Stránky maturitní třídy 4.A Akademie Dr. E. Beneše - 1977

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Za promotory nordických genů, aneb ...

Zprvu vstříc domovině Vikingů a Valkýr

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

FINSKO (finsky: Suomi), země tisíců jezer a nádherné přírody, je osmou největší země v Evropě a přitom nejřídčeji osídlenou a ležící celé v tzv. boreální zóně s velmi chladnými zimami. Čtvrtina území se nachází za polárním kruhem, takže zemědělství a chovu jsou vyhrazeny jen ty nejjižnější oblasti. Bylo osídleno již po skončení poslední doby ledové, tedy přibližně kolem roku 9 000 př. n. l., ale dodnes je většina populace koncentrována v jižní části země, což urbanizace ve 20. století ještě zvýraznila. Největší a nejdůležitější města ve Finsku jsou Helsinky, Espoo, Tampere, Vantaa, Turku a Oulu, přičemž to je jediným na území severního Finska (205 tis. obyv.).

HELSINKI (finsky: Helsinki, švédsky: Helsingfors) jsou hlavní a největší finské město a přístav. Byly založeny roku 1550. Jejich centrum leží na malém poloostrovu ve středu Finského zálivu, ale patří k nim ještě poměrně velké území směrem na východ. Rozkládají se na 715,55 km² a mají asi 650 tisíc obyvatel. Se sousedními městy Vantaa, Espoo a Kauniainen tvoří hustě propojené souměstí (tzv. metropolitní oblast) s miliónovou populací. Spolu s osmi dalšími městy tvoří Velké Helsinky s 1,495 mil. obyvatel, což je přibližně čtvrtina celého Finska; Velké Helsinky produkují třetinu finského HDP.

Díky poloze u moře je klima poměrně vyrovnané a bez extrémů. Helsinky jsou turistickým centrem a většinou prvním místem, které zahraniční turisté ve Finsku navštíví. Jádro centra města bylo vybudováno v empírovém a většina ostatních starších budov bylo postaveno v neorenesančním a neoklasicistním slohu. Architekturu dnešních Helsinek značně ovlivňuje funkcionalismus a moderní umění. Ve městě je mnoho zajímavých kostelů. Nejznámější je mohutná bílá luterská katedrála na náměstí Senaatintori. Pravoslavná církev nedaleko od ní postavila velký červený chrám Zesnutí Panny Marie. V 60. letech 20. století byl vybudován ve skalním masivu nedaleko finského parlamentu udivující kostel Temppeliaukio s excelentní akustikou.

V 16. století bylo Finsko součástí Švédského království. Král Gustav I. Vasa založil Helsinky, aby konkurovaly hansovnímu městu Reval (dnešní Tallinn) na jižní straně Finského zálivu. Za datum jejich založení se pokládá 12. červen 1550, kdy král nakázal měšťanům z okolních měst, aby se do nového města přestěhovali. Původně Helsinky ležely o několik kilometrů severovýchodněji u ústí řeky Vantaa. Místo ale nebylo zvoleno vhodně, okolí bylo plné bažin a nebylo ani možno vybudovat velký přístav. Proto bylo roku 1640 rozhodnuto, že se město přesune na nynější místo. Švédský název Helsingfors pochází z původního místního jména Helsinge a švédského fors – peřej. Po založení Petrohradu roku 1703 byl ruský vliv stále citelnější. Vyvrcholením rusko-švédského soupeření v 18. století byla severní válka, kdy byly Helsinky v letech 1713–1721 obsazeny ruským vojskem, a opět za rusko-švédské války 1741–1743. V roce 1748 se na obranu města začala na ostrůvcích před přístavem stavět velká námořní pevnost Sveaborg, přezdívaná „Gibraltar severu“. Dnes je námořní pevnost Suomenlinna oblíbeným výletním místem, atrakcí a turistickým lákadlem Helsinek. Roku 1991 byla zapsána na Seznam kulturního dědictví UNESCO.

Po revolucích v Rusku získalo Finsko v prosinci 1917 samostatnost. Když 28. ledna 1918 vypukla finská občanská válka, Helsinky ihned obsadili rudí; v dubnu je dobyly německé jednotky bojující na straně bílých. Na rozdíl od Tampere neutrpěly Helsinky v bojích větší škody. Na Suomenlinně byl umístěn největší z táborů pro zajaté rudé s více než 13 tisíci vězni. Po konsolidaci poměrů v zemi se Helsinky rychle rozvíjely. Architekturu ovlivnil především klasicismus a funkcionalismus. V letech 1934–1938 byl vybudován helsinský olympijský stadión pro letní olympijské hry 1940, které však byly kvůli válce zrušeny. Během Zimní a Pokračovací války Helsinky bombardovalo sovětské letectvo, nejintenzivněji na jaře 1944, ale díky dobré protivzdušné obraně dopadlo do obytných čtvrtí jen málo bomb.

