POSLEDNÍ BLUES
KAINAROVO POSLEDNÍ BLUES
(text: Josef Kainar - Báseň s modlitbičkou pro černou hodinku, hudba: Baron von Dra)
Hleďme kterak jsme se krásně rozmnožili
Desateráci nám troubí po sídlištích
Oceán se mění na mazut
Velice vzrostlo procento velrybích sebevražd
Výskokem na souš
A masa lidí Město tisícileté
Začíná kysnout
Muž říká své ženě nevědomky
Kvasinko moje divoká
Ty bludná
Z toho vzniknou děti
Divoké Bludné:
Tolik hlaviček!
Žlutavé Hnědé Černé
- někdy také bílé -
vypadávají do světa Při vypadnutí křičí
My nevíme co
Možná: Smilování Možná že je pozdě
Možná že vřískají veliké poselství
A my nevíme jaké -
Aniž se snažíme dovědět jaké
Už jsme přivykli
Konstatovat jen to nejnutnější:
Krajina má klobouk (myslíme tím Z kouře)
Chleba má brousek
Kvanta neměříme
(Myslíme: Barborka nám roste k první podprsence
k prvnímu dramatu
na scéně Parku oddechu a kultury)
Přivykli jsme konstatovat jen to nejnutnější
Ptáte více To by bylo příliš
(Oceánu stačí vlnka
A už je ho příliš)
Ptát se to je rozdávat se
Takže nanejvýš:
jak se máte Ale jděte
- poslední menhiry kultury
To jsou jediné dvě věty z role života
hraného v poklusu
Za čím dále rychlejší stěhování kulis
čím dál větších
Na starých jarmarcích se kradlo odjakživa
vesele se kradlo
Hudba k tomu dula
kapsáři s čepicí na stranu
měli svůj státně mlčky uznávaný svátek
Modré nebe nad městem
To se jako policajtské břicho
Vypínalo
Jarmarků dneska je málo Krade se ze zvyku dál
Ale už jinak a víc a o mnoho hůře se krade
Nejtěžší z všeho je ukrást si
Lahvičku starého poctivého ticha
Kamínek samoty nad hlavou
Chvilku štěstí neotrávenou tak mnohým
neštěstím kolem
(ta neštěstí jsou mnohá ale drobná
Už s nimi líčíme na poslední lišky)
Těžké je ukrást si lásku bez budíku
Ježíši Kriste to se říkalo
Jděte a množte se
Pro jiné kázání vždy jiná poušť
Na jaře cítím Budu fosfátován
V létě Budu odevzdán a semlet
V pokusném kursu učňů třetího ročníku
XŘPŠ
Za smutku pláču do zkumavky
Na procházce dýchám pro výzkum
Takže zapadám do hospod abych se vrátil
Sám sobě v praskotu pěny
Abych v sobě zase shledal duši
Svou duši velikosti tácku
Počárkovaného smrtí
Starých přátel
Ale i tam už přicházím s tím
že budu odcházet
A močení jen tak Do noci
Za měsíce
Je dnes už také zakázáno všude
Jdu kolem domů bílých a tichých jak pýchavky
Jsou to Instituty optimismu
kde se horečně pracuje
Na vakcíně proti pesimismu
Pesimismus se vakcíně vzpírá
Jenomže on neví
že už je též dávno úřední
Vracím se a nemám jediné okno
které by svítilo pro mne ...
