Buffy a Angel

 Úvod

Buffy dostala úkol, avšak něco se pokazilo, a ona se ocitá v dávné minulosti bez toho, aby věděla kdo a nebo co je vlastně zač. Za rok se jejímu tajemnému ochránci zdá sen o služce, kterou si kupuje sám Angelus s jediným úmyslem. Podmanit, vzít, zabít.

1 Kapitola

Nebýt sebou 

Unaveně se posadila na zatuchlou židli. Na konečky prstů jí dopadaly poslední sluneční paprsky. Hřbetem ruky si utřela pot, který se jí orosil na čele. Očima tikala od zapadajícího slunce na své rozedrané a krvavé ruce. Srdce se jí stáhlo úzkostí, když si uvědomila, že jediný člověk, kterého na tomto světě měla, umřel. Popotáhla, aby tak zadržela přicházející pláč. Vstala a začala si oprašovat šedou starou sukni, věděla, že jediné, co jí udrží od melancholie a myšlenek, co s ní teď bude, je práce. Nespala několik dní, sama se občas podivovala, kolik toho vydrží. Do malé místnůstky, kde přespávala, dolehl skřípavý hlas správcové. 
„Přejete si, madam?“ Mladá blondýnka se poklonila a se sklopenou hlavou čekala, co po ní stará bába bude chtít tentokrát.
„To ty spodino, jsi ošetřovala pána u jeho posledního vydechnutí?“ Pozdvihla opovržlivě jedno obočí a její prolnutá ústa ještě víc zdůrazňovala, jak moc nesnáší chudinu, a že se jí přímo příčí, že s nějakou ubohou služtičkou musí být v jedné místnosti.
„Ano, madam.“ 
„Budiž…“ odmlčela se, „nastav ruce.“ Nařídila.
Dívka ukázala ruce, cítila, jak je bere paní správcová do svých vetchých a tvrdých a obrací je.
„Máš je jak alabastr!“ Stiskla je pevně v zápěstí a doufala, že se služečka před ní skrčí bolestí, ale nic se nedělo. „Jde vidět, že jsi pána jen využívala, holoto nezbedná! Přisála ses na něj jak pijavice.“ Pustila ruce a druhou ruku natáhla, aby ženu pokárala. 
„Ne, ošetřovala jsem pána. Byl hodný. Našel mě před rokem, jsem nalezenec. Uklízela jsem mu, vařila…“
Její ruka se však zastavila pár centimetrů před blondýnčinou tváři, dívka svírala ruku ve své ruce. V zelených očí se zablýskla kuráž, ale hned jak si uvědomila, co to provedla, spustila ruku dolů a omluvně couvla o jeden krok do zadu. 
„Jak se opovažuješ mi odporovat!“ Sykla. „Je vzpurná. Před rokem se našla na kraji města. Měla poraněnou hlavu. Ten ubožák byl sám, a tak si jí vzal po svá ochranná křídla. Dodnes se neví, co je zač.“ Otočila se dozadu k muži, který stál ve dveřích. Služebná mírně nazvedla hlavu, aby věděla, s kým to správcová mluví. Jiné osoby kromě ní si totiž nevšimla.
„Vezmu si jí.“ Na mužově tváři se objevil úsměv. Z hnědého kabátu vytáhl měšec. Pěkně ho potěžkal a bavil se tím, jak váček stará ženská upřeně sleduje.
„Kolik za ní chcete?“ Nasadil tón, který naznačoval, že pokud to bude moc, nechá jí tady tu služtičku na krku. 
„Umí vařit, uklízet, několik měsíců se starala o nemocného pána…“ Žena vztáhla zvrásněnou ruku k mladíkovi.
„2 zlaťáky…“ řekla lačně a už se těšila, jak z toho zbohatlice vytáhne daleko víc, než by za dívku dostala ve městě.
„Cože? Je drzá, neví ani kdo je! Jeden zlaťák.“
„Ale…“ Brada správcové se začala třást. „Má vláčnou kůži,“ mávla rukou, aby sem blondýnka přišla, ta hned uposlechla, „všechny zuby…“ Stiskla služce tváře. „Její vlasy…“
„Otoč se.“ Dívka k sobě přitiskla pevně víčka. Skousla si spodní ret. Kručelo jí v břiše. Cítila se potupně, jako loutka. Při každé takové myšlence by se vyfackovala. Na co si stěžuje? Je služka, nic víc nic míň, už se tak narodila… Pro práci, bez odmlouvání. 
„Hmm.“ Vzal její hedvábnou tvář svých rukou. Její smaragdové a nevinné oči ho lákaly. 
„Na.“ Upustil měšec zlata na zem, zlaté placky zlata se rozkutálely po zemi jako korálky. Drobná dívka nespustila oči z vysokého tmavovlasého muže. Píchlo jí u srdce. Kaštanová kukadla, kterými na ní zíral, jí okouzlila.
„Běž si pro věci.“ Sjel ji pohledem. Když se otočila, olízl si mírně ret. V tmavém korzetu její pas vynikal. Bílá rozevlátá košile a vyčnívající poprsí dělalo i z obyčejné služky popelku a k tomu všemu byla zlatovláska. Usmál se, dneska má šťastný den.
„Počkej u kočáru.“ Nařídil, když mizela za dveřmi.
Žena právě vstála, všechny mince sesbírala do zástěry a tvrdost platidla jí potvrdila, že teď si bude žít jak královna.
„Mám hlad.“ Pronesl samozřejmě, a než mu správcová nabídla něco k jídlu, přeměnil své andělské oči na jantarové a zaostřil je na krční tepnu.

přítomnost
„Bože…“ vyděšeně se probudil. Díval se na bílou stěnu před sebou. „Sakra!“ Odhodil deku, která zavlála místností. 
Jeho černý kabát se vznášel ve vzduchu. Byl rád, když se před ním vyrýsoval hotel osvícený různými neony. Prudce otevřel dveře, vrátný u dveří jen zůstal zaraženě stát na místě.
„Potřebuju číslo pokoje pana Gilese.“ Netrpělivě postával.
„Vydržte, prosím,“ mladý recepční vzal roztřesenýma rukama telefonní sluchátko, „zavolám na pokoj, chápete je pozdě a pan,“ nestačil doříct. Angel se naklonil nad recepci, chytl blonďáka za límec a nenávistně sykl: „Ihned! Nezůstane tam už ani minutu!“ Pustil ho. Muž se zapotácel a radši nechal Angela, ať si dělá, co chce.
„Blázen.“ Sykl a prohmatal si krk. 