JIŽNÍ NORSKO je jednou z nejmalebnějších evropských oblastí se spoustou fjordů, řek, horských masívů a ples, stejně jako historických a kulturních památek. Norské království (v jazyce bokmål, tedy norsky: Kongeriket Norg; severosámsky: Norga) jako jeden ze států Skandinávského poloostrova a čítá lehce přes 5 miliónů obyvatel, z nichž je většina soustředěna právě na jihu. K nejstarším užívaným slovům patří "vik" označující fjord či záliv. Právě toto slovo se stalo také kořenem pojmu Vikingové, o nichž se v historii lze doslechnou přibližně od 8. století, kdy začaly jejich výboje. Od 14. století sehrával v rozvoji tohoto území především hanzovní obchod, jehož hlavním centrem se stal Bergen. Delší čas byla tato obec v důsledku toho tak trochu "státem ve státě" a až do konce 19. století bylo oprávněně nejdůležitější norskou metropolí. Zde právě začíná náš typ na poznání možná ještě nepoznaného. Pro návštěvu této země je nejvhodnější zkombinovat příjemné s užitečným přibližně následovně: S použitím levné, ale komfortní norské letecké společnosti, začněte svůj pobyt právě v Bergenu, městu památečných domů všech barev hned u moře jako vstupu do historického centra. Toto město je zváno "zelenou loukou vprostřed sedmi hor" a jeho čtvrt miliónu obyvatel se těší z toho, že jejich domov se honosí oficiálně titulem Evropské hlavní město kultury.

Nabažíte-li se již dostatečně Bergenu, je nasnadě cesta do současného hlavního města. Jak? Jedině po nejkrásnější železnici světa, která protíná jižní část Norska od západu k východu. Celá cesta trvá asi sedm hodin, během nichž se v komfortním expresním vlaku můžete občerstvovat i kochat všemi přírodními krásami, které tato oblast bezlimitně nabízí. Máte-li chuť, můžete přesednout v horském nádraží Myrdal na další světově unikátní - tentokrát nejstrmější železnici světa zvanou Flåmsbana a vrátit se s ní skrz 20 tunelů zpět k západnímu mořskému pobřeží severně od Bergenu. Stejně tak se můžete stavit ještě před dobytím hlavního města třebas v horském středisku Vikersund, kde se nachází největší mamutí můstek na světě s rekordním nejdelším vydařeným doskokem v historii letů na lyžich v hodnotě 253,5 metrů. Když máte štěstí na slunné počasí, právě ve vyšších polohách Jižního Norska nachytáte bronz daleko lépe než u moře. Proto je také tato pouť mezi Bergenem a Oslem vyhledávanou součásti pobytu turistů v jakémkoli ročním období. Celou trasu si můžete nejdříve také reálně projet pomocí následujícího dvoudílného video-záznamu celé cesty:

OSLO (norsky přečteno: přibližně asi tak Ušlu nebo Ošlo) je hlavním městem Norska a jeho bouřlivý rozvoj v moderní město nastal teprve na přelomu 19. a 20. století. Současný název města je odvozen podle odborníků buď z výrazu „áss lo“ ("boží planina") ve staronorském jazyce norrøne nebo výrazu "ansu lo" (planina nad ústím řeky) z jazyka umordisk. Žije zde téměř přesně milión obyvatel a vyznačuje se realitou mnoha nejenom historických památek. Příkladně Královský palác z první poloviny 18. století je rezidencí norské královské rodiny, Nová opera z roku 2008 je dominantou panoramatu města směrem od Oslofjordu, Vigelandův park o ploše 32 hektarů s 214 originálními skulpturami podle návrhu slavného sochaře tohoto jména je celosvětově ojedinělý dílem finalizovaného vztyčením centrálního žulového monolitu vysokého 17 metrů se 121 lidskými postavami. Nelze zapomenout ani na skokanský můstek Holmenkollen – dějiště Zimních olympijských her v roce 1952 atd. Cesta z letiště Oslo je pak příjemným zakončením severského pobytu a je nutno jen doporučit, aby si všichni, kdož si dají za cíl tento jižněnorský sen zažít, pořídili všechny letenky, jízdenky, místenky a vstupenky předem z tuzemského tepla vlastního domova. Je to za polovic ...

GRÓNSKO (Kalaallit Nunaat), největší ostrov na světě jen s necelými 60-ti tisíci obyvatel, je autonomní součást Dánského království, jehož hlavou státu je dánský monarcha, ovšem země je řízena vlastní vládou a parlamentem. Hlavním městem je Nuuk. Z velké části se rozprostírá na stejnojmenném ostrově ležícím na rozhraní Atlantiku a Severního ledového oceánu. Nachází se severovýchodně od Kanady a geograficky je součástí Severní Ameriky, ovšem historicky, politicky a ekonomicky se jedná o zemi velmi propojenou s Evropou. Jen 15% území není zaledněno, což se vzhledem ke globálnímu oteplování určitě "zlepší", přesto je navštěvováno turistickými skupinami i lovci atrakcí docela ve značné míře. V lednu 1968 byla při havárii amerického bombardéru poblíž americké základny Thule v Grónsku ztracena vodíková bomba. Událost byla před veřejností na dlouhá desetiletí utajena.

