Trailspotting-cyklistická odnož Věšáku

 

Jsem rád, že jsem předešlý večer zvládl celý náročný výjezd až do sedla. Po snídani mě, odpočinutého a s čerstvou energií, čeká další dlouhý sjezd. Ještě delší než předešlý den a taky s více výškovými metry, který mě dovede až do Košic. Snižuji trochu sedlo a cvakám boty do pedálů. Pokračuji dál po červené a myslím na pár kamarádů, kteří tu se mnou nejedou. Pěšina se vine po hřebeni a metry ubývají tak akorát. Kolo na přímých úsecích nabírá rychlost, místy brzdím až mě bolí předloktí , místy jedu pomalu a vychutnávám technické pasáže. Několikrát i přesouvám zadek dozadu za sedlo, na devítikilový batoh na zádech si vůbec nevzpomenu. Adrenalin stříká z uší, v duchu si říkám paráda. Nad vesničkou Kavečany  vyjíždím z lesa a rázem mám výhled daleko do Košic. Cestou dolů několikrát zastavuji, abych si odpočinul, nadechl se a užil si výhledů.

V Košicích před malou prodejnou s potravinami mi malý cikánek nabízí, že mi pohlídá kolo, ale já se toho nebojím a mezi regály se hrdinně cpu i s kolem. Nikdo mi nic neříká, asi tu takové zjevy nevidí často a paní pokladní mi dokonce odpouští pár drobných centů – asi se jí líbí můj zarostlý úsměv s mouchami mezi zubyJ

Další část cesty vede přes hřeben Volovských vrchů. Cíl dne nemám přesně stanovený, neboť hned ze startu druhého dne jsem zahodil tachometr, abych se tak na své cestě osvobodil od nutnosti najet nějaké kilometry a cestu samotnou tak mohl více vychutnat. Stezka moc pěkně jede už v Košicích, půlmetrová pěšina vede po vrstevnici  prudkého svahu a připomíná mi známou stezku nad brněnskou přehradou. Teď už jen stoupání a stoupání. Hřebenovka na Kojšovskou holu je i přes nastoupené metry parádní bajkovačka. Stezka se mírně vlní, chvíli do kopce, chvíli po rovině a občas také klesá, takže metry nabírám pozvolna a postupně. Vede také většinou lesem, mimo cesty, takže žádné vyjeté koleje, bahno už stačilo zaschnout, žádné horké slunko, občas studánka a pár turistů, co cestou potkávám mi s úsměvem kynou. Cesta příjemně ubíhá, i když teplota stoupá hodně vysoko. Začíná být vedro. Místní horalé myslí na znaveného poutníka a tak je kde se osvěžit. Po cestě, v příhodných vzdálenost, potkávám horské chaty. Jedna mi utkvěla v hlavě: chata Lajoška, kde mě vítá usměvavý chatař. Nacházím zde hodinový azyl, když se schovávám před bouřkou. S chatařem dáváme pivko pod stříškou u v chodu, a hledíme, jak prší. Občas prohodíme slovo, zkrátka klid a pohoda. Z deště se najednou vynoří mladá holka a přivítá se s chatařem. Nejdříve si říkám, asi jeho dcera. Po chvíli je mi však jasné, že dcera to rozhodně nebude…

Vrchol Kojšovské hole leží na hranici lesa ve výšce 1246 m. K vrcholu dojíždím přes rozlehlé louky a jako už poněkolikáté ten den, si říkám, jaká to paráda. Další cesta je o poznání divočejší, díky polomům musím i častěji přenést kolo přes vyvrácený strom nebo hledat další cestu, poněvadž na vytěžených místech jaksi zapomněli obnovit turistické značení. Stezka je čím dál užší, projíždím louky, kde jediným vodítkem je úzká, sotva znatelná, pěšina. Sedlo Tri studně a další bouřka, šest hodin večer. Do západu zbývají tři hodiny a mě se nechce sedět a čekat. Jedu dál, směrem vrch Kloptáň. Na něm mi můj itinerář ve výšce 1153 m slibuje útulnu. Název kopci sedí dokonale, po dvou hodinách více doklopýtávám, než dojíždím, na vrcholek. Ten je pěkně ostrý a ční nad okolní kopce. Přímo na vrcholku je spíše takový opevněný posed s vyhlídkou. Z protějších kopců se blíží bouřka a konstrukce útulny mi spíš připadá jako bytelný hromosvod. Hodnotím situaci a rozhoduji se pokračovat radši dál do údolí.

