Stránky maturitní třídy 4.A Akademie Dr. E. Beneše - 1977

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Letem světem v šlépějích římských císařů ...

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

STAROVĚKÝ ŘÍM byla civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově pravděpodobně roku 753 př. n. l. Remem, jež expandovala do značné části antického světa a přetrvala až do 5. resp. 6. století n. l. Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fine („říše bez hranic“). Vymezit dobu existence starověkého Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem, případně transformací v pozdější byzantskou říši. Pohled na římské FORUM ROMANUM připomíná dodnes největší slávu a rozmach říše:

Architektonické památky Starého říma jsou prostřednictvím dochovaných staveb stále předmětem obdivu návštěvníků míst, kde se téměř po celé Evropě nacházejí. Jejich jádrem samozřejmě zůstává i v současnosti nový Řím, jakož i celá Itálie.

Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. V některých částech impéria, hlavně na východě, kde byla řečtina používána více než latina, se přesto dokázaly udržet i původní jazyky. Latina tak byla po staletí jazykem Evropanů a později až do nástupu baroka také jazykem vzdělanců. Latinský je rovněž původ moderních románských jazyků Evropy (italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština a další). Velmi mnoho převzatých latinských slov se vyskytuje také v germánských a slovanských jazycích. Evropské právo a státověda, obzvláště občanské právo, mají kořeny v někdejším římském právu. Věc veřejná, demokracie, senát apod., to jsou vymoženosti, ze kterých těží i většina novodobých evropských států včetně samotné "RES PUBLICA ITALIA".

STAROVĚKÝ ŘÍM

(Kliknutím do zeleného rámečku spustíte komentovanou animaci antického Říma)

ITÁLIE současné doby, celým názvem Italská republika (italsky: Italia a Repubblica Italiana) leží v jižní Evropě už "jen" na Apeninském poloostrově a ostrovech ve Středozemním moři. Svojí rozlohou přes 300 tisíc km² se však řadí k největším v Evropě a patří i přes fiskální problémy posledních let do skupiny sedmi nejbohatších a nejrozvinutějších států světa (G7).

Téměř jednorodou je Itálie snad jen ve vyznání svého obyvatelstva, které se hlásí z více než 4/5 k římskokatolické církvi, jinak je však velmi různorodou zemí, co do podnebí, přírodního bohatství, flóry a fauny i například lokálně odlišných typů kuchyně (bezesporu ovšem kdekoli absolutně vynikající). Desatero toho kulinářsky nejtypičtějšího je právě tu:

Vše je samozřejmě dáno i geografickým tvarem země, která se táhne od severního okraje až k nejjiznějším cípů (celkem 20 krajů) v délce jednoho tisíce kilometrů od Alp a Dolomit na severu, Pádskou nížinou, podél Apeninského pohoří, které prochází celým poloostrovem, až po největší středomořský ostrov Sicílii.

Země je známá i svými nádhernými jezery, z nichž turisty nejvyhledávanějším (kromě těch Alpských) je bezesporu LAGO di GARDA (52 x 17 km) i se svým navazujícím šedesátikilometrovým horským řetězcem na jeho východní straně:

Itálie je především průmyslovou zemí a hlavní produkce HDP se koncentruje do největších měst. Po metropoli samotné dle počtu obyvatel následují MILÁN, NEAPOL,TURÍN, PALERMO, JANOV, BOLOGNA, FLORENCIE a tak dále ...

ŘÍM (italsky i latinsky: Roma) je další italskou alternativou a námětem na cesty tím spíše, že letecky je to z tuzemska "co by dup" a mnohokrát v roce i za pár kaček, máte-li štěstí na akční letenky. Tato metropole, která se nachází jen 27 km od pobřeží Středozemního moře na řece Tibera je největším italským a čtvrtým nejlidnatějším městem v EU, politickým, hospodářským a kulturním centrem mimořádně bohatým na umělecké a historické památky. V mnohém připomíná mimoděk stále období svého vzniku a pověst o dvojčatech, potomky boha Marta a pozemšťanky Rhey Silvie, kteří byli po narození vhození do Tibery. Zachránila a odchovala je vlčice a později byli nalezeni pastýřem, u kterého vyrostli. Po čase se bratři jali postavit velké město, ale bohužel se jednoho dne moc neshodli a Remus byl Romulem zabit. Na počest vítěze bylo tedy město pojmenováno jeho jménem.

Městský stát VATIKÁN jako papežská enkláva uvnitř Říma a je nejmenším ze všech na světě co do rozlohy (0,44 km²) i počtu obyvatel (842). Území tohoto církevního státu je z větší části obehnáno historickou hradbou a tvoří je hlavně zahrady, kostely a další budovy. Stát Vatikán vznikl roku 1929 na základě Lateránských smluv. Vstupní "branou" je slavné Svatopetrské náměstí (Piazza San Pietro), jehož geniálním autorem je Gian Lorenzo Bernini. Bylo postaveno v letech 1656 – 1667 a má elipsovitý tvar o délce 340 metrů a největší šířce 240 metrů. (Klikněte na modré tlačítko)

BENÁTKY (italsky: Venezia) jsou hlavním městem severoitalské oblasti Benátsko. Jeho historické jádro leží na ostrovech v mělké Benátské laguně, oddělené od Jaderského moře úzkou kosou Lido, novější části města byly vybudovány na pevnině (Mestre). Pro návštěvu lze jen doporučit zanechat vozidlo a ubytovat se právě zde -  "za městem". Ve dnech zvaných „acqua alta“ (vysoká voda), kterých bývá každoročně průměrně 54, se zde zvýší hladina moře až o 90 cm a poslední dobou sužují tuto oblast stále častěji velké povodně.

Kdysi byla celá lokalita (tzv. Benátská republika) uznávanou námořně-obchodní velmocí a střediskem sklářství. Samotné Benátky mají dodnes velký historický, kulturní, společenský i administrativní význam, jsou perlou své oblasti a probíhá tu bohatý kulturní život. Z hlediska logistického je důležitý místní přístav (na západním kraji) a letiště (na pevnině). Udělat si v životě čas na jejich návštěvu stojí za to, ač by se dalo říci, že mezi nejmalebnější a provoněná místa na Zemi přímo nepatří. Od roku 1987 jsou Benátky a celá okolní laguna jako jedna z nejnavštěvovanějších italských destinací památkou UNESCO a město žije na rozdíl od historie převážně právě už jen z turistického ruchu. Každý rok je navštíví přibližně 25 milionů turistů z celého světa a Benátky tak patří mezi nejnavštěvovanější místa světa.

FLORENCIE (italsky: Firenze) je metropole italského Toskánska, ležící na řece Arno. Ve středověku byla centrem významné městské republiky, která se za vlády rodu Medicejských v r. 1531 přeměnila na toskánské vévodství, jež se později stalo velkovévodstvím. V dobách republiky a především za Medicejských došlo k velkému kulturnímu rozkvětu města. V 15. století se Florencie stala kolébkou renesance a kulturním centrem severní Itálie, je pověstná významnými malíři, sochaři, architekty a hudebníky a skvostným rájem obdobně naladěných turistů.

Veškeré památky jsou originální, jen mramorová socha Davida, vrcholného to díla Michelangela Buonarotiho, kterou mohou shlédnout turisté je jen kopií (sedmitunový originál je pečlivě střežen v útrobách Akademie krásných umění).

SAN MARINO (oficiálně: Republika San Marino, italsky: Serenissima Repubblica di San Marino – doslova „Nejvznešenější republika sv. Marina“, česky také: Nejvznešenější republika San Marino) je malý jihoevropský stát (rozlohou je třetím nejmenším), enklávou ze všech stran obklopenou Itálií. Je velmi dobře přístupný z oblíbené přímořské oblasti letovisek Rimini a Riccione, kde valná většina sanmarinských návštěvníků tráví svou dovolenou.

Nevelké San Marino, které se nachází na území pouhých 61 km², je se svými 33-mi tisíci obyvatel (občanství se dědí stále jen v mužské linii) jedním z nejbohatších států na světě. Má vysoce stabilní ekonomiku s jednou z nejnižších nezaměstnaností v Evropě. Je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Bylo údajně založeno v roce 301 zkušeným budovatelem jménem Marinus (známým jako Svatý Marinus); oficiálně se jako den založení udává 3. září. Stalo se tím legální součástí Římské říše. Zajímavostí je, že místní měnou je Euro, ačkoli tento stát není součástí Evropské unie. Zdejší velmi příznivý daňový systém, navíc se systémem značných úlev pro začínající podnikatelské subjekty, nelze sice považovat za daňový ráj typický jen pro několik zemí na světě, ale i tak ... Nejnavštěvovanější místy jsou Basilica di San Marino jako centrum katolicismu v zemi a pevnost La Guaita.

