Buffy a Angel

Řím

Ozvalo se zaklepání na dveře a Dawn s vypísknutím vyskočila z gauče: „Jdu tam, jdu tam!“
Netrvalo dlouho a vypísknutí následovala bujará vřava a veselé poskakování protkané vřelým objímáním. „Nemůžu tomu uvěřit! Jsi konečně tady!“
„Dawn!“ Další zavýsknutí. „Ani já ne. Je to tak dlouho!“ Přelétla ji rychlým pohledem. „Podívejme se na tebe. Je z tebe sexy vysokoškolačka.“
„Čekala jsi snad něco jiného?“ Reagovala Dawn, úsměv od ucha k uchu.
„To v žádném případě. Kde je…“
„Ta ještě neobejmutá?“ Postěžovala si usmívající se blondýnka. „Jsem moc ráda, že tě zase vidím, Will!“ 
„Ach, já tebe taky, Buffy.“
Obě dívky se vroucně objaly. Ty dva roky na jednu stranu utekly jako voda, ale z jiného úhlu pohledu to byla věčnost. Poté, co se všichni ze scoobies společně usnesli, že momentální prioritou je rozptýlit se a vyhledat všechny aktivované přemožitelky, rozjeli se do všech koutů světa. Shromažďovali vyvolené, prozrazovali jim jejich osud, trénovali je v boji proti zlu. Buffy s Dawn křižovaly Evropu. Za tu dobu se jim podařilo najít desítky dívek. Nebylo to nic jednoduchého. Lokační kouzlo z nějakého důvodu nefungovalo, jak mělo a tak se mnohdy jednalo o nekonečnou detektivní práci. Nicméně byly úspěšné a světe div se, přemožitelky na onu zprávu: „Jste vyvolené – vašim osudem je bojovat proti upírům, démonům a silám temnoty.“ reagovaly ve valně většině případů víc než kladně. Teď, když byly jejich tváře odtajněny, začaly se psát nové dějiny. Byly tým a vše jasnělo… Najednou tady existovalo světlo, naděje, která byla bezednou studnicí energie. Dawn začala studovat vysokou školu. Buffy pracovala jako výchovný poradce v centru pro mladé a dálkově si dodělávala titul. Život znormálněl. Démonů a tedy i přemožitelných povinností ubývalo. Noční zabíjení se stalo příležitostí protáhnout si svaly. Svět se točil a voněl po svobodě. Okolí sálalo příjemným klidným stereotypem.

„Jaká byla cesta?“ Zajímala se Buffy, která dva těžké kufry přemístila na chodbu, jako by byly naplněny peřím. Být přemožitelka, se ukázalo být užitečné v mnoha věcech… Ať už se jednalo a přenášení břemen nebo otvírání skleniček se zavařeninou.
„Nedovedeš si představit, jak nepohodlné je cestovat přes půl světa regulérním dopravním prostředkem,“ odfoukla dlouhý pramen, který pohltil její obličej, a unaveně zapadla do pohodlné pohovky. „Tak povídej, jak jste se tady měly? Je pravda co se povídá o Italech? Jsou vážně tak… vznětlivý? Dawn, jak ti to jde ve škole? Buffy, co nová práce? Narazily jste ještě na nějaké přemožitelky, krom těch, o kterých už víme? Ach, asi moc mluvím…“ Zamrkala a zívla.
Buffy se zakřenila: „Vůbec ne.“ Poplácala kamarádku po ruce. „Všechno ráda zodpovím, komisařko, ale řekla bych, že je čas na malého šlofíka? Koneckonců zůstaneš tady celé dva měsíce – máme čas.“
„Ne, jsem v pohóóódě.“ Další zívnutí.
Buffy mrkla na Dawn a společně Willouw odvedly do pokoje pro hosty. „Jasně, jasně…“
„Oh, možná by mi trocha spánku nezaškodila.“ Usmála se na Summersovic sestry. „Vážně jste mi chyběly.“ Oči jí zářily štěstím i přes nutnou dávku únavy, která jí klátila víčka.
„Ty nám taky,“ Špitla Dawn když se na nimi potichu zavíraly dveře.

Časový posun a vyčerpávající cesta se na ni podepsali tak, že usnula v okamžiku, kdy padla do peřin. Proto se druhý den ráno cítila malinko dezorientovaná, když se probudila jen v tričku a šortkách zavrtaná v dece. Slastně se protáhla a vstala z pohodlné postele. Popošla k oknu a rozhrnula béžový závěs. Pod ní se malí Italové hemžili jako pilní mravenečci a spěchali tím svým pomalým tempem do práce, do školy nebo jen tak za zábavou. Slunce tady bylo jiné jak v Brazílii, příjemně hřálo, nepálilo. Azurové nebe sem tam křižoval bílý baldachýn. 
Rychle se osprchovala a vešla do kuchyně. 
„Dobré ráno,“ zvolala hltající Dawn. „Jdu pozdě.“ Dodala na vysvětlenou. Když kolem ní prolétla. „Uvidíme se odpo…“ Ale to už za sebou zabouchla domovní dveře.
„Neříkala jsi v telefonu, že se v Římě spěchá pomalu?“ Otočila se zdvíhajíc jedno obočí k Buffy.
„Upřesním to - rodilí Italové spěchají pomalu.“
„Aha, to vysvětluje vše.“ Vzala si toast, který jí blondýnka podávala a posadila se na červenou pohovku do malého obývacího pokoje.
„Kávu?“
„Ano, děkuji.“
Will automaticky zapnula televizi a otočila se směrem ke kuchyni. „Máte to tady opravdu krásně zařízené.“
„Snažily jsme se.“ Ozvalo se odněkud zpoza kuchyňské linky. „Teď je to náš domov. Dawn se v Římě líbí, má tady školu, přátele.“
„Dawn?“
„Dawn a mě. Vážně, Will. Itálie je krásná země.“
„Mhm,“ rusovláska polkla, rozhodnuta se k tomuto tématu-netématu později vrátit. Něco bylo, jako vždy, v nepořádku. „Máš nějaké zprávy o Gilesovi?“
Buffy dala vařit vodu na kávu a odpověděla: „Ano, zrovna minulý týden volal. Je s Danou v Londýně. Poslední dobou tam přibývá nevysvětlitelných úmrtí. Pravděpodobně to nebude nic nadpřirozeného. Ale znáš ho, je pečlivost sama… Podle článků v novinách jde o upalování upírů,“ blondýnka ohrnula rty a pokusila se napodobit anglický přízvuk. „A to je situace, která by se měla prošetřit, Buffy.“ Willow vyprskla smíchy. „Nicméně,“ pokračovala přemožitelka, „zůstávají po nich ohořelé kostry a ne prach. Takže ať už se tam děje cokoli, upírů se to netýká.“ 
„Neměla by se o tohle postarat tamější policie?“ Will pozvedla jedno klenuté obočí.
„Zkus Gilesovi něco vymluvit… On prostě nedokáže žít bez dramatu.“
„Celý on. Vzpomínáš, když jsme hledali informace o starostově povýšení?“
„Och, to mi raději nepřipomínej.“
Willow se zasmála. „Byl nesnesitelný s tím svým – žádný ples, máme na práci důležitější věci.“
„Velkej otrava.“
Pak bylo chvíli ticho, než se čarodějka zeptala. „Bude to znít divně, ale nechybí ti někdy Sunnydaleská střední?“
S tácem a na něm dvě kávy pomalu kráčela k malému stolu u televize. „Víc než by měla…“ potutelně se pousmála. Už, už chtěla postavit tác na stůl, když v tom se podívala na obrazovku televize a šokem ho upustila.
„Buffy?“ Čarodějka jej slabým mávnutím ruky zastavila v prostoru. „Co se stalo?“ Tác stále držíce ve vzduchu se podívala do tváře své přítelkyně. Ta strnule hleděla na obrazovku. Willow se tedy podívala, co ji tak vyvedlo z míry. Jakmile tak učinila, tác s břinknutím dopadl na hranu stolu. Hrnečky se rozbily a káva se rozlila po hustém bílém koberečku.
„Nechala jsem si doma peněženku,“ ozvalo se jim za zády, ale ani jedna nereagovala.


někde nad Británií

Muž vedle ní břitce oddychoval a křečovitě svíral opěradla koženého sedadla. Temperance pozvedla jedno obočí. „Vážně, Boothe, byl jsi v armádě. Není strach z létání věc, kterou by si měl mít v malíčku?“
„Jen prostě preferuji dopravní prostředky, které jsou nějakým způsobem spojeny se zemským povrchem.“ Pilot vysunul podvozek a letadlo se mírně naklonilo. „Wouw, wouw,“ agent FBI ještě zesílil svůj stisk. „Je tohle normální? Vážně, asi to není normální…“ Pot mu pomalu zaléval zátylek.
Kůstka se pohodlně opřela a zavřela oči. „Tvůj strach je iracionální. Jedná se jen o větší množství adrenalinu, které…“
„Tohle mi nepomůže!“ Vykřikl ve stejném okamžiku, kdy letadlo dosedlo na ranvej. 


Londýn

„To už je lepší,“ pochvaloval si, když řídil služební Jeep. Nasadil si sluneční brýle, protože celý Londýn byl prosycen slunečními paprsky. Spolujezdkyně jen zakroutila hlavou. Auto se řítilo plynule městem, ač byl pracovní den, ulice byly průjezdné - žádné zácpy. Seeley minul směrovku do centra. Dle pokynů se potřebovali dostat až na samý konec severovýchodního Londýna, kde za hřbitovní zdí byla nalezena další, v řadě už sedmá, ohořelá mrtvola. 
Pachatelé, Temperence byla přesvědčená, že jich bylo víc, své vraždící choutky plynule stupňovaly. První zmrzačené tělo bylo nalezeno před čtyřmi týdny, další pět dní na to. Místní policejní složky se snažily vše ututlat. Dařilo se jim to až do doby, kdy byla včera nalezena hned tři mrtvá těla nedaleko odsud. Tisk byl na místě ještě dřív, jak policejní vůz. Otázaný novinář uvedl, že jej anonym informoval, kde se budou těla nacházet. Vyšetřovatelé se chytli možnosti, že mohl zavolat sám pachatel a proto se soustředili na tuto horkou stopu. Nicméně ani přezkoumání výpisu hovorů nebylo případu nijak prospěšné. Proto byla londýnská polici vládou donucena přizvat kolegy z Ameriky, agenta S. Bootha a antropoložku, nejlepší v oboru T. Brennan.

Netrvalo dlouho a byli na místě. U zchátralého kostela zpomalil a nasměroval široké vozidlo na štěrkovou cestu. Projel zpustlou alejí starých habrů, až se jim naskytl pohled na mechem porostlou ohradu, jež obíhala kol hřbitova a zářící žlutou pásku vytyčující místo činu.
„Fajn,“ zastavil motor. „Jdeme na to.“
Temp otevřela kufr, rutinními pohyby na sebe natáhla kombinézu a rukavice. Sáhla po kufříku. „Já můžu.“
Sotva stihli udělat dva kroky, už u nich stál policista. „Agent Booth?“
„Ano,“ potřásl s nataženou dlaní. „Tohle je má partnerka, doktorka Brennan.“
„Zdravím. Já jsem Walters. Jsme rádi, že jste to zvládli tak rychle. Těla jsou támhle.“ Vedl na druhou stranu zídky. „Předpokládám, že jste si stihli prostudovat spis?“
„Něco málo.“ Mávnul Booth neurčitě rukou. „Bylo by lepší, kdybyste nám to shrnul.“
Policista přikývl. „S těmito třemi máme sedm těl. Zajistili jsme nějaké stopy - textilní vlákna otisky pneumatik, nicméně žádný genetický materiál. Pachatelé útočí bez jakéhokoli časového či územního vzorce. Různá pohlaví, jiný věk…“
Kůstka sehnula k ostatkům. „Žena, kolem 25-ti let. Levé rameno vykloubené. Čelist… Co to?“
„Co?“ Ozval se Booth.
„Tohle je přinejmenším zvláštní.“ Přesunula se k další oběti.
Policista. „Asi tak. A ke všemu je to jediná věc, která je všechny spojuje.“
„Co?“ Teď už zněl netrpělivě.
Kůstka se postavila a prstem ukázala na těla. „Dvě ženy, jeden muž. Nicméně všichni mají identické anomálie na chrupu.“
Agent jí rukou naznačil, aby pokračovala. „To znamená?“
Přiklekla k nejbližší oběti a natočila na ně její lebku. Pomocí rukou pootevřela stisknuté čelisti. „Jejich špičáky dorostly nevydaných rozměrů.“
„Chceš říct, že mají tesáky? Jako… upíři?“
„Upíři neexistují.“ Sáhla do kufříku. S lupou v ruce blíže zkoumala chrup. „Tady to nemůžu stoprocentně potvrdit, budu potřebovat vzorky pro provedení rozboru, ale zdají se pravé.“
„Vždyť to říkám. Upíři!“ Uchechtl se Booth.
„Nebuď směšný. Z vědeckého hlediska je nemožné, aby tělo po smrti…“
„Fajn, fajn,“ otočil se k Waltersovi. „Říkal jste, že tesáky měly všechny oběti?“
„Přesně tak,“ přikývl. „Náš patolog prozkoumal jejich zuby a potvrdil, že se jedná o pravé špičáky. Žádné implantáty. Zvažovali jsme genetické mutace, ale…“ Zastavil se v půli věty, když se za jejich zády začaly ozývat bručivé hlasy. „Ale ne… zase! Omluvte mě.“ A vyrazil k vzniklému halasu. „Tady nemůžete být, tohle místo policejního vyšetřování…“
Slunce mu pražilo do zátylku, povolil si kravatu. „Předpokládám, že budeš chtít poslat vzorky do ústavu?“
Přikývla.
„Fajn.“ Booth sledoval Waltersovy neúspěšné pokusy vytlačit novináře dál od místa činu. Nicméně slídivé kamery hltaly okolí hlava nehlava. Už mu chtěl jít na pomoc, když periferně spatřil muže v tvídovém saku, jak podlézá žlutou pásku. „Hej!“ Zavolal na něho. „Tady nemáte co dělat.“ Popadl muže za rukáv a otočil ho tváří k sobě.
„P-promiňte.“ Muž si spravil brýle na nose a pohlédl přímo na Seeleyho. „Neměl jsem…“ Zamrkal a mapoval agenta zmateným pohledem. „Angele?“
„Prosím?“
„C-co tady děláš?“ Sjel ho pohledem o hlavy až k patě. „Bože, jak to, že nehoříš v plamenech?“
Booth se na něho díval jako by spadl z višně. Něco se mu na tomhle chlápkovi nelíbilo. „Waltersi, tohohle mi zatkněte. Popovídám si s ním.“ A předal muže policistovi. 
„Co? Cože? Přestaňte. Na to nemáte právo.“


Řím

„Právě se nacházíme na místě dalšího útoku upalujících maniaků. Přímo za mnou, je místo činu.“
„Okamžitě tu kameru vypněte!“
„Máme právo informovat občany…“
„Řekl jsem hned!“
„Waltersi, tohohle mi zatkněte. Popovídám si s ním.“