„Angelus.“ Vychrlil ze sebe, když mu otevřel rozespalý pozorovatel.

„Takže, co víme…“ Giles si sundal brýle a posadil se ke stolu. Za ním hned vykoukla rozcuchaná Willow a Alex. Pozorovatel si vzal do ruky horoucí čaj. Buffy zmizela před rokem. Nikdo nevěděl kam nebo proč. Zprvu se zdálo, že si prostě odjela na neohlášenou dovolenou, což razantně zamítla zrzka, ale po čase, kdy bádali, co se s ní stalo, vyplouvaly na povrch další a další informace, ale mizivé.
„Ty nám chceš říct, že je Buffy někde v minulosti. Je to trochu…“
„Přitažené za uši.“ Dopověděl Alex.
„Buffy je pryč rok. Zjistili jsme, že měla něco za úkol, nebo něco šla hledat. Proč by cestovala do minulosti? Nezdál se ti, Angele, jen nějaký sen? Vím, jak se cítíš. Všichni jsme…“ čarodějka polkla, „schází nám všem. Jen se nemůžeme hnát za nepodstatnými věcmi… byl to sen Angele.“
„Ne!“ Prudce vstal a procházel sem tam. „Byla to ona. Díval jsem se jí do očí. Cítil jí. Zabije jí. Pohraje si a pak jí zabije.“ Zarazil se.
„Co?“ Giles si všiml, jak ztuhl.
„Ona to neví… ať tam šla pro cokoliv, něco se muselo pokazit. Musím za ní.“
„Moment. Co neví?“
„Kdo je.“

minulost
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, když jeli kočárem do jeho dosavadního domova.
„Já-já nemám jméno. Můj pán mě našel z poraněnou hlavou na příjezdové cestě do města.“ Zabořila se víc do polstrované sedačky. Zvedal se jí z toho všeho žaludek. Netušila, co má od záhadného muže očekávat a kam jí vůbec veze. Tiskla k sobě pár mincí, co dostala od starého pána, kus chleba, který si chovávala pro případ nouze a jedny šaty na převlečení. Instinktivně, když se podívala na muže naproti ní, si stiskla stříbrný křížek, který se jí houpal na krku. Zprvu se starý pán domníval, že je z kláštera svaté Rossalie, ale to se nepotvrdilo a i její prazvláštní oděv nevypovídal o ní nic povzbudivého. 
„A jak ti říkali?“
„Lizzy.“ Kuňkla.
„To je jak jméno pro kozu.“ Pomyslel si. „Lizzy, hezké jméno.“
„Ani ne.“ Řekla sama pro sebe, ani nemohla tušit, že osoba vedle ní to slyšela. Kočár náhle zastavil. Lizzy se stáhlo hrdlo úzkostí. Vnitřní hlásek jí napovídal, že se žene do záhuby.

„Oh dra-hý.“ Vysypala ze sebe Darla, když u prahu domu nespatřila jen lovce, ale i kořist.
„Neseš nám jídlo.“ Laškovně se oblízla. 
Blondýnce se rozšířily zorničky, v hlavě se jí rojily ty nejrůznější domněnky, proč když krásná madam řekla jídlo, tak upřela své uhrančivé oči právě na ní.
„Ne.“ Odsunul Darlu stranou. „Strpení.“ Zabouchl Lizzy před nosem. Ta začala na místě přešlapovat, slunce bylo dávno to tam. Noční louče neozařovala ani půlku cesty. Třela si ruce o sobě, aby se alespoň trochu zahřála, světloučký obláček kouře, který vycházel z jejích úst, ve tmě téměř zářil. 
„Tak na co tu je?“ Darla si složila ruce v bok, přeměnila svou tvář na upíří, aby tak zdůraznila, v jakém je rozpoložení.
„Ale miláčku.“ Laškovně jí chytil za pas a přitáhl si jí blíž. „Snad by ses nerozčilovala. Sama jsi minule lamentovala nad tím, že musíš všechny svoje šaty přenášet buď sama, a nebo když už si někoho najdeš, tak ti dlouho nevydrží. Hmm?“
„A proč by měla ta chudina vydržet dýl? A nebo,“ šeptla mu do ucha, „je to naše přenosná jídelna? Co kdyby někdy jednou…“ Skousnula si spodní šťavnatý ret.
„Jistě, tedy až si s ní užiju…“ Přisál se vášnivě k jejím rtům.
„Drahoušku…“ upírka se odtáhla, „myslím, že tam ještě čeká.“ Rozesmála se na celé kolo.

přítomnost
„Nachystejte vše, zítra ráno.“ Kývl na pozdrav a pomalu se vydal zpátky do města. Zelené neony kasín, barů a diskoték poblikávaly ve stejném rytmu a Angelovi z toho začínaly bolet oči. V hlavě se mu, jako pokažená deska, neustále opakoval její obličej. Ve snu byl Angelusem, stál naproti ní, dotkl se její tváře, ty oči… byly tak plaché, bezmocné všemu zlu na pospas. Zavřel na okamžik oči, aby zahnal myšlenky na to, co jí v té době může potkat a ona se nemůže bránit, ne tahle Buffy ne. Proklínal se, že to nechal dojít až takhle daleko, nechránil jí. I když neměl ani ponětí, kvůli čemu se tam vydala, zlobil se, že po bitvě s Wolfram and Hard ho ani nenapadlo zjišťovat, jak je na tom ona, předpokládal, že kdyby se něco hroutilo, dala by mu vědět… ale zjevně tomu tak nebylo. Pochytil něco s tím, že Iniciativa anebo něco takového znovu povstalo a jdou po ní, ale pak… roky plynuly… 
Naštvaně praštil do požárního schodiště, to se rozjelo dolů a řízlo ho do dlaně.
„Sakra.“ Sevřel svou ruku v pěst, aby přestala rudá tekutina unikat. „Musel jsem toho tolik zařídit…“ pomyslel si a vyschlo mu v krku, když znovu pocítil, jak mlsně si ji jeho temná polovička prohlížela. Jak v něm vzrůstal zvířecí pud. Věděl, co se bude dít. Podmanit-vzít-zabít. Angel doufal, že Angelusovi se Buffy moc nezalíbí, ač dobře věděl, že opak bude pravdou. Pak by vše vedlo k jedinému. Přeměně. 
„Musím zjistit, proč tam jela. Buffy… no tak… kvůli čemu by ses tam vydala? Musela si přeci vědět, jak to bude riskantní.“