SARDINIE (italsky: Sardegna, sardinsky: Sardigna, Sardinna nebo Sardinnia) je autonomní oblast na stejnojmenném ostrově na jihozápadě Itálie ve Středozemním moři. Nachází se mezi Apeninským poloostrovem, Španělskem, Korsikou a Tuniskem. Region má přes 1,6 miliónu obyvatel. Dělí se na 4 provincie a metropolitní město Cagliari. Mluví se zde kromě italštiny také sardinštinou a ve městě Alghero katalánštinou. Ze správního hlediska celá tato hornatá oblast zahrnuje jak hlavní ostrov Sardinie, tak okolní ostrovy, mimo jiné např. Sant'Antioco, San Pietro, Asinara, La Maddalena a Caprera. Vyhledávaná je kromě ostatních turistů hlavně milovníky rybaření a horolezectví. Pohodlná cesta přímým letem z tuzemska vede na jednou ze dvou místních letišť v městech Olbia a Alghero.

SICÍLIE (italsky: Sicilia) je další autonomní region Itálie na stejnojmenném největším ostrově ve Středozemním moři a okolních malých ostrovech. Před sjednocením Itálie v 19. století byla oblast součástí "Království obojí Sicílie" a v roce 1946 po přeměně království na republiku se stal autonomní oblastí, kde žije 5 miliónů obyvatel. Hlavním městem je Palermo. Kromě italštiny se v oblasti mluví i sicilštinou. Stále zde najdete potomky mafiánských rodin a horká krev v žilách místních obyvatel se nezapře, stejně jako až přehnaná jejich pobožnost. Kouzelný je přelet nad stále dýmající a nejvyšší evropskou sopkou Etna (3323 m n.v.) ohřejete se také jak na místních plážích tak konzumací produktů skvělé sicilské kuchyně.

Ostrov byl během podmaňovaní ve starověku a středověku ovlivněn velkým množství kultur, mj. řeckou, římskou, aragonskou, normanskou, arabskou ad. a to se podepsalo i na gastronomii. Sicilská kuchyně je však ovlivněna i francouzskou a africkou kuchyní. Víno Malvázie z Liparských ostrovů, vůně mandlovníků, pistáciových stromů, olivových hájů, citrusovníků, pínií se snůbí s kulinářskou jednoduchostí. Každý kousek sicilského jídla je zážitkem. Pestrá jídla jsou dochucené vlastní solí z Marsaly a využitím bylinek, které tvoří základ sicilské kuchyně. K sicilské kuchyni neodmyslitelně patří i mořské ryby a vynikající sladké zákusky. Sladký život plný nicnedělání je konečně Siciliánům jinak kromě jiných vlastností zcela vlastní. Takže žádný velký řád tu nečekejte ... Není to ale milé ???

PORTUGALSKO (portugalsky: Portugal), oficiálně Portugalská republika (portugalsky: República Portuguesa), je druhým nejjižnějším evropským státem (před Itálií a za Španělskem) nacházející se na jihozápadním cípu celého světadílu na části Pyrenejského poloostrova. Jeho název vzešel ze starořímského označení osady při ústí řeky Douro "Portus Cale" ("přístav v zálivu"), kde se dnes nachází i město PORTO. Živý pramen kraje neutuchající energie, nezdolného ducha, nechladnoucí horké krve i bezmezného kulturního cítění, ze kterého se zrodila tato bývalá říše bájných mořeplavců, pomyslně pryští z myslí potomků nejdávnějších kmenů hominidů na naší planetě. Vždyť také nejstarší lidskou fosílií je lebka z jeskyně u pláže Aroeira v Almondě.

Portugalsko je nejzápadnějším suverénním státem kontinentální Evropy a náleží mu také dvě souostroví s vlastní samosprávou AZORY a MADEIRA, které se však výrazně na hospodářských úspěších celé země v posledních letech (kromě výdělků z cizineckého ruchu) nepodílejí.

MADEIRA je portugalské souostroví v Atlantském oceánu (580 km západně od Maroka v Africe a 980 km jihozápadně od Lisabonu v Portugalsku) se statutem autonomní oblasti. Na celém souostroví žije celkem necelých třista tisíce obyvatel, a to pouze na dvou z nich - Madeiře a Porto Santo. Hlavní město Funchal a celé jižní pobřeží ostrova Madeira je zároveň celoročně velmi vyhledávanou turistickou lokalitou.

Světově proslulé jsou novoroční oslavy s velkolepým ohňostrojem, dojímavé scenérie, madeirské víno a nádherná flóra. Nachází se tu také známá sopka Pico Ruivo, ovšem sopečného původu je celé souostroví. Jednotlivé ostrovy jsou vrcholy starých podmořských sopek s moře mezi ostrovy madeirského souostroví má hloubku kolem 4000 metrů (již ve vzdálenosti 5 km od pobřeží dosahuje hloubka moře 3000 m, takže ani nelze v jednotlivých turistických lokalitách očekávat rozlehlé písčité pláže s pozvolným vstupem do oceánu. Zato díky Golfskému proudu teplota vody kolem ostrova Madeira ani v zimě neklesá pod 18 °C, což je příčinou „věčného jara“ na ostrově. Souostroví Madeira bylo známo již starým Římanům, náhodou pak bylo znovuobjeveno a osídleno portugalskými námořníky roku 1418.

Ostrovy Desertas jsou jakýmsi pokračováním východní části ostrova Madeira, od něhož je dělí 20 km vodní plochy. Touto úžinou proplouvají lodě do Evropy a také tudy pravidelně táhnou velryby, což bylo v dobách před vstupem Portugalska do Evropské unie základem zdejšího lovu a zpracování velryb. Bývalí velrybáři dnes pracují v Muzeu velrybářství v Caniçalu nebo v člunech provázejí turisty pozorující velryby. Souostroví je dobře pozorovatelné z celého jižního pobřeží Madeiry. Všechny ostrovy jsou přírodní rezervací, přísně hlídanou ochranáři. Žijí zde ptáci, ale nejvzácnějším chráněným živočichem je zde tuleň středomořský.

PORTO (portugalsky: Pôrto) je moderní, kosmopolitní a druhé největší portugalské město nedaleko břehu Atlantského oceánu, známé také svým celosvětovým vývozním artiklem – portským vínem. Nejstarší osídlení na místě dnešního Porta se datuje do pozdní doby bronzové, kdy od 8. století př. n. l. patřila osada jménem Cale lidu kultury Castro sdruženém v keltském kmenovém svazu Gallaiciů či Callaiciů. Historická část Porta je specifická tím, že se zde nachází velké množství památek většiny stavebních slohů a pro tuto svou hodnotu, zachycující stavební vývoj minulého tisíciletí v Portugalsku, byla tato část města zapsána roku 1996 na seznam světového dědictví UNESCO. Centrum tohoto čtvrtmilionového města (v celé aglomeraci žijí ovšem téměř 2 milióny obyvatel) se nachází ve čtvrtích Sé, Sau Nicolau a Vitória.

LISABON (portugalsky: Lisboa) je hlavní a největší město Portugalska. Žije zde přibližně půl miliónu obyvatel, celá aglomerace čítá však více než 3 milióny lidí. Podle archeologických nálezů lze usuzovat, že na území pozdějšího Lisabonu existovalo již od 12. století př. n. l. fénické obchodní středisko. Fénický termín Allis Ubbo (čili „bezpečný přístav“) je ostatně jedním z možných výkladů původu názvu Lisabon. Řekům bylo osídlení známo pod jménem Olissipo, které bylo převzato lidovou latinou ve formě Olissipona. Jde o nejzápadnější hlavní město na evropské pevnině a rozkládá se na relativně malé ploše 84,92 km². Vzhledem k tomu, že současné hranice města jsou definovány v úzké návaznosti na jeho původní historické jádro, jsou všechna jeho předměstí jako Loures, Odivelas, Amadora a Oeiras formálně považována za samostatné obce v rámci jeho metropolitní oblasti.

Portugalská metropole se rozkládá především na pravém břehu řeky Tejo v jejím estuárovitém ústí do Atlantského oceánu. Proto byl první lisabonský most 25. dubna (Ponte 25 de Abril, na paměť Karafiátové revoluce) vybudován až v 60. letech 20. století. Slavnostně otevřen byl 6. srpna 1966 a nejprve pojmenován Ponte Salazar. Je dlouhý 2 277,64 m a v maximálním bodě vysoký 70 m. V roce 1998 Portugalci slavili 500. výročí přelomové plavby Vasca da Gamy do Indie. Kromě velkolepého Expa ´98 proběhlo i slavnostní otevření mostu Vasca da Gamy (Ponte Vasco da Gama). Ten je s délkou 17 345 m druhý nejdelší most v Evropě (po Krymském mostu). Výškou 155 m patří k nejvyšším konstrukcím v Portugalsku. Je zhotoven tak, aby jeho konstrukce vydržela 4,5× větší seismické otřesy než jakých dosáhlo zemětřesení v roce 1755.

ALGARVE je nejjižnější portugalský region a zároveň společenství obcí s hlavním městem Faro. V regionu o rozloze 4995 km² žije přibližně půl miliónu obyvatel a jde o jednu ze tří hlavních turistických oblastí Portugalska (spolu s Portem a Lisabonem) s tou výhodou, že se nachází na nádherném mořském pobřeží, které je vyhledáváno velkým množstvým sluncechtivých rekreantů pro nejkrásnější pláže kontinentální Evropy.