„Zatraceně,“ uteklo Willow. 
„Je to? A on? Zatkl Gilese? On zatknul Gilese!“ Vyprskla Dawn. „Proč mu nechat nasadit želízka? On je policista? Kam se poděla celá ta PI agentura? A co vůbec dělá v Londýně? Neměl okupovat LA? Musíme se tam dostat a Gilese z toho vysekat.“ Jako vždy Dawn horkokrevně jednala. Otočila se na ty dvě na sedačce.
„Buff?“ Willow jí položila ruku na rameno.
Buffy zamrkala a dosedla na pohovku. „Co… já…“
„Třeba to nebyl… Chci říct, byl mu podobný. Stejné, teda ne, ne stejné – podobné, jo podobné vlasy. Možná i to čelo,“ pokrčila rameny. „Ale to je tak všechno… vůbec neměl jeho…“
Buffy se na ni smutně podívala. „Chtěla si říct oči? Och, Will, doufám, že ne, protože to byly TY oříško-čokoládové oči. JEHO oči.“
„Musíme pro Gilese,“ trvala na svém Dawn.
Jakoby svou sestru neslyšela. „Já to nechápu.“ Blondýnka prudce vstala a začala přecházet z jedné strany obývacího pokoje na druhou. „On, prostě… nechápu, jak je možné že mi nedal vědět! Tohle je neuvěřitelné. Cha, co taky znamenaly všechny ty roky, že? Pché, kdo by se byl obtěžoval…“
„O čem to mluvíš? Giles je ve vazbě? Tvůj EX ho právě nechal zabásnout.“
„Jakto, že nejsi ve škole? Dneska si měla psát test z historie!“ Buffy se na svou sestru podívala, jakoby právě zaregistrovala, že je tady s nimi.
„Jak ve škole? O čem to sakra mluvíš?! Gilese právě zatkli! Nějaký test mi může být ukradený!“
„Dawn,“ zastavila ji Willow. „Zlato, mohla by si počkat vedle?“
„Ale Giles?“
„Ano, já vím. Jen nás nech chvilku o samotě. Jakmile si promluvím s Buffy, vyřešíme to.“
Brunetka nasupeně odkráčela z pokoje. „Tohle mi děláte vždycky. Už by si někdo měl uvědomit, že mi není patnáct.“ Ozvalo se tříštivé prásknutí dveří. „A taky byste si měly srovnat priority!“
Rusovláska si skousla ret. „Proč ten výbuch?“
„Výbuch?“
„No, ehm, neber to špatně, ale už je to fůru let… Myslela jsem, že…“
„Děláš si ze mě srandu, že?“ Vyprskla beznadějně.
Will zaváhala, ale nakonec pokračovala v původní myšlence: „Myslela jsem, že tohle už je dávno za tebou. Chci říct - byli tady jiní. Tak proč po takové době…? “
Blondýnka nešťastně potlačila svůj vztek. „Tak se podívej, jen… podívej se ještě jednou… Co vidíš?“
„No…“ Zahleděla se na Angela, který právě mluvil přímo do kamery. Odpovídal na nějaké otázky, kterými ho reportér bombardoval. Krom toho, že jeho ramena postrádala kabát (který, přiznejme si ,nosil všude), nic neviděla. „Buffy, nejsem si jistá, na co se mám dívat.“ Znovu mrkla po obrazovce. Muž v obleku si právě stínil oči před… „Zatraceně!“ Vydechla. „Sakra, sakra, sakra…“

~ pokračování příště ~

 

 

Londýn

„Odvezu ho k nám na oddělení.“
„Fajn. Já to vyřídím s těma profesionála,“ ironicky se zašklebil, „s kamerou.“ Předal postaršího muže Waltersovi a přistoupil k reportérovi. „Jsem si docela jistý, že jsem Vás požádal o vypnutí kamery!“ Znělo to stroze, skoro až výhružně. Slova muže, který ví, co chce. Nicméně nebyl to hlas, který donutil reportéra o krok ustoupit, byl to odhodlaný výraz na tváři agenta FBI.
„T-tisk v Anglii má právo informovat veřejnost o aktuálním dění.“
„To Vám neberu,“ Booth se zašklebil ještě víc, „ale momentálně se nacházíte na místě činu a to je, vážený pane reportére, i tady u Vás porušení zákona. Takže pokud se neodeberete informovat veřejnost o aktuálním dění za žlutou pásku, dopadnete jako támhle ten v tvídovém saku.“
Reportér stát ještě chvíli na místě, avšak v momentě kdy Booth přesunul svou pravou ruku k místu, kde měl připnutá svá policejní želízka, rychle zareagoval: „Dobrá. Fajn! Daltone, dneska to balíme.“ Obrátil se na kameramana, který neochotně vypnul kameru a shodil ji ze svého ramene. Oba se svorně vydali ke své dodávce. Po pár metrech, v bezpečí za žlutou páskou, se mladík zastavit a vykřikl: „Hej, agente? Kdy se dočkáme, nějakého oficiálního prohlášení?“
Seeley si nasadil tmavé brýle a velmi distingovaně prohlásil: „Tisková konference je svolaná na zítřejší odpoledne.“ Pak se otočil a jakoby náhodou houkl: „A je to zvláštní agente, pro upřesnění.“ Dál už si těch šašků od novin a televize nevšímal a vrátil se zpět k Temperance.

Řím

„Bližší informace z místa činu se nám bohužel získat nepodařilo, nicméně agent FBI Seeley Booth, který byl spolu s doktorkou Temperance Brennan přizván k vyšetřování těchto brutálních úmrtí, přislíbil sdělit další informace na středeční plánované tiskové konferenci. Do té doby je to z Old Garden cemetery vše. Pro CBCH Daniel Corwell.“

Buffy vypnula televizi a ztěžka dosedla na pohovku. Hlavu si položila na polštář a zavřela oči. V bytě bylo ticho, až na brblání Dawn, které se ozývalo z vedlejšího pokoje. Willow svou nejlepší kamarádku znala natolik dobře, že věděla, že i kdyby řekla sebekonejšivější věc, nic by nezmohla. Proto si jen tiše sedla vedle ní a položila jí ruku na předloktí.
„Já to nechápu,“ ozvalo se za chvíli z úst blondýnky. „Prostě to nechápu! Snažím se přijít na důvod, proč by mi nedal vědět, že je člověk, ale… nic mě nenapadá!“ Otevřela oči a hledala odpověď u rusovlasé čarodějky.
„Aha, chceš vědět, co si myslím já? Dobře no, jsem si jistá, že existuje nějaké…“ Měla na jazyku něco jako - racionální vysvětlení, podložené logicky vysvětlitelnými důkazy – ale namísto toho z ní vypadlo. „Taky nic nemám.“
Přemožitelka se na Will smutně usmála. „Jsem ráda, že se shodneme.“
Obě seděly jako sochy, až se Willow po pár minutách poškrábala na bradě. „Hele, co je to za jméno Seeley?“
Buffy se na ni podívala. „Vážně? Tohle je to, co tě zajímá?“
„No, já jen říkám, že je to nezvyklé jméno,“ bránila se Will. „Proč ne třeba Mike?“
Buffy vypadala zmatená celou touhle situací víc a víc. „Mike?“
„Mike.“
„To mi připadá jako nejnudnější jméno na světě…“
„No, ale jestli bys nechtěla vzbudit podezření, tak by to byla ta nejlepší volba,“ nenechala se vyvést z míry čarodějka. Buffy otevřela pusu a už chtěla pokračovat v argumentaci, když si to na poslední chvíli rozmyslela a vyhrkla: „Můžeš mi říct, proč řešíme zrovna tohle?“
„Tak jak?“ Ozvalo se jim za zády. „Rádoby dospělý dialog ukončen?“ Dawn rentgenovala obě dívky, které jakoby se vrátily z výletu z králičí nory. „Nějaký plán, jak dostat Gilese z vězení?“
A najednou byla zpátky přemožitelka, která neměla s dívkou zrazenou svým osudem nic společného. Možná to bylo tím, že ji jistý exvamp dopálil, možná to bylo tím, že Giles byl zatčen. Ne, stoprocentně to bylo tím zatraceným panem Sunshine. „Dawn má pravdu. Giles je priorita.“
„Konečně. Jaký je plán?“ Zaradoval se exmagický klíč.
Blondýnka zaujala svůj oblíbený odhodlaný postoj – nohy mírně rozkročmo, ruce tvrdě založené na hrudi: „Já se pokusím sehnat někoho z londýnské party. Giles by nešel na místo činu, když tam bylo tak rušno, aniž by věděl, o co jde. Pokusím se zjistit, co víme o těch londýnských upalogramech a jak do toho, zatraceně, zapadá přítomnost policie.“ Otočila se na zrzku: „Will, ty se spoj s Xanderem, bude chtít být součástí tohohle… - ať už je to cokoli. Nemíním ho měsíce poslouchat, že jsme mu nedali vědět a jak by nám rád pomohl… Potom by bylo fajn zjistit, kam Gilese, odvezli, jak zlé to s ním je. Jestli ho zadrželi jen kvůli přítomnosti na místě činu, nebo je za tím i něco víc. A jestli už ti z Londýna nepracují na jeho propuštění.“ Její kamarádka přikývla a zmizela v pokoji pro hosty, odkud se v zápětí ozýval její rychlý drmolivý monolog.
„Dawn…“
Brunetka se usmála. „Cokoli. Jsem připravena na všechno.“
Buffy se podívala na svoji mladší sestru. To co viděla, se neslučovalo s jakýmkoli konfliktem, který je na britských ostrovech mohl potkat. Neviděla dospělou dívku, která má pro strach uděláno, neviděla bojovnici, která je ochotna položit život za své blízké… Vše co se jí promítalo přímo před očima, byla malá sestřička s aktovkou na zádech, dívenka, která se bála tmy a příšer, které se za její clonou schovávají. Přemožitelce bylo jasné jedno – zatčení pozorovatele může být formalita, ale její povinnost je zjistit, jestli to, co přitáhlo FBI do Londýna, spadá pod JEJÍ jurisdikci a případně se s tím vypořádat nejlepší možnou cestou. Může to být nebezpečné. A ona krom odpovědnosti za celý svět, má ještě jednu jedinou – musí se postarat o svou mladší sestru.
Zatnula zuby, protože věděla, co se svými slovy chystá rozpoutat. „Dawn, s Willow budeme potřebovat dvě letenky do Londýna.“
„Jdu na to.“ Otočila po svém notebooku brunetka. „Moment,“ zarazila se s rukou na zipu od batohu. „Řekla si ty a Willow?“

Londýn

Temperance pracovala už několik hodin bez jakéhokoli slova. Ve své práci byla zvyklá mlčet. Mluvila jen tehdy, když potřebovala své forenzní poznatky zaznamenat na diktafon, nebo když bylo třeba zaúkolovat stážisty. Někdy se sama sebe ptala, proč by měla svůj čas ztrácet se studenty, ale na druhou stranu, kdo je povolanější jak ona? Ve své práci byla dobrá, nejlepší! To věděla. A právě proto byla v Londýně a pracovala na těchto bizardních vraždách. Byly to vraždy. Možnost masových sebevražd vyloučila. Logika a instinkt, který si po těch letech strávené s Boothem vypracovala a dokonce i ty střípky důkazů, které se policii podařilo nashromáždit, ji v této myšlence utvrzovali. Vyšetřování vražd se stalo její součástí. Líbila se jí představa, že věda je katem, který dostane za mříže takové stvůry, jako byl Hrobník.
Poposedla a protáhla si ztuhlá ramena. V provizorní základně, kterou si vytvořila v londýnské městské márnici, zkoumala ohořelé ostatky dvou žen a jednoho muže. Právě si pomocí šikovného počítačového programu přiblížila mužovu čelist, když se za jejími zády otevřely dveře. Ani se nemusela otáčet, aby poznala, kdo to přišel. Rázné kroky spolu s jeho váhou a držením těla ho prozrazovali.
„Angela mi pošle skici všech třech obličejů zítra ráno.“ 
„Fajn.“ Naklonil se přes její rameno a zahleděl se na monitor. „Tak jak?“
„Tak jak?“ Nespouštěla oči z fotky ohořelé čelisti.
Zakřenil se: „Jsou pravé?“
„Boothe, tvá upíří teorie je opravdu směšná.“ Konečně se na něj podívala. Sjela ho tím svým typicky vědeckým pohledem typu – Země se otáčí kolem Slunce, nikoli naopak. „Báchorky a nepodložené pověry.“
„Nebyl to náhodou Rousseau, kdo řekl něco jako - o upírství existují stovky zmínek v několika desítkách různých kultur a stovky místopřísežných prohlášeních o jejich existenci?“
Zajímalo by ji, kde k tomuhle přišel. „Ano, tohle více-méně opravdu řekl, ale i jeho slova postrádají jakýkoli vědecký důkaz. Stále mluvíme o lidské imaginaci a síle davové sugesce.“
„No tak Kůstko, proč by si někdo vymýšlel krev sající obludy?“
Založila si ruce na prsou. „Proč by si někdo vymýšlel historky o Lochnesské příšeře?“
„Hele?! Příšera z jezera Loch existuje. Znám chlápka, který ji viděl!“
Zavrtěla hlavou. „Příště přijdeš s tím, že v newyorských kanalizacích žijí aligátoři.“
Seeley se už už nadechoval, když se Temperance ozvala: „Zvláštní…“
„Co?“ Spolkl původní myšlenku. „Co vidíš?“
„Hodgins mi právě poslal výsledky testů ze vzorků, které jsem mu včera ráno expres poslala.“ Zamrkala, jako by snad špatně viděla.
„Ano?“
„Nenašel nic, co by působilo jako katalyzátor. Nenašel vlastně nic neobvyklého. Krom vzorků půdy z místa činu, byly kosti čisté!“
„Počkej.“ Agent FBI vstal a začal popocházet sem a tam. „Jak teda shořeli? Bavíme se tady o samovznícení?“
„Jsou zaznamenané případy, kdy se tělo přehřálo a následně vzplanulo. To by nebylo až tak divné, ale…“
„Ale?“
„Ale na místě činu nebylo nic, co by tuto teorii potvrzovalo.“
„Chápu, žádné ohniště. Místo, kde jsme oběti našli, není místo činu.“
„Tím si nejsem tak jistá.“
„Prosím?“
„Dle stop, které zajistili Walters a jeho kolegové, je místo, kde jsme oběti našli, místem činu.
„Nechápu! Co se potom stalo? Jak shořeli?“ Zastavil se u tří ocelových stolů s ostatky a o jeden se zapřel dlaněmi.
„Na tuhle otázku ti prozatím nejsem schopná odpovědět.“