minulost
„Tady.“ Angelus objímající Darlu otevřel Lizzy dveře do malé, ale přece větší místnůstky než obývala u svého předchozího majitele. „Udělej si tu pohodlí.“ Upír se začal věnovat své společnici, když ho přerušila nesmělá dívenka.
„Na kolik si budete přát podávat snídani?“
Upírka se zasmála, ale nechala, ať to vše vyřídí její milý a odešla dojíst bývalého majitele.
„Ve dne jsme většinou v domě, míváme zatažené závěsy, nikdy je neroztahuj, rozumíš?“
„Ano, pane.“
„Nám snídani dělat nemusíš, vysmejči to tady, nic víc nemusíš. Téměř každý večer budeme já a moje paní odcházet a vracet se před svítání.“ Brunetovi oči sjeli na její křehoučký krček.
„Ano, ještě něco si přejete, pane?“
„Pro dnešek ne.“ Rychle cukl. Ta dívenka ho až moc lákala. Těšil se, až Darla zmizí na lov z domu a on jí bude mít pro sebe.
Porozhlédla se po pokoji, byl stejně ponurý jako ten minulý. Posadila se na postel, jak rychle se její život obrátil. Ráno bylo ještě vše tak jasné. Měla kde spát, nemusela se bát o jídlo, věděla, co přesně od ní v domě očekávají. Ale tady? Jak pán tohoto domu i paní byli neobvykle bledí a podivní. 
Starý pán, když měla vše uklizeno, jí každý večer u plápolajícího krbu vyprávěl různé příběhy, které zažil. Vždy jí při tom mrazilo po zádech, jako by něco podobného taky zažila. Varovával jí před takovým druhem lidí, u kterých se nyní nacházela.
Starý pán… podporoval ji a pomáhal jí pátrat po tom, kdo je a odkud se tady vzala. Položila svou hlavu na tvrdý polštář. Zívla. Byla vyčerpaná. Párkrát zamžikala víčky a usnula. 

„Mám hlad, pojďme na lov.“ Vytáhla Darla Angeluse na nohy.
„Nikam už dnes nejdu, už jsem večeřel.“ Stiskl v kapse váček zlata a na tváři se mu objevil nadmíru spokojený úsměv.
„Dobrá, půjdu sama, ale,“ vztyčila prst, „opovaž se jí dotknout.“
„O kom to mluvíš, drahá?“
„Ty dobře víš, budu tu před svítáním.“ Dopověděla a zabouchla za sebou dveře. Darla se před dveřmi na okamžik zastavila. Bylo jí proti srsti, že si Angelus do „jejich“ domu přivedl tu nicku. Moc dobře ho znala, věděla, že si rád hraje, ale z této holky vyzařovalo něco divného. 
„Budu si muset na ní dát pozor.“ S tímto předsevzetím se vydala do překrásné zimomřivé noci.

Až když uslyšel, jak se kroky jeho družky vzdalují, odhodlal se sejít do dolních prostor. Potichoučku rozevřel dveře a spokojeně si oddechl, když kráska v poklidu oddychovala na lůžku. Stoupl si k posteli. Prstem si přejížděl po bradě. Musel si ujistit, co přesně od této služečky bude očekávat.

Viděla bílo, neprůsvitná mlha pomalu upadávala k jejím nohám. Cítila se tak kurážná, jako by jí nic nemohlo porazit. V ruce svírala nějaký dřevěný kolík. Netrpělivě podupávala černýma botičkama, pobrblávala si něco ve smyslu, že kdyby tušila, co jí čeká, koupila by si ty hnědý. Z dálky spatřila, jak se k ní přibližuje mužská silueta a po pár vteřinách před ní stál mnich. Poklonil se a ona též. Ženu mírně překvapilo, jak klidně se muž choval, jako by si ani nevšimnul jejího výstředního oděvu. 
„Jste zde kvůli velmi delikátní věci.“
„Musela jsem.“ Nechala spadat své temně hnědé prameny vlasů do tváře. 
„Proč?“ otočil se na ní, když společně mířili do kláštera.
„To byste nepochopil. Tahle věc je pro ne velmi bolestivá a já to chci mít za sebou.“
„Musíte ještě získat tu věc.“
„Vím, ale myslím, že v mé cestě a hlavně v důvodu cesty je to nepatrné.“

Převalovala se na posteli. Smýkala s sebou, jako by jí někdo mučil. Upír se posadil na postel a oči se mu zablýskly, když jí mohl být tak blízko. Jemně jí pohladil tváře a svou tvář změnil na upíří. Odrhnul jí prameny vlasů z krčku. Nevěřícně zaostřil na dvě ranky na jejím krku.
„Cože?!“ Prudce vstal. „Má značka! Ale jak…“ zklidnil se a bedlivě spící ženu pozoroval.
„Neví, kdo je… má mojí značku na krku. Ale takovou krasotinku bych si určitě pamatoval, je tak sladká… tedy respektive, nikdo nepřežije, když se mi dostane pod tesáky. Nikdo, kdo nechci, aby přežil…“
Její tělo se uklidnilo. Slyšel, jak se tlukot jejího srdce vrátil do normálu.
„Ještě si to spolu užijeme, krásko.“ Vytratil se dřív, než se stačila vzbudit.

Vylekaně se probudila. Zamračila se, měla pocit, jakoby tu někdo byl, ale nic neviděla. Zatřásla hlavou a její dlouhé zlatavé prameny vlasů se jí rozprostřely po ramenou. Prsty přejela po své zvláštní jizvě. Pokaždé to tak udělala, když se jí zdály ty její podivné sny. Několikrát o nich povídala pánovi a ten si je vysvětloval tak, že jsou to její vzpomínky. To si nechtěla připustit, nechtěla být ta dívka ze snu. Pokrčila nohy a rukama si je objela. Bradu si opřela o kolena a přemýšlela. 
Moc dobře si uvědomovala, proč nechce, aby to byly připomínky života, který vedla před tím… pak by moc trpěla. Cítila, jak moc bolí záhadnou ženu jen myšlenka na to, co zde musí vykonat. Jak moc trpí každým krokem, každým slovem, které vysloví, každá myšlenka by byla jako bič a nepředstavitelný strach z toho, až se setká s ním…
„S ním…“ zopakovala si Lizzy sama pro sebe. Žena z jejího snu věděla, že muž, kterého zde možná potká, nebude muž, kterého zná, ale i tak jí to bralo moc síly. 
Vzpomněla si, že před rokem, kdy to všechno začalo, měla tmavé vlasy. Časem, čím častěji se umývala, tím víc barva bledla. Měla kvůli tomu strach, některé báby z předměstí jí označily za čarodějnici, což v této době nebylo bráno na lehkou váhu. 
Netušila jak, ale i dívka ze snu, měla také tmavé vlasy a moc dobře věděla proč. Nechtěla být tou samou osobou jako předtím, snad proto, aby jí pak netrápilo svědomí.
„Proč?“ šeptla do ticha. I když právě všechny tyto detaily ukazovaly na to, že sny jsou ukázky její minulosti, nemohla přijít Lizzy na to, proč byla tak smutná a proč se vydávala za někoho, kdo není…