Pomalu sjíždím těžkým technickým terénem, celodenní únava je znát, musím se hodně soustředit, abych neudělal chybu. Bouřka se blíží, hřmot blesků se mění v suchá ostrá prásknutí, vzduch se chvěje. Několik výškových metrů pod vrcholkem se ozývá další rána, tentokrát někde z mého zadního kola. Silná větev zapletená do drátů nevěští nic dobrého a při pohledu na pokroucenou přehazovačku nevím, jestli se mám smát nebo nadávat. Napadá mě jen jedno slovo: ku..a a to hned několikrát za sebou… Do zátylku mi začínají padat první studené kapky, občas někdo blízko vystřelí ze samopalu a já měním prasklou patku. Na stehně rovnám kladku přehazovačky, na bouřku raději ani nemyslím. Po chvilce sedám znovu do sedla a pokračuji dál. Nejdříve hřebenem, poté mne, v šeru sotva znatelná značka posílá prudkou spádnicí do údolí. Cesta se mění v koryto, vody zde moc není, ale velké balvany a suť mě pekelně vysírají a berou mi poslední zbytky energie. Nicméně, když po nějaké době potkávám lesní asfaltku a přístupnou maringotku, pokračuji dál. Ani jsem si v tom zápalu nevšiml, ale bouřka se někam ztratila. Sjíždím po tmě do údolí, asfaltka se vine úbočím kopců, naštěstí směrem dolů. Kolem jedenácté přijíždím na nějakou samotu, jediné světla září z místní pily, kde se pilně pracuje. Asi působím trochu jako zjevení, když se chlapů ptám na vodu. Za pilou lehám u nějakého přístřešku, ráno si ani nepamatuji, jak jsem si večer ustlal…

 

Ráno si vylehávám až do osmi, rozhazuji vlhké věci na slunce, snídám pro změnu opět vločky a zjišťuji, kde jsem. Včera jsem sjel úplně do jiného údolí, než jsem původně chtěl. Dál tedy pojedu trochu jinudy a na červenou se napojím později. Až další den se ukáže, že to je vlastně dobře…

Projíždím údolím podél řeky Hnilec. Jedu proti proudu a tak pomalu zase nabírám metry. Projíždím několika vesnicemi, po vzduchu vždy už předem poznám, kdo tam bydlí. Domy bez omítek, často bez oken a dveří, kolikrát i bez rámů, pouze těžké závěsy. Střechy z vlnitého plechu, dřevěné boudy sbité z desek a prken, zkrátka ze všeho co se našlo. Všude přítomný charakteristický těžký odér, množství odpadků a špíny. I to je kolorit východního Slovenska. Na těchto místech radši nezastavuji, i když jsem často středem zájmu mladých i starých… Na jedné samotě, kde u místních doplňuji vodu, se mi dostává dobře míněné rady: pozor na ně…

Pro kondici opouštím údolí a vyjíždím do sedla Súlová, do výšky něco málo 1000m. Lesní asfaltkou chvíli sleduji hřeben a poté opět sjíždím k řece. Kolem poledního dojíždím k přehradě Palcmanská Maša. Nevelká nádrž mě vítá osvěžujícím vánkem. Zdejší turismus je dosud v plenkách, je tu klid, na pláži jen pár lidí. Vybírám si jednu ze dvou hospod ležících hned u vody a zahajuji relaxační odpolední program: nakládám se do vody a ven vylézám, jen když na mě číšník zavolá: „máte to na stole!“. Po husté česnekové polívce si dávám halušky s bryndzou, poté bryndzové pirohy a teprve palačinka mi dodává příjemný pocit nasycení. Preso na cestu a kolem páté už do toho zase šlapu.