Mateřské DÁNSKO (dánsky: Danmark) je země ležící na Jutském poloostrově a spolu s Grónskem a Faerskými ostrovy tvoří státní celek Dánské království (Kongeriget Danmark).  Je považováno za jednu z nejvíce ekonomicky a sociálně rozvinutých zemí světa a jeho hlavní město Kodaň (København) je toho jen důkazem. Zajímavostí je, že jako jedna z prvních evropských zemí (již roku 1969) legalizovalo pornografii a v roce 1989 bylo osobám stejného pohlaví umožněno uzavírat registrované partnerství. Je známa snad nejpropracovanějším systémem sociálního zabezpečení na celém světě a k jejím výdobytkům patří mimo jiné i to, že má nejvyšší minimální mzdu na světě. Je nazývána ne bezdůvodně zemí blahobytu. Nejznámějším Dánem ve světě je bezesporu klasik dětské literatury Hans Christian Andersen.

KODAŇ (dánsky: København) je hlavní a největší město Dánska. Leží na východním pobřeží ostrova Sjælland a částečně na ostrově Amager. Žije zde 600 tisíc obyvatel, v celé městské aglomeraci pak přes jeden milión. Kodaň je sídlem dánské královny, hlavním regionálním centrem podnikání, kultury, médií a vědy, což potvrzují mnohé mezinárodní průzkumy a žebříčky. Byla označena za jedno z měst s nejkvalitnější životní úrovní a rovněž s nejšetrnějším přístupem k přírodě na světě. Je zde největší skandinávské letiště. Jednou z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí je bronzová socha malé mořské víly, v jejíž blízkosti je historická přístavní pevnost Kastellet ze 17. století. V centru Kodaně leží známý zábavní park Tivoli a Nová glyptotéka Carlsbergu. Několikrát byla Kodaň vyhlášena Evropským městem kultury.

Öresundský most (dánsky: Øresundsbroen, švédsky: Öresundsbron) spojuje od roku 2000 Kodaň se švédským přístavním městem Malmö, dánský ostrov Sjælland s jihošvédským krajem Skåne, Dánsko se Švédskem, ale v širším smyslu i střední Evropu se Skandinávským poloostrovem. Stal se velkým přínosem i pro středoevropské cestovatele do Skandinávie po vlastní ose, neboť například z Prahy do Malmö se nyní po dálnici dostanete klidně za 8 až 9 hodin. Vždyť také slavnostní otevírací ceremoniál proběhl za přítomnosti dánské královny Margrethe II. a švédského krále Karla XVI. Gustava, obou předsedů vlád Poula Nyrupa Rasmussena a Görana Perssona před očima miliónů diváků u obrazovek.

Most se řadí mezi největší pevné mosty na světě. Celý přejezd měří 16 km a tvoří ho (z dánské strany) 430 m dlouhý uměle vytvořený poloostrov, tunel měřící přes 3.500 m a vedoucí 10 m pod vodou, 4 km dlouhý umělý ostrov a 7.845 m dlouhý most zavěšený na dvou 204 m vysokých pylonech. Vlastní most je dvoupatrový. Horní patro slouží automobilové dopravě, ve spodním patře jezdí vlaky rychlostí až 130 km/hod. V nejvyšším místě je koruna vozovky 57 m nad vodní hladinou. Zcela fantastické je řešení vnoření mostu pod vodní hladinu na uměle vybudovaném ostrově vprostřed mořské úžiny.

MALMÖ je třetí největší švédské město po Stockholmu a Göteborgu se svými 300 tisíci obyvateli, jedním z nejvíce průmyslových měst ve Skandinávii a jeho rychlý rozvoj byl značně podpořen především díky studentům Malmö University College. Město se snaží soustředit na vzdělávání, umění a kulturu a je hodnoceno každým rokem na nejvyšších příčkách žebříčku 15 nejzelenějších měst světa. Kuriozitou tedy zůstává, že původní jméno tohoto osídlení bylo Malmhaug, což znamená "hromada štěrku".

JIŽNÍ ŠVÉDSKO je bohatou a celkem úrodnou oblastí. Nejjižnější část, historická provincie Skåne, je pokračováním Středoevropské nížiny severního Německa a Dánska. Ve Skåne je nejnižší bod Švédska (bez vodstva) 2,4  metrů pod hladinou moře a nejjižnější bod Švédska, Smygehuk. V tomto regionu se díky příznivému oceánskému podnebí ovlivněnému teplým Golfským proudem opět stihli rozšířit divočáci, i když byli v 18. století zcela vyhubeni, podobně například i jelen evropský žije ve Švédsku hlavně v jižní polovině země. Severně odtud se rozprostírá Jižní švédská vysočina, náhorní plošina obklopená zvlněnými kopci s velkým počtem protáhlých jezer vytvořených ledovcovou erozí.

STOCKHOLM (latinsky: Holmia) je hlavní město Švédska a nejlidnatější region Švédského království. Je sídlem vlády Švédska a většiny vládních agentur včetně nejvyšších soudů.Obyvatel zde žije 1,5 milionu ve větší městské oblasti a 2,2 milionu v metropolitní oblasti. Metropole se rozkládá na 14 ostrovech na pobřeží jihovýchodního Švédska u ústí jezera Mälaren. Tato oblast byla osídlena již v době kamenné, tedy 6 000 př. n. l. a samotné město bylo oficiálně založeno roku 1252 pod názvem Birger Jarl.