přítomnost
„Musím to vědět sakra! To vy jste jí tam poslaly?!“ Angel rudl v tvářích. Jak moc ho jejich lhostejnost štvala.
„Byl jsi zde už několikrát během doby, co jsi zjistil, že přemožitelka zmizela.“
„A vy jste mi řekly, ať přijdu, až budu chápat!“ 
„Přesně tak. Můžeme ti potvrdit, že je v tvé minulosti, ale proč? Na to musíš přijít ty. Jen tě varujeme, pospěš si, než bude pozdě.“

o pár hodin později
„Buď opatrný, nezapomínej, že tě nezná… tedy tvoji tvář ano, ale nevíš, co jí Angelus stihl udělat.“
„Já vím, Gilesi. Musí si vzpomenout a Angelus ani Darla nesmí postřehnout, že tam jsem.“
Pozorovatel souhlasně přikývl. Alex se na něj podíval, brunet ihned poznal, co tím vše chce říct. 
Jako zdálky slyšel tichá slova vycházející z úst čarodějky. Poslední, co slyšel, než se octil ve víru času, znělo: „Nezapomínej, jsi už jen člověk!“

2 Kapitola

Dva muži, jedna tvář

Blížilo se svítání. Obrovským temným domem se rozezněl ženský smích. Lizzy se trhnutím probrala, posadila se na skromném pelechu a zmateně hledala zdroj rámusu. Hlasy doprovázené hurónským smíchem přicházely z haly a rychle se blížily ke dveřím jejího malého pokojíku. Spěšně na sebe hodila zašedlou spodničku s halenkou a starou potrhanou košili s natrženým rukávem a vybledlou napodobeninu sukně. Nazula si sešlapané botky přesně ve chvíli, kdy někdo s hlasitým zavrzáním rozrazil dveře. Strnula na místě a bojácně hleděla k prahu, kde se tyčili pán a paní tohoto velkolepého domu. Rychle padla na všechny čtyři a hlavou se téměř dotýkala země: „Vítejte, milosti… Má paní,“ šeptla.
Upírka, majetnicky se opírajíc o svého druha, posměšně hleděla na změť starých a špinavých hadrů na podlaze. Na skvrnu v jejím doposud bezchybném neživotě… Přesně tak viděla onu drobnou dívenku. Byli tomu teprve tři dny, co si ji Angelus přivedl, ale už teď ji nemohla vystát. Pouhá její přítomnost Darlu dráždila k nepříčetnosti. Chtěla si na dívce zuřivost vybít, ale Angelus jí nedal příležitost.
„Vstaň z té podlahy,“ nařídil. Dívka ho ihned uposlechla, avšak neodvážila pohlédnout pánovi do očí, nadále rentgenovala dřevěnou podlahu.
Bystrým zrakem přejížděl celou její nádherně tvarovanou postavu. I přes otřesný šat vynikaly dívčiny přednosti. Mlsně se zahleděl na stále světlejší vlasy a přejel si dlaní po bradě. 
„Já a má paní jdeme spát. Máme za sebou vyčerpávající noc.“ Darla se potutelně usmála a přejela si rukou v bílé rukavičce po rudých rtech.
„Nepřejeme si tedy být nijak rušeni!“ pokračoval upír. „S tvou prací v domě jsem spokojen, avšak musím ti připomenout, že ke každému panskému domu patří i rozlehlé zahrady…“ pustil Darlu, která jen stěží skrývala nevoli, přešel ke služce. „Celý dnešní den budeš pracovat na zahradě. Je třeba vyplevelit záhonky, prostříhat zarostlé keře, sesbírat hromady listí, jež hyzdí zdejší okolí.“ Dívka se slabě poklonila a bezhlasně přikývla. Stál těsně u ní. Dvěma prsty sevřel hladkou bradu a pozvedl k sobě její zrak. Zaskočila ho jemnost pokožky a smaragdový pohled dívčiných hlubokých očí ho doslova pohltil. Jakoby hodně zdálky uslyšel Darlino nepokojené zakašlání a mžiku se vrátil do přítomnosti. „A žádné ulívání. Večer si tvou práci zkontroluji, a jestliže nebudu spokojen, čeká tě trest…“ Stiskl a následně prudce pustil Lizzynu tvář, až to zabolelo. Darla vycítila její bolest, spokojeně se usmála a zavěsila do Angelusovy mohutné paže. Oba upíři odcházeli, aniž by se obtěžovali zavřít za sebou dveře.

„Divím se, že sis ji nevzal rovnou na té proklaté podlaze!“ štěkla, a přitom ze sebe pomalými pohyby sundávala šaty.
„O čem to mluvíš. Zřejmě ti krev toho obtloustlého ožralce stoupla do hlavy.“
„Byl to baron…“
„Vypasený a naprosto na mol…“
„Ale i tak baron… a nesnaž se měnit téma. Toužíš po té hlupačce. Vidím ti to na očích, cítím to!“
Pomalým krokem přešel přes pokoj až k Darle. „Jak můžeš něco takového říct,“ přejel ukazováčkem po odhalené šíji, „sama nejlíp víš, že taková chudinka mě nemůže přitahovat už jen dík tomu, že by mě nedokázala uspokojit.“ 
Upírka pod jeho dotykem tála, ztrácela kontrolu sama nad sebou a toužila opět jen po jediném…
Pousmál se nad jejím rozechvěním a pokračoval: „Jediná žena, po které toužím, jsi ty…“
Darle se podlomila kolena, břidce oddechovala a jen stěží se donutila zašeptat: „Neboť jen já znám tvé touhy, vím, jak použít své tělo k tomu, aby byla ukojena tvá nekonečná nenasytnost…“
„Přesně tak,“ jeho oči zežloutly a tvář pozbyla hladkých tvarů, s vytasenými tesáky se přisál ke ženině ladnému krku, vyhledal žílu a hluboce sál onu opojnou tekutinu života.

