Utajované království - 14.kapitola
Ráno bylo značně… no… hlučné. Já jsem byla zvyklá vstávat hodně brzo, takže jsem se probudila kolem šestý hodiny. Nettie byla na zvyklá na to, že jsem kazmenila, jak říkala mému rannímu randálu, jenže chlapečci asi ne. Takže je hned moje první rána probudila.
„To si sakra nedáš pokoj ani po ránu?!“ ozval se naštvaně a ospale Regan.
„Ne.“ Dál jsem plula jak tsunami po pokoji. Dantez si jenom se zúpěním přehodil deku přes hlavu.
„Cvoku.“ Zase si lehnul Regan. Jenom jsem nevinně pokrčila rameny a zalezla do koupeny. Měla jsem ráda svoje soukromí. Když jsme vylezla po krásně osvěžující ranní sprše, stepoval přede dveřma Dantez.
„Zbyla mi tam aspoň studená voda?!“
„Ta asi jo.“ Pošla jsme kolem něj a šla vzbudit Nettie. Potřebovala jsem s ní probrat program pro následujících pár dní. Když jsem jí konečně vzbudila alá dám dělovou ránu, tak jsme se víceméně shodly na tom, že si pro pár věcí musíme dojít. Já jsem například hodně nutně potřebovala svůj notes a Nettie hodně nutně potřebovala… už ani nevim, co to říkala. Předhodily jsme návrh klukům s tim, že s ním budou na stopro souhlasit. Žel bohu jsme se setkaly s tvrdým odporem.
„Ne, ani omylem!“ opřel se Datez o zeď a založil si ruce na prsou.
„A proč jako ne? To si myslíš, že vám utečem?!“ v duchu jsem jenom dodala, že to jsme doopravdy měly v úmyslu. Na druhou stranu, proč taky ne, že jo, když by byla příležitost.
„Jo. Pokud vám ale doopravdy tak moc jde o vaše věci…“ vehementně jsem začala kývat hlavou, s tím, že jsem ho, frajerka, obměkčila. „… tak vám pro ně někoho pošlem. Máme praxi s nenápadností.“ Dopověděl za něj Regan, co byl v koupelně snad dýl než já. A prej že já jsem nejpomalejší, pche.
„Super.“ Řekla jsem naštvaně, ale zase jsem mohla bejt ráda, že nám naše věci snad dorazej. Bylo mám trapný si pučovat jejich věci, tak jsem si ještě s Nettie večer ty svoje improvizovaně prala. Stejně mi to bylo na prd, protože to nestihlo za noc uschnout, neptejte se mě proč, takže teď jsem byla jak šupák v mokrejch a zmačkaných věcech, to si teda udělám reklamu, fakt, že jo.
Celej den jsme neměly co na práci. Kluci někam vypadli s tim, že maj svoje povinnosti a nás tady zamkli, prej pro jistotu. Už po hodině jsem měla značný nutkání jim to tady poupravit. Říkala jsem si, co by asi řekli na světle růžovej pokoj s bílejma mašličkama. Našla jsem totiž barvy a stužky. Ale pak jsem si řekla, že bych se na tu ohyzdnost nemohla ani sama podívat, tak jsem od toho nakonec upustila. Ale rvalo mi to srdce. Nettie se pustila do čtení něčeho, co se jednomu z nich, mám pocit, že Dantezovi, válelo u nohy postele.
„O čem to je?“ stála jsem nad ní.
„Uhni, stíníš.“ Uraženě jsem poodešla. „Zatim o ničem. Ale vypadá na tu učebnici dějepisu. I když trochu jiná, možná necenzurovaná verze. Bohužel je ručně psaná, z větší části jejich jazykem, takže…“ povzdechla si.
„Jo, ještě žes mi to připomněla. Jak to, že po našem rozuměj?!“ zamračila jsem se a nechala šrotovat kolečka.