Londýnské letiště

Na letišti bylo rušno. Lidé se hekticky proplétali sem tam, kolem turniketů a velké tabule, která hlásila přílety a odlety letadel do celého světa. Každý jeden z nich spěchal. Krom businessmanů s kufříkem v rukou a mobilem u ucha se davem protloukali rodiny s dětmi mířící na dovolenou, nebo skupinky studentů, kteří se chystali odletět na výměnné pobyty. Jaké by to bylo, kdyby jednou spěchala na letiště s tím, že nestíhá letadlo na dovolenou? Nebo se s úsměvem na rtech blížila k turniketu, který by ji propustil spolu se spolužáky do světa jazykových pobytů?! Ale ne, to není její život. Ona musí na záchrannou misi. Zase… A Dawn… 
Najednou nebyla na letišti, byla zpátky ve svém římském bytě. Hádka, která proběhla před odletem do Londýna, byla jednou z nejhorších! Možná se chovala, jako až příliš starostlivý rodič, ale sakra, měla k tomu plné právo!
„Buffy?“ Rusovláska už hodnou chvíli třásla její rukou.
„Jo? Co je?“ Probrala se z náměsíčného stavu a hledala, z jaké strany se na ně hrnou démoni.
„Xander se nám právě snažil vysvětlit, jak nejlíp se dostat na stanici, kde zadržují, Gilese.“
Uklidnila se a uvolnila se v ramenou. „Jo, jasně promiň. Jen jsem…“
„Myslela na Dawn?“ Stiskla jí rameno čarodějka.
„Hm.“ Znělo to neurčitě.
„To bude v pořádku.“ Rychle ji objala. „Tohle už jsme zažili. Teď je sice vztekem bez sebe, ale jakmile jí dojde, že si se ji jen snažila chránit, vychladne.“
„Jasně,“ přidal se černovlasý muž, který se pomalu, ale jistě klátil pod náporem tří cestovních tašek. „Můžeme teď prosím najít nějaký vozík?“
Buffy od něj převzala dvě tašky a kráčela k východu. 
„Počkej,“ namítl Xander. „Já bych to klidně unesl…“
„Buffy!“ Rozběhla se rusovláska za svou rychle kráčející kamarádkou.
„Já vím, Will. Jen… Jen bych si přála, abych z Říma odjížděla, aniž bych se na nože pohádala se svou sestrou, která sice časem uzná, že jsem ji jen chtěla chránit, ale momentálně by mi nejraději vyškrábala oči. Bylo by docela příjemný, kdyby jednou řekla – fajn, chápu to a udělám to, co je správné.“
Xander je dohnal a udýchaně vyhrkl: „Ale na druhou stranu, možná by ses mohla vžít do její kůže.“
Zastavila se tak náhle, že do ní Xander narazil. Zavrávoral a protřel si rameno.
„Cože? Xandere, je mojí povinností ji chránit a toho nebudu schopná, když se musím soustředit na tohle tady. Ty by si to měl chápat!“
Zvedl obě ruce na svou obranu: „Já vím, chci jen říct, že už dávno není malá holka.“ Zamračil se nad vzpomínkou, která mu projela hlavou. „Sakra, byla u toho, když se celý Sunnydale poroučelo do věčných lovišť!“
„To bylo jiné.“ Šeptla. Ona, Will i Xander byly chvíli potichu. I když to bylo už přes dva roky, stále byla vzpomínka na Sunnydale mizející do pekelné brány bolestivou záležitostí. Vyhrály, to jo. Svět se točí dál, ale ten den tam zůstalo hodně dobrých lidí, lidí, které milovali. První, kdo se odhodlal pokračovat v rozhovoru, byl Xander.
„V čem přesně?“ snažil se to skrýt, ale jak Willow, tak i Buffy mu viděly na očích, jak moc mu Anya chybí.
„Tam jsem neměla jinou možnost, po tom co tě paralyzovala a přijela zpátky! Nemyslíš?“ Prohodila teatrálně rukama.
„Hej, to nebyla moje vina,“ ozval se ublíženě. „V tomhle směru je až moc po tobě.“
„Přestaňte,“ zarazila je oba rusovláska. „Probereme to později, ano? Teď se, prosím, soustřeďme na to, jak najít Gilese.“ 

Sídlo londýnské policie

„Boothe, ty se potíš…“
Agent FBI si povolil kravatu. „Divíš se mi? Nemáme nic, co bychom mohli nabídnout těm novinářským hyenám.“ Začal přecházet sem tam po úzké chodbě, po které se procházelo několik uniformovaných policistů.
„Sdělíš jim, to k čemu jsme doposud dospěli…“
„Což je zatracený nic.“
„Víme, že se nejedná o sebevraždy. Na místě činu nebylo…“
„Fajn, tohle jim řeknu a hned to vzbudí paniku sériového vraha, který se baví tím, že po celém Londýně upaluje lidi.“
„Ano. Avšak nejsem si jistá, že slovo upaluje, je přesný výraz. Zatím jsme nezjistili…“
„Kůstko, prosím…“ Zastavil se a se zavřenýma očima se opřel o zeď.
„Dobrá,“ vsunula si ruce do kalhot a napodobila jeho pozici u zdi. „I když…“
„Agente? Jsme připraveni.“ Walters jim kynul směrem k východu, kde se pod schody stihli nashromáždit novináři nejen z Londýna, ale i pár přespolních…

„Bylo rozumné jezdit nejdříve na policejní stanici?“ Xander nevypadal dvakrát ve své kůži. Kolem něho, Will a Buffy se hemžili fotografové a novináři s připravenýma zápisníkama.
„Musíme vědět, co zjistil Giles,“ odpověděla mu blondýnka, zatímco se pomalu drala ke schodům k budově. „Na té naší pitomé centrále mi nechtěli nic říct! Mě, věřili byste tomu?!“

„Dobrý den,“ začal Walters, který nervózně přešlapoval na nejvyšším schodu před budovou londýnské policejní stanice. „Zvláštní Agent Booth z FBI pronese krátkou řeč týkající se informací k případu ohořelých těl. Prosím nepřerušujte projev, možnost pokládat Vaše otázky budete mít následně.“ Pokynul hlavou, když nikdo ani nešpitl a ustoupil stranou, aby pustil Seeleyho k mikrofonu.
„Děkuji strážníku,“ začal Booth.

„S dovolením,“ snažila se blondýnka prorvat přes novináře, „promiňte, potřebujeme se dostat…“ Zarazila se. Novinář, kterého před vteřinou odhrnula stranou, zavrávoral a zamračeně se na ni podíval. „Hele, bacha!“
„… po včerejším zmapování místa činu, musíme sdělit, že jsou zde další tři oběti…“ Mikrofonem zesílený hlas se linul kolem a vpíjel se jí hluboko pod kůži, až se jí jemné chloupky na rukou zježily.
„Buffy? Buffy, teď na to nemáme čas.“ Domlouvala jí čarodějka, která sama o sobě měla co dělat, aby nezůstala stát jako opařená. Všichni tři věděli, co můžou čekat, ale vidět ho v televizi a vidět ho naživo byl přece jenom rozdíl.
„C-co?“
„Musíme dovnitř, po telefonu mi řekli, že pokud si Gilese nevyzvedneme do dané lhůty, nepropustí ho na kauci a bude muset přečkat další noc ve vězení… Nějak jsem nepochopila systém anglické jurisdikce!.“
„Běžte pro něj, já si poslechnu, co k tomu policie řekne,“ postrčil je Xander směrem ke vchodu do stanice.
Buffy se však nepohnula ani o milimetr. Byla jako zkamenělá. Jen tam tak stála a koukala na Angela. Měl na době tmavý oblek a kravatu. „Co to sakra? Vždyť nesnáší kravaty!“
„Buffy… Giles!“ Zkusila to Will ještě jednou.
„Jasně, jdeme,“ udělala krok k pódiu, „jen mě nech jít tam nahoru – nakopat mu zadek – a pak hned můžeme jít!“ Zlost elektrizovala jejím tělem. Najednou jí bylo všechno jedno. Chtěla mu zarazit zuby hodně hluboko do krku. Dokopat ten jeho fajnově oblečený zadek do pekel. Prostě udělat něco, po čem by se mu rozsvítilo v jeho pitomé lidské hlavě!
„Ne!“ Oba ji popadli za paže. 
„Nebylo by zrovna moudrý poutat na sebe pozornost před sídlem policie.“ Poplácal ji po ruce Xander. „Je to agent FBI – teda, no víš, co tím chci říct. A tím pádem by tě to nakopání do zadku dostalo do pořádnýho maléru.“ 
„Musíme dostat Gilese ven a vyřešit ten náš malý problém, pamatuješ?“ Will se snažila argumentovat, ale nakonec se rozhodla použít i malinko magie. Jemně blondýnce přejela ukazováčkem a malíčkem po kůži a zašeptala pár latinských slovíček. Buffy zamrkala. „Dobrá, jdeme,“ a procpala se ke dveřím.

„Gilesi, když se budeš chtít příště nechat zavřít, mohlo by to vězení být v USA?! Tady ta Vaše byrokracie by člověka uparagrafovala k smrti…“
Pozorovatel si kapesníkem pročistil brýle a ironicky se na mladíka usmál: „Ujišťuji tě, že v nejbližší době žádnou další návštěvu nápravných zařízení neplánuji.“
„Fajn, když už máte jasno, můžeme jít?“ Willow toužebně pokukovala po východu.
Alex se na ni usmál. „Ále, že by naše Will hryzalo svědomí? Přiznej se – co ti nedá spát, no? Přivlastněné lízátko z cukrárny? Hm?“
Čarodějka ho zpražila pohledem.
„Okay, jako bych nic neřekl.“ Zvedl ruce na svou obranu. „Vždyť už jdu,“ a proklouzl kruhovými dveřmi ven. Giles ho velmi ochotně následoval. Buffy s Willow byly v závěsu za nimi.

Přesně v momentu, kdy překročila práh policejní stanice, ji oslnilo ostré polední slunce a ona v ten moment narazila do něčeho tvrdého. Zavrávorala. Nečekaný náraz ji vyvedl z rovnováhy a ona jakoby zpomaleně padala dozadu. Už, už se měla ocitnout na podlaze, ale silné ruce ji v poslední chvíli zachytily a vytáhly nahoru.
„Omlouvám se Vám, nedával jsem pozor.“
„Ne, to byla moje…“ zastínila si oči a podívala se do tváře muži, který ji zachytil.
„Sakra,“ uslyšela, jak jí za zády Willow zadržela dech.
To, co se stalo v následujících minutách, byla jen jedna velká šmouha, a přesto trvalo snad několik hodin. Zamrkala. Všechno ztichlo a vzduch kolem jakoby elektrizoval… Byly to ty, jí dobře známe, čokoládové oči. Pevná linie lícních kostí, smyslné rty svádějící k polibkům, vysoké čelo s klenutým obočím. Tmavé, krátce střižené vlasy. Bylo to on. Podklesla jí kolena. Kdyby ji stále nedržel, sesula by se k zemi. Zamrkala, protože ji znovu oslnil zbloudilý sluneční paprsek, vykukující zpoza jeho ramen. V ten moment někdo zapnul zvuk a svět se zase začal točit. 
Buffy se vysmekla z pevného sevření a natáhla Angelovi jednu přímo do obličeje. Ten se s ublíženým „au“ skácel k zemi.
„Ou,“ pronesly unisimo Willow a Temperance.
„Tak, tady to máš, ty pitomče! Proč si mi nic neřekl, co?!“ Halekala rozzuřená blondýnka na ležícího muže. Agent FBI se na ni podíval a v jeho pohledu se zračil čirý zmatek. „Sakra, dámo, co to má znamenat?“
„Prosím?“ Vyštěkla přemožitelka.
„Ale ne, zase!“ přikročil k hloučku, který už sledovalo několik lidí, Giles. „Buffy, no tak, klid…“ Otočil se na Will: „Ty si jí nedala její prášky, viď?“
„Prášky?“ divila se čarodějka.
„Prášky. Prášky! Přece na její schizofrenii?“
„Áno, tyhle prášky. Ne, asi jsem musela zapomenout.“
„Co to melete,“ setřásla ze sebe knihovníkovu paži přemožitelka.
„Klid, zlatíčko. Všechno bude v pořádku.“
Angel/agent FBI se konečně posbíral ze země a všechny si je podezřívavě měřil. „Pane Gilesi, zase vy?“ Promnul si čelist a oprášil si ramena. „Dejte mi jediný důvod, proč bych Vaši…“
„Dceru,“ pomohl mu Xander, který k nim přistoupil.
„…dceru,“ pokračoval Seeley, „neměl zatknout za útok na veřejného činitele.“
„Děláš si ze mě srandu?“ Spustila zase Buffy.
„Alexi, Willow vezměte, prosím, Vaši sestru do auta. Já tam budu za chvíli.“
„Jasně,“ Xander popadl Buffy z jedné strany a táhnul ji pryč.
„Alexi, nechej toho. Hned mě pusť. Tohle je směšný…“
„Moc se Vám omlouvám, agente,“ drmolil Giles. „Moje dcera byla velmi rozrušená… Nedokážu si představit jak…“
„To je v pořádku,“ zarazila ho Temperance. „Projevy schizofrenie jsou typické svou nevyčitatelností.“ Oprášila Boothovi záda. „Tady agent to chápe.“
„Že chápu?“
„Ano! Ta dívka,“ pokynula směrem k vzdalující se trojici, „je evidentně vážně nemocná.“
Seeley si po chvilce, kdy překonával sám sebe, povzdychl. „Fajn, necháme to. Ale Vám doporučuju, pane, nepleťte se do federálního vyšetřování. Vás a Vaši dceru bych už vidět nemusel!“
„Samozřejmě,“ přikývl knihovník, „náš rozhovor zcela jasně vymezil hranice, za které nepůjdu.“
„To zní rozumně.“
„Nashledanou.“ Ruperth Giles se otočil a rychlým krokem spěchal pryč.
Booth si ještě jednou promnul bradu. „Sakra, ta holka má ale páru.“ 
„Zítra tam budeš mít modřinu, ale zlomené to není.“ Pronesla odborně antropoložka.
„No to je teda perfektní.“ Ještě jednou se otočil po drobné blondýnce a zamyšleně nakrčil čelo.
„Děje se něco?“
„Ne, nic. Jen, jen mám takový divný pocit, že jsem… Ale to nic.“

Světová centrála přemožitelek – 56 kilometrů od Londýna

Auto projelo dlouhou alejí starých dubů, než zastavilo u zchátrale vypadajícího domu. Oprýskané zdi byly potaženy záclonou z břečťanu sahající od zablácených základů budovy až po střešní tašky. Dřevěné okenice rámovaly matná skla oken, které kryly zatažené závěsy. Dům byl vysoký, avšak rozlohou docela malý. Naopak pozemek, který obklopoval stavbu, se táhl několik kilometrů. Krom přední budovy se jim naskytl pohled i na další tři, které se tyčily opodál. Anglická půda byla porostlá převážně vřesem a modříny. Příjezdová cesta se táhla dubovým parkem, který chránil pozemek před zrakem zvědavých očí.
Vystoupili z černého Bentley Mulsanne a řidič s ním okamžitě odjel směrem k zadním budovám.
„Hlavní centrála je v přední budově, tělocvična a sklady jsou v budovách v zadu.“ Přistoupil ke dveřím a přiložil ruku na bronzové klepadlo. „Zajištění objektu je docela ucházející. Denním útokům upírů se ani tady bohužel nevyhneme.“ Namísto toho, aby klepadlem zabušil o dveře, otočil jím po směru hodinových ručiček. Ozvalo se tiché kliknutí a následně je oslovil cizí hlas: „Identifikace?“
Knihovník si odkašlal: „Giles, Ruperth, identifikační číslo 0298.“
„Giles, Ruperth,“ opakoval hlas. „Vstup povolen.“ A dveře se s kovovým cvaknutím otevřely.
Prošli přes práh a všichni čtyři se vměstnali do úzké chodby, na jejímž konci byly další dveře. Jakmile k nim došli, přiložil Giles dlaň na malý plazmový monitor na levé straně u zdi. 
„Hele, jak to, že v Detroitu druhou kontrolu nemáme?!“ Tvářil se ublíženě Xander.
Willow ho dloubla do ramene: „V Brazílii nemáme ani první stupeň.“
„Se vší tou magickou ochranou ho nepotřebujete.“
„Pravda.“ Usmála se čarodějka.
Obrazovka se rozzářila zeleným paprskem a na monitoru se objevil otisk Gilesovi dlaně spolu s jeho iniciály. I druhé dveře se otevřely a vpustili je do samotného nitra světového sídla přemožitelek. Jak uboze působil dům zvenčí, tak moderně vybaven byl vevnitř. Na pravé straně místnosti bylo několik vysoce moderních počítačů, protilehlou stěnu překrývala obrovská obrazovka, která promítala satelitový obraz celého světa. Naproti nim se nacházely schody, které vedly do vyšších pater, a úplně vlevo bylo několik dveří, které mohly vést do kuchyně nebo do sklepa.
„Zdravím, pane.“ Přistoupila k nim vysoká černovláska. „Byla Vaše mise úspěšná?“
Giles si sundal sako a vyhrnul si rukávy bíle košile. „To mi řekněte Vy, Natálie.“
Dívka přikývla a dala se do vysvětlování. „Data, které se nám podařilo přenést těsně předtím, než jste byl zadržen policií, potvrdily naše domněnky.“
„Pak byla mise úspěšná.“ Promnul se kořen nosu. „Natalie, tohle jsou Willow a Xander, velitelé z USA a Brazílie. Tohle je Natálie Newtonová hlavní koordinátor misí pro Evropu.
Čarodějka k dívce přistoupila jako první: „Těší mě, Natálie.“
„Nápodobně,“ potřásla nabízenou dlaní.
Xander se taky přidal. „Líbí se mi, co jste tady s tím provedli. Pár z Vašich vychytávek by se nám za velkou louží taky hodilo.“
„Krom vstupních kontrol máme i UV lasery v celém domě propojené s detektory teploty. Mapujeme perimetr pomocí ultrafialových kamer, můžeme tak vetřelce eliminovat pomocí počítačem řízených děl nabitých kůly a výbušnými náboji typu hamer. Domluvím Vám schůzku s Danielem, většina zabezpečovacích systémů je jeho práce.“
„To je podle mě až moc přehnané.“ Vložila se do dívčina projevu Buffy. „Řekněte mi, Natálie, jestliže za Vás všechnu práci udělají počítače a rádoby mission impossible krámy, jak potom místní přemožitelky poznají, jak se ubránit upírovi?“
„Se vší úctou,“ založila si černovláska ruce na prsou. „Tohle je hlavní centrála a ne jedna z mnoha poboček. Data, které zde shromažďujeme, vyžadují jistá opatření. Přemožitelky mají schematizované cvičení, kde mají dostatečný prostor cvičit se v boji. A navíc, nejsem si jistá, zda jste oprávněna klást takovéto dotazy.“
„Natálie.“ Zastavil ji Giles. „Dovol, abych ti představil Buffy.“
Dívka zmlkla a mírně zbledla, avšak až moc rychle se otřepala. „Za svým tvrzením si stojím.“
Obě dívky si jedna druhou tiše prohlížely. Vzduch v místnosti houstl.
„Dobrá, myslím si, že to by bylo prozatím vše. Natálie, děkuji! A my bychom mohli jít nahoru, do mé pracovny. Mám Vám toho docela dost co vysvětlovat.“
„Pane, měl byste vědět, že jsme pro Vás okamžitě poslali lidi, ale když se objevili Vaší přátelé…“
„Samozřejmě, Natálie. Ještě jednou děkuji.“