Lizzy s šátkem na hlavě se tahala s zahradnickým nářadím. S pohledem plným beznaděje koukala na nekonečné zeleninové záhony, rozlehlou alej javorů a změť, která kdysi bývala úhledným keřovým labyrintem, když se, jako zlověstná ozvěna, linul okolím bolestný výkřik. Vzhlédla, zvuk přicházel z pokojů, jež obývali páni a pán. Udělala krok směrem k domu, ale vzápětí si vzpomenula na pánova slova:Nepřejeme si tedy být nijak rušeni!
Sehnula se pro hrábě, povzdechla si a smířená s tím, že nemůže za nic na světě stihnout třeba jen malinkou část práce, aniž by je čekalo potrestání, se dala do plevelení zarostlých záhonů.

Minulo dopoledne, drobná skoro blondýnka už málem necítila ruce. Otřela si zpocené čelo a překvapeně vyjekla. Obě dlaně byli do krve rozedřené. Zírala na krev na rukou jako na něco běžného, čekala, že ji pohled na rudou tekutinu vyvede z míry, ale nestalo se tak. Pohlédla do slunce, byl už čas na oběd, tedy si může dovolit na chvíli odpočinout. Se syknutím si ruce omyla ve džberu a ovázala šátkem. 
Po řídké polévce s okoralým kouskem starého chleba, měla snad ještě větší hlad, ale na něj už byla přece jen zvyklá. Rozhodla se, že nebude vadit, když na malou chvíli uleví svým dlaním a rozběhla se z mírného svahu dolů k potoku.

Najednou ho obklopila všudy přítomná temnota a on plul nekonečnem. Kolem sebe žádný pevný bod, nijaká půda pod nohama… Stejně rychle, jak ocitl se v nicotě, se zhmotnil v nějakém starém lese. Zřejmě byl podzim, neboť ho obklopovalo plno listí všech barev a tvarů. 
S nastraženými smysly se rozhlížel kolem sebe. Les nebyl nijak zvlášť hustý, ale napravo bylo přece jen víc vidět oblohu, vydal se tím směrem, aniž by měl hlavě srovnáno, jak se k Buffy bude chovat… Z jeho snu vyplývalo, že snad přišla o paměť a je ve spárech té zrůdy. Neměl nejmenší tušení, jak Bufy přesvědčí, že ona je z budoucnosti a sem přišla vykonat něco velice důležitého… 
„No, pokud se mi ji podaří vůbec najít…“ Slunce bylo vysoko a Angel pokračoval sotva znatelnou lesní pěšinou k západu…

Byla tady už jednou, když musela prát oděvy svých pánů… Vybavovala si to velice barvitě, neboť dostala od své paní řádný výprask za to, že na jejích šatech zůstaly rudé skvrnky. Ač měla Liz neblahé tušení, že to jsou krvavé skvrny, nedovolila si jakkoli odporovat nebo nedej bůh vyzvídat… a jen tiše, snažíc se zadržet slzy, přijala trest. Paní s výrazem blaha sledovala Lizzyn vnitřní boj se sebou samou…Nesmím plakat! Nakonec Darla, ač služku spráskala jako psa, odcházela rozzuřená, Lizzy totiž ani nemukla a jediná slzička neopustila dívčiny víčka.
Dívka si sundala škarbaly a jen tak se brouzdala v chladném proudu. Co chvíle se sehnula, nabrala do dlaní chladivou a ochladila si i tváře… Když se za jejími zády ozvalo zapraskání větví, s prudce bušícím srdcem se otočila, a jakmile spatřila tvář, její srdce se rozbušilo ještě víc.

I když už neměl tak bystré smyly, jako když byl upírem, zaslechl nedaleko smích a slabé šplouchání vody. Směle zvuk následoval a po chvíli se mu naskytl pohled na dívku, po kterém toužil nespočet nocí… Byla to Buffy, jeho Buffy...
Tváře zrůžovělé od chladné vody, strnule stála, kotníky ponořené v proudu, a se strachem v zelenkavých očích na něj zírala.
Pousmál se, aby ji uklidnil, a chtěl k ní přistoupit blíž, ale v tu chvíli dívka vyběhla na břeh, kde si klekla na všechny čtyři a bez přestání mumlala: „Odpusťte, milosti, jen jsem si na chvíli odběhla ochladit poraněné ruce. Omlouvám se, hned se vrátím k práci, prosím, promiňte mi mou troufalost…“
Angel svraštil obočí, nechápal, proč se mu tady… Jeho zorničky se rozšířily. Ona si myslí, že jsem Angelus…No jasně, jak jsem na to mohl zapomenout! Sakra… Zavrtěl hlavou, sehnul se k Buffy a zvedl jí na nohy. 
Dívka na něm překvapeně visela pohledem. Od chvíle, kdy si ji najal, to bylo poprvé, co k ní pán domu vyjádřil náznak soucitu…
S úsměvem na tváři a bušícím srdcem hleděl do očí své lásky. Sjel rukama z ramen, kde ji svíral, k dlaním a bolestně rentgenoval dívčina zranění. 
„Ukaž, podívám se na tvé ruce.“ 
Chtěla ucuknout, měla z muže před sebou strach, ale on už pevně svíral lem staré sukně a donutil ji sednout si. Nervózně se tedy posadila a naprostým úžasem pozorovala Angela. Ten dívce podal uboze vypadající boty, sebral kus plátna, povalujícího se na břehu a namočil ho. Když se k Buffy otočil, byla už obutá a svírajíc kolena se třásla, avšak nebylo o zimou, k Angelově nechuti to bylo ze strachu… ze strachu z něj… Pomalu se k ní přiblížil a jemně ošetřovala odřené dlaně. Ve chvíli, kdy se sehnul, aby svým dechem utišil tepavou bolest, dívka znovu ucukla, vstala a spěšně vyhrkla: „Odpusťte, pane, j-já už budu muset jít pokračovat v práci…“ pomalu couvala, ale nespouštěla svůj bojácný pohled z klečícího muže. „Měl byste si jít zase lehnout, pane…“ poklonila se a už spěchala k rozlehlému sídlu.