Celá aglomerace patří mezi 10 nejvýkonnějších regionů v Evropě podle HDP na obyvatele a nachází se zde některé evropsky významné univerzity, například Institut Karolinska. Kde jinde, než tady, v rodném městě Alfreda Nobela, vynálezce dynamitu, by se měla každoročně udělovat ocenění nazvaná jeho jménem! A to vždy 10. prosince, tj. v den výročí jeho úmrtí. Nobelovy ceny jsou zde předávány Švédskou královskou akademií ve čtyřech z pěti hodnocených oblastí lidské činnosti. (Cena za mír je ve shodný čas předávána v Oslu.)  K nejcennějším "atrakcím" města patří též místní městské muzeum, Vasa Museum, jako nejnavštěvovanější neumělecké muzeum ve Skandinávii a v neposlední řadě i Stockholmské metro, jež se veřejnosti otevřelo v roce 1950 a je dobře známé pro výzdobu jednotlivých stanic; ty jsou nazývány "nejdelší uměleckou galerií" na světě.

ŠVÉDSKO (švédsky: Sverige), oficiálně Švédské království (švédsky: Konungariket Sverige) je součástí zeměpisné oblasti Fennoskandinávie. S více než 10-ti milióny obyvatel soustředěných především v jižní části státu, je celé kouzelnou a různorodou zemí vzhledem ke své rozloze 449 964 km² a protáhlým tvarem (největší délka od severu k jihu je 1572 km, z východu na západ 499 km), tedy od severních, téměř arktických oblastí, ovšem s hornatou krajinou, rozlehlými lesy a velkými zásobami rud, která zabírají celé 3/5 území (Norrland) až po jižní cípy na pobřeží Baltu.

Země je zasvěcena vzhledem ke své poloze a naturelu Švédů především zimním sportům a je pravdou, že zima ve smyslu chladu i ve smyslu ročního období je zde téměř pohádková především v severnějších částech vskutku po celý rok.

ISLAND (islandsky: Ísland, anglicky: Iceland) je stát na stejnojmenném ostrově na pomezí Severního ledového a Atlantského oceánu. Žije zde přibližně 360 tisíc obyvatel a jeho rozloha je 103 125 km², což z něj činí nejřidčeji zalidněný evropský stát. V aglomeraci metropole (Reykjavík) žijí celé dvě třetiny islandské populace, neboť ostrov je vulkanicky aktivní a ve vnitrozemí se nacházejí v podstatě jen lávová pole, pohoří a ledovce. Naopak břehy ostrova jsou omývány Golfským proudem, který významně ovlivňuje zdejší klima.

Island je zároveň ostrovem ohně. Tvoří ho totiž výhradně sopky. Neustále chrlí žhavou lávu a horký popel. Islanďané sopky využívají. Vrtají do Země díry a prohánějí jimi vodu. Horkou vodou se pak mohou vytápět obytné domy. Se sopečnou činností úzce souvisí termální prameny a gejzíry. Typickým doprovodným znakem vulkanické činnosti je i přítomnost bahenních sopek, sirovodíkem páchnoucích solfatar a fumarol. Od místního, tzv. Velkého gejzíru (Stóri gejzír) pochází ono mezinárodně užívané slovo. V současnosti je však tento otec gejzírů, jenž chrlil vodu až do výše 70 metrů, nečinný a hlavní atrakcí oblasti je jeho menší obdoba Strokkur, pravidelně chrlící vodu až do výše 20 m.

Jedinými stromy, s nimiž se zde v současnosti setkáme, jsou trpasličí vrby, zakrslé břízy typické pro tundrovou vegetaci a jalovce. Žije tu liška polární, na krách sem občas zabloudí medvěd lední. Nejrozšířenější faunou ostrova jsou bezpochyby ptáci a také ovce. Kolonie alek, chaluh a racků v pobřežních fjordech patří k vyhledávaným lokalitám. Na Islandu žije na deset milionů papuchalků, ptáků s výrazně zbarveným zobákem a černobílým peřím. Obratně se potápějí v moři a loví rybky.

Na Islandu se nacházejí 3 národní parky: Snæfellsjökull, Þingvellir a Vatnajökull. V zimním období sem turisté mnohokrát nezavítají, ale v letním období, kdy teplota u moře dosahuje i přes 15 stupňů, je Island celkem vyhledávanou lokalitou za účelem cest pro většinu lidí nepoznanou vnitrozemskou tváří Země i v rámci poznávacích zájezdů do hlavního města.

REJKJAVÍK je hlavním a největším městem ostrovního státu. Leží při pobřeží zálivu Faxaflói v Atlantském oceánu na jihozápadě země poblíž Evropy. Město je nejseverněji položeným hlavním městem světa a v rámci Evropy nejzápadnějším. Město (respektive osada) bylo založeno vikinským osadníkem Ingólfem Arnarssonem již v roce 874 a jeho název pochází z výrazu "kouřová zátoka", typický místní jev díky termálním pramenům a gejzírům v jeho okolí. Letiště v metropoli je kupodivu až druhým největším, neboť to největší se nachází v městě KEFLAVÍK, odkud létá i většina mezinárodních linek. K pamětihodnostem metropole patří hlavně islandský parlament Althing, Islandská universita, Národní muzeum a velmi navštěvovaným místem je jezero Tjörnin přímo uprostřed města.