Nad přehradou se napojuji opět na červenou. Následující kilometry stezky vedou národním parkem Slovenský ráj. A ráj to opravdu je. Chvíli projíždím lesy, chvíli krásné rozlehlé louky. Na jedné se potkávám se stádem koní, je jich od pohledu asi osmdesát. Po člověku ani stopy. Sesedám z kola a pomalu procházím stádem. Koníci jsou ze začátku zvědaví, pár jich přijde trochu blíž, ale pak o mě ztrácí zájem. Užívám si to, fotím, to se u nás jen tak nevidí. Není už ani vedro a tak neustálé stoupání není ani nijak vydřené. Koně nechávám za sebou a po úzké pěšince projíždím loukami, nakonec se dostávám do sedla Nižná zahrada (1085 m). Od tohoto bodu budu už víceméně jen klesat až do Telgártu. Zde bych dnes zabivakovat a zítra hurá Na Královu holu, nejvyšší vrchol cesty. Místy až kýčovitá krajina kolem, mne doslova naplňuje energií. Únavu moc nevnímám, užívám si opět (kolikátého už?) sjezdu do údolí a kolem osmé dojíždím do Telgártu.

Telgárt (881 m) je malá vesnička a je východiskem pro výstup na Kráĺovu hoĺu, 1948 m. Já si zprvu objíždím vesnici, abych našel případné místo, kde bych večer složil hlavu. Projíždím i kolem hřbitova, kde skupinka slavnostně oblečených romů řeší cosi nad čerstvým hrobem. V hospodě mě vřele přivítá mladá hostinská a hned mezi dveřmi se mě ptá, jak se mi líbí její kolo stojící hned u vchodu na zahrádku. Odpovídám, že má pěkné barvy, ale radši hned dodávám (pro jistotu), že kdybych já jí na něm jel, asi by nedopadlo dobře. Odpověď hostinskou uspokojuje, pouští mne dovnitř a čepuje, jak jinak, ovocné pivo. Asi to je zde velký hit. Doléhá na mne únava a po pár kouscích mi začíná docházet, že vstávat v noci tady dole v údolí a drápat se nahoru, abych stihl východ slunce, je pouze utopie. Jenže pro změnu na západ slunce na Královce bych zase musel zítra celý den čekat. Toť dilema.

Celou situaci řeší dvojitá káva a pytlík arašídů. Plán je jasný. Po cyklotrase dojed do sousední vesničky jménem Šumiac a poté po obslužné cestě nahoru. Na vrcholu Královy hole je vysílač a stanice horské služby, tak by cesta nahoru měla být udržovaná. Šeří se a já asi v 9:40 vyrážím.

Ještě na kraji Telgártu mě cyklostezka dovádí do místní cikánské čvrtě. Silnička prochází skrz a já tu musím projet. Mezi domy a boudami to vře, všichni jsou v teplém večeru venku, zní muzika a hoří ohně. Působím asi jako mimozemšťan, spoustu lidí na mě pokřikuje. Naštěstí snad jen překvapením, většina si mě všimne, až když projíždím kolem nich a to už stihnou jen vykřiknout, než jim zase mizím o kus dál v davu. Vlastně zde svou jízdou působím takovou mexickou vlnu, vepředu o mě ještě neví a vzadu až na mně nevidí a vzruch způsobuji jen kolem mne. V duchu si říkám, nezastavuj nebo tu po tobě nezbydou ani ohlodané kosti. Bez újmy projíždím osadou, za ní mě vyprovází jen smečka psů v uctivé vzdálenosti, já se však ještě aspoň čtvrt hodiny ohlížím přes rameno.