Angel si protřel oči, snažil se uklidnit. Bufy vněm zanechala jak zuřivě bušící srdce, tak obrovskou tíhu, jež způsoboval strach v jejím pohledu… Já tě nenávidím, Angelusi! NENÁVIDÍM!
Zvedl se a vydal se směrem, kterým Buffy odběhla. Po chvíli se před ním vztyčil obrovský panský dům se zanedbanými zahradami. Na jednom ze záhonků se shýbala dívka z budoucnosti a pečlivě plenila dlouhé výhonky pýru. 
Kousek dál spatřil správcovskou boudu a rozhodl se. Zítra ráno, až se Angelus s Darlou vrátí v lovu a zavřou se v ložnici, pokusí se znova promluvit s Buffy… Po malých krůčcích k ní pronikne, získá si její důvěru, ač to bude dík dvěma upírům nadmíru téměř nemožné, pokusí se o to, musí… Jiná možnost není… S rozhodným výrazem nenápadně vyrazil s polorozpadlému domku.

Slunce pomalu mizelo za dalekým obzorem a Lizzy stále ještě tvrdě dřela na zahradě. Od zvláštního setkání s pánem se nezastavily jak její hbité ruce, tak dívčina mysl. Neustále musela hloubat nad divném chováním svého zaměstnavatele. Krutost a bezohlednost, která se obvykle odrážela v jeho očích, u potoka zmizela. Dokonce mu mladou tvář zdobil úsměv. 
Úsměv… sluší mu, měl by se smát častěji...
Zamračila se, do toho, jak často se pán usmívá či neusmívá, jí nic není! Posbírala nářadí a vešla do domu právě ve chvíli, kdy z točitého schodiště scházela Darla.
„Předpokládám, že ses celý den flákala,“ prohodila, aniž by o klanící se dívku zavadila pohledem. Upravila si jednu z rukaviček a břidkým hlasem pokračovala: „Já a Angelus odjíždíme, nech připravit kočár a hoď sebou, ty nemehlo.“
„Ano, paní,“ špitla Liz a tiše se odebrala do stájí zburcovat podkoního.

Sotva panstvo opustilo dům, padla dívka na úzký pelech a nechala se unášet vírem snů. Jako každou noc, zjevily se jí obludy, výjevy z bojů a muž beze tváře… 

S trhnutím se probrala, orosená studeným potem lapala po dechu. Sáhla po sklenici s vodou, ale dík rozrušenosti a také hlasu, který se ozval z rohu místnosti, ji převrhla. Sklo se roztříštilo a rozkutálelo po celé podlaze.
„Zřejmě to nebyl moc pěkný sen,“ muž vyšel zpoza stínu.
„J-já…“ snažila se vzpamatovat Liz. Padla na kolena a snažila se sesbírat střepy. Koutek oka pozorovala Angeluse.
„Au,“ jeden z kousků skla se jí zavrtal hluboko do prstu. Hbitě střípek vytáhla a kapku krve slízla plnými rty.
Upír tiskl ruce v pěst, až mu zbělaly klouby. Mlsně hleděl na Lizzyno zranění. Silou vůle však dokázal zaplašit přeměnu a odvrátit zrak. 
Silou roztáhl závěs. „Buse svítat… Dnes budeš pokračovat v práci na zahradě,“ prohodil stroze.
Zmohla se jen na přikývnutí, ale i to muži stačilo, neboť bez dalšího otálení opustil pokojík.

Stoupal po schodech a snažil se dát dohromady. Ač si to nemínil připustit, tahle malá šedivá myška ho rozhodně nenechávala chladným. Něco na ní ho přitahovalo způsobem, jakým ještě žádná žena. Dokonce i krása a svěžest jeho nesmrtelné družky v dívčině přítomnosti bledla. Smysly se mu splašily pokaždé, byla-li nablízku.
Tohle musí přestat! Přicházím o rozum… Nač dál čekat a odpírat si sladké otupení? 
Jediná noc a bude po všem…
Byl rozhodnut, příští týden jsou s Darlou pozváni na velkolepý podzimní bál. Vytratí se odtud před koncem a na malé Liz si smlsne… Až se upírka vrátí domů, už bude po všem… A on bude zase ten starý Angelus…

S hlubokým povzdechem pokračovala v rozdělané práci. Slunce pražilo, na celém pozemku nebyl náznak stínu. Padala vedrem, lákala ji myšlenka na chladivé vody v říčce…
Najednou, jakoby slunce zahalil velký mrak, vzhlédla a motyčka jí vypadla z rukou. 
„Mohu vám pomoci, madam?“ odzbrojil ji tím samým úsměvem, jako včera v lese.
„Och…“
Přidřepl, vzal si předpotopní kopací nástroj a dal se do práce.
„Pane, to ne! Určitě jste po včerejší noci unavený…“
„Řekl bych, že ty na tom nejsi o moc líp.“
„To je v pořádku, jsem zvyklá,“ prudce vstala. Chtěla mu sebrat nářadí, ale zatmělo se jí před očima a nebýt Angelovy hbitosti, skončila by na zemi.
Probral ji až chladivý dotek mokrého šátku.
„Měla by sis pořídit klobouk. Slunce dokáže i pálit…“
Zatřepetala víčky a stanula tváří tvář čokoládovému víru. Zalapala po dechu, její srdce se prudce rozbušilo. Pokusila se vymanit z teplého setření.
„Klid, uklidni se… Já ti přece neublížím,“ jemně ji pustil. Dívka si ho váhavě měřila a po chvíli vstala.
„Ne, odpočiň si. Já to na chvíli vezmu za tebe,“ Angel se na ni usmál a popadl motyku. 

Nedokázala by slovy popsat své překvapení a šok, jaký cítila. Dokonce se nezmohla ani na jediný náznak nesouhlasu. 
Tupě zírala na muže před sebou. Když pominula divný šat, jenž měl na sobě, no, spíš neměl, neboť si sundal košili, práce mu šla od ruky. Nečekala, že člověk jeho postavení, by dokázal vzít za práci.

Hodiny plynuly, Angel dál pokračoval v rytí a po nějaké chvíli se k němu přidala i Buffy. Postupovali systematicky, záhonek po záhonku. Dokonce ani komunikace nevázla, ač byla Liz jen strohá a stále nedůvěřivá, bylo vidět, že přece jen se už svého zaměstnavatele nebojí tolik, jako na začátku. 