Buffy zavřela dveře a rázně se o ně opřela. „Fajn, myslím, že už jsem byla trpělivá, co to šlo!“ 
Knihovník se posadil do polstrovaného křesla z 19. století, které stálo blízko krbu, a ruce si klidně položil na mahagonový stůl. „Na Natáliinu obranu, vím, že si to myslela dobře, ale náš systém…“
„Sakra Gilesi, to jak to tady vedeš je sice taky funny téma, ale momentálně mě zajímá něco jiného…“ Buffy už nevydržela stát na místě a začala přecházet po pokoji. Willow ji znepokojeně sledovala z malé pohovky pod oknem.
„Taky hořím nedočkavostí,“ připomenul se Alex, který si hrál s jednou z mnoha knih, které zabíraly dvě třetiny Gilesovi pracovny. „Tak spusť, starouši.“
„Jak jsem Vás všechny informoval, před třemi měsíci jsme během terénní praxe při zacvičování nových přemožitelek narazili na ohořelou kostru. Po bližším prozkoumání jsme se shodli, že se jedná o upíra. Což je jasně v rozporu s našimi dosavadními zkušenostmi.“ Opřel se o opěradlo křesla.“ Je prakticky nemožné, jak všichni víte, zabít upíra tak, aby z něj zbylo něco jiného než prach. Provedli jsme bezpočet simulací, ale v žádné z nich jsme nedospěli k jinému než „prachovému“ konci. Začali jsme se o celou věc zajímat a zjistili jsme, že tento případ nebyl první. Podařilo se nám vystopovat těla až dva roky zpátky.“
„To muselo být hodně bádání,“ poznamenala Will.
„Věř, že máme své zdroje, které hledání malinko ulehčili.“
Přemožitelka se zamračila. „Může to mít něco společného s kouzlem, kterým Willow probudila přemožitelky?“ zajímala se Buffy.
Giles přikývl. „Jsem si jistý spojitostí.“
„Počkej,“ čarodějka vstala. „Co přesně tím chceš říct?“
„Provedení, časový vzorec i volba obětí ukazuje na to, že…“
Alex se ironicky usmál: „… že grilovací party pořádá některá z přemožitelek.“
„Děláš si srandu?“
„Ne, Will, obávám se, že Alexander má pravdu.“
Čarodějka si stoupla vedle Buffy: „Hloupost! Jsem s každou z nich duševně propojená. Netvrdím, že jsou to bůhví jak silná pouta, ale cítím je! Všechny! A všechny jsou pod naším dohledem.“
Giles se také postavil. Rukama se opřel o stůl a vyzývavě se na obě dívky díval. „Pak mi dejte jiné vysvětlení.“
Místnost prostoupilo dusivé ticho.

Městská márnice – Londýn

„Ano, Daisy, přesně tak.“ Temperance zkoumala zdeformovaná žebra na levé straně hrudního koše oběti číslo 3. „Stejně jako těla všech ostatních jsou zde patrné jasné stopy po ostrém…“
„Kůstko?“ Vpadl jí do zad Booth.
„Boothe, zrovna jsme se slečnou Wickovou zkoumaly narušení žeber u třetí oběti.“ Informovala ho a prstem ukázala na monitor.
„Zdravím agente,“ odmávla jeho přítomnost Daisy a pokračovala v rozhovoru s Temperance, jako by tam nebyl. „Podle tvaru a velikosti ran se domnívám, že oběti byly probodnuty nějakým ostrým…“
„Kolíkem?“ Ozval se agent FBI zvesela.
„A-ano, i tak by se to dalo formulovat.“
„Takže já to shrnu,“ založil si ruce do kapes Seeley. „Máme devět obětí. Všechny do jednoho mají stejnou genetickou mutaci – mají tesáky a všichni byli probodnuti dřevěným kolíkem?“ Odfrknul si. „No tak, tohle je jasný jak facka. Upíři!“
„Ne dřevěným kolíkem.“ Odporoval vědecky obličej na monitoru. „Vzorky, které nám dr. Brennan poslala, neprokázaly existenci žádného druhu dřeva, no vlastně neprokázaly přítomnost ničeho. Jakoby zbraň, kterou byly oběti zabity, neexistovala, což je samozřejmě nemožné, ale přesto…“
„Fajn, fajn,“ zastavil drmolící praktikantku Booth. „Chápu.“
„Vážně? Protože já jsem zmatená,“ tázavě se na něj povídala Temp.
„Okay, Daisy?“
„Ano?“
„Zatím díky,“ a vypnul monitor.
„No?“
„Co no.“
„No – jak tomu tedy rozumíš? Já jsem v koncích. Ohořelá těla bez jediné stopy po katalyzátoru. Genetická mutace vrchních špičáků u každé z obětí. Rána po zbrani, která po sobě nenechá stopu, krom kruhovitého zhmoždění kosti. Za celou dobu své antropologické kariéry jsem se s podobným případem nesetkala. Tady jsme za hranicí reality. To, co jsme doposud zjistili, není možné podložit jedinou vědeckou teorií.“ Brunetka teatrálně rozhodila rentgenové snímky po místnosti.
„Vau, kůstko. Klid. Ty a ti tví šprti nakonec přijdete s, pro mě mimozemskou, teorií, která tohle všechno vysvětlí.“
Temperance zvedla hlavu zpoza svých dlaní. „Obávám se, že tady nám ani šprti nepomůžou.“
„Tím chceš říct?“
„Že jsme, jak bys to řekl ty – v háji!“

Světová centrála přemožitelek

„Jedna nám musela uniknout.“ Buffy rozhodila rukama. „To je jediné logické vysvětlení.
„Musím opakovat, že je to zatraceně nemožný?! Gaaah – čarodějka psychicky propojená s každou vyvolenou!“ dramaticky na sebe ukázala Willow.
Po tříhodinovém přehadováním se neposunuli z místa.
„Tohle nikam nevede,“ zívnul Harris. „Kde se tady může člověk trochu prospat?“
„Alex má pravdu. Už je pozdě a tohle za jednu noc nevyřešíme. Ložnice jsou ve vyšších patrech, jsem si jistý, že Natálie Vám najde nějaké volné pokoje,“ informoval je Giles.
„To zní až moc dobře, jdeš Buffy?“ Vstala čarodějka.
„Běž napřed,“ usmála se na ni blondýnka. „Ještě chci něco probrat s expozorovatelem.“

Chvíli tam jen tak stála a pozorovala Gilese, jak listuje jakousi tlustou knihou. „Změnil ses, i když si vlastně zůstal stále stejný. Je to vůbec možný?“
Usmál se na dívku, kterou už tolik let považoval za svou dceru. „Možná.“
Sedla si naproti něj. „Hm, ty křesla jsou zatraceně pohodlný.“
„Pro dlouhé noční bádání jako stvořené.“
Usmála se. „Chybí ti to někdy?“
„Co přesně?“
„Sunnydale. Doba, kdy všechno bylo menší.“
Zvedl oči od knihy. „Nostalgie?“
„Ne,“ odkašlala si. „Vůbec, ne. Jen mě tak napadlo, že všechno bylo jednodušší, když stačilo jít po setmění na hlídku, zakolíkovat párek upírů na hřbitově a pak si dát skleničku v Bronzu.“
„Padouchům od té doby narostly ambice.“
„To mi povídej. Dneska na hřbitově upíra nepotkáš. Narazíš na ně v nějaké nadnárodní společnosti a oni namísto toho, aby ti chtěli vysát krev, chtěj vysát poslední dollar. Je to zvrácený, totálně.“
Oba propukli v bujarý řehot. Ani jeden z nich se tak dobře nepobavil už nějakou tu dobu. Nemohli si dovolit takový luxus. Ona už nebyla na střední škole, on už nebyl jen pozorovatel. Dnes byli každý jinde, měli povinnosti. Břemeno přemožitelek se stalo mezinárodním problémem. Giles se stal šéfem hlavního štábu a měl pod palcem, dalo by se říct, celou zemi. Kdo jiný by byl povolanější? Xander, Willow a jiní spolehliví lidé měli přiděleny své sektory. Buffy, od doby kdy před několika měsíci narazily s Dawn na poslední přemožitelku někde v Tibetu, prožívala přemožitelské volno. Věnovala se své stáži v ústavu sociální péče, chodila na přednášky a dodělávala si titul. Nikdo to neřekl nahlas, ale všichni věděli, že už potřebovala vysadit. Těch sedm let kdy byla jedinou vyvolenou a následující dva, kdy naháněla přemožitelky po celém světě, byly vyčerpávající.
„Dobrá,“ setřel si poslední slzu smíchu z koutku oka. „Myslím si, že si se ovládala už dostatečně dlouho. Spusť!“
„O čem to mluvíš?“
„Buffy, nebudeme si hrát na to, že nevím, proč si tady zůstala déle než ostatní…“
Povzdechla si. „Proč mi nic neřekl?“
„Je to jen má teorie, ale domnívám se, že necítil potřebu říct ti cokoliv.“
Svraštila obočí a prudce se nadechla.
„Počkej,“ zastavil ji gestem ruky. „Než začneš vyvádět, nech mě to dopovědět.“ 
Pokračoval: „Když jsem na něj narazil na místě činu, byl jsem v šoku. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale je to pravda. Je člověk. Nevím, jak, nevím kdy, nevím proč…“
„Gilesi, mohl bys vynechat části, které NEVÍŠ a soustředit se na ty které VÍŠ?!“
„Když mě odtáhli na policejní stanici, myslel jsem si, že vyloučí-li mě jako podezřelého, kterého jsem ze sebe samozřejmě po objevení se na místě činu udělal, pustí mě. Plánoval jsem Vás hned kontaktovat. Nejen kvůli tomu, že náš malý problém pronikl na veřejnost a policie nám začala fušovat do řemesla, ale také kvůli Angelovi. Bylo mi jasné, že by si ho ráda viděla, ale…“
„Ale?“ naléhala blondýnka.
„Nejsem si jistý, zda se jedná o Angela.“
„Cože? Co tím chceš sakra říct? Gilesi, viděla jsem ho. Dneska jsem ho touhle rukou praštila do obličeje.“
„Což bylo, smím-li poznamenat, velice hloupé. Ale ne, poslouchej. Nepochopila si mě správně. Než jste se objevili v Anglii, měl jsem tu čest strávit s Angelem celé čtyři hodiny o samotě ve výslechové místnosti.“
Buffy stále nechápala, kam tím míří.
„Pokud se opravdu jedná o Angela, a já netvrdím, že ne, tak nemá absolutně žádné vzpomínky na to, že by kdy byl upír!“
Potřásla hlavou: „Ještě jednou?“
„Uvažujme tak, že se z Angela stal člověk. Ten, kdo ho v něj proměnil, se mu musel hrabat v hlavě. Angel žije v domnění, že je agent FBI jménem Seeley Booth. Nepamatuje si mě, nepamatuje si TEBE! Proto necítil potřebu ti oznámit, že je člověk…“

~ pokračování příště ~

 

 

 

Probudila se schoulená na pohodlném gauči v Gilesově pracovně. Útulná místnost voněla mahagonem a starými knihami, které byly snad všude. Vlastně jí Rupertovi přítomné útočiště docela dost připomínalo knihovnu na Sunnydalské střední. Přikrytá teplou huňatou dekou mapovala vysoké police se stovkami prastarých svazků vázaných v kůži, až zabloudila pohledem k jednomu z velkých arkýřových oken. Zamrkala před dávkou ranních paprsků, kterým se podařilo proniknut skrz zpola zatažené žaluzie. 
„Dobré ráno,“ ozvalo se jí za zády.
S přivřenými víčky a slastným úsměvem na rtech odpověděla: „Tobě taky.“ Pomalu se posunula, aby si mohl lehnout k ní. „Spala jsem dlouho?“
Objal ji kolem ramen a lehce ji políbil do vlasů. „Sotva vyšlo slunce.“
„Mmm, tohle je dokonalé.“ Protáhla se a položila si hlavu do přesného dolíčku nad jeho klíční kostí. Její hlava tam zapadla tak, jako by nikdy neměla odpočívat na jiném rameni. „Myslíš, že si ostatní všimnou, když se neobjevíme u snídaně?“
Propletl své prsty s jejími. „Jsem si jistý, že tohle by jim neušlo,“ povzdechl si a pozoroval, jak diamant na jejím prsteníčku házel blikotavá prasátka na jeho dlaň. „Nesmíš zapomínat, že pořád ještě máš povinnosti. Oni na tebe čekají… Všechno to bláznovství s těmi nerozprášenými upíry.“
Buffy se zarazila. Rychlým pohybem se posadila.
„Stalo se něco?“ 