„To si jako fakt myslíš, že jsou tady v podzemí furt?! Musej taky někdy vylíst ven, ne? Třeba kytky bez světla nepřežijou, vzpomeň si na tu kytku, co to bylo, azalka? No na tu, cos jí zavřela na dva tejdny omylem do skříně a co ona na to?“ to mi teda nemusela připomínat. Byla jsem na ní zrovna tak pyšná. Úplně jsem zapomněla, že jsem jí tam dala, abych měla při generálním úklidu víc místa a, pak jsme na ní zapomněla. Bylo mi to strašně líto. Naštěstí se jakš takš zmátožila, ale nikdy už nebyla tak krásná jako předtim.
„A co jako s kytkama? Maj nějaký ty jejich větrací šachty, ne?“
„No jasně. Ale tak třeba potřebujou i něco jíst. Řekla bych, že minimálně ti mladší choděj normálně k nám od města, ale pak teda nechápu, proč si jich nikdo nevšim, jestli maj svoje tajný obchůdečky, někde pěkně zastrčený…“ pokrčila ramenama a dál se věnovala čtení. Zrovna jsem chtěla jít z nudy něco prolejzat, když cvakly dveře a ti dva sem vpadli.
„Upřímně, kde ste…“ ani mě to nenechali doříct a hodili po mě pytel čehosi a můj batoh. Po Nettie mrkli jenom ten pytel.
„Á naše věci! Ty jo, vy máte i extress službu?!“ zaculila jsem se a dala se do hledání svejch věcí. Sice mi víc jak polovinu nevzali, ale aspoň něco. A můj milovanej notýsek byl mezi přinesenýma věcma.
„Jak jsi mi chyběl.“ Koukala jsem na něj. „Jo a díkes.“ Dál jsem jim nevěnovala pozornost.
„Klídek, jenom jí hráblo.“ Okomentovala to Nettie a dál se věnovala hrabání se ve svejch věcech. Asi se na mě museli tvářit značně nechápavě.
Další dny se mi slejvaly do jednoho velkýho chuchvalce nudy. Nebylo do čeho píchnout, nikam nás nepouštěli… až mě napadlo, že se teda pustíme samy. Pomohla nám k tomu bytelná lampa, čekala bych od těch dveří víc, ne, že se už po druhym pokusu vyrazej z pantů.
„To bylo celkem snadný…“ koukala jsem na díru, kde dřív byly dveře.
„Je klepne…“ prošla Nettie na chodbu. Doufaly jsme, že maj celou ´budovu´, nebo co to je, podobně situovanou, jako jsou ty naše.
Snažily jsme se tý vstupní haly, kde to bylo furt jak v mraveništi vyhnout, ale jak se říká, všechny cesty vedou do Říma, takže jsme tam stejně skončily. Tou dobou, už nás ti dva pošuci hledali. Nevim proč, ale za tu dobu, co jsme tady s Nettie byly, jsem upadla to menší letargie… bylo mi prstě všechno jedno… nevnímala jsem, koukala jsem do blba. Nespíš jim už rupli nervy, ty dveře asi byla poslední kapka a oni nás začali tahat všude s sebou. Ale stejně, nespíš aby zamezili počtu vniklých škod, si nás rozdělili, já jsem připadla Reganovi a Nettie si někam odved Dantez.
„Tohle je co?“ koukala jsem na dřevem vykládanou místnost, co měla uprostřed půl kolečnovou cca dvoumetrovou prohlubeň. Vůbec mě nenapadalo, k čemu by to tady mohli mít.
„Tady se dělaj oficiální zápasy, když chceš přejít do vyššího levlu. Já jsem je tady dělal už šestkrát.“ Pochlubil se.
„A udělals to někdy?“ rejpla jsem si.
„Seš blbá!“ nafouk se, jak ropucha co jí nafukoval snad ve dvojce Shrek Fioně jako balónek, jenom se začít vznášet.
„Já vim. Nejseš první, kdo mi to řek.“ Šla jsem raději podél zdi, nechtěla jsem se sklouznout dolů, protože to zatím nevypadalo, že by to někde mělo schody, jak sakra lezou nahoru, to maj nějaký přísavky?! Nevim, kterej chytrák to zas vymyslel, ale dveře do tělocvičny byly na druhý straně místnosti hned proti těm, co jsme jima přili.
