili tamější zámek a vzali jsme si pohádkový okruh. Prostě krása!
Před chvilkou jsem na notebooku klikla na modrou ikonku e a otevřela počtu (od slova počítat) a je to príma, když vám někdo napíše, čímž chci říci prostě jen to, že je to príma. Tak jsem si vzpomněla, že před týdnem jsme se sešly s Pájou. S těmi předchozími větami to souvisí proto, že Pája ráda píše, přičemž posílá pohledy a dopisy ručně psané – to je rovněž pěkné. Nádherně jsme si popovídaly. Ona je sice o rok mladší, ve sboru zpívala o jeden hlas výš než já, zato si bezvadně rozumíme. Je to taky hrozný cholerik, avšak já ji mám ráda takovou, jaká je.
V Centralu jsme k večeru kupovali mrkve. Petr je ten nejsympatičtější muž za pultem!
Strašně mě rozbolela hlava, jenomže lék pomalu působí. Tím lékem je bramboračka od mamky (proto ty mrkve) a kakao z puntíkovaného hrníčku.
Četla jsem si článek o radostech a podobných stavech a musím říci, že mě to celkem zaujalo a oslovilo. Vás tímto odkazuji na dm a časopis active beauty.
19:01. Rozhodla jsem se, že do Prázdninového deníku I již nenapíšu ani čárku, jelikož proč by to pak byl Prázdninový deník I, že ano?