Ještě před chvíli ji bylo příjemně teplo, ale najednou jí po zádech přejížděl mráz. Dívala se na Angela, jeho ústa se otvírala a zavírala, jakoby jí něco říkal, ale ona nic neslyšela…
„Já… Něco je špatně. Není to…“O krok ustoupila ruce na spáncích. „Co se to děje!“
Pevně ji chytil za ruce. „Buffy?“Někdo zapnul zvuk.„Buffy! Ty mě děsíš.“
Zmateně na něj hleděla. 
Angel?
Tady?
Semnou?!
Rychle přeběhla k arkýřovému oknu a trhnutím odhrnula žaluzie. Musela se ujistit, Sama nevěděla o čem, ale potřebovala dát pevnou formu tomu, co se dělo kolem ní. Ničemu nerozuměla. Proč je tady Angel?! Proč ONA má ruce snubní prstýnek? 
Místnost zahltilo sluneční světlo. Angel si zastínil obličej a zamrkal. „Buffy?“ Vykročil směrem k ní.
„Ne! Stůj!“ Křikla a natáhla ruce přímo před sebe. „Co se tady, sakra, děje?!“
Ublíženě na ni shlížel ze své výšky. „Není snad tohle to, co sis přála?“ 
Kroutila hlavou. „Tohle není pravda.“ Zmatenost pulzovala jejími žilami. Měla by být doma v Římě. Ne, počkat. Odletěla do Londýna. Jasně, s Willow a Xanderem. Byli tady, protože… Kvůli těm divným zabitím upírů… Jo, to je ono. Ale Angel? Ten s nimi nebyl. Nebyl s ní! Už dlouho ne. Víc jak šest let ho neviděla… Nebo ne…? A pak to přišlo. Jako velké údery do hlavy. Ona a Will v Římě. 
Angelova tvář v televizi. 
Slunce, které se mu otíralo o tváře. 
Angel před londýnskou policejní stanicí, její pěst na jeho čelisti…
Využil její strnulosti a ve chvilce stál těsně u ní. Vzal ji za levou ruku a rty přitiskl na prsteníček. „To bude v pořádku. Jsem tady.“
„Ne!“ Vyškubla se mu. 
Třpytivý kámen zasazený do stříbrného kroužku zazvonil o dřevěnou podlahu.
Angelova tvář byla neproniknutelná. Tiše se sehnul a sebral prsten. Sevřel jej v dlani takovou silou, až se objevila první kapka krve, která s mučivou pomalostí dopadla na mahagonovou podlahu. 
„Myslel jsem, že mě miluješ…“ To nebyla otázka, jen tak konstatoval skutečnost. 
Nezmohla se na slovo. Tolik jí bolela hlava a všechno se zdálo tak divné. Místnost pozbyla pevných obrysů. Tikavá bolest ve spáncích sílila. Jakoby jí něco ucházelo. „Ale… ale ty si odešel…“ Mezi ukazováčkem a placem si tiskla kořen nosu. „Tohle je špatně… Chci říct… my… my nejsme spolu. Ty…“
„Chápu.“ Brunet se otočil a odcházel z pokoje.
„Ne, Angele počkej,“ hmátla po něm rukou, ale díky černým mžitkám před očima hmátla do prázdna. Zamrkala, ale bylo pozdě, už tam nebyl.
„Bože, ten je vždycky tak melodramatickej. Víš, co tím myslím. Člověk ho má prokouknutýho už od prvního štěněčího pohledu…“
Otočila se: „TY?!“
„Nazdar zlato, chyběl jsem ti?“
V tom nejtmavším koutě místnosti stál s úšklebkem na tváři Angelus. Jeho jedovatě žluté oči si ji s příslibem měřily.
„To ne.“ 
„Budu to brát jako – ano, chyběl jsi mi.“
Místnost najednou potemněla. V minutě ji upír držel v železném sevření. „Kdyby to bolelo,“ zašeptal jí sladce do ouška, „tak klidně zakřič.“ Jeho tesáky se s lehkostí nořily do alabastrové kůže ladných křivek jejího krku. A ona křičela a křičela, ale nikdo ji neslyšel…

Šokovaně otevřela oči. Topila se ve tmě. Ráno bylo ještě daleko. Automaticky si sáhla na krk. Nic. Žádná krev. Žádné stopy po kousnutí. 
„Sen, byl to jen sen. Zatraceně šílený sen.“ Zakryla si oči dlaní. „Klid Buffy, dýchej.“ Po chvíli se přerývavý zvuk splašeného dechu pomalu uklidnil. Sebrala polštář z podlahy, kam ho při svém překotném probuzení shodila a zase si pohodlně lehla.
Ozvalo se rychlé zaklepání na dveře a vzápětí se na prahu objevila Natálie. „Omlouvám se, ale potřebují tě dole…“
„J-jasně“ rychle vstala, vděčná za cokoli, co jí zabrání v spánku.

Xander seděl u stolu s Gilesem a spolu porovnávali fotky, které pořídila skupina přemožitelek během své pochůzky.
„Stejný scénář jako u ostatních. Tři ohořelé kostry, žádné stopy.“ Konstatoval Giles a začal si čistit brýle. 
„Ohořelé kosti… Paráda! To nám fakt pomůže,“ založil si ruce za hlavu mladík. „No tak…“
„A co s tou trojkou. Pokaždé se našly tři oběti,“ ohlásila svůj příchod přemožitelka. 
„Ano, ale obávám se, že se nám doposud nepodařilo najít sebemenší spojitost s tímto číslem. Čaj?“
„Ne, díky.“ Opřela se rukama o hranu stolu. „Gilesi, přece musí být způsob, který nás dostane trochu dopředu.“ 
„Obávám se, že potřebujeme vědět víc.“
„Možná nějaké kouzlo, Will?“ Otočila se přemožitelka na čarodějku, ale ta ji nevnímala.
Rusovláska stála u mapy, kde byla pomocí jedovatě žlutých špendlíků vyznačena místa zabití. 
„Will?“ 
„Ššš…“
„Co vidíš?!“
„Já, no, nejsem si jistá,“ dívka poodstoupila a natočila hlavu na stranu. „Alexi, kde našli ty poslední upíry?“
„Eee, moment… jihozápadně od centra… Hounslow.“ Všichni byli potichu, čekali, kam Will touhle otázkou směřuje. „No tak,“ nevydržel to brunet, „myslíš, že bys teď mohla přestat být tak tajemná a podělit se se zbytkem třídy, hm?“
Čarodějka se k nim otočila. „O-omlouvám se. Ale…“ popadla fix a přistoupila k mapě. „Loudwater, Uxbridge, Weybridge,“ mluvila nahlas a přitom kreslila dlouhé tlusté čáry. „Barnet, Harlow a teď Hounslow.“ Udělala krok stranou, aby všichni viděli na mapu. „Nevypadá to jako velké K?“
„Trochu křivé a nedotažené K,“ přikývl Xander.
„Jak to“, obešel exknihovník stůl, „že jsem to přehlídl.“
Willow se usmála: „Možná, že moderní technika přece jen není všechno.“
„To něco znamená. Ne? Určitě to něco znamená.“
Giles přikývl: „Mělo by.“
„Takže popořádku. Co víme?“
„Zakolíkovaní, ale žádný prach,“ ujal se slova Xander.
„Tři oběti. Pokaždé jsou tam tři. A stupňuje se to. Mezi první a druhou trojicí byl tři týdny, teď to byly jen… tři dny.“ pokračoval Giles. 
„Myslím, že už nikdo nemůže pochybovat, že číslo tři je pro pachatele víc jak důležité,“ ozvala se Natálie, která doposud postávala tiše u stěny místnosti.
„Neříkej mi, že ta Vaše super moderní databáze nic nevyhodila,“ otočila se k ní přemožitelka.
Vysoká brunetka kroutila hlavou. „Stále to zkoušíme, ale pouhé číslo nás nikam nedostane.“
„Teď víme i o tom velkým K.“ Ozvala se Will.
„Fajn, takže to už by mohlo stačit pro takové menší bádání, co? Gilesi? Řekni mi, že s tímhle už se dá pracovat!“ Naléhala na něj blondýnka.
„Možná.“ Pokývl směrem k Natálii. Ta slabě přikývla na souhlas a beze slova odešla. „Nejsem si jistý, zda máme dostatek informací, ale je to lepší jak nic. Natálie s ostatními tady prozkoumá databázi. Já bych se měl podívat do některých ještě nedigitalizovaných záznamů. Vy zatím… no…“ a odešel z místnosti, aniž by větu dopověděl.
„Jestli jsem to dobře pochopil, máme volno. Myslím, že teď už bych si klidně mohl dát menší snídani. Kdo se přidá?“ 
„To zní docela lákavě. Buffy?“ usmála se rusovláska.
„Běžte sami. Já nemám hlad. Raději půjdu omrknout ty jejich tréninkové haly.“
„Dobrá, uvidíme se později?“
„Jasně.“ 

Sídlo londýnské policie
„Nebude se ti to líbit.“ Promluvil Angelin obličej skrz monitor laptopu.
„Angelo, jsem si vědoma, že jejich obličeje budou vypadat poněkud zvláštně.“ Uklidňovala ji antropoložka, když do místnosti vrazil Booth s dvěma kelímky kávy. „Zvláštně?“ 
„Ou, děkuji,“ vzala si od něj jeden. „Ano, struktura jejich čelní kosti byla poněkud nestandardní. Prve jsem si toho nevšimla. Ale při bližším zkoumání zde byly jasné známky vyvýšených míst.
„U všech obětí?“
„Ano.“
„Takže to znamená, že to byli sourozenci?“ Dedukoval agent FBI.
Temp zakroutila hlavou. „Ne, nejedná se bližší příbuzné. Jedna z obětí má vrozenou vadu stavby páteře.“ Podala mu rentgenový snímek. „Tady, vidíš? Ti druzí dva ji nemají.“
„Jak je potom možné…“
„Nevím, Boothe.“ Rozhodila rukama. „Tyhle vraždy jsou tím nejdivnějším, na čem jsem ve své kariéře pracovala. Jedna skutečnost působí neuvěřitelněji, jak druhá.
„A bude to ještě horší,“ připomněla svou přítomnost Angela. „Poslala jsem vám ty skeče, ale nezapomínejte – já Vás varovala.“
Temperance otevřela soubor s portréty. Booth vyprskl kafe na podlahu před sebe. „Co to sakra…“
„Já vám to říkala.“
„Angelo, nespletla ses při…“
„Ne. Kontrolovala jsem údaje třikrát. Podle dat, která si nám poslala, můj program vymodeloval tohle – ať už je to cokoli.“
Brunet spolu a doktorkou antropologie upřeně hleděli na tři identicky vyhlížející obličeje. Oči všech se ztrácely pod zdeformovanými linkami obočí a kořene nosu. Celé čelo působilo mohutně a strašidelně.
„Zatraceně.“

Tréninková hala – centrála přemožitelek
Výcviková hala byla ohromná. Teoreticky by se do ní vešla dvě nákladní letadla, prakticky byla plná nejrůznějších vymožeností, na kterých si přemožitelky ostřily své dovednosti. Buffy až přecházel zrak. Tohle se její výcvikové místnůstce za magickým krámkem nepodobalo ani vzdáleně. Lanová bludiště, pro trénink skoků, přemetů a salt se tyčila do několika metrů. Všemožné zbraně od jednoduchých kolíků, až po napodobeniny kosy (Společnost přemožitelek žila v povědomí, že pravá kosa je spolu s dalšími artefakty uzamčena v trezorech organizace. Nicméně pravdou bylo, že v trezoru se skrývala jen další z mnoha kopií a originál se momentálně nacházel v nejmenovaném bytě v centru Říma, ve skříni, za krabicí se starou uniformou roztleskávačky Sunnydalské střední.) lemovaly halu po obou stranách. Nekonečné řady žíněnek, bojových pytlů, kladin či posilovacích strojů naplňovali široký prostor.
„To bych si nechala líbit,“ utrousila sama k sobě.
Nejzajímavější věcí v celém prostoru však byl bojový simulátor. Blondýnka popošla blíž k velké sklem ohraničené kostce a sledovala dívku, která měla nasazenou podivnou helmu. Ta jí zakrývala oči i uši a ke rtům měla přistrčený malý mikrofon. Na ramenou, loktech a zápěstí, a stejně tak i na kotnících, kolenou a v pase měla připevněná něco jako čidla. Stála v prostoru čtyř metrů čtverečných a bojovala s neviditelným protivníkem.
„Cool,co?“ Přistoupila k ní dívka s ručníkem za krkem.
Buffy se na ní usmála: „To teda.“
„Docela drsná věcička. Vedení ji tady nechalo nainstalovat prý někdy před rokem.“
„Je to nějaký bojový simulátor, že?“
Dívka přikývla. „Na tělo ti připevní senzory, díky kterým pak každý tvůj pohyb program generuje a přenáší do počítače. Brýle v helmě pak přenášení uvěřitelný 3D prostor bojiště. V programu najdeš jednoduchá cvičení, ale jsou tam i stovky bojových simulací…“ 
„To zní dobře. Ale přece jen mám raději kontakt při boji.“
„Pro trénink to není na škodu. Je to vážně velmi realistický prožitek. Program může simulovat i souboj dvou lidí aniž by se dotkli.“
„Souboj bez kontaktu?“
„Ušetří to modřiny. Ne, že bychom k nim byly zrovna náchylné, ale když už s tím přišli, tak proč to nezkusit…“ Dívka se začala protahovat. „A navíc, slyšela jsem, že výběr bitev měl pod palcem samotný Giles – jo ten Giles, bývalý pozorovatel Buffy Summersové.“
„Vážně…Tak to bych si to potom měla vyzkoušet,“ blondýnka se ošila.
„Jo, a prý si můžeš v programu navolit i několik z jejích největších bitev… Hm, ale ty jsou pro ty zkušenější. Já jsem součástí programu teprve pár týdnů. Jedna z posledních vyvolených, které se podařilo lokalizovat.,“ ukázala na sebe prstem. „ Takže zatím jen studuju a trénuju s kolíkem a tak… Ale Hanna, moje kontrolorka,“ pokývla k dívce v simulátoru. „Slíbila, že se pokusí mě dostat do nějaké menší akce mimo areál.“
Z dívky čišelo čiré nadšení. Snadný zákusek pro nějakého upíra, napadlo Buffy a zároveň si z nějakého důvodu vzpomněla na Dawn. „Venku to není žádná sranda.“
„To já vím… jsem připravená…“ Dívka se zamračila. „Možná působím jako z porcelánu, ale ujišťuju tě, že jsem schopná solidně nakopat zadek.“
To blondýnku rozesmálo, ale i tak se snažila tvářit vážně, aby dívku ještě víc nerozčílila. „Jistě, promiň, nechtěla jsem tě urazit nebo tak něco…“
„To je v pohodě,“ reagovala mladá přemožitelka, jakoby se nic nestalo. „Já jsem Serra, mimochodem.“
Blondýnka přijala její ruku: „Ehm, já jsem Buffy.“
Dívka strnula. „P-počkej… Buffy? Jako TA Buffy?“
Teď už se Buffy úsměvu neubránila. „Ano, ale počkej… já nejsem nic zvláštního. Prostě jsem jen v tomhle kolotoči o něco dýl, než Vy ostatní…“
Dívka na ni ještě chvíli koukala vyjeveně, ale pak zavrtěla hlavou a zase se jí na tváři rozsvítil zapálený úsměv. „Hele až si vyzkoušíš ten simulátor, co takhle si spolu zatrénovat?“
Zkušenější přemožitelka mohla odpověď jen jedno: „Jasně.“
„Super, uvidíme se později. Teď už musím…“ a rozběhla se k lanovým překážkám.
Buffy pozorovala, jak se se skokem vrhla mezi dvě lanové překážky, ale pak už se soustředila na simulátor. Dívka, která ještě před chvíli rozdávala rány na všechny strany a zároveň uhýbala neviditelným úderům (mimochodem, šlo jí to dost dobře), si sundávala helmu.
„Ehm,“ přistoupila k ní blondýnka. „Promiň, mohla bych tě poprosit o menší rychlokurs, jak tuhle věcičku ovládat?“
„Žádný problém.“ Přemožitelka jí podala kolenní senzor, který si právě sundala. „Nasoukej to na sebe.“
Jakmile byla Buffy „nasoukaná“ do všech potřebných snímačů dívka jí předvedla jak si navolit potřebné údaje. Výšku, váhu, stupeň dovedností… Po zadání všech potřebných údajů na monitoru vyjela doporučená cvičení.
„Fajn, teď už si jen vybereš simulaci, kterou chceš, a je to. Třeba si můžeš zopáknout nějakou ze svých bitev. Našla bys tady pár lidí, kteří by kteroukoli z nich zvládli napoprvé.“
„Počkej, jak víš…“
„Kdo jsi?“ Dívka se zakřenila, „ale prosím tě. Tvé jméno tady zná každý. To že tě nepozná nováček, neznamená, že my, kteří jsme tady přes čtyři roky, na tom budeme stejně. Ať chceš nebo nechceš, seš legenda Summersová.“ 
Buffy projela pohledem po hale a konečně si všimla toho, co předtím ignorovala. Spousta přemožitelek, které se měly věnovat tréninku, po ní pokukovaly. Po bitvě s Prvním zlem a následném shromažďování přemožitelek byla autoritou, ale teď byla mírně řečeno v důchodu. Jestli o něco nestála, bylo to tohle…
„Možná, že ten simulátor odložím.“
„Heh, nestojíš o diváky, co?“
„Tak nějak.“
Dívka zavrtěla hlavou a zmáčkla tlačítko na displeji. Průhledné plexisklo kolem simulátoru zčernalo. „Voala.“
Buffy stále váhala.
„Hele, klidně můžu program vyrušit…“
„Ne,“ zarazila ji blondýnka. „Chci si to vyzkoušet…“ Nasadila si helmu a vešla do arény.
„Ovládací modul je nalevo od tebe,“ zavolala na ni dívka, než se za Buffy simulátor zavřel.
Prostor byl zvukotěsný. Stěny kolem ní byly uhelně černé.
„Dobrá,“ zastavila se před ovladačem. „Takže…komu nakopu zadek?“ Databáze nabízela roztodivný seznam kreatur všeho druhu. „Myslím, že stará dobrá klasika pro začátek neuškodí,“ a najela na možnost UPÍŘI. Kompletní seznam by byl nekonečný, což by zpomalovalo využití simulátoru. Právě proto, bojovník na začátku navolil své údaje, kterým následně odpovídal umírněný výpis možných protivníků. Upírů, kteří by se rovnali přemožitelce na úrovni Buffy Summersové, moc neexistovalo, přesto v seznamu našla pár známých jmen. Jedním u nich byl i ANGELUS.
Její prst zaváhal jen na chvilku. Rozklikla složku a načetl se jí další seznam. Tentokrát už s konkrétními potyčkami, které se podařilo u tohoto upíra zmapovat. Jak jí Hanna (dívka, která ji vysvětlovala, jak celý simulátor ovládat) řekla, základní informace jsou dané. Místo, čas, dosavadní dovednosti, či v tom okamžiku doložená osobnost (program tedy simuluje nejen protivníkovi pohyby, ale i jeho chování, i když s nepřesnostmi). To, co se však stane během simulace, vypočítává počítač z pohybů bojujícího, jeho reakcí v ten daný moment a přizpůsobuje tomu program. To znamená, že i kdyby si navolila již jednou vybojovanou bitvu, výsledek může dopadnout o 180 stupňů odlišně.
Angelus vs. Faith (L. A., březen 2003).
Nasadila si helmu.