PAŘÍŽ (francouzsky: Paris), město na řece Seine a největší město Francie, je správním centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, přičemž sama tvoří jeden z departementů. Doslova a do písmena na vás na každém kroku dýchne romantická i krví vykoupená atmosféra pohnutých dějin, ať zajdete kamkoli v historických zákoutích, parcích, náměstích i bulvárech, ač supermoderní výstavba již mnohé z památek přehlušuje a trochu ruší milostné rozjímání turistů z celého světa. Současný název města, který nahradil ten původní, tj. obce Lutetia, je odvozen od názvu galského kmene Parisiů, ale od počátku dvacátého století je metropole známa i pod slangovým jménem Paname, o čemž svědčí i mnohé francouzské písně a jejich texty. Např. skladba Amoureux de Paname (Zamilovaný do Panamy, tj. Paříže) Renauda Séchana z roku 1975 -  „Moi, j'suis amoureux de Paname, du béton et du macadam…“ („Jsem zamilovaný do Paříže, betonové a makadamové…“), nebo píseň Loin de Paname (Daleko od Panamy, tj. Paříže) použitá v oskarovém filmu Paříž 36 atd.

Tzv. metropolitní oblast, tj. území pod silným vlivem hlavního města, zahrnuje více než 12 miliónů obyvatel, kteří patří překvapivě spíše k mladší francouzské populaci středního věku, a to i díky nadprůměrnému počtu studentů. Sociální rozdíly jsou ovšem značné, a to tradičně mezi obyvateli západní části Paříže (většinou bohatými) a obyvateli východních obvodů. S tím je spojeno i vytváření etnických a sociálních ghett v některých čtvrtích. Tím spíše, že ve Francii se navíc nesleduje etnický původ obyvatelstva nebo jeho náboženské vyznání, ale získávají se informace o rodné zemi a celá obrovská aglomerace se tím pádem stala jednou z "nejmultikulturnějších" oblastí v Evropě, což ovšem přináší i své problémy. Nutno zároveň podotknout, že několikanásobná návštěva tohoto evropského skvostu by měla být povinností nejenom všech Evropanů. Konečně posuďte sami z následujícího sestříhu záběrů pořízených z dronů:

MONTE CARLO (neboli: Karlova hora) je jednou ze čtyř částí Monackého knížectví (Monaco-Ville, Monte Carlo, La Condamine, Fontvieille). Je patrně nejznámější a nejmodernější součástí tohoto městského státu. Své italské jméno nese na počest knížete Karla III. Monackého, a to od 1. července 1866. V roce 1848 přišlo Monacké knížectví o 95 % svého území, když do té doby monacká města Menton a Roquebrune vyhlásila svou samostatnost a kníže Karel III. se rozhodl tedy propad v hospodářství vyrovnat a prosperitu zajistit zřízením lázeňského komplexu a provozováním hazardních her na území Monaka. V roce 1856 tak na jeho popud zřídili Napoleon Langlois a Albert Aubert přímořské lázně s kasinem. Při příležitosti otevření kasína (Casino de Monte-Carlo) dal kníže Karel III. tomuto novému městu jméno Monte Carlo. Zisky nového kasina rostly závratnou rychlostí a Státní pokladna se plnila penězi natolik, že mohl v knížectví zrušit daně. A to platí víceméně dodnes ... Daně jsou supernízké a MONAKO je označováno za evropský daňový ráj.

Od roku 1950 je Monte Carlo dějištěm jednoho ze závodů v rámci populární automobilové Formule 1. Tamější okruh je proslulý svými nebezpečnými zatáčkami a závody mají mondénní atmosféru. Celé Monacké knížectví (francouzsky: Principauté de Monaco nebo Monaco) je druhým nejmenším státem světa s necelými 38-mi tisíci obyvateli, současně zemí s druhou největší hustotou osídlení a není členem Evropské unie. Monacké knížectví, které se rozkládá na ploše pouhých 202 hektarů, je prakticky celé pokryto sítí CCTV kamer. Policie je považována za velice profesionální, přísnou a nesmlouvavou; míra násilné kriminality je zde nízká. Knížectví nemá vlastní armádu, pouze policii a gardu.

MONACKÉ KNÍŽECTVÍ je sice nevelké, avšak pro turisty velmi atraktivní. Tím spíše pro turisty bohaté, neboť tu naleznou to nejkvalitnější, ale zároveň i to nejdražší luxusní zboží v celé Evropě. Kromě budovy Casina se většina památečných staveb nachází v Městě Monako (Monaco-Ville, neboli: Monacké Staré Město) s knížecím palácem ze 13. a 16. století, s neoromantickou katedrálou a spolu s oceánografickým muzeem se slanou vodou čerpanou zpod srázu skalisek, na kterých Staré Město stojí. Návštěva je unikátním zažitkem, který by si žádný návštěvník neměl nechat ujít. Z nábřeží v Monte Carlu se nahoru i zpět dostanete nejenom náročnou procházkou, ale i placeným výtahem. Po návratu "k vodě" v létě zcela jistě neodoláte posezení na promenádě u tupláku oroseného piva nebo chladivého koktejlu a případně vykoupání se hned vedle v průzračném bazénu s neslanou vodou. Vydržíte-li zde až do západu slunce, civíce nevěřícně na lodě nejbohatších lidí planety, budete moci při troše štěstí sledovat i jeden z častých a téměř nekonečných ohňostrojů z jedné z momentálně kotvících obrovských jachet či z amerického křižníku. Pak už jen nesmíte zapomenout pokusit štěstěnu a zaskočit na noční hodinku v kasíně.

ANDORRA je knížectví v jihozápadní Evropě ležící mezi Francií na severu (56,6 km hranice) a Španělskem (63,7 km hranice) na jihu v nadmořské výšce 900 až 2946 metrů nad mořem. Tento šestý nejmenší evropský stát leží v kruhovité kotlině obklopen hřebeny Pyrenejí. Jeho hlavní měst Andorra la Vella, jež se nachází v údolí řeky Valira, je nejvýše položeným hlavním městem Evropy, neboť leží 1023 metrů nad mořem.  Úředním jazykem je zde kupodivu katalánština a stejně jako například San Marino není členem Evropské unie, přijala však Euro.

Andorra je zajímavá z i mnoha jiných pohledů: Je diarchií (dvojvládím), v níž se o roli monarchy z titulu své funkce dělí francouzský prezident a urgellský biskup. Povinností všech mužů od 16 do 60 let je naučit se zacházet se zbraněmi. V zemi neexistuje spotřební daň na cigarety, takže jejich prodej je enormní a snad i také proto Andorru navštíví každoročně okolo 3 milionů zahraničních turistů. Tato země také s obrovským náskokem vede žebříček prodejů cigaret s 6400 cigaretami na hlavu ročně. Přesto jsou místní obyvatelé známi nejvyšší průměrnou délkou života na světě (více než 81 let).

BARCELONA  je hlavní město Katalánska, současně i hlavní město provincie Barcelona. Leží při pobřeží Středozemního moře na východě Španělska a po Madridu je druhým největším španělským městem (1,5 milionu obyvatel, v aglomeraci téměř 3 miliony). Je velmi známá a snad zasvěcená originálním stavbám a mistra kombinace barev a nerovnosti křivek - architekta, stavitele, malíře a sochaře Antoni Gaudího i jeho následníků. Je sídlem arcibiskupa, má několik univerzit a vysokých technických a obchodních škol a také řadu významných knihoven. Je důležitým průmyslovým centrem severovýchodního Španělska, okolní kraj je velice bohatý na suroviny. Byla také dějištěm olympijských her v roce 1992 a kromě Olympijského stadiónu mnozí turisté navštěvují samozřejmě svatyni fotbalového boha, tedy sportovního klubu FCB. Náleží k nejvýznamnějším a nejvíce navštěvovaným evropským městům. Říká se, že kdo se napije z fontány Canaletas na hlavní třídě la Rambla, ten se sem určitě ještě vrátí. Docela se této legendě dá věřit, ale nebude to jen z důvodu tohoto občerstvení ...

MADRID, ležící na Pyrenejském poloostrově na řece Manzanares, je hlavním a největším městem Španělska. Populace města čítá přes 3 milióny obyvatel a v metropolitní oblasti žije dokonce více než 6 miliónů lidí. Jedná se o třetí největší město v Evropské unii na ploše 604,3 km².

Centrum metropole se vyznačuje širokými třídami se zelenými pruhy, velkými kruhovými náměstími a velkým počtem pompézních staveb, nejen renesančního stylu, ale i zcela hypermoderně vypadajících mrakodrapů. Na západním okraji historického centra se nachází jeho nejznámější památka - královský palác Palacio Real. Již roku 852 na tomto místě arabský emír Muhammad I. nechal postavit tzv. Alcázar – pevnostní palác, nazývaný Madžrít, který pozdější křesťanští panovníci používali jako lovecký zámek. Z jeho jména Madžrít se posléze vyvinulo jméno města Madrid. Roku 1561 se Madrid stal hlavním městem Španělska a maurský palác sloužil až do roku 1734 jako královské sídlo. Po jeho vyhoření byla stavba nahrazena novým zámkem Palacio Real, který je přibližně desetkrát větší než londýnský Buckinghamský palác. Španělský král využívá v současné době celý palác jen k reprezentativním účelům.

