Ta holka na to čeká!
Stála před nimi a hlavu měla skloněnou k zemi. Nepřemýšlela. Snažila se vypnout. Nemohla na nic myslet, protože si byla jistá tím, že dělá hloupost. Chvěla se po celém těle. Žena za ní to musela cítit - samozřejmě - protože se k ní přitiskla a ruce, které jí držela za zády, pevně stiskla. Potřebovala to. Potřebovala vědět, že je tu Lea s ní. Že není sama. Její jistota pro ni byla klíčovou. Byla berlou, o kterou byla opřená a bez které by neudělala jediný krok. Bez které by zůstala stát na místě a čekala, až ji pohltí tma. Lea ovšem neměla v celé této situaci hlavní slovo, předala ho společně s jejím jiné ženě.
Dívka byla ticho. Vyčkávala, co bude. Obě ženy promlouvali k třetímu člověku jejich setkání. I ten jí byl velice blízký. Cítila se provinile, že není schopná mu všechno povědět sama. Takhle to bylo lehčí a navíc měla strach. Tak moc se to v ní svíralo. Nevnímala moc zřetelně, co vše si mezi sebou vyměnili za slova. Jediné, co dokázala vnímat, bylo dusno rozlévající se po pokoji. Houstlo tak rychle, jako se z tichého šepotu stávala tvrdá zbraň.
„Ta holka na to čeká.“ protnul místnost jako šíp pohrdavý hlas ženy. Zasáhl střed. Uvědomila si, že je to pravda. Jak moc už chce někomu patřit. Jak moc chce ten pocit v ní uhasit. Jak moc by si přála zažehnout svůj plamen a nést ho po cestě až k samým hranicím svých možností. Ta věta byla jako rána důtkami. Lekla se při dopadu slov. Uvědomila si, že je to pravda. Pravda, která hladí, ale zároveň i bolí. Pravda, která netrhá kůži, ale rozpoutává tvrdý boj mezi jejím rozumem a její touhou. Pravda, která musela být vyřčena…
Věta zazněla ještě několikrát a zasáhla ji pokaždé stejně. Cítila, jak ji Lea vždy stiskla ruce, které měla za zády a mírně je pohladila, jako kdyby věděla, co přesně se v ní odehrává, zatím co druhá žena ze svých úst vypouštěla další věci, aby přesvědčila k pokračování v již rozehrané hře. V boji, který nebylo snadné vyhrát.
„Klekni si!“ Lea ji pustila a ona byla nucena se vydat dál sama za sebe, i když pouze na chvíli, jelikož jí její ruka doprovázela. Ve chvíli, kdy klečela a čekala napjatá, co bude, pronesli, že jí něco podstatného chybí. Obojek! Podívali se na sebe a tiše si vyměňovaly myšlenky.
„Já dojdu pro svůj…“ nabídla se ochotně Lea a její opora tak zmizela za dveřmi pokoje. Byla to chvíle, alespoň se to tak mohlo zdát.
„Nasaď jí ho!“ zazněl rázný hlas ženy a dívenka pouze čekala. Odpor, kterým jí odpověděl, ji ale překvapil.
„Neměl by jí ho nasadit až pán?“ zamračil se. Dívka k němu překvapeně vzhlédla. Tlumočil její slova. To ona mu před pár měsíci tvrdila, že je to pro ni významná chvíle, že by jí ho měl nasadit až její Pán. Pán, kterému se oddá úplně. Pán, který ji bude mít v moci. Pán, pro kterého udělá vše…. Řekl jen její názor. To, za čím si tak zarytě stála. To po čem její duše tak dlouho prahla. To, co v jedné vteřině bylo pryč. Zklamala ho?… Možná, ale především zradila sebe. Nevěděla, jak si má připadat. Byla ze sebe zmatená. Tohle nebyl obojek, po kterém tak toužila. Svůj vysněný možná ani v životě nedostane…
,,Nasaď jí ho!“ zopakovala. Převzal si ho a sehnul se s odporem k ní. Cítila to… Svíral ho v ruce, ale dívka se na něj neopovážila podívat. Bála se, co v jeho očích uvidí. Hra byla rozehraná a nedala se zastavit. Neodvážila se udělat krok stranou, zabrzdit. Už se pustila vpřed a do hry pustila mnoho lidí. Odhrnul jí vlasy a široký proužek kůže pevně utáhl. Cítila ho na svém krku a byl to úžasný pocit. Bylo to poprvé, co měla obojek na krku. Svíral ji jemně hrdlo a ona cítila jak ji přidušuje. Ten pocit pro ni byl velmi silný. Zavřela na chvíli oči a chtěla si vychutnat ten moment, kdy se hrany tvrdé kůže zakusovaly do jejího krčku. Ovšem… nebylo ji dopřáno.