Návrat krále
Ještě dost dlouhou dobu mne doháněl téže p(r)ocit. Vlastně se ale nestalo vůbec nic. Nic. Možná právě to „nic“… Ani nenastal žádný problém, přesto na mne dolehla spousta všelijakých starostí a já jsem znovu pocítila, že jsem jen člověk z masa a kostí, třebaže za normálních okolností jsem celkem odolná vůči nepříznivým vlivům a vydržím vskutku mnoho, neboť co mne doposud nezabilo, to mne vždycky posílilo, což jsem, samozřejmě, zjišťovala až postupem času. Teď jsem však svou radost nechala poničit vztekem a pocitem marnosti a veškerá má snaha o pozitivní afektivitu přišla vniveč.
Ráda se vracím – domů, ke starým příběhům, k dávno zapomenutým věcem – pokaždé mají jakoby jinou chuť a člověk v nich stále objevuje to, co mu dříve unikalo. Například v díle Ericha Fromma jsem našla přesně to, co mne tak trápí – byla jsem upřímně překvapená, jak vůbec může docházet k tomu, že v různých dobách a na zcela odlišných místech, se rodí lidem v hlavách téměř totožné myšlenky.
Erich Fromm: Mít, nebo být? (str. 164 – str. 167)
„Kdyby evropská historie pokračovala v duchu třináctého století, vyvíjel by se duch vědeckého poznání a individualismu pomalu a evolučně a my bychom se patrně nacházeli ve šťastnější situaci. Avšak rozum se počal zvrhávat v manipulující inteligenci a individualismus v sobectví. Krátké období christianizace skončilo a Evropa se vrátila k původnímu pohanství. Ať se jednotlivá pojetí jakkoliv liší, všechny větve křesťanství mají společnou víru: v Ježíše Krista jako Spasitele, který obětoval svůj život z lásky ke svým bližním. Byl hrdinou lásky, hrdinou bez moci, který neužíval moci, který nechtěl vládnout, který nechtěl nic mít. Byl hrdinou bytí, dávání, sdílení. Tyto kvality hluboce zapůsobily na římskou chudinu i na některé lidi z bohaté vrstvy, kteří se dusili ve svém sobectví. Ježíš se odvolával k srdcím lidí, i když byl z hlediska intelektuálního považován v nejlepším případě za naivního. Tato víra v hrdinu lásky získala stovky tisíc přívrženců, z nichž mnozí změnili svůj způsob života, nebo se sami stali mučedníky. Křesťanský hrdina byl mučedníkem, protože tak jako v židovské tradici je tu nejvyšším cílem obětovat svůj život bohu nebo bližnímu. Mučedník je pravým opakem pohanského hrdiny, kterého zosobňují řečtí a germánští hrdinové. Cílem hrdiny bylo dobývat, vítězit, ničit, loupit; naplněním jejich života byla hrdost, moc, sláva a krajní dovednost v zabíjení. (Sv. Augustin přirovnával římské dějiny k historii lupičské bandy.) Pro pohanského hrdinu cena muže spočívá v jeho obratnosti, jak dosáhne moci a jak ji udrží – a umíral ochotně na bitevním poli v okamžiku vítězství. Homérova Ílias je poeticky nádherným popisem glorifikovaných dobyvatelů a loupežníků. Základními vlastnostmi mučedníka jsou bytí, dávání, sdílení; vlastnostmi hrdiny vlastnění, vykořisťování, vynucování. (Mělo by se dodat, že formování pohanského hrdiny je spojeno s patriarchálním vítězstvím nad matriarchální společností. Nadvláda mužů nad ženami je prvním aktem dobývání a prvním využitím síly pro vykořisťování; ve všech patriarchálních společnostech po vítězství mužů se tyto principy staly základem pro lidský charakter.) Který z těchto neslučitelně protikladných modelů pro náš vývoj stále převládá v Evropě? Když nahlédneme do sebe, na chování většiny lidí, na naše politické vůdce, je nepopiratelné, že náš model toho, co je dobré a cenné, je pohanský hrdina. Dějiny Evropy a Severní Ameriky jsou navzdory konverzi k církvi historií dobývání, hrdosti, chtivosti; naše nejvyšší hodnoty jsou: být silnější než ostatní, být vítězem, dobýt druhé a vykořisťovat je. Tyto hodnoty se shodují s naším ideálem „mužnosti“; mužem je pouze ten, kdo dokáže bojovat a dobývat; každý kdo není silný v použití síly, je slabý, tj. „nemužný“. Není třeba dokazovat, že dějiny Evropy jsou dějinami dobývání, vykořisťování, síly, utlačování. Asi neexistuje žádné období, které by nebylo charakterizováno těmito faktory, jichž by byly ušetřeny všechny rasy nebo třídy, často včetně genocidy, jako tomu bylo u amerických indiánů, a dokonce nejsou výjimkou takové náboženské