Insanely amazing mare C.

Na koni jezdím asi 4 roky, začalo mě to bavit potom, co mi můj strejda, který měl koně vyprávěl o tom jak hráli závody, jak koně vodili na psatvinu a jak jsou zvířata nejkrásnějšími a nejelpšími přáteli člověka. Když nepočítám vožení na poníkovi a hlazení koní v zoo, poprvé jsem se k opravdovému, velkému a krásnému koni dostala zrovna v naší vesnici. Byla to krásná hnědka a jmeovala se Sarah. Jezdit jsem na ni ale nemohla, byla divoká a já jsem ani nevěěla jak mám v sedle pořádně sedět :)) S kamarádkou jsme za ni tehdy chodily alespoň 3x do týdne, potom jsme se rozhodly, že se pokusíme dostat do jezdeckého klubu který byl ve vedlejší vesnici. Povedlo se :) Poznala jsem ale že to není jen tak. Přijít a hned začít jezdit... To nepřocházelo v úvahu. První jsme pracovaly. Naše první práce byla házení sena na veeeelkou hromadu. Potom jsme se naučily správně kydat hnůj a nakonec čistit koně. Nepustili nás dokud se kůň opravdu nelesknul :) Potom přišla asi po 2 měsících první jízda na poníkovi. Bylo to super :) Má kámoška měla to štěstí že si mohla i zaklusat. Bylo to fajn ale teror teprve nastal. Začaly hodiny jízdy na koni. Jezdily jsme možná 3x týdně, podle toho jak to výchazelo časově. Od lonže až k samostatnosti, od poníka k velkému koni. Moc mi to nešlo. Měla jsem to ale ráda, takže jsem se toho nijak nezříkala. Přestalo mě to ale pomalu bavit, pořád jsem měla jen poníka a krásného vraníka jsem nechtěla, protože se rád vzpíral. Sice mi to nějak nevadilo - vždy jsem se udržela, ale nijak jsem to nevyhledávala. Třetího ryzáka měla jiná holka která tam začala chodin možná měsíc potom co já a má kamarádka, která z klubu odešla. Nastalo ale skvělé překvápko :) Můj otec mi zařídil nějakého toho koníčka u jeho kamaráda. Měla jsem to o něco blíže a začala tam chodit i má kamarádka která se mnou začala chodit také do toho jezdeckého klubu. Starala jsem se o krásného šimla - kobylu Silly. Byla starší takže jsem ji nesměla přetěžovat. Jezdilo se bez sedla a v jednom kuse na vyjížďky. Potom jsem se ale ohádala a na nějakou dobu jsem přestala jezdit. Silly byla stará a začala kulhat. Nikdy už jsem ji neviděla. Přišlo mi pár nabídek že bych mohla jezdit její hříbě, ale byla divoká a neovladatelná. Začala jsem chodit do jezdeckého klubu - sportovní stáje. 2 týdny makačka, o prázdninách vstávat a pracovat v 6h. ráno... Horor :D Ale vydržela jsem to a z našeho oddílu - který byl nejlepší ze všech těch co tam byly a taky nejznájmější :D jsem byla nejlešpší jezdec - žádná naivita, řekl mi to sám trenér :D. Stala jsem se ošetřovatelkou jedné kobylky Amy, jezdila jsem častěji a tudíž bylo na koních skoro každý den. Můj otec mi jednoho krásného dne nabídnul krásného hřebce Cartira. Byl mladý a měla jsem ho dostat do pronájmu. Bylo to fajn, kdo by nepříjmul, navíce jsem to měla blízk - asi 20 minut cesty na kole. Cartiro se stal mým posledním koněm. Navíce jsme ho koupili :) Je to ten nejlepší koník, který může být. I když trochu smolař ale za nic bych ho nevyměnila :)))