ARKTIDA je název pro oblast okolo severního pólu. Název pochází z řeckého slova αρκτος, které znamená medvěd a vztahuje se k souhvězdí Malý Medvěd a Velká Medvědice, jakož i na hvězdu Polárku. Myslíte-li, že není důvod navštívit tyto nejsevernější oblasti na Zemi, pak vězte, že kromě celodenní polární noci, jeden další a zcela vyjímečný přesto ještě existuje:

Fascinující krása polární záře je pro ty kteří žijí na úrovni arktického kruhu, denní samozřejmostí, Lidé cestují přes celý svět, aby tuto dechberoují pohádku mohli sledovat na vlastní oči:

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Cestou východogermánských kmenů ze Skandinávie na kontinent ...

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Germánská migrace původních obyvatel Skandinávského poloostrova zasahovala v době před Kristem celou Evropu až na hranice Římské říše, konkrétně v tom kterém konkrétním období až tam, kam jim to rozmach Říma umožnil. Východogermánská historická podnož vznikla vlnou migrací z chladného severu až do oblastí mezi řekami Odra a Visla mezi roky 600 př. n. l. - 300 př. n. l. a později i dále jižnějším nebo východnějším směrem.

Na rozdíl od severních a západogermánských kmenů nedokázali však naši germánští předchůdci zachovat svou etnickou identitu (i když ve starověku zakládali po Evropě různá království) a v průběhu let byli asimilováni především západogermánskými či římskými kmeny a kolonisty. Jediným východogermánským jazykem, který přežil do konce 18. století, byla krymská gótština. Kromě Gótů patřili mezi nejvýznamnější kmeny především Langobardi, jejichž jazyk měl velmi blízko k hornoněmštině, dále to pak byli například Skirové, Burgundi i Vandalové. V nejjižnějších oblastech od Bavorska na východ (přibližně v linii Vídně a Budapešti) střežili hranici s Římem významné kmeny Markomanů (název pochází z pragermánské formy slova marka a muži - Markomanniz) a Kvádové. Obě tyto germánské "odnože" bohatě poznamenaly tudíž nejenom území dnešního Německa, ale i naši vlastní českomoravskou historii, jakož i sousední slovenskou a polskou, stejně jako (jak již zmíněno) i ukrajinskou.

V naší oblasti to byli především prvně jmenovaní, kteří zde sídlili celých 500 let v marné snaze zcela vytlačit starousedlé Kelty. Germánská historie naší země trvala až do příchodu Slovanů. A přibližně totéž, tedy stejné mísení a „převrstvování“, se opakovalo později v souvislosti s jejich příchodem. Ani jeden z nás nemá čistě českou nebo slovanskou krev. Mozaiku našeho krevního obrazu skládají kapky germánské, stejně jako keltské a snad i hunské a avarské. A to vše nám bylo dosti dlouho tak trochu utajováno. K poznávání zákoutí naší vlasti se dostaneme později ve zcela samostatné rubrice. Zde pouze záběr na místo, kde bylo sídlo markomanského krále Marobuda (asi 35 – 30 př. n. l. – 37/38 n. l.) na vrchu Pičhora u Dobřichova, kde se nachází dnes významná naučná Stezka Markomanů:

Teď tedy zamiřme nejdříve do nejvýchodnějších částí Evropy z hlediska původních germánských sídel a postupně se pak přesouvejme zpět přes střed Evropy až do oblasti, která jediná nese dnes oficiálně germánské označení, tedy až do Německa (anglicky: Germany, rusky: Герма́ния):

KRYM (ukrajinsky: Крим, rusky: Крым, krymskou tatarštinou: Qırım, ve starověku: Tauris), geograficky také Krymský poloostrov, se nachází na severu Černého moře a je spojený na severu s pevninou Perekopskou šíjí. Nejstaršími známými obyvateli Krymu byli příslušníci divokého kmene Taurů. Stepní část pak byla až do 4. století n. l. obývána Skyty. Subtropický jih byl kolonizován v 7. století př. n. l. Řeky, založena tak byla města jako Pantikapaion (přibližně dnešní Kerč) nebo Chersonésos (dnešní SEVASTOPOL), později důležitá obchodní střediska severního Černomoří.

Spojením řeckých osad na Krymu vznikla v 5. století př. n. l. Bosporská říše, která přetrvala až do 4. století n. l. V antice bylo území označováno jako Chersonésos Taurský, Chersonésos Skythský, Taurika či Taurida. Ke konci starověku pak na Krym vtrhl kmenový svaz Ostrogótů, který byl o něco později vyhnán Huny. Zbytky gótského etnika na poloostrově přežívaly až do 18. století.

V březnu 2014 po proevropské revoluci Euromajdan a následném převzetí Krymu pro-ruskými separatisty, podporovanými ruskými ozbrojenými silami, se 16. března 2014 konalo referendum o samostatnosti Krymu, které ukrajinský Ústavní soud považuje za protiústavní. V referendu se velká většina občanů vyslovila pro připojení Autonomní republiky Krym i Sevastopolu k Rusku. Dne 21. března 2014 začlenilo Rusko na žádost parlamentu Republiky Krym jak Krym tak město Sevastopol do svého státního území. Představitelé Ukrajiny a většiny zemí světa, kteří se k situaci vyjádřili (včetně zemí Evropské unie) tyto kroky považují za nelegální. Ruskou anexi poloostrova do roku 2019 uznaly - vedle Ruska - pouze státy jako Kuba, Severní Korea, Venezuela nebo Kazachstán.

