Skladiště hraček
11. 10. 2012
Zastávka první, restaurace v horském středisku: „Oha, Oha!“, opakuje několikrát po sobě Ája batolící se kolem mé sestry a mne. Nosí nám utržené nohy handicapovaných Barbínek, jednu po druhé, aniž by našel jejich těla, toužebně na nás hledí a žádá vysvětlení. Emička pozorujíc Ájovo počínání okusuje dávno polámané pastelky a čeká, co my na to. Když však zjistí, že tímto naši pozornost neupoutá, doleze si pro kolo od autíčka zapadlé pod skříňkou a vítězoslavně si jej strčí do pusy. Taková zrada, to mrně vidí věci z jiné perspektivy než my. Následuje honička přes ulámané kousky plastových kostek, která končí zdárně mým vysílením a Emiččiným řevem, neboť se mi podařilo vyrvat jí kolečko z pusy ven. To už nám ale nesou jídlo. Po jídle už se ani neodvažujeme vpustit děti na kobereček plný dávno rozebraných a zlikvidovaných hraček.
Zastávka druhá, hospoda pod rozhlednou: Hlasitá hudba proniká z vedlejší místnosti do jídelny. Je sice víkend, ale rozlehlou jídelnu máme pouze pro sebe. Ema toho využívá a pocupitává po celé místnosti sem a tam. Pódium pro děti již ovládla, jak je na první pohled patrné z hraček chaoticky poházených po něm, a nyní je třeba ovládnout zbylý prostor. V tom se ale přiblíží k rozbitým skleněným dveřím a veškerá volnost je tatam. Následuje pokus o krmení v židličce, které chybí upínání, takže pro naše dítko poskytuje skvělou hru na slézání z židličky. Pro mne zase následné vracení dítka do ní. V mezičase se pokouším dítě nakrmit. Po chvíli však mrně zjistí, že na židličce se dají provádět různé prostocviky a tím naše krmení pro tentokrát definitivně končí.
Zastávka třetí, obchodní dům s dětským zbožím: Sedíme u kulatého stolu, u kterého krmíme své ratolesti a sebe. Obklopuje nás hluk lidí od okolních stolů. Připadám si jako ve velkovýkrmně. Odkládáme děti do ohraničeného hracího koutku připomínajícího kousek masa prolezlého larvami navzájem po sobě lezoucích. Po několika srážkách s jinými ratolestmi vyprošťujeme ty naše a odcházíme s nimi do přebalovaní místnosti. Snažíme se urychleně děti přebalit a vypadnout z nevalně vonící a již značně opotřebovaného prostoru.
Zastávka čtvrtá, restaurace ve městě: V uzavřené místnosti s hračkami blikají televize s různými pohádkami. Atmosféru dolaďuje osvětlení zářivkami. Interiér je vkusně členěn vzduchotechnikou. Připomínala spíše hráčské doupě než koutek pro malé děti.
Zastávka pátá, luxusní restaurace: Prostor 2x3 metry vybavený hračkami opatřený pro jistotu mříží.
Co k tomu dodat? Podobné, možná i horší zkušenosti s dětskými koutky v restauracích by mohl jistě přidat každý rodič. A to nemluvím o tom, že najít takovou nekuřáckou restauraci s dětským koutkem bývá na výletech po zemích českých velkým kumštem. Užíváme si tedy každého pěkného počasí, kdy na výletě můžeme děti nakrmit i přebalit venku.