Šumiac je malebná vesnička, velké množství dřevěnic je pěkně zrekonstruovaných a do pouličního světla září novotou. V rozmezí 30 minut tak projíždím dvěma světy. Na jedné straně bída, nouze a špína, na straně opačné, malebné domky a čisté veřejné prostranství. V 22:10 začínám stoupat, hned ze startu potkávám místní, kteří mi předpovídají čas. Víceméně se strefili, ale po celodenní jízdě vím, že výšlap nebude sranda. Co víc psát? Výšlap mi nakonec zabral dvě a čtvrt hodiny místo prorokované hodiny čtyřicet. Dres jsem propotil do poslední nitky, cestou počítal jednotlivá šlápnutí a u každé stovky se přemlouval, že ještě dalších sto vydržím. Nad hranicí lesa mi psychicky pomáhaly daleké výhledy na osvětlené vesničky hluboko pode mnou. Nebe z poza kopce občas osvítil blesk, což mne taky nenechalo vydechnout, až na vrcholku jsem zjistil, že bouřka je až daleko nad Vysokými Tatrami.

K vysílači jsem dorazil chvíli po půlnoci, tělo unavené, ale mysl v podivné extázi šlapající jak stroj. Cestou ve tmě jsem samozřejmě minul poslední pramen a tak mi zbylo na večer i ráno po dvou deci. Ale noc byla úžasná, hvězdy blízko nad hlavou, teplo jak v létě v kempu u vody. V polospánku čekám, až mi ve čtyři ráno zazvoní k východu slunce budík.

Ráno se při východu slunce seznamuji se slovenským chodcem Josefem Ujvárym, který už deset dní jde z Dukelského průsmyku. Chce dojít až do Bratislavy a na poště, kde pracuje, mu daly měsíc volna. Sdělujeme si dojmy z cesty, fascinuje mne fakt, že denně jde od východu do západu slunce a urazí tak kolem 30 až 40 km, což je úctyhodný výkon. On zas na mě obdivuje malý batoh a je pravda, že ten jeho je alespoň dvounásobný, na váhu se radši neptám. Také se dozvídám, že trasa za vrchem Kloptáň po zbytek Volovských vrchů byla nesmírně náročná, takřka neustále vedla polomem. V duchu děkuji cyklistickému bohu, že mne svedl na sjízdnější cestu. Loučíme se s přáním šťastné cesty a na řadu přichází třešinka na dortu v podobě přejezdu východní travnaté části hřebenu Nízkých Tater.

Cesta z Králove hole po sedlo Andrejcová vede po vysokohorských loukách v nadmořské výšce okolo 1400 až 1900 metrů. Protože jedu brzy ráno, slunce do údolí ještě ani nedosahuje, potkávám cestou pouze pár překvapených svišťů. Chvíli po rovině, dlouhé mírné sjezdy nebo výjezdy, prudší stoupání radši tlačím. Potím se i při sjezdu do sedla Bartková, který vede pěšinou mezi kosodřevinou. Technicky náročnější sjezd přes velké kořeny a balvanitou sutí. Na Andrejcové navštěvuji místní útulnu a pramen, zdravím další chodce Dukla – Bratislava, přenechávám část zásob potřebným, dávám svačinu a při odjezdu mne napadají myšlenky na Jožku Ujváryho, kde asi teď je. Jako na zavolanou se vynoří z kosodřeviny. To co jsem ujel za necelé dvě hodiny, jemu trvalo ujít dvě a půl. Teď už mu to množství denních kilometrů věřím.

Je středa ráno a já se rozhoduji pro návrat do civilizace. Další trasa po červené vede hřebenem kosodřevinou a pro kolo je více méně neprůjezdná. To, co bych přes hřeben ujel za den, bych musel okolními údolími bez hlubší znalosti terénu objíždět dvakrát déle. Nevadí, příště.

Po modré, téměř spádnicí, sjíždím do údolí a v Helpě sedám v devět hodin na vlak s vidinou večerního návratu domů. Plán však není dogma a já díky tomu, že každý vlak, kterým jsem ten den jel, měl zpoždění, dojíždím domů až další den na oběd.

 

Kdo by se chtěl podívat na přesnou trasu, může si ji najít na cykloservru.cz pod heslem SNP 1. Až 5. Den, informace o cestě SNP najdete na CestaSNP.sk. Tak se mějte…