Za méně než sekundu jsem byla z postele u dveří. Trhnutím jsem je otevřela a našla za nimi Starka, který se opíral o rám dveří.
"Starku? Co děláš venku z postele?"
Měl na sobě nemocniční kalhoty a byl bez košile. Měl obvázanou hruď bílým obvazem, který byl obalený kolem celého jeho trupu. Jeho tvář měla barvu kosti a po čele mu stékal pot. Dýchal krátce a zadýchaně a vypadal, jako by se chystal každou chvíli upadnout. V pravé ruce, ale svíral luk s ozubenou špičkou.
"Do prdele! Pojď dovnitř dřív, než omdlíš. Jestli spadneš, tak tě neutáhneme, si zatraceně moc těžkej na to, abysme tě dotáhly dovnitř."
Snažila jsem se chytit Starka, ale s překvapivou silou mě odstrčil.
"Ne, sem v pohodě." řekl a stále se přes nás díval do místnosti, jako by čekal, že každou chvíli někdo vyskočí ze skříně. "Nehodám omdlít." vykřiknul to, jako by se tím snažil dostat svoje dýchání pod kontrolu.
Stoupla jsem si před něj a donutila ho, aby mi věnoval pozornost. "Starku, tady nikdo není. Co tady děláš? Neměl bys ani vylézat z postele, natož chodit do schodů."
"Cítil jsem tvoje emoce. Byla jsi vyděšená. Tak jsem přišel k tobě."
"Měla jsem zlý sen, to je všechno. Nebyla jsem v nebezpečí."
"Kalona? Znova se ti dostal do snu?"
"Znova? Jak dlouho už se ti o něm zdá?" zeptala se Afrodita.
"Pokud spíš sama a ne s někým, a nemyslím tím zrovna tvojí spolubydlící, Kalona se může dostat do tvého snu, kdy chce," řekl Stark.
"To nezní dobře."
"Jsou to jen sny," řekla jsem.
"A víme to jistě?" zeptala se Afrodita.
Adresovala otázku Starkovi, ale já odpověděla místo něj: "No, nejsem mrtvá, takže to byl jen sen."
"Nejsi mrtvá? Můžeš mi to vysvětlit?" řekl Stark. Jeho dech se ustálil. Přestože stále vypadal bledě, jeho hlas zněl, jako hlas nebezpečného válečníka, který je připraven splnit svůj slib a chránit svou velekněžku.
"Ve snu se Zoey vrhla z útesu, aby se dostala pryč od Kalony." řekla Afrodita.
"Co ti udělal?" jeho hlas byl tichý a plný hněvu.
"Nic!" řekla jsem příliš rychle.
"Jo, ale jen proto, že si skočila z útesu dřív, než ti mohl něco udělat." řekla Afrodita.
"Co ti chtěl udělat?" zeptal se Stark znovu.
Povzdechla jsem si. "Pořád to samé. Chce mě získat. Není to přesně to, co říká, ale je to to, co chce. A já mu nikdy nedám to, co chce."
Stark zaťal zuby. "Mělo mě napadnout, že se k tobě pokusí dostat skrz tvoje sny. Znám jeho triky. Myslel jsem si, že spíš buď s Heathem nebo s Erikem."
Afrodita si odfrkla, "To je něco nového. Přítel číslo tři chce, aby spala s přítelem číslo jedna nebo s přítelem číslo dva."
"Já nejsem její přítel!" Stark to prakticky zařval. "Jsem její válečník. Dal sem přísahu, abych ji ochránil. To znamená mnohem víc, než nějaký silácký kecy nebo hloupá žárlivost."
Afrodita na něj jen zírala a pro jednou se nezdálo, že by věděla co na to říct.
"Starku, byl to jen sen," řekla jsem s mnohem větší jistotou, než jsem ve skutečnosti cítila. "Nezáleží na tom, kolikrát se mi dostane do snů. Výsledek bude stejný. Nikdy mu nebudu patřit."
"Radši si tím buď jistá, protože jestli se to nakonec stane, tak zbytek nás bude v dost velkých sračkách." řekla Afrodita.
"Co tím myslí?"
"Měla vizi, to je všechno."
"To je všechno? Dost to podceňuješ." Věnovala Starkovi dlouhý pohled. "Takže Chlape se šípem, když budeš spát dneska se Zoey, Kalona se nebude moct dostat do jejích snů?"
"Tak by to mělo být." řekl Stark.
"Pak myslím, že bys měl spát se Zoey. A protože tři jsou pro situaci, jako je tato trochu moc, jdu pryč."
"Kam jdeš?" zeptala jsem se.
"Za Dariem. A ano, ti tučňáci jsou mi ukradený. Vážně mě dost bolí hlava. Takže jdu spát a budu s mým upírem. To je celé."
