Vive le café!
Docela často se mi v poslední době stává, že cítím velmi silně tlukot srdce. Teoreticky bych si to dost dobře mohla zdůvodňovat i tím, že miluji, neb srdce mám pro lásku, jenomže ono to zřejmě nebude ryze jen tou láskou, i když bylo by vskutku romantické v dnešní době pozvolna zemřít pro lásku.
Je fakt, že se také říká: „láska prochází žaludkem“ a pakliže teď pominu lidskou lásku a vezmu na druhou stranu v potaz lásku jaksi nelidskou, totiž lásku k věcem a podobně, konkrétně pak ke kávě, kterou prostě miluju, tedy nebudu lhát a zároveň tak i stvrdím ono úsloví, protože tahle láska zcela jistě žaludkem prochází.
Díky kafi ráno vstanu mnohem raději než bez něj, díky kafi jsem si schopna vsugerovat, že stále ještě mohu, díky kafi mohu říkat, že již nemohu a že přichází beznaděj, díky kafi dokážu identifikovat svou nespavost, která vzniká právě v důsledku mého věčného kávování, jak to pyšně nazývám.
Nenechte se ale mýlit, poněvadž já opravdu nejsem závislá! Je to kafe, jež je na mně závislé. Ono na mě tak vyzývavě kouká z té zaprášené poličky. Já mu vždycky říkám: “Neblázni, teď to nejde, počkej ještě chvíli,“ avšak kafe navíc krásně voní, a proto mě často přemluví svou vůní. Člověk snadno podlehne. Kafe je prevít, bo má i své přátele. Hrníčky. Této kombinaci nelze odolat.
"Naštěstí" nám nedávno ve škole podražili kávu z automatu, a tak alespoň vydržím celé dopoledne bez ní, přičemž se těším na odpoledne, když vím, že kávu si zase dám, a to ne sama, nýbrž s někým. Úžasný pocit! Je skvělé popíjet s přáteli a klábosit, během toho být důležitý osobitým držením hrnce kávového a plnými doušky si užívat tento zážitek, pro mě skutečný požitek. I všední věci jsou nevšední.
No jo, ale to kafe mě asi jednou zabije, protože dva hrníčky dám si samovolně a na další hrníčky jsem zvána ze stran dalších, jejichž nabídky se neodmítají. Přemýšlela jsem o tom, na co by se ještě dalo zajít (na jaký nápoj). Inu, Češi, tož šlo by pivko, Moraváci, tož šla by slivovica, národ po Karlu IV., tož šlo by vínko. Potíž je však v tom, že mi nápoje tyto úplně nechutnají, byť nejsem zarytým abstinentem. Zmíněné tekutiny pozřu nerada, ale zase ráda s někým, koho mám ráda, a proto bych to bez výmluv podstoupila, jenomže to by se ze mě za chvíli stal nedobrovolně alkoholik, poněvadž při takových dávkách nelze zůstat nezávislý! Tudíž zachovám věrnost milovanému kafi, třebaže už kolikrát čekala jsem na Smrt, přitom doufala, že nepřijde, a tak nepřišla, a tedy doufám, že ani v nejbližší době nepřijde, neb mám toho tolik před sebou. A to bude ještě sakra kafí!
Vive le café!