„Měla by sis z toho vzít ponaučení.“
„Jasně.“ Řekla jsem samolibě, ale bohužel to nevyznělo moc účelně, protože se mi zrovna v tu chvíli smeklo a, kdyby mě nechyt, tak bych se válela někde na ´dně´.
Takhle jsem konečně z blízka na vlastní oči viděla trénink, co musej každej den kluci podstupovat, pokud se chtěj dostat vysoko, už po pěti minutách mě všechno bolelo a to jsem se jenom koukala. Tako vedlejší efekt jsem si je mnohem víc prohlídla, protože aby jim nebylo vedro, tak byly jenom v kalhotách, ještě si přinést popcorn a bude to ráj. Popravdě, kdyby na sobě neměli ty znaky, tetování, nebo co to je, tak je od ´našich´ani nerozeznám. Potom měli výuku, jako my, když jsme si ještě neválely šunky. Tady jsme seděly s Nettie hned za sebou a byl to pro nás celkem záhul, všechno bylo v tý hatlamatilce, takže abychom nevypadali, jako že nevíme ani ťuk, tak jsme se začaly učit jejich jazyk.
Nevim, co se v nás s Nettie zlomilo, ale pomalu jsme s nima začaly komunikovat. Myšleno s nima se všema, například já s Reganem jsme na sebe štěkali v jednom kuse, ale začaly jsme konečně chápat tu jejich hatlamatilku, popravdě, ani nebyla zas tak těžká. Co jsme ale zaregistrovaly okamžitě, všechno tady bylo mužského pohlaví… teda až na nás dvě, ovšem. Když jsme to s Nettie probíraly, tak padly dva návrhy, buďto se roděj nějak… nevysvětlitelně a, nebo maj taky oddělený školy. To druhý nám přišlo reálnější, když ještě vezmu v úvahu do očí bijící fakt, že tady to měli skoro stejně společensky rozvrstvený, jako u nás.
U nás jsem nikdy nechápala proč si ten či onen nosí tu a tu barvu. Tady mi to docvaklo, když jsem je viděla všechny pohromadě, naštěstí jsem u sebe měla notes, tka jsem si to sladce mohla zapsat, byl to krásnej pocit, po dlouhý době.
Černá – už dospělí nejspíš budou hodně vysoko, ale ne nejvejš, maj jí povětšinou učitelé.
Černá, co hází modrej odlesk – ti budou hodně vysoko, má jí například tenhle ředitel… a Utajovanej král…???
Šedá – student na vyšší škole, třeba Regan jí nosí.
Modrá (tmavě) – tu maj ti nmalincí roztomil prcci, co maj ještě jeden až dva znáčky. Docela by mě zajímalo, jak se jim jako objevujou.
Modrá (světle) – na tu jsem se usela ptát Regana, prej jí maj archiváři. Popravdě mě to mohlo dojít, když jí má místní ´knihovník´, jenom poznámka pod čarou: nemaj cenzuru. Heruéka, pohnem se z místa!
„Co to tam mastíš? Úkol na dějepis?“ nakláněj se mi přes rameno Regan.
„To víš, že jo. Celá žvahá. Dyk je to skoro celá učebnice, co si musim ještě přečít, abych vůbec byla v obraze, u nás je cezurka. A popravdě, je to nůdá.“ Odstrkovala jsem ho, aby si šel hledět svýho.
„Hej,“ přetlačil mě a notes mi sebral. „… naval to sem!“ vyskočila jsem na nohy. Zatím to ani jeden nečet, a navíc je mi jasný, že víc jak polovina věcí by jim přila strášně vtipná.
„Notak, nebuť labuť.“ Začal si v tom listovat.
„Se vsaď, že nebudu! Budu vlk a sežeru tě, jako ty prasátka!“ skočila jsem po něm, abyhc mu ten notes vyrvala z pařátů.