Blízko centra se nachází obrazárna Museo del Prado, kde je nejen možné zhlédnout některé habsburské panovníky, ale také jedinečnou sbírku šesti tisíc malířských děl mistrů z celé Evropy. Společně s nedalekými galeriemi Museo Reina Sofía a Museo Thyssen-Bornemisza tvoří tzv. Zlatý trojúhelník umění, nabízející veledíla z celých dějin evropského výtvarného umění. Plaza de España je obdélníkové náměstí s parčíkem a pomníkem Miguela de Cervantese a jeho románových postav Dona Quijota a Sancho Panzy. Jedním ze symbolů města se stala socha El oso y el Madroño, která se nachází na náměstí Puerta del Sol. Tato socha, pocházející z druhé poloviny 20. století z dílny sochaře Antonia Navarra Santafé, zobrazuje medvěda pojídajícího plody planiky – rostliny podobné jahodníku. Populární socha tak reflektuje znak města, který tvoří právě obraz medvěda pojídajícího planiku na modrém hvězdnatém pozadí.

V museu Museo Arqueológico Nacional je možno zhlédnout velký počet exponátů od začátků lidstva přes dobu bronzovou, staré Egypťany, iberské národy, Řeky a Římany, až po středověk. Zajímavá je hlavně egyptská mumie kněžky v sarkofágu, socha zvaná Dáma z Elche a také kopie celé jeskyně Altamira, která je přístupná ze zahrady. I když Madrid disponuje moderní infrastrukturou, mnoho jeho historických čtvrtí a ulic si stále zachovává svůj původní vzhled a specifickou náladu. Metropole žije samozřejmě i sportem, především pak fotbalem (dvěma místními světoznámými fotbalovými kluby jsou Madrid a Atlético). Heslo města zní španělsky: „Fui sobre agua edificada, mis muros de fuego son.“ – česky tedy: „Byl jsem na vodě zbudován, mé hradby z ohně jsou".

GIBRALTAR (původ slova: z arabského جبل طارق – Džabal at-Tárik, Tárikova hora, často přezdívaný The Rock – „Skála“) je zámořské území (dříve korunní kolonie) Spojeného království. Nachází se na jihu Pyrenejského poloostrova. Tato strategická poloha umožňuje kontrolovat Gibraltarskou úžinu, tj. spojení mezi Středozemním mořem a Atlantikem. Španělsko bylo nuceno postoupit Gibraltar Británii v roce 1713 Utrechtskou smlouvou ukončující války o španělské dědictví. Roku 1830 se gibraltarská posádka stala formálně britskou kolonií. V letech 1967, 1976 a 2002 se konala referenda o připojení ke Španělsku, ale většina obyvatelstva je odmítla.

Gibraltarská skála byla obývána už od doby kamenné. Právě zde byla v lomu Forbes roku 1848 objevena první lebka neandrtálce ještě před slavným objevem v německém Neanderthalu. Za druhé světové války bylo veškeré civilní obyvatelstvo evakuováno a Gibraltar se opět změnil v pevnost a námořní základnu. Odsud Britové ovládali vstup do Středozemního moře a byli schopni zásobovat Maltu a Severní Afriku. 25. září 1940 se stal Gibraltar cílem náletu 83 francouzských letadel, což byla odveta za britské akce v Mers-el-Kébiru a Dakaru. Španělsko uzavřelo za války pevninské přístupy k pevnosti, odmítlo ale umožnit průchod německým jednotkám, které by chtěly pevnost napadnout. I po válce napjaté vztahy s Frankovým Španělskem pokračovaly. Do roku 1991 byla na východní straně skály instalována ohromná plechová „střecha“, která sloužila k zachytávání dešťové vody během španělské blokády.
 

TANGER, známý i jako Tangier nebo Tandža (arabsky: طنچة, portugalsky Tânger, francouzsky: Tanger) je vstupní branou do frankofonní Severní Afriky a městem v severním Maroku u Gibraltarského průlivu. Je druhým nejvýznamnějším marockým průmyslovým přístavem. Z gibraltarského evropského mysu je sem do Severní Afriky dokonce vidět. Vždyť nejmenší vzdušná vzdálenost je jen něco přes 14 km, a proto je třeba i "pozemního" spojení. V osmdesátých letech 20. století se zrodila myšlenka spojit Španělsko s Marokem mostem. Projekt však ztroskotal na neřešitelných překážkách, jako jsou vítr, silné proudy a intenzivní lodní provoz. Patnáctikilometrový most by vyžadoval obří podpěry hluboké 900 metrů, které by i přesto nezajistily dostatečnou stabilitu při silných bouřích na Gibraltaru. Řešením je tedy tunel, který se bude stavět v některých místech až 475 metrů pod mořskou hladinou, ale díky nejmodernějším technologiím a dle nejnovějšího projektu jen v délce 27 km, přičemž zbytek z 38-mi kilometrové trasy bude nad hladinou. Navíc bude umožňovat kromě dopravy osob i transfer akumulované sluneční energie ze Sahary do Evropy. Architektonicky je řešení tedy více než futuristické:

Historie města Tanger sahá až do 2. tisíciletí př. n. l., kdy zde byla fénická osada. Samotné město však založili až obyvatelé Kartága v 5. století př. n. l., brzy však přešel do držav Římské říše a stal se hlavním městem římské provincie Mauritania Tingitana. Během druhé světové války byl Tanger pod kontrolou Španělů, a v roce 1956, kdy získalo Maroko nezávislost, byl Tangeru jeho speciální status odňat a město se stalo součástí Marockého království. V padesátých a částečně i v šedesátých létech 20. století bylo město centrem beatniků, kdy se ve Tangeru usadili například William S. Burroughs, Jack Kerouac, Allen Ginsberg či Brion Gysin a mnozí další městem alespoň tu a tam projížděli. V této době představoval Tanger také nejvýznamnější a nejznámější „město gayů“ – tuto roli však již dávno nehraje.

MARRÁKEŠ (arabsky: مراكش , v marocké hovorové arabštině: Mrrākeš, francouzsky: Marrakech, původně berbersky: Tamurt'n'Akkuc, „Boží země“) je město ve vnitrozemí Maroka na úpatí Vysokého Atlasu. Je hospodářským a kulturním střediskem jižní části státu. Se svými 928 850 obyvateli je čtvrté největší město v zemi (po Casablance, Rabatu a Fásu). Zároveň je jedním ze čtyř královských měst Maroka (kromě Marrákeše jsou to ještě Fès, Rabat a Meknes). Rozprostírá se v průměrné nadmořské výšce 468 m n. m. Marrákeš je dopravní křižovatkou centrálního Maroka. Již ve 12. století byl postaven první sedmikilometrový okruh hradeb nahrazující starý ochranný val z trní. Tyto hradby vytvořené z tzv. tabia (červeného jílu zpevněného vápnem) jsou dodnes městskými zdmi (ačkoliv již mnohokrát přestavěnými).

CASABLANCA (arabsky: الدار البيضاء, v přepisu: ad-Dár al-Bajdá, tedy "Bílý dům") je největší město a přístav v Maroku. Nachází se na pobřeží Atlantského oceánu v západní části Maroka a je hlavním městem regionu Velká Casablanca. Má 3 milióny obyvatel a je největším hospodářským a kulturním střediskem státu. V Casablance sídlí Královský oceánografický institut. Zároveň je nejdůležitější základnou Královského námořnictva Maroka. Jde v podstatě o pseudomoderní, ale především v částech Starého města stále typickou severoafrickou postkoloniální periférii.

RABAT (někdy též Ribát, arabsky: ar-Rabāṭ nebo ar-Ribāṭ, berbersky: ⵕⵕⴱⴰⵟ) je se svým půl miliónem obyvatel od roku 1956 hlavním městem Maroka a zároveň jedním z marockých „královských měst“. Je situováno rovněž na pobřeží Atlantského oceánu, na levém břehu ústí řeky Bú Regreg. Na protějším pravém břehu leží město Salé, se kterým je spojen několika mosty. Oblast Rabatu, Salé a okolních sídel je po Casablance druhou největší městskou aglomerací v Maroku.

V minulosti byla tato metropole správním střediskem protektorátu Francouzské Maroko. Ve městě je sídlo krále a vlády, katolického biskupství či Ústavu pro arabský jazyk. Rabat je střediskem bavlnářského, kožedělného a potravinářského průmyslu, dále pak rybolovu. Výrazně zastoupené je umělecké řemeslo (koberce, ozdoby, keramika) a významný je samozřejmě i cestovní ruch.

MAROKO , oficiálně Marocké království (arabsky: المغرب‎‎, al-Maghrib, francouzsky: Royaume du Maroc, berbersky: ⵜⴰⴳⵍⴷⵉⵜ ⵏ ⵍⵎⵖⵔⵉⴱ), leží v oblasti Maghrebu na nejzazším severozápadě Afriky a její břehy omývají Atlantský oceán a Středozemní moře. Tento stát je nejzápadnějším z třech frankofonních postkoloniální útvarů severní Afriky ve Středomoří. Historie osídlení Maroka sahají až do starověku, ve 2. století př. n. l. zde pobývali Féničané a posléze následovala až do 5. století n. l. římská nadvláda. V 6. století bylo území Maroka obsazeno Byzantskou (Východořímskou) říší a od roku 640 si začali západní Afriku podrobovat islámští Arabové, původem z dnešní Saúdské Arábie. V 15. - 16. století se zde usadili Španělé a Portugalci, ale sultáni si své mocenské postavení snažili posílit podepisováním obsáhlých smluv především s Francií. V období 1912 - 1955, kdy se království osamostatnilo, bylo Maroko francouzským protektorátem. Na celém území lze dodnes nalézt známky všech minulých civilizací, včetně antických ruin.