Londýnská policejní stanice
Booth zamrkal. „Tohle je ujetý.“
Brunetka zblízka studovala portrét posledních tří obětí. „A z antropologického hlediska nemožné. Jako by se jednalo o chybějící článek ve vývoji lidstva.“ Zavrtěla hlavou. „To není možné. I kdyby se jednalo o chybějící článek, jejich existence v dnešní době… to je něco nelogického.“
Bylo sedm ráno a ruch na stanici začal pomalu sílit. Booth si protřel oči. „Mutace. Nic jiného mě nenapadá.“
Temp zvedla hlavu od monitoru. „I když se to nabízí jako řešení, není to tak. Aby se jednalo o stádium mutace takového rozměru, museli bychom najít i jiné rozdílnosti. Ne jen nadstandartní strukturu čelní kosti. Navíc, ty odlišnosti jsou téměř nepatrné. Jako by původní kost byla identická běžnému člověku a ony vyvýšené fragmenty postupně narůstaly. Podívej,“ podala mu rentgen hlavy jedné z prvních oběti. „Tyto snímky se k nám dostali až dnes.“
„Na co přesně se dívám?“
„Tady,“ ukázala na část snímku. „Vyvýšeniny jsou patrně většího rázu jak u poslední oběti.“
„Stále se nechytám.“
Položila oba snímky vedle sebe. „Pokud bychom vyvrátili genetickou vadu, mutaci i chybějící článek vývoje – což je přiznejme si nesmysl – můžeme se domnívat, že se jedná o postupnou degeneraci kosti při opakovaném vystavování tlaku.“
„Jako že oběti nosily na obličeji něco, co jim zdeformovalo lebku?“
„Je to hodně výstřední teorie, ale ano.“
Seleey kráčel po místnosti. „Co by mohlo způsobit taková poškození?“
„Nemám nejmenší tušení… Ale Boothe, i tato teorie je podložená jen smyšlenkami. Takový rozsah zásahu do struktury kosti přirozenou cestou by potřeboval roky, možná desítky let. U první oběti možná i déle.“
„Mrzačení už od malička. Nějaký kult?“
„Možná. Ale i tak je to chabá teorie.“
„Kůstko, je to jediná teorie, která máme.“
„Nedovedu si vysvětlit, proč jsou fragmenty na lebce první oběti mnohem vyšší, jak u té poslední.“
„Třeba to, co ty nerovnosti způsobilo, nosil na hlavě dýl.“
Zavrtěla hlavou. „Podle kostí, se jedná věkově nepříliš vzdálené muže. Cca pět let. To není dostatečně dlouhá doba poškození takového rozsahu.“
„Tak mi dej jiné vysvětlení,“ mávnul rukama tak zeširoka, že se mu podařilo shodit hromadu spisů na podlahu.
Brennanová se sehnula pro papíry. „Hodgins mi má během dneška poslat výsledky posledních testů, ty nám řeknou víc.“
Agent se nahnul na židli a zašilhal pod stůl. „Docela by mě zajímalo, kde se zrovna v tobě bere ten opti… Počkej!“
„Prosím?“
Natáhl se a vzal si od ní tři složky. „Můžeš mi prosím podat i ty ostatní?“
Když mu je podala, měl už před sebou papíry s popisy míst činu. „Loudwater, Uxbridge, Weybridge, Barnet a Harlow… Kde se staly ty poslední vraždy?“
„Hounslow.“
„Hounslow.“ Přisunul si k sobě její laptop a něco tam sepisoval. Po chvíli otočil monitor k ní.
„Na co se dívám?“
„Na chybu toho zmetka.“ Vstal rychlostí blesku, přehodil přes sebe zmačkané sako a už mizel ze dveří. „Tak jdeš?“
„Myslím, že raději prohlédnu ty zbylé snímky.“
„Fajn, ozvu se.“


Výcviková hala – centrála přemožitelek
Skoro okamžitě se ocitla v nějaké místnosti s vysokými stropy. Byla tam spousta palet a krabic zakrytých špinavými plachtami. Na straně stálo lešení vysoké několik metrů. I když věděla, že se nachází v prostoru 4x4 metry, iluze byla dokonalá.
„Ale, ale,“ doneslo se k ní. „Kohopak to tady máme?“
Rychlým otáčením kolem dokola se snažila lokalizovat protivníka.
„Myslel jsem, že tady narazím na Faith, ale asi jsem si vyděsil, a tak poslala silnější a odvážnější Buffy!“ Konec věty už pronesl pitvořivým hláskem.
„Znáš Faith, ta dlouho u ničeho nevydrží…“ Zase se otočila.
„Na jednu stranu mě mrzí, že náš rozhovor nebudu moct dokončit, ale na druhou stránku potkat tebe…“ Vystoupil zpoza hromady pokřivených trubek s širokým úsměvem: „No to je vždycky radost.“
Přešlápla na místě. „Bohužel tě zklamu, ale já tvou touhu nesdílím.“ Najednou ji zalila jistota. Tohle všechno je jen iluze. Detailně propracovaná, ale stále jen iluze. „Abych pravdu řekla, tak jsem si na tebe nevzpomněla už roky.“
Strnule zaťal čelist. „Opravdu…“
„To víš, se Spikem v Sunnydalle, nemám potřebu myslet na někoho, jako jsi ty.“
Vztekle zasyčel a vrhnul se na ni.

„Helle, na co koukáte?“ přihnala se Serra k monitoru, kde se tisklo několik dívek.
„Buffy Summersová, je v simulátoru,“ odpověděla jí Hana.
„A vy se díváte na přenos?“
„Že váháš.“
„S kým bojuje.“
„S Angelusem.“
„Páni, posuňte se trošku.“
„No tak,“ ozvalo se dívkám za zády. „Proč ten povyk! Pokud se nepletu, všechny máte někde být…“ Starší muž se prodral až k monitoru. „Co to…“
„Summersová si chtěla vyzkoušet simulátor.“
Setřásl z obličeje překvapený výraz. „To neznamená, že Vy ostatní se tady budete flákat.“
„Ehm,“ odkašlala si Serra a s červenými tvářemi a hlasem plným respektu špitla: „Omlouvám, se ehm… pane, ale Buffy Summersvá je legenda. Vidět ji živě v akci, stojí za promeškané cvičení s kolíkem.“ Prostorem se neslo souhlasné mrmlání.
„Ticho,“ uzemnil je pozorovatel.
„No tak, Georgi… Jak dlouho to může trvat.“ Postavila se vedle Serry Hana. „Jsem si jistá, že Summersová s ním bude hotová co by dup.“
Pozorovatel si ji chvíli měřil. Nakonec přikývl. „Je to na tvou zodpovědnost. Jakmile Buffy skončí, všichni se vrátí ke svým programům, s tím, že si ztracený čas nahradí.“ Otočil se k ostatním. „Jasné?!“ Odpověděla mu další salva mumlavého souhlasu teď už asi dvaceti dívek.

Senzory připevněné na jejím těle absorbovaly imaginární údery a vysílaly signál bolesti do helmy. Buffyin mozek byl tedy nucen cítit bolest, i když žádnou cítit neměl. Bylo to zvláštní, nepřirozeně zvláštní. První taková rána ji vyvedla nejen z míry, ale i z rovnováhy. I ten malý moment stačil, aby se Angelusovy tesáky přiblížily k jejímu krku. Na poslední chvíli se vzpamatovala a uhnula jim.
„Skoro, ale ne dost,“ sykla udýchaně.
„Příště nebudeš mít takové štěstí.“
„Přestaň už slibovat, něco, co nikdy nedodržíš.“
Zatvářil se zmateně. „Hm?“
Sama nevěděla, proč řekla to, co řekla, Namísto toho, aby to zkoumala, napřáhla levou ruku a udeřila upíra do zátylku. Sesul se k zemi. Natáhla se pro železnou tyč, kterou po ní Angelus před chvílí hodil. Hbitým pohybem namířila na jeho hruď. Zastavil ji oběma rukama.
„Ale, ale koťátko má drápky,“ procedil. 
Vší silou tlačila. Hrot se kousek po kousku přibližoval k jeho černému kabátu. „Já nejsem…“ Další centimetr. „…žádné kotě!“ A další.
Angelus se ďábelsky usmál: „Ty si moje kotě.“
V jeden moment cítila tlak, kterým vzdoroval proti tomu jejímu, ale pak – ve vteřině - provizorní zbraň pustil a jeho pravá ruka silou parního válce vymrštila železnou trubku přemožitelce z ruky.
Na nic nečekala. Svým čelem praštila do toho jeho. Před očima vnímala prskavé mžitky. Jen tak tak byla schopná dostat se z dosahu jeho dlouhých rukou. Trvalo několik vteřin, než se Angelus posbíral ze země. Rychle zmapovala okolí.
„To od tebe nebylo hezký,“ utřel si pramínek krve, který mu stékal z čela.
Buffy začala couvat. „Omlouvám se?“ Zády narazila na lešení.
„Ne, ne!“ tikal ukazováčkem. „Takhle to nefunguje.“ Krok za krokem se k ní přibližoval. „Myslím, že mi dva jsme už daleko za hranicí slovních omluv.“
Upřeně se mu dívala do čí. Jejich barva plynule přešla z oříškově hnědé na jedovatě žlutou. „Jsi prase,“ švihla po něm, zatím co její pravá ruka šmátrala po lešení.
Přiložil si ruku na srdce. „To bolí, lásko.“ Zastavil se těsně u ní. Skoro ani nedýchala. Drze zastrčil zběhlý pramen zlatých vlasů za ouško, do kterého zapředl. „Kdyby si měla potřebu křičet, tak neváhej!“
Její prsty pevně stiskly kus zaprášeného dřeva v momentě, kdy na krku ucítila dotek jeho rtů. Zavřela oči a bodla. Upír se proměnil v prach. Skladiště zmizelo. Před očima se jí objevil nápis: „Simulace ukončena.“ Sundala si helmu. Nepropustná hradba z plexiskla se otevřela. Buffy zadýchaně vyšla ven, kde stanula tváří v tvář osazenstvu tréninkové haly, které bujaře tleskalo.
„Co to, sakra…“
Do popředí vystoupila Hanna: „Omlouvám se… Bylo to prostě až moc velký pokušení.“
„Vy… Vy všichni…“
„Jop,“ přikývla dívka. „a upřímně byla to pecka. Fakt. Už chápu, proč ses stala vyvolenou dávno před námi všemi.“
Blondýnka nevěřícně kroutila hlavou. „Tohle se mi snad zdá. Já nejsem žádná pitomá celebrita…“
„Buffy?“
„Co?!“ Vztekla se.
„Ou,“ Xander nastavil obě ruce na znamení míru.
Přemožitelka si zastrčila uvolněný pramen na ucho. „Promiň, já jen…“ mávla rukou kolem. Dav přemožitelek stále nadšeně postával poblíž.
„Koukám, že už sis našla nové kamarády.“
„Nemyslím si,“ zadívala se na Hannu.
„Hej, proč ten povyk. Jen jsme se chtěly podívat…“
„Ale já…“
„Slyšela jsem. Nejsi žádná celebrita.“ Založila ruce na prsou Hanna. „Ale pro spoustu těchhle holek seš vzor. Co je na tom, že tě chtěly vidět bojovat?“ Otočila se na podpatku a pronesla k přemožitelkám: „Fajn, to by bylo. Všichni zpátky ke svým tréninkům.“
„Xander? Jako Xander Harris? O tobě jsem četla.“ Serra k němu napřáhla ruku. „Já jsem Serra. Nováček.“
Potřásl si s ní rukou. „Páni, já jsem v učebnicích…? Věděl jsem, že se to jednou stát musí.“
Dívka se zahihňala.
„To platí i pro tebe, Serro.“ Hanna ji vzala za rameno a společně odcházely k lanovému stanovišti. „Tak zatím,“ výskla k nim ještě dívka.
Buffy ze sebe strhávala senzory. „Chtěl si něco?“
„Cože? Jo. Willow s tebou chce mluvit. Zatím co ty si se tady flákala. Ta jejich geniální databáze něco vyplivla. Díky Will a jejímu výstupu u mapy se Natáliinu týmu podařilo vytipovat možná místa dalšího útoku…“
„Fajn, hned jsem tam. Jen se osprchuju.“