Slunce pomalu klesalo k západu, když se rozhodli pro dnešek skončit. 
„Nemáte hlad? Tedy…ehm, mohu vám samozřejmě připravit i něco většího… mám tady totiž jen…“
Zadíval se na nebe a přikývl, do soumraku přece jen pár minut zbývalo. 
„Tohle bude stačit, děkuji…“ přisedl si k dívce a vzal si nabízený krajíc chleba. „Líbí se ti tady?“
„Ano, pane,“ prohodila tiše.
„Vím, že to není zrovna nej…“
„Ne, opravdu. Uvědomuji si, že jsem mohla skončit i hůř. To jen… stále cítím lítost nad smrtí starého pána. Byl mi vším…“
„Chápu.“ Obloha pomalu temněla. „Měla by si uklidit nářadí, já už půjdu dovnitř.“
Přikývla.
„A…“ dodal tázavě.
„Lizzy, pane.“
„Ano, Lizzy… Nezmiňuj se před Darlou o našich společně trávených dnech!“
„Samozřejmě…“
„A ani přede mnou samým…“
Pozvedla obočí.
„Prosím.“
Jedno pouhé slovo ji obměkčilo a ona, ač to nechápala, opět přikývla. Popadla kyblík a spěchala s ním ke kůlně.

Čas plynul. Přes den Liz plnila stanovené úkoly, při kterých jí byl Angel jak velkou pomocnou silou, tak i příjemnou společností. Pomalu mu začínala důvěřovat, svěřovat se mu se svým životem. Vyprávěla mu o tom, jak ji našel starý pán, jak se o ni staral a snažil se jí pomoci vypátrat, kdo vlastně je. Sama byla překvapena, jak snadné bylo tomuto muži důvěřovat. Dokonce se mu pověděla o svých zmatených snech… 
A po večerech a nocích snášela nevoli a nekonečnou nelibost své paní a odtažitost pána, který se k ní neznal, téměř o ni nezavadil pohledem, jakoby snad byla vzduch. Někdy jí to mrzelo a toužila po jeho vlídném pohledu. Ale slíbila, že o jejich společných chvílích nepadne v noci jediné slovo, a to hodlala dodržet, děj se co děj…

„Jsou nádherné,“ Darla si chtivě prohlížela perly na lahodně vypadajícím krčku. „Ale té holce nesluší…“
„Však je také dlouho mít nebude…“ pousmál se muž.
„Prosím, pusťte mě… Nikomu nic neřeknu… Prosím, mám nemocnou sestru… prosím…“
„Ó, ale prosí sladce…“
„A počkej, až okusíš její mladou krev…“ přistoupil k ní Angelus a objal ji kolem útlého pasu.
„Mm… Nebudeš se zlobit, když ti nenechám,“ mlsně se olízla.
„Je celá tvoje,“ mrkl a nechal Darlu ať poklekne k dívce.
„Paní, prosím… já, prosím…“
„Ššš… nebude to bolet…“ nasadila upírskou tvář, a ještě než se zakousla, prohodila, „tak dlouho…“
Se samolibým úsměvem sledoval svou družku. S jistých důvodů potřeboval, aby dnes jeho upírská dáma byla v dobré náladě. Předpokládal totiž, že jakmile zjistí, co provedl s malou Liz, popadne ji amok… A z tohoto důvodu má ve skříni zavřené ještě další tři mladé dívky ověšené neskonalými skvosty a oblečené v luxusních šatech.
„Má drahá, měli bychom už jít. Bál čeká… Dnešní večer bude nezapomenutelný…“
Darla si setřela kapičku v koutku úst a přijala mužovo rámě. „To tedy bude… Sál plný nejrůznějších pamlsků, skvělá hudba… Ano, myslím, že dnešní noc bude zdařilá…“
„To slibuji…“ prohodil tiše.“
Ruku v ruce došli do kočáru. Angelus ještě vyhlédl z okýnka a přejel pohledem klanící se dívku…
Již brzy. Má milá… BRZY!

Právě si rozčesávala už zase blond vlasy, když uslyšela kopyta uříceného koně…
Spěšně na sebe hodila župan připomínající starý pytel na brambory, a než stihla přejít ke dveřím, už je někdo rozrazil.
Zmateně ustoupila o rok zpět.
„Ale, ale, ty ještě nespíš?“
„Pane… vrátil jste se brzy…“
„Ano, nebyla tam kdovíjaká zábava… Řekl jsem si, že bychom si mohli promluvit...“ zavřel dveře a otočil klíčem.
Zděšeně zírala na ruku, která zatarasila jedinou únikovou cestu a pak do očí, ze kterých čišel chlad a chtíč. Snažila se odstoupit ještě dál, ale nohou zavadila o postel. Tisknouc si župan těsně k tělu čekala na Angelusovu reakci.
Její strach vnímal každičkým pórem svého těla. Třásla se, hruď se jí v pravidelných tempech zvedala a klesala čím dál rychleji.
„A paní je…“
„Paní se rozhodla ještě zůstat…“ přistoupil k dívce. Přejel chladným prstem po jemné kůži na rameni.
Ucukla.
„Buď poslušná holčička,“ sykl a sevřel její paže.
„To bolí, prosím, pane, ne…“
„Pšš, nemusíš se mě bát. Jestliže se mi to bude líbit, daruji ti věčné mládí a nekončící krásu.“
Odhodil ji na pelest a v mžiku jí přilehl.
„Ne,“ odpor k muži narůstal. Chvěla se znechucením a jeho chladné ruce v ní zanechávali pocit špinavosti. „Prosím, pusť!“
Bolestně sevřel dívčina zápěstí nad hlavou a nohama ji znehybněl. 
„Nezáleží mi na tom, co ty chceš nebo nechceš. Já tě chci a taky tě dostanu.“
„Ne,“ vzepřela se koleny, avšak muž byl jako ohromná kamenná zeď, ani se nepohnul. Zalehl ji a sevřel Lizzyn obličej jakoby kleštěmi. Zuřivě se přisál k rudým rtům a hbitě prorazil jazykem do tajů sladkým úst. Znechuceně se snažila ucuknout, ale jeho stisk jen zesílil. Ostrými zuby ho kousla. Ucítila železitou příchuť jeho krve.
„Ty malá bestie.“ Odhodil ji z postele ji a vyplivl rudou tekutinu. „Ráda koušeš? Dobrá, tím líp,“ jeho duhovky ztratily svou čokoládovou barvu a najednou byly jedovatě žluté. Mužova tvář pozbyla krásných rysů, hyzdili jej nestvůrné hrboly a zakřivení. 
Byla v pasti, zrůda proti ní byla silnější, prostor kolem jakoby se zmenšoval, ubývalo vzduchu, v obou spáncích tepala bolest, na rukou i tvářích stále cítila jeho stisk, už teď vnímala vznikající podlitiny… 
Někde hluboko v sobě sesbírala poslední kousíčky vůle a z plných plic se rozječela.
Angelus se zběsile smál a krok za krokem se blížil ke své oběti. „Jen si křič, tady ti nikdo nepomůže… Nikdo tu není!“

Trhnutím se probral s mělkého spánku. Křik? Posadil se na provizorní matraci ze slámy a zaposlouchal se do hrobového ticha. Jestli mu něco z upířích schopností chybělo, tak to byla nadpřirozená síla a citlivé smysly.
Zaslechl to znova, někdo křičel… nějaká dívka… Lizzy… blesklo mu hlavou. Buffy!
V mžiku byl na nohou a bosí spěchat k domu.