ALŽÍRSKO,  (arabsky: الجزائر‎‎ , berbersky: ⴷⵣⴰⵢⴻⵔ, celým názvem: Alžírská demokratická a lidová republika) leží vprostřed tří frankofonních severoafrických zemí na pobřeží Středozemního moře. S rozlohou 2 381 741 km² je největší zemí v Africe a desátou největší na světě. Žije zde více než 41 miliónů obyvatel, kteří dodnes uctívají jakýmsi osvíceneckým způsobem i památku historického vývoje své země od Féničanů až po francouzskou kolonizaci. Ústavní reforma z roku 1996 zakázala všechny náboženské strany, ale umožňuje formování stran politických. Zároveň posílila i úlohu prezidenta. V pobřežní oblasti vládne středomořské podnebí, pro oblast Atlasu je typické kontinentální klima s horkými léty a studenými zimami, ale suché a horké pouštní počasí Sahary s vysokými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí vládne na jihu země. Tato část teritoria je doposud ekonomicky téměř nevyužita, což významně a negativně ovlivňuje celkovou hospodářskou úroveň této republiky. Hlavním městem je významný přístav ALŽÍR (arabsky: الجزائر‎‎ (Al-Džazaír), francouzsky: Alger) s více než dvěma milióny obyvaatel.

TUNISKO (oficiálně: Tuniská republika) je stát v severní Africe. Jeho název je odvozen od pojmenování hlavního města TUNIS. Na rozloze 163 610 km² žije v roce 2018 přes 11,5 milionu lidí. bylo osídleno Féničany ve 12. století př. n. l. V 6.–5. století př. n. l. velký městský stát Kartágo (odvozeno z fénického názvu pro „Nové město“) ovládal většinu západního Středomoří. Tři punské války mezi Římem a Kartágem (druhá byla nejslavnější, vedená římským vojevůdcem Scipionem Africanem proti Hannibalovi) vedly ke kompletnímu zničení Kartága v roce 146 př. n. l. Město Kartágo (dnes teritorium města Tunis) leželo na východ od Tuniského jezera, tedy na druhé straně než leží centrum moderního Tunisu v Tunisku, a jeho ruiny o celkové ploše 602 hektarů jsou od roku 1979 součástí světového kulturního dědictví UNESCO.

S výjimkou období let 439–533 n. l., kdy území dobyli Vandalové, bylo Kartágo částí římského impéria, než ho zabrali Arabové (648–669 n. l.). Vládly zde různé arabské a berberské dynastie, následované Turky, kteří zabrali toto území v letech 1570–1574 a do 19. století z něj učinili součást Osmanské říše. Koncem 16. století zde byly základny pirátů. Francouzští vojáci obsadili zemi v roce 1881 a tuniský bej podepsal smlouvu ustanovující francouzský protektorát. Během druhé světové války zde mezi roky 1942 a 1943 probíhaly těžké boje mezi Spojenci a mocnostmi Osy. Ty skončily drtivou porážkou Německa a Itálie. Nacionalistický neklid přinutil Francii v roce 1956 uznat Tunisko jako nezávislý stát.

Tunisko jako nejvýchodnější ze třech bývalých francouzských satelitů leží v subtropickém pásu, na pobřeží Středozemního moře pouhých 150 km od Sicílie a tedy od Evropy, což má i díky příjemnému podnebí sezónních přímořských oblastí na severovýchodě země značný význam pro rozvoj turistiky, státem navíc podporované. Krásné pískové pláže, teplé a čisté moře dělají z Tuniska významnou turistickou destinaci. Mnoho turistů převážně z Evropy sem přijíždí zejména kvůli relativně nízkým cenám a četným památkám. Poloviční prohibice možná stejně jako poloprezidentský režim (země je totiž klasicky arabská s islámskou kulturou) zapříčiňuje nelegální přísun alkoholu do země a s ní i jiné problémy chudších skupin obyvatel, kterých je tu většina. Nejoblíbenějšími destinacemi pro milovníky podobných dovolených jsou například HAMMAMET, SOUSSE, MONASTIR, celkem přirozeně i bájný ostrov DŽERBA atd.

To, že je třeba nějak s sebou dopravit na místní dovolenou pár butylek whisky na úplatky, je celkem známo, ovšem velkým "poučením" pro návštěvníky, kteří nejsou závislí na programu cestovky a mají možnost sami cestovat, jsou zdejší vlaky,  taxíky i neodbytní prodavači na vyhrazených centrálních městských náměstích vně hotelových komplexů. Z vlaků, které v létě jezdí kvůli vedru s otevřenými dveřmi, se vajgly a zbytky jídla ze špajzáku vyhazují právě tudy nebo všudystaženými okny, levné dálkové meziměstské taxi si chytnete na štaflu bez problémů, ale musíte počkat až se naplní maximálním počtem (většinou tísnících 6 - 7 osob), případně někde za rohem musíte i ve dvou zaplatit za "plný" počet, ač to mají všichni povinně licencovaní řidiči zakázáno, a jdete-li si do některého městského centra zakoupit nějaké ty suvenýry, posadí vám prodavač před svými krámkem na rameno třebas půlmetrového dravého ptáka, abyste mu nezdrahli, a když si u něj nechcete nic koupit, chce na vás peníze za to, že jste si takto užili a ještě se s jeho ptákem vytofili. Z vlastní zkušenosti nutno prozradit, že nejlepší obranou pro ty, kteří se domluví francouzsky, je mu sdělit, že vám jeho pták posral botu a že když mu dáte nějaký bakšiš vy, tak on vám zaplatí nové boty. A máte od něj pokoj ...

MALTA, oficiálně Maltská republika (maltsky: Repubblika TA’ Malta, anglicky: Republic of Malta), je vyspělá, pátá nejmenší, ale hustě obydlená ostrovní země ve Středozemním moři. Jde zároveň o nejmenší členskou zemi Evropské unie, kde žije necelý půlmilion obyvatel, zato turistů sem ročně přicestuje za sluncem a památkami více než desetinásobek. Strategická poloha Malty ve Středozemním moři z ní udělala důležitý obchodní uzel. V průběhu dějin byla ovládaná Féničany, Kartágem, Římem, Byzantskou říší, Francouzi a Spojeným královstvím. Nezávislost od Velké Británie získala v roce 1964, stále je však členem Commonwealthu.

Řád maltézských rytířů (neboli běžně: Maltézský řád) je jedním z velkých mezinárodních rytířských duchovních řádů, který vznikl v 11. století na území křesťanského Jeruzalémského království ve Svaté zemi jako Řád rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě. Mezinárodnímu vlivu a rozšíření Maltézského řádu se mohli srovnávat už jen pouze Řád německých rytířů nebo již ve středověku zaniklý Řád templářů. Během svého působení na ostrově Rhodos vešel řád ve známost jako „rhodští rytíři“ a označení „maltézští rytíři“ získali jeho členové až po přesídlení centra řádu na ostrov Malta, které mu už pak trvale zůstalo. Sídlem nejvyššího představitele Řádu je Palác velmistrův ve Vallettě:

VALLETTA, často nesprávně La Valletta (maltsky: il-Belt Valletta), je hlavní město ostrovního státu Malta a leží na jeho východním pobřeží mezi zálivy Grand Harbour na jihu a Marsamxett Harbour. Během britské nadvlády nad Maltou byla Valletta (i se zbytkem země) značně industrializována. Větší část opevnění a některé staré budovy byly zbořeny a nahradily je nové moderní stavby. Město je vystavěno převážně z kamene, což ho zachránilo za 2. světové války, že nelehlo popelem jako mnohá jiná evropská města. Dominantou města je kupole kostela Panny Marie z hory Karmel a mezi nejvýznamější památky se řadí také římsko-katolická Katedrála sv. Jana Křtitele, Palác velmistrův, Pevnost sv. Elma a Tritonova kašna s fontánou.

LONDÝN (anglicky: London), město tisíce tváří a stovky národů, tisíců pubů a stovek pamětihodností, to je zázrak na řece Temži a hlavní město Spojeného království Velké Británie a Severního Irska s více než devíti milióny obyvatel. První větší obec v této lokalitě, vzdálené po řece 80 km od kanálu La Manche, byla založena již počátkem našeho letopočtu Římany. Řeka Temže byla po celou historii chlebodárcem a obchodní tepnou, u které postupně vznikalo město bohatství i bídy, aristokracie i zločinného podzemí zároveň.

Dnes již jsou londýnské doky opuštěny a na jejich místě se budují hypermoderní čtvrti. Kulturní a historické poselství předchozích generací však bylo dochováno a turisté z celého světa mohou většinu toho nejvýznamnějšího k návštěvě a prohlídce na vlastní oči absolvovat v podstatě pěšky, neboť britská metropole je světově unikátní právě faktem nejhustější sítě významných památek i těch nejmodernějších atrakcí právě v dosahu několika kilometrů.