Popadla šaty a kabelku. Šla do koupelny převléknout se z babičkovské noční košile, než Darius zjistí, co měla na sobě. Tohle zjištění mi připomnělo, že i já tam stojím v mé babičkovské noční košili. Sedla jsem si na postel a povzdechla si. Jo, stejně už mě viděl nahou, což bylo mnohem víc trapné, než mě vidět v téhle hrozné bavlněné noční košili. Viděl i mou jizvu. Na dívku, která měla tolik kluků, sem vypadala, jako bych byla v oddělení pro vážně poškozené zboží.
Když Afrodita vyšla ze dveří, zavolala jsem: "Neříkej zatím nic o své vizi, dokud si to pořádně nepromyslím. Chci říct," rychle jsem pokračovala "teda můžeš to říct Dariovi, ale to je všechno, jo?"
"Jasně. Aspoň se vyhnu hysterii. Cokoliv. Nerada stojím a koukám se na to, jak všichni okolo mě ječí, a to by se stalo. Vyspi se, Zoey. Uvidíme se při západu slunce." zamávala Starkovi a pak za sebou pevně zavřela dveře.
Stark přišel k posteli a ztěžka na ní dosedl. Trhl sebou, jako by konečně zaregistroval, jak moc ho bolí hruď. Položil svůj luk a šíp na stolek a smutně se usmál. "Takže to teď nebudu potřebovat?"
"Myslím, že ne."
"Což znamená, že mám teď volné ruce." Rozevřel náruč a střelil po mě domýšlivým pohledem.
"Proč nejdeš ke mně, Zoey?"
"Počkej." Spěchala jsem k oknu, čímž jsem získala čas si rozmyslet, jak se pořád pohybuju z jedné mužské náruče do té druhé. "Neusnu, dokud se neujistím, že tě nemůže spálit slunce," blábolila jsem. Když jsem zatahávala žaluzie, neodolala jsem a podívala se ven. Venku bylo na den dost málo světla. Byl tam tichý šedý svět plný ledu a melancholie. Nic se nehýbalo. Jako by byl všechen život mimo klášter zmrazen spolu se stromy, trávou a spadlým elektrickým vedením. "No, tak to vysvětluje, proč z tebe teď není extra křupavej škvarek. Venku nesvítí slunce." Pořád jsem se dívala z okna, uchvácena tím ledových světem.
"Věděl jsem, že nejsem v nebezpečí." řekl Stark z postele. "Cítil jsem, že vyšlo slunce, ale přes všechen ten led a mraky nemohlo svítit. Takže pro mě bylo bezpečné za tebou jít." Pak dodal: "Zoey, mohla bys jít prosím sem? Moje mysl se mi snaží říct, že jsi v pořádku. Ale moje střeva jsou stále dost nejistá."
Otočila jsem se, překvapená, že domýšlivý tón z jeho hlasu zmizel. Odešla jsem od okna a dala svou ruku do jeho. Seděl na okraji postele. "Sem v pořádku. Mnohem víc, než bys byl ty, kdyby bylo dneska normální slunečné středeční ráno."
"Když jsem ucítil tvůj strach, musel jsem přijít. Dokonce, i kdybych riskoval svůj vlastní život. To je část přísahy bojovníka. A já ti přísahal."
"Opravdu?"
Přikývl, usmál se a zvedl mou ruku k jeho rtům. "Opravdu. Si má velekněžka a já tě budu vždycky chránit."
Pohladila jsem ho po tváři a nemohla od něj odtrhnout oči. Z nějakého důvodu jsem se najednou rozplakala.
"Hej, nedělej to - neplač." Setřel mi slzy z tváře. "Pojď sem ke mně."
Beze slova jsem si sedla vedle něj, ale dávala jsem si pozor, abych se nedotkla jeho hrudi. Položil kolem mě ruku a já se o něj opřela a doufala, že jeho teplý dotyk by mohl smazat vzpomínky na studenou vášeň, kterou ve mě Kalona vyvolal.
"Dělá to schválně, víš?"
Nemusela jsem se ptát. Věděla sem, že mluví o Kalonovi.
Stark mluvil dál. "To co cítíš, není skutečné. To dělá on. Najde tvou slabinu, a pak ji proti tobě používá." Odmlčel se a já věděla, že toho chtěl říct víc. Ale nechtěla jsem to slyšet. Chtěla jsem se stočit do klubíčka a v bezpečí v objetí mého válečníka usnout a zapomenout. Ale nemohla jsem. Ne s A-yinou pamětí. Ne po Afroditině vizi.
"Pokračuj," řekla jsem. "Co ještě?"
Jeho paže mě těsně objali. "Zná tvoje slabiny. Jsi spojena s tou dívkou, kterou pro něj vytvořili Čerokézové."
"Ano, A-you." řekla jsem.
"Jo. A-ya. Bude ji používat proti tobě."
"Já vím."
Cítila jsem jeho váhání, ale nakonec řekl. "Chceš ho. Myslím Kalonu. Dělá si, co chce. Budeš proti němu bojovat, ale on tě nakonec dostane."
Žaludek se mi stáhl a já se cítila nemocná, ale upřímně jsem Starkovi odpověděla. "Já vím a to mě děsí."