iniciativy jako křižácké výpravy. Bylo toto chování motivováno pouze vnějškově ekonomicky nebo politicky a byli obchodníci s otroky, vládci Indie, vyhlazovatelé indiánů, Britové nutící Číňany otevřít jejich zemi pro dovoz opia, iniciátoři obou světových válek a ti, kteří připravují další válku, byli to křesťané ve svých srdcích? Anebo byli tito vůdcové pouze chamtivými pohany, kdežto velká masa obyvatel zůstala křesťany? Kdyby tomu tak bylo, mohli bychom se cítit šťastnějšími. Bohužel tomu tak není. Vůdcové byli jistě často chamtivější než ti, kdo šli za nimi, protože mohli získat víc, ale nedokázali by své plány uskutečnit, kdyby v minulosti i v jejich době nebyla součástí sociálního charakteru touha dobývat a vítězit. Stačí si pouze připomenout nevázané, bláznivé nadšení, s nímž se lidé účastnili rozličných válek v posledních dvou staletích – připravenost milionů riskovat národní sebevraždu, aby ochránili obraz „nejsilnější moci“ nebo „cti“ nebo zisku. A jiný příklad – pohleďte na frenetický nacionalismus diváků olympijských her, které údajně slouží míru. Popularita olympijských her je skutečně sama v sobě symbolickým výrazem západního pohanství. Jsou oslavou pohanského hrdiny – vítěze, nejsilnějšího, nejvíce se prosazujícího – a lidé nevidí špinavou směsici obchodu a publicity, která charakterizuje současnou nápodobu řeckých olympijských her. V křesťanské kultuře by mohly pašijové hry zaujmout místo olympijských her, ale jediné slavné pašijové hry, které máme, jsou turistickou senzací v Oberammergau. Jestliže bylo řečeno všechno správně, proč Evropané a Američané jednoduše křesťanství neopustí jako nehodící se pro naši dobu? Je tu několik důvodů; náboženská ideologie je například potřebná k udržení disciplíny lidí a k udržení sociální soudržnosti. Ale je tu daleko důležitější důvod: lidé, kteří pevně věří v Krista jako velkého milujícího a sebeobětujícího se boha, mohou tuto víru cestou odcizení zvrátit v prožitek, že Ježíš miluje za ně. Ježíš se tak stává idolem; víra v něho se stává náhražkou za vlastní akt lásky. Řečeno jednoduchou, nevědomou formulací: „Ježíš miluje vše za nás; my můžeme pokračovat po způsobu řeckých hrdinů, ale jsme spaseni, protože odcizená „víra“ v Krista je náhražkou za imitaci Krista.“ Tato křesťanská víra je tedy lacinou zástěrkou pro chamtivý postoj, který je zamlčen. A konečně osobně věřím, že vlčí chování nutně vyvolává pocit viny. Naše proklamovaná víra v lásku nás do určité míry znecitlivuje vůči utrpení z nevědomého pocitu viny za to, že žijeme docela bez lásky.“
Inu, co na to říkáte?
Já za sebe musím říci, že dílo Ericha Fromma je pro mne jednoznačně nadčasové. Kromě záležitosti v ukázce Fromm kritizoval masová média (Frankfurtská škola), zabýval se rovněž odcizením člověka a poukazoval na žití v konzumní společnosti. A právě ona konzumnost mi, přiznávám se, ohromně vadí. Mimoto se cítím být ve spárech byrokracie, přestože se v tomto principu prakticky nepohybuji – vypozorovala jsem ale nešťastný proces, v němž, leč nenápadně, dochází k byrokratizaci obecně. Nejsmutnější je pro mne „byrokratizace rodiny“, jak to nazývám. Pořád je však dost času s tím něco dělat. Možná tercie slov „bytí“, „dávání“ a „sdílení“ by nás mohla zachránit a nasměrovat ke štěstí.
V noci jsem příliš nespala, jelikož jsem ji spíše prosnila s otevřenýma očima. K ránu se mi přesto zdál krásný sen. Do hlavy se mi dostal svět Pána Prstenů, v němž jsou, i když to třeba není zřejmé a mohlo by to působit jakkoliv směšně, zobrazovány ty nejdůležitější lidské hodnoty – víra, odhodlání, statečnost, obětavost, touha, přátelství, spravedlnost, pochopení, srdečnost, otevřenost, nutná dávka humoru a v neposlední řadě taky láska. (Apropo – asi jsem se opět zamilovala do Aragorna.)
Z mé pesimistické nálady (upřímně – z „nasranosti“) jsem se dostala de facto sama, pomocí uvědomění si, „proč vlastně“ a rozhodla jsem se uhájit si svou pozitivní afektivitu – sama v sobě, pro sebe. Pravda – s úsměvem to nejde pokaždé, ovšem s úsměvem je člověku lépe pokaždé, a to za to přeci stojí.
Četli jste: Návrat krále.
V příštím díle: Návrat královny.