„Ha, ha. No tak si to zkus!“ natáhnul se s tim, jak nejvešj moh, takže jsem kolem něj skákala jako koza na žhavých uhlících, ale stejně jsem ničeho nedocílila.
„Dohoda a já ti to vrátim…“ zubil se na mě.
„No tak dělej!“ založila jsem si ruce v bok a zlostně si ho měřila.
„Uděláš ten úkol… i za mě.“
„Fajn, klidně. Pokud chceš mít za pět. Jako upřímně, já si všechno v tý učebnici musim hledat, vy si akorát sednete a píšete si to z fleku. Tobě to zabere pět minut, mě celej večer!“ kroutila jsem nad jeho požadavkem hlavou.
„No, de o princip.“
„Žádnej v tom nevidim…“ moji tirádu na to, ať si to sakra udělá sám a mě navalí ten notes, přerušil příchod Nettie s Dantezem. Popravdě jsem se jim ´posmívala´, když už jsme měli padla, protože měli službu a museli douklízet třídu a nářadí v tělocvičně.
„Co to zase vyvádíte?!“ koukala na mě Nettie jak na vola.
„Ne…“ sekla jsem se, mohla jsem nás prozradit! „… né, Collet, zachraň mě!“ koukala jsem na ní s prosíkem v očích. Můj jemnej defekt přešla bravurně a rovnou mě počasovala znuděnym pohledem.
„Nanett, nech ho proboha bejt. Dyk se koukni, jakej je to hrdina. Stará se o tebe a ještě tě nezabil.“
„Héj! Víš jaký já mám s nim problémy! Dyk je mimino!“ prskla jsem. Já jsem mu osobně hádala tak ještnáct, možná sedmáct, víc ne.
„Mimino?! Dyk jsem starší jak ty!“ ozval se pobouřeně.
„No to víš, že jo ty frajere… kolik to je? Patnáct?!“ začala jsem se nehorázně tlemit a připadala si jako frajerka.
„Jednadvacet.“ Řekl naprosto vážně a já se skoro udusila.
„No to mě p*se* na holý záda!“ obě jsme na něj koukaly jak dvě vyvoraný myši.
„A-asi vám bude stejně, co?“ otočila se Nettie na Danteze.
„Nejspíš jo. Kdo by to řek?“ řekl ironicky. Nettie ho začala mimicky pitvořit, když se k ní otočil zády.
„Já to vidim!“ varoval ji.
„NO A CO?!“ naštvaně šla do koupelny a nezapomněla třísknout s dveřma.
„Co ste si udělali?“ koukala jsem na ty dveře, co se nejspíš rozpadnou v nejbližší chvíli na třísky.
„Nic, jenom na mě furt řve…“ řekl Datez a kroutil při tom hlavou, jako by to, co Nettie dělá, bylo naprosto zbytečný a otravný.
„… to tahle dělá taky…“ ukázal na mě Regan.
„Tahle?“ zasyčela jsem na něj. Měla jsem sto chutí ho přetáhnout čímkoli, co by mi zrovna padlo pod ruku.
„… a chce, abychom je pustili ven.“ Dořekl to a mojí menší vsuvky v podobě výměny názoru s Reganem si nevšímal.
„A ty se jí divíš?! Dyk tady pojdem na nedostatek světla!“ opřela jsem se o zeď.
„To ste snad nějaký kytky?!“
„Jasně, nevšim sis?! Mám i vzdušný kořeny!“ prohrábla jsem si rukou vlasy.
„Seš strašně vtipná.“ Poznamenal Regan.
„Seš strášně trapnej.“ A už to zase jelo. Já se prostě s nima neumim normálně bavit, oni mě tak štvou!
Komentáře
Přehled komentářů
Vůbec jsem si nové kapitolky nevšimla.. Ale ještě, že jsem teď přišla.. Honem, honem, honem, ať už je nová..
Moc se na ni těším..
A moc se mi líbí tvůj styl psaní.. Je to takové autentické.
Honem, honem!
(LOVE, 2. 2. 2013 22:26)