"Zoey, vím jistě, že budeš silná a budeš ho odmítat, ale pokud se někdy vzdáš, můžeš se na mě spolehnout, že tam budu. Budu stát mezi tebou a Kalonou, i kdyby to bylo to poslední, co udělám."
Položila jsem si hlavu na jeho rameno. Vzpomněla jsem si až příliš dobře, že mu Afrodita neřekla nic o tom, že v jedné vizi o mé smrti byl taky Stark.
Otočil hlavu a políbil mě na čelo. "Oh, mimochodem, pěkná noční košilka."
Zasmála jsem se. "Kdybys nebyl zraněnej, praštila bych tě."
Věnoval mi svůj arogantní úsměv. "Hele, mě se to líbí. Vypadá to, jako bych byl v posteli s malou katolickou školačkou z jedné z těch katolických přípravek. Nechceš mi říct něco o nahých polštářových bitvách s tvými spolubydlícími?"
Obrátila sem oči v sloup. "No možná později, ne potom,co jsi nedávno málem umřel."
"Tak jo, v pohodě. Sem tak unavenej, že bych na tebe stejně moc pozitivně nezapůsobil."
"Starku, proč se ode mě nenapiješ? Jen trochu." Spěchala jsem, než mohl začít protestovat. "Hele, Kalona tu není. Vlastně je z mého snu celkem jasné, že je daleko, protože v blízkosti Oklahomy nejsou žádné ostrovy."
"Nevíš, kde je. Mohla jsi ho ve tvém snu vidět kdekoliv."
"Ne, on je na ostrově." Jak jsem mluvila, cítila jsem, že můj odhad je správný. "Musel ten ostrov nějak získat. Nemáš ponětí, kde by to mohlo být? Neslyšel jsi ho o tom někdy s Neferet mluvit?"
Stark zavrtěl hlavou. "Ne. Nikdy o tom nemluvil, když sem byl poblíž. Ale skutečnost, že je na ostrově říká, že jsi mu ublížila. Ošklivě."
"Což znamená, že teď jsem v bezpečí. Což také znamená, že není nebezpečné, když se ze mě napiješ."
"Ne." řekl rozhodně.
"Nechceš?"
"Jsi blázen? Chci, ale nemůžu. My nemůžeme. Ne teď."
"Podívej, ty potřebuješ mojí krev, energii nebo ducha nebo cokoliv, aby ti bylo líp."
Zvedla jsem bradu, takže jsem mu odhalila mou krční tepnu. "Tak dělej. Kousni mě." Zavřela jsem oči a zatajila dech.
Stark se zasmál. Otevřela jsem oči a viděla se ho smát se, zatímco se bolestně chytil za hruď, zasípal a pak se rozesmál ještě víc.
Zamračila jsem se na něj. "Co je tady k smíchu?"
Starkovi se podařilo ovládnout se natolik, aby řekl: "Jen, že vypadáš jako ze starého filmu Dracula. Neměl bych se tě nejdřív zeptat, jestli ti můžu vysát krev?" Udělala strašidelný obličej a vycenil zuby.
Cítila jsem, jak pomalu rudnu a odtáhla jsem se od něj. "Nevadí. Zapomeň, že jsem se o tom vůbec zmiňovala. Prostě pojď spát, jo?" Chtěla jsem se otočit, ale on mě chytil za rameno a obrátil zpátky k němu.
"Počkej, počkej. Smažeme to, jo?" Najednou byl vážný. "Zoey." Stark se dotkl mé tváře. "Nebudu z tebe pít, protože nemůžu. Ne proto, že nechci."
"Jo, to už si říkal." Pořád jsem byla v rozpacích a pokusila se dívat se jinam, ale on vyhledal můj pohled.
"Hej, omlouvám se." Jeho hluboký hlas byl pryč. Teď byl sexy. "Neměl jsem se smát. Měl jsem říct pravdu, ale já jsem bojovník teprve krátce. Bude mi chvíli trvat, než se to naučím." Palcem mě hladil po lícní kosti, po liniích mého tetování. "Měl jsem říct, že jedinou věc, kterou chci víc, než ochutnat tvou krev je vědět, že jsi v bezpečí a silná." Políbil mě. "Navíc, nemám potřebu z tebe pít, protože vím, že budu v pořádku." Přejel rty po mých. "Chceš vědět, jak to vím?"
"Uh-huh." zamumlala sem.
"Vím to, protože tvoje bezpečí je moje síla, Zoey. Pojď spát. Jsem tu s tebou." Lehl si na záda a položil mě k sobě.
Těsně před tím, než se mi zavřely oči, jsem zašeptala: "Pokud se mě někdo pokusí vzbudit, mohl bys ho prosím zabít?"
Stark se zasmál: "Pro tebe všechno, má paní."
"Děkuju." Zavřela jsem oči a usnula s mým válečníkem, který mě pevně objímal, a tím mě držel v bezpečí před sny a duchy minulosti.