„Tak jak jsme na tom Will?“ Buffy se posadila ke stolu, kde už byly Natálie s její rusovlasou kamarádkou, Giles s Alexem a dvěma dalšími dívkami, které řešily něco s počítačem.
„Po několika hodinách strávených s Gilesovými knihami a Natáliinou databází jsme v dané oblasti vytipovali čtyři hřbitovy. Tři jsou poměrně rozlehlé, takže na jejich pokrytí bude třeba více lidí. Ten poslední je velikostně asi jako hřbitov v Sunnydalle.“
„Fajn, takže čtyři místa k pokrytí,“ přikyvovala přemožitelka.
Slova se ujal Giles. „Jsme schopni být připraveni do dvou hodin.“
Přemožitelka se podívala z okna. „Do soumraku máme čas… A Gilesi, chci ty nejlepší. Nevíme, co nás tam čeká.“
Natálie zvedla hlavu. „Všichni tady jsou stejně dobří jako ty.“
„Já vím. Myslela jsem tím, jen, že tohle není žádná cvičná simulace. Na tuhle akci půjdou přemožitelky, které už mají zkušenosti s reálnými střety s upíry nebo démony. Žádní nováčci.“
Natálie si poupravila brýle na nose, ale mlčela.
„Fajn, takže Gilesi nahrň sem možné kandidáty. Společně s Willow je rozdělte do tří týmů.
„Do tří?“
Buffy přikývla: „AKA Sunnydalle si vezmu na starosti já.“
Čarodějka si stoupla před ní. „Nelíbí se mi, že půjdeš sama.“ 
„Neboj, Will. Vezmu s sebou Natálii.“ Zmíněná po Buffy střelila pohledem. „Prosím?“
„Máš s tím problém?“
Všichni v místnosti ztichli. Po chvilce se ozval Giles. „Natálie může jít semnou…“
„Ne, to je v pořádku,“ odkašlala si Natálie. „Jestliže Buffy chce, abych šla s ní, tak půjdu.“
„Dobrá.“ Dál už se k tomu blondýnka nevyjadřovala. „Giles a Will sestaví týmy. Alexi, ty pohlídej vyzbrojování. Možná se jim nebude líbit, že jim do toho kecáme, ale i tak chci mít jistotu.“
„Rozumím,“ přikývl.
Všichni se rozešli plnit zadané úkoly, jen Natálie postávala u stolu.
„Ano?“ vybídla ji Buffy.
„Jen mě zajímalo, jestli je tady nějaký zvláštní důvod, proč mám jít s tebou?“
Přemožitelka si ji měřila. „Potřebuju mít spojení s centrálou.“
Natálie zavrtěla hlavou. „K tomu mě nepotřebuješ. Naše komunikační zařízení fungují docela dobře i bez mé přítomnosti.“
Buffy pokrčila rameny.
Brunetka přešla přímo před ni. „Řekni mi to! Proč chceš, abych šla s tebou?!“
Vzduch v místnosti zhoustl. Natálie byla sice vyšší, ale v blondýnce kolovala krev přemožitelek. Mlčky se měřily vražednými pohledy, až do chvíle, kdy Buffy jednoduše pronesla: „Nevěřím ti!“

Londýnská policejní stanice – kancelář policejního ředitele
„A kde máte nějaké důkazy?!“
„S veškerou úctou pane, vše, co mám, jsem vám už přednesl.“
„Takže abych to shrnul. Vy po mě chcete zorganizovat několik různých policejních zátahů, když jediným důkazem, kterým disponujeme, je možné podezření a pár fantastických malůvek! Chápu to správně?“
„Naprosto.“
„Vy jste se zbláznil! Nevím, jak to děláte u Vás v Americe, ale tady se řídíme předpisy.“
Booth si protřel ukazováčkem a palcem kořen nosu. Nejdříve mu trvalo tři hodiny dát dohromady potřebné údaje a teď ztrácel drahocenný čas s policejním ředitelem, který se chtěl řídit předpisy. Denního světla rychle ubývalo. „Podívejte,“ zkusil to ještě jednou, „to Vy jste zavolali na pomoc nás. To Vy a Váš tým řídící se předpisy se topí v těchhle sračkách.“
Policejní ředitel zbrunátněl. Už se nadechoval k dalšímu výčtu námitek, ale agent FBI ho nenechal. „Pokud se z nich chcete dostat, a já sakra, vím, že ano. Nech tě mě dělat mou práci.“ Přišpendlil ho svým pohledem k podlaze. „Já toho zmetka dostanu.“ Podal mu telefon. „Zavolejte třeba samotné královně, to je mi jedno, jen mi dejte lidi, které potřebuju.“
Starší muž hleděl z nastaveného sluchátka k odhodlanému agentovi. „Pokud tohle všechno bude zbytečné plýtvání penězi daňových poplatníků, podám si Vás,“ a vzal si sluchátko.
„Díky.“ Booth přikývl a odešel z kanceláře.
„Ti Američani!“

Centrála přemožitelek
„Mají všichni jasno?!“ Přejela pohledem přemožitelky stojící u jednotlivých aut. „ Pro tuto akci se zodpovídáte vedoucímu Vašeho týmu.“ Buffy stála s rukama složenýma na prsou, nohy mírně rozkročené. „Nejsem si jistá, co přesně nás dneska tam venku čeká. Může se jednat o něco, s čím jste se už setkaly, ale taky může jít o něco nového, proto od Vás všech očekávám jen to nejlepší. Nikdo si nebude hrát na hrdinu. Spolupracujte! Tým, který lokalizuje možnou hrozbu, okamžitě zalarmuje ostatní. Priorita je pokusit se útočníka dostat živého, ale jestliže se dostanete do situace, kdy je to buď on, nebo Vy, neváhejte! Čas máte do rozbřesku, pokud se do té doby nic nestane, vracíte se sem. Fajn, nasedat.“ Kývla na bývalé Scoobies. „Buďte opatrní.“
„O mě se neboj, mně záda kryje deset přemožitelek.“ Xander se usmál.
Willow ji objala. „Uvidíme se ráno.“
Mrkla na souhlas.
„Řekl bych ti, aby si byla opatrná, ale už dávno jsem si vědom toho, že by to bylo zbytečné. Snad mi projde - hodně štěstí.“
Šťouchla svého bývalého pozorovatel do ramene. „Nechej toho, nebo začnu slzet.“
Jeho rty se mále zvlnily do malého úsměvu, ale pak už i on nasedl do auta. Prostor před domem byl zahlcen prachem odjíždějících aut. 
„Ehm, ehm“ odkašlala si Natálie. „Můžeme?“
Buffy se na ni nepodívala. „Jedeme.“

Droghenovský hřbitov – AKA Sunnydallský hřbitov
Našlapovala tiše. Její zelené oči se snažily proniknout mlžným oparem a rozpoznat mezi stovkami náhrobních kamenů sebemenší pohyb. Za ní se ozval chřestivý zvuk. Bryskně se otočila, kolík pevně svírajíc ve své pravé ruce. Pohyb útlého těla rozvlnil mlhu, která jí dosahovala až k ramenům. Nikdo tam nebyl. Nikdo, kdo by byl vidět. Uslyšela zvuk připomínající smích. Stála jako přimražená a rozšířené panenky bleskově tikaly po hřbitově z přelomu osmnáctého stolení. S postupem noci mlha sílila a viditelnost se zhoršovala.
„Natálie? Myslím, že tady něco je. Zavolej ostatní,“ vydechla do malého mikrofonu. Ve sluchátku to zarachotilo, ale nikdo jí neodpověděl. Otočila se směrem ke vchodu do hřbitova. Natálie měla zůstat v autě a čekat, dokud se jí Buffy neozve. „Natálie?“ Stále žádná odpověď. „Sakra, já to věděla!“ přeladila frekvenci. „Gilesi, slyšíš mě?“ Sluchátko bylo hluché. Další stanice „Willow? Willow!“ Nic. Mrštila mikrofonem o zem. „Pitomá technika.“ Vydala se směrem k východu. Auto i s Natálií, které nechala stát na rohu vedlejší ulice, bylo pryč. „No bezva,“ rozhodila rukama.
„Aááá,“ ponurý, mlžným příkrovem pokrytý, hřbitov pročísl smrtelný jekot. Bryskně se rozběhla. Mlha jí pohltila a ona zmizela mezi náhrobky. Jekot už se neozval, ale zase uslyšela ten vysoký šeptavý smích.
„Vylez ven… Ať jsi kdekoli… Hodná Buffy ti neublíží…“ Neodpovědělo jí ani zaševelení větru. Zkoumala okolí, ale to bylo zbytečně, neviděla ani na krok. 
„Tak jinak.“ Narovnala se v ramenou a pomalu zavřela oči. Uvolnila se. Hruď se pohybovala v líně pravidelném rytmu. Mírný vánek si pohrával s jejím blond ohonem. Jeden ze světlých pramenů jí polechtal na tváři, ale ona jako by to nevnímala. Samotná podstava přemožitelky v ní zesílila chabý lidský sluch a ona byla schopna mapovat okolí této sychravé noci zřetelněji. Vnímala, jak suchý puget květin tančil ve své skleněné váze. Škrábavým zvukem, který Vám přináší ledový pot na zátylku, o sobě dávala znát i nízká větev, která v rytmu vánku přejížděla po studeném kamenném kříži, který nesl jasné a zřetelné „K.“ Jména na jiných náhrobcích pečlivě vrytá do kamene, odvál čas, kříži jakoby se fyzika vyhýbala. Dokonce i vytesaná podobizna anděla na hrobu opodál, která v tichém smutnu střežila klid mrtvých, pozbyla ostrých obrysů. Jediný kříž, jako starý kmet ve své jednoduchosti, vzdoroval povětrnostním podmínkám. Dokonce ani pták, který sedával na jeho rameni, nedokázal narušit mocnou dominantnost tohoto symbolu. Skoro jako by byl mnohem starší jak vedlejší náhrobek s andělem, ale přesto ustál to, co jeho společníci ustát nemohli. Jen ta dotěrná větev se o něj občas drze otřela a vyplašila tak nočního ptáka, který z té výšky vyhlížel kořist… 
Buffy pootočila hlavou, ale krom vzdáleného vytí psa a pouličního ruchu, které tlumila vysoká zeď a břečťanem porostlá měděná brána, neslyšela nic. Zase otevřela oči a vykročila k severní straně hřbitova.
Křup!
Přinutila sebe samu nereagovat. Pozvolna pokračovala ve zkoumání, i když na ni instinkt křičel: „Tam, vlevo za tebou. Otoč se!“
Křup!
Třicet, možná čtyřicet metrů za ní někdo byl. Zbaběle se schovával mezi duby a tisovým houštím. Znovu se donutila k ledovému klidu. Čekej… Napomenula se. Pravá ruka se ujistila, že dřevěná zbraň, která se za ta dlouhá léta stala její součástí, je připravená.
Křup!
Deset metrů.
Čekej! Na oko zkoumala řadu náhrobků, která byla těsně u západní zdi. Úmyslně tak nastavila záda svému protivníkovi. Minula minuta, dvě. Žádný další zvuk se však neozval. Rychlým skokem se vtrhla mezi tisové keře…

Nikdo tam nebyl. Ani mezi pichlavými větévkami tisů, ani za řadou vysokých kmenů.
„Odhoď zbraň a ruce za hlavu!“ šlehl po ní hlas a na záda jí zasvítila baterka. Skvělá práce, Buffy. Opravdu, výkon hodný velké přemožitelky… Napomenul jí instinkt. 
„A pěkně pomalu, ať na ně vidím.“
Přemožitelka chvíli zvažovala své možnosti. Skočit na zeď a pokusit se jí přelézt? „Nic nezkoušej,“ další varování. „Ty ruce… A pomalu se otoč.“ Ozval se hlasitý zvuk, když ten někdo odjišťoval zbraň. „Opakovat už se nebudu!“
Upustila kolík na zem, zvedla ruce a spojila je na zátylku.
„Fajn, a teď se otoč.“
Bylo jí to proti srsti, ale zase, ten chlap měl zbraň a ani ona není tak rychlá, aby se jí podařilo uniknout kulce. Bylo docela možné, že na ni míří nějaký pochůzkář, který nemá moc zkušeností se střelbou, ale krvavá díra v zádech by jí zkazila celý zítřek. Otočila se. V ten moment ji oslepil paprsek světla. „Vy?“
Zamrkala. „Je nutné, svítil mi d očí?!“
Světlo z jejích očí se přesunulo k jejím nohám. „Ven z toho křoví. A žádné hlouposti.
Stále měla mžitky před očima, proto neviděla nic, než vysokou siluetu. Protlačila se ostrými větévkami.
„Tam,“ ukázala hlaveň pistole. „Na pěšinu.“
Došli až k upravované cestičce. Tam se Buffy zastavila a otočila se.
Sakra!
Muž přikročil až k ní. I v té houstnoucí mlze ho poznala.
„Angele?“ pronesla skoro bezhlasně.
Popadl ji za rameno a otočil ji. Na levé ruce ucítila chladný kov. „Slečno Gilesová, jste zatčena za podezření spáchání pyromanských vražd.“ Nasadil jí želízka na obě ruce a vedl ji k východu. „Máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, může být u soudu použito proti Vám. Máte právo na advokáta. Pokud si ho nemůžete dovolit, bude Vám přidělen…“
Byla jako opařená. Ani si nepamatovala, jak se dostali ze hřbitova. Když ji předal nějakému strážníkovi a ten ji posadil do auta. Zmateně, stále neschopná slova na něj hleděla skrze zaprášené okénko policejního auta.
„Odvezte ji rovnou na stanici. Nikdo s podezřelou nebude mluvit. Dokončím to tady a promluvím si s ní sám. Jasné?“ 
„Ano, agente.“ Walters nasedl do auta a zmizel mu z dohledu. Booth přistoupil k jednomu z policistů. „Takže?“
Policista přikývl. „Tři, stejně jako minule.“
„Dobrá, chci, abyste počkali na doktorku Brennanovou. Než sem dorazí, nikdo se ostatků nedotkne.“
„Jasné.“
Agentovi zazvonil mobil. „Ano?“
„Hodgins poslal poslední výsledky rozborů stěrů z kostí.“
„Ať je to cokoli, může to počkat. Našli jsme další těla. Potřebuju tě na Droghenově hřbitově, a to co nejrychleji.“ Zavěsil a otočil se zpátky ke strážníkovi. „Jakmile bude doktorka hotová, zapečetíte prostor.