JALTA (v překladu řeckého γιαλος: bezpečné pobřeží) rozkládající se na území staré řecké kolonie je historickým místem celého poloostrova (v Livadijském paláci na jižním předměstí Jalty se na konci II. světové války 4. – 11. února 1945 konala jaltská konference zástupců SSSR, Velké Británie a USA) a zároveň nejznámějším letoviskem celého poloostrova.

Na Krymu je velmi rozvinutá autobusová doprava. Ve městech Simferopol, Alušta a Jalta a také mezi nimi je od roku 1959 v provozu Krymský trolejbus. K této dopravní tepně patří linka dlouhá 96 km, patrně jedna z nejdelších na světě. V Jevpatoriji jezdí tramvaje. V Sevastopolu od severní k jižní straně a v opačném směru jezdí čluny, které jsou městskou hromadnou dopravou. SIMFEROPOL je spolu se Sevastopolem jedním ze dvou nejlidnatějších krymských měst, které mají asi 340 tisíc obyvatel:

Rusko zahájilo v dubnu 2015 stavbu Krymského mostu, který spojil Krym s Krasnodarským krajem. Projekt zahrnuje jak silniční, tak dvoukolejný železniční most, délka celé stavby je 19 km a práce měly trvat do prosince 2018. Generálním dodavatelem stavby s rozpočtem více než 3 miliard USD (v přepočtu) byl určen oligarcha Arkadij Rotenberg. V květnu 2018 byla otevřena silniční část mostu. Je to nejdelší most v Evropě, neboť překonal most Vasco da Gama v Lisabonu:

UKRAJINA (ukrajinsky: Україна) byla osídlována od 5. tisíciletí př. n. l., ze kterého pocházejí nálezy artefaktů tripolské kultury. Ve starověku byl jih Ukrajiny periferií antického světa: existovalo zde království Skythů, o jejichž životě podává zprávu řecký historik Hérodotos; na Krymu a na pobřeží Černého moře vznikaly řecké a později gótské (germánské) kolonie. Střední a severozápadní Ukrajina je pak oblastí etnogeneze Slovanů. Ani pohnutá novodobá historie počínající nukleární havárií v ČERNOBYLU ani anexe Krymu Ruskem houževnatost a národní hrdost Ukrajinců nezlomila. Neblahá vzpomínka na 26. dubna 1986 zůstane vryta v našich pamětích nejenom díky místnímu památníku či betonovému sarkofágu elektrárny:

V letech 1941–1944 byla Ukrajina okupována Německou říší; v průběhu druhé světové války zahynulo přibližně 7 milionů obyvatel Ukrajiny. Po německé porážce byla k Ukrajině připojena její nynější západní část (tj. západní Volyň a východní Halič), která před válkou patřila Polsku. Tato území byla krátkodobě obsazena sovětskými vojsky již v září 1939, v zimě 1939/1940 pak proběhla zfalšovaná referenda o připojení těchto území k SSSR. Podobným způsobem, tedy zfalšovaným referendem, byla po obsazení Rudou armádou k Ukrajině připojena také Podkarpatská Rus, která byla předválečnou součástí První Československé republiky.

UŽHOROD (ukrajinsky: Ужгород; rusínsky: Уґоград; rusky: Ужгород; maďarsky: Ungvár; německy: Ungwar; v jidiš: אונגוואר‎‎) je město oblastního významu na západní Ukrajině na řece Uh (ukrajinsky: Уж/Už; odtud také název města), přímo u hranice se Slovenskem. Je centrem Zakarpatské oblasti a okolního Užhorodského rajónu. Je tedy nejen nejzápadnější, ale také nejmenší oblastní metropolí na Ukrajině. Město má dobře rozvinutý průmysl, zastoupený je zejména dřevozpracující, nábytkářský, strojírenský, chemický a potravinářský. Kultura a školství má ve městě bohatou tradici. Nachází se zde několik muzeí, divadlo a od roku 1945 i Užhorodská národní univerzita.

Slovo Ukrajina je slovanského původu, etymologie však není jednoznačná: nejčastěji se uvádí význam „okrajové území“, přesněji jednotlivá krajní, hraniční knížectví Kyjevské Rusi. Další výklady hovoří v souvislosti s knížectvími o „ukrojených“, oddělených zemích. První doložené užití z roku 1187 pochází z Kyjevského letopisu, zachovaného v Pověsti dávných let v Ipaťjevském kodexu z 15. století, kde se hovoří o smrti perejaslavského knížete, jejž „Ukrajina" bohatě oplakala, Ukrajinou je myšleno okrajové území Haličsko-volyňského knížectví na okrajové hranici s Polskem.