LUCEMBURK (lucembursky Lëtzebuerg, francouzsky Luxembourg, německy Luxemburg) je hlavní město jedné z nejmenších samostatných zemí na Zemi - Lucemburského velkovévodství (to se v Evropě řadí svojí rozlohou jen mírně přes 2500 km² na 7. místo státních "liliputánů") a má jen lehce přes sto tisíc obyvatel. Leží na skalnatém masívu nad soutokem řek Alzette a Pétrusse a je významným bankovním a administrativním centrem. Složitý a velmi členitý terén je překonáván pomocí 100 mostů, které patří pro své nádherné pohledy na město mezi časté turistické cíle. Historické centrum města figuruje od roku 1994 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Historicky sloužila tato metropole především jako vojenská pevnost, což do dnešního dne dokládá systém opevnění, městských hradeb a podzemních chodeb.

Pro všechny našince je nejvýznamnější památkou katedrála Notre Dame ze 17. století, pod kterou se kromě katakomb nalézá i krypta českého krále Jana Lucemburského. Mezi další pamětihodnosti lze přiřadit Velkovévodský palác, obchodní třídu Grand Rue a náměstí Place d’Armes. Pamětní desku má ve městě i český student Jan Palach na stejnojmenném náměstí (nedaleko Place d’Armes v centru města). Ti starší našinci si jistě zajdou i do Městského parku k místu dříve věhlasného hudebního "Rádia Luxemburg", které odtud z vily Louvigny vysílalo v letech 1933 - 1992. Dnes je objekt využíván Ministerstem zdravotnictví.

A dnes už se také smí říkat aspoň pár věcí nahlas, takže vám jako pamětníci a znalci můžeme prozradit, že tato hrubě imperialistická a komerční stanice používala vlnové délky 208 m (frekvence 1440 kHz) a přenášela k nám radost a poznání díky ve své době nejvýkonnějšímu vysílači v západní Evropě o vyzářeném výkonu na tehdejší dobu až nepochopitelných 1200 kW. Sice častokrát jen v noční repríze, i když na chatách za Prahou se dala chytat každotýdenní dvouhodinová sobotní hitparáda začínající v premiéře již ve 3 hodiny odpoledne, paradoxně nejlépe snad sovětským "velkotranzistorákem" značky Riga, který se za pár šupů dal propašovat z Ruska, nebo pod pultem sehnat v pražské Čajce (jen bylo třeba koupit ten skutečně správný kousek, tedy ten s typovým označením "č. 203" - nejlépe pak i s anglickými popisky, kde na průhledném štítku stupnice oscilometru pro ladění bylo krásně vidět i bez bližších znalostí přenosových parametrů, kde je to správné místo, které má být naladěno ...). Tahle "mašina" s abnormálně vysokou schopností příjmu středních a krátkých vln byla původně koncipována pro "sibiřské vzdálenosti" a Bolševik z východu asi udělal někde chybu, když jen předělal popisky ve snaze vyvážet tenhle tříkilový "stroj" i na Západ, a zaspal rozšíření právě tohoto typu v ČSSR.

Jediným "opravným prostředkem" tak teoreticky zůstalo jen posílení rušiček, jejichž hlavním sídlem na našem území byla víska Pohodlí u Litomyšle. Jenže na středních vlnách to zase nebylo tak jednoduché jako u krátkých vln, kde vysílala například Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. Ptáte se proč? Střední vlny byly totiž již ve východní a střední Evropě místními stanicemi nesrovnatelně více zahuštěny než pásmo krátkých vln, a analogově laděné radiopřijímače užívané ve východního bloku v sobě neměly pro příjem vysílání dostatečně kvalitní součástky, natož pak frekvenční propusti, aby naladěné frekvence jaksi "neplavaly". Silnější rušičky by v podstatě znemožňovaly často i kvalitní příjem bolševické propagandy, což také nebylo přijatelné. A z tohoto začarovaného kruhu se už Bolševik nedostal. Není to dodnes prča ???

Po svých evropských cestách za poznáním (tentokrát samozřejmě vozem) je dobré spojit příjemné s užitečným, neboli navšívit i další dvě země Beneluxu. Krajané dobře vnímají obě kromě jiného i pro jejich nadprůměrnou produkci piva, ale tou, která neustále o míle vítězí jak v chuti, tak v konzumaci (dokonce vede i nad Čechy) je BELGIE. (Klikněte na modré tlačítko):

BRUSEL (francouzsky Bruxelles, nizozemsky Brussel, německy Brüssel) je hlavním městem Belgie a jednou z 19 obcí Bruselského regionu, je sídlem NATO a mnoha institucí Evropské unie, a proto bývá neoficiálně označován jako „hlavní město Evropy“.Je zároveň hlavním městem Vlámského společenství a Valonsko-bruselské federace (Francouzského společenství). Při svých toulkách však nezapomeňte na ATOMIUM

... a hlavně na významný symbol města - čůrajícího chlapečka ("Manneken Pis") v blízkosti Velkého náměstí. Ten má od roku 1987 i svůj protějšek – čůrající holčičku ("Jaenneke Pis"). Její soška se nachází v uličce Impasse de la Fidélité. V roce 1998 byla v Bruselu odhalena také socha čůrajícího psa ("Zinneke Pis"). No a pak proč je celá Evropa podle Amíků tak "vyčůraná" ...

Země tulipánů, větrných mlýnů, vodních kanálů, byciklů, marihuany, sýrů, sladkostí, slavných malířů, fotbalu, dřeváků i nočního života, to je rozmanité a neodolatelné HOLANDSKO, tedy chcete-li, tak správně NIZOZEMSKO jako jedna ze čtyř zemí Nizozemského království (tedy ještě Aruba, Curaçao, Svatý Martin a Karibské Nizozemsko, kteří nejsou plnohodnotně členy EU, ovšem mají status přidružených oblastí EU).

AMSTERODAM je hlavní město Nizozemska od roku 1808. Nesídlí v něm však parlament, vláda ani královská rodina, tyto instituce mají své sídlo v Haagu. V současnosti je největším nizozemským městem, jeho finančním a kulturním centrem. Žije zde téměř milión obyvatel, kteří se hlásí ke 177 národnostem.

Na území Amsterdamu a v jeho blízkém okolí se nacházejí dvě památky světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o amsterdamské kanály ze 17. století v historickém centru a obrannou linii Amsterdamu vybudovanou na přelomu 19. a 20. století okolo městské zástavby. Bezpečný ve dne a dráždivý v noci:

ŽENEVA (francouzsky: Genève, italsky: Ginevra, německy: Genf, švýcarskou němčinou: Gämf/Gänf, rétorománsky: Genevra, franko-provensálsky: Zeneva) je frankofonní švýcarské město a hlavní město kantonu Ženeva (République et Canton de Genève) v západní části země u francouzských hranic a u výtoku řeky Rhôny z Ženevského jezera (Lac Léman), 130 km jihozápadně od hlavního města Bernu. Žije zde přibližně 200 tisíc obyvatel a je po Curychu druhým největším švýcarským městem. Keltský název Genava označoval hlavní město kmene Allobrogů, které roku 121 př. n. l. dobyli Římané a stalo se jakýmsi předmostím v Zaalpské Gallii (Gallia transalpina). V letech 52 a 58 př. n. l. zde pobýval Julius Caesar. Jde o významné bankovní a obchodní centrum, světové středisko hodinářského průmyslu a je oblíbeným kongresovým místem.

Pro mimořádnou polohu Ženevy na břehu jezera a mezi horami je vyhledávaným cílem turistů. Lac Léman je nejenom největší švýcarské a zároveň i francouzské jezero, avšak jde zároveň o největší jezero v Alpách a po Balatonu o druhé největší ve střední Evropě.

CURYCH (německy: Zürich; latinsky: Tigurium) je největší město Švýcarska a hlavní město stejnojmenného kantonu. Leží v předhůří Alp u severního konce Curyšského jezera, na obou březích řeky Limmat, která zde z jezera vytéká. Je obklopeno lesnatými kopci, nejvyšší z nich Uetliberg dosahuje výšky 869 m n. m. Město se dělí na 12 okresů (Bezirk) a žije zde přes 400 tisíc, v celé aglomeraci pak přes 1,1 milionu obyvatel, tedy méně než v Ženevě. Místo bylo osídleno už v neolitu, kdy město Tigurium neboli Turicum založili Římané, ovšem město patří do zóny "Deutschschweizer", neboli německy hovořících Švýcarů.  Patří k významným evropským hospodářským a kulturním centrům a zároveň i mezi nejdražší, ovšem dle statistik s absolutně nejvyšší kvalitou života na světě.

Staré Město (Altstadt) s cechovními domy leží po obou stranách Limmatu. Na návrší Lindenhof je nejstarší doloženě osídlení nad Limmatem, od 18. století s parkovou úpravou na zbytcích románského hradu s památníkem, připomínajícím obranu Curychu ženami. Západně od Lindenhofu probíhá luxusní Bahnhofstrasse, sídlo bank a obchodní třída, vedoucí od hlavního nádraží k jezeru.