Centrála přemožitelek
„Už bude skoro svítat. Kdo se ještě nevrátil?“
„Právě dorazila poslední skupina, pane. Čekáme už jen na Buffy s Natálií.“
Giles vzhlédl od své knihy. „Kdy vyrazila.“
Drobná černovláska zkontrolovala data na svém laptopu. „Natálie se ozvala v 21:03 – to dorazily na místo. Od té doby žádná zpráva.“
Vpravo od dvojice se otevřely dveře a do místnosti vešli Xander s Will. Oba vypadali unaveně. Xander měl na tváři tmavou šmouhu. „Prosím Vás, řekněte mi, že někdo měl větší štěstí, jak mi a na tu obludu, která nám tady škvaří upírky, narazil…“
Nikdo mu neodpověděl.
„Kontaktujte je!“ Giles přešel k dívce se sluchátky.
„Už jsem to zkoušela, ale…“
„Tak ZNOVU!“
„Nic, frekvence je hluchá.“
„Zatraceně,“ ulevil si ex-knihovník. „Okamžitě zalarmuj pohotovostní skupinu. Jedem pro ně!“
Vysoká brunetka přikývla a tiše zmizela z jeho pracovny.
„Gilesi? Co-co se děje?“ Vzala ho za loket čarodějka.
Sundal si brýle a začal si je čistit. „Jde o Buffy. Natálie se nám neozývá.“ Otočil se na Alexe: „Myslím, že se jim poštěstilo a potkaly tu obludu, která nám taky škvaří upírky…“

Londýnská policejní stanice
Seděla v malé krychlové místnosti bez oken bez mála dvě hodiny. Šedě vymalované stěny působily depresivně. Ocelový stůl ji studil do loktů, jak se o něj opírala. To ale nebylo nic proti náramkům, které ji Angel nasadil. Surově ji dřeli do zápěstí. Protější stěnu pokrývalo jednostranné zrcadlo. Odráželo její zdrcený výraz.
Co se to tam sakra stalo… Jak mohla být tak hloupá a tak lehce se nechat chytit… A kam zmizela Natálie?
Dveře se otevřely a do místnosti vkráčel Angel. Beze slova jí odemknul želízka a posadil se proti ní. Začal listovat papíry, které si přinesl. „Slečno Gilesová…“
„Summersová.“ 
Vzhlédl.
„Jmenuju se Buffy Summersvá.“
„Byl jsem toho názoru, že pan Rupert Giles je Vašim otcem.“
Poposedla, aby našla na studené židli pohodlnější pozici. „Nevlastní.“
„Dobrá tedy, slečno Summersová. Co jste dělala na Droghenově hřbitově?“
„A chcete to vědět protože…?
„Jsem agent FBI a Vy jste zadržená.“
Protočila panenkami. „Procházela jsem se při měsíčku.“
„Na hřbitově?“
„Mám ráda klid.“
„Proč jste s sebou měla tohle?“ Přisunul k ní fotku s panem Špičkou.
„To není moje. Nikdy jsem to neviděla.“
Pousmál se: „Ale no tak. Myslíte si, že je pro mě problém, vzít Vám otisky a porovnat je s těmi, které jsme sebrali z tohoto kolíku?“ Dloubal prstem do fotky.
„V Anglii je nezákonné vlastnit kus dřeva?“
„Záleží na tom… K čemu tento kus dřeva používáte?!“
„Na sebeobranu.“
„Vážně… Pepřový sprej Vám nic neříká?“
„Nedávno mi došel a nestihla jsem si pořídit nový.“
„Tak jste si vzala na případnou obranu dřevěný kolík.“
Pokrčila rameny. „Přesně jak říkáte.“
Opřel se zády o židli. „Proč procházka zrovna po Droghenově hřbitově?“
„Jak jsem řekla, mám ráda klid…“
„V tuto noční hodinu je klid i v městském parku.“
Nadechla se. „Můžu se zeptat, agente…“
„Booth, Seleey Booth.“
„…Boothe. Proč se zajímáte o to, kde se procházím?“
Pomalu se nahnul dopředu. „Myslím, že přesně víte, proč.“
„Ne,“ zakroutila hlavou a usmála se. „Nemám nejmenší tušení.“
„Protože jste podezřelá ze spáchání mnohonásobných vražd. Takže laskavě začněte spolupracovat.“
Vyschlo jí v krku. „To je pitomost.“
Nereagoval na její stížnost. „Můžeme tady sedět hodiny, ale to nezmění nic na tom, že jsme Vás zadrželi na místě činu.“
„Na místě činu?!“
„Po Vašem zadržení byla nalezena těla Vašich dalších obětí.“ Upřímně se na ni díval. „Přestaňte si hrát na nevinnou.“
Vstala tak prudce, až její židle odletěla ke stěně. „Já si na nic nehraju.“ Jak to že našli další oběti? Když hřbitov prohledávala, nikdo tam nebyl… Žádná těla…
„Posaďte se,“ pronesl klidně. „Nebo Vás k té židli připoutám.“
Chtělo se jí odpovědět něco jako – můžeš to zkusit - ale rozum jí napovídal, aby byla klidná… Přisunula si židli a znovu se usadila. „Nevím, jak se tam ty těla dostala, ale já s tím nemám nic společného.“
„Samozřejmě. Jen náhodou jste si vybrala pro procházku Droghenův hřbitov, kde byly nalezeny ostatky.“ Teď vstal on. „Úplně náhodou Vám došel pepřový sprej a tak na obranu používáte kolík, který svou velikostí přesně odpovídá rozměrům ran v hrudích obětí.“
Přimhouřila oči. „Já to neudělala!“
Někdo zaklepal na dveře.
„Ano,“ odpověděl Booth.
Na prahu stál nějaký policista. „Chce s Vámi mluvit doktorka Brennanová a taky na přepážce máme vzteklého chlápka, který tvrdí, že tady držíme jeho svéprávnosti zbavenou dceru.“
Seleey vytlačil policistu z výslechové místnosti ven a zavřela za Buffy dveře.
„Posaďte ho někam a řekněte mu, že jsem hned u něj. Nikdo nebude mluvit s podezřelou, dokud se nevrátím…“ Nařídil šeptem a hnal se na Temp.

„Tak, co pro mě máš?“
Doktorka právě zkoumala jednu ze tří nejnovějších obětí. „Dvě ženy, jeden muž. Stejná rána na hrudi, jako u všech…“
„Takže nemáme nic… zase.“
„Ne, naopak.“ Vzhlédla k němu. „Hodgins mi poslal výsledky posledních rozborů. Testy ukázali, že na téměř všech obětech bylo stopové množství stříbra… A když jsem zkoumala jednu z posledních obětí… Podívej,“ natočila podsvícenou lupu s kamerou na ránu. Obraz se přenesl do počítače a tam ho antropoložka mnohonásobně zvětšila. „Možná je to tím, že jste pachatele překvapili, ale tady je pouhým okem viditelný odštěpek něčeho…“
„Stříbrného. Takže vražedná zbraň je ze stříbra.“
„Na to, že jsme na něco konečně přišli, vypadáš zklamaně.“
Zavrtěl hlavou a protřel si oči. „Ta dívka, kterou jsme zadrželi na místě činu, s sebou měla kolík, který velikostně odpovídá. Problém je v tom, že ten kolík byl dřevěný.“
„Hm,“ odporovala Temp. „O dřevěnou zbraň se nejednalo v žádném případě.“
Projeli s prsty vlasy. „V tom případě na ni nic nemáme.“
„Jaká je?“
„Jak to myslíš?“
„Udělala to? Chci tím říct, mohla vražednou zbraň někde zahodit…“
Podíval se do dálky. „Nevím. Nedokážu ji přesně odhadnout. Jsem si docela jistý, že hraje hloupou. Stoprocentně o těch vraždách něco ví, možná někoho kryje. Ale…“
„Nemyslíš si, že to udělala.“
Přikývl. „Ke všemu, když jsem s ní mluvil, bylo to jako nějaký pitomý deja vu.“
Temperance se zamračila „Deja vu je nedoložená hloupost.“
Agent se usmál. „Tady nejde o vědu a důkazy. Je to jen… prostě mám pocit, jako bych ji už někdy někde viděl. Ale ani za zlatý prase si nevzpomenu kdy a kde.“
„Co bude teď?“
„Vezmeme otisky a DNA a porovnáme je s místem činu. Pokud ani pak nic nenajdeme, je volná.“

„Pane… pane, prosím uklidněte se.“
„Já se mám uklidnit? Já?!“ Giles byl rudý v obličeji. Prskal kolem sebe jako rozzuřený kocour. „Chci mluvit s Vaším nadřízeným. A to okamžitě!“
„To nebude nutné.“ Booth přivedl Buffy k přepážce.
Giles ji přejel pohledem od hlavy až k patě. „Díky bohu. Jsi v pořádku?“
Přikývla. „Je mi fajn.“
„Co se…“
Buffy zakroutila hlavou. Ne, tady ne.
Ex-pozorovatel se obrátil na Selleyho. „Stále trvám na tom, vidět Vašeho nadřízeného.“ Vystrčil bradu. „Neměl jste nejmenší právo…“
Agent FBI pomalu odstrčil strážníka za přepážkou stranou a vztyčil se nad Gilesem. „Být Vámi mlčel bych, a co nejrychleji opustil stanici.“ Neuhnul pohledem, ani nezamrkal. „Po tom, co jsme nejdříve Vás a pak Vaši dceru zadrželi na místě činu, to pro ani jednoho z Vás nevypadá růžově.“
„Má to být výhružka?“
„Výhružka? Kdepak,“ agent se usmál. „Jen mi to přijde velmi zajímavé. Až moc zajímavé…“ Stočil pohled k Buffy. „Slečno Summersová, děkuji za spolupráci. Můžete jít… Nicméně bych Vás poprosil, abyste neopouštěla zemi až do uzavření vyšetřování.“ Otočil se a odešel.

Centrála přemožitelek
Na záda jí padaly kaskády horké, téměř vřelé, vody a pomalu uvolňovaly jeden strnulý sval za druhým. Malý prostor koupelny byl zahalen do páry, ale i tak ji ovanula zima, jakmile vystoupila ze sprchovacího kouta. Zabalila se do huňatého županu a přešla do pokoje.
„V pořádku?“ Vzhlédla Willow z postele.
„Je mi fajn. Všichni děláte, jako by se jednalo, o bůh ví co…“ zabrblala a začala si vysoušet vlasy.
„No, Buffy, ono…“
„Nechci o tom mluvit, Will. To co se stalo na Droghenově hřbitově probereme hned, jak se obléknu, ale to potom…“ Povzdechla si: „Nechci o tom mluvit. Vlastně ani není o čem mluvit.“
Zrzka sice mlčela, ale pozorovala svou kamarádku zmučeným pohledem.

„Takže ještě jednou.“ Poprosil Giles.
Buffy sebou plácla do křesla. „Bože, Gilesi. Už jsme to probírali nejméně stokrát!“ Položila hlavu na stůl. „Je fakt nutný, abych to opakovala? Jsem si jistá, že už i Xander to umí jak básničku!“
Mladík přestal skládat kachnu z papíru. „Hej! Teda aspoň myslím, že hej! Will?“
„Jo, hej, je na místě,“ podpořila ho čarodějka.
„Fajn, dík… Héééj!“
„Omlouvám se,“ Buffy se zase narovnala.
„Takže?“ Vyzval ji pozorovatel.
Povzdechla si. „S Natálií jsme přijely ke hřbitovu. Domluvily jsme se, že já omrknu okolí, ona počká v autě, dokud jí nedám znamení, že se něco děje… V tom případě počká na posily a nasměruje je…“
„Pokračuj…“
„Kvůli té stupidní mlze nebylo vidět ani na krok. Ale asi jsem něco slyšela. Nevím… znělo to jako smích. Takový ten, co z něj běhá mráz po zádech.“
Will reagovala okamžitě: „Fůůůj, ten nesnáším.“ Giles se na ni káravě podíval. „Ehm, ne že by to bylo v tuhle situaci relevantní… Já jen, že… No nic… Ehm, Buffy pokračuj, prosím?!“
„Snažila jsem se spojit s Natálií, že je něco špatně. Nevím, necítila jsem se ohrožená, jako když vnímám přítomnost upírů nebo démonů… Bylo to jiné… Každopádně Natálie se neozývala. Myslela jsem, si že je ten komunikační krám pokažený a tak jsem vyrazila k autu, ale auto ani Natálie tam nebyli. Pak jsem uslyšela ten jekot a rozběhla se zpátky do středu hřbitova. Nic tam nebylo. Nikde. Prohledávala jsem okolí, když mě pak zatkli.“
„A policie ti při výslechu potvrdila, že našli další oběti?“ Taktně použil slovo policie, namísto Angel.
Přikývla. „Další tři.“
„Ten kdo to udělal, musel být na hřbitově, už když tě zatýkali.“
„Všude tam byli policajti,“ zakroutila hlavou.
„Říkala jsi, že když jsi prohledávala okolí, žádná těla tam nebyla. A policie je našla hned po tom, co tě odvedli ze hřbitova.“ Giles vstal. „To znamená, že pachatel se tam skrýval celou tu dobu. A těla nastražil v momentě, kdy tě odváděli.“
„Proč by to dělal? Myslím, proč tak zbytečně riskovat? Mohla ho zahlédnout policie, nebo Buffy…“ zajímala se rusovláska.
Alex poposedl. „To se mi nelíbí.“
„Zdá se, že pachatel si je vědom tvé přítomnosti tady, v Londýně, Buffy. A myslím si, že riskoval jen proto, aby si s tebou pohrál…
„Pohrál?“
„Proč by si jinak vybral ten starý zapadlý hřbitov? Pravděpodobnost, že zrovna tam najde nějaké oběti je mizivá.“ Giles si začal čistit brýle. „Domnívám se, že ty upíry odchytil jinde a jejich zabití tam bylo účelné. Pachatel chtěl, aby tě zatkli.“
Vrtěla hlavou. „Jak mohl vědět, že budu právě na Droghenově hřbitově. To jsme věděli jen my.“
„Natálie to věděla.“ Připomněla Will.
Nastalo ticho.
„Počkat, chcete říct, že Natálie je tou, která vraždí upíry?“ Ozval se Harris.
„A nedává to náhodou smysl? Přemýšlej!“ Čarodějka začala odpočítávat na prstech. „Má základní bojový výcvik, takže běžného upíra by měla zvládnout. Má primární přístup ke všem informacím centrály… A s Buffy si nesedly v prvním momentu.“
„To je fakt.“
„To je šílené,“ odporoval ex-knihovník. „S Natálií pracuji už víc jak pět let.“
„Ehm,“ odkašlal si Alex. „A kolik toho o ní za těch pět let víš?“
Další vlnu ticha v místnosti prořízl zvonek.
„Já tam dojdu,“ zvedl se Xander.
„Počkej.“ Giles se přesunul k jednomu z počítačů. 
„Nejspíš to bude pošťák. Nebo je tady v Anglii nemáte?“
„Mohl bys přestat?!“ Zakroutila hlavou čarodějka.
„A co dělám?“
„Chováš se jak malej!“ Přidala se přemožitelka.
„Zatraceně…“
„Gilesi?“
„Agent Booth je u dveří.“


Netrpělivě přešlapoval před dříve honosným, dnes již zpola břečťanem porostlým domem.
„Možná, že nejsou doma,“ reagovala Temp.
„Ale oni jsou doma, jen nám nechtějí otevřít. Čekají, že se unavíme a odejdeme…“ Procedil ironicky.
Doktorka se rozesmála. „Jo, tím to bude.“
Nevěřícně zakroutil hlavou. „Člověk by řekl, že ironii už postřehneš.“
Zase se usmála. „Taky že ano. Mou odpovědí na tvou narážku byl ironický smích a nahodilá připomínka.“
Byl zmatený. „Fajn, to je jedno.“
Ozvalo se cvaknutí a ve dveřích se objevila Buffy.
„Slečno Summersová, dlouho jsme se neviděli.“
Stála tam s rukama na prsou a zachmuřeně si ho měřila. „Není trochu pozdě na zdvořilostní návštěvu?“ 
„Ou, omlouvám se. Vy jste si tuhle návštěvu spletla se zdvořilostní? Moje chyba.“ Natáhl k ní ruku s obálkou. 
Otevřela ji.
„Získat povolení k prohlídce, mi zabralo celý den. Ale nebojte, bude nám stačit hodinka, možná dvě. Do postele se dostanete před dvanáctou.“
„Jsem si jistá, že do rána tenhle dům nespadne.“
„A já jsem si jistý, že do rána bude všude…“
To co se stalo v následujících minutách, bylo pro agenta FBI a antropoložku, která celou svou existenci staví na racionálních důkazech moc…

Buffy je viděla dřív než Angel a ta doktorka. Prudkých máchnutím je strhla za sebe do chodby a vrhla se na upíry. Bylo to rychlé. Stačilo pár kopanců, dobře mířených ran a jeden upír se válel na zemi. Hbitě se přesunula k blízkému stromu a ulomila jednu větev. Druhý upír ji zatím skočil na záda. Povalila jej na zem. Hlavou ho udeřila do nosu.
„Au,“ zašklebil se.
„Bolelo to? Omlouvám se.“
Zavrčel a rozběhl se proti ní.
Nastavila pravou ruku s klackem. Upír se na ni nabodl a proměnil se v prach.
První upír se otřepal z otřesu a už se k ní taky hrnul.
„Řekni mi,“ oslovila ho přemožitelka. „co je to za pitomost, zaútočit na sídlo přemožitelek, hm?“ Uskočila jeho levačce. „Chci tím říct, muselo Vám být jasné, že Vás tady oba zabijí. Máte snad sebevražedné sklony?“
„To bys ráda věděla, co?“ Bylo to poslední, co řekl, než se i on proměnil v prach.
„CO TO SAKRA BYLO?!“
Otočila se ke dveřím, kde stáli vyšikovaná doktorka a agent FBI, který střídavě mířil zbraní na Buffy a hromádku prachu vedle ní.
„Ups,“ uniklo přemožitelce.

~ pokračování příště ~