HALIČ (ukrajinsky: Галичина; polsky: Galicja; německy: Galizien; latinsky: Galicia) je historický kraj ve východní Evropě, známý jako Královstvi Haličské a Vladimiřské a součást Rakouského císařství. V letech 1918-1919 bylo území krátce rozděleno mezi obnovené Polsko a Západoukrajinskou lidovou republiku, poté se celé stalo součástí Polska (oblast dříve označovaná i názvem "Malopolsko". Typickým příkladem bohaté minulosti tohoto kraje (části původní Haliče), která zůstala Ukrajině, je její 7. největší město a metropole celé západní části jménem LVOV, jenž je přímo truhlicí architektonických památek, nad kterým až zrak přechází:

Je málo známé, že Ukrajina je svojí rozlohou 603 700 km² největším "čistě evropským" státem (nepočítaje Rusko a Turecko, jejichž části se nacházejí i v Asii). Celková délka říční sítě je okolo 170 000 km. Většina řek patří do úmoří Azovského a Černého moře, jen 4 % území náleží k úmoří Baltského moře. Nejvýznamnější řekou je Dněpr (ukrajinsky: Dnipro), který protíná Ukrajinu ze severu na jih a dělí ji na dvě části, „levobřežní“ a „pravobřežní“. Jeho hlavními přítoky jsou Pripjať, Desna, Pslo a Inhulec. Východní Ukrajinou protéká Severní Doněc, přítok Donu.

Milionový DONĚCK (viz fotokoláž výše) je největším městem východního průmyslového regionu lidově zvaného Donbas jen 50 km od ruských hranic. V roce 2001 byla podle rozhodnutí ruské vlády ve strojírenském podniku v ruském městě Iževsk odlita kopie největšího historického děla Cara-pušky, umístěného v Moskevském Kremlu, a darována Ukrajincům do města Doněck, kde stojí před radnicí. Toto je ovšem sám ruský originál:

Kromě Donu jsou významnými řekami například Prut, Dněstr a Jižní Buh. Velké řeky jsou využívány jednak pro lodní dopravu, jednak jako zdroj energie: zejména na Dněpru bylo vybudováno několik velkých přehrad s hydroelektrárnami, z nichž nejznámější je DněproGES v Záporoží (viz foto); největší přehradní nádrží je však Kremenčucká vodní nádrž.

KYJEV (ukrajinsky: Київ, rusky: Киев) se nachází v severní centrální části Ukrajiny a je jejím hlavním a největším městem. Žijí zde na řece Dněpru 3 milióny obyvatel, kteří se mohou kromě současného moderního stylu pyšnit i mnoha mimořádnými architektonickými památkami, kterými jsou například Chrám sv. Žofie, Chrám sv. Ondřeje, Zlatá brána, Katedrála sv. Mikuláše, Dům s chimérami, Státní opera, Kyjevskopečerská lávra, Chrám sv. Michala, nebo 62 metrů vysoká (6. nejvyšší na světě) socha "MATKA - VLAST" nad Národním muzeem historie (výtahem se dá dostat až do hlavy, ovšem jen frekvencí 2 osob za hodinu):

Velkolepým zážitkem je i samotné centrum města se sloupovým Památníkem nezávisloti (na počest osvobození se z područí SSSR) na stejnojmenném náměstí.
 

POLSKO (polsky: Polska), oficiální název Polská republika (Rzeczpospolita Polska) je státem Střední Evropy, ovšem s přímým přístupem k Baltskému moři s celými 770-ti km pobřeží. Současné Polsko je s 38 miliony obyvatel osmý nejlidnatější stát Evropy. Oproti minulým dobám však tvoří po roce 1945 naprostou většinu Poláci, nábožensky římští katolíci. Největší koncentrace obyvatelstva a průmyslu je v Horním Slezsku. Hlavním městem je Varšava, do raného novověku jím však byl KRAKOV, dnes druhé největší město:

Nejznámějším pravěkým archeologickým nálezem v Polsku je opevněné osídlení Biskupin, v němž se dnes nachází skanzen. Vzniklo kolem roku 748 př. n. l., v pozdní době bronzové, v rámci lužické kultury. Mezi 4. stoletím př. n. l. a 5. stoletím se na území současného Polska usadila řada etnických skupin - keltské, sarmatské, skytské, slovanské, baltické i germánské kmeny. Archeologické nálezy v Kujavsku rovněž potvrdily i přítomnost římských legií. Jednalo se pravděpodobně o expediční sbor vyslaný k ochraně jantarové stezky. Od 5. století začalo převládat slovanské osídlení. Celý historický vývoj si lze vizuálně přiblížit i tímto animovaným snímkem:

Od pádu komunismu zažívá Polsko silný a nepřetržitý hospodářský růst, i když životní úroveň se stále ještě zdaleka nedá srovnat se "západním světem", a to snad i díky pozůstatkům neefektivity bolševického režimu. Velké množství Poláků proto pracuje v zahraničí, především v zemích EU, kde se mnohdy i natrvalo usadí. Od zavedení tržního hospodářství se velmi prohlubuje ekonomická nerovnost i mezi jednotlivými regiony celé země.