Tiskla se ke stěně, po tvářích jí stékalo slané utrpení. Již přestala doufat v záchranu a jen přijímala fakt, že dnes v noci, právě teď, zemře.
„Tak se mi to líbí…“ upír škubl Lizzynou hlavou na stranu, opět se mu naskytl pohled na jeho značku. Dychtivě po ní přejel ukazováčkem. „Už žádné odpírání… budeš moje všemi možnými způsoby…“ zašeptal dívce do ucha a zakousl se do ladného krčku.
Šokem naposledy vykřikla a pak už ji zahalila rouška nepropustné tmy… omdlela.

Snažil se otevřít zamčené dveře, když zaslechl slabý výkřik umírající dívky.
„Buffy!“ ramenem prorazil skrz. Prudce se vrhl k dvojici v rohu. Odrhl hladovou šelmu od ladných křivek dívčina krku a ještě než se na něj Angelus podíval, jednou ranou ho poslal k zemi. Upírova tvář se rozplynula a nabyl opět krásných rysů, avšak ani se nepohnul a jako bezbranný vlček ležel na zaprášené podlaze.
„Buffy,“ sehnul se ke krvácející dívce. Měla slabý tep a sotva dýchala. Utrhl si rukáv košile a přitiskl jej na ránu. „No tak… neumírej mi… neumírej…“
Ukládal jí do postele, když zaslechl zvuk kopyt na příjezdové cestě. „Sakra!“
Sebral Angeluse a bleskově s ním spěchal nahoru do ložnice. Právě byl na horním odpočívadle, když se halou rozezněl Darlin zuřivý hlas.
„Já to věděla! Věděla jsem, že ta mála coura tě až moc zajímá! Zabiju ji a hned jak to udělám, přijdeš na řadu ty!“ 
Dupot se zastavil až v malém pokojíku, kde Angel nechal Liz. Modlil se, aby dívku nechala a raději šla hledat svého druha. 
Tak se také stalo, zanedlouho se zaslechl cupitání střevíců, tak tak se stihl ukrýt se stínu dveří a Darla už stála na prahu.
„Spí… on spí!“ hurónsky se rozesmála a zároveň si hluboce oddechla. V mžiku se změnila ženina nálada. Strhala ze sebe šat a ulehla vedle stále bezvědomého upíra. 
Angel se tiše protáhl škvírou ve dveřích a spěchal dolů k Buffy.

Dívka slabě zatřepetala víčky. Ležela ve své posteli, oblečená ve své noční košili, krk omotaný bílou látkou.
„Díky bohu,“ zaslechla z levé strany lůžka. Otočila se za hlasem a hrůzou strnula. Byl tam… zase on, ještě se svou hrou neskončil. Sotva si mohla oddychnout, že urputné řádění té zrůdy přežila, opět cítila beznaděj. Snažila se zvednout z postele, ale zabránil jí v tom.
„Prosím…“ zasténala.
„Tiše… nehýbej se… Já ti neublížím… slibuji.“
Se strachem v očích zírala na muže před sebou. Nechápala to. V jednu chvíli se j snaží znásilnit a zabít a pak ji se smutným výrazem o čích utěšuje a ubezpečuje, že jí neublíží?!
Pokusil se jí poupravit obvaz, ale hbitě jeho dotek smetla.
„Nedotýkejte se mě,“ procedila mezi zuby. Ač nevěděla, jak se zachová, narůstala v ní vzpurnost a odvaha.
„J-já….“
„Odejděte…“ 
„Liz…“ snažil se o upřímný tón.
„Nechci nic slyšet! Pokusil jste se mě znásilnit! Jste zrůda a já vás nenávidím!“
„To jsem nebyl já, musíš mi věřit!“ zoufalství čišelo z jeho pohledu, avšak ona jej nevnímala.
„A od koho mám potom tyhle modřiny, kdo mi rozdrásal hrdlo?“ zaštípaly jí slzičky vzteku a zároveň zklamání.
„Nemůžu ti nic říct, ale musíš mi věřit… Já to nebyl!“
„Jste blázen. Celý tenhle statek. Nikdy jsem neměla dovolit, aby mě ta baba prodala. Měla jsem utéct, hned po smrti starého pána…“ Bolela ji hlava, zřejmě se při zápasu s Angelusem musela uhodit. Nahmatala temeno a na prstech ucítila lepkavý dotek schnoucí krve. Zahleděla se na rudé prsty. Pocítila slabou závrať, oči se jí protáčely a dech zrychloval.“
„Lizzy! Co je ti… Liz…“ Angelův hlas slyšela jakoby z dálky. Před přivřenými víčky jí probleskovali němé vidiny minulosti.

Procházela klášterem ruku v ruce se starým mnichem.
„Je ti jasné mé dítě, že nezískáš-li onu věc… budeš nucena ho zabít.“
„Nebylo by to poprvé, otče…“
„Ano, znám celý ten příběh, ale to že si ho již jednou poslala do pekla, neznamená, že to bude tím lehčí… Naopak, bude to mnohem… mnohem těžší, ne-li nesnesitelné…“
„Já vím, a právě proto musím ve svém úkolu uspět za každou cenu.“
Mnich přikývl a dal dívce požehnání. „Nyní jdi, tvá cesta teprve začíná…“
Přikývla a naposled se na muže usmála: „Děkuji.“
„A Buffy, nezapomínej, tady v tomhle světě to není tvůj milovaný Angel… zde je krutým démonem bez svědomí… bez duše… Nepodceňuj Angeluse!“

Její zrak se zaostřoval. Zadržované slzy prolomily hradby a unikaly po alabastrových tvářích.
„Lizzy?“
„Nevím, kdo jsem já, nemám sebemenší tušení, kde jsem se tady vzala… proklatě je mi jedno, kdo nebo co jsi zač ty, ale jedno vím… abych to zjistila, musím udělat jednu věc…“
Zkrabatil čelo. „Vzpomněla sis?“ zadoufal.
„Ano, na jednu věc moc dobře!“ až ji samu překvapilo, jak hbitě obemknula ruce kolem Angelova krku a stiskla.