LUGANO (lombardsky: Lügann) je největším městem na jihovýchodě Švýcarska v kantonu Ticino, který hraničí s Itálií a je jediným, kde se hovoří italsky (8% ze všech Švýcarů). Rozprostírá se okolo Luganského jezera (Lago di Lugano), které se na italské straně nazývá Lago Ceresio. Je lemováno třemi vrcholky hor s krásnými vyhlídkami: na východě Monte Brè (925 m), na západě Monte San Salvatore (912 m), nejvyšší homole se nazývá Sighignola (1314 m) a prochází přes ni státní hranice. Část zvaná Balcone d’Italia leží totiž již na italském území.

Palmy jsou zde běžným stromem, protože teplota zde ani v lednu neklesá pod nulu. Rostou nejen v parcích a na nábřežích, ale i na stráních. Jezero je vyhledávaným místem pro odpočinek místních usedlíků i turistů z celého světa.

ŠVÝCARSKO, plným názvem Švýcarská konfederace, je kouzelnou středoevropskou suverénní a přísně neutrální zemí mezi Bodamským jezerem na severovýchodě, Ženevským jezerem na západě, Horním a Alpským Rýnem na východě, Rýnem a Jurou na severu a ... samozřejmě Alpským pohořím na jihu (57% území). Vzhledem ke své tradici neutrality, je sídlem řady mezinárodních institucí, mezi které patří i Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Mezinárodní červený kříž, institut Lékaři bez hranic, Evropská vysílací unie, YMCA, Světová obchodní organizace, Světové ekonomické fórum, UEFA, FIFA, Mezinárodní olympijský výbor a mnohé další. Je až neuvěřitelné, že k ústavním politickým právům všech občanů patří referendum a právo veta, iniciativa formou návrhů zákonů a právo petiční, a to ve všech případech na všech úrovních, tedy obcí/měst, kantonů i na úrovni spolkové. Jinými slovy: Občan je kromě přírody v této zemi skutečně "nejvyšším suverénem".

Švýcarské zákony zaručují plnou a liberální ochranu osob i institucí (známo především z bankovního systému) a všech 8 miliónů Švýcarů si své vymoženosti chrání způsobem, který není až tolik vítaný například turisty, kteří jsou překvapeni určitou uzavřeností země na obranu proti negativním vlivům, které mohou teoreticky vzejít například i z návštěv turistů. Proto jsou "přeshraniční" předpisy jaksi přísnější než v jiných evropských zemích. Země je součástí Schengenského prostoru, ovšem občané v referendu odmítli vstup do Evropské unie. Zajímavostí je, že tento stát nemá oficiálně své hlavní město, fakticky jej však zastupuje BERN ležící na švýcarské plošině na obou stranách řeky Aara mezi horami Gurten na jihu a Bantiger na východě. Nacházejí se zde nejvyšší instituce městské, kantonální i federální správy.

LICHTENŠTEJNSKO (úředně: Lichtenštejnské knížectví, německy: Fürstentum Liechtenstein) je čtvrtým nejmenším státem Evropy, který leží na svazích Alp (pohoří Rätikon) a v údolí Rýna. Rozprostírá se na 160 km², má přibližně 37 tisíc obyvatel a je rozděleno na 11 samosprávných oblastí. Hlavním městem, ovšem ne největším, je VADUZ (větším je Schaan). Země je úzce hospodářsky a politicky spojeno (mj. měnovou a celní unií) se Švýcarskem a Rakouskem. Název země pochází od vládnoucího šlechtického rodu, kteří své jméno odvozují od hradu Lichtenštejna v Dolních Rakousích, na okraji Vídeňského lesa, poprvé písemně zmíněného roku 1136. Lichtenštejnové jej opustili již kolem roku 1300. Někdejší hrad (dnes zámek) Vaduz je jejich současným hlavním sídlem.

VÍDEŇ (německy: Wien) je hlavní město Rakouska, současně také statutární město a zároveň od 1. ledna 1922 jedna z jeho spolkových zemí, zcela obklopená územím spolkové země Dolní Rakousy. Leží na řece Dunaj a se svými necelými dvěma milióny obyvatel je největším rakouským městem a současně nejvýznamnějším politickým, hospodářským a kulturním centrem země. Nejstarší architektonické památky na území Vídně spadají do období, kdy tato oblast byla součástí Starořímské říše, kdy zde na jejím severním okraji byla situována původně keltská osada VINDOBONA, která se ovládnutí Římany stala jedním ze správních měst provincie Pannonia. Její pozůstatky se nacházejí poblíž místního zámku HOFBURG:

Historické centrum Vídně bylo v roce 2001 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Metropole leží v rámci celého státu dosti excentricky, tedy při jeho severovýchodním okraji a je neblíže položeným zahraničním hlavním městem z pohledu České republiky.

Vídeň se vyznačuje bohatou hudební tradicí, jejíž vrchol se datuje na přelom 18. a 19. století, kdy v městě tvořili Wolfgang Amadeus Mozart, Joseph Haydn a Ludwig van Beethoven. Později se proslavili Franz Schubert, Franz Liszt, Johannes Brahms, Anton Bruckner a Gustav Mahler. Vídeňská státní opera je zaměřena na uvádění klasických operních děl a je jednou z nejdůležitějších světových operních scén.

Vídeň je charakteristická svou specifickou kuchyní vzniklou v dobách mnohonárodnostní monarchie, kdy každá z národnostních menšin rozšířila zdejší jídelníček. Z Maďarska byly v upravené podobě přejaty guláš a palačinky. Z českého prostředí, které mělo kromě italské kuchyně největší vliv, pocházejí koláče, buchty a knedlíky. Mezi typické pokrmy patří i vídeňský řízek, tedy Wiener Schnitzel. Jednou z největších vídeňských atrakcí je světoznámý zábavní park Prátr, který byl založen 7. dubna 1766, když císař Josef II. otevřel bývalý lovecký revír pro veřejnost. V roce 1897, před 50. výročím nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn, bylo postaveno obří vyhlídkové kolo Riesenrad. Jako součást oslav bylo hercům, kejklířům a komediantům dovoleno postavit si v parku své stany. Pro občerstvení návštěvníků vzniklo také mnoho stánků. Mnozí provozovatelé atrakcí v parku zůstali a vytvořili tak základ pro dnešní Prátr.

Kulturní podnik svého druhu představují i vídeňské kavárny, od 19. století dějiště intelektuálního života. Kromě nabídky novin bývá ke kávě podáván i čokoládový dort, nazvaný podle svého tvůrce Sacher. Typický pro Vídeň je také výskyt tržnic v ulicích i na náměstích, specializovaných zejména na prodej ovoce a zeleniny. Oblíbené jsou i bleší trhy. Zejména na turisty se zaměřuje trh Naschmarkt. Hlavní obchodní třídou je Mariahilfer Straße, která patří spolu s architektonickými památkami ve Vídni k nejnavštěvovanějším.

ZÁHŘEB (chorvatsky: Zagreb, německy: Agram, maďarsky: Zágráb, italsky: Zagabria) je hlavní a zároveň největší město Chorvatska, žije zde přibližně 790 tisíc[1] obyvatel. Město leží na úpatí pohoří Medvednica, severně od řeky Sávy, v severozápadní části země, v historickém Chorvatsku blízko slovinských hranic. Město je sídlem vlády, parlamentu a arcibiskupství, je zde několik vysokých škol. Je důležitým dopravním uzlem (železniční a dálniční křižovatka) mezi Jaderským mořem a střední Evropou. První písemná zmínka o osídlení této oblasti je z roku 1094, kdy uherský král Ladislav I. Svatý založil v místě dnešního Kaptolu biskupství záhřebské a prvním biskupem jmenoval Čecha jménem Duch. Od roku 1526 panovali v Uhrách i v Chorvatsku až do konce První světové války Habsburkové.

Většina hlavních chorvatských dopravních tahů prochází přes území hlavního města. Ze Záhřebu vede celkem pět dálnic, které směřují do všech částí Chorvatska. Městem také procházejí dva z celkem tří tzv. panevropských koridorů, které přetínají alespoň v nějaké části chorvatské území. Veřejnou dopravu v Záhřebu tvoří síť tramvajových a autobusových linek, doplněná příměstskými železničními spoji. Metropole se dělí na tři části, a to: HORNÍ MĚSTO (Gradec), kde se z nejdůležitějších staveb nacházejí Věž Lotrščak, Bánský dvůr, Gotický kostel sv. Marka, Jezuitský kostel svaté Kateřiny a Chorvatský parlament; KAPTOL s Katedrálou Nanebevzetí Panny Marie, sv. Štěpána a Ladislava, jakož i Arcibiskupským palácem a DOLNÍ MĚSTO, kde je například Náměstí bána Jelačiče, Pravoslavný katedrální chrám Proměnění Páně záhřebsko-lublaňské metropolie Srbské pravoslavné církve a Chorvatské národní divadlo.

CHORVATSKO, úředním názvem Chorvatská republika (chorvatsky: Hrvatska, Republika Hrvatska) je jedním z nástupnických států bývalé Jugoslávie, před 130-ti tisíci lety žili však na chorvatském území už významné komunity neandrtálců. Země leží na Balkánském poloostrově na břehu Jaderského moře a na mnoha jeho ostrovech a patří mu tak dvě třetiny kamenitého pobřeží Jadranu (poloostrov Istrie a Dalmácie). S písčitými plážemi tedy zde turisté zrovna nemohou počítat, ovšem nádherná příroda to rozhodně vyrovná. Kromě velmi navštěvovaných horských středisek, celých 44% chorvatského území pokrývají lesy a přímo pokladem jsou jezera proslulá svými výraznými barvami, od tyrkysové až po mátově zelenou.