Je celkem známým faktem, že mentálně-rozhodovací proces a postoje obyvatelstva celé země byly a doposud jsou postaveny na třech hlavních pilířích: Náboženství, příroda a politika:

Od 1. ledna 1999 má Polsko trojstupňové členění na vojvodství (województwo), okresy (powiat) a obce (gmina). Třetím největším městem v celé zemi se 700-sty tísíce obyvatel je LODŽ, která se nachází v jejím středu a je známa především jako "textilní velmoc" uvnitř celého státu:

Ačkoli se můžeme setkat i s formami názvu slezské metropole a významného historického střediska Koruny české, které jsou v různém stupni počeštěné (Wroclaw, Wroclav, Vroclav), jediné spisovné české tvary názvu čtvrtého největšího města Polska jsou dva: VRATISLAV a WROCLAW. Je také méně známé, že čtvrté největší město Polska, ležící na jihozápadě země, bylo od počátku 14. století po dobu celých 400 let nejdůležitějším českým obchodním městem a nese svůj název po českém knížeti Vratislavu I.. Celé Slezko bylo totiž připojeno r. 1327 v době vlády Jana Lucemburského k českému státu, což trvalo až do roku 1742, a dodnes je ve vratislavském znaku zachován český lev.

WROCLAW má obrovské tržní náměstí se dvěma městskými sály, stejně jako nejstarší zoologickou zahradu v zemi (založena 1865). Počtem chovaných druhů zvířat je třetí největší na světě a láká především na své Afrikarium - Oceárium:

Populární vratislavskou atrakcí jsou také stovky bronzových sošek trpaslíků, které jsou rozeseté po celé Vratislavy, jakož i Vratislavská Katedrála svatého Jana Křtitele, proslulá svými vitrážemi, a Hala století v centru vratislavského výstaviště, jež se dostala i na seznam Světového dědictví UNESCO:

Po vstupu do Evropské unie v roce 2004 zaznamenalo Polsko nárůst počtu turistů. Cestovní ruch významně přispívá k hospodářským výsledkům země a tvoří poměrně velký podíl na trhu služeb. Mimo velká města patří k nejvýznamnějším památkám křižácký hrad Malbork nebo klášter Jasná Hora ve městě Čenstochová, jenž je nejvýznamnějším poutním místem Polska. V klášterní bazilice Nalezení svatého Kříže a Nanebevzetí Panny Marie se nachází slavná ikona Panny Marie Čenstochovské, které řada věřících připisuje zázračné vlastnosti:

Svými rozměry ohromuje i katedrála v Gdańsku, postavená ve 14. století, stejně jako zámek Książ nedaleko Wałbrzychu. Dalšími městy, které přitahují turisty, jsou Poznań, Szczecin, Lublin nebo Toruń. K nejnavštěvovanějším památkám patří rovněž koncentrační tábor Osvětim, jakož i jiné koncentrační tábory z doby nacistické okupace, zhusta Němci budované právě na území Polska (Majdanek, Treblinka ad.). Také památník na Westerplatte připomíná děje druhé světové války, konkrétně její zahájení. Diskuse budí nově postavená Bazilika Matky Boží Bolestné královny Polska v Licheni napodobující styly minulosti, nicméně turisté si místo rychle oblíbili:

VARŠAVA (polsky: Warszawa) je největším a od roku 1918 hlavním městem Polska, kde žijí necelé 2 milióny obyvatel. Leží ve Varšavské kotlině středního Polska v historickém Mazovském vojvodství na středním toku řeky Visly. V metropoli je rozvinutý průmysl, zvláště zpracovatelský, ocelářský, elektrotechnický a automobilový. Sídlí zde více než 60 vzdělávacích institucí, především Varšavská univerzita (Uniwersytet Warszawski), Univerzita kardinála Stefana Wyszyńského, Varšavská technická univerzita (Politechnika Warszawska), Varšavská ekonomická škola (Szkoła Główna Handlowa) a další. Je tu přes 30 divadel, včetně Národního divadla i Opery a má tu sídlo Národní filharmonický orchestr.

Latinské heslo Varšavy SEMPER INVICTA znamená „Navždy neporažená“. Ovšem za a po Druhé světové válce měla tak trochu namále ... Za komunistického režimu sice zde bylo postaveno mnoho průmyslových závodů i staveb, ale jejich význam nejdříve pomalu a pak i s příchodem revoluce postupně upadal. Té revoluce, kterou v podstatě vyvolala ve všech evropských zemích ovládaných způsobem "Na věčné časy a nikdy jinak" svým nebojácným postojem polská odborová alternativa Solidarita v čele s bývalým předákem Gdaňských loděnic, pozdějším prezidentem a nositelem Nobelovy ceny za mír Lechem Wałęsou. Teprve od roku 1990 vzniká ve Varšavě potřebná moderní infrastruktura i některé superhvězdné stavby, jako třeba obchodní centrum Złote Tarasy:

Německo napadlo Polsko 1. září 1939. Od té doby se však mnohé změnilo ...

Pokračování historií psané zeměpisné "quasi-severské trilogie" je však až v další rubrice. Současnému Německu se věnujeme totiž důkladně v části naší "cestovatelské série", kterou jsme nazvali vzhledem k přímé návaznosti na vše řečené výše ohledně někdejšího historického rozmachu starogermánských kmenů do Evropy v kontrastu s dnešní situací zcela symbolicky:

"Kam orli nelétají, aneb: Deutchland unter alles ..."

Klikem na uvedený název se lze k "nukleárnímu jádru pudla", tedy do Německa teleportovat přímo odsud !!!