K-pop ; Povídky

Kapitola 14. - Dospěl jsem

Holky, moc děkuju za podporu. Víc takových jako jste vy a píšu jako blázen ^^

Jonghyun vyvalil oči. „Počkej, jak to myslíš?“ „Tak, jak říkám. Nevím, co sis myslel, ale s tvým bráchou jsem nikdy bohužel nic neměl.“ Jonghyun nechápal už vůbec nic. „A kdo teda?“ „Key“ hlesl Heechul a dál se věnoval své práci. Jonghyun se zasekl. Jeho malý bráška se ocumlává s tím nagelovaným krasavcem??!! Vyběhl ze třídy…

Taemin seděl na svém místě. Byl zasněný, takže lidí, kteří na něj zírali, si vůbec nevšímal. Ze zamyšlení ho probral Jonghyun, který se celý udýchaný postavil před jeho lavici. „Chci to vysvětlit, hned!“ „Pššt, nekřič tolik. Všichni se dívají…“ snažil se ho uklidnit Taemin. „Já si budu řvát, jak budu chtít. Já ti zakazuju se s tím klukem stýkat.“ „To, že se o mě staráš, neznamená, že jsi můj táta. Já se budu scházet, s kým uznám za vhodné! “ odsekl Taemin. „Taeminiee… co se s tebou stalo?“ „Co? Já ti řeknu co. Dospěl jsem. Na rozdíl od tebe. Prober se už! Jsi jako malý dítě. Tímhle stylem budeš panic navždy!“ Ve třídě se rozhostilo ticho. Všichni zírali s otevřenou pusou. Jonghyun lapal po dechu. Nevěřil, že mu tohle řekl jeho bráška. Otřel si slzu a vyběhl ven… Taemin se za ním díval. Proboha, nechápal, jak na něj mohl být tak zlý. Chtěl se za ním rozběhnout, ale zastavila ho něčí ruka. Otočil se. „Půjdu za ním“ řekl Sungmin a rozběhl se za Jongem…

Jonghyun utíkal a utíkal. Nevěděl kam, ale potřeboval pryč. Nenávidí to tu! Zkazilo mu to bráchu. Jediného člověka, kterého měl. Najednou za sebou uslyšel dupot. Otočil se a uviděl Sungmina, který se k němu řítil. „Po…počkej…“ snažil se Sungmin chytit dech. „Co tu děláš?“ zeptal se Jong. „Co bys řekl? Chytám tě…“ Jonghyun se posadil na obrubník. Sungmin si přisedl. „Viděl si to?“ „Ano“ odpověděl Sungí. „Nechápu, co se stalo. Myslel jsem, že má rád Heechula a on zatím... Co na něm vidí?“ „Myslíš na Keyovi? Věř mi, kdo nepoznal, nepochopí…“ „Jenže Taemin byl vždycky jako dítě...“  „Key to s lidmi umí. Dá ti pocit, že tě někdo potřebuje. Že jsi důležitý. A i když ti pak ublíží, vyčítáš si to jen sám sobě…“ Jonghyun se rozplakal… Sungmin si položil jeho hlavu na klín a hladil ho ve vlasech. „Pššt, Jonghyun, neplakej. Najdeme řešení. Slibuju…“ V Sungminově náruči jakoby bolest byla menší a menší. Jonghyun si v tu chvíli přál, aby ho nikdy nepustil. Po chvíli se ale zvedl, otřel si slzy a podíval se na něj. „Myslím, že půjdu domů. Do školy se mi vážně nechce“ řekl Jonghyun. „Dobře, půjdu s tebou…“ navrhl mu Sungmin. A tak se oba vydali směr domov.

Heechul se procházel po chodbách. Snažil se vrátit se ke svým zvykům, ale Taemin ho až příliš změnil. Najednou k němu přistoupil Henry. Kousal jablko a povýšeně se usmíval. „Ahoj…Sungminův brácho...“„Co chceš?“ odsekl Heechul. „Nebuď drzej“ vyštěkl Henry. „Slyšel si, jak se Taemin pohádal se svým bráchou? Jong se jmenuje, jmenuje, viď? Já tam teda nebyl, ale prej to mělo grády. Sem zvědavej, co bude dělat, až Key Taemina ojede. Už se na to moc těší...“ Heechul přirazil Henryho na skříňku. „K tomu nikdy nedojde!“ pustil ho a odešel…Henry se rozhlížel kolem. Doufal, že to nikdo neviděl!