PLITVICKÁ JEZERA, systém 16 jezer s vodopády, které je spojují přes dolomitové a vápencové kaskády, jsou ze všech nejkrásnější a nejzajímavětší. I proto, že se v této oblasti natáčely i fragmenty slavného filmového cyklu o náčelníku VINETOU.

ISTRIE  (chorvatsky: Istra, slovinsky: Istra, italsky: Istria) je poloostrov vybíhající do Jaderského moře o rozloze 3 700 km². Nachází se mezi Terstským a Kvarnerským zálivem a je rozdělen mezi Itálii (region Furlánsko-Julské Benátsko), Slovinsko (Pobřežně-krasový region) a Chorvatsko (Istrijská župa, Přímořsko-gorskokotarská župa). Chorvatská Istrie představuje tu největší část poloostrova a Chorvaté zde žijicí představují celé 2/3 všech jeho obyvatel. Jižněji žijícími obyvateli této národnosti jsou nazývány Italy a rozhodně na tom něco je nejenom historicky, ale i jejich charakterovými vlastnostmi, niterním sebeurčením i místním jazykem "istrijštinou".

Istrie je velmi vyhledávanou turistickou lokalitou jak pro své slunečné počasí, tak pro nespočet starodávných obcí s typickou středomořskou architekturou. Největšími městy celé trochu z vlastních zemí vyňaté oblasti jsou italský Terst a chorvatská PULA.

PULA je známa ovšem i tradičními pravidelnými akcemi, a to dvojího druhu: Jednou jsou místní nejmasovější srazy motorkářů celé Evropy a druhou pak večerní symfonické či rockové koncertní události v nenahraditelné akustice amfiteátru zdejší arény kolosea:

ROVINJ (italsky: Rovigno, istrijsky: Ruvèigno nebo Ruveîgno) je nejkrásnějším a velmi oblíbeným turistickým cílem severního Chorvatska díky své poloze u průzračného moře a historickému jádru města, které si dosud uchovalo historický ráz středověkých a renesančních benátských měst. V okolí se nachází mnohočet (přesně 22) různorodých a návštěvníky velmi oblíbených ostrovů a ostrůvků, mezi kterými jsou milovníci pobytu na jachtách a plachetnicích schopni pendlovat až celý měsíc (tedy především v srpnu, kdy je zde bezkonkurečně nejtepleji a "azurově").

DUBROVNÍK (chorvatsky: Dubrovnik, latinsky a italsky: Ragusa) je naopak turistickým centrem opačného, tedy jižního pólu Chorvatska, tedy DALMÁCIE. Politicky má Dubrovnik velmi pestrou historii. Ve středověku byl pod ochranou či volnější nadvládou Byzantské říše a po Čtvrté křížové výpravě v letech 1205 až 1358 pod přímou nadvládou Benátské republiky. Po Zadarské mírové smlouvě v letech 1358 až 1440 se stal relativně nezávislým vazalem Uherského království a po roce 1440 se ocitl v podobném vztahu k Osmanské říši - platil roční tribut sultánovi. Tomu odpovídá i pestrost historických památečných staveb, které jsou v létě až v příšerném vedru preferovány turisty namísto cachtání se v moři, potápění, surfování, opalování se a rybaření.

Dubrovník s okolím (téměř celá Dubrovnicko-neretvanská župa) je exklávou Chorvatska (jakož i Evropské unie), která je od zbytku území Chorvatska oddělena krátkým úsekem pobřeží patřícím Bosně a Hercegovině (s letoviskem Neum). Od roku 1979 je město zapsáno na seznam UNESCO. Po ukončení občanské války iniciovalo UNESCO rekonstrukci města, která proběhla podle původních plánů, aby byl zachován styl města. Byla rovněž aplikována opatření proti zemětřesení. Město je již několik desítek let považováno za chorvatskou kulturní metropoli. Největší a nejdůležitější kulturní akcí jsou Dubrovnické letní hry, tedy o Festival divadelních a hudebních představení, kterého se každoročně účastní až dva tisíce světoznámých umělců. Turisté a účastníci her zde slavnostně společně zvedají zástavu na věhlasný Rolandův sloup.

SLOVINSKO (slovinsky: Slovenija), oficiálně Slovinská republika (slovinsky: Republika Slovenija), je středoevropským státem s přístupem k Jaderskému moři, který vznikl roku 1991 jako první z nástupnických států Jugoslávie. nachází na území několika menších historických zemí, jeho jádrem je někdejší Kraňsko. Po zániku Rakousko-Uherska se jihoslovanské země postupně zformovaly v jugoslávské království. Pro našince je Slovinsko v poslední době většinou zemí průjezdu na dovolenou k moři, ovšem nacházejí se zde kouzelná místa čisté přírody, které opravdu stojí za to navštívit:

Oblast současného Slovinska byla osídlena již v období starší doby kamenné, což potvrzují kamenné a kostěné nálezy. Řecké a římské prameny zmiňují, že v období kolem 2 tisíciletí př. n. l. byla oblast osídlena Ilyry. Právě od názvů některých ilyrských kmenů vznikla pojmenování některých jadranských oblastí – Dalmácie (kmen Dalmátů) či Istrie (kmen Histri). Kolem roku 1000 př. n. l. v oblasti pravděpodobně založili v rámci svých kolonizačních aktivit osady Řekové.[14] V době železné osídlili oblast Keltové. v šestém století do alpských údolí slovanské kmeny – tzv. alpští Slované. šestém století do alpských údolí slovanské kmeny – tzv. alpští Slované. Asi 60 procent z celkového počtu lehce přes 2 miliónů obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi.

LUBLAŇ (slovinsky: Ljubljana) je hlavní město Slovinska, sídlo stejnojmenné městské občiny a je zároveň největší obcí ve Slovinsku. Je zeměpisným, kulturním, vědeckým, ekonomickým, politickým a administrativním centrem státu. Během celé historie byla Lublaň ovlivněna několika kulturami, neboť se nachází na křižovatce germánských, románských a slovanských národů, jejich jazyků, zvyků a obyčejů. Město zaujímá plochu 164 km² a žije zde 300 tisíc obyvatel. Centrem města protéká řeka Lublaňka.

BUDAPEŠŤ (maďarsky: Budapest) je velkoměstem vzniklým roku 1873 sloučením tří do té doby samostatných částí (Budína, Starého Budína a Pešti), které se rozkládá na obou březích řeky Dunaje. Na ploše o rozloze 525 km² zde žijí téměř dva milióny obyvatel. Budovy podél břehů Dunaje, Budínský hrad a Andrássyho třída jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Maďarská metropole a především Budín má velmi pestrou historii. Již v 1. století př. n. l. u pramenů na úpatí Gellértova vrchu sídlili Keltové. Kolem roku 89 n. l. založili Římané severně od dnešního centra osadu Aquincum. K ochraně zdejšího přechodu přes Dunaj bylo i na protějším (pešťském) břehu zřízeno opevněné Contra Aquincum (poblíž dnešního Náměstí 15. března). V Aquincu byla umístěna vojenská posádka a roku 106 se stalo hlavním městem provincie Pannonia Inferior. Úpadek Římské říše a období stěhování národů znamenaly také vylidnění Aquinca. V Panonii se vystřídali Hunové, Ostrogóti, Langobardi, Avaři, Slované a nakonec počátkem 10. století se zde usadili Maďaři vedení knížetem Arpádem, který si zvolil za své sídlo dunajský ostrov Csepel. Slibný vývoj roku 1242 narušil mongolský vpád, který zpustošil celou středovýchodní Evropu. Od roku 1261 zde až do 16. století sídlili uherští králové. Po vítězství v bitvě u Moháče roku 1526 opanovali velkou část Uher Turci a mnohé dodnes fungující lázně pocházejí právě ještě z časů jejich panství. Roku 1686 byl Budín po těžkém šestitýdenním obléhání dobyt habsburským vojskem a většina Uher tak byla ovládnuta Habsburky. Rakouská vojenská posádka opustila pevnost až v roce 1897 a posléze byla uznána existence maďarského státu.

Cikánská hudba, pikantní jídla, čardáš, termální prameny a tokajské víno. Právě za tímto vším cestují obvykle návštěvníci do maďarské metropole, která je v současné době městem kultury, koncertů a umění. Nachází se zde přes šedesát muzeí, dvě opery, čtyřicet sedm divadel, šestnáct koncertních síní a sedm amfiteátrů. Kdeže jsou ty staré komunistické časy, kdy jsme byli nuceni jezdit za nákupy módního oblečení ze Západní Evropy, Coca-Coly a čerešňovice právě sem ... I když domluvit se zde bylo vzhledem k tomu, že Maďarština patří spolu s Finštinou k tzv. ugrofinským jazyků, kolikrát možné pouze rukama, když jediným Čechům zapamatovatelným slovem bylo "sör", tedy pivo, které ovšem díky jeho tehdejší místní kvalitě někdo snad i úmyslně špatně vyslovoval (správně je to se "š" na začátku).